ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.693.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 693/2021-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2021 o dovolání obviněné J. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 7 To 408/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 34/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 2 T 34/2019, byla J. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném k 1. 10. 2020. Za jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku byla podle §218 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prostějově podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 7 To 408/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 7 To 408/2020, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro meritorní rozhodnutí a existují pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Obviněná má za to, že poškozená nebyla omezena na své svobodě nakládat s majetkem, hodnotu nemovitosti si uvědomovala a má sklon k paranoidnímu podezřívavému smyšlenému vnímání a vyjadřování, což podle obviněné vyplývá ze znaleckých posudků, kterými se odvolací soud dostatečně nezabýval. Obviněná má dále za to, že odvolací soud se dostatečně nezabýval skutečností, že obviněná nechala poškozené kupní smlouvu k nahlédnutí na několik dní a prošla rukou i kamarádky poškozené, přičemž soudy nebraly v úvahu, že neměla v úmyslu jakkoliv poškozenou poškodit, nebyla si vědoma jakýchkoliv překážek projevu vůle na straně poškozené a od počátku měla v úmyslu poškozené poskytovat nepeněžité protiplnění. Podle dovolatelky nedošlo k naplnění zákonného znaku trestného činu lichvy, jelikož nebyl dán hrubý nepoměr ve vzájemném protiplnění a nemohlo tak dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, a pokud takový závěr soud vyvodil ze skutkových zjištění, když podle jejího mínění skutková podstata lichvy nebyla naplněna, dopustil se porušení zásady in dubio pro reo. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a dovolání obviněné uvedl, že obviněná na základě vlastního hodnocení důkazů, zejména zpochybňování věrohodnosti výpovědi poškozené, předkládá vlastní verzi skutkového děje, podle které poškozená předmětnou kupní smlouvu podepsala s plnou znalostí všech rozhodných okolností a nepoměrnost vzájemných plnění byla projevem vděku poškozené za služby poskytované obviněnou. Dále uvedl, že jde tedy o námitky primárně skutkového charakteru, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a mnohé z nich jsou zcela nepřiléhavé a míjejí se s obsahem soudních rozhodnutí. Dále konstatoval, že s jistou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se znaku hrubého nepoměru vzájemných plnění, byť i v tomto případě obviněná vychází z vlastní verze skutkových okolností. K dané námitce státní zástupce uvedl, že sjednanou kupní cenu představující necelou čtvrtinu skutečné hodnoty pozemků by bylo nutno považovat za hrubě nepoměrnou i v případě, že by byla skutečně zaplacena, ale v daném případě mělo být poškozené za pozemky fakticky poskytnuto pouze jakési naturální plnění, u kterého nebyl jednoznačně vymezen rozsah, a nejistá byla též doba, po kterou mělo být plněno. Závěrem státní zástupce uvedl, že dovolací námitky obviněné zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. S ohledem na shora uvedené konstatování navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněnou jsou částečně obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů [mj. poukazovala na to, že poškozená byla schopna pochopit kupní smlouvu, dokázala se s ní seznámit a věděla jaká je hodnota majetku; poškozená trpí poruchou osobnosti a její výpověď je nevěrohodná; dohoda zněla, že do konce života poškozené budou jezdit za jejím synem, navštěvovat ho a vozit mu nákup atd.] . S námitkami, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. v bodě 21) rozsudku soudu prvního stupně tento soud mj. uvedl, že „Je zřejmé, že po nějakou dobu je poškozená k dispozici měla, když i koncept smlouvy donesla k hlavnímu líčení, označila ji jako listinu, kterou ji obžalovaná dala. Nicméně nebyla schopna ji přečíst, obžalovaná jí ji přečíst odmítla a kamarádka ji přečetla jen kuse. Soud zde podotýká, že skutečně neměla možnosti ji přečíst, neboť písmo smlouvy je poměrně malé, text je rozsáhlý a její rozumové schopnosti nebyly dostatečné na pochopení smlouvy…soud si je této skutečnosti vědom a ani v předchozím řízení nevycházel z toho, že poškozená je zcela věrohodným svědkem, neboť pochybnosti o její věrohodnosti vznikly již v předchozím řízení v roce 2012…Ta totiž na kupní ceně neobdržela ničeho, a pokud se jedná o pomoc v domácnosti a 1x za měsíc cestu za synem do ústavu sociální péče, nejedná se o plnění adekvátní, když navíc je pochybné, zda skutečně tyto služby, tuto pomoc poškozené poskytovali. Sama poškozená to vylučuje… atd.“, obdobně také odvolací soud reagoval na obsahově shodné námitky např. v bodě 8) svého rozhodnutí, když se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „nalézací soud si byl vědom závěrů znalce Koldy, a ani v předchozím řízení nevycházel z toho, že paní poškozená je zcela věrohodným svědkem…Nelze přehlédnout, že paní poškozená na kupní ceně neobdržela ničeho, tedy ani sjednanou částku 108.000 Kč, a odvolací soud se ztotožnil s úvahou nalézacího soudu, že rozdíl částky 550.000 Kč neodpovídá rozsahu služeb, které měly být paní poškozené ze strany paní obžalované poskytovány…atd.“.
10. Na případ, kdy obviněná v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
11. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněnou [kdy poukazuje na nedostatky ve skutkovém zjištění; porušení zásady in dubio pro reo; odsouzení je vybudováno na nevěrohodném svědkovi; je zpochybňován zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř., hodnocení provedených důkazů atd.] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněnou upozornit, a to mj. i v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. V reakci na obviněnou tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněnou vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a nedůsledné aplikace zásady in dubio pro reo, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. S ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora a obsah uplatněných dovolacích námitek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněná své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jí namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněná svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť její námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněná nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustila inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnila skutkovou podstatu za vinu jí kladeného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
15. Pokud obviněná argumentuje nutností aplikace zásady in dubio pro reo ve vztahu k odlišnému skutkovému stavu, než jak byl nižšími soudy zjištěn a uveden ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (správným byl shledán odvolacím soudem), je nutno v tomto směru odkázat na závěry uvedené shora a vztahující se k nemožnosti odchýlení se od skutkového zjištění, kterého se obviněná podle obsahu uplatněných dovolacích námitek dožaduje (dožaduje se zjištění, že poškozená byla schopna posoudit kupní smlouvu; svědectví poškozené je nevěrohodné; neměla v úmyslu poškodit poškozenou; nebyl dán hrubý nepoměr ve vzájemném plnění). Nejvyšší soud však musí konstatovat, že hodnotící úvahy (ve vztahu k výhradám obviněné) soudu prvního i druhého stupně jsou jasně a logicky vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí a je z nich rovněž zřejmé, že nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.
16. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu upravující odmítnutí dovolání obviněné z důvodu nenaplnění požadavku náležitostí uplatněného dovolacího důvodu, považuje Nejvyšší soud dále obviněného upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že odsouzení obviněné není vybudováno pouze na výpovědi poškozené ( u které soudy nižších stupňů shledaly pochybnosti o její věrohodnosti ), ale také na výpovědi svědkyně S., která podporovala výpověď poškozené a ve věci provedenými listinnými důkazy. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 21) podrobně rozvedl, z kterých důkazů vycházel a které důkazy shledal věrohodnými a s takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který v rámci odvolacího řízení rovněž neponechal bez povšimnutí vznesené odvolací námitky obviněné, které se v podstatě kryjí s těmi, které byly uplatněny nyní i v dovolání, závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, přičemž sám znovu pregnantně v odůvodnění svého usnesení rozvedl důvody, pro něž považuje rozsudek nalézacího soudu za správný a zákonný. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že pokud obviněná namítá, že poškozená byla schopna v běžných činnostech ( např. přebírat poštu ) samostatně jednat, tak prodej nemovitosti v hodnotě 550.000 Kč běžnou záležitostí rozhodně není. Nesouhlasně se Nejvyšší soud musí také vyjádřit k námitce, že poškozená měla kupní smlouvu dostatečně dlouho u sebe, aby se s ní seznámila, jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že ji sice k dispozici měla, ale její rozumové schopnosti nebyly dostatečné na její pochopení a nebyla schopna si ji ani přečíst, když tak musela učinit její kamarádka místo ní. Závěrem tak Nejvyšší soud pouze dodává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné.
17. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze se značnou mírou tolerance, neboť i tyto námitky vychází ve značné míře ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy a preference vlastních skutkových tvrzení dovolatelky, za částečně relevantní považovat výhradu obviněné, že nebyl naplněn zákonný znak trestného činu lichvy, resp. tzv. hrubý nepoměr ve vzájemném plnění. Nejvyšší soud takovou námitku shledal zjevně neopodstatněnou, když považuje za potřebné jen zmínit či zdůraznit následující skutečnosti. I v daném případě se jedná o námitku, kterou se zabývaly soudy nižších stupňů, když soud prvního stupně v bodě 21) svého rozhodnutí např. uvedl, že: „Za nemovitosti poškozené neuhradila ani částku uvedenou v kupní smlouvě, tj. 108.000 Kč, jak sama uvedla, když se spokojila s tím, že poškozená v důsledku snížených mentálních schopností úhradu nepožadovala… Ta totiž na kupní ceně neobdržela ničeho, a pokud se jedná o pomoc v domácnosti a 1x za měsíc cestu za synem do ústavu sociální péče, nejedná se o plnění adekvátní, když navíc je pochybné, zda skutečně tyto služby, tuto pomoc poškozené poskytovali… atd.“ a odvolací soud, který v bodě 8) svého rozhodnutí uvedl, že: „Nelze přehlédnout, že paní poškozená na kupní ceně neobdržela ničeho, tedy ani sjednanou částku 108.000 Kč, a odvolací soud se ztotožnil s úvahou nalézacího soudu, že rozdíl částky 550.000 Kč neodpovídá rozsahu služeb, které měly být paní poškozené ze strany paní obžalované poskytovány.“ Nejvyšší soud tak nad rámec výše uvedeného pouze dodává, že sjednanou kupní cenu 108.000 Kč, která představuje necelou čtvrtinu skutečné hodnoty předmětných nemovitostí lze považovat za hrubě nepoměrnou i za situace, že by byla skutečně plněna. Na hrubé nepoměrnosti nemění nic ani příslib obviněné k naturálnímu plnění, které představuje pouze těžko vymahatelný ústní slib, který nebyl jednoznačně vymezen do rozsahu a doby jeho poskytování, jak ostatně také správně uvedl ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud obviněná uvádí, že se mělo časově jednat o dobu cca 20 let, je vhodné obviněnou upozornit, že taková doba poskytování by předpokládala dobu dožití poškozené 100 let a finanční náklady na slíbené naturální plnění rozhodně neodpovídají hodnotě 550.000 Kč.
18. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
19. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci veškeré námitky dovolatelky, až na námitku zpochybnění znaku lichvy „hrubého nepoměru“, byly shledány z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantními, pouze shora zmíněnou námitku „hrubého nepoměru“ bylo možno s vyšší mírou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak zjevně neopodstatněnou, a proto dovolání obviněné jako celek bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak dovolací soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu