ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.846.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 846/2021-677
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2021 o dovolání, které podala obviněná M. R., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2021, č. j. 9 To 16/2021-636, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 82/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2021, č. j. 9 To 16/2021-636, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání, které podala M. R. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 7. 2020, č. j. 6 T 82/2019-582, kterým byla uznána vinnou pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 a 2 výroku rozsudku) a odsouzena podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2019, č. j. 6 T 35/2019-389, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2020, č. j. 9 To 18/2020-429, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících; přičemž o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2021, č. j. 9 To 16/2021-636, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně (dále jen „obhájce“) dovolání při uplatnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Naplnění shora uvedených dovolacích důvodů je podle mínění dovolatelky dáno tím, že v „řízení došlo k výraznému porušení jejího ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces“. Odvolacímu soudu vytýká, že ve shodě se soudem prvního stupně považoval výpovědi poškozených za věrohodné a hodnocení provedených důkazů za logické. Podle obviněné je uvedený závěr odvolacího soudu v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. „ÚS 4457/12“, ze kterého cituje pasáže ohledně přístupu k hodnocení znaleckého posudku, rozporům mezi důkazy, nutnosti respektování zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, která je garantována v čl. 40 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně odkazu na znění §2 odst. 5, 6 tr. ř., aby v návaznosti na shora uvedené zásady konstatovala, že „odvolací soud se nevypořádal s jejími odvolacími důvody při hodnocení jednotlivých důkazů i pochybnostmi v souvislosti se skutkem, který je jí kladen za vinu a nemá jinou možnost domoci se spravedlivého procesu, než podáním tohoto dovolání“. V dalších částech svého dovolání (bod VI. až bod XI.) reprodukuje výpovědi svědků a provedené důkazy s konstatováním, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by se jednání, pro které byla odsouzena, dopustila. Podle dovolatelky nebylo prokázáno, že by některému z poškozených dala do nápoje Rohypnol, nikdo z poškozených nehovořil o zbarvení nápojů po přidání Rohypnolu, poškozeným se představila jako M., poškození požadovali po ní sex, který proběhl, od svědka-poškozeného O. dostala mobil, aby si mohli zavolat atd. Skutek, kterým byla uznána vinou, neodpovídá podle ní všem provedeným důkazům a jí uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, a to mj. i s ohledem na argumentaci soudu, že za uvedenou trestnou činnost byla již v minulosti odsouzena, když obviněná podotýká, že k odsouzení došlo před 23 lety, z výkonu trestu byla podmíněně propuštěna a v podmínce se osvědčila. Vzhledem ke skutečnosti, že se jednání, pro které byla odsouzena, nedopustila, nebylo nutno podle dovolatelky blíže specifikovat její výhrady k výroku o náhradě škody. Vzhledem k tomu, že se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnosti významnými pro rozhodnutí a na základě provedených důkazů nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že skutek spáchala ona, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a „věc vrátil zpět do nalézacího řízení“.
3. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedla, že „námitky obviněnou uplatněné v podstatné části uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají“. Podle názoru státní zástupkyně soudy nižších stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v potřebném rozsahu při respektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále uvedla, že od bodu VI. do bodu XI. je argumentace uvedená v dovolání doslovnou kopií odůvodnění odvolaní, kdy dovolatelka své námitky směřuje ke zpochybnění skutečného stavu věci a k nastolení odlišných skutkových závěrů, než které jsou zakotveny ve výroku o vině, a tímto způsobem se pokouší dosáhnout odlišného právního posouzení skutku. Vzhledem k tomu, že za relevantní není podle státní zástupkyně možno považovat ani námitku „in dubio pro reo“, navrhla dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což bylo v předmětném dovolání splněno] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
8. V souvislosti s námitkami, které obviněná v dovolání uplatnila, musí Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní konstatovat, že tyto jsou po obsahové stránce identické s námitkami, kterými se v rámci obhajoby obviněné musely zabývat již soudy nižších stupňů. V řízení před soudem prvního i druhého stupně se obviněná hájila tím, že nebylo prokázáno, že by Rohypnol poškozeným do nápojů nasypala, nikdo z poškozených nehovořil o změně barvy nápojů po domnělém přidání Rohypnolu; představila se jako M.; poškozeným šlo o sex, který s nimi měla za finanční odměnu; mobilní telefon dostala od poškozeného O., aby si mohli zavolat; vina jí nebyla nade vší pochybnost prokázána; Rohypnol nemohla poškozeným do nápojů dát, neboť jeho distribuce byla ukončena v roce 2006 atd. S uvedenými námitkami se vypořádaly soudy nižších stupňů, když např. soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na výpovědi nejen poškozených, ale také svědků přítomných sezení obviněné s poškozenými po různých restauracích popisujících chování obviněné, případně stav poškozených, výpověď taxikáře, kamerové záznamy atd. (viz str. 4-9 rozsudku), či odvolací soud, který odkázal na správné úvahy stran hodnocení důkazů soudem prvního stupně, kdy např. k tvrzení obviněné o sexuálních službách v případě jednání popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku mj. poukázal na věrohodnost výpovědi poškozených v souvislostí s výpovědí svědka M., který mj. uvedl, že v průběhu doby obviněná všechny tři poškozené jednotlivě osahávala a objímala, což se mu zdálo divné např. i v souvislosti s tím, že osahávala i toho, který spal na stole a na něj (svědka – barmana v restauraci XY) to působilo jako by je chtěla oloupit, určitě mu to nepřišlo, že by její jednání mělo mít sexuální podtext atd. Rovněž vyloučil, že by obviněná s některým z poškozených odešla na delší dobu na záchod, jak se hájila za účelem sexu (viz bod 7 usnesení odvolacího soudu). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 10), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
9. K okruhu námitek, které směřovala obviněná k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., porušení zásady presumpce neviny, zásady in dubio pro reo, práva na spravedlivý proces [mj. s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, Úmluvy či Listiny, které obviněná zmiňuje], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést v obecné rovině následující shrnutí, které dopadá na argumentaci obviněné. V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)] , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…)]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
10. V reakci na obviněnou tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
11. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na argumentaci obviněné k porušení práva na spravedlivý proces (byť uvedená námitka byla vázána na skutková zjištění, se kterými obviněná vyslovila nesouhlas a na porušení zásady in dubio pro reo) zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
12. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů, které je vedly k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněné a naopak k závěru o věrohodnosti poškozených a závěru, že se obviněná dopustila jednání, pro které byla odsouzena, když Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, považuje za vhodné ve vztahu k nepřesvědčivosti výpovědi poškozené ohledně skutečnosti, že měla v držení mobil poškozeného, který od poškozeného O. měla dostat, aby mu mohla zavolat, argumentovat skutečností, proč by poškozený jí měl dávat mobilní telefon, když sama obviněná uváděla, že svým telefonem objednávala taxi. K tomu, aby mohla poškozenému zavolat, ji mohl dostačovat kousek papíru s telefonním číslem na poškozeného, jak sama uváděla. Nelogičnost v jednání poškozeného by pak nutno bylo hledat i ve skutečnosti, proč by obviněné dával mobilní telefon, ve kterém měl uložena data k platebním kartám. Dále obhajobu obviněné zpochybňuje svědek K., který potvrdil, že obviněná se nepředstavila jako M., ale jako M. a svědkyně H. O. pak popsala chování obviněné v mexické restauraci XY shodně jako svědek M. (jednání pod bodem 2 výroku rozsudku) „sedala si poškozenému na klín“, což obviněná ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) i 2) výroku rozsudku popírá. Je vhodné rovněž zmínit, že podle svědkyně – jednání pod bodem 1 výroku rozsudku), když přišli do restaurace, nezdálo se jí, že by byli opilí, ale po omylem obsluhou přinesené a poškozeným vypité kávě, jedné slivovici, malém pivu a jednom pivu napůl, když po cca třičtvrtě hodině odcházeli, tak poškozený padal, vypadal jako opilý, nebo nemocný a nebylo mu ani rozumět. Obdobně také poškození (viz bod 2 výroku rozsudku) popisovali na sobě neznámé příznaky únavy a nevolnosti po požití alkoholu v přítomnosti obviněné, zjištění ztráty peněženek a dokladů (nelze přehlédnout, jak chování obviněné vůči poškozeným popsal svědek M.) a následné zjištění u všech poškozených látky, která je součástí Rohypnolu. Shora uvedené okolnosti, na které považoval Nejvyšší soud za vhodné v kontextu s důkazy a jejich hodnocením, zmíněných v odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, upozornit, vedly Nejvyšší soud k závěru o správnosti závěrů nižších soudů o vině obviněné.
13. Ve vazbě na námitku obviněné, že jí byl uložen nepřiměřený trest, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést pouze následující. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci je tedy potřebné obviněnou upozornit na skutečnost, že jí byl ukládán nikoli samostatný trest, ale trest souhrnný, když dále šlo o pokračující zvlášť závažný zločin loupeže, kde bylo možno uložit trest odnětí svobody v sazbě od dvou do deseti let. Byl-li tedy obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků jako souhrnný, je nutno konstatovat, že tento trest byl uložen ve výměře stanovené zákonem a současně šlo o druh trestu, který zákon připouští. Tedy i za situace, kdy by obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vazbě na tvrzení, že jde o nepřiměřeně přísný trest, nebylo by možno takovou námitku akceptovat.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. Rovněž je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu