ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1149.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1149/2021-1607
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2021 o dovoláních obviněných V. M. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, a M. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 15/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. M. a M. D. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 15/2018, byli obvinění V. M. a M. D. shledáni vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný V. M. byl odsouzen za tento zločin a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 4 T 7/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 5 To 39/2013, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 4 T 7/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 5 To 39/2013, který zároveň zrušil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 1 T 47/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 9 To 228/2006, který zároveň zrušil výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 T 148/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. D. byl za uvedený zločin podle §329 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. M. a M. D. odvolání, která směřovala proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, obě odvolání obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, dopustili tím, že obviněný M. M., jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, služebně zařazený v hodnosti nadstrážmistra (ode dne 1. 2. 1980 v hodnosti podporučíka) na 2a odboru Správy Státní bezpečnosti XY (dále jen „StB“) jako starší referent 1. oddělení zaměřeného na monitorování a potlačování projevů tzv. osob nepřátelských socialistickému zřízení, při výkonu služby v letech 1977 až 1981 společně s obviněným M. D., příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, služebně zařazeným v hodnosti poručíka (ode dne 1. 7. 1981 v hodnosti nadporučíka) na 2a odboru StB ve funkci náčelníka 1. oddělení, který jeho činnost od ledna do prosince roku 1981 řídil a kontroloval, vyvíjeli nátlak na poškozeného V. K., narozeného XY (zemřelého 3. 2. 1995), spoluzakladatele a signatáře Charty 77, v podobě tzv. profylakticko-rozkladných opatření spočívajících v opakovaných výsleších, při kterých mu vyhrožovali trestním stíháním a uvězněním, domovních prohlídkách, znemožnění výkonu stávajícího zaměstnání a perzekuci rodinných příslušníků s cílem dosáhnout jeho nedobrovolného vystěhování z území Československé socialistické republiky (dále jen „ČSSR“), kdy konkrétně:
obviněný M. M. samostatně
1. dne 13. 10. 1977 navrhl svazek č. 12793 s krycím názvem V., který byl StB na poškozeného veden ode dne 1. 3. 1977, převést na 1. oddělení 2a odboru StB s cílem se poškozenému věnovat v rámci boje s tzv. vnitřním nepřítelem a dne 23. 9. 1980 navrhl založení signálního svazku na poškozeného, aby mohl působením profylakticko-rozkladných opatření vytvářet předpoklady k uskutečnění jeho vystěhování z území ČSSR,
2. dne 26. 10. 1977 vXY u XY s poškozeným provedl zpravodajský pohovor, v jehož průběhu mu sdělil, že pomáhá protispolečenským silám a mohl by se dostat do rozporu se zákonem, a následně ho do konce roku 1981, kdy se poškozený vystěhoval z území ČSSR, systematicky sledoval a za využití spolupracujících osob z okolí poškozeného vyhotovoval periodické zprávy o jeho osobním i pracovním životě,
3. přinejmenším dne 1. 10. 1980 podal žádost o přezkoušení poškozeného a J. K., rozené B., přítelkyně a následně druhé manželky poškozeného, z dopravních předpisů s následným odebráním řidičského oprávnění a o provedení technické prohlídky vozidla s následným odebráním technického průkazu, v důsledku čehož byli poškozený s J. K., rozenou B., podrobeni opětovným přezkoušením i prohlídkám vozidla,
4. intervenoval u Prokuratury pro XY ve věci výpovědi, kterou poškozený dostal ze zaměstnání v srpnu 1979 a kterou poškozený napadl pro její neplatnost u soudu, a to s cílem využít dokumentaci, kterou na poškozeného ve svazku s krycím názvem V. shromáždil, k potvrzení této výpovědi, jelikož věděl, že tato byla dána poškozenému neplatně a u soudu by neobstála,
5. dne 29. 4. 1980 zaslal žádost o nevydání cestovních dokladů poškozenému, a to s odůvodněním, že je signatářem Charty 77,
obvinění M. M. a M. D. společně
6. vyhrožovali poškozenému uvězněním, pokud se nevystěhuje z území ČSSR, a dali opakovaný pokyn k zadržení poškozeného, k čemuž došlo přinejmenším ve dnech 18. a 19. 12. 1980, a přinejmenším dne 19. 8. 1981 dali pokyn k zadržení poškozeného, který nebyl realizován, jelikož poškozený nebyl nalezen,
7. ve dnech 5. 11. 1979 (tehdy pouze obviněný M. M.), 5. 1. 1981, 6. 1. 1981 a blíže nezjištěného dne zorganizovali u poškozeného a H. K. provedení opakovaných domovních prohlídek,
8. prováděli opakované pohovory s osobami blízkými poškozenému, a to zejména H. K., přítelkyní poškozeného, a J. K., rozenou B., přítelkyní a následně druhou manželkou poškozeného, a to jednak s cílem dosáhnout jejich rozkolu s poškozeným, jednak s cílem vyvíjet na ně tlak, aby přesvědčily poškozeného, aby se vystěhoval z území ČSSR,
9. intervenovali u zaměstnavatele poškozeného, kterého informovali o aktivitách poškozeného v souvislosti s Chartou 77 a doporučili mu, aby poškozeného konfrontoval a nutil ho k odvolání podpisu Charty 77 s výhružkou, že jinak bude jeho stanovisko zveřejněno mezi jeho kolegy, a sledovali a vyslýchali poškozeného v zaměstnání s cílem dokumentovat skutečnosti, které by mohly vést k jeho propuštění, a to zejména jeho absenci v zaměstnání, přičemž poškozený zaměstnání v březnu 1981 pro existenci neustálého dohledu ze strany StB opustil,
10. poté, co poškozený pod tlakem jejich intervencí opustil zaměstnání, dali podnět k zahájení jeho trestního stíhání pro trestné činy rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §132 odst. 1 písm. c) a příživnictví podle §203 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
11. dne 2. 3. 1981 v kavárně S., XY, a dne 26. 5. 1981 v M. kavárně v XY provedli rozhovor s poškozeným, během kterého se snažili poškozeného odradit od politických provokací a navrhli mu, aby se vystěhoval z území ČSSR,
v důsledku čehož se poškozený dne 3. 12. 1981 vystěhoval s celou rodinou, tedy manželkou J. K., narozenou XY a nezletilým synem AAAAA (pseudonym), narozeným XY, z ČSSR do Rakouské republiky,
čímž porušili čl. 30 odst. 1 zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky (dále jen „Ústava“), který zaručoval nedotknutelnost osoby, čl. 31 Ústavy, který zaručoval nedotknutelnost obydlí, listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, jakož i svobodu pobytu občanů ČSSR, čl. 34 Ústavy, který ukládal všem občanům povinnost zachovávat Ústavu a ostatní zákony, §3 odst. 1, 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, který ukládal Sboru národní bezpečnosti, aby se ve své činnosti řídil Ústavou, ústavními zákony a ostatními právními předpisy s tím, že do práv a svobod může Sbor národní bezpečnosti zasahovat jen tehdy, kdy to vyžaduje ochrana socialistického společenského a státního zřízení, ovšem jen v mezích §23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, který stanovil povinnost každého příslušníka Sboru národní bezpečnosti odepřít splnění rozkazu nebo pokynu nadřízeného, pokud by jeho splněním spáchal trestný čin.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, podali obvinění M. D. a M. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání, v nichž shodně odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný M. D. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) nesouhlasil s právní kvalifikací jednání, jímž byl uznán vinným. Jelikož měl být čin spáchán v rozmezí let 1979 až 1981, měl být v souladu s §2 odst. 1 tr. zákoníku (podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější) posuzován podle §158 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), protože ten byl pro pachatele příznivější. Měl za to, že postupoval-li soud prvního stupně v rozporu s §2 odst. 1 tr. zákoníku, došlo tak z jeho strany k rozšíření důvodů naplňujících skutkovou podstatu trestného činu, které nebyly obsaženy v trestním zákonu platném v době, kdy mělo ke skutku dojít. Soudy nižších stupňů se podle jeho názoru nevypořádaly ani s retroaktivitou použitou v neprospěch obviněných, ani s tím, zda se na ně mělo nahlížet jako na veřejné činitele.
6. Obviněný měl za to, že nebylo postupováno v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by byl veřejným činitelem, za kterého se považuje příslušník ozbrojených sil, bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Pouhá skutečnost, že byl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, není podle jeho názoru důkazem o jeho postavení jako veřejného činitele (úřední osoby). Soud měl postupovat podle definice veřejného činitele obsažené v §89 odst. 9 tr. zák. Uvedl, že působil v přísně zakonspirované, vojensky organizované, operativní silové složce státního aparátu, která mu neumožňovala veřejně působit na veřejnosti a přijímat rozhodnutí, navíc mu to zakazovala vnitřní směrnice. K tvrzení odvolacího soudu, že se aktivně podílel na perzekuci poškozeného, ač do dne 1. 1. 1981 nebyl z formálního hlediska náčelníkem, ale těmito pravomocemi fakticky disponoval, kdy například odsouhlasil provedení domovní prohlídky u poškozeného a inicioval jeho trestní stíhání, namítl, že toto tvrzení nemá oporu v trestním řádu tehdy platném a že nemohl jako operativec o domovní prohlídce rozhodovat.
7. Ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů dovolatel uvedl, že se nemůže ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že poškozený nebyl připravován k vyslání do zahraničí čs. rozvědkou a že mu jeho údajné pronásledování k tomu poskytlo krytí, jak před soudem tvrdil svědek. Konstatoval, že od inkriminované události uběhlo 40 let, přičemž tvrzení a vzpomínky svědků jsou natolik oslabené, že jejich věrohodnost je zcela minimální. Upozornil, že poškozený zemřel počátkem roku 1995 a neobrátil se na orgány činné v trestním řízení, aby bylo jeho nucené vystěhování prověřeno, ze strany svědkyň tak jde pouze o vzdáleně zprostředkované informace. Tvrzení odvolacího soudu, že výpovědi svědkyň jsou pravdivé, nemá podle jeho mínění oporu v dokazování, nebylo objasněno, jak celý odchod poškozeného skutečně vypadal, ani nebylo vyvráceno, že poškozený navázal spolupráci se státní bezpečností v rámci jeho vystěhování. Soud měl vyslechnout ty, kteří přijali rozhodnutí o tom, že se poškozený může vystěhovat. Soud prvního stupně se podle obviněného nevypořádal ani s tím, že obvinění měli plnit rozkaz ministra vnitra v rámci akce „Asanace“, přičemž s daným rozkazem ani neměl možnost se seznámit vzhledem k jeho funkčnímu zařazení.
8. Obviněný připomněl, že v době spáchání skutku byl účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb. a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tohoto zákona se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Judikatura se zákonnými znaky značné škody nebo jiného zvlášť závažného následku vůbec nezabývala. Nesouhlasil s názorem soudů, že údajné donucení k vystěhování z vlasti je nepochybně zvlášť závažný následek. S tím, že by byl někdo donucen se vystěhovat, totiž tehdejší zákon nepočítal, neboť legální vystěhování z republiky mělo svá pravidla a nebylo jakkoli prokázáno, že poškozený byl ze strany obviněného nucen republiku opustit. Dané tvrzení bylo vykonstruováno pouze na základě tvrzení dvou svědkyň a nedá se s jistotou ověřit, když poškozený již nežije, zda došlo k vystěhování nucenému či dobrovolnému na základě vlastní vůle či jako agenta rozvědky. Zdůraznil, že poškozený po návratu do České republiky při svých návštěvách nikdy nežádal revizi svého odchodu z republiky a nikdy nepodal trestní oznámení na StB.
9. Tvrzení soudů, že jednání obviněných bylo zcela zjevně trestné i v letech 1977 až 1981, považoval dovolatel za neopodstatněné, protože nemělo podle jeho názoru oporu ani v zákoně, ani v jakémkoliv důkazu. Uvedl, že soudy v otázce promlčení vycházely z předpokladu, že obvinění naplnili skutkovou podstatu trestného činu podle §158 odst. 2 tr. zák., ačkoliv to nebylo postaveno najisto a provedené důkazy tomu nenasvědčovaly. Pokud by se jednalo o skutkovou podstatu uvedenou v §158 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zák., byla by sazba odnětí svobody 6 měsíců až 3 léta, přičemž promlčecí doba by činila 5 let a čin by byl promlčen v roce 1985, tudíž by na něj nebylo možno aplikovat zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, na nějž navázala novela trestního zákona č. 327/1999 Sb. V dané souvislosti napadl i přijímaný závěr, že aplikování ustanovení §67a písm. d) zákona č. 327/1999 Sb. bude možné v případě, pokud do účinnosti této novely již nedošlo k promlčení trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002).
10. Dovolatel se dále podrobně zabýval otázkou retroaktivity a promlčení. Předně se vyjadřoval k zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který je podle jeho názoru protiústavní, a k nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, s jehož závěry nesouhlasil, jakož i k vývoji názoru soudců Nejvyššího soudu na promlčení některých trestných činů spáchaných za komunistického režimu. Poukázal rovněž na názor vyjádřený v komentáři k trestnímu zákonu z roku 1995, podle něhož pokud je podle zákonem jednou trestný čin promlčen, jeho dodatečné prohlášení za čin nepromlčitelný nemůže znamenat opětovný vznik promlčením zaniklé trestní odpovědnosti, a to ani tehdy, stane-li se tak zákonem, neboť trestnost činu se podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán, podle pozdějšího, jestliže je to pro pachatele příznivější. Dovolatel připomněl znění čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 6 Listiny, čl. 5 odst. 2 a čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, upravujících zákaz retroaktivity a vázanost mezinárodními smlouvami. V dané souvislosti konstatoval, že podle mezinárodních závazků České republiky v oblasti lidských práv mohou být se zpětnou účinností vnitrostátním zákonem za nepromlčitelné prohlášeny pouze takové činy, které jsou v rozporu s obecnými právními zásadami uznávanými civilizovanými národy. Připomněl instrumenty, které mezinárodní společenství používá k retroaktivnímu stanovení kategorií a skutkových podstat nepromlčitelných trestných činů (tzv. norimberské právo aj.) s tím, že jednání obviněného do žádné z takových skupin nepatří. Jednotlivé státy nejsou oprávněny libovolně retroaktivně stanovit nepromlčitelnost činů podle svých momentálních vnitrostátních politických potřeb. Tyto závěry jsou podle jeho názoru podstatné z hlediska zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Dovolatel se neztotožnil s představou, že pokud ještě neskončil běh promlčecí doby, lze ji libovolně zákonem prodlužovat, a to v neprospěch pachatele, tedy v rozporu se zákazem retroaktivity, proto nelze podle jeho názoru aplikovat na nyní projednávaný čin zákon č. 198/1993 Sb., a to pro rozpor s Listinou a s uvedenými závazky České republiky v oblasti lidských práv, které jsou podle čl. 10 Ústavy závazné a mají přednost před zákonem, tedy i před rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
11. Obviněný M. D. navrhl (poněkud neurčitě a nepřesně), aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek“ v celém rozsahu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále podle čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Nejvyšší soud požádal, aby učinil opatření v jeho pravomoci, aby byla uplatněna dovolatelova práva uznaná v citovaném paktu.
12. Dovolání obviněného M. M. je v převážné míře shodné s dovoláním obviněného M. D.. S obdobnou argumentací jako obviněný M. D. namítal, že jejich čin měl být posuzován podle §158 tr. zák., že skutek, jak byl soudem prvního stupně popsán, nebyl prokázán v souladu s pravidlem in dubio pro reo . Skutečnost, jak celý odchod poškozeného vypadal, vyplynula pouze z výpovědí svědkyň, jejichž nevěrohodná tvrzení stála proti tvrzení obviněných (k tomu viz nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 520/16). Podle mínění dovolatele nebylo prokázáno, že byli veřejnými činiteli. V dané souvislosti poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 11. 1979, uveřejněné pod č. 19/1981 Sb. rozh. tr., podle kterého je veřejným činitelem podle §89 odst. 8 tr. zák. a/ odpovědný funkcionář nebo pracovník, a to jak volený, tak ustanovený, jmenovaný nebo pověřený; může jít o trvalý pracovní poměr nebo funkci, ale též o dočasný poměr nebo funkci nebo dokonce i o ojedinělý, jednorázový úkol; b/ musí jít o funkcionáře nebo pracovníka, který se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a c/ používá pravomoc, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Funkcionář nebo pracovník má postavení veřejného činitele jen při výkonu činnosti vyplývající z jeho pravomoci a odpovědnosti. Stěžejní význam má znak pravomoci, kterou se rozumí zejména oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech občanů a organizací. V pojmu pravomoc je vždy obsažen prvek rozhodování, moci. K argumentaci odvolacího soudu uvedl, že on sám rozhodně nemohl působit na oddělení vydávání pasů a víz ve smyslu, zda může poškozený cestovat. Stejně jako druhý dovolatel rozvedl, že jako operativec žádné pravomoci neměl. Shodně jako obviněný M. D. se s odkazem na základní lidská práva a svobody zakotvené v Ústavě České republiky, Listině, ale i mezinárodních dokumentech, z nichž České republice vyplývají jisté závazky, vyjádřil k otázce retroaktivity a promlčení činu s tím, že podle jeho názoru nelze v neprospěch pachatelů zpětně prodlužovat běh promlčecí doby. Ve shodě s výhradou spoluobviněného vyzněla i jeho námitka, že se odvolací soud nevypořádal správně a přesvědčivě s argumentací, že nemohlo dojít ke spáchání trestného činu v důsledku plnění rozkazů.
13. Taktéž obviněný M. M. bez bližšího označení navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) se ve vyjádření k dovoláním obviněných předně zabýval otázkou, zda obvinění podávali dovolání proti usnesení odvolacího soudu, nebo i proti rozsudku soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že dovolatelé možná chtěli uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a napadnout tak jeho prostřednictvím i rozhodnutí soudu prvního stupně. Konstatoval, že dovolatelé zopakovali svou obhajobu uplatněnou před nalézacím i odvolacím soudem, soudy nižších stupňů se s jejich námitkami již vypořádaly, proto poukázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu pod body 14. až 23. k námitkám ohledně retroaktivity a promlčení, body 26. a 27. k námitkám stran postavení veřejných činitelů, bod 11. k přípravě poškozeného jako agenta a body 24. a 25. k námitce týkající se plnění rozkazu. Uvedl, že s argumentací soudů se ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje.
15. Z hlediska dovolání považoval státní zástupce za podstatné, že pokud dovolatel brojil proti tvrzení, že nic nenasvědčuje možnosti, že by byl poškozený připravován jako budoucí československý agent, jedná se o námitky skutkové, které samy o sobě nenaplňují uplatněný dovolací důvod, ale ani jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Poznamenal, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno za relevantně uplatněnou považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, což však dovolatelé neučinili. Konstatoval, že celkový obsah skutkových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily pravidlo in dubio pro reo , což je však zásada procesní, která nemůže být zkoumána v dovolacím řízení. Státní zástupce měl navíc za to, že v předmětné věci nic takovým pochybnostem nenasvědčuje, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by poškozený měl jakýkoliv důvod spolupracovat s tehdejší mocí, a stěží by k tehdejší moci již dříve nepřátelsky naladěná osoba přilnula na základě čtyř let trvajících ústrků prohlubujících jeho nedůvěru. K tomu poznamenal, že uvedenou obhajobu, která by jinak byla obhajobou zásadní, uvedli dovolatelé až u hlavního líčení a jen ve svých prohlášeních s tím, že jinak vypovídat nebudou. Věrohodnost takové obhajoby je tedy podle jeho názoru velmi nízká z důvodů obsahových i formálních.
16. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídající hmotněprávní námitky státní zástupce označil za zjevně neopodstatněné. Měl za to, že oba dovolatelé pominuli další vývoj judikatury Nejvyššího soudu ohledně promlčení, které následovaly po judikátech, které dovolatelé ve své argumentaci citovali. Státní zástupce v dané souvislosti poukázal na závěry velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, v jemu následujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 915/2006, v němž byla obsáhle rozebrána problematika nepromlčitelnosti politicky chráněných trestných činů, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 826/2016, v níž bylo posuzováno působení bývalého prokurátora při rozhodování o perzekuci venkovského obyvatelstva na počátku 50. let 20. století.
17. K argumentaci dovolatelů, že ve svém postavení neměli postavení veřejných činitelů, odkázal státní zástupce na již zmíněné usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, týkající se svou podstatou věci velmi podobné. Poukázal na to, že dovolatelé nebyli uznáni vinnými pro to, že by snad působili „veřejně“ či že by snad „přijímali rozhodnutí“, ale tím, že jednali z moci úřední – nejednalo se o jejich soukromé potěšení vypudit z republiky poškozeného. K tomu připomněl, že úřední osobou je i ten, kdo dané rozhodnutí pouze připravuje opatřením podkladů nebo kdo již učiněné rozhodnutí realizuje, aniž by sám činil nějaké rozhodnutí ve vrchnostenském postavení. V této souvislosti zmínil nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 200, sp. zn. III. ÚS 371/99, v němž soud mimo jiné uvedl, že proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, vlastní přijetí rozhodnutí a fázi jeho výkonu. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato, musí pod pojem pravomoc rovněž spadat. Pokud je projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by takového rozhodnutí, ani jeho výkonu nebylo. Dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 197/2013, publikované pod č. 77/2013 Sb. rozh. tr., v němž se soud zabýval „opačnou stranou“ uvedeného rozhodovacího procesu, tedy výkonem rozhodnutí a shledal, že i takový výkon je součástí „rozhodovací pravomoci státu“, a z tohoto důvodu považoval za úřední osobu podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku i probačního úředníka provádějícího dohled nad odsouzenými, na usnesení ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1409/2014, v němž Nejvyšší soud za úřední osobu považoval i zkušebního komisaře autoškoly, kterému byla svěřena kvalifikovaná příprava rozhodnutí činěného příslušným úřadem, či usnesení ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 826/2016, v němž Nejvyšší soud posuzoval postavení úřední osoby v případě působení bývalého prokurátora při rozhodování o perzekuci venkovského obyvatelstva na počátku 50. let 20. století. Uvedl, že skutečnost, že se lze předmětného trestného činu dopustit i pouhou operativní činností bezpečnostních složek, je patrná i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019, ve věci, v níž spočívalo jednání obviněných v protiprávním použití zpravodajských prostředků – sledování manželky předsedy vlády vojenskými zpravodajci.
18. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. Obvinění shodně odkázali na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
24. Nejvyšší soud pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady v posuzované věci neshledal. K námitkám skutkového charakteru je třeba konstatovat, že v projednávaném případě nebyl shledán ani případný extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (především str. 22 až 24 rozsudku), s jehož skutkovými závěry se odvolací soud plně ztotožnil (viz bod 11. na str. 4 odůvodnění usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, což soudy nižších stupňů respektovaly. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. Dovolací soud nicméně nad rámec výše uvedeného poznamenává, že vina obviněných byla v projednávané věci jednoznačně prokázána a jejich námitkám, jimiž brojili proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nelze přisvědčit. Zcela lichá je jejich argumentace, že nebylo spolehlivě vyvráceno, že poškozený byl připravován k vyslání do zahraničí československou rozvědkou. Nehledě na okolnost, že v Archivu bezpečnostních složek nebyl dohledán žádný dokument, který by dokládal spolupráci poškozeného s rozvědkou ČSSR, ve prospěch takového závěru nesvědčí výsledky provedeného dokazování. Naopak z provedených důkazů, zejména výpovědí svědkyň J. K., H. K., svědka F. H. a listinných důkazů, především zpráv StB, se podává, že poškozený byl ze strany StB šikanován, byl neustále vyslýchán, zadržován, bylo mu znemožněno pracovat v jeho oboru, následně mu bylo znemožněno pracovat úplně, když byl propuštěn ze svého zaměstnání. Poškozený, jeho družka (posléze manželka) byli opakovaně vyslýcháni, vyslýcháni byli také členové jeho rodiny, jakož i jeho přátelé, členové rodiny jeho družka a jeho přítelkyně, na tyto osoby byl kladen nátlak, aby s poškozeným buďto ukončily styky, anebo se s ním odstěhovaly do zahraničí, neboť byla obava, že se bez nich do zahraničí neodstěhuje, často pod výhrůžkami ztráty zaměstnání apod. Z provedených listinných důkazů a zpráv StB byly také zjištěny politické názory poškozeného, který jako signatář Charty 77 pro své postoje a názory pro tehdejší režim představoval politicky aktivní osobou, které je třeba se zbavit. Zjištěné působení StB na poškozeného nemohlo vytvářet podklad pro jeho vycestování jako agenta pro československou rozvědku do zahraničí. Pokud by nátlak na poškozeného a jeho ztráta zaměstnání byly pouhou zástěrkou pro vycestování poškozeného jako spolupracujícího agenta, nedávalo by smysl, aby byly vytvářeny nátlak a rozbroje i mezi členy jeho rodiny či rodinou jeho družky, aby bylo členům jeho rodiny vyhrožováno ztrátou zaměstnání a byla potlačována, nikoliv vytvářena, jakákoliv důvěra poškozeného ve složky státu. Lze také opodstatněně pochybovat o tom, že by poškozený pro vytvoření alibi pro vycestování jako tajný agent nechal po dobu několika let takovýmto způsobem působit StB na své blízké a omezovat je. Tvrzení obviněných o údajném toliko předstíraném pronásledování poškozeného za účelem poskytnutí krytí před vysláním do zahraničí rozvědkou ČSSR nemá oporu ani v nezáviděníhodném postavení a sociální situaci poškozeného po vystěhování do Rakouské republiky.
26. Souhlasit nelze ani s námitkami dovolatelů, že nebylo prokázáno, že byl poškozený donucen opustit republiku. Z výpovědí svědkyň i z listinných důkazů se podává dostatek informací o tom, jakým způsobem byl na poškozeného vyvíjen nátlak právě s cílem, aby se odstěhoval do zahraničí, jemuž nakonec poškozený podlehl, když už s družkou z důvodu ztráty zaměstnání, k níž došlo v důsledku jednání StB, neměli finanční prostředky na zajištění běžných životních potřeb. Opomenout nelze rovněž zprávy vypracované obviněným V. M., v nichž popisoval, že jím vedené akce proti poškozenému byly vedeny k tomu, aby poškozený opustil republiku (např. č. l. 573, 575), či zprávy podepsané M. D. jako náčelníkem 1. oddělení 2a odboru, jimiž byla nařízena opatření vytvářející podmínky k realizaci akce „Asanace“, provádění profylakticko-rozkladných opatření, zvýšených kontrol poškozeného v místě jeho bydliště apod. (č. l. 552 až 553). Tento závěr je podpořen i dalšími listinnými důkazy, z nichž vyplynulo, že od chvíle, kdy bylo zjištěno, že je poškozený „ochoten“ (poté, co na něj byl za tímto účelem po dobu několika let vyvíjen nátlak) se vystěhovat do zahraničí, činili obvinění kroky k tomu, aby mu vystěhování umožnili, včetně podání žádosti o vydání cestovních pasů pro poškozeného a jeho ženu, které do té doby poškozený a jeho družka neměli, neboť jim pro neochotu spolupracovat nebyly na pokyn StB vydány. Ostatně sami obvinění v návrhu na uložení signálního svazku ze dne 29. 9. 1982 potvrdili, že poškozený byl nakonec donucen přijmout nabídku k vystěhování se (č. l. 590 až 591).
27. Dovolatelé rovněž namítli, že nebylo prokázáno, že byli veřejnými činiteli. Z hlediska skutkového zejména vytýkali, že nebylo prokázáno, že stanoviska operativy, jejíž byli součástí, výrazně ovlivňovala běžný život občanů. Četných listinami je však takové zjištění doloženo. Pouze příkladmo lze zmínit následující skutečnosti a listiny je prokazující. Např. z žádosti o nevydání cestovních dokladů poškozenému vypracované V. M. (č. l. 416) vyplývá, že osoby v postavení obviněných skutečně svým jednáním do běžného života občana zasahovali, když právě ovlivňovali například to, zda budou občanům, zde konkrétně poškozenému a jeho družce, vydávány cestovní doklady. Dále z listinných důkazů vyplynulo, že operativa StB ovlivňovala zaměstnavatele poškozeného a jemu blízkých osob a konzultovala s nimi možnost jejich propuštění, případně úkolovali spolupracující osoby, aby činily kroky s cílem dosažení propuštění poškozeného ze zaměstnání (viz např. záznam ze dne 13. 12. 1979 vypracovaný obviněným V. M. ve vztahu k poškozenému na č. l. 385 až 386, úřední záznam o provedeném pohovoru se zaměstnavatelem družky poškozeného J. B., později K., na č. l. 543), ovlivňovala rovněž příslušníky Sboru národní bezpečnosti, aby poškozeného či jeho družku a jiné osoby zadrželi k výslechu, žádali předložení řidičského průkazu či přezkoušení z dopravních předpisů a podrobení vozidla technické prohlídce apod. (viz např. plán akce „V.“ vypracovaný obviněným V. M. na č. l. 375 až 379), o čemž Sbor národní bezpečnosti pořizoval zprávy a záznamy, které předkládal operativě StB (viz např. zprávy na č. l. 472 až 475). Všechny tyto zásahy, které byly činěny na základě návrhů, žádostí či stanovisek operativy StB a v tomto rámci samotnými obviněnými, nelze než považovat za zásah do běžného života občana. Dovolatel M. D. v tomto směru dále odvolacímu soudu vytýkal, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se jmenovaný obviněný aktivně podílel na perzekuci poškozeného, ač do dne 1. 1. 1981 nebyl z formálního hlediska náčelníkem, ale těmito pravomocemi fakticky disponoval, kdy například odsouhlasil provedení domovní prohlídky u poškozeného a inicioval jeho trestní stíhání. K uvedenému je nejprve vhodné upřesnit, že ze spisového materiálu se podává, že obviněný M. D. se stal náčelníkem až dne 1. 1. 1982 (viz záznam o průběhu služby na č. l. 795), přičemž od roku 1976 byl zařazen jako kádrová rezerva na náčelníka 1. oddělení 2a odboru S-StB XY a od 1. 1. 1981 řídil agenturně operativní činnost 1. oddělení (viz komplexní služební hodnocení na č. l. 901 až 902), již v roce 1981 však fakticky vykonával funkci náčelníka, jak vyplývá z četných listinných důkazů, na nichž je obviněný M. D. jako náčelník podepsán (viz např. úřední záznam na č. l. 481, záznam na č. l. 505 až 506, rozhodnutí o ponechání materiálů zabavených při domovní prohlídce na č. l. 513, úřední záznamy o provedeném rozhovoru s poškozeným na č. l. 531 až 532 a 554 až 557 aj.). Skutečnost, že trestní stíhání poškozeného iniciovali obvinění, vyplývá z listinných důkazů na č. l. 561 až 564. Z úředního záznamu ze dne 18. 7. 1981 vypracovaného obviněným V. M. a schváleného obviněným M. D. vyplývá, že poté, co byl poškozený donucen přijmout nabídku k opuštění republiky, obvinění zařídili zastavení trestního stíhání poškozeného a vyřešení daného případu vymáháním finanční částky (č. l. 570 až 571). I z těchto listinných důkazů se podává, že nehledě na to, zda měli obvinění či jiné osoby v jejich postavení v souladu s trestním řádem pravomoci k zahájení či zastavení trestního stíhání, nařízení domovní prohlídky a podobným rozhodnutím, fakticky na učinění takovýchto rozhodnutí měli podstatný vliv.
28. Přisvědčit nelze ani výtkám dovolatelů stran věrohodnosti výpovědí svědkyň J. K. a H. K. To, že svědkyně zčásti vypovídaly o skutečnostech, které samy prožily, a částečně vypovídaly o tom, co jim sdělil poškozený, ničeho nemění na jejich věrohodnosti. Skutečnost, zda hovořily o věcech, které prožily, či o věcech jim sdělených jinou osobou, pouze vypovídá o tom, zda je jejich výpověď k daným informacím důkazem původním či odvozeným, tedy zprostředkovaným. Takové dělení důkazů má pak význam při hodnocení váhy dané informace, nikoliv věrohodnosti svědka. Informace, které byly svědkyním zprostředkovány poškozeným a o kterých tedy rovněž vypovídaly, však nezůstaly v rámci dokazování osamoceny, naopak zapadaly do celého děje, který svědkyně prožily a popsaly, a byly potvrzeny i dalšími důkazy, zejména četnými listinami StB. Tato okolnost svědčí ve prospěch závěru o pravdivosti informací sdělovaných poškozeným svědkyním a posléze i svědkyněmi orgánům činným v trestním řízení a ve svých důsledcích i o potřebě hodnocení výpovědí těchto svědkyň jako věrohodných. Dovolatelé v rámci snahy o zpochybnění věrohodnosti svědkyň rovněž upozorňovali na dobu, jež uplynula od spáchání skutku, a schopnost svědkyň si proběhnuvší události zapamatovat. Od projednávaného skutku dozajista uplynul dlouhý časový interval, s ohledem na značné následky na životech svědkyň, po dobu několika let trvající nátlak a výhružky a z nich plynoucí strach, v němž svědkyně žily, v případě svědkyně J. K. odstěhování z Československé socialistické republiky, odloučení od rodiny a přátel, je však nasnadě, že jim podstatné okolnosti zůstaly vryty do paměti a o jejich autenticitě nelze pochybovat (to i s ohledem na to, že jsou podpořeny též důkazy listinnými).
29. Pokud jde o odkaz dovolatele M. M. na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, v němž se Ústavní soud věnoval procesní situaci „tvrzení proti tvrzení“, pak je třeba zdůraznit, že soudy se skutečně důkladně zabývaly věrohodností jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a jednotlivé výpovědi hodnotily nejen samostatně, ale především i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy. Ústavní soud v citovaném nálezu kladl důraz zejména na okolnost, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, a na situaci, kdy taková svědecká výpověď stojící proti výpovědi obviněného představuje jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. Je nutno konstatovat, že o takovou situaci se v nyní projednávaném případě vůbec nejednalo. Proti výpovědím obviněných nestály osamocené výpovědi svědkyň, u nichž by navíc byla přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, nýbrž proti nim stála celá řada důkazů. Nešlo jen o výpovědi svědkyň J. K., H. K., ale i svědka F. H., a zejména pak četné listinné důkazy, především zprávy StB z velké části psané obviněnými, které výpovědi svědků potvrdily. Rozhodně pak nebylo zjištěno, že by mělo svědkyním záležet na potrestání právě obviněných, pokud by se nejednalo o skutečné pachatele.
30. K námitce, že orgány činnými v trestním řízení nebylo vyhověno návrhu obhajoby na výslech klíčových svědkyň po zahájení trestního stíhání do protokolu, ale byly vytěženy pouze na úřední záznam, je třeba uvést, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně v hlavním líčení, před hlavním líčením mají být v rámci vyšetřování především vyhledány důkazy k zjištění skutkového stavu věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení o podání obžaloby či pro jiná rozhodnutí státního zástupce, a současně by provedeným dokazováním mělo být objasněno, zda vyšetřovaná událost naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a zda tento trestný čin spáchal obviněný. Z uvedeného důvodu nelze orgánům činným v trestním řízení vytýkat, vyzvaly-li svědkyně J. K. a H. K. k podání vysvětlení pouze na úřední záznam před zahájením trestního stíhání obviněných a na jejich základě usoudily, že bude vhodné provést výslech svědkyň v hlavním líčení, v němž také k jejich výslechu došlo.
31. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny žádné, natož důvodné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání právě obviněné (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
32. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu obou dovolání a oběma dovolateli shodně uplatněného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je primárně potřeba se vypořádat s otázkou, zda jednání obviněných bylo v době jeho spáchání trestné, podle kterého zákona měla být trestnost činu posuzována, zda obvinění svým jednáním naplnili skutkovou podstatu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a zda jejich trestní odpovědnost není promlčena.
33. Nejprve je vhodné připomenout, že nyní projednávaná trestná činnost obviněných byla spáchána v letech 1977 až 1981. V této době byl účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb. (dále „tr. zák.“), a to až do 31. 12. 2009. Oba soudy nižšího stupně rozhodující ve věci po 1. 1. 2010, tj. již za účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále „tr. zákoník“), musely především vyřešit otázku, kterého zákona použít. Z hlediska posuzování trestnosti činu v kontextu doby jeho spáchání má zásadní význam ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle §2 odst. 2 tr. zákoníku platí, že jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího (odst. 3 tohoto ustanovení). Smyslem této právní úpravy je určit, kterého zákona se na posuzovaný případ použije, jestliže v mezidobí od spáchání činu (skutku) do rozhodnutí o něm došlo ke zrušení nebo změně zákona účinného v době spáchání trestného činu (skutku). V dřívějším trestním zákoně uvedenou problematiku zcela totožně upravoval §16 tr. zák. (srov. též čl. 40 Listiny).
34. Byl-li čin spáchán za účinnosti už zrušeného zákona, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1970 Sb. rozh. tr.). Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/1962 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba při úvaze o použití §2 odst. 1 tr. zákoníku vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/1962, shodně č. 35/1962 a č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (rozhodnutí uveřejněná pod č. 73/1951, shodně č.76/1951 Sb. rozh. tr.; v podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 48 až 56).
35. Argumentace dovolatelů, že jejich jednání nebylo podle dřívější právní úpravy trestné, a že tak pro ně nemůže být pozdější právní úprava příznivější, neboť rozšiřuje skutkovou podstatu trestného činu, jímž byli shledáni vinnými, nemůže obstát.
36. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že tyto jednání obviněných popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně považovaly za trestné i podle právní úpravy účinné v době jeho spáchání. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu se podává, že za naplněnou považoval skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. V dané souvislosti dovolatelé namítali, že jejich jednání nebylo podle dané právní úpravy trestné, přičemž zpochybnili naplnění znaku subjektu tohoto trestného činu, tj. veřejného činitele, a objektivní stránky, tj. způsobení zvlášť závažného následku, kterým podle jejich názoru nemůže být donucení poškozeného k vystěhování se z republiky. Námitkám obviněných však nelze přisvědčit.
37. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele se podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustil veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobil takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
38. Podle ustanovení §89 odst. 9 tr. zák., v němž je obsažena legální definice veřejného činitele, je veřejným činitelem volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
39. Z judikatury dále vyplývá, jak správně upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, že výkonem pravomoci úřední osoby (či veřejného činitele) je nejen samotné (úřední) rozhodování, ale také předchozí opatřování podkladů pro toto rozhodnutí. Otázkou postavení pracovníka při opatřování takových podkladů se zabýval zejména Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99. Shledal, že postavení tehdejšího veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zák. má např. též daňový kontrolor, který sice „sám přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových subjektů nemá“, avšak je mu svěřena „kvalifikovaná příprava rozhodnutí, učiněného správcem daně“. Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, vlastní přijetí rozhodnutí a fázi jeho výkonu. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato, musí pod pojem pravomoc rovněž spadat. Pokud je projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by takového rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo“. Z citovaného rozhodnutí je tedy patrno, že postavení úřední osoby mají, respektive vykonávat pravomoc mohou, i osoby, které vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení nečiní, ale pouze je připravují, eventuálně pouze zajišťují jeho výkon. To, že výkonem pravomoci není jen autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob, je patrno i z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 396/2013, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 197/2013, nebo ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019.
40. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že i osoby, které nečiní vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení, ale pouze je připravují nebo zajišťují jeho výkon, mohou mít postavení úřední osoby (veřejného činitele). V projednávané věci byli obvinění příslušníky Státní bezpečnosti; obviněný M. M. ve funkci staršího referenta 1. oddělení zaměřeného na monitorování a potlačování projevů tzv. osob nepřátelských socialistickému zřízení na 2a odboru Správy StB a obviněný M. D. zde byl od ledna do prosince roku 1981 reálně ve funkci náčelníka tohoto 1. oddělení. Obviněný M. M. vypracovával, tedy připravoval, zprávy a záznamy s návrhy dalšího postupu proti poškozenému, realizoval i některé pohovory s poškozeným, při nichž na poškozeného působil za účelem dosažení vystěhování poškozeného z území ČSSR, svými jednotlivými úkony popsanými ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vytvářel předpoklady k uskutečnění vystěhování poškozeného, přičemž na základě jeho postupů a návrhů docházelo k vyvíjení nátlaku na poškozeného a zasahování do jeho života v podobě tzv. profylakticko-rozkladných opatření spočívajících v opakovaných výsleších, při kterých mu hrozili trestním stíháním a uvězněním, domovních prohlídkách, znemožnění výkonu zaměstnání, znemožnění získání cestovních dokladů, opakovaných zadrženích a perzekuci rodinných příslušníků, kteří byli taktéž opakovaně vyslýcháni, družce poškozeného byl rovněž znemožněn výkon zaměstnání aj. Fakticky tedy jednání obviněného M. M., který po věcné stránce připravoval předmětné záznamy i s návrhy na další postup, případně i stanoviska pro jiné orgány (např. nevydání cestovních dokladů) či žádosti jiným orgánům (např. na přezkoušení z dopravních předpisů) podle vlastního kvalifikovaného uvážení a tyto předkládal nadřízeným k podpisu, nespočívalo v pouhých administrativních úkonech či pouhém provedení úkonu na základě příkazu nadřízeného. Bez aktivního jednání obviněného, který mimo navrhl založení signálního svazku na poškozeného, by k výše popsanému působení na poškozeného a přijímání oficiálních rozhodnutí jeho se týkajících nedocházelo. Skutečnost, že tento obviněný nebyl tím, kdo měl přímou pravomoc rozhodovat, tak není podstatná. Výkonem pravomoci úřední osoby je, jak je uvedeno výše, nejen samotné úřední rozhodování, nýbrž i předchozí opatřování podkladů pro rozhodnutí. Postavení úřední osoby mají, potažmo vykonávat pravomoc mohou, jak již bylo řečeno, i osoby, které vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení nečiní, ale pouze je připravují, eventuálně pouze zajišťují jeho výkon. Obviněný se tedy nemůže zbavit odpovědnosti poukazem na to, že to nebyl on, kdo přímo rozhodoval. Obdobné závěry je třeba učinit i ve vztahu k obviněnému M. D., který ve funkci náčelníka 1. oddělení (kterou reálně vykonával již od roku 1981) řídil a kontroloval působení na poškozeného s cílem dosažení jeho vystěhování z republiky, za tímto účelem nejen svými podpisy stvrzoval a schvaloval navržené postupy proti poškozenému, ale sám další postupy (spočívající zejména ve výše popsaných tzv. profylakticko-rozkladných opatřeních) navrhoval, příslušným orgánům předkládal stanoviska a žádosti, které měly přímý vliv na život poškozeného (vydání cestovních dokladů, provedení domovních prohlídek, hlídky u domu poškozeného, zadržení poškozeného aj.), na poškozeného také sám působil, když s ním rovněž provedl pohovor, inicioval zahájení trestního stíhání poškozeného apod. Je tedy zcela nepodstatné, zda obvinění vystupovali veřejně či veřejně přijímali nějaká rozhodnutí; z výše popsaného je zcela evidentní, že jako veřejní činitelé (úřední osoby) působili a svými postupy při výkonu svých funkcí zasahovali do života poškozeného a jeho rodinných příslušníků. V posuzované věci obviněných tak byly bezezbytku naplněny všechny pojmové znaky úřední osoby, resp. veřejného činitele.
41. Z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že obvinění naplnili rovněž objektivní stránku trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., když vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a tím poškozenému způsobili jiný zvlášť závažný následek. Podle §3 odst. 1, 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, se Sbor národní bezpečnosti ve své činnosti řídí Ústavou Československé socialistické republiky, ústavními zákony, zákony a ostatními právními předpisy do práv a svobod občanů mohl Sbor národní bezpečnosti a jeho příslušníci zasahovat, vyžadovala-li to ochrana socialistického společenského a státního zřízení, veřejného pořádku, bezpečnosti osob nebo majetku, a to jen v mezích zákona a v rozsahu přiměřeném chráněnému zájmu. Z §15 odst. 1 citovaného zákona patřilo mezi povinnosti příslušníků Sboru národní bezpečnosti při provádění služebních úkonů a zákroků, jakož i při ostatní služební činnosti, dbát cti, vážnosti a důstojnosti občanů i své vlastní a usilovat o to, aby občanům v souvislosti s touto činností nevznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu prováděného opatření. Ze způsobu, jakým obvinění proti poškozenému jednali, je nepochybné, že při výkonu své pravomoci nerespektovali základní ústavní práva poškozeného, která spočívala v nedotknutelnosti osoby, nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, svobodě projevu (čl. 28 odst. 1, čl. 30 odst. 1, čl. 31 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky).
42. Dovolatelé zpochybnili, že poškozenému činem způsobili „jiný zvlášť závažný následek“. K tomu je vhodné poznamenat, že jiný zvlášť závažný následek musí být svou nebezpečností srovnatelný s dalšími okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v §158 odst. 2 tr. zák. Nejde o způsobení hmotné škody nebo poruchy v činnosti podniku či organizace ani opatření značného prospěchu. Může se jednat např. o obzvlášť závažný zásah do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana nebo jiných základních práv a svobod. Může též jít o vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánů státu u větší skupiny občanů apod. (ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S., Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 997).
43. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů správně vyvodily, že zásahy obviněných do života poškozeného byly natolik intenzivní a invazivní, že je lze kvalifikovat jako zásadní zásah do osobní svobody poškozeného svou kvalitou odpovídající zvlášť závažnému následku ve smyslu §158 odst. 2 písm. c) tr. V této souvislosti nutno uvážit nejen následky jednotlivých zásahů, jakými byly omezení pohybu, nevydání cestovních dokladů, neustálé sledování, výslechy, vzbuzování nedůvěry u ostatních občanů, ztráta zaměstnání, čímž došlo u poškozeného k vytvoření atmosféry nejistoty a strachu a k prohloubení nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, ale především pak přímý, od počátku obviněnými sledovaný následek všech těchto jejich zásahů, a to vystěhování se poškozeného z území ČSSR pouze se svou ženou a jedním svým synem, přičemž zbytek rodiny, jakož i svou vlast a budované zázemí byl nucen opustit.
44. Obviněné odpovědnosti za jejich jednání nemohla zbavit ani jimi namítaná skutečnost, že výše uvedeným způsobem jednali na rozkaz ministra vnitra ČSSR ze dne 21. 12. 1977 pod č. 32/1977, který tak započal akci známou pod názvem „Asanace“. Obvinění v této souvislosti svoji obhajobu vedli patrně v duchu myšlenky, že kdo plní závazný rozkaz, nemůže se v rámci rozkazu sám dopustit trestného činu. Závazný rozkaz, tj. rozkaz vydaný oprávněnou osobou na základě zákona v rámci plnění služebních úkolů bezpečnostních sborů vůči osobě podřízené, představuje zvláštní případ plnění povinnosti. Obecně platí, že podřízený je povinen splnit rozkaz nadřízeného, není-li zjevně zločinný. Soud prvního stupně správně poukázal na ustanovení §23 odst. 3 věty třetí zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, z něhož vyplývá povinnost příslušníka odepřít splnění rozkazu nebo pokynu nadřízeného, jestliže by jeho splněním spáchal trestný čin (obdobně §46 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle něhož příslušník nesmí splnit rozkaz, jehož splněním by zřejmě spáchal trestný čin).
45. Jak dále připomněl odvolací soud ve svém usnesení, diskuse na téma závazného rozkazu nejsou v historii trestního práva ničím novým. Obdobnou otázkou se již zabýval Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku v roce 1945 v tzv. Norimberském procesu, na jehož základě byl vydán Statut mezinárodního vojenského soudního dvora, který je součástí Dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Evropské Osy ze dne 8. 8. 1945 (dále jen „Statut“). Podle čl. 8 Statutu „skutečnost, že obviněný jednal na rozkaz své vlády nebo svého představeného, ho nezprostí odpovědnosti, ale může být pokládána za polehčující při výměře trestu, rozhodne-li Soudní dvůr, že spravedlnost toho žádá“. Tento statut tak může sloužit jako vodítko při výkladu toho, zda může jednotlivec odpovídat za své jednání, které činí na základě rozkazů vlády či nadřízeného, který mu protiprávní rozkaz uložil (k tomu také např. SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 134 až 136). Odvolací soud výstižně shrnul, že v posuzovaném případě lze princip vyloučení tzv. námitky vyšších rozkazů vyjádřený v čl. 8 Statutu aplikovat, poněvadž nelze tvrdit, že se jednalo o legitimní užití veřejné moci. Nutno tak přisvědčit závěru, že obhajoba obviněných, že ke spáchání trestného činu nemohlo dojít z důvodu plnění závazného rozkazu, nemůže obstát.
46. Za nepřípadnou je třeba považovat i argumentaci dovolatelů, že neměli možnost se s rozkazem ministra a akcí „Asanace“ seznámit, a to nejen proto, že z četných listinných důkazů vyplynulo, že obvinění sami pojem „asanace“ používali a za účelem dosažení cílů této akce plánovali a činili konkrétní kroky směřující k vystěhování poškozeného z území republiky, ale také proto, že jinak by obvinění protiprávní kroky při výkonu své pravomoci činili z vlastní iniciativy, nikoliv na základě rozkazů.
47. Projednávané jednání obviněných tudíž bylo podle zákona účinného v době jeho spáchání trestné a naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák.
48. Jak již bylo předznačeno, dalším krokem pro učinění závěru, zda lze obviněné odsoudit za trestnou činnost obviněných spáchanou za účinnosti již zrušeného zákona, je zjištění, že takový čin naplňuje všechny znaky nejen některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, ale také některého ustanovení zákona pozdějšího. Soudy nižších stupňů v jednání obviněných spatřovaly zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011.
49. Nejvyšší soud připomíná, že zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání, a spáchá-li takový čin zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného.
50. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento soud spatřoval naplnění znaků skutkové podstaty předmětného zločinu v tom, že obvinění úmyslným společným jednáním jako úřední osoby v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a spáchali takový čin na jiném pro jeho politické přesvědčení a zneužívaje jeho tísně. Úřední osobou se podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku rozumí příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Při zkoumání toho, zda pachatel jednal v postavení úřední osoby, platí stejná teoretická východiska jako při určení, zda pachatel jednal jako veřejný činitel. Jinou závažnou újmou se i podle nynější právní úpravy rozumí újma imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod. (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148).
51. S ohledem na skutečnost, že se skutkové podstaty a především dovolateli rozporované znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku s výjimkou znaku spáchání takového činu na jiném pro jeho politické přesvědčení a zneužívaje jeho tísně materiálně shodují, není třeba znovu opakovat, čím byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku. Pro úplnost lze dodat, že byl naplněn i znak spáchání předmětného činu na jiném pro jeho politické přesvědčení, neboť bylo prokázáno, že poškozený byl ze strany obviněných perzekuován proto, že byl spoluzakladatelem a signatářem Charty 77, kritizující politickou a státní moc pro nedodržování lidských a občanských práv, jakož i znak zneužití tísně poškozeného, poněvadž obvinění pro dosažení svého cíle vystrnadit poškozeného z území republiky využívali tísně, kterou u poškozeného sami vytvořili tím, že jejich přičiněním byl poškozený mimo jiné připraven o zaměstnání a tím i materiální zdroj k uspokojování základních životních potřeb.
52. Na základě uvedeného je třeba uzavřít, že soud prvního stupně správně shledal naplněnými všechny znaky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku.
53. Jednání obviněných tak bylo trestné jak podle zákona účinného v době jeho spáchání, tak podle zákona účinného v době jeho projednávání. Z hlediska výše vymezených zásad pro užití §2 tr. zákoníku Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že soudy obou stupňů v souladu s hledisky významnými pro posuzování, který ze zákonů bude pro obviněné příznivější, dospěl k závěru, že tímto zákonem je trestní zákoník č. 40/2009 Sb., ve znění do 30. 11. 2011, protože podle něj u zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku činí sazba trestu odnětí svobody dva roky až deset let, kdežto u téhož trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. je při stejné horní hranici dolní hranice trestní sazby o rok vyšší.
54. Další otázkou, kterou je s ohledem na argumentaci dovolatelů nezbytné se zabývat, je promlčení trestního stíhání obviněných a možnost retroaktivní aplikace zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který zasáhl do promlčení trestního stíhání obviněných. Pro úplnost lze poznamenat, že námitku promlčení trestního stíhání měli obvinění správně uplatnit pod dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. To však nic nemění na tom, že materiálně podstatu a smysl tohoto důvodu dovolání vyjádřili, třebaže na něj formálně neodkázali.
55. Jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je podle §11 odst․ 1 písm. b) tr. ř. jeho promlčení. Obvinění byli stíháni a pravomocně odsouzeni pro trestný čin, u něhož je promlčecí doba podle §34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku 15 let. Obvinění byli stíháni a pravomocně odsouzeni pro trestný čin spáchaný skutkem, který se stal v rozmezí let 1977 až 1981. Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno sdělením obvinění, ke kterému došlo u obou obviněných dne 28. 7. 2017 (viz č. l. 13 p. v.). Lze tedy konstatovat, že mezi spácháním činu a sdělením obvinění uplynula doba, která je delší než promlčecí doba stanovená v §34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. To však samo o sobě pro závěr o promlčení trestního stíhání a o nepřípustnosti trestního stíhání nestačí.
56. Zde je třeba připomenout podstatu skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně popsaných v tzv. skutkové větě jeho rozsudku. Soud prvního stupně důvodně uzavřel, že v dané době nemohlo před datem 29. 12. 1989 z politických důvodů neslučitelných se zásadami demokratického právního řádu dojít k pravomocnému odsouzení či sdělení obvinění. Nato stručně uvedl, že podle §67a písm. d) tr. zák. ve znění novely č. 327/1999 Sb. není trestnost činu spáchaná obviněnými promlčena, neboť horní hranice trestní sazby zločinu podle §329 odst. 2 tr. zákoníku činí 10 let, přičemž zákonem č. 327/1999 Sb., který byl účinný od 28. 12. 1999, činí promlčecí lhůta podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. 12 let. Dále poznamenal, že dne 28. 12. 1999 vstoupila v účinnost nová právní úprava §67 odst. 1 písm. d) tr. zák., která vyloučila promlčení trestných činů spáchaných mj. veřejnými činiteli v době nesvobody, u nichž horní hranice trestní sazby činí nejméně deset let, což je třeba vztahovat právě na případ obviněných. V těchto souvislostech soud prvního stupně shrnul, že poškozený byl, jak se vyjádřili i obvinění, osoba pro tehdejší režim nepřátelská, a neexistovala proto vůle státu postihnout obviněné za protiprávní jednání, jehož se vůči poškozenému dopustili, a tudíž promlčecí doba ani nemohla začít běžet. Samotné skutky, jichž se obvinění dopustili, přispěly podle tohoto soudu jako prostředek k dosažení účelu akce Asanace, k tomu, aby se poškozený s rodinou vystěhovali, i když tak předtím učinit nechtěli.
57. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení úvahy soudu prvního stupně doplnil a správně poznamenal, že v době spáchání žalovaného skutku byl účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb., podle kterého by bylo jednání obviněných kvalifikováno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., na který byl stanoven trest odnětí svobody v zákonné sazbě od tří do deseti let. Promlčecí doba tak podle tr. zák., ve znění účinném v době spáchání činu, činila podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. 10 let. Na základě uvedeného usoudil, že se na případ obviněných vztahuje i ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. Uvedl, že promlčecí doba žalovaného skutku počala (s ohledem na §5 zákona č. 198/1993 Sb.) běžet dne 30. 12. 1989 a k promlčení by došlo dne 30. 12. 1999. Dne 28. 12. 1999 však vstoupila v účinnost citovaná novela č. 327/1999 Sb., která promlčení předmětného trestného činu vyloučila. V tomto smyslu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002, v níž Nejvyšší soud judikoval, že aplikování ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění citované novely bude možné pouze v případě, pokud do účinnosti této novely již nedošlo k promlčení trestného činu. Aplikaci daného ustanovení tak v případě obviněných ničeho nebránilo.
58. Ve spojitosti s aplikací ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, odvolací soud přiléhavě odkázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl ÚS 19/93, který posuzoval ústavnost uvedeného zákona, a konstatoval, že není úkolem obecného soudu, aby zpochybňoval a vymezoval se vůči rozhodnutí pléna Ústavního soudu, a že je danou zákonnou úpravou, již neshledal Ústavní soud protiústavní, tudíž vázán. Shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že trestní stíhání obviněných nebylo promlčeno (body 14. až 17. usnesení odvolacího soudu).
59. Obvinění ve svých dovoláních vyjádřili názor, že soudy nižších stupňů při vypořádání se s otázkou promlčení trestního stíhání, zejména při posouzení možnosti aplikace zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nerespektovali jejich základní práva garantovaná ústavním pořádkem a vyplývající z mezinárodních závazků České republiky, pakliže citovaný zákon aplikovaly. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl ÚS 19/93, podle jejich mínění taktéž nerespektuje mezinárodní závazky České republiky, které jsou podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
60. Touto otázkou se zevrubně zabýval státní zástupce v obžalobě, vypořádaly se s ní i soudy nižších stupňů, a jejich závěry, neshledaly-li námitky obviněných opodstatněnými, sdílí i Nejvyšší soud. Odkazuje na znění §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, publikovaný pod č. 14/1994 Sb., z něj vycházející usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, jakož i další rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 915/2006, ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 348/2007, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1239/2016 aj.), připomíná, že nezbytnou součástí pojmu promlčení trestněprávního stíhání je vůle, snaha a ochota státu trestný čin stíhat. Bez tohoto předpokladu nemůže být naplněn ani obsah pojmu promlčení, ani smysl tohoto právního institutu. Pokud stát určité trestné činy a určité pachatele stíhat nechce, je promlčení zbytečné: v těchto případech běh promlčení lhůty ve skutečnosti neexistuje a promlčení samo o sobě je fiktivní.
61. K námitce obviněných týkající se rozporu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a nálezu Ústavního soudu dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, publikovaného pod č. 14/1994 Sb., s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky je nutné akcentovat, že nelze připustit polemiku Nejvyššího soudu ohledně ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb. a správnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb. Danou otázkou se již dříve zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, na nějž navázala i další výše konkretizovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ve shodě se závěry vyjádřenými v citovaném usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu lze připomenout, že soulad zákona s ústavním pořádkem posuzuje Ústavní soud [viz čl. 83 a §87 odst. 1 písm. a) Ústavy]. Otázka ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, včetně ustanovení §5 tohoto zákona, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, publikovaným pod č. 14/1994 Sb., jímž byl zamítnut návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení citovaného zákona. Z jeho odůvodnění je výslovně zřejmé, že ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny. Z odůvodnění nálezu vyplývá také to, že citované ustanovení není v rozporu s Ústavou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo namítáno v návrhu na zrušení zákona. Lze jen dodat, že podle §89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Závěrem v citovaném usnesení velký senát zdůraznil, že Nejvyššímu soudu nepřísluší ani přezkum ústavnosti nálezu Ústavního soudu, respektive jeho soulad s mezinárodními smlouvami.
62. Nejvyšší soud se ztotožňuje se soudy nižších stupňů, učinily-li závěr, že trestní odpovědnost obviněných M. M. a M. D. nezanikla. Jak již bylo rozvedeno výše, obvinění se trestné činnosti dopustili v postavení úředních osob (veřejných činitelů) v souvislosti s pronásledováním poškozeného jako signatáře Charty 77, tedy pro jeho politické přesvědčení a s ním související činnosti. Jednalo se o trestnou činnost spáchanou v době nesvobody, která z povahy věci obnášela páchání netrestaného bezpráví a křivd, a to i na úrovni nejzávažnější trestné činnosti, kdy nebylo možné obviněné z politických důvodů v období od spáchání trestného činu do 29. 12. 1989 trestně stíhat. Tato doba se však v souladu s §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s nálezem pléna Ústavního publikovaného pod č. 14/1994 Sb., z něj vycházejícího usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, jakož i dalších a již označených rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod 60. tohoto usnesení Nejvyššího soudu) nezapočítává do promlčecí doby. Tímto ustanovením se vymezuje zákonná překážka běhu promlčecí doby ve smyslu §67 tr. zák., resp. §34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu k těm trestným činům, u nichž absence vůle státu k trestnímu stíhání pachatele vycházela z politického mocenského monopolu KSČ a vůle představitelů komunistického režimu (viz důvodová zpráva k zákonu č. 198/1993 Sb.).
63. S ohledem na uvedená východiska započala promlčecí doba u nyní projednávané trestné činnosti obviněných běžet až dne 30. 12. 1989. Trestná činnost obviněných by byla podle zákona účinného v době spáchání činu kvalifikována jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., na nějž zákon stanovil trest odnětí svobody se sazbou od tří do deseti let. Podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. proto činila promlčecí doba trestního stíhání obviněných deset let. K uplynutí promlčecí doby by tedy došlo dne 30. 12. 1999. Dne 28. 12. 1999 však vstoupila v účinnost novela trestního zákona provedená zákonem č. 327/1999 Sb., která do trestního zákona včlenila §67a písm. d), podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. S ohledem na skutečnost, že předmětná novela ustanovení §67a odst. d) tr. zák., která nalezla svůj odraz i v §35 písm. c) tr. zákoníku, nabyla účinnosti přede dnem promlčení projednávaného trestného činu, trestnost nyní projednávaného činu tak nezanikla.
64. Lze poznamenat, že uvedený závěr odpovídá již dříve vyslovenému názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému v usnesení ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002, na jehož závěry ve svém usnesení odkázal i odvolací soud. Nejvyšší soud v citovaném usnesení uzavřel, že aplikace ustanovení §67a písm. d) tr. zák. [§35 písm. c) tr. zákoníku] bude přicházet v úvahu pouze tehdy, jestliže do účinnosti novely č. 327/1999 Sb., tj. do 28. 12. 1999, již nedošlo k promlčení trestného činu. Nejvyšší soud se s daným názorem i nadále ztotožňuje. Nelze než připomenout, že zřejmým záměrem ustanovení §67a písm. d) tr. zák. [§35 písm. c) tr. zákoníku] je, aby nedošlo k promlčení některých nejzávažnějších trestných činů spáchaných ve vymezeném období úředními osobami (veřejnými činiteli) nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním. Zákonodárce včleněním tohoto ustanovení do trestního zákona z roku 1961, jakož i do trestního zákoníku dal jasně najevo, že tyto trestné činy spáchané v době nesvobody úředními osobami (veřejnými činiteli) nebo v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských mohou být odhaleny až s delším časovým odstupem, avšak stát má na jejich stíhání enormní zájem, a proto je vyloučil z promlčení.
65. Pro úplnost je nezbytné dodat, že je-li ve smyslu §2 tr. zákoníku trestnost činu obviněných posuzována podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 11. 2011, je třeba na případ obviněných aplikovat §35 písm. c) tr. zákoníku, který shodně jako §67a písm. d) tr. zák. vylučuje zánik trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby u trestného činu spáchaného obviněnými. Čin obviněných byl proto správně právně kvalifikován jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 11. 2011, jehož se dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku.
66. Takový závěr není z důvodů již vyložených v kolizi s čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a není proto jasné, čeho se obviněný M. D. „žádostí podle čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech“ domáhá. Podle čl. 2 odst. 2 Paktu každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje, pokud tak již nestanoví existující zákonodárná nebo jiná opatření, že podnikne nutné kroky v souladu se svými ústavními postupy a ustanoveními tohoto Paktu k tomu, aby schválil taková zákonodárná nebo jiná opatření nutná k tomu, aby byla uplatněna práva uznaná v Paktu. Nejvyšší soud je přesvědčen, že práva uznaná v Paktu byla řádně uplatněna a že není prostor k „učinění opatření v jeho pravomoci“, jež ani nebyla konkretizována.
67. Se zřetelem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu