ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1416.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1416/2019-6343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovoláních, která podali obviněná J. N., nar. XY, bytem XY, obviněný O. P. , nar. XY, bytem XY, obviněný M. K. , nar. XY, bytem XY, obviněný J. P. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 7 To 299/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. N., O. P., a M. K. odmítají.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. P., odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 T 35/2014, byla obviněná J. N. (dříve N. ) uznána vinnou v bodě I. 1) organizátorstvím přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. a), §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a v bodě II. 1) organizátorstvím přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. a), §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněný O. P. , byl uznán vinným v bodě I. 2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný M. K. v bodě I. 3) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodě II. 2) jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, J. P., v bodě I. 4) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodě II. 3) jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak návodem k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. b), §220 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněné J. N. podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále jí byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucí funkce ve státní správě v trvání 5 let. Obviněnému O. P., soud uložil podle §329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech v trvání 5 let. Obviněnému M. K. byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policii ČR v trvání 5 roků, kromě pedagogické a publikační činnosti. Obviněnému J. P., soud uložil podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policií ČR v trvání 5 roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněným M. K. a J. P. nahradit společně a nerozdílně škodu poškozené České republice – Ministerstvu obrany ve výši 125 300 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním všichni obvinění, státní zástupce v neprospěch obviněných ve výroku o trestech a poškozená Česká republika – Ministerstvo obrany, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 7 To 299/2018 , následovně. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech obviněných pouze ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody v té části, v níž byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. řádu. Podle §259 odst. 1 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že obviněné J. N. podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále jí podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucí funkce ve státní správě v trvání 10 let. Obviněnému O. P., odvolací soud uložil podle §329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech a obecní policii České republiky v trvání 8 let. Obviněnému M. K. podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu též uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policii ČR v trvání 7 let. Obviněnému J. P., soud druhého stupně uložil podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil také přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policií ČR v trvání 6 let. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Česká republika – Ministerstvo obrany se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný. Podle §256 tr. řádu byla odvolání všech obviněných zamítnuta.
3. Popis trestné činnosti obviněných je velmi obsáhlý, neboť skutková věta je stylizována zvlášť pro každého obviněného, takže se v ní nadbytečně řada pasáží opakuje, byť činnost obviněných byla vzájemně provázána, a proto také byli z těchto důvodů uznáni vinnými trestnou součinností (u některých šlo o spolupachatelství, u jiných o účastenství v užším slova smyslu – návod a organizátorství). Nejvyšší soud proto jen stručně a souhrnně zrekapituluje podstatné skutkové okolnosti případu (ve zbytku lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně). Pod bodem I. šlo o to, že obviněná J. N. (dříve N.) v době od 22. 10. 2012 do 27. 11. 2012 jako vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády České republiky v úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch spočívající v získání osobních informací o R. N., tehdejší manželce předsedy vlády České republiky, a současně způsobit R. N. jinou závažnou újmu spočívající v tom, že proti ní bude protiprávně použita zpravodajská technika a bude protiprávně sledována, využila svého vlivu vyplývajícího zejména z existujícího blízkého osobního poměru s tehdejším XY vlády České republiky P. N. a zosnovala a usměrňovala na území hlavního města Prahy protiprávní použití zpravodajských prostředků – sledování osoby, a to R. N. O tuto činnost obviněná požádala O. P., jenž byl do 31. 10. 2012 ředitelem Vojenského zpravodajství (dále také ve zkratce jen „VZ“), dále též M. K., který byl dne 1. 11. 2012 jmenován ředitelem Vojenského zpravodajství a který toto protiprávní sledování osoby nechal pokračovat. Obviněná převzala od O. P., a J. P., zprávu Vojenského zpravodajství o průběhu sledování osoby R. N. za dobu od 24. 10. 2012 do 31. 10. 2012. S J. P., obviněná dohodla pokračování sledování poškozené R. N., přičemž v průběhu sledování byly pořízeny také fotografie sledované osoby. Takto obvinění činili, aniž by vláda České republiky nebo prezident republiky podle §8 odst. 4 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o zpravodajských službách“ nebo ve zkratce jen „ZZS“), uložili Vojenskému zpravodajství úkol – sledování osoby R. N. Konali tak jednak mimo meze působnosti Vojenského zpravodajství vymezených v §5 odst. 3 ZZS, jednak bez předchozího písemného povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze podle §9 odst. 1 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o Vojenském zpravodajství“ nebo „ZVZ“), byť použili zpravodajské techniky – fototechnických prostředků, jednak v rozporu s §3 ZVZ, jímž se příslušníkům Vojenského zpravodajství při plnění jejich úkolů ukládá povinnost dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jakož i toho, aby osobám v souvislosti s jejich činností nevznikla škoda nebo jiná nepřiměřená újma, jakož i v rozporu s §15 odst. 2 ZVZ , tj. bez rozhodnutí ministra obrany o povolení sledování osoby R. N. Přesto dali O. P., a J. P., dne 24. 10. 2012 a M. K. a J. P., dne 1. 11. 2012 rozkaz k provedení sledování osoby R. N. příslušníky Vojenského zpravodajství. Průběh a výsledky sledování opakovaně spolu všichni obvinění konzultovali, výsledky byly předávány obviněné J. N.. Jednání popsané bod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spočívalo v obdobné činnosti, které se podle závěrů soudů nižších stupňů dopustili obviněná J. N. (dříve N.), M. K. a J. P.. Obviněná J. N. zosnovala a usměrňovala v době od 11. 3. 2013 do 15. 4. 2013 protiprávní použití zpravodajských prostředků – zpravodajské techniky a sledování osob vůči J. P. (řidič Úřadu vlády ČR) a A. H. (zaměstnankyně Úřadu vlády ČR). O tom obviněná J. N. informovala L. P. vedoucího Úřadu vlády ČR, následně na základě pořízených záznamů ze sledování vytkla J. P. a A. H. jejich jednání. Ani v tomto případě nebylo sledování Vojenským zpravodajstvím schváleno podle právních předpisů uvedených shora, i v tomto případě došlo k jejich porušení. J. P., navrhl M. K., aby zaangažovali do sledování soukromou detektivní agenturu, kterou také sjednali k provedení sledování. M. K. pak schválil proplacení finančních nákladů na služby detektivní agentury ve výši 125 300 Kč, čímž byla na majetku státu způsobena škoda. Úmyslně přitom porušil povinnost řádné péče o majetek, která vyplývala z §49 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a to povinnost nadřízeného řídit a kontrolovat výkon služby podřízených a vyvozovat důsledky z porušování služebních povinností, §14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZMČR“ nebo „zákon o majetku“), a to povinnost využívat majetek účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností, a §47 odst. 1 ZMČR, a to povinnost činit právní a jiné úkony týkající se majetku České republiky s odbornou péčí a postupovat podle zákona o majetku, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem, popřípadě jeho správa řídí.
II. Dovolání obviněných
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
a) Dovolání J. N.
5. Obviněná J. N. ve svém dovolání namítala především nesprávné hmotněprávní posouzení vlastního jednání jako organizátora ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dále zpochybňovala naplnění znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, rovněž namítala extrémní rozpor „mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými“.
6. Dovolatelka předně vyjádřila své přesvědčení, že se nenacházela v postavení úřední osoby, a proto ani nemůže být trestně odpovědná pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby. Ze své pozice ředitelky kabinetu předsedy vlády neměla nezbytné pravomoci k vydávání pokynů příslušníkům Vojenského zpravodajství. Popřela, že by odpovědní příslušníci zpravodajských služeb konali pouze na její přání z důvodu, že je vlivnou milenkou XY, což považovala za nelogické a nezakládajíc se na pravdě.
7. Rozporovala objektivní a rovněž i subjektivní stránku trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Nejednala v úmyslu způsobit někomu jinému škodu nebo jinou závažnou újmu či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Dovolatelka zdůraznila, že nikomu nezpůsobila žádnou škodu či jinou újmu ani sama nezískala žádný prospěch. Za lichý považovala názor soudů nižších stupňů, že by snad chtěla urychlit rozvod tehdejšího XY vlády, neboť v té době již byl podán návrh na „nesporný rozvod“ P. N. s jeho nyní již bývalou manželkou. V tomto dovolatelka spatřovala jeden z tzv. extrémních rozporů mezi provedeným dokazováním a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
8. Podle obviněné z provedených důkazů nelze dovodit, že by iniciovala spáchání údajné trestné činnosti. Podle ustálené judikatury se organizátor na spáchání trestného činu musí podílet „dominantním způsobem“, což se v dané věci nestalo, její jednání nemohlo mít ani trestněprávní dosah. Z důkazů provedených v tomto trestním řízení vyplynulo pouze to, že z pokynu tehdejšího předsedy vlády informovala příslušné osoby o bezpečnostní hrozbě pro osobu tehdejšího XY P. N. Následně tyto složky postupovaly tak, aby zjistily a případně eliminovaly možné bezpečnostní riziko vůči osobě XY a jeho rodině. Dále obviněná tvrdila, že z dokazování vyplynulo, že tzv. kontrasledování nebylo zaměřeno výlučně na osobu bývalé manželky tehdejšího XY, nýbrž se jednalo o úkony k verifikaci různých bezpečnostních rizik a jejich eliminaci.
9. K výkladu znaků trestného činu podle §329 tr. zákoníku dovolatelka upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 984/2016. Jestliže byla uznána vinnou organizátorstvím trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, musel by být dán tzv. dvojí úmysl, což z rozsudků nevyplývá (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1537/2017). Obviněná však v popisu skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně postrádala jakýkoli popis subjektivní stránky, tedy zda jednala úmyslně, resp. s pohnutkou, stejně tak chybí popis subjektivní stránky vlastního organizátorství. Za nedostatečné pak v tomto směru považovala vyjádření soudu prvního stupně pouze slovy „v úmyslu“. Nadto závěr soudů nižších stupňů o její údajné pohnutce je podle ní v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
10. Z provedených důkazů podle obviněné jednoznačně vyplynulo, že měla jen předávat a zprostředkovávat informace od předsedy vlády příslušným osobám, nikdy nevznesla požadavek na sledování údajné poškozené, což potvrdil i spoluobviněný J. P. Poukázala na odposlech a záznam telekomunikačního provozu, v němž uvedla: „Takže mám jenom předat informace.“ Z toho lze podle obviněné dovodit pouze to, že o prověřování bezpečnostního rizika tehdejší XY věděl, o čemž svědčí také jeho výpověď před soudem. Podotkla, že sdělená informace před soudem by měla mít zcela jistě větší validitu než tiskové prohlášení ze dne 15. 6. 2013, na základě kterého považovaly jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně svědka P. N. za nevěrohodného. Takový postup soudů považovala dovolatelka za odporující zásadě volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Dále se obviněná zaměřila na zpochybnění obsahu tiskové zprávy ze dne 15. 6. 2013, v níž byly některé informace úmyslně zkresleny. Podotkla také, že tuto zprávu nepřipravoval svědek P. N. sám, ale byla mu sepsána. Svědek byl v tu dobu pod enormním politickým tlakem, před soudem pak podle obviněné logicky vysvětlil, proč vydal předmětné tiskové prohlášení. Znovu upozornila, že tisková prohlášení ze dne 13. a 14. 6. 2013 odpovídala výpovědi svědka P. N. před soudem, avšak k nim z nepochopitelných důvodů soudy nižších stupňů nepřihlédly. Zdůraznila také, že v době vydání tiskových prohlášení nebyl svědek P. N. zbaven mlčenlivosti, a proto nemohl po pravdě sdělit, co se stalo. Trvala na svých závěrech, že informace, která byla prezentována v tiskovém prohlášení pro média, že P. N. o žádném sledování nerozhodl, ani o něm nebyl informován, byla pravdivá, jelikož se nejednalo o sledování, ale o prověřování bezpečnostních rizik neboli tzv. kontrasledování. Tento závěr, že se nejednalo o sledování, podle obviněné vyplynul rovněž z výpovědi svědka T. D. Poukázala dále na informaci z telefonického rozhovoru ze dne 27. 11. 2012 mezi ní a svědkem P. N., kdy svědkovi sdělovala, že jsou u ní „generál a druhý plukovník“ (tedy obvinění M. K. a J. P.), přičemž této zprávě se svědek P. N. nijak nepodivoval, což podle ní nasvědčuje tomu, že musel mít o prováděném kontrasledování po celou dobu povědomí a aktivně se do dané situace zapojoval.
11. Obviněná dále upozornila na další vnitřní rozpory v rozsudku odvolacího soudu, v němž se sice na jednu stranu (viz str. 39 odůvodnění) uvádí, že se ve dnech 24. 10. až 8. 11. 2012 musela smířit se závěrem, že bývalá manželka P. N. žádného milence nemá, na stranu druhou (viz str. 59 odůvodnění) z telefonického rozhovoru ze dne 8. 11. 2012 má vyplývat, že se obviněná doposud zřejmě nevzdala myšlenky, že údajná poškozená má mít milence.
12. Dále v dovolání obviněná zdůraznila, že v jejím případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces upraveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“), protože skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Vyjádřila přesvědčení, že soudy nižších stupňů v této trestní věci nevystupovaly jako nestranný a spravedlivý rozhodce, ale spíše jako jakýsi „pomocník obžaloby“. Soudy nižších stupňů se podle ní dostatečně nevypořádaly s její obhajobou. Odůvodnění odvolacího soudu pak považovala za naprosto nedostatečné (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14). Namítala, že při zjištění obou shodně pravděpodobných verzí měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo a obviněnou zprostit obžaloby (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001).
13. Dále obviněná namítla, že nebylo vyhověno jejím návrhům na doplnění dokazování. Mělo se jednat o doplňující výslech svědka P. N. a o opatření a přečtení vnitřních předpisů Vojenského zpravodajství. V tom dovolatelka spatřovala porušení svého práva na obhajobu, neboť těmito důkazy nemohla argumentovat. Vyjádřila také nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů o zamítnutí provedení těchto důkazů.
14. Obviněná si byla vědoma, že část uvedené argumentace v dovolání nespadá pod jí uplatněný dovolací důvod, avšak chtěla jí poukázat na to, že došlo k porušení jejího práva na „fair proces“ (k tomu upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05), a proto by se i těmito námitkami měl dovolací soud zabývat, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.
15. Další námitky obviněné směřovaly do výroku o trestu, který odvolací soud podle obviněné bez jakéhokoliv zdůvodnění zpřísnil. Podle dovolatelky soud druhého stupně při ukládání trestu nerespektoval zásady trestání uvedené zejména v §38 a §39 tr. zákoníku, které dále vyjmenovala. Měla za to, že by si mimořádnou pozornost při ukládání trestu zasloužila úvaha o míře jejího zavinění, prokázání pohnutky, záměru či cíle, které měla jednáním sledovat. Odvolací soud nedodržel zásady trestání, a proto i v tomto ohledu jeho postup podle obviněné byl v rozporu s právem na spravedlivý proces.
16. Dovolatelka J. N. ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí (pozn. Nejvyššího soudu v dovolání je uvedeno „citované rozsudky Městského a Vrchního soudu v Praze“, ač v projednávané věci byly činné Městský soud v Praze jako soud odvolací a Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně), a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání O. P.
17. I tento dovolatel namítal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a že v jemu předcházejícím řízení bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, neboť odsouzení je založeno na nezákonných odposleších a záznamech telekomunikačního provozu a na jejich základě dalších opatřených důkazech, což dovolatel následně rozvinul v další argumentaci obsažené v dovolání.
18. Podle dovolatele je dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Byť si byl vědom, že skutkové námitky nemohou být samy o sobě v dovolacím řízení uplatněny, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu však připomněl, že přezkum v dovolacím řízení se nemůže ocitnout mimo rámec ústavní ochrany základních práv. Obviněný rozporoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, která podle něj jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a z nichž soudy nižších stupňů dovodily naplnění jak objektivní tak subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku popsaný ve výroku pod bodem I. 2. rozsudku soudu prvního stupně.
19. Obviněný nejprve shrnul, že byl odsouzen za jednání, které mělo po objektivní stránce spočívat v tom, že měl dne 24. 10. 2012 vydat rozkaz ke sledování R. N. příslušníky Vojenského zpravodajství. Měl vyhovět požadavkům J. N. společně s J. P., ve shodném úmyslu opatřit J. N. neoprávněný prospěch. Obviněný upozornil, že však neexistuje žádný přímý důkaz, že by vydal rozkaz ke sledování R. N. Rovněž dovolatel zpochybňoval existenci uceleného řetězce důkazů, jenž jej měl usvědčovat. Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno vydání předmětného rozkazu dovolatelem O. P.. Poukázal na skutečnost, že ti, kteří měli sledování provádět, obdržení rozkazu od něj popírali. Ke sledování neměl žádnou zpětnou vazbu, resp. nevěděl, co příslušníci VZ konali, neboť dne 31. 10. 2012 jeho činnost u Vojenského zpravodajství skončila.
20. Dále obviněný citoval zákonná ustanovení k pojmu „sledování“, konkrétně §5 odst. 3 a §8 ZZS a §3, 9 a 15 ZVZ. Zdůraznil, že po celou dobu řízení kontinuálně popíral, že by vydal rozkaz k činnosti, k níž by bylo třeba povolení předsedy senátu vrchního soudu nebo ministra obrany, tedy ke sledování. To k čemu dal pokyn, totiž lze bez pochybností podle dovolatele označit za „operativní šetření“, které bylo v souladu se zákony a se zaměřením Vojenského zpravodajství. Závěr, že by ke své každodenní činnosti Vojenské zpravodajství potřebovalo souhlas uvedených činitelů, je mylný. Žádosti o povolení sledování předchází operativní činnost VZ odůvodňující takovou žádost. Vojenské zpravodajství tak denně vyhodnocuje a prověřuje řadu bezpečnostních rizik s využitím operativně pátracích prostředků. Z toho obviněný dovodil neznalost soudů interních předpisů Vojenského zpravodajství, o něž nebylo dokazování doplněno, ačkoliv to obhajoba navrhovala. Obviněný považoval za chybné, že se soudy nezabývaly tím, zda v posuzované věci nešlo o operativní šetření nahlášeného podezření bezpečnostního rizika kolem rodiny XY, resp. jeho manželky, či zda šlo o jinou činnost tzv. sledování ve smyslu §15 ZVZ. K tomu odkázal na provedené výslechy (obviněného i dalších příslušníků z řad VZ).
21. Dovolatel kategoricky popíral po celou dobu řízení, že by vydal rozkaz ke sledování ve smyslu §15 ZVZ. Vysvětloval, proč to, k čemu dal pokyn (či rozkaz), lze v kontextu provedeného dokazování označit jako operativní šetření možného bezpečnostního rizika v souladu se zákonem a se zaměřením Vojenského zpravodajství. V tomto ohledu je jeho výpověď v souladu s výpovědí J. P., i dalších spoluobviněných a svědků. Proto v tom spatřoval zcela evidentní extrémní rozpor, neboť provedené důkazy podporují jeho závěr o nevydání rozkazu ke sledování, zatímco soudy nižších stupňů z nich vyvodily závěr zcela opačný (tj. že obviněný nezákonný rozkaz ke sledování R. N. vydal). Soudy nižších stupňů tak deformovaly výpovědi svědků z řad příslušníků VZ, kteří odmítli, že by dostali rozkaz sledovat R. N., pouze obdrželi úkol prověřit bydliště tehdejšího XY za účelem prověření hrozících bezpečnostních rizik. Jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně sice ve svých rozhodnutích rekapitulovaly výpovědi svědků, avšak ve svém hodnocení opomněly hodnotit tvrzení svědků znějící ve prospěch obviněného. Proto se dovolatel dále zaměřil na podrobnější rozbor výpovědí některých svědků, jejichž obsah se podle něj dostal do extrémního rozporu s následnými závěry o skutkovém ději.
22. Obviněný především upozornil na výpověď svědka s utajenou totožností P. Ch., který se přímo účastnil monitoringu bydliště a okolí tehdejšího předsedy vlády a jeho rodinných příslušníků. Na dotaz obhajoby sdělil, že žádný rozkaz ke sledování R. N. nikdy nedostal. Na operativní činnosti prověření bezpečnostních rizik se podílel i svědek sám dne 28. 10. 2012, nejednalo se o sledování, na to byla u VZ speciální skupina, jednalo se o „kontrasledování“, resp. prověřování, avšak obecně to nazývali sledováním, pokud uváděli „záznamy o sledování“, pak to byla chybná terminologie. Za významnou pro obhajobu obviněný považoval výpověď tohoto svědka před soudem ze dne 15. 1. 2015, kdy svědek jednoznačně popřel, že by měla být sledována manželka XY, což opřel o to, že sledování prováděli i v době, kdy prokazatelně věděli, že XY je v té době mimo domov a jeho žena s dětmi na Moravě. Podle svědka mělo být prověřeno, zda se v okolí XY a jeho rodiny nevyskytují nějaké závadové osoby, které by mohly být hrozbou.
23. Dále se obviněný věnoval výpovědi svědka P. Ch., který vypovídal rovněž jako utajený svědek a o jehož věrohodnosti soudy nižších stupňů neměly pochyb, avšak jeho tvrzení ve prospěch obhajoby (že obviněný nevydal rozkaz ke sledování R. N.) nebraly v potaz. Tento svědek vypověděl, že byl telefonicky povolán k J. P., jenž mu sdělil, že se vrátil z jednání u P., na němž byla hodnocena bezpečnostní hrozba v okolí XY N., k níž bude nařízena příslušná činnost, tedy obrana proti sledování s pokyny zaměřit se na vozidla, která postávají na ulici, na osoby v ulici apod. Svědek uvedl, že výslovně zakázal použití jakékoliv zpravodajské techniky, tj. zakázal sledování. Mohli pořídit pouze záznam objektu fotoaparátem nebo kamerou. Svědek uvedl, že jeho oddělení bylo určeno ke „kontrasledování“ a zajištění bezpečnosti, nikoliv ke sledování. Činnost jeho oddělení byla upravena směrnicí VZ. Kdyby byla zjištěna hrozba, nadřízení by požádali o povolení sledování. K tomu dovolatel znovu připomněl, že obhajoba požadovala doplnění dokazování o opatření a přečtení interních předpisů VZ, které by prospívaly obviněnému. Dovolatel rovněž vyzdvihl, že žádný z příslušníků VZ nebyl postižen za porušení povinností, z čehož obviněný dovodil, že údajné sledování muselo proběhnout v souladu s interními předpisy.
24. Svědkyně s utajenou totožností J. M. vypověděla, že z pokynu vedoucího oddělení P. Ch. měla za úkol monitorovat bydliště XY a jeho okolí za účelem prověření, zda nehrozí nějaké blíže nespecifikované nebezpečí. Na tomto místě upozornila obhajoba, že státní zástupce ve vztahu k této svědkyni používal pojem „sledování“, ačkoliv se o sledování ve smyslu zákona o VZ nejednalo. To jen podle dovolatele dokresluje chybné vyhodnocení pojmu sledování orgány činnými v trestním řízení. Shodně pak vypovídali i další svědci s utajenou totožností M. N., O. T., a to jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. Obviněný poukázal na výpověď svědka T. D. ze dne 14. 9. 2017 před soudem prvního stupně, který mimo jiné uvedl, že iniciativa ke sledování vychází tzv. zespodu od operativců, kteří svou činností (opatřují se fotografie na místech veřejně přístupných a k této činnosti nepotřebují souhlas ministra) zjistí potřebu k zahájení sledování.
25. Z provedeného dokazování pak nelze podle dovolatele dospět k jinému závěru než k tomu, že obviněný rozkaz ke sledování R. N. nevydal. Nelze souhlasit ani se závěrem soudů nižších stupňů, že by snad příslušníci Vojenského zpravodajství lhali z obavy před možným postihem za překročení svých pravomocí, toho se podle obhajoby nemuseli obávat, neboť jednak jednali na základě rozkazu, za nějž odpovídají nadřízení, a jednak při interním prověřování jejich činnosti nebylo zjištěno žádné porušení vnitřních předpisů. Svědci tak neměli důvod vypovídat nepravdu a podstatný byl také fakt, že vypovídali po celou dobu řízení shodně. I kdyby obviněný připustil, že došlo ke sledování R. N., jak soudy dovodily zejména na základě odborného vyjádření V. Š., pak ovšem stále chyběl jakýkoliv důkaz o tom, že by obviněný vydal rozkaz k jejímu sledování. Chybně byly dále podle obviněného hodnoceny výpovědi svědků R. P. a L. J. jako nevěrohodné (na str. 52 rozsudku odvolacího soudu), byť nelze shledat žádný objektivní důvod, proč by tito svědci měli vypovídat křivě a úmyslně se dopouštět trestného činu křivého svědectví (pozn. Nejvyššího soudu – míněn byl zřejmě trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku). Oba tito svědci vypovídali v souladu a také ve shodě s dalšími svědky z řad příslušníků Vojenského zpravodajství. Záznamy z inkriminovaného sledování R. N. neobsahovaly formální požadavky na záznamy o sledování, ale jednalo se spíše o poznámky operativců týkající se času a pohybu osob.
26. Soudy nižších stupňů podle dovolatele při zjišťování skutkového stavu vycházely z domnělých hypotéz a nikoliv z provedených důkazů. Poukázal na skutečnost, že žádný ze soudů nižších stupňů se nevyjádřil k jeho výpovědi, pouze byla paušálně považována za nevěrohodnou. Přitom obviněný ve výpovědi ze dne 5. 10. 2017 hovořil o zcela reálné hrozbě vyskytující se v té době v okolí XY a o nutnosti prověřit každou byť i zcela banální informaci o možné bezpečnostní hrozbě. Obviněný uvedl, že museli prověřit každou indicii naznačující možnou bezpečnostní hrozbu. V tomto světle se tak samotný úkol prověřit bydliště XY a jeho okolí nemohl jevit jako nezákonný a nevysvětlitelný. Dokonce byl obviněný přesvědčen, že by bylo v zájmu všech zpravodajských služeb vědět, zda má manželka XY milence, o jakou osobu se jedná, zda tímto způsobem nejsou získávány utajované informace či zda se o jejich získání někdo nepokouší. Ovšem tyto informace chtěli získat ze zcela jiných důvodů, než z jakých je měla údajně požadovat J. N.. Podle jeho přesvědčení tak nebyl proveden žádný důkaz, který by jej usvědčil, že se snažil vyhovět požadavku J. N. a tím jí opatřil neoprávněný prospěch. Jelikož se žádný ze soudů nižších stupňů nevyjádřil k výpovědi obviněného ze dne 5. 10. 2017, resp. nijak nezohlednil obsah výpovědi, považoval dovolatel tento důkaz za tzv. opomenutý v kontextu ustálené judikatury.
27. Dovolatel odmítl tvrzení odvolacího soudu uvedené na str. 48 odůvodnění jeho rozsudku, že v jeho výpovědích z přípravného řízení a z hlavního líčení jsou diametrální rozdíly. Naopak obviněný od počátku tvrdil, že příkaz ke sledování R. N. nevydal. Důvodem jeho následného rozšíření výpovědi bylo, že v přípravném řízení nebyl zbaven povinnosti mlčenlivosti. Na žádost soudu byl obviněný Vojenským zpravodajstvím mlčenlivosti zbaven, pokud by to nebylo potřeba, jak tvrdí soudy, pak podle názoru obviněného nemusel soud Vojenské zpravodajství o zproštění mlčenlivosti žádat. Z toho bylo patrno, o jak odborně složitou otázku se jednalo, když ani soudy na to neměly jednotný názor, proto nelze klást k tíži obviněnému, že se z opatrnosti na povinnost mlčenlivosti v přípravném řízení odvolával. Předmět utajení dokresluje také fakt, že Vojenské zpravodajství na žádost obhajoby odmítlo vydat své interní předpisy.
28. Dále se obviněný v další části svého dovolání zaměřil na důkazy, které považoval za nezákonné. Soudy nižších stupňů považovaly za jeden ze stěžejních důkazů odborné vyjádření Policie ČR a následnou výpověď jeho zpracovatele V. Š. (ředitele Útvaru zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR). Obhajoba však tento důkaz považovala za nezákonný a opakovaně na to soudy upozorňovala, nelze podle obviněného souhlasit ani s argumentací soudů nižších stupňů (obsaženou zejména na str. 55 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný namítal, že z hlediska posouzení práva na spravedlivý proces je nepřípustné, aby za důkaz v trestním řízení, a to dokonce při posouzení otázky viny, bylo považováno odborné vyjádření, které zpracoval jeden policejní útvar pro druhý policejní útvar, a soud pak na jeho podkladě dovodil závěr o právní otázce, že proběhlo sledování podle §15 ZVZ. K výkladu právních předpisů je kompetentní pouze soud, nikoliv odborné vyjádření. Upozornil, že VZ má vlastní definice analyzovaných pojmů týkajících se sledování a dalších operativních postupů, které musí být v souladu s interními předpisy VZ. Zákonná vymezení těchto pojmů jsou velmi obecná a neřeší vlastní postup realizace operativních činností, právě k tomu bylo potřeba znát vnitřní předpisy Vojenského zpravodajství. Soudy nižších stupňů tyto interní předpisy jako listinný důkaz odmítly pro jejich nadbytečnost opatřit a provést a obhajobě nebyly Vojenským zpravodajstvím vydány s odůvodněním, že se jedná o utajované skutečnosti. Podle dovolatele bylo třeba interní předpisy VZ považovat za stěžejní důkaz schopný zvrátit rozhodnutí o vině obviněného. Pokud by podle obviněného bylo postupováno v souladu s vnitřními předpisy VZ, zcela jistě by bylo postupováno i v souladu se zákonem, což se dovolatel snažil prokázat uvedenými vnitřními předpisy VZ, ale nebylo mu to umožněno.
29. Podle obviněného především nelze považovat za objektivní důkaz odborné vyjádření zpracované policistou o tom, jak měl profesně správně postupovat někdo jiný ve zcela jiné funkci podle jiného předpisu. Obviněný připomněl, že se jednalo o Vojenské zpravodajství a sám V. Š. v závěru své výpovědi připustil, že Vojenské zpravodajství může používat jinou terminologii a že nezná jeho interní akty. I z toho tak vyplývá potřeba vnitřní předpisy VZ provést jako důkaz. Hypotéza, že ve zprávě o sledování nebyl nikdo podepsán, protože tam nikdo podepsaný být nechtěl v případě, kdyby se to dostalo do „nepovolaných rukou“, je podle dovolatele pouhou domněnkou a neodpovídá provedeným důkazům (výslechům zpravodajců). Znovu připomněl, že nikdo ze zpravodajců nebyl kárně za tuto činnost potrestán a nebylo shledáno ani žádné pochybení. Obviněný vznesl výhrady také k posouzení sledování a pořízení fotografií při něm, v tomto směru se neshodl V. Š. a svědek P. Ch. Posoudit, jaký má být postup Vojenského zpravodajství, by bylo možno podle dovolatele jen na základě vnitřních předpisů VZ.
30. Obviněný nesouhlasil ani s argumentací odvolacího soudu na str. 56 odůvodnění jeho rozsudku, že činnost prověření bydliště v případě možného nebezpečí patří do kompetence policie – útvaru zabývajícího se ochranou ústavních činitelů. Obviněný uvedl, že zpravodajské služby běžně prověřují potenciální bezpečnostní hrozby. Nešlo předem vyloučit ovlivnění manželky XY jejím milencem nebo nějakou náboženskou sektou a činností VZ se mohly včas odhalit špionážní aktivity.
31. Jako další příklad deformace důkazů dovolatel uváděl sdělení Vojenského zpravodajství na č. l. 2921 o tom, že v roce 2012 Vojenské zpravodajství nedisponovalo žádnými informacemi o bezpečnostní hrozbě vůči tehdejšímu předsedovi vlády. Taková informace však nijak nevyvrací to, že mohl existovat náznak o bezpečnostním riziku, bylo provedeno šetření s následným negativním závěrem, tj. že žádné nebezpečí nehrozilo, což se pak objevilo ve shora uvedeném sdělení Vojenského zpravodajství.
32. Podle dovolatele byl výrok o jeho vině založen na dalším nezákonném důkazu, a to na odposleších a záznamech o telekomunikačním provozu. Obviněný namítal nezákonnost všech rozhodnutí vydaných Okresním soudem v Ostravě a Krajským soudem v Ostravě v přípravném řízení v dané trestní věci, neboť tyto soudy rozhodovaly jako soudy místně nepříslušné ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, čímž došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce. I v přípravném řízení je totiž nutno dbát pravidla pro určení místní příslušnosti upravené v §18 tr. řádu. V posuzované trestní věci nebyla podle obviněného založena místní příslušnost shora uvedených soudů. Dovolatel nesouhlasil ani s argumentací soudů nižších stupňů, že citovaný nález Ústavního soudu nemá retroaktivní, ale prospektivní účinnost. Obviněný byl však přesvědčen, že závěry z uvedeného nálezu se musí nutně vztahovat i na věc obviněného, neboť trestní řízení nebylo v dané věci v době vydání nálezu pravomocně skončeno. Podle dovolatele Ústavní soud účinky tohoto svého nálezu na již probíhající trestní řízení výslovně neřešil, pouze v bodě 120. jeho odůvodnění odkázal na §71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZÚS“), a contrario. Ustanovení §71 ZÚS se zabývá případy, kdy byl zrušen právní předpis nebo jeho část, uvedeným nálezem k tomu ale nedošlo, a proto by se citované ustanovení nemělo užít. Obviněný k tomu poukázal také na závěr uvedený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, v jehož poslední větě bodu 19. se uvádí: „ustanovení odstavce 1 se v daném případě neuplatní, neboť toto ustanovení primárně míří do poměrů hmotněprávních, spíše než na situace, kdy je prospektivně zrušeno či za protiústavní prohlášeno procesní ustanovení upravující režim dílčích procesních úkonů v trestním řízení, zejména nerozhodl-li Ústavní soud o časových aspektech vykonatelnosti svého derogačního zásahu jinak (§58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ (šlo ovšem o případ, kdy byla nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, zrušena část právního předpisu).
33. Ve vztahu k časovým účinkům judikatury pak odkázal na odbornou teorii tzv. incidentní retrospektivy, k níž se hlásí soudy vyšších stupňů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 3 Ans 6/2011, nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2863/14). Jde přitom o „ zásadu aplikace nové soudcovsky vytvořené normy na všechny aktuálně před nižšími soudy probíhající kauzy, event. i na všechny žaloby podané po dni vynesení nového precedentu “ ( Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191). Podle tohoto autora aplikace takovýchto norem i na probíhající řízení je společná jak zemím kontinentálního práva, tak zemím common law. Nejedná se tedy o žádné specifikum, ale o obecně zastávaný princip ve vyspělých zemích. Z toho obviněný dovodil, že základem této teorie je, že nejde o vytvoření nové normy, ale o změnu ve výkladu práva se snahou o nápravu. Jedná se o nalézání práva, a proto by měla být norma takto aplikována i na probíhající dovolatelovo trestní řízení. Toto by mělo podle dovolatele platit i pro působení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, neboť v tomto nálezu Ústavní soud vysvětluje výklad §26 a §18 tr. řádu. Nadto tento názor Ústavního soudu nebyl nijak překvapivý, neboť praxe státních zastupitelství byla dlouhodobě v odborných kruzích kritizovaná a považovaná za problematickou. Na protiústavnost ve vztahu k nezákonnosti dosavadního určování místní příslušnosti okresních soudů v přípravném řízení bylo upozorňováno již dříve. Obviněný k tomu odkázal i další mediálně známé kauzy, z konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu obsáhle citoval (odkazoval na usnesení ÚS ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12, nebo usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4717/12, usnesení ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 2717/13, usnesení ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1082/14, usnesení ze dne 13. 1. 2015, IV. ÚS 2863/14), odkazoval i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 8 As 47/2005, ale i zahraniční judikaturu k tzv. incidentní retrospektivě. K tomu dále podal další vlastní výklad založený na tzv. argumentu ad absurdum. Zajišťovací úkony ani nelze vydělovat z trestního řízení jako celku. Ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že účinky nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 a výklad v něm obsažený je třeba vztáhnout i na jeho trestní věc.
34. Nadto obviněný vyjádřil své přesvědčení, že z obsahu odposlechů, které považoval za nezákonné, ani nelze dovodit závěr o jeho vině, jak to učinily soudy nižších stupňů. Závěr o nezákonnosti odposlechů podle obviněného beze zbytku vyplývá i z obecné maximy spravedlnosti. Odkázal na zásadu užívanou v rozhodovací činnosti Nejvyšším soudem, podle níž „z bezpráví nemůže povstat právo“ ( ex iniuria ius non oritur ), či na obecnější konstatování v nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000, podle nějž případné nezákonnosti nelze omluvit účelovým konstatováním, že celková spravedlivost procesu byla přece zachována a tím snad byl garantován i spravedlivý trest.
35. S ohledem na výše uvedené dovolatel O. P., navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám obviněného zprostil obžaloby.
c) Dovolání M. K.
36. Také obviněný M. K. považoval rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně za vadná z důvodu nesprávného právního posouzení skutku, resp. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Také on připomněl, že i v dovolacím řízení je třeba dodržovat ústavní limity a v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy shledat porušení práva na spravedlivé řízení a zasáhnout. Právě takový extrémní rozpor dovolatel shledával i v této věci.
37. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že měl dne 1. 11. 2012 v den nástupu do funkce ředitele Vojenského zpravodajství vydat rozkaz ke sledování R. N. V řízení však podle dovolatele bylo prokázáno, že v den nástupu do funkce byl na slavnostním předávání uvedení do funkce, přebíral agendu po svém předchůdci apod. Vydaný rozkaz podle obviněného platí a nemění se pouhou personální změnou, může pak být jen změněn nebo zrušen dalším rozkazem. K tomu obviněný odkázal na znalecký posudek a výslech V. P. Už jen proto závěr, že měl dne 1. 11. 2012 vydat rozkaz ke sledování R. N., odporuje nejen výsledkům dokazování, ale i elementární logice. Poukázal také na obsah výpovědi obviněného O. P., který sám měl uvést, že pokyn k prověření vydal on. I přesto však soudy dospěly k závěru, že rozkaz ke sledování vydal také obviněný M. K.. Jak vyplynulo z výpovědi některých svědků (V. P., R. P., A. V.) nebylo fakticky možné při nástupu do funkce zjistit obsah všech probíhajících řízení VZ. Avšak soudy nižších stupňů toto nevzaly v potaz, tedy uvedené důkazy podle obviněného opomenuly. Odvolací soud se pak k této námitce obviněného vyjádřil na str. 58-62 odůvodnění svého rozsudku, avšak zcela nelogicky uvedl, že je sice jasné, že se ke stejné věci dva rozkazy nevydávají, ovšem v přípravném řízení se obviněný k jeho vydání přiznal. Podle dovolatele soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti objasnit skutkový stav beze vší pochybnosti. Naopak v řízení bylo prokázáno, že rozkaz ke sledování nevydal. Dne 22. 10. 2012 ještě nebyl ve funkci a dne 1. 11. 2012 teprve přebíral funkci a seznamoval se s agendou, navíc není možné vydat tentýž rozkaz dvakrát.
38. Ke skutku pod bodem II. 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně pak obviněný namítal, že nemohl naplnit objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle §329 tr. zákoníku, neboť nebylo v řízení ničím prokázáno, že by to byl obviněný, kdo vybral soukromou agenturu a určil způsob jejího prověření. Bylo také prokázáno, že Vojenské zpravodajství mělo pro rok 2013 vyčleněný fond pro prověření schopností soukromých agentur, dovolatel tak postupoval v souladu se schváleným hospodařením VZ, faktické zajištění akce měly na starosti jiné osoby.
39. Bylo mu vytýkáno schválení použití 125 000 Kč, avšak nebylo zohledněno, že Vojenské zpravodajství hospodaří s podstatně vyššími částkami, a proto daná částka nijak výrazně neupoutala pozornost obviněného, zároveň se jednalo o prostředky alokované v rozpočtu VZ na tuto činnost. Z manažerské pozice nelze po něm požadovat, aby byl seznámen detailně se všemi operacemi Vojenského zpravodajství, ve funkci byl mnohdy odkázán na informace od svých podřízených.
40. Rovněž podotkl, že nebylo prokázáno, že by postupoval v úmyslu způsobit škodu ve vztahu k trestnému činu podle §220 tr. zákoníku (pozn. Nejvyššího soudu – obviněný v dovolání chybně opakovaně uváděl „tr. zákona), byť se jedná o obligatorní znak této skutkové podstaty. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tz 44/2013, podle nějž se úmysl musí vztahovat jak k porušení povinnosti spravovat cizí majetek, tak ke způsobení škody na něm.
41. Odvolací soud se podle obviněného jeho námitkami (pokud vůbec) zabýval velmi povrchně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
d) Dovolání J. P.
42. Obviněný J. P. považoval obě předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů za chybná, neboť podle jeho názoru oba soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy, na základě kterých byl uznán vinným. Dovolatel svou vinu kategoricky popíral a měl za to, že soudy nižších stupňů neprovedly důkazy, jež navrhoval po celou dobu řízení a kterými mohla být prokázána jeho nevina.
43. Obviněný připomněl výpověď svědka L. J., který potvrdil, že působnost, pravomoc a odpovědnost ředitele odboru Vojenského zpravodajství nevymezují zpravodajské zákony, ale jsou stanoveny ve vnitřních řídících aktech Vojenského zpravodajství. Jsou jimi zejména 1) Statut Vojenského zpravodajství vydaný vládou ČR, 2) Organizační řád Vojenského zpravodajství a 3) Zásady pro zpravodajskou činnost Vojenského zpravodajství vydané ministrem obrany, existují ale i další vnitřní řídící akta VZ. Zdůraznil, že plnil pouze úkoly svých nadřízených, tyto rozkazy předával dále svým podřízeným. Tím toliko plnil svou povinnost vojáka a zpravodajského důstojníka. Soudy nižších stupňů při svém rozhodování podle obviněného nevzaly v potaz rozdílné právní prostředí v armádě a nepochopily rozdíl mezi vydáním rozkazu a předáním rozkazu. Neprovedením vnitřních předpisů VZ k důkazu došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Obviněný nesouhlasil ani s argumentací odvolacího soudu o jejich nadbytečnosti z důvodu, že mu není kladeno za vinu porušení jakéhokoliv vnitřního aktu VZ. Podle obviněného jimi mohla být prokázána jeho nevina. Obviněný dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k principu in dubio pro reo a zásadě presumpce nevinny, podle níž v případě jakýchkoliv pochybností o vině nese důkazní břemeno stát, nepodaří-li se mu pochyby vyvrátit, pak je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Jestliže nebyly důkazy (vnitřní řídící akty VZ) provedeny s ohledem na to, že se jedná o utajované materiály, pak ani tato skutečnost nemohla nahradit potřebu úplného dokazování. Pokud by stát dospěl k závěru, že listiny nelze s ohledem na bezpečnost státu vydat, pak by měl být obviněný zproštěn právě s ohledem na zásadu in dubio pro reo .
44. Dovolatel zdůraznil, že v rámci vnitřní kontrolní činnosti VZ bylo prověřováno, zda činnost, která je předmětem trestního řízení, byla v rozporu se zákonem nebo interními předpisy, avšak kontrolní orgány žádné takové porušení neshledaly. Stejně tak v rámci kontroly činnosti čerpání zvláštních finančních prostředků, nebylo zjištěno žádné pochybení či žádná způsobená škoda. Rovněž tato zjištění soudy nižších stupňů ignorovaly.
45. Obviněný namítal také porušení totožnosti skutku, neboť byl podle něj odsouzen za jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba. Prvotní jeho obvinění se mělo týkat toho, že měl vydat nějaký rozkaz ke sledování. V řízení však žádný písemný rozkaz nebyl nalezen a řízení se vůbec nevedlo tím směrem, kdo a jaký rozkaz vydal, jak byl dál předán. Žádný z utajovaných svědků přitom nevypověděl, že by dostal rozkaz ke sledování R. N.
46. S odkazem na shora uvedené důvody obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby soudu prvního stupně uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovoláním
a) Obecně k podaným dovoláním
47. K podaným dovoláním se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve uvedl, že dovolatelé J. P., M. K. a J. N. podali svá dovolání rovněž proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 jakožto tzv. soudu nalézacího, avšak v této části státní zástupce shledal (s odkazem na §265a odst. 1 tr. řádu) jejich dovolání nepřípustná, neboť nalézací soud nerozhodl ve druhém stupni. Dále státní zástupce upozornil, že všichni dovolatelé svá dovolání opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak soud druhého stupně odvolání všech dovolatelů zamítl, proto měl být správně zvolen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Nicméně odkaz na nesprávné zákonné ustanovení, o které se dovolání opírá, nepovažoval za podstatnou vadu podaných dovolání.
48. Státní zástupce konstatoval, že dovolatelé opakovali ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před soudem prvního stupně a kterou podrobně shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Poté ve vyjádření shrnul jejich základní dovolací námitky. S těmito námitkami se podle názoru státního zástupce již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, soud prvního stupně tak učinil zejména na str. 90-103 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud k jednotlivým obviněným v odstavcích 16-19 na str. 38-69 odůvodnění svého rozsudku. Argumentaci soudů nižších stupňů považoval státní zástupce za logickou, přesvědčivou, důkazně podloženou a zcela vyčerpávající. Soudy nižších stupňů v citovaných částech svých rozhodnutí pečlivě reagovaly na všechny námitky dovolatelů. Státní zástupce s těmito závěry soudů nižších stupňů souhlasil, a proto na ně odkázal.
49. K podaným dovoláním státní zástupce doplnil následující. Přestože všichni dovolatelé formálně namítali existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neuvedli konkrétně, které úvahy soudů považovali za svévolné a extrémně rozporné. Předložili pouze svou verzi skutkového stavu. Podstatou dovolání podle státního zástupce tak není to, že by soudy nižších stupňů svá rozhodnutí vadně či nedostatečně odůvodnily, ale to, že dovolatelé odmítli jejich odůvodnění přijmout a stále opakují shodné (převážně procesní) námitky. Státní zástupce připomněl, že prostor pro změnu skutkových zjištění je v dovolacím řízení velmi úzký.
50. Celkový obsah námitek jednotlivých dovolatelů podle státního zástupce směřoval spíše k tomu, že soudy nižších stupňů porušily především zásadu in dubio pro reo . K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž ani taková námitka nemůže založit povinnost Nejvyššího soudu mimořádně přezkoumat i skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy.
b) K dovolání J. N.
51. Dále se státní zástupce vyjádřil konkrétně k námitkám jednotlivých dovolatelů. K dovolání J. N. uvedl, že tvrzenému dovolacímu důvodu by mohla odpovídat jednak její námitka, že nejednala a nemohla jednat „jakožto úřední osoba“, jednak její námitka nově vznesená v dovolání, že ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně „chybí popis úmyslného zavinění jak ve vztahu k jednání, tak ve vztahu k pohnutce“.
52. Ohledně úřední osoby poukázal státní zástupce na výrok rozsudku soudu prvního stupně, podle nějž byla dovolatelka odsouzena toliko pro účastenství na trestném činu ostatních obviněných coby pachatelů. Teprve těmto dalším obviněným bylo kladeno za vinu, že jednali jako úřední osoby. K tomu zmínil názor obsažený v nauce, nezpochybněný žádnou judikaturou, že účastník nemusí mít postavení jinak požadované u hlavního pachatele. V této části tedy považoval dovolání za zjevně neopodstatněné. Nad uvedený rámec státní zástupce upozornil, že vzhledem k akcesoritě účastenství dovolatelky, která působila na tři hlavní pachatele, mělo být její jednání správně posouzeno jako tři trestné činy a nikoliv jako jeden čin pokračující. Tato vada byla učiněna ve prospěch dovolatelky a nelze ji již napravit, neboť nejvyššímu státnímu zástupci již lhůta k podání dovolání uplynula.
53. Podle státního zástupce popis skutkových okolností především v prvním odstavci části I.1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní skutkové okolnosti, které jsou zcela dostatečné pro vyvození zavinění dovolatelky, jak k jejímu vlastnímu jednání, tak i k jednání hlavních pachatelů. Podle tohoto popisu dovolatelka úmyslně usilovala o informace o R. N. za cenu způsobení újmy této poškozené sledováním za užití zpravodajské techniky. Z toho podle státního zástupce vyplývá nejen zmíněná pohnutka, ale i úmysl obviněné k tomu, že sledování za užití zpravodajské techniky bude protiprávní. Z dalšího popisu skutku bylo pak zřejmé, že o to požádala ředitele Vojenského zpravodajství. Podle státního zástupce to logicky vyplývalo i z jediného zjištěného motivu předmětného sledování, který byl velmi specifický a spočíval v řešení úzce osobních záležitostí dovolatelky.
54. Státní zástupce se přiklonil k závěru, že dovolatelka, byť formálně zpochybňovala právní posouzení svého postavení jako organizátorky, se ve skutečnosti dovolávala změny skutkových zjištění, jednalo se tak o námitky procesní.
55. Státní zástupce neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich zjištěným skutkovým stavem, neboť právě z dokazování vyplynulo, že obviněná chtěla, aby P. N. po osmiletém vztahu odešel od své manželky. Není pravdou, jak tvrdila obviněná, že tak učinil (resp. žádost o rozvod podal) již před sledováním své bývalé manželky, které proběhlo na podzim roku 2012, zatímco žádost o rozvod podal P. N. až během roku 2013.
56. Státní zástupce nepovažoval za opomenutý důkaz neprovedení opětovného výslechu svědka P. N., který soudy nižších stupňů správně vyhodnotily jako nadbytečný, resp. neschopný vyvrátit učiněná skutková zjištění.
57. S odkazem na bohatou judikaturu pak státní zástupce připomněl, že námitky dovolatelky týkající se porušení „základních zásad trestání“, resp. otázky přiměřenosti trestu, zásadně není možno v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Přitom státní zástupce neshledal uložený trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený ve smyslu zásady proporcionality trestních sankcí.
58. Z uvedených důvodů státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněné J. N. je dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
c) K dovolání J. P.
59. K dovolacím námitkám J. P., týkajících se neopatření vnitřních řídících aktů Vojenského zpravodajství státní zástupce odkázal na argumentaci odvolacího soudu na str. 61 v odst. 19 jeho rozhodnutí, s nímž souhlasil. Dovolateli nebylo kladeno za vinu, že by snad tyto předpisy nějakým způsobem porušil, proto ani nebylo třeba je provést.
60. Přirozeným specifikem zneužití státního úřadu k soukromým nebo jiným nelegálním účelům je to, že zevnitř úřadu se musí taková činnost jevit jako legální. Při počtu dalších nezainteresovaných úředních osob by jinak docházelo k okamžitým odhalením a takové zneužití by se stalo nemožným. Proto musí být navozeno „zdání zákonnosti“, aby taková činnost nebyla odhalena při pohledu zevnitř (interní kontrolou), jak tomu také reálně bývá. Samotné dodržení interních předpisů tak ze své podstaty nemohlo být rozhodujícím důkazem pro vyřešení otázky, zda došlo či nedošlo k takovému zneužití státní služby. Státní zástupce dále ve vyjádření uvedl konkrétní příklady, kterými se snažil ilustrovat, že i v případě formálního dodržení interních předpisů, může dojít k jejich zneužití, resp. zneužití pravomoci úředních osob založených na porušení obecně závazných předpisů, nikoliv na porušení předpisů interních. Podstatné tedy je, zda bylo uplatnění státní moci „důvodné“, nikoliv zda bylo „služebně správné“.
61. Státní zástupce zdůraznil, že dovolatel nebyl stíhán z toho důvodu, že Vojenské zpravodajství vykonávalo svou práci „špatně“, ale za to, že ji zaměřilo nesprávným směrem – k hledání milence nezúčastněné osoby (R. N.), která zjevně neměla mít žádný přístup k utajovaným vojenským informacím. Z toho státní zástupce vyvodil, že úřední osoba se nemůže ze zneužití své pravomoci vyvinit tím, že při svém jednání dodržela interní normy, což je nakonec patrno i z formulace skutkové podstaty trestného činu podle §329 tr. zákoníku. Proto podle něj nebyl žádný důvod vyhledávat pro potřeby předmětného řízení jakékoliv interní předpisy Vojenského zpravodajství.
62. K námitce porušení „totožnosti skutku“ státní zástupce uvedl, že není zřejmé, zda a v jakém rozsahu tento obviněný zpochybňoval totožnost svého jednání či následku a ve vztahu k jakému úkonu – k usnesení o zahájení trestního stíhání či obžalobě. V podstatě ani neuvedl, že by snad totožnost skutku nebyla zachována, pouze namítl, že se soudy nižších stupňů totožností skutku „nezabývaly“. Podle státního zástupce však skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě je totožný se skutkem popsaným v rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupce k tomu také odkázal dovolatele na obecné vysvětlení tohoto pojmu, které odvolací soud uvedl v odstavci 19 na str. 62 odůvodnění svého rozsudku.
63. Státní zástupce nakonec dospěl k závěru, že žádná z obviněným uplatněných námitek neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů.
d) K dovolání O. P.
64. K dovolání O. P., státní zástupce uvedl, že jeho dovolání je značnou měrou převzato z jeho odvolání. Nijak pak blíže tento dovolatel nekonkretizoval namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a dovozeným skutkovým stavem. Státní zástupce obsáhlé dovolací námitky tohoto obviněného rozdělil do tří okruhů.
65. Předně tento dovolatel zpochybňoval označení operativně pátracího prostředku jako „sledování“, namítal, že se jednalo o „kontrasledování“, pro něž nebylo potřeba povolení. K tomu státní zástupce odkázal na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu na str. 48-56 jeho rozsudku, s níž vyslovil souhlas. V této části (nejednalo-li se o otázky skutkové) proto státní zástupce považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.
66. Do druhého okruhu spadají námitky vztahující se k rozsahu provedeného dokazování. Obviněný spatřoval procesní vadu postupu soudů nižších stupňů v tom, že si neopatřily vnitřní řídící akty Vojenského zpravodajství. I v tomto směru státní zástupce považoval názor odvolacího soudu za správný (k tomu odkázal na str. 48 a 53 odůvodnění jeho rozhodnutí). Naopak nesdílel názor dovolatele, že dodržení interní normy automaticky vede k dodržení zákona. Sám dovolatel uvedl, že interní předpisy upravují jinou oblast (organizaci, řízení a metodiku) než zákony. Zopakoval tak jako u předchozího dovolatele, že přirozeným specifikem zneužití státního úřadu k soukromým nebo jiným nelegálním účelům je to, že zevnitř úřadu se taková činnost musí jevit jako legální, neboť by jinak ani nemohla být úspěšně realizována. Takový pachatel tedy především musí dodržovat interní předpisy. Jiný způsob páchání si v podmínkách demokratického právního státu stěží lze představit. Každá nelegální aktivita zde vždy vzbuzuje pozornost bezprostředního okolí, porušení interních norem, tedy „služebních zvyklostí“, je přitom vždy nápadnější než „pouhé“ nesprávné zaměření činnosti služby. Všechny předložené varianty sledování R. N. rozebraly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Podle státního zástupce obranyschopnost státu nemohla být ohrožena tím, že by měla manželka XY milence, i kdyby se snad jednalo o jehovistu. Navíc se jeví v kontrastu nebývalý zájem o manželku XY, která s ním v té době udržovala v podstatě již jen formální vztahy, a naopak nezájem Vojenského zpravodajství o XY osobní styky či jeho případnou vydíratelnost. Nelze předpokládat, že by interní předpisy vedly příslušníky Vojenského zpravodajství k odhalování zcela spekulativních rizik pro soukromé subjekty namísto odhalování rizik reálných za účelem ochrany ozbrojených sil České republiky, což ostatně netvrdil ani žádný z dovolatelů. Proto i státní zástupce považoval jejich opatření za nadbytečné. Státní zástupce na závěr uzavřel, že tyto dovolací námitky týkající se obstarávání důkazů neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
67. Třetí okruh námitek se týkal zpochybnění zákonnosti nařízených odposlechů. Dovolatel O. P., měl za to, že odposlechy byly ve věci nařízeny místně nepříslušným soudem. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Státní zástupce k tomu oponoval, že dovolatel při své argumentaci pominul pozdější judikaturu Ústavního soudu (následující po 19. 4. 2016) k dané problematice. Státní zástupce citoval z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 922/17, v jehož odst. 11 Ústavní soud výslovně uvedl, že nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nelze aplikovat retrospektivně. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 263/2019. Z výše uvedené judikatury státní zástupce dovodil, že nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, nedošlo ke zpochybnění dříve povolených odposlechů, a to ani těch, které povolil soud nyní považovaný za místně nepříslušný. Nad rámec této argumentace k tomu státní zástupce dodal, že zákonodárce zřejmě porušení místní příslušnosti přikládá natolik malý význam, že ani není dovolacím důvodem [tím je pouze nepříslušnost věcná v případě soudu, který vydal meritorní rozhodnutí srov. §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Argumentem a maiore ad minus dovodil, že pokud není vadná místní nepříslušnost dostatečnou vadou, aby v dovolacím řízení došlo ke zrušení rozhodnutí meritorního, tím méně může být dostatečnou vadou, aby v dovolacím řízení zpochybnilo legalitu jednoho z důkazů. Proto ani tato námitka neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů.
e) K dovolání M. K.
68. V případě dovolání obviněného M. K. odkázal státní zástupce na vlastní předešlou argumentaci. Především neshledal žádnou konkrétní námitku tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým dějem. Tento dovolatel podle státního zástupce namítal vlastně pouze porušení zásady in dubio pro reo . Státní zástupce tak měl za to, že dovolání tohoto obviněného neodpovídalo žádnému z dovolacích důvodů.
f) Závěrečný návrh
69. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. N. a O. P., podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a dovolání obviněných J. P., a M. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Zároveň ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyslovil souhlas s projednáním všech dovolání v neveřejném zasedání.
IV. Repliky k vyjádření státního zástupce, další podání obviněných
a doplnění vyjádření státního zástupce
70. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněným k případné replice , kterou zaslal obhájce obviněného O. P. . V ní obviněný setrval na svých dovolacích argumentech i svých návrzích na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Obviněný uznal, že v dovolání opakoval stejné argumenty, jaké uvedl v dřívější fázi řízení, činil tak jen proto, že se soudy nižších stupňů nezabývaly jeho námitkou, že nikdy nedal rozkaz směřující k (nezákonnému) sledování, což nevyplývá ani z žádného důkazu. Obviněný připomněl, že všichni svědci jednoznačně vyloučili, že by dostali rozkaz ke sledování. K této jeho nejpodstatnější námitce se státní zástupce vůbec nevyjádřil. Dále se obviněný vyjadřoval k argumentaci odvolacího soudu týkající se vydání nezákonného rozkazu obviněným. Vyjádřil přesvědčení, že interní předpisy mohly prokázat, zda „sledování“ proběhlo v souladu s jejich zněním, a tedy i v souladu se zákonem o Vojenském zpravodajství, resp. zda bylo potřeba souhlasu ministra obrany k této činnosti či nikoliv. Dále polemizoval s příkladem použitým státním zástupcem, že není nezbytné, aby povstalí vojáci porušili své interní předpisy (vládní úřady převezmou řádně ustrojeni, podle předpisů vyzbrojeni apod.), pak by tito vojáci zcela jistě nebyli trestněprávně odpovědní za účast na státním převratu, jestliže by dostali rozkazy od oprávněných osob a nemohli by odhalit, že jsou využíváni k protiprávní činnost. Obviněný odmítl také argument, že by bylo obtížné opatřit interní předpisy VZ. Státní zástupce ve svém vyjádření zcela převracel dovolatelovu argumentaci, pokud uvedl, že by snad měla být chráněna Česká republika před únikem informací cestou XY a jeho tehdejší manželky. Obviněný nadále trval na tom, že Vojenské zpravodajství obdrželo informaci o možné hrozbě, kterou prověřovalo, došlo proto k úvodnímu šetření, k ničemu jinému nedal obviněný pokyn.
71. Po uplynutí dovolací lhůty dovolatel J. P., doručil Nejvyššímu soudu své vyjádření nazvané „Doplnění dovolání“ s ohledem na nové rozhodnutí ve věci posouzení zákonnosti odposlechů v této trestní kauze. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, o nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve vztahu k obviněné J. N. je nutno vztáhnout i na jeho případ. Použitím neoprávněně získaných odposlechů došlo ke znehodnocení všech dalších důkazů, které sice byly opatřeny již zákonným způsobem, ale soudy nižších stupňů by je vůbec neprovedly, kdyby nebylo záznamu telekomunikačního provozu, na jehož základě celé trestní řízení započalo. V právním státě nelze používat nezákonně opatřené důkazy. Tyto důkazy získané na základě protiprávního jednání nemohou obstát při rozhodovací činnosti soudů o vině. Proto se podle názoru obviněného jednalo o zmanipulované soudní řízení, jehož důsledkem byl pád vlády České republiky. Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a obviněného v plném rozsahu zprostil obžaloby.
72. V reakci na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, zaslal rovněž dovolatel O. P., „doplnění dovolání“ . Zopakoval své stěžejní dovolací námitky, které doplnil o závěry Nejvyššího soudu uvedené ve shora citovaném rozhodnutí. Konstatoval, že zhodnocení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V, a příkazů k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012, a ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013, Nejvyšším soudem jako nezákonných, svědčí i ve prospěch dovolatele. Připomněl, že předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly stěžejním důkazem pro skutkové závěry soudů nižších stupňů a vedly k vyslovení jeho viny. S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou by bez těchto nezákonně získaných odposlechů nedošlo vůbec k zahájení trestního stíhání obviněného v této trestní věci.
73. Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství následně reagoval rovněž na usnesení Nejvyššího soudu vynesené v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v doplnění vyjádření ze dne 24. 7. 2020. Předně zdůraznil, že v podaném dovolání ze dne 17. 8. 2019 obviněná J. N. zákonnost odposlechů nezpochybňovala a naopak sama i o ně svou argumentaci obsaženou v dovolání opírala. Teprve v závěru listopadu 2019 (po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty) dovolatelka předložila Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Protože dovolatelka J. N. neuplatnila námitku nezákonnosti včas v dovolání, vyjádřil státní zástupce přesvědčení, že dovolací soud není oprávněn tuto námitku připustit, není ani oprávněn ji sám konstruovat, neboť by došlo k porušení zásady nestrannosti soudního řízení. Státní zástupce však připustil, že se jedná o tak významnou otázku, že bude třeba se s ní nad rámec relevantně uplatněných námitek vypořádat. Proto pro tyto účely Nejvyššímu soudu předložil informace opatřené od Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které dozorovalo danou věc v přípravném řízení.
74. V trestní věci vedené Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci pod sp. zn. 6 VZN 401/2012 (posléze evidenčně vedené nejprve pod sp. zn. 4 VZV 5/2013 a poté až do současné doby vedené pod sp. zn. 6 VZN 405/2016) bylo sepsáno několik záznamů o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu. Věc vedená později u Obvodního soudu pro Prahu 4 (pozn. Nejvyššího soudu míněn byl Obvodní soud pro Prahu 1) pod sp. zn. 3 T 35/2014 byla původně vedena pod výše zmíněnou spisovou značkou, pod níž bylo vedeno společné řízení o celé řadě trestných činů a vůči celé řadě osob, avšak později v průběhu řízení došlo k vyloučení této jedné větve případu k samostatnému projednání. Proto spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2014 ani zdaleka nedokumentuje všechny další okolnosti trestní věci podstatné pro vydání posuzovaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
75. Státní zástupce zdůraznil, že po celou dobu prověřování přitom existovaly důvody pro konání společného řízení o všech podezřelých skutkových okolnostech, a to z důvodu osobní i věcné souvislosti. Přitom zprvu nebylo možné ani přistoupit k vyloučení některých skutků ze společného řízení k samostatnému projednání, neboť by to bylo v rozporu s hlediskem hospodárnosti a účelnosti řízení jakožto esenciálním předpokladem takového procesního postupu. Z tohoto hlediska se jevilo být efektivní, hospodárné a nakonec i nejrychlejší, aby důkazy, které se mohou vztahovat k více spolu souvisejícím trestným činům, byly opatřovány a vyhodnocovány v jednom společném řízení týmž policejním orgánem a státním zástupcem. V případě vyloučení některého skutku a jeho urychleného projednání by navíc hrozila dekonspirace dosud utajeně vedeného prověřování, a tím i znemožnění dosažení samotného účelu trestního řízení (§1 tr. řádu). Prověřování totiž probíhalo skrytým způsobem, aby nebyl zmařen jeho účel, zejména aby nebyly zmařeny výsledky operativních úkonů, které se provádějí bez vědomí dotčených osob. Z důvodu takového utajení samozřejmě nemohly být provedeny ty úkony trestního řízení, které by dotčeným osobám vyjevily jak samotné vedení trestního řízení, tak i jeho zaměření a důvody vedoucí k prověřovanému podezření. Proto například nebylo vyžádáno vysvětlení od dotčených podezřelých osob, nebyly vyžádány některé důkazní prostředky, které mohly být v dispozici podezřelých, ale i dalších osob, pokud by se jejich vyžádáním trestní řízení dekonspirovalo.
76. V průběhu prověřování se podařilo k některým skutkovým okolnostem opatřit takové důkazy, které odůvodňovaly rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Mimo jiné tak došlo dne 13. 6. 2013 k zahájení trestního stíhání obviněné J. N. pro trestné činy, které byly posléze Obvodním soudem pro Prahu 1 projednávány pod sp. zn. 3 T 35/2014. Po skončení vyšetřování dne 6. 5. 2014 rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě svým usnesení, sp. zn. 4 VZV 5/2013, že se podle §23 odst. 1 tr. řádu ze společného řízení vylučuje řízení o trestných činech posléze popsaných v obžalobě, sp. zn. 4 VZV 5/2014 (vyloučená trestní věc), o níž Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval pod sp. zn. 3 T 35/2014.
77. Státní zástupce upozornil, že Nejvyšší soud při svém rozhodování o zákonnosti odposlechu ve smyslu §314l a násl. tr. řádu (ukončeném předmětným usnesením ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019) disponoval Nejvyšší soud toliko spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 35/2014, a spisem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 0 Nt 5908/2012, obsahujícím příkaz soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2012 k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Neměl však k dispozici přílohu č. 6 návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, sp. zn. V1-140/2012-6, VZN 401/2012, ze dne 4. 9. 2012 (celkem 2316 stran utajovaných příloh) s trestním spisem. Chyběly tedy materiály, na které stání zástupce ve svém návrhu odkazoval. Připomněl, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazy k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v trestní věci vedené u Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě pod sp. zn. 6 VZN 401/2012 (posléze evidenčně vedené nejprve pod sp. zn. 4 VZV 5/2013 a poté, do současné doby vedené pod sp. zn. 6 VZN 405/2016). O poskytnutí chybějící přílohy a spisu nebyly Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ani Policie České republiky požádány.
78. Řízení o trestných činech, o nichž bylo Obvodním soudem pro Prahu 1 meritorně rozhodováno pod sp. zn. 3 T 35/2014, bylo ve fázi přípravného řízení (po skončení vyšetřování a před podáním obžaloby) vyloučeno ze společného řízení vedeného Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci – pobočkou v Ostravě pod sp. zn. 4 VZV 5/2013. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení věci ze společného řízení nebylo vyloučením řízení proti osobě tehdy obviněné J. N., nýbrž vyloučením řízení o některých trestných činech. Obviněná J. N. tak v době vydání rozhodnutí o vyloučení řízení o některých trestných činech ze společného řízení nadále zůstala osobou podezřelou v trestní věci vedené Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci – pobočkou v Ostravě pod sp. zn. 4 VZV 5/2013, a to mimo jiné i ve vztahu k jednáním popsaným v záznamech o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu ze dnů 6. 1. 2012 a 7. 3. 2012.
79. Návrh státního zástupce v řízení podle §314l tr. řádu odkazoval na další listinné
(a velmi rozsáhlé) materiály. Jednalo se o podstatné listiny, kterými pro účely svého rozhodnutí disponovaly soudy rozhodující o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a o jeho prodloužení. Státní zástupce upozornil, že v takových případech není možno hodnotit pouze formální odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, ale použitelnost takto opatřeného odposlechu a záznamu jako důkazního prostředku je třeba hodnotit ve všech souvislostech. Dále státní zástupce argumentoval judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vztahující se k přezkumu nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. namítané nedostatečnosti jeho odůvodnění (k tomu odkázal např. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17; ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, publikované pod č. 76/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „SbNU“; ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013; ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017; ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014). S oporou o citovanou judikaturu neshledal, že by se příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v předmětné trestní věci dovolatelky J. N. měl jevit jako nedostatečně podložený spisovým materiálem a vybočující z obdobných příkazů v obdobných věcech, právě naopak jej považoval za běžný a standardní, odpovídající citované judikatuře. Věc totiž bylo nutno posuzovat se znalostí úplného spisového materiálu i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům (např. jeho usnesení ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06).
80. Státní zástupce také předpokládal, že teprve v dovolacím řízení bude mít Nejvyšší soud k dispozici kompletní spisový materiál. Podle jeho názoru totiž Nejvyšší soud rozhodoval o zmíněné dílčí otázce zákonnosti odposlechů v řízení vedeném podle §314m tr. řádu na základě omezeného a neúplného spisového materiálu. Naproti tomu v dovolacím řízení bude moci komplexně vyhodnotit, zda v kontextu veškerého dokazování byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu povoleny zákonně či nezákonně, a zda jsou jejich případné vady natolik významné, aby z formálně-materiálního hlediska způsobily jejich důkazní neupotřebitelnost. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že takové komplexní úvahy nelze dovodit ze zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, které v takovém širokém kontextu dokazování neposuzovalo a posuzovat ani nemohlo, neboť k takovému komplexnímu posuzování ani není určeno.
81. Státní zástupce dále uvedl další skutečnosti, ke kterým by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení při hodnocení této námitky na základě komplexního spisového materiálu podle jeho názoru přihlížet (pokud se vůbec bude v dovolání touto námitkou zabývat). Připomněl, že odposloucháván podle trestního řádu může být nejen obviněný či podezřelý (v materiálním smyslu), ale kdokoli, u něhož je dán důvodný předpoklad získání významných skutečností pro trestní řízení. Takový předpoklad plynul z následujících materiálů, na jejichž základě byl příkaz k odposlechu vydán a z nichž je zřejmé, z jaké trestné činnosti byla J. N. podezřelá a jak se měla svým jednáním podílet na páchání trestné činnosti. Konstatoval, že ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení č. j. UOOZ – 191/TČ-2012 ze dne 6. 1. 2012, resp. ze záznamu o rozšíření zahájení úkonů trestního řízení č. j. UOOZ – 191/TČ-2012 ze dne 7. 3. 2012, je zřejmé, že v době jejich sepsání nebyly orgánům činným v trestním řízení známy všechny osoby podezřelé z páchání trestné činnosti (použitá formulace „a další dosud neustanovené osoby“, „další doposud neustanovené úřední osoby“, „další osoby“). V obou těchto záznamech pak jsou uvedeny skutkové okolnosti, pro které bylo trestní řízení zahájeno a z nichž vyplývá podezření ze spáchání konkrétních trestných činů, jež byly v takto popsaném skutkovém ději spatřovány.
82. Z pohledu dovolatelky J. N. považoval státní zástupce za podstatné, že skutkové okolnosti popsané v záznamu ze dne 6. 1. 2012 zmiňují činnost organizované zločinecké skupiny a podezření ze spáchání trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a skutkové okolnosti popsané v záznamu ze dne 7. 3. 2012 popisují činnost organizované skupiny a podezření ze spáchání trestného činu sabotáže podle §314 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Podle §129 tr. zákoníku ve znění platném v době sepsání záznamu dne 6. 1. 2012 je organizovaná zločinecká skupina společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Dále státní zástupce obsáhle citoval judikaturu vztahující se k definici pojmu organizovaná zločinecká skupina (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 684/2014, a ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018).
83. K podání návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obviněné J. N. došlo cca 8 měsíců po sepsání prvního záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu ze dne 6. 1. 2012. V mezidobí orgány činné v trestním řízení ve vztahu k jednání obviněné J. N. získaly další indicie a důkazy, jež dále státní zástupce podrobně citoval na str. 9-14 doplnění svého vyjádření ze dne 24. 7. 2020. Jednalo se zejména o zjištění získaná v souladu s písemným povolením ke sledování osob a věcí soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 0 Nt 5844/2012/V, V 105/2012, podle kterého bylo orgánům činným v trestním řízení povoleno sledování vnitřního prostoru pokoje č. 26 a č. 36 hotelu V, na adrese XY, na dobu od 10. 3. 2012 do 10. 9. 2012, při němž byly pořízeny zvukové záznamy (záznamy byly předloženy Okresnímu soudu v Ostravě s návrhem státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice užívané J. N., s přepisem provedeným policejním orgánem – přílohy č. 1 a 2). A dále skutečnosti zjištěné z provedeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic užívaných jinými osobami do data 4. 9. 2012. Státní zástupce měl za to, že na základě těchto zjištěných skutečností bylo důvodné podezření, že zde existuje organizovaná zločinecká skupina, která se dopouští trestné činnosti popsané v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 6. 1. 2012, a že jde o organizovanou skupinu páchající trestnou činnost rozvedenou v záznamu o rozšíření zahájení úkonů trestního řízení ze dne 7. 3. 2012.
84. Státní zástupce pak shrnul dosavadní zjištění (předcházející podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice užívané odsouzenou J. N.) vyplývající především z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic užívaných podezřelými I. R. (označen BOBON 5, BOBON 11, BOBON 14), D. M. (označen Muž B, D., BOBON 21) a T. J. (označen Muž A, T, BOBON 22) a z povoleného sledování osob a věcí, která byla podstatná pro podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, ale i pro jeho vydání. Z uváděných příloh tak podle státního zástupce vyplývala následující zjištění:
· J. N. byla v telefonickém kontaktu (převážně v tomto kontaktu) s podezřelými I. R., D. M., T. J. a T. H.
· Uskutečňované telefonní hovory případně SMS zprávy byly konspirativního charakteru, krátké, o obsahu, který mohl být znám pouze účastníkům hovoru.
· Telefonní komunikace probíhala převážně prostřednictvím tzv. kryptovaných telefonních přístrojů.
· Jmenovaní podezřelí opatřili J. N. a také P. N. tzv. kryptovaný telefon, který měl být užíván ke vzájemné komunikaci.
· V dané době existovalo důvodné podezření, že J. N. sděluje jmenovaným podezřelým utajované informace z činnosti zpravodajské služby, které se týkají podezřelých aktivit těchto podezřelých osob spojených s fungováním a činností podnikatelských subjektů se státní majetkovou účastí a institucí zřízených státem. Tato komunikace měla vztah ke skutku popsanému v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu ze dne 6. 1. 2012, který je součástí trestního spisu.
· Z obsahu rozhovoru mezi I. R., T. J. a D. M. rovněž vyplývalo důvodné podezření, že skupinou těchto podezřelých osob jsou J. N. poskytována za její „služby“ různá finanční plnění. Tomu nasvědčovala tvrzení o tom, že „… to má souvislost s prachama, teď se blíží účtování…, … (J. N.) říkala… máme dodat telefon pro N.…, … máme teďka nosit prachy, ideálně nosit prachy, loajálně je podporovat a ještě u toho nebýt vidět a nechodit tam…, … nemáme odletět, nic takovýho, pracovat, normálně makat a líp než do teďka…, … říkala, jestli by místo sedmi procent nešlo deset…, … víš za prachy, víš co jí máme dát…, … R. už si tipuje ty finanční toky z toho Budvaru, ty jo ty lidi jsou teprve zhruba před bránou…, … říká mi, že teda výměna těchhle lidí do dozorčí rady…“ (viz. výše Track 004 – 007). Z citovaného rovněž existovalo důvodné podezření, že J. N. se podílí na manipulacích veřejných zakázek a ve spojitosti s tím na účelovém obsazování pozic v různých orgánech státu a státem řízených právnických osob.
· V rámci vzájemné komunikace byla vyslovována obava z odhalení aktivit podezřelých osob orgány Policie ČR.
· Pokud již se konalo osobní setkání, dělo se tak utajovaným způsobem.
· J. N. vedla s podezřelými komunikaci a vyvíjela aktivity i ve vztahu ke skutku, který je popsán ve zmíněném záznamu o rozšíření zahájení úkonů trestního řízení ze dne 7. 3. 2012. Na podkladě zjištěné telefonické komunikace se stala osobou podezřelou i ve vztahu ke skutku popsanému v záznamu ze dne 7. 3. 2012.
85. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že na podkladě těchto zjištěných skutečností pak došlo logicky k podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice užívané J. N. z důvodu odůvodněného předpokladu získání důkazů a dalších informací o skutkovém ději popsaném v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 6. 1. 2012 i v záznamu o rozšíření těchto úkonů ze dne 7. 3. 2012. J. N. byla na základě doposud zjištěných indicií a důkazů důvodně podezřelá z trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a ze spáchání trestného činu sabotáže podle §314 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soudkyně Okresního soudu v Ostravě před vydáním příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V, přezkoumala jak návrh státního zástupce, tak přiložený spisový materiál. Po přezkoumání soudkyně ve shodě s návrhem státního zástupce konstatovala, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu považuje za neodkladný úkon, neboť bez jeho realizace by za současné situace nebylo možno skrytým, utajeným způsobem dokumentovat trestnou činnost, zejména zjistit a ztotožnit kontaktní osoby podezřelých, zároveň bylo možno důvodně předpokládat, že právě odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu označených účastnických stanic, mohou být získány informace důležité pro trestní řízení a další skutečnosti směřující k objasnění trestné činnosti. Za důvodný soudkyně označila předpoklad, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu bude dokumentována prověřovaná trestná činnost, zjištěny další osoby podezřelé, zadokumentovány schůzky. Podle soudkyně se jednalo o úkon neodkladný, jehož provedení nebylo možno z hlediska účelu trestního řízení odložit na pozdější dobu, kdy bude zahájeno trestní stíhání, neboť při neodkladném neprovedení úkonu hrozila ztráta důkazu. Soudkyně se rovněž vypořádala s otázkou subsidiarity použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve shodě s předmětným příkazem vyjádřil přesvědčení, že k usvědčení pachatelů nepostačovaly „běžné“ důkazní prostředky, jelikož jejich jednání probíhalo utajeně a skrytě, a provádění dokazování „běžným“ způsobem by mohlo vést k vyzrazení, a tedy i zmaření probíhajícího prověřování.
86. Státní zástupce uvedl svůj názor, že příkaz soudkyně Okresního soudu v Ostravě k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V, V 269/2012, splňuje všechny náležitosti uvedené v §88 odst. 1 a 2 tr. řádu, neboť jsou v něm obsaženy konkrétní skutkové okolnosti, na jejichž základě byl tento příkaz vydán, včetně doby jeho trvání, uživatelských adres a osob uživatelů, jaké skutečnosti mohou být tímto způsobem zjištěny a jaký význam mohou mít pro objasnění věci, jakož i důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Z příkazu k odposlechu je dostatečně zřejmé, že soudkyně vycházela z přesvědčivých poznatků opatřených při prověřování trestního oznámení a při vlastním operativním šetření policie, jež předcházely předmětnému příkazu a dostatečně konkrétně odůvodňovaly jeho vydání. Pro vydání příkazu tedy byly splněny všechny zákonné podmínky, a to jak důvodné vedení trestního řízení pro stanovené trestné činy, odůvodněný předpoklad zjištění významných skutečností pro trestní řízení, jakož i podmínka subsidiarity a proporcionality, tedy že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak.
87. Státní zástupce pak dále zdůraznil, opíraje se o odbornou literaturu (Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3626 s.), že v případě dovolacího a přezkumného řízení se jedná o dvě zcela nezávislá řízení. Vztah mezi nimi je pouze věcný – bude-li v dříve provedeném řízení shledána nezákonnost příkazu k odposlechu, měla by tato část dokazování být bedlivě posouzena v řízení časově následujícím. V zásadě by mezi těmito rozhodnutími měl být soulad, stejně jako by měl být soulad mezi celou judikaturou všech českých soudů. Avšak vyslovení názoru soudem přezkumným není závazné pro soud dovolací a naopak. Stejně jako není obecně závazný žádný judikát obecného soudu.
88. V dovolacím řízení je přezkum dokazování daleko komplexnější (formálně-materiální hledisko) oproti přezkumnému řízení (hledisko formální), a proto podle státního zástupce není vyloučeno, aby dovolací soud případně shledal jisté formální vady v povolení odposlechů, avšak nepovažoval ve svém celku postup soudů nižších stupňů za svévolný a nespravedlivý. Z těchto důvodů nelze podle názoru státního zástupce bez dalšího vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, které se zabývalo zákonností odposlechů jen úzce a bez zařazení odposlechů do důkazního kontextu celého předmětného procesu, a navíc pouze na základě části spisových materiálů. Z citovaného usnesení lze dovodit, že předmětnými příkazy byl sice z pohledu konkrétních podkladů konkrétním způsobem porušen zákon, nikoliv ovšem, že by provedením tohoto důkazu v kontextu celého dokazování a s přihlédnutím k úplnému obsahu všech souvisejících spisů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu.
89. Státní zástupce proto vyjádřil přesvědčení, že citované deklarování nezákonnosti odposlechů nemůže mít přímý vliv na posuzování zákonnosti tohoto důkazu v řízení dovolacím. Z hlediska úzce vymezeného přezkumného řízení se příkaz k odposlechu může jevit jako nezákonný, avšak z hlediska komplexního posouzení dokazování na základě úplného spisového materiálu a ve světle ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu se jako nezákonný nejeví. V dané fázi řízení totiž nebylo možno požadovat formálně bezchybné vymezení skutku a důvody pro odposlech byly dostatečně patrné z úplného spisového materiálu předloženého soudu. To odpovídá formálně-materiálnímu přístupu Ústavního soudu k posuzování zákonnosti obdobných úkonů.
90. Závěrem státní zástupce odkázal na své předchozí vyjádření a setrval na svém návrhu. Za rozhodné považoval, že samotná dovolatelka nezákonnost odposlechů ve svém dovolání nenamítla a takovou námitku nelze dovodit ani z jeho obsahu. Konstruování takové námitky samotným dovolacím soudem dosavadní judikatura vylučuje jakožto porušení zásady nestrannosti soudního řízení. Veškeré další úvahy by byly jen spekulacemi – variantami neuskutečněného podání. Kdyby dovolatelka ve svém dovolání námitku proti odposlechům učinila, tato by neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů, avšak bylo by ji možno posuzovat z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. A kdyby snad byla taková námitka takto skutečně posouzena, nezbylo by, než ji odmítnout jako neopodstatněnou, neboť k porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo.
91. V dalším podání ze dne 11. 8. 2020 se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil k tzv. doplněním dovolání obviněných J. P., a O. P.. Především odkázal na své předchozí doplnění vyjádření ze dne 24. 7. 2020, v němž se k významu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, vyjadřoval ve vztahu k dovolatelce J. N.. Zdůraznil, že oba shora uvedení dovolatelé následně uplatnili námitky, které ve svých předchozích dovoláních neuvedli, činili tak již po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. K tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, podle nějž změny provedené po uplynutí dovolací lhůty (§265e odst. 1 tr. řádu) jsou již bez jakéhokoliv významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Proto se k těmto novým námitkám může dovolací soud vyjádřit toliko obiter dictum , pro takový případ státní zástupce odkázal na svá předchozí vyjádření a setrval na svém návrhu tam uvedeném.
92. Na doplnění vyjádření státního zástupce ze dne 24. 7. 2020 reagoval dovolatel M. K. . Nejvyšší soud podle něj v přezkumném řízení podrobil příkazy k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dostatečnému přezkumu na základě testu trojí účinnosti. Podnět policejního orgánu, návrh státního zástupce a ani příkaz Okresního soudu v Ostravě neobsahovaly dostatečný popis, jakými důkazy jsou konkrétní skutkové skutečnosti podloženy a zdůvodněny. Jejich absenci považoval dovolatel za podstatnou vadu příkazů s přihlédnutím ke skutečnosti, že některé pasáže v odůvodnění příkazu jsou doslovným přepisem pasáže z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu, což podle obviněného vyvolává oprávněné pochyby, že soudní kontrola nebyla dostačující. Obviněný vyzdvihl potřebu ochrany soukromých zpráv ve smyslu čl. 13 Listiny a její střet se zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a potřebou jejich zjištění a potrestání. Proto trval na tom, že zákonnost a řádnost procesu získávání důkazů musí být dodržena. Dále obviněný připomněl jednotlivé pasáže odůvodnění zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Připomněl, že tvrzená trestná činnost J. N. s původní prověřovanou trestnou činností, pro kterou bylo zahájeno trestní řízení a následně povoleny odposlechy, vůbec nesouvisela. Obviněný souhlasil s Nejvyšším soudem, že v demokratickém právním státě je nepřípustná technika tzv. „rybaření“ či „pytlování“, kdy policejní orgán nejprve sbírá podklady, na jejichž základě rozplétá určitou trestnou činnost, vazby mezi pachateli a teprve následně dochází k zahájení trestního stíhání. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že Nejvyšší státní zastupitelství všechny shora popsané zásady bagatelizuje, porušuje trestní řád, trestní zákoník a rovněž i zákon o státním zastupitelství (§2 odst. 2). Dovolatel byl na rozdíl od státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přesvědčen, že Nejvyšší soud by měl v dovolacím řízení přihlédnout ke skutečnosti, že předmětné odposlechy byly užity při rozhodování o vině a trestu obviněných a že soudy nižších stupňů z nich vycházely. Pokud byly důkazy označeny jako nezákonné, nesmí být v trestním řízení použity jako důkaz. Dále odkázal na doktrínu plodů z otráveného stromu, která je podle něj plně akceptovatelná i v České republice jako demokratickém právním státě. Připomněl základní zásady trestního procesu. V demokratickém právním státě nelze upřednostňovat zjištění materiální pravdy a objasnění skutkového stavu věci nad zásadu zákonného procesu. Skutkový stav zjištěný na základě nezákonných důkazů nemůže obstát. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (např. nález z 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 501/04). Zdůraznil, že právě u příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, u něhož není přípustný opravný prostředek, je logicky potřeba právě proto zvýšeně dbát na dodržení zákonem stanovených podmínek, aby nevznikaly pochybnosti o zákonnosti procesu. Označení těchto příkazů soudem jako nezákonné, pak zcela jistě představuje podstatnou vadu řízení, která měla vliv na rozhodování o vině obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud k této skutečnosti přihlédl.
93. K podání dovolatele M. K. se vyjádřil rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dne 10. 9. 2020 . Připomněl, že to je ve věci již jeho čtvrté podání. Státní zástupce měl za to, že spíše než o repliku dovolatele jde o doplnění jeho dovolání. Odkázal na svá předcházející vyjádření, ve kterých vysvětlil, proč podle jeho názoru nemůže mít usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, přímý vliv na dovolací řízení a proč by se s ním měl dovolací soud vypořádat toliko obiter dictum . Tyto názory pak aplikoval i na podání uvedeného obviněného.
94. Také dovolatel J. P., zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 8. 2020. Poukázal přitom na plenární nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, v němž Ústavní soud upozornil na nutnost ústavně konformního výkladu zákonů obecnými soudy s vyvarováním se libovůle a nutnost racionální argumentace. Připomněl zásadu beneficium cohaesionis , podle které by se právní názor Nejvyššího soudu ve vztahu k nezákonnosti provedených odposlechů měl vztahovat i na další spoluobviněné. Vyjádřil přesvědčení, že o nezákonnosti odposlechů by měl rozhodnout dovolací soud ex officio . Jinak setrval na svém závěrečném návrhu uvedeném v dovolání.
V. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
95. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
96. Na úvod je třeba upozornit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
97. Všichni dovolatelé své dovolací námitky opřeli formálně o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ve skutečnosti měli na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhali přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým rozhodnutím zamítl jejich řádný opravný prostředek, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačili tak správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat. Řádné označení dovolacího důvodu je obligatorní náležitostí dovolání, jak vyplývá z §265f odst. 1 tr. řádu, a proto také z důvodu vyšší formální náročnosti tohoto podání jsou obvinění obligatorně právně zastoupeni obhájci (viz §265d odst. 2 tr. řádu). Přesto Nejvyšší soud jen pro toto jejich formální pochybení jejich dovolání neodmítl, to učinil z dále zmíněných důvodů, neboť jejich dovolání buď vůbec neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, a to ani ve spojitosti s nezmíněným důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ani jiným dovolacím důvodům, anebo jejich námitky byly zjevně neopodstatněné.
98. Obecně lze jinak uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který jako jediný využili všichni obvinění a který tak byl základem jejich argumentace [správně ve spojitosti s §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jak bylo uvedeno shora] je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
99. V souladu s vyjádřením státního zástupce je třeba rovněž zmínit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, kterým lze podle §265a odst. 1 tr. řádu napadat výlučně rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Jinými slovy dovolání nemůže směřovat proti rozsudku soudu prvního stupně, jak to (mimo jiné) uvedli ve svém dovolání obvinění J. N., M. K. a J. P.. I zde je možno zopakovat, že by šlo o příliš formalistický postup dovolacího soudu, kdyby jen pro takové pochybení, jejich dovolání označil za nepřípustná, pouze na tuto vadu jejich podání pro pořádek upozorňuje.
100. Dále Nejvyšší soud obecně poukazuje, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, jak vyplývá z §265d odst. 2 tr. řádu. Lhůta pro podání dovolání, jak vyplývá z úpravy obsažené v §265e odst. 1 tr. řádu, je přitom dvouměsíční a plyne od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, a to v případě doručování jako obviněnému, tak jeho obhájci, od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději, jak vyplývá z §265e odst. 2 tr. řádu (v tomto případě běžela dvouměsíční lhůta od takového doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 7 To 299/2018). Jakékoliv pozdější rozšiřování rozsahu dovolání či jeho důvodů, a to nejen jejich formálním označením, ale i jejich materiálním naplněním, je tak nepřípustné a Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn se takovými později uplatněnými námitkami zabývat.
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
1. Obecně k nepřípustným a dovolacím důvodům neodpovídajícím námitkám
101. K samotným obsahům podaných dovolání je nejprve nutno uvést, že značná (ba dokonce převážná) část dovolacích námitek všech obviněných neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů taxativně uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. řádu byly uplatněny ty námitky, jejichž prostřednictvím obvinění zpochybňovali skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, nesouhlasili s rozsahem provedeného dokazování, domáhali se jiného hodnocení provedených důkazů a na jeho základě nabízeli jinou verzi skutkového děje, na kterou pak žádali aplikovat normy hmotného práva. Především neodpovídaly uplatněným ani jiným dovolacím důvodům ve všech dovoláních převážně uplatňované námitky tvrzených procesních pochybení soudů nižších stupňů v procesu dokazování, jakož i námitky údajných chyb v procesním postupu soudů nižších stupňů při povolování operativně-pátracích prostředků. Takové námitky nelze vůbec podřadit pod žádný z taxativně vypočtených a úzce vymezených dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. řádu, a to ani pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl obecně vymezen shora.
102. Dále je třeba upozornit, že dovolací soud, jak správně upozornil státní zástupce, se mohl zabývat jen těmi námitkami obviněných, které obvinění uplatnili v rámci dvouměsíční lhůty pro podání dovolání. Po uplynutí dovolací lhůty však někteří obvinění (J. P., O. P., a M. K.) svá dovolání doplnili o zcela nově formulované námitky, které neuplatňovali ve svých dovoláních podaných v rámci lhůty pro jejich podání. Obvinění v nich svorně dovozovali nezákonnost důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků v podobě přehrání zvukových záznamů pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť tyto odposlechy a záznamy byly podle nich nezákonně nařízeny, jak měl konstatovat Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Dovolací soud s odkazem na shora uvedené upozornění o omezené možnosti měnit rozsah a důvody dovolání jen po dobu běhu dovolací lhůty (§265f odst. 2 tr. řádu) a ve shodě se státním zástupcem může předně uvést, že k takovým dalším tvrzením a nově uplatněným důvodům, pro které by měl být podle obviněných napadený rozsudek zrušen, nemůže Nejvyšší soud vůbec nepřihlížet, neboť jsou již bez jakéhokoliv právního významu, jak uznává odborná literatura i judikatura (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3227; nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, v bodě 15.). Jediný z dovolatelů, který zpochybnil ve svém dovolání zákonnost nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, byl obviněný O. P., činil tak ovšem ze zcela jiných důvodů (pro údajné porušení pravidel místní příslušnosti), než z jakých konstatoval porušení zákona Nejvyšší soud ve zmíněném usnesení. Kromě toho, i kdyby tuto námitku obvinění ve svých dovoláních uplatnili v zákonem stanovené lhůtě, bylo by třeba konstatovat, že jde o námitku ryze procesní a zjevně neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu, a to ani uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl vymezen shora. Přesto nad uvedený rámec ( obiter dictum ) se Nejvyšší soud i k této otázce níže vyjádří (v rámci vyjádření k námitkám porušení pravidel spravedlivého procesu).
103. Dále je možno na úvod připomenout, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, že Nejvyšší soud není běžnou třetí instancí pověřenou přezkumem skutkového stavu věci a že podání dovolání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
104. Obvinění navíc ve svých dovoláních prakticky výlučně opětovně uváděli argumenty, které uplatňovali již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jejich obhajoby jak v hlavním líčení, tak i základem jejich odvolací argumentace v odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně. S těmito námitkami se zevrubně vypořádal již soud prvního stupně ve svém rozsudku, stejně tak je posoudil i odvolací soud (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména na str. 86 až 103 a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zejména v bodech 16. až 19. na str. 38 až 69). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
105. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
106. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani porušení práva na obhajobu ani práva na spravedlivý proces, jak někteří obvinění též namítali. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. neuplatněným důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
107. Jen nad rámec výše uvedeného ( obiter dictum ) se níže Nejvyšší soud vyjádří k některým hlavním námitkám obhajoby obviněných, které ale jinak žádnému dovolacímu důvodu neodpovídaly a nemohly založit jeho přezkumnou povinnost (nadto byly i zjevně neopodstatněné, jak bude níže zmíněno).
2. K odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu
108. Jednou z významných námitek obviněných směřujících proti procesu dokazování, na jehož základě dospěly soudy nižších stupňů k závěrům o skutkovém stavu, který nalezl odraz v popisu skutku užitého soudem prvního stupně ve výroku jeho rozsudku, byly námitky zpochybňující zákonnost a tím i použitelnost a účinnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Již shora bylo vysvětleno, že tyto námitky obvinění uplatňovali až po uplynutí dovolací lhůty, a proto jsou nepřípustné, jedině obviněný O. P., zpochybnil včas v dovolání jejich zákonnost z toho důvodu, že je podle něj nařídil místně nepříslušný soud. Stejně tak bylo uvedeno, že ani případně včasné uplatnění těchto námitek zásadně neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 a 2 tr. řádu. Přesto zaujme i k této otázce nad rámec uvedeného dovolací soud své vlastní stanovisko, neboť si je vědom dříve vyneseného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019 (dále též ve zkratce jen „přezkumné rozhodnutí“), jímž bylo podle §314m odst. 1 tr. řádu rozhodnuto, že příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným soudkyní Okresního soudu v Ostravě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012) (dále také jen „příkaz“), a příkazy k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydanými soudkyní Krajského soudu v Ostravě jednak dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012), a jednak dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013), „zákon byl porušen“, a to ohledně prvních dvou příkazů s dodatkem „v části týkající se navrhovatelky“. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto přezkumného rozhodnutí po stručném shrnutí návrhu obviněné J. N., podnětu policejního orgánu, návrhu státního zástupce a samotných příkazů soudů, právní úpravy i vlastní judikatury k ní (vesměs ovšem následující po předmětných příkazech), především vytkl postupu orgánů činných v přípravném řízení a zejména soudcům rozhodujícím v přípravném řízení, že nedostatečně odůvodnily své podněty, návrhy, resp. příkazy a že nedostatečně specifikovaly roli obviněné J. N. v prověřované trestné činnosti. Tato pochybení byla shledána vlastně jen v případě prvního příkazu, poněkud zkratkovitě (a bez dalšího bližšího zdůvodnění) z toho pak Nejvyšší soud vyvodil porušení zákona i v případě dalších příkazů o prodloužení doby trvání odposlechu. S tímto rozhodnutím i jeho odůvodněním by bylo možno polemizovat, jak to učinil ve svém obsáhlém vyjádření (stručně reprodukovaném shora) státní zástupce, na nějž lze odkázat (a to zejména pak na ty pasáže, v nichž upozorňuje na další spisový materiál, který měly soudy rozhodující v přípravném řízení k dispozici). Také je možno již nyní obviněné upozornit, že tímto přezkumným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo konstatováno pouze a jen porušení zákona, a to z důvodu nedostatečného odůvodnění zmíněných příkazů, resp. jim předcházejících návrhů a podnětů, rozhodně jím nebyla řešena otázka použitelnosti záznamů o telekomunikačním provozu v procesu dokazování.
109. Je totiž zapotřebí si připomenout důvod a smysl zvláštního způsobu řízení obsaženého v oddílu sedmém hlavy dvacáté části třetí trestního řádu, konkrétně v §314l až §314n tr. řádu (výklad historický a teleologický - argumentum e ratione legis ). Odkázat je k tomu možno především na důvodovou zprávu k zákonu č. 177/2008 Sb., kterou byl institut přezkumu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Nejvyšším soudem k návrhu informované odposlouchávané osoby zaveden do trestního řádu, jakož i na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3621-3629), ale též na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (srov. například z poslední doby usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 17/21, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017). Nejvyšší soud v řízení podle §314l a násl. tr. řádu přezkoumává, zda vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo k zjištění údajů o telekomunikačním provozu a jeho provedení bylo v souladu se zákonem. Předmětem přezkumu je tedy u příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dodržení všech zákonných ustanovení o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho provedení ve smyslu §88 odst. 1 až 5 tr. řádu. Podle zmíněné důvodové zprávy k zákonu č. 177/2008 Sb., má být přezkum Nejvyššího soudu „zárukou, že při ingerenci do ústavních práv občana bude zasahováno jen v nejnutnější míře a občanská práva budou maximálně šetřena,“ a současně tím má zajistit sjednocení rozhodovací činnosti obecných soudů. Zákonodárce ani zpočátku ani při pozdějších novelizacích nijak neupravil vztah rozhodnutí Nejvyššího soudu o přezkumu nařízení a odposlechu telekomunikačního provozu k řízení ve věci samé, především pak k řízení o mimořádných opravných prostředcích konaných před Nejvyšším soudem, tj. řízení o dovolání a stížnosti pro porušení zákona, u nichž platí tzv. centralizovaný devolutivní účinek, neboť o nich vždy rozhoduje Nejvyšší soud. Zákonodárce tak neurčil ani pořadí vyřešení těchto řízení a ani vzájemnou vázanost rozhodnutími v nich vynesenými, byla-li by jimi řešena tatáž otázka, neupravil ani možnost projednání ve společném řízení, jako to učinil v případě současného podání dovolání a stížnosti pro porušení zákona v téže věci (viz §266a odst. 2 tr. řádu). Nejvyšší soud k tomu zaujal názor, že přezkum podle §314l a násl. tr. řádu je specifickým typem řízení a není možno jej provést v rámci řízení o dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 993/2012). Na druhou stranu v řízení podle §314l a násl. tr. řádu zase nelze přezkoumávat zákonnost dokazování záznamem telekomunikačního provozu nebo zprávou či jiným dokladem obsahujícím údaje o telekomunikačním provozu. Posoudit zákonnost a použitelnost (účinnost) opatřených záznamů telekomunikačního provozu pro účely dokazování je třeba v řízení ve věci samé, musí to posoudit primárně soud prvního stupně, před nímž především se provádí dokazování, posléze je možno zpochybňovat jeho postup v opravném řízení, a to především v řízení o řádných opravných prostředcích, omezeně je to možné i v řízení o mimořádných opravných prostředcích (v České republice především cestou stížnosti pro porušení zákona). Ke kritériím takového posouzení bude uvedena zmínka níže. Rozhodnutí podle §314m odst. 1 tr. řádu, že byl porušen zákon, se také mimo jiné považuje za dostatečné konstatování nezákonnosti pro účely odčinění nemajetkové újmy za nezákonný odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (viz rozhodnutí č. 35/2015 Sb. rozh. obč.).
110. Rozhodnutí podle §314m odst. 1 tr. řádu o porušení zákona tak nemá a nemůže mít přímý dopad do řízení o dovolání, jde o rozhodnutí deklaratorní, které nemá přímý vliv na rozhodnutí ve věci samé. Plní podle záměru zákonodárce i následně vyvinuté judikatury jinou roli. Především existence samotné úpravy obsažené v trestním řádu má vést orgány činné v trestním řízení k důslednému dodržování zákona a k jisté zdrženlivosti při rozhodování o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, čímž se má přispět k tomu, aby tohoto institutu nebylo nadužíváno (což byla ve své podstatě tehdejší reakce zákonodárce na dosavadní aplikační praxi, kterou chtěl změnit). Zároveň tím zákonodárce chtěl umožnit Nejvyššímu soudu sjednocovat judikaturu soudů nižších stupňů i v této oblasti, v níž jinak (vyjma stížností pro porušení zákona) se mu příliš prostoru nedostávalo, neboť otázky týkající se provádění dokazování nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, jak bylo vysvětleno výše.
111. Jak ve svém vyjádření naznačil již státní zástupce a jak vyplývá též ze shora uvedeného, Nejvyšší soud rozhodující o dovolání není vázán ani limitován rozhodnutím jiného senátu Nejvyššího soudu učiněném v řízení podle §314l a násl. tr. řádu, ale musí si danou otázku, je-li toho třeba, posoudit sám. Dovolací soud respektuje zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, který v rámci plnění své úlohy dané mu zákonodárcem sjednocovat judikaturu soudů nižších stupňů klade na ně zvýšené nároky, jde-li o zkoumání podmínek pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a následně promítnutí vlastních úvah do odůvodnění soudních příkazů. Dovolací soud má sice v daném případě poněkud odlišný názor na otázku, zda skutečně v daném konkrétním případě je odůvodnění zmíněných příkazů natolik excesivní z řádné praxe, že již jen zmíněnými nedostatky v pregnantnosti odůvodnění došlo k porušení zákona, především ale je dovolací soud rozhodující ve věci samé (podobně jako soudy nižších stupňů, které i tuto otázku řešily) povinen zkoumat uvedené příkazy nejen z hlediska formálního, jak to činil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, ale (a především) z hlediska materiálního, jak vyplývá i z ustálené judikatury. Je totiž opakovaně a ustáleně judikováno, že formální nedostatky příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i např. příkazů k domovním prohlídkám, prohlídkám jiných prostor etc., a to jak jejich odůvodnění, tak i jejich výroků, nemusí nutně založit nezákonnost a nepoužitelnost těmito (operativně-pátracími) prostředky zajištěných důkazů. K tomu lze odkázat na shora uvedené usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 17/21, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2165/13, ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 2667/13, a mnohá další, dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, jakož i mnohé další. Podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho náležitosti je tak třeba hodnotit materiálně, musí vyplývat z obsahu spisového materiálu a samotných příkazů. Ovšem i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, konstatoval, že z hlediska formálního předmětné příkazy splňovaly požadavky na zákonné náležitosti (šlo o příkaz soudce okresního soudu, byl učiněn v písemné podobě, byly v něm uvedena telefonní čísla, osoby uživatelů, doba, po kterou má být odposlech a záznam prováděn, byl označen trestný čin, pro který se prověřování vedlo, byly uvedeny i konkrétní skutkové okolnosti případu, účel i důvody, pro které jej nelze dosáhnout jinak), vytýkal ovšem způsob a míru naplnění některých z nich (zejména podrobné rozvedení skutkových okolností případu a role obviněné J. N., jakož i její zapojení do prověřované trestné činnosti). Je ovšem třeba si uvědomit, že Nejvyšší soud i ve svém uvedeném přezkumném rozhodnutí nahlížel na uvedené příkazy optikou roku 2020 využívaje k tomu vlastní relativně rozvinuté judikatury datované do období následujícího po vydání přezkoumávaných příkazů (rok 2012 a 2013). Do té doby byl přístup aplikační praxe spíše takový, že jde o příkaz vydávaný v rámci tzv. dosahu pohotovostního soudce pro přípravné řízení, a již jen proto by měl být v zásadě stručný, měl by obsahovat jen základní informace, navíc tyto dokumenty podléhají režimu utajení (zde ve stupni „Vyhrazené“), což významně ztěžuje práci soudce při jejich koncepci v elektronické podobě, teprve postupně se pozdější judikaturou zvyšovaly nároky na odůvodnění i těchto příkazů.
112. Soudy později rozhodující ve věci samé se pochopitelně musí zabývat použitelností jednotlivých důkazních prostředků, záznamy telekomunikačního provozu nevyjímaje, musí zkoumat jednak jejich relevanci k projednávané věci a pro vlastní meritorní rozhodnutí (hodnota závažnosti), jednak jejich pravdivost a věrohodnost, ale též jejich zákonnost. Přitom je třeba zkoumat, zda nedošlo k porušení předpisů o dokazování v trestním řízení a zda případně zjištěné porušení má vliv na použitelnost důkazu vyplývajícího z provedeného důkazního prostředku. Takové porušení může vést až k tzv. neúčinnosti či nepoužitelnosti důkazu, přičemž se ještě rozlišuje mezi relativní a absolutní neúčinností (v závislosti na tom, lze-li vadu zhojit či nikoli). Trestní řád ovšem jen výjimečně stanoví, že určitý důkaz je absolutně nepoužitelný – viz zejména §89 odst. 3 tr. řádu zakazující použít důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (princip nemo tenetur se ipsum accusare ). Trestní řád spíše dává význam procesním vadám „podstatným“ či „závažným“ – viz §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, dovozuje se, že jen s takovými je možno spojovat relativní či absolutní neúčinnost důkazů (více viz např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 373 a násl.). Zákonnost důkazu lze zkoumat z více hledisek – zda byl důkaz opatřen z pramene stanoveného zákonem, procesním subjektem k tomu oprávněným, zda byl opatřen a proveden v tom procesním stadiu, v němž je to přípustné, zda se týká předmětu dokazování, zda byl opatřen a proveden způsobem stanoveným zákonem.
113. Obecně k požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, je vhodné také připomenout i některá související doktrinální východiska. Z nich se podává, že kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů totiž orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně – materiálně. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné (tak právě zmíněný §89 odst. 3 tr. řádu), nebo v případě nesplnění kogentních procesních podmínek, za kterých má být důkaz proveden. Naznačená východiska pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu znamenají, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. řádu nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196].
114. Těmito otázkami se již v daném řízení zabývaly soudy nižších stupňů, přičemž některé své úvahy, o nichž byl z podnětu obviněných před nimi veden spor, prezentovaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno odkázat – šlo především o otázku, zda příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly nařízeny k tomu příslušným subjektem (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 92-93, resp. soudu druhého stupně na str. 57 dole). Stejnou námitku uplatnil dovolatel O. P., rovněž v dovolacím řízení, přestože není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů a přestože na ni již vícekrát dostal odpověď zejména od soudů nižších stupňů, na jejichž argumentaci tímto Nejvyšší soud odkazuje, protože s ní souhlasí. Přesto se i s ní Nejvyšší soud nad uvedený rámec stručně vypořádá, stejně jako se vypořádá i s dalšími argumenty obviněných, jimiž rozporovali zákonnost tohoto důkazního prostředku a jež uplatnili po uplynutí dovolací lhůty.
115. Obviněný O. P., zpochybňoval zákonnost předmětných příkazů, neboť je podle něj nevydal soudce místně příslušného okresního soudu ve smyslu §26 tr. řádu ve spojitosti s §18 tr. řádu. Dovolával se přitom aplikace názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, podle nějž „ ústavně konformním výkladem §26 tr. řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je nutno dospět k takovému závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v §18 tr. řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá. “ Dále rozvinul, že na tom nic nemůže změnit ani ustanovení §15 odst. 3 věty druhé a odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný zmiňoval, že toto rozhodnutí pléna Ústavního soudu nemohlo být pro aplikační praxi překvapivé, neboť praxe státních zastupitelství vyšších stupňů byla předtím dlouhodobě v odborných kruzích kritizována. To sice do určité míry je pravdou, také Komise pro nový trestní řád ještě před publikováním uvedeného nálezu zaujala stanovisko, že by bylo vhodné tuto otázku řešit na zákonné úrovni jinak, tento názor se promítl i do tehdy připravovaného zákona o státním zastupitelství (který byl posléze po publikaci zmíněného plenárního nálezu Ústavního soudu vládou navržen Parlamentu České republiky ke schválení - viz sněmovní tisk č. 789 z 21. 4. 2016), nicméně v odborné literatuře i judikatuře byl dlouhodobě považován výklad §26 tr. řádu za ustálený a jediný možný ve shodě s tehdejší aplikační praxí, což ostatně akceptoval (byť místy s jistou kritikou takové právní úpravy) i Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutí (včetně medializovaných), a to dokonce i při posuzování příslušnosti Okresního soudu v Ostravě v původně společném trestním řízení, z něhož byla později vyloučena k samostatnému projednání tato nyní projednávaná věc. Zmínit je možno především usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 2717/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obviněného O. P., který zpochybňoval mimo jiné i místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě ve vazebním řízení vedeném pod sp. zn. 0 Nt 3203/2013. Dále je možno odkázat i na další usnesení Ústavního soudu týkající se této věci, třebaže jiných osob či jiných skutků (tzv. větví případu) – viz např. usnesení ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2512/13, týkající se obviněné J. N., usnesení ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3028/13, týkající se J. P., ale též usnesení ohledně dalších osob ve věcech projednávaných pod sp. zn. I. ÚS 1082/14 nebo sp. zn. I. ÚS 1638/14 či sp. zn. II. ÚS 2475/14. Nejde ovšem jen o tuto trestní věc, takto konstantně připouštěl i sám Ústavní soud odvozenou příslušnost okresního soudu od obvodu působnosti státního zástupce i v dalších médii sledovaných věcech, např. ve věci korupce při zadávání veřejných zakázek ve Středočeském kraji, v níž rozhodoval v přípravném řízení Okresní soud v Ústí nad Labem (viz např. usnesení Ústavního soudu usnesení ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12, usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3569/12, usnesení ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3556/12, usnesení ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3627/12, usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4717/12), zmínit je možno i další trestní kauzy (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3807/12, nebo ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3906/12).
116. Z uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že rozhodně není pravdou, jak zazněla námitka obviněných, že již v roce 2012 a 2013, kdy došlo k nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, muselo být soudcům Okresního soudu v Ostravě jasné, že tento soud není místně příslušný, neboť nesplňuje podmínky uvedené v §18 tr. řádu. Opak je pravdou, ostatně založení jeho místní příslušnosti v důsledku toho, že dozorovým státním zástupcem v dané věci byl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který podle tehdejší uznávané praxe a výkladu mohl podat návrh v přípravném řízení u kteréhokoliv soudu v obvodu své působnosti, tj. kteréhokoliv moravského okresního soudu (spadajícího do okruhu působnosti Vrchního soudu v Olomouci), akceptoval ve více svých rozhodnutích i sám Ústavní soud.
117. Jde-li o časové účinky plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, který byl dne 22. 6. 2016 publikován pod č. 201/2016 Sb., sám Ústavní soud k tomu v bodě 120. lapidárně uvedl, že „…jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá (srov. §71 zákona o Ústavním soudu a contrario) bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována.“ Jakkoliv zmíněná formulace byla sporná (viz k tomu blíže Říha, J. Rozhodování soudce v přípravném řízení a jeho příslušnost – současnost a budoucnost. Státní zastupitelství, č. 5/2017, s. 13 a násl.), aplikační praxe z toho jednoznačně vyvodila, že uvedené závěry plenárního nálezu nelze bez dalšího aplikovat zpětně. Státní zástupci vycházeli z výkladu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 1 SL 717/2017-7, který akceptovala i soudní praxe. Vycházelo se z toho, že nález Ústavního soudu působí prospektivně ex nunc, tj. od jeho publikace ve Sbírce zákonů, resp. ústavně konformní výklad nemá vliv na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována (čímž mělo být zřejmě míněno, v nichž byl orgány činnými v trestním řízení uplatněn dosavadní výklad nově označený za ústavně nekonformní). Počínaje publikací tohoto nálezu tak bylo třeba postupovat v jeho intencích, tedy napříště již při prvním návrhu na provedení úkonu vyřešit, který z okresních soudů má být místně příslušný podle hledisek uvedených v §18 tr. řádu. Tato hlediska se ovšem měla uplatnit i v těch věcech, v nichž došlo k delegaci podle §25 tr. řádu per analogiam či podle §12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a to bez ohledu na znění §26 odst. 1 tr. řádu in fine a skutečnost, že státní zástupce vykonávající dozor v dané věci nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení není činný u takového okresního soudu, a to ať jde o státní zastupitelství okresní, krajské či vrchní.
118. V těch trestních řízeních, která právě probíhala (či dosud probíhají) a v nichž již dříve byla založena příslušnost okresního soudu podle dosavadního výkladu §26 tr. řádu, avšak nikoli v souladu s kritérii §18 tr. řádu, se v praxi ujal postup navržený ve zmíněném stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 1 SL 717/2017-7, že v takových případech je třeba první návrh následující po publikaci plenárního nálezu podat k tomu okresnímu soudu, který by byl určen v souladu s pravidly podle §18 tr. řádu, a to bez ohledu na znění §26 odst. 2 tr. řádu, které se neužije. V tomto specifickém případě tak neplatilo (resp. dosud neplatí), že jednou založená příslušnost okresního soudu je určena pro celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Aby byl naplněn záměr plenárního nálezu a nebylo pokračováno v původním výkladu §26 tr. řádu, který byl označen za ústavně nekonformní, byly další návrhy podávány k tomu soudu, který splňoval parametry příslušného soudu podle §18 tr. řádu (byť s ohledem na znění §26 odst. 2 tr. řádu zřetelně contra legem ). Tento přístup akceptovaly obecné soudy i odborná literatura [viz např. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 207; Říha, J. Rozhodování soudce v přípravném řízení a jeho příslušnost – současnost a budoucnost. Státní zastupitelství, č. 5/2017, s. 13 a násl.].
119. I s touto otázkou se následně vypořádával Ústavní soud, který také aproboval nastíněný postup, kdy po publikaci plenárního nálezu došlo ke změně okresního soudu rozhodujícího v přípravném řízení tak, aby jeho příslušnost byla nadále v souladu s kritérii §18 tr. řádu, resp. takový postup neshledal za rozporný s právem na zákonného soudce a na spravedlivý proces – srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 3327/16. K tomu, že plenární nález nelze aplikovat retrospektivně a že je i za současné situace možno akceptovat založení místní příslušnosti soudu pro úkony přípravného řízení v souladu s předchozí ustálenou praxí, dokonce i uznávanou samotným Ústavním soudem, tedy užít v pozdějším trestním řízení i důkazy opatřené na základě rozhodnutí takového okresního soudu, lze odkázat i na řadu dalších usnesení Ústavního soudu, kterými byly odmítnuty ústavní stížnosti stěžovatelů – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2350/16, usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1967/16, usnesení ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2033/16, usnesení ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1229/16, či usnesení ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1916/15. I v další navazující vlastní judikatuře rozvíjel Ústavní soud pravidla pro určení místní příslušnosti okresního soudu pro přípravné řízení – odkázat je možno především na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 4051/16, publikovaný ve sv. 84 pod č. 21/2017 na s. 257 SbNU, ohledně možného retrospektivního působení shora zmíněného plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, věnoval pozornost v usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 662/17.
120. Lze tak shrnout, že námitka obviněného O. P., kterou zpochybňoval zákonnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu z důvodu jejich nařízení místně nepříslušným soudem, jednak neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jednak není opodstatněná, neboť Okresní soud v Ostravě s ohledem na výše řečené bylo možno v roce 2012 a 2013 považovat za místně příslušný soud pro úkony přípravného řízení podle §26 tr. řádu, jak byl tehdy vykládán a aplikován, takže ani nedošlo v tomto směru k porušení práva na spravedlivý proces tím, že by věc byla nepřípustně odňata zákonnému soudci.
121. Obvinění kromě uvedeného v dalších svých vyjádřeních po uplynutí dovolací lhůty uplatnili námitky nezákonnosti opatření a provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu způsobem stanoveným zákonem s odkazem na vícekrát zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Bylo již uvedeno, že jde o námitky opožděné, které nemají žádnou relevanci v řízení o dovolání, Nejvyšší soud k nim nepřihlíží, a proto není ani oprávněn z jejich podnětu učinit kasační zásah, jak si obvinění představovali. Přesto i k těmto námitkám zaujme stručně vlastní názor.
122. Nejvyšší soud totiž také při svém rozhodování respektuje a dodržuje zásady právního státu, dbá na dodržování základních práv obviněných v trestním řízení, na spravedlivý proces a posuzuje případný následek porušení základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Proto se Nejvyšší soud vyjádří i ke splnění podmínek pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
123. Podle §88 odst. 1 tr. řádu lze odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolit u stanoveného okruhu trestných činů, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle §88 odst. 2 tr. řádu nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.
124. Podle názoru dovolacího soudu posuzované příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu z hlediska materiálně-formálního (a to i s přihlédnutím k době jejich vydání) obstojí. Jisté nedostatky odůvodnění vydaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, především ohledně podílu na spáchané trestné činnosti obviněné J. N., je třeba posuzovat, jak uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, v kontextu všech doposud zjištěných skutkových okolností, a při materiálním přezkumu (odhlížeje od formálních nedostatků) je nutno vzít do úvahy nejen skutečnosti uvedené v samotných příkazech, v návrzích státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě a podnětech policejního orgánu (tzv. test účinnosti trojí kontroly), resp. v záznamech o zahájení úkonů trestního řízení, jak to činil Nejvyšší soud v přezkumném řízení podle §314l a násl. tr. řádu, ale rovněž ze spisového materiálu a z dalších okolností případu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17), přičemž takový přístup aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. stížnosti 52028/13, a ve věci Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. stížnosti 21381/11.
125. Důležité je také připomenout, že kvalita (obsahová preciznost) odůvodnění určitého rozhodnutí se nepochybně odvíjí mimo jiné též od pokročilosti stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vyhotoveno, např. v usnesení o zahájení trestního stíhání trestná činnost nemusí a ani prakticky nemůže být objasněna v podrobnostech a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03), neřku-li odsuzujícího rozsudku. Nahlíženo touto perspektivou, ve stadiu před zahájením trestního stíhání musí být nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08), protože právě úkony policejního orgánu v rámci prověřování mají být podrobnosti teprve objasněny. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení sepsaný policejním orgánem přitom stojí standardně na samém počátku celého trestního řízení, z trestního oznámení či vlastní operativně-pátrací činností policejního orgánu získané poznatky jsou tak mlhavé, nejasné, mají být teprve dalšími úkony trestního řízení prověřeny. Na záznam o zahájení úkonů trestního řízení proto již vůbec nelze klást takové nároky, jak by snad bylo možno interpretovat některé pasáže odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, tento záznam slouží primárně vnitřní potřebě orgánů činných v trestním řízení, zejména vztahu policejního orgánu a státního zástupce, který na jeho základě může zahájit výkon svých dozorových oprávnění. Pro tento snad přehnaný formalismus při běžném zahajování úkonů trestního řízení zamýšlí Komise pro nový trestní řád takový postup opustit a institut záznamu o zahájení úkonů trestního řízení z trestního řádu zcela vypustit, rozhodující má být provedení prvního úkonu trestního řízení, o němž se provede záznam v databázi tzv. ETŘ [viz §x1 odst. 2 a §x3 návrhu dostupného na stránkách internetu tpp.justice.cz; srov. k tomu Říha, J. Přípravné řízení v návrhu rekodifikované právní úpravy. In: Gřivna, T., Šimánová, H. (eds.). Přípravné řízení dnes a zítra. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019]. Ani se nežádá zachování totožnosti skutku mezi záznamem o zahájení úkonů trestního řízení a usnesením o zahájení trestního stíhání, jako je tomu v případě pozdějších meritorních rozhodnutí jednotlivých orgánů činných v trestním řízení (obžaloba může být podána jen pro skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, rozhodnutí soudu ve věci samé může být učiněno jen o skutku, pro který byla podána obžaloba – viz zejména §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu). Je tomu tak z logických důvodů, neboť na samém počátku trestního řízení nemohou být objasněny skutkové okolnosti případu, které zakládají totožnost skutku (jednání a následek), naopak právě následným prověřováním mají být zjištěny. Je tak zřejmé, že na počátku musejí být vymezeny jen ty skutkové okolnosti, které jsou policejnímu orgánu známé, které mají být prověřeny a které důvodně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, jakož i způsob, jakým se o nich dozvěděl. Odděluje se tím zároveň neformální fáze činnosti policejního orgánu (v případě Policie České republiky podle zákona č. 273/2008 Sb.) od formální konané podle trestního řádu.
126. Dalším prověřováním jsou postupně získávány další poznatky o prověřované trestné činnosti, jako tomu bylo v tomto konkrétním případě. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, skutečně nezabýval všemi souvislostmi případu, jak naznačil státní zástupce, vytýkal vlastně především formální nedostatečnost odůvodnění příkazů, přitom nezkoumal spisový materiál ve vzájemných souvislostech, jako to činily soudy nižších stupňů rozhodující ve věci samé a jak to činil i Nejvyšší soud rozhodující o dovolání. Skutečně je třeba vzít v tomto ohledu v potaz, že úkony trestního řízení zahájil policejní orgán již na počátku ledna roku 2012, a to ve věci podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku podezřelým L. G., resp. podezření z manipulací s veřejnými zakázkami a tzv. praním špinavých peněz dalšími podezřelými (R. J. a T. H., ale i dalšími dosud nezjištěnými osobami), k tomu prováděl velmi rozsáhlá majetková šetření týkající se především L. G., který disponoval majetkem neodpovídajícím jeho příjmům coby služebníka státu. To byl též základní důvod, proč tuto věc dozoroval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a nikoli Vrchního státního zastupitelství v Praze, u něhož uvedený podezřelý působil. Samotná skutečnost, že tento hlavní (první) podezřelý nakonec nebyl uznán vinným žádným trestným činem, nemůže způsobit nezákonnost trestního řízení ani nařízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nařízených při prověřování v této trestní věci (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014).
127. Dále je třeba zmínit, že na základě tohoto původního záznamu byly zjišťovány další podezřelé aktivity a byl postupně rozšiřován okruh osob, které do nich byly zapojeny. Především je třeba upozornit, že součástí spisového materiálu, na jehož základě rozhodovali soudci v přípravném řízení o návrzích na odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, byla i vyhodnocení tzv. prostorových odposlechů z hotelu V., jak se o nich zmiňoval státní zástupce ve svém vyjádření, na něž je pro stručnost možno odkázat. Ty v přezkumném řízení podle §314l a násl. tr. řádu nebyly brány v potaz, přitom pro posouzení důvodnosti vydání zpochybňovaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly velmi významné (a to vedle dalších důkazů). Rozhodně tak podle dovolacího soudu není možno konstatovat, jak uváděli někteří obvinění, že jde o jakési „rybaření“ ze strany policejního orgánu, který neměl žádné poznatky o jakékoliv trestné činnosti, v podstatě podvodně vylákal od soudů příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, aby teprve na jejich základě zkonstruoval nějakou trestnou činnost.
128. Proto podle dovolacího soudu lze v dané věci dovodit, že poznatky doposud získané prověřováním z hlediska materiálního postačovaly k vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to jak původního vydaného soudkyní Okresního soudu v Ostravě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), tak i pozdějších příkazů k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaných soudkyní Krajského soudu v Ostravě dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012), a dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že použití tohoto důkazu by nebránila ani skutečnost, pokud by takto získaný důkaz byl použit v jiné trestní věci, než pro kterou byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, pokud by byly splněny podmínky §88 odst. 6 poslední věta tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 5/2016 Sb. rozh. tr.). V daném případě ovšem byla tato trestní věc teprve později po skončení vyšetřování vyloučena z rozsáhlého společného řízení k samostatnému projednání, odposlech a záznam telekomunikačního provozu tak byl učiněn v této věci.
129. Ze spisového materiálu, který měla soudkyně Okresního soudu v Ostravě v době rozhodování o návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu k dispozici, je celkem zřejmé, z jaké trestné činnosti byla obviněná J. N. podezírána a jakým konkrétním jednáním se na ní měla podílet. Nutno připomenout, že tomu tak bylo ještě ve stadiu před zahájením trestního stíhání, tedy v rané fázi přípravného řízení (šlo především o podezření z prozrazování utajovaných informací od tajných služeb, měla být policejní terminologií tzv. stykovou osobou rozsáhlé skupiny osob okolo podezřelých L. G., T. H., V. R., I. R., T. J., D. M., P. O., A. N., D. V. a dalších, měla se tak účastnit na organizované zločinecké skupině, prověřována byla sabotáž těchto osob, legalizace výnosů z trestné činnosti a řada dalších trestných činů, obviněná J. N. měla být ve styku především s T. J., I. R. a dalšími). Celé podání státního zástupce, kterým navrhoval přikázat odposlech a záznam telekomunikačního provozu u celkem 7 telefonních čísel 6 osob, čítá 31 stran textu (samotný příkaz soudkyně je pak zestručněn na 11 stran – viz č. l. 2267-2308 tr. spisu), pravda převážně věnovaného rozboru podezřelé činnosti dalších osob, zapojení samotné J. N. sice příliš rozvedeno není, nicméně vyplývá z dalšího doprovodného spisového materiálu, jak bylo zmíněno.
130. Dovolací soud podobně z materiálního hlediska považuje za důvodné příkazy k prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Stručné konstatování obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, že i těmito příkazy soudkyně Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012) a ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013), byl porušen zákon, protože prvotní příkaz vydaný soudkyní Okresního soudu v Ostravě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), byl pro nedostatečné odůvodnění nezákonný, považuje dovolací soud za příliš zjednodušující a nesprávné. Je-li porušení zákona spatřováno ve formální nedostatečnosti odůvodnění, neznamená to jeho nepoužitelnost (viz výše), tudíž to ani nemůže znamenat, že na něj nemohou navazovat další úkony, jako jsou prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které je třeba posuzovat samostatně (zda také trpěly nedostatky v odůvodnění či nikoli). Nadto policejní orgán postupně získával i další poznatky na základě jiných úkonů, které se promítly do jeho podnětu, následně návrhu státního zástupce a posléze příkazu soudu, a které odůvodňovaly pokračování v zahájeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, posléze vyústily také k zahájení trestního stíhání. Nadto takovým zjednodušujícím závěrem se Nejvyšší soud dostal do rozporu se svou vlastní předchozí judikaturou v této agendě podle §314l a násl. tr. řádu (z usnesení ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 4 Pzo 13/2018, kterého se na podporu uvedeného názoru zmíněné přezkumné rozhodnutí, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, dovolávalo, se však podává něco jiného, zde se soud zabýval každým příkazem zvlášť a zvlášť je též posuzoval).
131. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů podle dovolacího soudu oprávněně využily i poznatky získané z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť vady procesního postupu při vydání příkazů k jejich pořízení v přípravném řízení, které byly shledány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, nebyly vadami podstatnými, tedy takového rázu, pro které by pořízené odposlechy a záznamy nemohly obstát optikou práva na spravedlivý proces a ochrany listovního tajemství (resp. dopravované zprávy) ve smyslu čl. 13 Listiny, tedy pro které by byly absolutně neúčinné. V rámci rozhodnutí ve věci samé se touto otázkou zabývaly soud prvního i druhého stupně a nakonec v tomto rozhodnutí i Nejvyšší soud, příkazy přezkoumaly nikoli formálně, ale materiálně, a svorně dospěly k závěru, že takto opatřené a následně provedené důkazy jsou použitelné (vada nedostatku odůvodnění příkazů tak byla též ve své podstatě zhojena jeho doplněním v tomto řízení).
132. Kromě toho nelze konstatovat, že by tyto důkazy byly v tomto řízení těmi určujícími, podstatnými, rozhodujícími, že by vina obviněných byla založena výlučně či alespoň převážně na nich. Tak tomu rozhodně není, soudy nižších stupňů měly k dispozici celou škálu dalších důkazů, s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí také náležitě vypořádaly. Informace získané odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ve své podstatě jen dokreslují celou situaci v této trestní věci vyloučené k samostatnému projednání. Základní skutkové okolnosti tohoto případu byly vcelku jasné, obvinění je v zásadě nerozporovali, svou obranu zaměřili různě jinými směry, v podstatě však nezpochybňovali, že k jakési činnosti, kterou někteří svědci označovali za sledování, vůči poškozené R. N., resp. posléze J. P. a A. H. (to za využití soukromé bezpečnostní služby hrazené z rozpočtu Vojenského zpravodajství), ze strany příslušníků Vojenského zpravodajství došlo, jakož i to, že obvinění byli ve vzájemném kontaktu, při němž předávali informace o výsledcích prověřování obviněné J. N.
133. Ač to obvinění výslovně neuváděli v návaznosti na tvrzenou nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, je možno zmínit, že ani další činnost navazující na odhalení díky sledování telekomunikačního provozu mezi obviněnými, by nebyla kontaminována ani v případě zjištění nepoužitelnosti záznamů uvedeného telekomunikačního provozu. Nejvyšší soud má totiž za to, že v dané věci by se nedalo dovolávat ani doktríny „plodů z otráveného stromu“ („fruit of the poisonous tree doctrine“) , která nikdy nebyla zcela převzata do českého trestního řízení a je vlastní prostředí common law , což potvrzuje poměrně bohatá judikatura národních soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013, a ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, a ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1559/2018, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017; nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, či ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, nebo ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14). V našem právním řádu se tak neuplatní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v procesu dokazování (výskytu nezákonného důkazu) je vždy absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů a že by takový nezákonný důkaz způsoboval také nepoužitelnost všech dalších od něj odvozených důkazů opatřených v navazujícím trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, uveřejněný pod č. 50 ve svazku 64 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dokonce i ve Spojených státech amerických se připouští výjimky z absolutního zákazu použití nezákonného důkazu, např. je akceptováno provedení důkazu, že vadným postupem „nedošlo k otrávení“ [srov. Musil, J., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků), Kriminalistika, č. 1/2011, str. 19]. Rovněž i Evropský soud pro lidská práva se k této doktríně staví kriticky, v rámci posuzování dodržení práva na spravedlivý proces je hodnoceno řízení jako celek, není hodnoceno pouze to, zda důkaz měl nebo neměl být připuštěn (např. rozsudek ze dne 12. 6. 1988, č. 10862/84, ve věci Schenk proti Švýcarsku). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá povinnost zkoumat, zda užití důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, připravilo obviněného o právo na spravedlivý proces (srov. rozsudek ESLP ze dne 15. 4. 2015 ve věci Dragojević proti Chorvatsku, č. stížnosti 22251/13).
134. Ani zmíněná rigorózní důkazní teorie, jakou je doktrína ovoce (plodů) z otráveného stromu, neužívaná u nás v českém kontinentálním právu vycházejícím z formálně-materiální povahy důkazů, nezastává bez dalšího názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů v řízení opatřených, ale jen důkazů od nich kauzálně odvozených. V daném případě by ani tato bezprostřední a úzká návaznost nebyla dána. V posuzované trestní věci je důkazní situace taková, že odsuzující rozsudek se opírá o celý komplex jiných důkazů, na němž byla založena vina všech dovolatelů. Jedná se zejména o výslechy obviněných z přípravného řízení, výslechy svědků, listinné důkazy (záznamy ze sledování a další), k nimž se dovolací soud vyjádří ještě dále. Nejvyšší soud má za to, že nařízené odposlechy nijak nezasáhly do práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále také jen „Úmluva“), a to do žádného z jednotlivých práv tam uvedených, procesní práva obviněných byla v tomto řízení plně zachována.
135. Proto lze k námitce „nezákonně pořízených odposlechů“ uzavřít, že jednak tato námitka až na jediného dovolatele nebyla vznesena v zákonem stanovené lhůtě pro podání dovolání a její pozdější uplatnění je nepřípustné, jednak tato námitka neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jednak není podle dovolacího soudu ani opodstatněná, neboť se nejedná o nepoužitelné důkazy, tyto důkazy nejsou ani osamocené, vina nebyla založena ani výlučně ani převážně na nich, neboť v řízení byla provedena a hodnocena celá řada dalších důkazů, na jejichž základě dospěly soudy nižších stupňů k vlastním závěrům o skutkovém ději, který byl obviněným kladen za vinu. Přestože dovolací soud akceptuje výtky jistých formálních nedostatků, jak byly konstatovány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, vyneseným v řízení podle §314l a násl. tr. řádu, nelze trestní řízení jako celek hodnotit jako nespravedlivé v duchu čl. 6 Úmluvy. Obviněná J. N., jejíž telefon byl odposloucháván, mohla účinně tento zásah napadat, což také učinila, když podala návrh na přezkum příkazu k Nejvyššímu soudu, který rozhodl o porušení zákona, což může být podkladem pro efektivní uplatnění nároku na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí podle §314m odst. 1 tr. řádu však automaticky neznamená, že by bylo nutno zprostit obviněnou obžaloby (potažmo další obviněné), jak bylo vysvětleno shora. Toto rozhodnutí v přezkumném řízení je mimo jiné jakousi následnou nápravou při zásahu do práva na soukromý život podle čl. 8 Úmluvy a představuje účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
3. K dalším námitkám neodpovídajícím dovolacím důvodům
136. Dovolatelé dále uplatnili také celou řadu dalších námitek, kterými primárně brojili proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů a na jejich základě zjištěnému skutkovému stavu, které ale z povahy věci nejsou způsobilé naplnit uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými závěry a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků tvrzený kromě dovolatele J. P., všemi ostatními obviněnými. Dovolatelé se domnívali, že v řízení došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu (J. N.), porušení zásady in dubio pro reo (J. N., O. P.), opomenutí navržených i provedených důkazů (J. N., O. P., J. P.). Mezi tyto procesní námitky směřující vlastně výlučně proti procesu dokazování před soudy nižších stupňů by bylo možno zařadit i námitku založení skutkových zjištění na nezákonných důkazech použitím údajně nezákonně pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (O. P., a v doplnění dovolání učiněném po uplynutí dovolací lhůty i všichni ostatní dovolatelé), k čemuž se ovšem již dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud shora.
137. Ani většinu dalších dovolacích námitek obviněné J. N. nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nejde o námitky nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, a to ani tomu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Předně takovou neodpovídající námitkou je ta, kterou obviněná brojí proti výroku o trestu, jenž považuje za příliš přísný.
138. Stejně tak uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají ty námitky obviněných, kterými obvinění sice žádají aplikovat určitá ustanovení hmotného práva, avšak na zcela jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Jde například o námitky obviněné J. N., která sice zpochybňovala své postavení organizátorky, ovšem vycházela z jiných skutkových zjištění a z vlastní interpretace důkazů, naopak pomíjela skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Takové námitky mají ovšem opět skutkový a procesní základ, protože jsou vlastně polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, není jimi vytýkána nesprávná aplikace hmotněprávních ustanovení na skutkový děj jimi zjištěný, a proto zásadně nemohou být dovolacím soudem přezkoumány.
139. V daném případě dovolací soud neshledal ani mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů tzv. extrémní nesoulad, kterého se obvinění (mimo J. P.) dovolávali. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
140. Soud prvního stupně detailně a srozumitelně vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněných vyjádřené v řízení před soudem, stejně tak vysvětlil, proč nevěřil některým svědkům. Soud prvního stupně se detailně zabýval změnou výpovědí obviněných v hlavním líčení oproti výpovědím z přípravného řízení (srov. str. 91, 94, 95 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zcela logicky vysvětlil, proč se přiklonil k výpovědím obviněných z přípravného řízení, jelikož jejich obsah koreloval s dalšími důkazy, konkrétně s výpověďmi svědků P. Ch., P. Ch., T. H., M. K., A. S., záznamy o sledování, listem vydaným obviněným J. P., tiskovým prohlášením ze dne 15. 6. 2017, jakož i se záznamy telekomunikačního provozu. Soud prvního stupně neopomněl vysvětlit, proč nevycházel ze změněné svědecké výpovědi P. N., jemuž nevěřil (str. 91-93 rozsudku soudu prvního stupně). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně souhlasil rovněž soud druhého stupně (viz bod 10. odůvodnění jeho rozsudku), který se detailně vypořádal i s odvolacími námitkami obviněných (viz body 16.-19. na str. 38-69 odůvodnění jeho rozsudku). Lze konstatovat, že zjištěné skutky byly následně také správně právně kvalifikovány podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku (k námitkám proti právní kvalifikaci bude uvedeno vyjádření níže).
141. Konkrétní námitky obviněného O. P., vztahující se k tzv. extrémnímu nesouladu skutkového stavu s obsahem provedených důkazů nelze přijmout. Již bylo uvedeno, že v tomto řízení nebylo vcelku sporné, že došlo k jakési činnosti, kterou je možno označit za sledování (k tomuto spornému pojmu viz níže), spočívající v monitorování pohybu R. N. příslušníky Vojenského zpravodajství, stejně tak nebylo sporné, že byli v úzkém kontaktu všichni obvinění, že obvinění z řad příslušníků Vojenského zpravodajství (nejprve O. P., spolu s J. P., posléze M. K. spolu s J. P.) o výsledcích informovali J. N., že posléze (M. K. spolu s J. P.) nechali obviněnou J. N. požadované sledování pracovníků Úřadu vlády České republiky provést soukromou bezpečnostní službu, které tyto služby proplatili z rozpočtu Vojenského zpravodajství, stejně tak je jednoznačné, že obviněnou J. N. o výsledcích informovali. Obvinění v řízení především sporovali, zda se toto vše dělo v mezích zákona, zda k takové činnosti byli oprávněni, zda k tomu potřebovali další povolení či nikoli, zda šlo o sledování ve smyslu zákonných ustanovení či nikoli, za jakým účelem, z jakých důvodů a kdo k takovému sledování dal pokyn, obviněná J. N. také zpochybňovala, zda ona skutečně tyto služby požadovala pro sebe či zda byla jen prostředníkem, jakýmsi poslem, časově vytíženého XY apod. I těmito spornými otázkami, které měly veskrze skutkový základ, se soudy nižších stupňů zabývaly a dospěly na základě rozboru přímých i nepřímých důkazů a jejich vyhodnocení k celkem logickým a zdůvodněným skutkovým závěrům, jež potom popsal soud prvního stupně ve skutkové větě výroku svého rozsudku a jež rozhodně nejsou v žádném extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (naopak jsou alespoň s významnou částí z nich v souladu). V prvním případě si podle těchto závěrů obviněná J. N. ve snaze získat neoprávněný prospěch o chování své konkurentky, R. N., v boji o přízeň tehdejšího XY P. N. objednala u vrcholných představitelů Vojenského zpravodajství sledování R. N., aby získala informaci o jejích milencích, což by jí pomohlo přimět XY se rozvést. Pro obviněnou J. N. to zařídil tehdejší ředitel Vojenského zpravodajství O. P., jenž k tomu dále pověřil svého podřízeného ředitele odboru kontroly a vnitřní bezpečnosti J. P.. Soudy nižších stupňů dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, proč neuvěřily verzi obviněných o důvodu sledování poškozené R. N., která měla být možným bezpečnostním rizikem v době zadávání vojenských zakázek. Tento obviněnými dodatečně v rámci obhajoby uplatňovaný důvod monitoringu vůbec neodpovídal provedeným důkazům, o žádné hrozbě nevědělo samo Vojenské zpravodajství, ani další bezpečnostní složky státu (jak vyplývá např. ze sdělení Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ze dne 24. 9. 2013), nevěděl o ní ani tehdejší ministr obrany, svědek A. V. (který funkci vykonával v rozhodné době od 13. 7. 2010 do 7. 12. 2012), ani tehdejší první náměstek ministra obrany (tuto funkci vykonával od 9. 11. 2010 do 31. 8. 2012) a poté mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR při NATO (od září 2012 do srpna 2019) J. Š. O žádném bezpečnostním ohrožení XY a jeho rodiny v souvislosti s nákupem Gripenů nebyl informován ani tehdejší první náměstek ministra obrany (ve funkci od 18. 9. 2012 do 18. 3. 2013), svědek V. P. Tento důvod sledování (bezpečnostní hrozba pro P. N. jako tehdejšího předsedy vlády a jeho rodinu v souvislosti s nákupem Gripenů) pak ve shodě uváděli všichni obvinění teprve až v řízení před soudem, přičemž soud prvního stupně dostatečně zřetelně vysvětlil, proč této obhajobě nemůže přisvědčit (na str. 90. a násl. odůvodnění jeho rozsudku). Ostatně tomuto důvodu vůbec neodpovídají ani postupy příslušníků Vojenského zpravodajství při sledování R. N. ani jejich nezájem o osobu XY. V tomto směru tak hodnocení soudu prvního stupně akceptované soudem odvolacím rozhodně není svévolné, jak obvinění nedůvodně namítali.
142. Ze zcela jiného skutkového závěru vycházely rovněž ty námitky obviněné J. N., které se týkaly posouzení jejího jednáni jako organizátorky trestné činnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo, že sledování R. N. (skutek I.) a J. P. a A. H. (skutek II.) bylo zahájeno na základě požadavku obviněné, byla též zjištěna motivace obviněné, tedy jaké pohnutky ji k této žádosti vedly (srov. zejména výpovědi obviněných z přípravného řízení, svědka J. P., svědkyně A. H., záznamy telekomunikačního provozu). Obsáhle se k motivu obviněných, k důvodu zosnování trestné činnosti obviněné, vyjádřil soud prvního stupně na str. 86-87, resp. 99-103 odůvodnění svého rozsudku. S těmito závěry souhlasil i soud odvolací, který také považoval obviněnou J. N. za organizátorku veškeré projednávané trestné činnosti (bod 14. na str. 37 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, dále bod 16. na str. 47 tamtéž). Ani v tomto směru dovolací soud neshledal, že by šlo o závěry zjevně excesivní a neslučitelné s obsahem provedených důkazů.
143. Nejvyšší soud nezjistil ani další porušení namítaných práv obviněných. Konkrétně se obvinění dovolávali porušení práva na obhajobu a porušení zásady in dubio pro reo . Ovšem obhajobě obviněných se soudy nižších stupňů věnovaly důkladně, vypořádaly se zcela logicky s jejich námitkami. Na základě logického hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu učinění takových skutkových závěrů, které obviněným neprospívají, nelze označit za porušení práva na spravedlivé řízení, resp. principu in dubio pro reo , jelikož soudy nižších stupňů s oporou o jimi obsáhle citované a hodnocené důkazy žádné důvodné pochybnosti ohledně skutkových závěrů neměly.
144. Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani námitky obviněných, které se vztahovaly k rozsahu dokazování a k zamítnutí návrhů na doplnění dokazování. Předně je třeba upozornit, že ani rozsah dokazování zásadně není oprávněn Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat, neboť tyto námitky (doposud) neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Přesto se i k této otázce nad uvedený rámec Nejvyšší soud vyjádří. Ani v tomto ohledu Nejvyšší soud v tomto směru nezjistil, že by namítaným postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení práv obviněných na spravedlivý proces, příp. práv na jejich obhajobu. Obvinění se především domáhali, aby soudy nižších stupňů opatřily a v řízení provedly k důkazu interní řídící akty Vojenského zpravodajství, kterými mělo být doloženo, že jejich činnost s nimi byla zcela v souladu a že nedošlo k žádnému jejich porušení. V tomto směru ovšem rozhodně nešlo o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z bohaté judikatury Ústavního soudu navazující na Ústavou zaručenou nezávislost soudů k této otázce vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, naopak je povinen a současně oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, tedy posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 SbNU). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že se návrhy obviněných na doplnění dokazování vážně zabývaly a neshledaly je potřebné vzhledem ke skutkovému ději, který jim byl kladen za vinu.
145. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 SbNU, nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 SbNU, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 SbNU. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 SbNU.
146. V daném případě se soudy nižších stupňů zcela dostatečně s argumentací obviněných směrovanou proti rozsahu dokazování vypořádaly, na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat. Soud prvního stupně tak učinil na str. 99 odůvodnění svého rozsudku, soud druhého stupně na str. 53, 54, 56, 61, 64 odůvodnění svého rozsudku. Odůvodnění jejich rozhodnutí lze považovat za dostatečné a vzhledem k ostatním provedeným důkazům také za správné. Co se týče konkrétního požadavku na provedení důkazu vnitřními řídícími akty Vojenského zpravodajství (obviněných O. P., a J. P.), Nejvyšší soud souhlasí se soudy nižších stupňů, že tento důkaz byl nadbytečný, netýkal se bezprostředně předmětu tohoto řízení, neboť obviněným nebylo kladeno za vinu porušení vnitřních řídících aktů Vojenského zpravodajství, nýbrž zneužití své pravomoci úředních osob tím, že vykonali činnost odporující právním předpisům, konkrétně zákonu o Vojenském zpravodajství a zákonu o zpravodajských službách (k právním námitkám viz níže). Správně soudy nižších stupňů ve shodě se státním zástupcem poukazovaly, že ani formální dodržení podzákonných předpisů nemůže být určující pro rozhodnutí, zda došlo k porušení zákona.
147. Někteří obvinění označovali zcela nepřípadně za opomenuté i ty důkazy, které soudy nižších stupňů v některé jejich části nevzaly za základ svého rozhodnutí. Důkazy, které soud provedl a vyjádřil k nim své stanovisko v rámci hodnocení důkazů, z povahy věci nemohou být opomenutými. Ostatně obvinění (zejména M. K.) si protiřečí, pokud na jednu stranu takový důkaz označují za opomenutý, na stranu druhou zpochybňují jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Jde tak ve skutečnosti o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů o významu jednotlivých důkazů a o jejich věrohodnosti, pravdivosti či zákonnosti. Není tak pravdou, že by se soudy nižších stupňů nezabývaly svědeckými výpověďmi V. P. (viz na str. 64-65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), R. P. (na str. 48-50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), A. V. (na str. 63-64 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jak tvrdil dovolatel M. K. Skutečnosti uvedené těmito svědky se nedostaly do rozporu s ostatními provedenými důkazy, nebylo potřeba je dále vysvětlovat, beztak na nich soud prvního stupně nezaložil vinu obviněných. Důvodně pak odvolací soud konstatoval (viz str. 59 jeho rozhodnutí), že není potřeba znovu zopakovat výslech těchto svědků, případné rozpory ve výpovědi svědka R. P. odvolací soud vysvětlil na str. 52 svého rozsudku. O. P., pak považoval za opomenutý důkaz vlastní výpověď uvedenou v hlavním líčení. Soud prvního stupně se přitom poměrně detailně, jak již bylo uvedeno, zabýval obsahovou změnou výpovědi všech obviněných i svědka P. N. Učinil tak také u obviněného O. P., na str. 94 a 95 odůvodnění svého rozsudku, kde soud logicky vysvětlil, proč jeho výpovědi z hlavního líčení neuvěřil, stejně tak učinil i na str. 53 odůvodnění svého rozsudku soud druhého stupně.
148. Obvinění (O. P., M. K. a J. P.) dále polemizovali se závěry soudů nižších stupňů ohledně vydání či předání rozkazu ke sledování. Především tím ale zpochybňovali soudy nižších stupňů zjištěnou verzi skutkového děje, domáhali se verze jiné, pro ně výhodnější. Nebylo v řízení pochyb na základě provedených důkazů o tom, že k monitoringu pohybu R. N. a posléze zaměstnanců Úřadu vlády ČR J. P. a A. H. příslušníky Vojenského zpravodajství došlo na žádost obviněné J. N., které uvedení obvinění ve snaze jí vyjít vstříc vyhověli, a to jak obviněný O. P., tak i poté M. K. v době, kdy byli ředitelé Vojenského zpravodajství, přičemž tento pokyn, rozkaz či příkaz předali J. P., který zařídil jeho splnění prostřednictvím vlastních příslušníků Vojenského zpravodajství, resp. posléze prostřednictvím soukromé detektivní agentury, kterou proplatili z rozpočtu Vojenského zpravodajství. Aby šlo o využití rozhodovací pravomoci ve vztahu nadřízeného a podřízeného, rozhodně takový rozkaz nemusí mít písemnou formu či splňovat přesné obsahové náležitosti (jde o jakési jasné zadání úkolu, který je třeba splnit). Nelze přisvědčit dovolateli J. P., že pouze plnil rozkazy, čímž se snažil zbavit své trestněprávní odpovědnosti, neboť měl povinnost odepřít provedení takových úkolů uložených nezákonným rozkazem, pokud jejich splněním by byl zjevně spáchán trestný čin [viz §48 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §2 a 3 ZVZ; z odborné literatury k tomu srov. též Dvořák, J. Trestněprávní relevance rozkazu. 2. část. Státní zastupitelství, č. 5/2017, str. 37 a násl.]. Soudy nižších stupňů logicky vysvětlily průběh skutkového děje, motivaci obviněných, důvody, které je ke spáchání trestné činnosti vedly, na jejich odůvodnění lze tak odkázat. Ani námitky obviněného M. K., že nemohl vydat žádný rozkaz a svou pravomoc tak nezneužíval, nebylo možno akceptovat. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že se s obviněnou J. N. sešel ještě 2 dny před oficiálním nástupem do funkce ředitele Vojenského zpravodajství (30. 10. 2012), při níž ho J. N. požádala o pokračování ve sledování R. N., poté také s obviněnou dále spolupracoval a výsledky sledování jí předával.
149. Zatímco v případě prvního skutku (sledování R. N.) obvinění ještě vytvářeli jakousi krycí (a soudy nižších stupňů zcela důvodně neuznanou) legendu, proč bylo sledování manželky XY příslušníky Vojenského zpravodajství důvodné a v souladu s působností Vojenského zpravodajství, jak je vymezeno v §5 odst. 3 ZZS, v případě druhého skutku, kdy také jen chtěli ochotně vyhovět J. N., coby důležité osobě mající zásadní vliv na činnost XY, již žádnou takovou legendu ani nevytvářeli, protože bylo i jim jasné, že sledování pracovníků Úřadu vlády České republiky z důvodu podezření z porušování pracovních povinností a zneužívání služebního vozidla rozhodně do působnosti této zpravodajské služby nespadá. Naprosto důvodně bylo obviněným též vytýkáno zneužití finančních prostředků z veřejných prostředků, pokud k této nezákonné činnosti použili finanční prostředky z rozpočtu Vojenského zpravodajství, aby si k tomu najali soukromou detektivní agenturu.
150. Lze tak uzavřít, že v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudu prvního stupně k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněných vychází z logického vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků jednotlivě i v jejich souhrnu, jak ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Naproti tomu obvinění se při své argumentaci obsažené v dovoláních či posléze zaslaných vyjádřeních dopouštěli různých více či méně významných dezinterpretací, k důkazům přistupovali selektivně, vybírali jen ty, které jim konvenovaly, zatímco ty, které podporovaly verzi obžaloby, pomíjeli. Nejvyšší soud tak může jen konstatovat, že hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů je logické, přesvědčivé a rozhodně není extrémně rozporné s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
151. Výhrady dovolatelky J. N. proti uloženému (podmíněnému) trestu odnětí svobody, který byl podle jejího názoru uložen v rozporu se zásadami pro ukládání trestu uvedenými v §38 a 39 tr. zákoníku, rovněž nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit, neboť jde o prostou polemiku o přiměřenosti postihu, která vůbec podle záměru zákonodárce nemá být předmětem dovolacího řízení. Obecně k tomu Nejvyšší soud připomíná, že samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy z důvodu uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila, avšak evidentně v posuzované věci ani nepřichází v úvahu, neboť jí byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to v zákonné výměře. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jako tomu bylo v předmětné věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný, resp. jaký druh trestu z více zákonných možností byl vybrán. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Tedy tyto výhrady obviněné jsou mimo zákonné dovolací důvody stanovené v trestním řádu (kromě toho, že i dovolací soud je považuje za zcela neopodstatněné, ostatně výroku o trestu věnoval rovněž odvolací soud patřičnou pozornost v bodech 13.-14. na str. 36-38 odůvodnění svého rozsudku, na který je možno odkázat).
c) Námitky nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení
152. Některé námitky dovolatelů (J. N., O. P., a M. K.) bylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jimi obvinění brojili proti nesprávnému právnímu posouzení skutku či proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Všechny tyto jimi relevantně uplatněné námitky, kterými se mohl dovolací soud zabývat, však byly shledány zjevně neopodstatněnými, jak bude rozvedeno níže.
153. Dovolací soud na tomto místě připomíná, že obviněná J. N. byla uznána vinnou dvěma skutky (podle rozsudku soudu prvního stupně v bodě I. 1 a II. 1), právně kvalifikované jako účastenství ve formě organizátorství přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. a), §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný O. P., byl uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (podle rozsudku soudu prvního stupně bod I. 2). Obviněný M. K. (podle rozsudku soudu prvního stupně v bodě I. 3) byl shledán vinným rovněž přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku, dále pak (v bodě II. 2) jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku.
154. Jakkoliv by bylo možno mít určité výhrady k popisu skutku obsaženému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který je poněkud nepřehledný, mnohomluvný, nikoli stručný a útlý, aby bylo zřejmé naplnění znaků sledovaných trestných činů a skutek nebyl zaměnitelný s jiným, především ale redundantně opakující stejné pasáže u jednotlivých osob, jejichž činnost byla vzájemně provázána, je z něj jednoznačně patrné, že předmětem tohoto řízení a rozhodnutí byly vlastně dva samostatné skutky. V případě prvního skutku (označeného jako I. v rozsudku soudu prvního stupně) šlo o zorganizování ze strany obviněné J. N. zneužití pravomoci úředních osob - obviněnými O. P., a J. P., resp. posléze M. K. a J. P., kteří se tohoto činu dopustili tím, že příslušníkům Vojenského zpravodajství nezákonně rozkázali provést sledování tehdejší manželky XY P. N., R. N., ač pro to neměli zákonný důvod a pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky je umožňující podle zákona o Vojenském zpravodajství a zákona o zpravodajských službách. Druhý skutek (označený jako II. v rozsudku soudu prvního stupně) byl obdobný, opět spočíval v tom, že obviněná J. N. zorganizovala zneužití pravomoci úředních osob - obviněnými M. K. a J. P., kteří ve snaze vyhovět obviněné se rozhodli využít k požadovanému nezákonnému sledování J. P. a A. H. (zaměstnanců Úřadu vlády, podřízených J. N.) soukromou detektivní agenturu, které za provedené sledování nechali obvinění (M. K. z podnětu J. P., který to vymyslel) vyplatit z rozpočtu Vojenského zpravodajství částku 125 300 Kč.
155. Dále se Nejvyšší soud stručně vyjádří k jednotlivým námitkám uplatněným obviněnými, které by bylo možno považovat za námitky nesprávného právního posouzení skutku, nicméně byly shledány zjevně neopodstatněnými. S těmito námitkami se ostatně plně vypořádaly již soudy nižších stupňů, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat a Nejvyšší soud může toto zdůvodnění pojmout jen stručně (jak mu ostatně ukládá ustanovení §265i odst. 2 tr. řádu ).
1. K postavení účastníka na trestném činu se speciálním subjektem
156. Dovolatelka J. N. především namítla, že se nenacházela v postavení úřední osoby, a přesto byla shledána vinnou trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tvrdila, že ze své pozice ředitelky kabinetu předsedy vlády neměla potřebné pravomoci k úkolování členů Vojenského zpravodajství.
157. K tomu je třeba obviněnou J. N. především upozornit, že byla shledána vinnou účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uvedených trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to proto, že tyto trestné činy jiných osob zosnovala, jak vyplývá z právní věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Jinými slovy ona byla pouhým účastníkem na trestném činu jiného – za pachatele byli označeni ostatní obvinění (v prvním případě všichni tři ostatní obvinění, ve druhém případě obvinění M. K. a J. P.).
158. Je tak zřejmé, že soudy nižších stupňů nekladly obviněné za vinu spáchání uvedeného trestného činu, ale jen účast na něm ve formě organizátorství. Česká právní úprava vychází z tzv. dualistického systému, neboť přísně rozlišuje mezi pachatelem a účastníkem činu, tento systém bývá též nazýván akcesorickým, protože odpovědnost účastníka je vždy do určité míry závislá na činnosti hlavního pachatele (hovoří se pak o akcesoritě v rovině kvalitativní a kvantitativní). Tento systém je založen na tom, že skutkovou podstatu trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku může naplnit jen pachatel (přímý, nepřímý či spolupachatel), nikoli však účastník, který naplňuje svou vlastní skutkovou podstatu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, tímto ustanovením se však vlastně rozšiřuje dosah (jinak úzce vymezených a na pachatele zaměřených) skutkových podstat uvedených ve zvláštní části, jak vyplývá z §111 tr. zákoníku. Tento systém se odlišuje od systému tzv. monistického, případně jednotného pachatele, v němž skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku naplňují přímo i účastníci, ustanovení o účastenství v obecné části jen upřesňuje formu spáchání činu (podobně jako u nás ustanovení §23 tr. zákoníku o spolupachatelství) – znám je např. v sousedním Rakousku, v zemích založených na dualistickém, akcesorickém systému se využívá jen u nedbalostních trestných činů. K tomu je možno odkázat na odbornou literaturu (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 337 a násl.).
159. Trestné činy uvedené ve zvláštní části lze třídit podle pachatele na obecné, zvláštní (ty pak na pravé a nepravé) a vlastnoruční, a to v závislosti na požadavcích zákona na kvalitu subjektu. Trestného činu se zpravidla může dopustit kdokoliv (zpravidla to trestní zákoník vyjadřuje slovem „kdo“), takové trestné činy můžeme nazývat obecné (delicta communia) , zatímco pro spáchání některých tzv. zvláštních trestných činů (delicta propria) vyžaduje zákon zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení pachatele – konkrétní nebo speciální subjekt. Je-li požadavek na konkrétní či speciální subjekt uveden již v základní skutkové podstatě, jde o tzv. pravé zvláštní delikty, je-li pouhou okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, jde o tzv. nepravé zvláštní delikty. Vlastnoruční delikty, jako nejspornější kategorie, jsou takové, které lze provést jen vlastním tělem ( delicta carnis ) anebo osobně, provedením prostřednictvím třetího nestačí či není možné. Více k tomu lze odkázat na odbornou literaturu – např. Říha, J. Třídění trestných činů podle pachatele. In: Gřivna, T. (ed.) Pocta Pavlu Šámalovi k 65. narozeninám. Čtvrtstoletí hledání spravedlnosti na Nejvyšším soudě ČR. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 217 a násl.
160. V daném případě šlo o trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, který je tzv. pravým zvláštním deliktem, neboť se jej může dopustit jen úřední osoba ve smyslu §127 tr. zákoníku. Nikdo jiný pachatelem být nemůže (srov. §114 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněná namítala, že touto úřední osobou nebyla, v čemž jí lze dát za pravdu, což ovšem současně neznamená, že by za účastenství na takovém trestném činu nemohla být odpovědná. Z úpravy obsažené v §114 odst. 3 tr. zákoníku totiž vyplývá, že u těchto tzv. pravých zvláštních trestných činů může být účastníkem v užším slova smyslu (tj. organizátorem, návodcem i pomocníkem) i osoba, která nemá požadovanou vlastnost, způsobilost či postavení (srov. k tomu též např. rozhodnutí č. 3/1972-IV Sb. rozh. tr.).
161. Z uvedeného vyplývá, že obviněná J. N., jež podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů zosnovala trestnou činnost dalších obviněných, kteří zneužili svou pravomoc udělovat rozkazy, za to může být odpovědná jako účastník, aniž by současně musela mít zákonem požadovanou zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost, v daném případě aniž by musela být speciálním subjektem – úřední osobou a splňovat při své účasti na jednání jiných parametry §127 tr. zákoníku. Postačí totiž, že v postavení úředních osob podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (jako příslušníci Vojenského zpravodajství) se nacházeli ostatní obvinění, jejichž trestnou činnost obviněná zosnovala. Více k tomu srov. také argumentaci na str. 86 – 87 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s níž vyslovil souhlas i odvolací soud (viz bod 10. na str. 36 odůvodnění jeho rozsudku).
162. Ve zbytku argumentace, že spoluobviněným žádné žádosti či pokyny na sledování konkrétních osob nepředávala, obviněná zpochybňovala zjištěný skutkový stav, o němž neměly soudy nižších stupňů důvodné pochybnosti. Takové námitky, jak bylo rozvedeno shora, však nejsou námitkami nesprávné právní kvalifikace skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, jde o námitky ryze procesní směřující proti procesu dokazování, a proto neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu (viz výše).
163. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud uznaly obviněnou J. N. vinnou organizátorstvím trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, byť obviněná nebyla úřední osobou.
2. K zavinění u účastenství
164. Dovolatelka J. N. dále namítla, že nejednala s tzv. dvojím úmyslem, což lze (s určitou mírou benevolence) považovat za námitku nesprávného hmotněprávního posouzení. Takovou námitkou však již není procesní výhrada nedostatečného popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, z něhož podle obviněné forma zavinění nevyplývá, stejně tak uplatněnému důvodu neodpovídá ani zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů, na jejichž základě soudy nižších stupňů učinily závěry o formě zavinění.
165. S obviněnou je možno souhlasit, že k trestní odpovědnosti účastníka se vyžaduje tzv. dvojí úmysl, tedy jednak úmysl k vlastnímu jednání účastníka (v daném případě k zosnování trestné činnosti jiného), jakož i k tomu, že jiný se dopustí úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, v obou případech přitom postačí i nepřímý úmysl – srov. k tomu rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr. Lze též s obviněnou souhlasit, že skutkové závěry týkající se zavinění (vedle dalších znaků jak příslušné formy účastenství, tak i trestného činu hlavního pachatele) musejí vyplývat již ze skutkové věty výroku rozsudku a je třeba je náležitě odůvodnit (tamtéž).
166. V daném případě ovšem ani v tomto ohledu Nejvyšší soud žádné pochybení soudů nižších stupňů neshledal. Nejvyšší soud je přesvědčen, že z popisu skutku v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a z jeho odůvodnění je zřejmé, že obvinění O. P., M. K. a J. P., jednali v postavení úředních osob podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (str. 88 rozsudku obvodního soudu) s přímým úmyslem [podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] porušit zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob (uložili sledování osob v rozporu se zákony o zpravodajských službách a o Vojenském zpravodajství). Zároveň je z tohoto rozhodnutí zřejmé, že obviněná J. N. se na této trestné činnosti hlavních pachatelů zcela záměrně a tedy (přímo) úmyslně podílela tím, že ke spáchání přispěla svou účastí, resp. tuto trestnou činnost „zosnovala“. Obviněná dobře věděla, jakou službu po příslušnících Vojenského zpravodajství požaduje, bylo jí zároveň jasné, že sám ředitel Vojenského zpravodajství, případně jemu bezprostředně podřízený, takové sledování nebude provádět sám, ale zjedná na to řadové příslušníky, tedy zneužije svého oprávnění udělovat rozkazy podřízeným. Zároveň si byla dobře vědoma, že po nich žádá opatření informací pro soukromé účely, resp. pro účely řešení pracovněprávních vztahů, tj. zcela mimo rámec působnosti Vojenského zpravodajství.
167. Zmíněný popis skutkových okolností nasvědčuje tomu, že obviněná sama jednala (zosnovala čin jiného) s přímým úmyslem, zároveň se její (přímý) úmysl vztahoval i na to, že jiný (příslušníci Vojenského zpravodajství) spáchá úmyslný trestný čin. Je sice pravdou, že v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně na str. 98 použil sloveso „srozumět“, což je terminus technicus užívaný pro nižší stupeň vůle u nepřímého úmyslu v §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud pak k tomu na str. 43 odůvodnění svého rozsudku dovodil přinejmenším srozumění (zavinění ve formě nepřímého úmyslu) obviněné J. N. o tom, že ostatní obvinění jsou příslušníky Vojenského zpravodajství, tedy v postavení úřední osoby, plní úkoly státu, při nichž využívají svěřené pravomoci. S takovým závěrem o nepřímém úmyslu se lze spokojit, ostatně z podnětu dovolání obviněné ani Nejvyšší soud není oprávněn tyto závěry soudů nižších stupňů revidovat (byť při vědomí jistoty vzniku určitého následku lze připustit jedině úmysl přímý – viz např. rozhodnutí č. 14/2018 nebo č. 14/2020 Sb. rozh. tr.
3. K pojmu sledování podle zákona o Vojenském zpravodajství
168. Další v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu relevantně uplatněnou právní námitku předložil obviněný O. P., pokud zpochybňoval, že jednal v rozporu s §15 ZVZ, popř. dalšími ustanoveními zákona o Vojenském zpravodajství. Tento dovolatel měl za to, že činnost, ke které měl dát rozkaz, nelze z pohledu uvedeného ustanovení §15 ZVZ označit za sledování. Také v tomto případě zčásti tuto jinak relevantní námitku stavěl na poněkud odlišném skutkovém ději, než ke kterému na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů. Při jisté míře benevolence lze však uznat i tuto námitku za zpochybnění aplikace hmotněprávního ustanovení.
169. Nejprve Nejvyšší soud připomene legislativní úpravu vztahující se ke zpravodajským službám a zpravodajským prostředkům (a to zpravodajským technikám a sledování osob a věcí).
170. Vojenské zpravodajství jako součást ministerstva obrany patří mezi zpravodajské služby [viz §3 písm. c) ZZS]. Úkoly v mezích působnosti zpravodajským službám je podle §8 odst. 4 ZZS oprávněna ukládat vláda a s vědomím vlády i prezident republiky.
171. Oblast působnosti Vojenského zpravodajství stanoví §5 odst. 3 ZZS, podle nějž „vojenské zpravodajství zabezpečuje informace a) mající původ v zahraničí, důležité pro obranu a bezpečnost České republiky, b) o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany, c) o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany České republiky, d) o záměrech a činnostech ohrožujících utajované skutečnosti v oblasti obrany České republiky.“. Podle §5 odst. 4 ZZS „plní další úkoly, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána“.
172. Podle §3 ZVZ jsou příslušníci Vojenského zpravodajství při plnění svých úkolů povinni dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jakož i toho, aby osobám v souvislosti s jejich činností nevznikla škoda nebo jiná nepřiměřená újma.
173. Vojenské zpravodajství je oprávněno v oboru své působnosti používat zpravodajské prostředky, kterými podle §7 odst. 1 ZVZ jsou a) zpravodajská technika, b) krycí doklady, c) krycí prostředky, d) sledování osob a věcí. Vojenské zpravodajství je podle §7 odst. 2 ZVZ povinno zabezpečit ochranu zpravodajských prostředků před vyzrazením, zneužitím, poškozením, zničením, ztrátou a odcizením.
174. Zpravodajskou techniku pro účely vojenského zpravodajství vymezuje §8 ZVZ takto: „(1) Zpravodajskou technikou se pro účely tohoto zákona rozumějí technické prostředky a zařízení, zejména elektronické, fototechnické, chemické, fyzikálně-chemické, radiotechnické, optické, mechanické anebo jejich soubory, používané utajovaným způsobem, pokud je jimi zasahováno do základních práv a svobod při
a) vyhledávání, otevírání, zkoumání nebo vyhodnocování dopravovaných zásilek,
b) odposlouchávání, popřípadě zaznamenávání telekomunikačního, radiokomunikačního nebo jiného obdobného provozu, popřípadě zjišťování údajů o tomto provozu,
c) pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů,
d) vyhledávání použití technických prostředků, které by mohly znemožnit nebo znesnadnit plnění úkolů v rámci působnosti Vojenského zpravodajství,
e) identifikaci osob nebo předmětů, popřípadě při zjišťování jejich pohybu za použití zabezpečovací a nástrahové techniky.
(2) Použitím zpravodajské techniky, pokud jím není zasahováno do základních práv a svobod, není
a) zachycování, poslech, monitorování a vyhodnocování informací, které jsou šířeny způsobem, jenž k nim umožňuje přístup předem neurčeného okruhu osob,
b) pořizování obrazových nebo zvukových záznamů,
c) používání zabezpečovací a nástrahové techniky,
d) monitorování telekomunikačního, radiokomunikačního nebo jiného obdobného provozu bez odposlechu jeho obsahu, popřípadě zjišťování údajů o tomto provozu.“
175. Podle §9 odst. 1 ZVZ je použití zpravodajské techniky Vojenským zpravodajstvím vázáno na předchozí písemné povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze, a to pouze za předpokladu, že by odhalování nebo dokumentování činností, pro něž má být použita, bylo jiným způsobem neúčinné nebo podstatně ztížené anebo v daném případě nemožné.
176. Sledování osob a věcí jako zpravodajský prostředek je upraveno v §15 ZVZ. Podle §15 odst. 1 ZVZ se jím rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Podle §15 odst. 2 ZVZ o použití sledování osob a věcí a o jeho dokumentaci rozhoduje na žádost ředitele Vojenského zpravodajství ministr obrany. Podle §15 odst. 3 ZVZ je Vojenské zpravodajství oprávněno žádat technické zabezpečení použití sledování osob a věcí pro vlastní potřebu i od jiných, k této činnosti oprávněných orgánů. V tomto případě je povinno doložit, že použití sledování bylo podle tohoto zákona povoleno – k tomu se odkazuje na §9 a násl. zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZBIS“), v němž je na takovou možnost pamatováno.
177. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zpravodajská technika je vymezena v §8 ZVZ jednak pozitivně (odst. 1), jednak negativně (odst. 2). Pozitivní vymezení je založeno na tom, že jde o takové technické prostředky nebo zařízení (s jejich demonstrativním upřesněním), kterými je utajovaným způsobem činností vypočtenou v §8 odst. 1 písm. a) až e) ZVZ zasahováno do základních práv a svobod. Naopak se o použití zpravodajské techniky nejedná (negativní vymezení), pokud při taxativně vymezených činnostech nedochází k zasahování do základních práv a svobod. Pořizování obrazových a zvukových záznamů je uvedeno ve výčtu činností jak v pozitivní, tak i negativní definici. Zda tedy dochází při takové činnosti k použití zpravodajské techniky nebo nikoli, závisí na splnění dalších podmínek uvedeného ustanovení – zda jde o zasahování technickými prostředky a zařízeními do základních práv a svobod nebo nikoli. Na tomto posouzení a rozhodnutí bude záviset další postup, zda bude nutno pro její použití předchozí písemné povolení soudce (viz §9 odst. 1 ZVZ), nebo nikoliv. Toto posouzení ovšem nic nemění na tom, že pro použití sledování osob a věcí jako dalšího zpravodajského prostředku (vedle zpravodajské techniky) je podle §15 odst. 2 ZVZ vždy potřeba rozhodnutí ministra obrany na základě předchozí žádosti ředitele Vojenského zpravodajství.
178. Problematice mezí práva na soukromí podle čl. 8 Úmluvy v kontextu užití zpravodajské techniky ve smyslu §8 ZVZ se věnuje i odborná literatura (odkázat je možno především na Fliegel, M. Zákon o vojenském zpravodajství. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016 – komentář v elektronickém systému ASPI k §8; srov. též Pokorný, L, Chrobák, J, Fliegel, M. Zákon o zpravodajských službách. Zákon o Bezpečnostní informační službě. Zákon o Vojenském zpravodajství. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016; Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 920-925). Jak vyplývá z citované literatury, Evropský soud pro lidská práva obecně konstatoval, že uchovávání údajů týkajících se „soukromého života“ jednotlivce spadá do pole působnosti čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Leander proti Švédsku ze dne 26. 3. 1987, č. stížnosti 9248/81). V tomto ohledu se zdůrazňuje, že výraz „soukromý život“ nesmí být interpretován restriktivně. Dochází-li tedy k záznamu a uchování údajů o soukromém životě osoby, půjde o zasahování do práva na soukromí, a tedy i o použití zpravodajské techniky. Vyloučeny budou záznamy o aktivitách ze své podstaty veřejných, např. na shromážděních a jiných typicky veřejných místech, kde očekávaná míra soukromí je nízká. Evropský soud pro lidská práva postupně rozšířil pojem „soukromí“, takže to, co dříve bylo považováno za klasické „sledování“ bez nutného zásahu do základních práv jednotlivce, již nemusí splňovat tyto zvýšené nároky na ochranu „soukromí“ (srov. rozsudek ESLP ve věci Uzun proti Německu ze dne 2. 9. 2010, č. stížnosti 35623/05). I tímto nepřímým způsobem tak dochází k ovlivnění výkladu pojmu sledování podle §15 ZVZ, jakož i zásahu do základního práva ve smyslu §8 odst. 1 ZVZ, je-li například při sledování určité osoby na veřejnosti užita zpravodajská technika k pořízení obrazových, zvukových či jiných záznamů. Je tak nutno dovodit, že při narušení některého základního práva (v případě sledování práva na soukromí) bude nutno takové jednání považovat za použití zpravodajské techniky s přísnějším režimem povolování, jak ostatně dovodily i soudy nižších stupňů.
179. Ve spojitosti s činností, kterou by bylo možno považovat za sledování, dospěly soudy nižších stupňů k následujícím skutkovým zjištěním. V případě skutku pod bodem I. vláda ani prezident podle §8 odst. 4 ZZS neuložili Vojenskému zpravodajství žádné úkoly, na jejichž základě by mohlo dojít ke sledování poškozené R. N. Nebylo vydáno žádné předchozí povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze, jak vyžaduje §9 odst. 1 ZVZ, k použití zpravodajské techniky. O sledování uvedené osoby nerozhodl ani ministr obrany podle §15 odst. 2 ZVZ. Příslušníci Vojenského zpravodajství neměli ani žádný důvod pro sledování poškozené, který by byl v mezích působnosti Vojenského zpravodajství stanovené v §5 odst. 3 ZZS. Soudy nižších stupňů zároveň obviněným vytkly porušení §3 ZVZ (při plnění svých úkolů jsou povinni dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jakož i toho, aby osobám v souvislosti s jejich činností nevznikla škoda nebo jiná nepřiměřená újma). Bylo také zjištěno, že byly při sledování poškozené použity technické prostředky, konkrétně fototechnické prostředky, kterými byly pořizovány fotografie sledované osoby, tedy ve smyslu shora uvedené judikatury ESLP tedy došlo k zásahu do práva na soukromí. V případě skutku pod bodem II. došlo rovněž k obcházení zákona o Vojenském zpravodajství v §9 odst. 1 a §15 odst. 2 ZVZ, neboť povolení ke sledování osob J. P. a A. H. nevydal předseda senátu Vrchního soudu v Praze, ani o něm nerozhodl ministr obrany, tehdejší ředitel Vojenského zpravodajství M. K. pouze vyhověl požadavku J. N., navíc po zprostředkování J. P., zajistili prostřednictvím B. Z. toto nezákonné sledování blíže nespecifikovanou detektivní agenturou, která také pořizovala písemné záznamy ze sledování, obrazové snímky, obrazové videozáznamy. Za tuto její činnost jí Vojenské zpravodajství ze svých prostředků vyplatilo částku 125 300 Kč.
180. Sledováním mělo dojít k získání osobních informací o poškozených (získání informací o osobních kontaktech v případě R. N., resp. pohybu osob v případě J. P. a A. H.), byla protiprávně použita zpravodajská technika a došlo k protiprávnímu sledování. Obviněná J. N. převzala od obviněných O. P., a J. P., zprávu Vojenského zpravodajství o průběhu sledování R. N. (skutek I), v průběhu sledování byly pořízeny fotografie sledované osoby (R. N.). V případě skutku pod bodem II. převzala obviněná J. N. od obviněného M. K. flash disc obsahující písemné záznamy, obrazové snímky a obrazové videozáznamy ze sledování poškozených za účelem získání osobních informací o J. P., řidiči Úřadu vlády České republiky, a A. H., zaměstnankyni Úřadu vlády České republiky. Již jen toto poskytnutí informací ze sledování uvedených osob obviněné J. N., která nebyla oprávněným příjemcem jakýchkoliv zpravodajských informací od zpravodajských služeb, vyvrací obhajobu obviněných, že prováděli zcela řádnou a legální vlastní operativní činnost v podobě tzv. kontrasledování R. N. z důvodu bezpečnostního rizika (z pochopitelných důvodů takovou konstrukci v případě bodu II. nevytvořili). Přímo zákon o Vojenském zpravodajství jim totiž v §7 odst. 2 ZVZ ukládá povinnost zabezpečit ochranu zpravodajských prostředků před vyzrazením (přičemž obvinění podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů učinili pravý opak a výsledky vlastní zpravodajské činnosti prozradili osobě, která se o jakékoliv jejich činnosti vůbec neměla dozvědět – účel takového prozrazení ovšem byl jasný, šlo o sdělení výsledku uloženého úkolu J. N., jak správně soudy nižších stupňů uzavřely).
181. Obvinění se hájili tím, že nešlo o sledování ve smyslu zpravodajského prostředku podle §7 odst. 1 písm. d) ZVZ a §15 ZVZ, ale o tzv. kontrasledování podle vnitřních řídících předpisů VZ, na které není potřeba povolení soudu nebo ministra obrany. Soudy nižších stupňů proto vedly v řízení dokazování v tom směru, aby si ujasnily vztah pojmů „sledování“ a „kontrasledování“, které se podle obviněných týkají v zásadě činnosti obsahově velmi obdobné, avšak se zcela odlišným povolovacím procesem, resp. podmínkami pro jejich provedení, jakož i jinými důvody pro takové činnosti. Zatímco účelem sledování jako zpravodajského prostředku má být získávání poznatků o osobách nebo věcech, „kontrasledování“ má za cíl získat poznatky, zda sledované osoby nejsou sledovány někým jiným. „Kontrasledování“ tedy má být prostředkem obranným či ochranným, a proto též typickým v praxi zpravodajských služeb; chráněná osoba je často o provádění „kontrasledování“ informována [takto vymezuje „kontrasledování“ v odborné literatuře např. Fliegel, M. Zákon o Vojenském zpravodajství. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, k §15], nemusí tomu tak být vždy, pokud je takticky vyhodnoceno, že chráněnou osobu bude lépe neinformovat (viz k tomu také svědecká výpověď R. P.). V trestním řízení opatřily k této otázce soudy nižších stupňů také odborné vyjádření Útvaru zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (viz č. l. 2576-2583 tr. spisu) k tomu, zda se v případě monitorování R. N. jednalo o sledování či kontrasledování. Podle tohoto odborného vyjádření je kontrasledování forma sledování, jehož hlavním předmětem zájmu není činnost zájmové osoby, ale je monitorováno bezprostřední okolí jejího pohybu a jsou zjišťovány markanty nasvědčující provádění kontaktního sledování zájmové osoby jinými osobami nebo jinou sledovací jednotkou. Závěr tak zněl, že se na základě předložených záznamů ze sledování (písemné zprávy, fotodokumentace, taktiky prováděné činnosti) v případě monitorování pohybu R. N. nejednalo o obranu proti sledování (kontrasledování), ale o sledování, což bylo podle soudů nižších stupňů v řízení potvrzeno i dalšími důkazy (zejména výslechy obviněných, svědků a záznamy telekomunikačního provozu).
182. K tomu může Nejvyšší soud dodat, že pojem „kontrasledování“ právní řád vůbec nezná, jde o jakýsi umělý konstrukt, slangové pojmenování (či o žargon) užívané úzce vymezenou profesní skupinou k označení shora popsané určité činnosti, jejímž základem je sledování určité osoby, ovšem ze specifických důvodů (ke zjištění, zda sledovaná osoba není sledována někým dalším). Naproti tomu pojem „sledování osob“ je známý terminus technicus užívaný zákonodárcem napříč právním řádem ve více právních předpisech – viz zejména §7 odst. 1 písm. d), §15 ZVZ, §18 ZZS, §158b odst. 1 písm. b), §158d tr. řádu, §62, §63 a §387 odst. 1 písm. c) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, §19, §92 odst. 2 písm. c) a §98 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, §14a ZBIS, §9 odst. 2 písm. a), §9 odst. 1 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdější předpisů, jakož i v mnoha dalších. Přitom v uvedených předpisech se užívá pojem sledování osob ve své podstatě v obecném významu daných slov, v jakých jsou užívána v obecné češtině, tj. jde o takovou činnost, při níž dochází k monitorování chování lidí, jejich stopování, dohlížení na ně, tedy ke zjišťování nějakých informací o někom primárně pomocí zraku. Obecně se přitom uvádí, že při sledování osoby jde o získávání poznatků o určité osobě utajovaným způsobem a zpravidla za užití technických nebo jiných prostředků (v tomto smyslu užívá pojem sledování např. §158d tr. řádu).
183. Dovolací soud odmítá v tomto směru přistoupit na polemiku předestřenou obviněnými, jaký je rozdíl mezi sledováním a tzv. kontrasledováním, rozhodně pak odmítá přijmout jejich tezi, že prakticky totožné činnosti s materiálně stejným obsahem mají mít jen z důvodu svého rozdílného účelu zcela diametrálně jiné podmínky pro jejich provedení ozbrojenými silami nebo bezpečnostními sbory. To platí tím spíš, pokud právní řád další slangový výraz „kontrasledování“ vůbec nezná, je pak třeba na takovou činnost vztáhnout úpravu obsahově vhodnou, tj. platnou pro sledování osob, o což také ve skutečnosti vždy jde, ať už se z důvodů taktických nazývá takové sledování jakkoliv. Je totiž třeba vycházet ze zásady tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, jak vyplývá z čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), a čl. 2 odst. 2 Listiny. Výkon mocenských kompetencí státu je v ústavním zřízení České republiky podřízen režimu shora uvedených článků, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Orgány veřejné moci tak nemohou bez jasného zákonného zmocnění vykonávat svou pravomoc, kterou navíc zasahují do ústavně chráněných práv a svobod (zde zejména do práva na soukromý život a práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, jak vyplývají z čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy) tím, že by jiného bez zákonného zmocnění a za předem jasně daných podmínek sledovali, ať by takové sledování nazvali jakkoliv (třeba jako „kontrasledování“). Oprávnění k takové činnosti musí vyplývat z předpisu zákonné úrovně, rozhodně není možné se dovolávat jakéhosi vnitřně závazného právního aktu, který takovou činnost měl umožnit, jak to činili obvinění. Takovým předpisem by beztak soud vázán nijak nebyl, naopak by si musel posoudit jeho souladnost se zákonem (viz k tomu čl. 95 odst. 2 Ústavy).
184. Lze tak shrnout, že činnost, v níž obvinění, popř. někteří další vyslýchaní příslušníci Vojenského zpravodajství, spatřovali tzv. kontrasledování, které náš právní řád vůbec nezná, nebyla ničím jiným než sledováním ve smyslu §7 odst. 1 písm. d) a §15 ZVZ, neboť mu svým obsahem plně odpovídala, lhostejno přitom, co bylo důvodem pro takovou činnost, protože šlo o „získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky“. Užitými technickými prostředky v daném případě byly především fotoaparáty (tzv. fototechnické prostředky), jimiž byly pořízeny utajovaným způsobem fotografie, užitými jinými prostředky byly sledovací skupiny. I s ohledem na vyvíjející se judikaturu ESLP lze považovat sledování konkrétní osoby i na veřejných prostranstvích a soustavné monitorování její činnosti s prováděným záznamem a sběrem dat o jejím chování za zásah do práva na soukromí, jak bylo rozvedeno shora, tedy došlo k použití (či spíše zneužití) zpravodajské techniky ve smyslu §7 odst. 1 písm. a), §8 odst. 1 písm. c) ZVZ podléhající povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze podle §9 odst. 1 ZVZ.
185. Po obsahové stránce tak šlo o užití zpravodajského prostředku v podobě sledování osoby ve smyslu §7 odst. 1 písm. d) a §15 ZVZ, zároveň přitom byla užita zpravodajská technika ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) a §8 odst. 1 písm. c) ZVZ, neboť byly fototechnickými prostředky použitými utajeným způsobem pořízeny obrazové záznamy (fotografie), čímž zároveň bylo zasaženo do práva na soukromí poškozených sledovaných osob ve smyslu čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, jak bylo rozvedeno shora. O této činnosti nerozhodl k návrhu ředitele Vojenského zpravodajství ministr obrany (ve smyslu §15 odst. 2 ZVZ), obvinění neměli potřebné předchozí písemné povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze (§9 odst. 1 ZVZ), neplnili přitom ani žádný uložený úkol vládou či s jejím vědomím prezidentem republiky (§8 odst. 4 ZZS). Soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů proto uvedenou činnost příslušníků Vojenského zpravodajství zcela důvodně vyhodnotily jako nezákonné sledování, při němž došlo k porušení shora uvedených pravidel (srov. zejména str. 88 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 44, 59-60, 63 a 65 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).
4. K zavinění u trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku
186. Námitky dovolatele M. K. týkající se zavinění ve formě úmyslu jako znaku subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku (bodem II. rozsudku soudu prvního stupně) je možno s určitou benevolencí považovat za námitky hmotněprávního posouzení skutku, jimiž je dovolací soud povolán se podle zákona zabývat. Naopak další argumentace, kterou obviněný brojil pouze formálně proti naplnění znaků objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, byla pouhou polemikou se závěry soudů nižších stupňů o skutkovém stavu. Tyto výhrady obviněného tak spadají mezi námitky neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů, k nimž se již Nejvyšší soud vyjadřoval výše. Ovšem ani v té části, v níž obviněný zpochybňoval skutková zjištění nezbytná pro posouzení formy zavinění, nejde o námitky relevantně uplatněné a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
187. Obviněný M. K. namítal, že neměl v úmyslu porušit své povinnosti při správě cizího spravovaného majetku a způsobit na něm škodu.
188. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoliv malou [tj. do 30. 9. 2020 škodu dosahující částky nejméně 25 000 Kč, s účinností od 1. 10. 2020 pak 50 000 Kč – tato změna se ale v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku neuplatní].
189. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že může porušením své zákonné nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek způsobit jinému škodu nikoli malou, a pro ten případ je s tím srozuměn. Úmysl se musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Pachatel tedy musí vědět, že porušuje uvedenou povinnost a že tím může způsobit škodu, a musí být s tímto následkem minimálně srozuměn, pokud ho přímo nechce (k tomu shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2194, Draštík, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1345).
190. Soud prvního stupně posoudil skutek pod bodem II. v případě obviněného M. K. též jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný nechal protiprávní sledování J. P. a A. H. uhradit z rozpočtu Vojenského zpravodajství (tedy z jemu svěřených prostředků, s nimiž měl ku prospěchu Vojenského zpravodajství hospodařit). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že obviněný M. K. tak jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť si byl vědom, že předmětné sledování, za které byly vynaloženy finanční prostředky ze strany státu, bylo realizováno v rozporu se zákonem o Vojenském zpravodajství, resp. jej obcházelo (srov. k tomu str. 89-90 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nespadalo do pravomocí Vojenského zpravodajství (k tomu rovněž odvolací soud na str. 60 – 61 odůvodnění jeho rozsudku). V případě, že došlo k vyplacení peněz z rozpočtu Vojenského zpravodajství soukromé agentuře, která neoprávněné a nedůvodné sledování na objednávku příslušníků VZ prováděla, pak tím vznikla škoda státu. Obvinění věděli, že toto sledování se vůbec provádět nemá, že nespadá do působnosti Vojenského zpravodajství, že toto sledování je pro ně zbytečné, neúčelné a nepotřebné, přesto si jeho provedení objednali u soukromé detektivní kanceláře s vědomím, že za ně budou muset zaplatit, což také posléze udělali. Věděli tedy, že vynaloží zcela neúčelně a zbytečně poměrně velkou částku peněz, a to jen proto, aby se zavděčili obviněné J. N.. Obviněný M. K. tak velmi dobře věděl, že vynaloží neúčelně a mimo potřeby Vojenského zpravodajství částku převyšující 100 000 Kč, že tím tak na svěřeném majetku způsobí škodu. Pokud pachatel ví, že svým jednáním zcela jistě způsobí následek, nemůže se zároveň bránit, že jej způsobit nechtěl. Při vědomí nutnosti určitého důsledku lze totiž uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář §1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221; rozhodnutí č. 14/2018 nebo č. 14/2020 Sb. rozh. tr.).
191. Dovolací soud, je tak přesvědčen, že daná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů neumožňují posoudit znak zavinění jinak, než to učinily soudy nižších stupňů, tedy že obviněný M. K. jednal s přímým úmyslem způsobit České republice – Vojenskému zpravodajství škodu na spravovaném majetku tím, že zaplatí za zcela nepotřebné služby soukromé detektivní kanceláře.
V. Závěrečné shrnutí
192. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud může uzavřít, že výhrady dovolatelů J. N., O. P., a M. K. byly zčásti shledány jako zjevně neopodstatněné a zčásti jako neodpovídající uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, proto jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
193. Námitky dovolatele J. P., neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, a proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
194. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí všech dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu