ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1183.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1183/2021-1485
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2021 o dovolání obviněného R. Ř. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 6 To 265/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 104/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
I. Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 4. 2019, sp. zn. 6 T 104/2015, byl obviněný R. Ř. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu třiceti šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 6 To 265/2020, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž jej uznal vinným na skutkovém základě, že
dne 16. 5. 2011 jako v té době jediný jednatel společnosti R., IČ: XY, se sídlem XY6 (dále jen „společnost R.“) vystavil jménem této společnosti odběrateli S. Š. č. p. XY, XY, IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „S.“) fakturu č. F 11023 na částku 525.970 Kč s datem splatnosti 30. 5. 2011 a předmětem plnění „4. platba 20 % dle smlouvy o dílo“, kterou jménem společnosti R. jako jeden z jejích jednatelů spoluuzavřel se S. na předmět díla „Zateplení obvodového pláště a výměna oken ul. XY XY, XY, podle projektové dokumentace a cenového rozpočtu, který je nedílnou součástí této smlouvy“, přičemž fakturovaná částka měla být podle článku 6/1. doplatkem 20 % z celkové ceny díla po dokončení a předání díla, a S. ji uhradilo dne 17. 5. 2011 v součinnosti s Československou obchodní bankou, a. s. (dále „ČSOB“), na bankovní účet společnosti R. u této banky vedený pod č. XY, přičemž takto jednal přesto, že v době vystavení předmětné faktury věděl, že dílo nebude dokončeno, neboť v době po zaplacení této faktury ve dnech 17. 5. 2011 a 19. 5. 2011 vyzvedl z tohoto bankovního účtu v hotovosti částku 570.000 Kč, kterou použil blíže nezjištěným způsobem, takže ke dni 19. 5. 2011 činil zůstatek na tomto bankovním účtu částku 392 Kč, v době její splatnosti na stavbě žádné významné práce směřující k dokončení díla neprobíhaly, zaměstnanci subdodavatelské firmy demontovali lešení a v průběhu měsíce května 2011 rozvazovali zaměstnanci společnosti R. s touto společností pracovní poměr, takže společnost k 23. 5. 2011 neměla žádné zaměstnance, dne 26. 5. 2011 jediná společnice společnosti R. S. L., nar. XY, na popud obviněného jako jediného jednatele společnosti notářským zápisem sepsaným v notářské kanceláři notářky JUDr. Leony Václavkové v Olomouci, Horní náměstí 19, pod sp. zn. NZ 131/2011, převedla 100% obchodní podíl společnosti na další osobu, a současně odvolala z funkce jednatele obviněného, který po zániku této funkce a jejím výmazu z obchodního rejstříku dne 1. 6. 2011 požádal jménem společnosti R. Živnostenský úřad Magistrátu města XY o zrušení živnostenského oprávnění této společnosti pro předměty podnikání „zednictví, izolatérství, vodoinstalatérství, topenářství“ a Živnostenský úřad svým rozhodnutím ke dni 14. 6. 2011 společnosti tyto živnosti zrušil, ani poté společnost nevyvinula ve vztahu k dokončení předmětného díla žádné podnikatelské aktivity, stala se vůči S. nekontaktní, posléze byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2013, č. j. 40 Cm 25/2012-10, zrušena, a byla nařízena její likvidace (zapsáno do obchodního rejstříku 30. 10. 2013), a tímto jednáním způsobil S. škodu ve výši 525.970,50 Kč.
3. Za tento přečin odvolací soud obviněného odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. S. jako poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Z obsahu dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nedostatky v přípravném řízení, neexistenci podvodného úmyslu, nesprávný postup odvolacího soudu a nedostatečné hodnocení výpovědi S. M.
5. Obviněný vady v přípravném řízení, kvůli nimž podle jeho názoru vůbec nenastaly následky zahájení trestního stíhání (a byly tak porušeny principy podle článku 36 odst. 1 a článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), spatřoval v tom, že v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 8. 1. 2015, č. j. KRPK-99451-75/TČ-2013-190981, nebyly řádně vyjádřeny okolnosti rozhodné pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, protože z popsaných okolností nevyplývá, že vystavil fakturu č. F11023 dne 17. 5. 2011 a nechal ji proplatit s vědomím, že dílo nebude dokončeno. Jestliže policejní orgán shledával v popsaném jednání v usnesení o zahájení trestního stíhání znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, s čímž se ztotožnil i státní zástupce, ačkoli obhajoba od počátku namítala, že v případě smlouvy o dílo nelze zpronevěru spáchat ke škodě objednatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, nebo ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003), nebylo možné, aby na základě stejného činu byla soudem změněna právní kvalifikace na zločin podvodu §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, pro který nesvědčí popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, protože z něj nevyplývá, že by obviněný převodem peněz jinou osobou uvedl v omyl nebo využil omylu jiného, ani to, že by uvedenou majetkovou dispozici provedl v podvodném úmyslu, neboť v něm nebylo popsáno, že fakturu č. F 11023 vystavil a nechal proplatit při vědomí, že dílo nebude dokončeno, a tuto skutečnost poškozenému zatajil.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se nesprávně vypořádal s totožností skutku, nebral do úvahy, že ve skutku není uvedeno, že vybral peníze z účtu společnosti R. s vědomím, že nebudou použity na dokončení díla, a nerespektoval, že peníze zaplacené na zálohy je možné v rámci cash flow použít i na jiné účely než na náklady spojené se zakázkou, na kterou byly hrazeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 438/2000 nebo rozhodnutí č. 21/2008 Sb. rozh. tr.). Pokud v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyl popsán podvodný úmysl k okamžiku vystavení faktury, nebylo možné dojít k závěru o jeho naplnění, neboť nebylo objasněno, zda měl v úmyslu již při vystavení faktury dílo nedodělat, anebo, že se tak rozhodl (či byl donucen okolnostmi) až po vybrání prostředků. Jestliže v usnesení o zahájení trestního stíhání chybí popis mechanismu uvedení v omyl a odpovídající popis subjektivní stránky, není možné absenci těchto skutečností nahradit právní větou v odůvodněním rozsudku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, a další). Tuto vadu není možné v řízení před soudem odstranit a byla důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci (srov. rozhodnutí č. 31/2006 Sb. rozh. tr.), neboť jediné, co policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání tvrdí, je, že obviněný po výběru poslední částky dne 19. 5. 2011 z účtu společnosti R. tyto použil nezjištěným způsobem mimo aktivity této společnosti a s vědomím, že nebudou použity, a to ani později, na dokončení díla.
7. Podle obviněného se odvolací soud s těmito námitkami řádně nevypořádal a jeho výklad se zřetelem na institut totožnosti skutku je nesprávný, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání trpí tak závažnými vadami, že vůbec nevyvolává účinky zahájeného trestního stíhání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1576/2010). Přestože se jednalo o neodstranitelnou vadu přípravného řízení, soudy věc státnímu zástupci nevrátily k došetření, a řízení před soudem tak bylo vedeno nedůvodně. Uvedené nedostatky neodstranil ani odvolací soud, jenž provedl rozsáhlé jednostranné dokazování, kterým v rozporu s §263 odst. 6 tr. ř. nahradil činnost soudu prvního stupně. Postavil se tak v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení. K takovému výkladu rolí orgánů činných v trestním řízení nelze dospět ani interpretací §2 odst. 5 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07), a proto měl být rozsudek Okresního soudu v Sokolově zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. jako nepřezkoumatelný, když byl postaven na výslechu svědka S. M., jenž nebyl řádně jako důkaz policejním orgánem proveden v přípravném řízení. Soud prvního stupně tuto chybu nenapravil, i když mu ji Krajský soud v Plzni vytknul ve zrušujícím usnesení ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 6 To 35/2018, a opět vyšel z protokolu o vadně provedené výpovědi svědka S. M. z přípravného řízení, což činí rozsudek tohoto soudu nepřezkoumatelným (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, či ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Před vyhlášením rozsudku soud prvního stupně žádné důkazy k naplnění znaků skutkové podstaty podvodu nehodnotil a do svých úvah nezahrnul, toto učinil až v rámci zpracování písemného vyhotovení rozhodnutí, tudíž po poradě senátu.
8. Odvolací soud i přes nepřezkoumatelnost rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 4. 2019, sp. zn. 6 T 104/2015, provedl sám rozsáhlé dokazování, a to jak k návrhu obviněného, tak z vlastní iniciativy, čímž zčásti v rozporu s dvouinstančním řízením nahradil činnost svěřenou soudu prvního stupně, přičemž však nehodnotil všechny důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Pokud by této povinnosti dostál, musel by dospět ke zjištění, že k odstranění lešení došlo po 7. 6. 2011, neboť po vystavení faktury (16. 5. 2011) byla prováděna rozsáhlá činnost k dokončení zateplení a fasády tam, kde bylo lešení postaveno. Bylo třeba posuzovat výpověď svědka F. L., z níž vyplynulo, že fakturou č. 2011059 ze dne 4. 6. 2011 se doúčtoval jednak nájem lešení v ploše, kde se zateplení a fasáda zhotovovala od jara 2011, a současně dostavba lešení na tzv. věže. V době, kdy se lešení bouralo, byla fasáda v té části, kde lešení stálo, dokončená. Z toho lze dovodit, že v době splatnosti poslední faktury F 11023 ze dne 17. 5. 2011, která nastala dne 30. 5. 2011, se na stavbě dokončovala fasáda minimálně až do 7. 6. 2011. Kdyby fasáda byla hotová dříve, jistě by se nájem lešení neprodlužoval.
9. Obviněný zmínil rovněž výpověď poškozeného, podle níž ještě po 7. 6. 2011 byla prováděna rozsáhlá stavební činnost na zateplení soklu, které představovalo 13 % plochy fasády, která měla být zateplená. Fakt, že obviněný tuto práci, kterou nikdo nechce dělat kvůli náročnosti, nechal dokončit, a to, že zajistil, aby pracovníci dostali zaplaceno, podle jeho názoru zcela vylučuje, že dne 16. 5. 2011 měl úmysl peníze vyinkasovat a zakázku nedokončit. Jestliže by obviněný jednal v úmyslu, který předpokládaly soudy, po dni 16. 5. 2011 by nebyla prováděna žádná činnost a nic by se nedoplácelo. Nebylo vyvráceno, že ke zrušení živností přistoupil proto, aby nebyl odpovědnou osobou v rámci živnostenských oprávnění, a že zakázku mohl dokončit prostřednictvím společnosti B. I. (dále „společnost B.“), která měla potřebná živnostenská oprávnění. Ze zrušení živností se tedy rovněž žádný podvodný úmysl k 16. 5. 2011 dovodit nedá. Obviněný se proto neztotožnil se závěry odvolacího soudu, jenž jím uváděné skutečnosti zcela bagatelizoval a nedůvodně uzavřel, že se nic podstatného na stavbě neprovádělo. Za nesprávný označil i závěr odvolacího soudu, že použil 525.970 Kč nezjištěným způsobem mimo podnikatelské aktivity společnosti R., když bylo prokázáno, že zaměstnanci dostali zaplacené všechny mzdy (tedy i za květen 2011), bylo doplaceno lešení, i poplatek za dopravu zaměstnanců na stavbu. Nebylo vyvráceno, že část peněz předal svědkovi S. M., u něhož se odvolací soud nezabýval jeho dosavadní špatnou pověstí.
10. Ze všech takto uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř., stejně jako aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
11. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která výhradám o vadnosti usnesení o zahájení trestního stíhání nepřisvědčila s tím, že použitému dovolacímu důvodu neodpovídají. Poukázala na bod 35. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 843/2020 (jímž Nejvyšší soud v této věci již rozhodoval), kde svůj postoj k této otázce zaujal. Neshledala nedostatky ani v postupu odvolacího soudu, na něž obviněný v dovolání poukazoval s odkazem na §263 odst. 6 tr. ř., jelikož ani tato výhrada, jednak není způsobilá po obsahové stránce zvolený dovolací důvod naplnit, a jednak z obsahu bodů 29. až 36. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmá existence důkazního podkladu popsaného skutkového stavu, který vyplynul z dokazování před soudem nalézacím, a navíc i odvolacím provedeným za podmínek §263 odst. 6 tr. ř.
12. Přezkoumávaná rozhodnutí státní zástupkyně neshledala nedostatečnými ani ve vztahu k namítanému nesprávnému právnímu posouzení skutku. Procesní postup odvolacího soudu podle ní nebyl v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. a poukázala na to, že z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, ze kterých důkazů soud vycházel. Pro úplnost dodala, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že inkasované peníze na podkladě faktury ze dne 16. 5. 2011 nebyly použity na dokončení předmětného díla, že dovolatelem zastupovaná dodavatelská společnost R. neměla záhy po inkasu těchto finančních prostředků již žádné zaměstnance, že její obchodní podíl byl převeden na jinou osobu. Dovolatel byl odvolán z funkce jednatele uvedené společnosti a prakticky do jednoho měsíce bylo na žádost dovolatele zrušeno jeho živnostenské oprávnění. Poukázala na roli S. M., a na to, že absentující podnikatelské aktivity společnosti vyústily v její likvidaci. Nic nenasvědčovalo tomu, že dílo mělo být dokončeno buď ze strany společnosti M., nebo prostřednictvím dovolatelovy nové společnosti B., která sice v té době již existovala, nicméně nefigurovala ve smlouvě o dílo. Byla-li příslušná změna smlouvy o dílo nakonec formálně provedena, pak se tak stalo až poté, co se dovolatele podařilo na sklonku roku 2011 kontaktovat ze strany svědka J. H. za poškozené S., nicméně ten v roce 2012 již přestal zcela komunikovat.
13. Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda v dovolání označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání v dovolacím řízení.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
18. Nejvyšší soud v posuzované věci již rozhodoval usnesením ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 843/2020, jímž reagoval na porušení práva obviněného na obhajobu, proto zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 6 To 222/2019, dříve vydaný, a přikázal tomuto soudu napravit vadu spočívající v tom, že ve veřejném zasedání rozhodoval v nepřítomnosti obviněného, jenž nebyl informován o tom, že při něm bude prováděn významný důkaz (č. l. 1283 spisu), který poté v jeho nepřítomnosti provedl. Uvedený nedostatek ve stávajícím řízení odvolací soud napravil, a tudíž Nejvyšší soud mohl zkoumat důvodnost námitek obviněného zaměřených proti právním závěrům, jimž vytýkal vadné posouzení subjektivní stránky založené na nesprávně zjištěných a posouzených skutkových okolnostech.
V. K dovolacím námitkám
19. Výhrady uplatněné podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný směřoval proti závěrům soudů o tom, že jednal v podvodném úmyslu a že naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Se zřetelem na tvrzení, že se uvedeného trestného činu nedopustil, poukazoval na nedostatky v usnesení o zahájení trestního stíhání, které neobsahuje všechny rozhodné náležitosti, a již k tomuto momentu váže absenci podkladů pro dostatečné vyjádření jednotlivých znaků uvedené skutkové podstaty. Odvolacímu soudu v dané souvislosti vytýkal, že suploval povinnosti orgánů činných v trestním řízení doplněním dokazování za účelem objasnění všech rozhodných okolností a v rozporu s §263 odst. 6 tr. ř. nahrazoval činnost soudu prvního stupně.
20. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že byť je v části zaměřeno proti skutkovým zjištěním a v té souvislosti i proti nezachování totožnosti skutku, pokud byla v usnesení o zahájení trestního stíhání popsána k trestnému činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, považoval uplatněné námitky, třebaže se dotýkaly i procesních nedostatků, zásadně za směřující proti vadám v použité právní kvalifikaci, a proto zkoumal, zda soudy dostály všem povinnostem a učinily správné skutkové i právní závěry.
21. Nebylo možné přisvědčit obviněnému, že vady v použité právní kvalifikaci se projevily při zahájení trestního stíhání nedodržením pravidel stanovených §160 odst. 1 tr. ř. Navíc je třeba připomenout, že Nejvyšší soud svůj názor k této námitce vyjádřil již v bodě 35. svého předchozího usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 843/2020, v němž zdůraznil, že nápravy vad v usnesení o zahájení trestního stíhání se nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhat, což zásadně vyplývá z vymezení okruhu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné v §265a odst. 1, 2 tr. ř. Výčet stanovený v tomto ustanovení je taxativní a nelze jej svévolně rozšiřovat (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019).
22. Namítal-li obviněný uvedený nedostatek proto, že tím dovozoval, že byla porušena pravidla spravedlivého procesu, je možné jen pro vyloučení existence takových procesních nedostatků zmínit, že usnesení o zahájení trestního stíhání je významné v zásadě z hlediska vymezení počátku vyšetřování, a je institutem, který odděluje první fázi přípravného řízení (§12 odst. 10 tr. ř.), jíž je postup před zahájením trestního stíhání (srov. §158 a násl. tr. ř.), od druhé fáze, kterou je vyšetřování (srov. §161 odst. 1 tr. ř.), v němž je již označena jednoznačně osoba, vůči které se trestní řízení vede (obviněný), vymezen skutek a trestný čin, pro nějž se trestní stíhání vede. Vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání (a jeho rozesláním všem oprávněným osobám) začíná vyšetřování (srov. §161 odst. 1 ve spojení s §12 odst. 10 tr. ř.). K závěru o podezření stíhané osoby ze spáchání trestného činu postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti odůvodněný konkrétními zjištěnými, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby, neboť trestní stíhání se zahajuje pro skutek, nikoli pro trestný čin (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2062 až 2063). Uvedené skutečnosti měly soudy obou stupňů na paměti, když v reakci na obdobné námitky obviněného se skutečnostmi uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání zabývaly a vysvětlily, že nejde o pochybení a předmětné rozhodnutí splňuje zákonem požadované skutečnosti (viz body 26. až 28. napadeného rozsudku, obdobně též na rozsudek soudu prvního stupně v bodech 54., 55).
23. Rovněž tvrzení obviněného, že tím, že bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zaměřeno na přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nevedlo k závěru o tom, že nebyla zachována totožnost skutku, protože v obsahu tohoto usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územního odboru Sokolov, oddělení hospodářské kriminality ze dne 8. 1. 2015, č. j. KRPK-99451-75/TČ-2013-190981 (č. l. 75 až 80), je skutek popsán tak, že obviněný se jako jednatel společnosti R. spolu s dalším obviněným tím, že uzavřel v přesně nezjištěný den mezi 15. 7. 2010 a 6. 9. 2010 smlouvu o dílo č. 10105 se S., zastoupeným J. H. a E. L., na provedení prací spojených se zateplením obvodového pláště a výměnou oken v XY , na ulici XY č. p. XY a XY s termínem zahájení díla 6. 9. 2010 a ukončení do 10 týdnů od zahájení prací, na základě této smlouvy společnost R. zahájila činnost a S. za provedení prací platilo převodem na bankovní účet společnosti R. vedený u ČSOB zpětně i zálohově platby na základě tam uvedených faktur, mimo jiné i na základě faktury č. F 11023 na částku 525.970,50 Kč s datem splatnosti 30. 5. 2011, uhrazené dne 17. 5. 2011, přičemž práce na díle nebyly dokončeny ve sjednaném termínu a po zaplacení poslední faktury č. F 11023 dne 17. 5. 2011 zaměstnanci společnosti R. práce ukončili, demontovali lešení, odvezli pracovní náčiní a dílo nedokončili, a to i přesto, že S. uhradilo celou cenu za dílo podle uzavřené smlouvy o dílo v celkové výši 2.629.852,50 Kč a jednatel R. Ř. v době po zaplacení předmětné faktury vybral v hotovosti z bankovního účtu společnosti R. postupně šesti výběry ve dnech 31. 3. 2011 až 19. 5. 2011 částky v celkové výši 1.120.000 Kč, kdy po posledním výběru dne 19. 5. 2011 činil zůstatek na účtu 392 Kč a obviněný R. Ř. vybrané peníze použil nezjištěným způsobem mimo podnikatelské aktivity společnosti R. s vědomím, že nebudou použity k dokončení díla, k datu 23. 5. 2011 nepracoval u společnosti R. již žádný zaměstnanec, a v úmyslu vyhnout se odpovědnosti za nedokončené dílo a zpronevěřené finanční prostředky, rozhodl, že společnost R. bude převedena na nového společníka, …. 100% obchodní podíl ve společnosti byl převeden na S. M. a současně byl z funkce jednatele odvolán obviněný…čímž byla S. způsobena škoda ve výši 723.904 Kč . Obžaloba byla podána pro skutek kvalifikovaný jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku popsaný zcela ve shodě se zněním citovaného usnesení o zahájení trestního stíhání (viz č. l. 555 až 556).
24. Z uvedených popsaných jednání a jejím srovnáním včetně způsobeného následku není pochyb o tom, že soudy rozhodovaly v souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., podle níž může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas, kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006). Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně vylíčen v obžalobě, není z pohledu těchto východisek žádných pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr., aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.
25. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci akceptuje právní závěry soudů obou stupňů, podle nichž provedenou úpravou popisu skutku v průběhu soudního řízení na základě výsledků provedeného dokazování byla totožnost skutku zachována, včetně zachování totožnosti následku, jímž se rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (k tomu č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě tudíž není významné, že výsledně vzniklá škoda byla koncipována tak, jak je ve výroku uvedeno, ani to, že vznikla podvodným jednáním, nikoliv tím, že by byly předmětné prostředky zpronevěřeny.
26. Pro závěr o vině obviněného, když bylo vyloučeno, že trestní stíhání bylo zahájeno pro jiný skutek, než pod který byla podána obžaloba a pro nějž byl obviněný uznán vinným přezkoumávanými rozhodnutími, je určující závěr, že byly naplněny popsaným jednáním znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jak je uveden v rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu k němu je třeba též vyvrátit námitku obviněného, že odvolací soud postupoval v rozporu s povinnostmi stanovenými v §263 odst. 6 tr. ř., pokud doplnil dokazování a o vině obviněného sám znova rozhodl. Uvedené ustanovení odvolací soud opravňuje ve veřejném zasedání provést důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Podle citovaného ustanovení provádění důkazů před odvolacím soudem bude pravidlem v případě zjištění vad napadeného rozsudku týkajících se skutkových zjištění. Odvolací soud zásadně doplní řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o podaném odvolání. Zákon zde vylučuje provádění důkazů jen tehdy, kdyby šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. I poté, co odvolací soud provede důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, je limitován též zákazem činit tzv. překvapivá rozhodnutí, jimiž by byl obviněný omezen v právu na obhajobu, pokud neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu skutkového stavu a právní kvalifikace. Dokazování v odvolacím řízení je tudíž třeba chápat jako prostředek sloužící k tomu, aby byly výsledky původního dokazování, na nichž spočívá přezkoumávaný rozsudek, buď potvrzeny jako správné, anebo aby správnost původního dokazování a jeho hodnocení byla zpochybněna a umožnila nápravu vad napadeného rozsudku. Meze doplnění dokazování před odvolacím soudem jsou limitovány potřebou spolehlivě rozhodnout o odvolání a odvíjejí se od obsahu a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu vymezené v §254 tr. ř. (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3119 až 3120). Právě v rámci těchto limitů odvolací soud postupoval, když znovu vyslechl jako svědka F. L. a svědka J. Š. Podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl výpověď svědka M. Š. z hlavního líčení konaného dne 19. 2. 2016, protože tento svědek v mezidobí zemřel, listinné důkazy včetně podstatného obsahu spisu Živnostenského úřadu Magistrátu města XY sp. zn. MMP/098364/11 a sdělení tohoto úřadu na č. l. 1390, obhájcem předložené odborné vyjádření (č. l. 1413) zpracované Ing. Petrem Břachem, osobní výkazy obviněného, včetně listin vztahujících se k jeho oddlužení (viz bod 25. napadeného rozsudku). Toto dokazování (viz bod 29. rozsudku) činil za účelem prověření obhajoby obviněného, že ještě v průběhu měsíce června 2011 probíhaly na stavbě práce (viz dále body 30. až 36), přičemž vlastní zjištění provázal s těmi, jež učinil již soud prvního stupně (viz bod 48. cit. rozsudku). Vysvětlil na podkladě tohoto dokazování i správnost použité právní úpravy v důsledku změny trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. ohledně §138 tr. zákoníku, která s účinností od 1. 10. 2020 posunula hranice jednotlivých kategorií majetkové škody (viz bod 51. cit. rozsudku). Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z obhajoby obviněného a jím předložené verze, a proto ani nemohlo být překvapivé, a tudíž ani v tomto smyslu nemohlo dojít k porušení zásad spravedlivého a „fair“ procesu (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, či ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02).
27. Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi podstatnými výhradami obviněného a reagovaly na ně jak v průběhu hlavního líčení, tak i během odvolacího řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že dostály všem svým procesním povinnostem a věnovaly potřebnou pozornost důkazům, které byly v dané věci provedeny za účelem řádného objasnění jak znaku uvedení v omyl, tak i zavinění. Z těchto závěrů podpořených výsledky provedeného dokazování vyplynula i nadbytečnost dalšího doplňování dokazování, jímž se obviněný domáhal potvrzení své obhajoby, která však byla vyvrácena nikoliv jen jedním, ale celým komplexem ve věci zajištěných důkazů. Jednání obviněného, jeho motivace i souhrn a časová návaznost dílčích jednání, jimiž se sněžil dosáhnout svého podvodného záměru a vylákat od poškozeného S. finanční prostředky v nikoli zanedbatelné výši, byly objasňovány a následně také prokázány z různých hledisek. Nebylo proto důvodu, aby soud vyhověl požadavku obviněného na provedení dalších důkazů, jež by byly za daných zjištění a objasněných okolností jen nadbytečným úkonem, jak soudy zcela správně shledaly (viz bod 48. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nadto obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
28. Nebyly zjištěny takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a tudíž ani pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
29. Ve vztahu k postupu při realizaci výpovědi S. M., vůči němuž obviněný vznesl námitky, je třeba pouze stručně uvést, že krajský soud sice okresnímu soudu vytkl ve vztahu k provedení důkazu jeho výslechem, že ačkoli jeho výslech v řízení před soudem správně provedl prostřednictvím videokonference (viz bod 26. rozsudku soudu prvního stupně), při rozpornosti této jeho výpovědi ve srovnání s výpovědí z přípravného řízení v rámci videokonference nepostupoval podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Nepovažoval však za nutné s ohledem na rozsah dalšího bezvadně provedeného dokazování výslech svědka opakovat, neboť v kontextu právních úvah krajského soudu pozbyl na významu (viz bod 5. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nadto svědectví S. M. nebylo klíčovým důkazem, a to právě z toho důvodu, že jeho výpovědi vykazovaly vzájemné rozpory, postupně se začal stavět k výpovědím vyhýbavě, a tudíž žádné významné poznatky z nich soudy vyvodit nemohly. Opíraly se proto o další škálu důkazů nevykazujících žádné nedostatky v rámci jejich opatřování a realizace (§2 odst. 5 tr. ř.), z nichž všechny rozhodné informace a poznatky pro učiněné skutkové i právní závěry čerpaly po jejich zhodnocení jednotlivě i ve vzájemném souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.).
30. Z uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit podanému dovolání v tom, že by výsledky provedeného dokazování byly založeny na vadných procesních postupech, a rovněž je nutné konstatovat, že z výsledků provedeného dokazování vyplynuly skutečnosti plně odůvodňující právní závěr, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Výtky vůči tomuto právnímu posouzení věci obviněný založil na tvrzení, že soudy učiněná skutková zjištění nevyjadřují okolnosti a časové vymezení okamžiku, kdy měl pojmout podvodný úmysl, neboť pro závěr, že jednal podvodně, by musel být tento úmysl vyjádřen již k okamžiku vystavení předmětné faktury.
31. K těmto námitkám je třeba nejprve připomenout, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutková zjištění v této trestní věci, jak bylo výše rozvedeno, upravil odvolací soud, jenž podvodné jednání obviněného ve výroku přezkoumávaného rozsudku popsal (viz bod 2. shora).
32. Uvedená skutková zjištění obsahují všechny podstatné skutečnosti rozhodné pro závěr o naplnění jednotlivých znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 1. 10. 2020). Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podle tzv. právní věty soudy uvedený přečin obviněného shledaly v alternativě, že „sebe obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil takovým činem větší škodu“.
33. Obviněný jednal podvodně, neboť při vystavování faktury S. zamlčel podstatné skutečnosti o tom, že společnost R. utlumila činnost, opouštějí ji zaměstnanci i subdodavatelské subjekty, prostředky, jež obviněný obdržel, užil pro svou potřebu a nebude proto možné závazku dostát a dílo dokončit. Důvodem, proč obviněný uvedenou částku vylákal, byť před tím část stavebních prací zajistil, bylo právě to, aby sebe obohatil, a to na úkor poškozené společnosti, které své záměry nesdělil. Již v době vystavení předmětné faktury, tj. dne 16. 5. 2011, věděl, že dílo nebude dokončeno a obdržené finanční prostředky na jeho realizaci neužije. Tímto jednáním od poškozeného S. podvodně vylákal částku přesahující 500.000 Kč ve smyslu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
34. Obviněný S. uvedl v omyl tím, že mu podstatné skutečnosti zamlčel, což znamená, že neuvedl při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela, nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (k tomu výkladu srov. např. rozhodnutí č. 24/2006, č. 51/2011 nebo č. 45/2008 Sb. rozh. tr.). Právě uvádění v omyl zamlčením se děje typicky ohledně platební schopnosti dlužníka či možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží, anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka takovou půjčku splácet, apod., tedy obecně ohledně schopnosti povinného subjektu dostát svým závazkům (srov. rozhodnutí č. 15/1969 a č. 57/1978 Sb. rozh. tr.) tak, jako tomu bylo i v tomto případě.
35. Jak z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, skutečnost, že obviněný vystavil fakturu na doplatek 20 % ceny díla a poškozeného neinformoval o tom, že jím řízená společnost ukončuje své podnikatelské aktivity, je a nejpozději k datu splatnosti faktury již bude zcela bez zaměstnanců, tudíž nebude mít kdo vyzálohované stavební práce provést, šlo nesporně o podstatné skutečnosti, které poškozenému S. nesdělil, a tedy je zamlčel, ačkoli mu muselo být zřejmé, že při jejich znalosti by S. fakturu neuhradilo. Tím vším obviněný S., resp. jeho zástupce, uváděl v omyl, protože nebyl schopen svému smluvně převzatému závazku dostát, a to nejen ve stanoveném termínu, ale ani kdykoli později.
36. Pokud jde o osobu S. M., na nějž obviněný svůj 100% obchodní podíl ve společnosti R. již dne 26. 5. 2011, tedy ještě před splatností předmětné faktury, převedl, je třeba ve shodě se soudy nižších stupňů zdůraznit, že výsledky provedeného dokazování bylo objasněno, že tato osoba se nechala jako jednatel společnosti R. zaregistrovat pouze formálně a nikdy nevyvíjela s touto společností žádné podnikatelské aktivity, šlo o osobu v zásadě bez domova, s 13 aktivními exekucemi vedenými na její majetek, osobu bez potřebných znalostí i vybavení, která vystupovala v celém převodu jako tzv. bílý kůň (viz bod 25., 57., 60. rozsudku okresního soudu a bod 28. rozsudku odvolacího soudu
37. Z tohoto důvodu nemůže obstát obhajoba obviněného, že dílo mohl dokončit prostřednictvím své další společnosti B., neboť tuto nabídku, jak správně konstatovaly již oba soudy nižšího stupně, při fakturaci doplatku z ceny díla S. neučinil, ani ji jako možnou variantu řešení nenastínil. Učinil tak poprvé až během prázdnin 2011, kdy se jej podařilo zástupcem S. po dlouhé době zkontaktovat, a obviněný se tak ocitl pod tlakem vyrovnat způsobenou škodu. Došlo-li proto později v létě 2011 ke zkontaktování obviněného, který nabídl dokončení prací prostřednictvím společnosti B., v tu dobu již byl přečin podvodu dokonán. Takové pozdější případné splnění závazku je třeba považovat již jen za náhradu způsobené škody nebo její části (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Podvod je totiž dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobou v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoli třetí osobu. Z hlediska skutkové podstaty podvodu je proto lhostejné, zda lstivým předstíráním a jednáním pachatelovým byla poškozena přímo osoba uvedená v omyl nebo jejím prostřednictvím jiná osoba. Avšak jedná se v tomto směru o úvahu spíše teoretickou, neboť ani k pozdějšímu dokončení díla prostřednictvím jiné společnosti obviněného nedošlo, neboť obviněný v nově stanoveném termínu do konce září 2011 (fasáda) a do 22. 12. 2011 (vnitřní práce) skrze společnost B., dílo nedokončil a od roku 2012 se stal pro své věřitele zcela nekontaktním (srov. body 3., 57. rozsudku nalézacího soudu a bod 47. rozsudku soudu odvolacího). K dokonání trestného činu podvodu došlo v projednávané věci tedy již uvedením S. v omyl, že je obviněný schopen splnit svůj závazek v dohodnutém termínu, resp. že je schopen jej vůbec splnit.
38. Nebylo možné přisvědčit ani námitkám obviněného o nedostatku zjištění týkajících se zavinění. Soudy zcela správně shledaly, že jednal po subjektivní stránce v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jeho záměrem bylo vylákat od S. předmětné finanční prostředky. Věděl, že tímto jednáním porušuje zájem společnosti na ochraně cizího majetku, a zcela záměrně se obohatil o částku 525.970,50 Kč, neboť pokud by o svých úmyslech S. informoval, vystavená faktura č. F11023 by nebyla ze strany S. proplacena (viz bod 62. rozsudku soudu prvního stupně a bod 50. rozsudku odvolacího soudu). O jeho úmyslu svědčí vedle již vyloženého i to, že ihned v den, kdy byla faktura S. proplacena, a dva dny poté 19. 5. 2011 obviněný finanční prostředky z účtu společnosti R., k němuž měl jako jediný dispoziční oprávnění, vybral a použil je k blíže nezjištěnému účelu, nikoli však na dokončení díla, k němuž byly určeny. Uvedené skutečnosti dokládají cílenost jemu za vinu kladeného jednání podvodně vylákat z poškozené společnosti předmětnou finanční částku. Nejvyšší soud proto na podkladě všech uvedených skutečností shledal, že soud druhého stupně nepochybil, jestliže obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
39. Při konstatované správnosti závěrů o naplnění znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 1. 10. 2020, je vyloučeno právní posouzení téhož jednání jako trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, jak obviněný nastiňoval.
VI. Závěr Nejvyššího soudu
40. Nejvyšší soud podle přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu k jednotlivým výhradám jako celku shrnuje, že soudy všechny zákonem stanovené a judikaturou konstatované zásady a pravidla i obecné podmínky braly do úvahy a respektovaly je. Přitom posuzovaly i všechny rozhodné okolnosti mající význam pro řešené skutečnosti a na podkladě dostatečně a řádně učiněných skutkových zjištění, jež důkladně uvážily, došly k závěrům, které nevzbuzují pochybnosti.
41. Napadená rozhodnutí z uvedených důvodů netrpí obviněným vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr Nejvyšší soud mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu