ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.622.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 622/2021-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. M. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 14 To 39/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 45/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 2 T 45/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„dne 6. 6. 2020 v době kolem 00:55 hodin v obci XY, okres Chrudim, na pozemní komunikaci II. třídy č. XY v blízkosti domu čp. XY, řídil osobní motorové vozidlo tovární zn. Jaguar Executive, rz XY, přestože věděl, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 8. 2019, č. j. 2 T 135/2019-86, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2019, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 24 měsíců“.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 14 To 39/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Shora citované usnesení napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že byl odsouzen za jednání, které nespáchal, a navíc mu byl uložen nepřiměřeně vysoký a hlavně nedůvodný trest. Soud prvního stupně uvedl, že je jednoznačně usvědčován svědky P. B. a M. M. Z kamerového záznamu, který byl Policií ČR předložen a byl v řízení proveden jako důkaz, však není zřejmé, že by vozidlo řídil on. Na svoji obhajobu přitom předložil soudu záznam z mobilního telefonu s uvedením data a času nahrávky. Z té je patrné, že vozidlo okolo 1:00 hodiny řídil L. K. Tento svědek jej identifikoval jen na základě kšiltovky na hlavě a mikiny s kapucí. V přípravném řízení však další svědci potvrdili, že se téměř totožně obléká svědek M. Podle obviněného mohli příslušníci Policie ČR záměrně uvést, že vozidlo řídil on, protože jim je z úřední činnosti známé, že již v minulosti měl záznam o odsouzení za řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Byli si přitom vědomi, že jejich výpovědi nebudou nikým zpochybňovány a budou vyhodnoceny jako věrohodné. Proto trval na výslechu svědků M. M., T. K. a D. K., neboť není vyloučeno, že vozidlo mohl řídit některý z nich. Zejména M. M. se měl vyjádřit tak, že vozidlo řídil tento jmenovaný. Soudy nižších stupňů však tyto návrhy na doplnění dokazování zamítly a ani navržený trest domácího vězení nebyl akceptován.
5. Obviněný uzavřel, že nesouhlasí se závěry obou soudů nižších stupňů, a to jak po právní, tak skutkové stránce. Nelze je totiž považovat za zcela přesné a úplné. Zákonný a spravedlivý proto není ani odsuzující rozsudek.
6. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby byla věc v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Obviněný rovněž Nejvyšší soud požádal, aby postupoval ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
7. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ve vyjádření nejprve stručně shrnula dosavadní průběh řízení a následně uvedla, že dovolací argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jelikož směřuje do procesní oblasti dokazování a skutkových zjištění. K žádné „extrémní vadě“ přitom nedošlo, když je výrok o vině opřen o svědecké výpovědi příslušníků Policie ČR a podpořen svědkem L. K. V podrobnostech odkázala na příslušné pasáže rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Naznačoval-li obviněný v dovolání také vadu opomenutých důkazů, státní zástupkyně konstatovala, že za určitých okolností může tato vada, stejně jako vada v podobě tzv. extrémního nesouladu, dovolací důvod naplnit. Tak tomu však v tomto případě není. Relevantní neshledala ani námitku stran uloženého trestu. Není zřejmé, kde konkrétně obhajoba deklarovanou nepřiměřenost shledávala. Trest odnětí svobody byl vyměřen v polovině sazby s ohledem na to, že nebyly shledány polehčující okolnosti, naopak se jedná o speciálního recidivistu s již osmi záznamy v rejstříku trestů. Trest zákazu činnosti pak byl vyměřen v podstatě při spodní hranici zákonné trestní sazby.
8. Státní zástupkyně dále uvedla, že závěry odvolacího soudu vtělené do jeho rozhodnutí jsou logické, vycházejí z výsledků provedeného dokazování a jsou v souladu se zákonem. Není tedy důvod se od nich odchylovat jen proto, že obviněný v rámci dovolání znovu opakuje své námitky z dosavadního řízení.
9. S přihlédnutím k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci králové – pobočce v Pardubicích ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 14 To 39/2021 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
16. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
17. Vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
IV.
18. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitky směřovaly výlučně do oblasti skutkové a procesní. Extrémní nesoulad přitom výslovně nenamítal, pouze konstatoval, že právní ani skutkové závěry učiněné na základě provedeného dokazování „nelze považovat za zcela přesné, úplné a akceptovatelné“ . Podstatou jeho námitek byla výhrada proti tomu, že soudy obou stupňů neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, když neprovedly jím navrhované výslechy svědků, přičemž provedené důkazy, které jej z trestné činnosti usvědčovaly, zpochybňoval. Žádnou hmotněprávní námitku tedy neuplatnil, dovolací argumentace se týkala pouze toho, že nebylo prokázáno, že by se jednání kladeného mu za vinu dopustil.
19. Takové námitky obviněného, jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud znovu připomíná, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně. Dále uvádí, že se s učiněnými skutkovými zjištěními v daném případě ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Tím spíše, když tzv. extrémní nesoulad ani nebyl namítán. K tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily, čehož v dané věci soud prvního stupně dostál a potvrdil to již odvolací soud. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Nejvyšší soud jen v krátkosti uvádí, že Okresní soud v Chrudimi v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, na základě jakých důkazů a z jakých důvodů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného trestného činu, a jakým způsobem provedené důkazy hodnotil. Svá skutková zjištění opřel především o výpovědi svědků, zasahujících příslušníků Policie ČR, P. B. a M. M., které obviněný zpochybňuje, jež jsou však potvrzeny dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckou výpovědí L. K., jehož vozidlo obviněný řídil a v oblasti jehož pozemku k předmětnému jednání došlo, a také videozáznamy z kamer umístěných jednak na čelním skle vozidla Policie ČR a jednak na uniformě svědka P. B. Tvrdil-li obviněný, že z těchto důkazů jednoznačně nevyplývá, že by řídil vozidlo právě on a že tak jmenovaní policisté vypověděli záměrně, k tomu je možno uvést, že tím obviněný předestíral pouze svou (odlišnou) verzi skutkového děje, kterou se domáhal jiného, pro něj příznivějšího hodnocení důkazů, která však byla v řízení před soudy nižších stupňů vyvrácena.
21. Vytýkal-li obviněný soudům nižších stupňů, že nedoplnily dokazování o jím navržené výslechy svědků, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy zamítnutí těchto důkazních návrhů řádně odůvodnily, a proto k porušení postulátu spravedlivého procesu ve formě tzv. opomenutých důkazů nedošlo. Ostatně takto ani svou námitku obviněný neformuloval.
22. Bylo-li hned v úvodu dovolání namítnuto, že byl obviněnému uložen nepřiměřeně vysoký a nedůvodný trest, ani tato námitka uplatněnému, ale ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nadto je možno konstatovat, že soud prvního stupně se zákonnými kritérii při ukládání trestu řídil, což je promítnuto v odůvodnění jeho rozsudku. To potvrdil již odvolací soud, který přezkoumával také výrok o trestu, přičemž nepřiměřeně přísným uložený trest neshledal.
23. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného obsahově odpovídaly těm odvolacím, přičemž odvolací soud se s nimi dostačujícím způsobem vypořádal, Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na napadené usnesení odvolacího soudu a také na rozsudek soudu prvního stupně, jak již výše uvedeno. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání uvést, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
24. Nejvyšší soud s ohledem na vše shora uvedené konstatuje, že usnesení Krajského soudu v Hradci králové – pobočce v Pardubicích ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 14 To 39/2021, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 2 T 45/2020, netrpí vytýkanými vadami, resp. dovolací námitky obviněného ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl tak, že je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
26. Obviněný v dovolání požádal, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem v daném případě neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu