ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1352.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1352/2020-1202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání obviněného M. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 11 To 172/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 100/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 11 To 172/2020, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 8 T 100/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Kolíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 8 T 100/2018, byl obviněný M. Z. uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom,
že dne 20. 6. 2016 v rodinném domě č. p. XY XY, v obci XY, napadl svou tehdejší družku, poškozenou E. B., nar. XY, tak, že ji shodil na zem, kde ji tloukl hlavou o podlahu, čímž jí způsobil hematom po celé levé dolní čelisti o velikosti 10x3 cm, přičemž však byl nejméně srozuměn s tím, že takto může poškozené způsobit i poranění, které bude vyžadovat lékařského ošetření a může, nikoliv jen po krátkou dobu, znesnadnit její obvyklý způsob života.
2. Za uvedený přečin a dále za přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl již dříve uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 8 T 51/2018, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 11 To 354/2018, byl odsouzen podle §230 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku a §67 odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému peněžitému trestu o výměře 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době nevykonán. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 8 T 51/2018, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 11 To 354/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 11 To 172/2020, odvolání obviněného i státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Obviněný proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, protože bylo porušeno právo na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Namítl, že soudy řádně v jednotlivých fázích procesu nezachovaly stanovená procesní pravidla, čímž zatížily řízení tzv. opomenutými důkazy a zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedenými důkazy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a usnesení ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09). Existující procesní nedostatky měly zásadní vliv na správné vymezení skutku i na jeho právní posouzení.
5. Závažné nedostatky obviněný spatřoval v nedostatečném objasnění skutku a zamítnutí návrhů na doplnění dokazování bez uvedení rozhodných důvodů (viz hlavní líčení dne 14. 5. 2020). Pro řádné objasnění věci nepostačovalo, že soudy závěry opřely pouze o výpověď poškozené, jíž považovaly za potvrzenou lékařskou zprávou J. J. doručenou policii dne 29. 8. 2018, označenou jako „zpráva o zranění“ (č. l. 302 a 863 spisu), aniž by zkoumaly okolnosti, za kterých byla vydána, a zda obsahuje pravdivé skutečnosti. Za pochybné považoval, že poškozená měla být pacientkou J. J. v roce 1989, neboť v té době se s obviněným vůbec neznali (což potvrdila poškozená při hlavním líčení – seznámili se až v roce 1990, syn se narodil roku XY). Nepravdivý je i údaj, že v roce 1989 poškozená „přichází za manželem gravidní“. Nebylo objasněno, z čeho lékařka čerpala ve zprávě ze dne 21. 11. 2016 (č. l. 706 spisu), která byla vystavena k žádosti policie ze dne 14. 11. 2016, podle níž poškozená měla lékařce uvádět, že byla napadána zejména družkou manžela, což neodpovídalo verzi poškozené sdělené před soudem. Podle obviněného bylo třeba vyžádat celou zdravotní dokumentací poškozené, aby byly zjištěny údaje, jež skutečně obsahuje. Za nestandardní označil formální stránku této lékařské zprávy, a zpochybnil, zda pochází z 27. 6. 2016. Uvedené pochybnosti a nejasnosti měl odstranit výslech jmenované lékařky.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se nevypořádal s námitkami obhajoby a vady obviněným vytýkané považoval jen za nepřesnosti, a neodstranil je s tvrzením, že přesvědčivost lékařské zprávy dokresluje i nákres postavy, jenž je v ní zachycen. Uvedená argumentace však podle obviněného nemůže obstát, protože nákres nebyl součástí lékařské zprávy vyhotovené v den ošetření. Soudy neodstranily pochybnosti o její přesvědčivosti, a i přes popsané nejasnosti ji považovaly za stěžejní důkaz, avšak bez toho, aby vyhověly jeho požadavku provést důkaz zprávou zdravotní pojišťovny, jíž by měl být tento úkon účtován, neboť VZP se domáhá náhrady jen za úkony prováděné od 11. 7. 2016, což svědčí o tom, že nebyla náhrada za úkon péče ze dne 27. 6. 2016 požadována. Vzniká proto důvodná pochybnost o tom, zda k vyšetření uvedeného dne vůbec došlo.
7. Podle obviněného je nedostatkem řízení, že jednání, pro něž byl nyní odsouzen, nebylo součástí podané obžaloby, ale bylo vytvořeno odvolacím soudem v odůvodnění usnesení ze dne 22. 8. 2019, sp. zn. 11 To 55/2020, i když v bodě 1) obžaloby i původního rozsudku soudu prvního stupně, z nichž má vycházet, skutková věta byla jiná, a nalézací soud, přestože jednání nyní posuzované jako událost ze dne 20. 6. 2016 v nich popsáno není, neprovedl potřebné dokazování, zejména když svědkyně V. R. o této události nepodala nutné informace a výpovědi poškozené jsou vnitřně rozporné. Podle úředního záznamu ze dne 10. 7. 2016 poškozená uvedla, že ji napadla svědkyně V. R. a incident viděl soused D. Ř. Ve výslechu ze dne 17. 7. 2018 sdělila, že jí bila i V. R., chytala ji za vlasy a mlátila jí hlavou o zem. K mechanizmu napadení ze strany obviněného uváděla pouze to, že ji bil rukama nebo pěstí. O posuzovaném jednání ze dne 20. 6. 2016 spočívajícím v mlácení hlavou o zem obviněným hovořila až při hlavním líčení dne 16. 11. 2018, kdy uvedla, že “[s] hodil mě na zem, kde jsem se válela, a mlátil mně hlavou o zem … Nevím, jestli jsem něco takového říkala, že by mne paní R. také napadala. To bylo napadení, kde mne pan Z. napadl hodně a paní R. mne napadla více, to jsem řekla u J. … “. Posoudí-li se uvedená tvrzení objektivně, je patrné, že poškozená svá obvinění vůči němu stále stupňuje a upravuje. Obviněný poukázal i na to, že poškozená měla možnost nahlížet do spisového materiálu a byla bezdůvodně v řízení v době prověřování zvýhodňována, čímž byla vážným způsobem porušena pravidla fair procesu.
8. Z uvedených důvodů měli být znovu vyslechnuti obviněný, poškozená a zvláště svědkyně V. R., která byla poškozenou uváděna jako hlavní původce násilí. Soud prvního stupně se však ani nepokusil o odstranění rozporů v těchto výpovědích a bez povšimnutí ponechal, že bylo zjištěno, že poškozená si vymyslela zranění nohy, kdy bylo znalcem vyloučeno, že by se jí toto mohlo stát způsobem jí tvrzeným (násilím obviněného). Při posuzování věrohodnosti poškozené soudy nebraly do úvahy, že ve větší části byl obžaloby zproštěn viny právě pro nevěrohodnost poškozené. Došlo tedy k vážným pochybením v neprospěch obviněného.
9. Obviněný poukázal na to, že se soudy snažily zcela nedůvodně vzniklé rozpory, nejasnosti a neúplnosti dokazování nahradit lékařskou zprávou J. J., která však sama o sobě vzbuzuje pochybnosti, soudy navíc deformovaly její obsah. Neobsahuje totiž žádnou informaci o mechanismu, jímž mohla poranění poškozené vzniknout, a zda se tak stalo úderem o podlahu, který podle obviněného neodpovídá tomu, že vznikl hematom na levé dolní čelisti, a žádná jiná poranění jiných částí hlavy nenastala. Tyto vady měly být odstraněny znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, který by zpracoval i zdravotní dokumentaci od J., jenž však vyžádán nebyl, a to i přesto, že podle uvedených výpovědí poškozené, vyšší intenzita útoku byla od R., u níž však chybí údaj o mlácení hlavou o podlahu. Sporné je i datum 20. 6. 2016, kdy údajně k činu mělo dojít, protože to se podává pouze ze zprávy J. J., neboť poškozená jej neuváděla. Vždy hovořila jen neurčitě (před dvěma týdny, apod.). Dostatečným podkladem o ošetření poškozené není ani kniha jízd (GPS), podle které poškozená do 27. 6. 2016 vozem normálně jezdila, a 22. 6. 2016 byla se synem v XY (v zábavním parku M.). Obviněný rovněž doložil, že byl na celodenní pracovní cestě a poškozené by v dřívějším vyhledání lékaře nic nebránilo.
10. Podle obviněného uvedené nedostatky soudy dostatečně nezvážily, a je nejasné, proč nalézací soud neočekávaně změnil své rozhodnutí tak, že v rozporu se svými předchozími závěry, ač konstatoval pochybnosti (viz např. bod 79. rozsudku), učinil závěr v neprospěch obviněného, a to bez odstranění všech vzniklých rozporů a respektování zásady in dubio pro reo (k tomu viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barberá, Messeque a Jabardo proti Španělsku , rozsudek ze dne 27. 9. 2007 ve věci Vassilios Stavropoulos proti Řecku , stížnost č. 35522/04,§39, a rozsudek ze dne 28. 11. 2002 ve věci Lavents proti Lotyšsku , stížnost č. 58442/00, §125, nebo nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1975/08 a další).
11. Závěrem dovolání obviněný shrnul, že ze všech vad vyplývá, že vznikají vážné pochybnosti, zda mohl naplnit znaky uvedeného přečinu, když v dosavadním řízení nebylo spolehlivě prokázáno, zda a kdy se skutek stal, a zda se jej dopustil obviněný. Navíc se soudy vůbec nezabývaly naplněním subjektivní stránky žalovaného přečinu . Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 11 To 172/2020, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného považoval za podané mimo jakýkoliv dovolací důvod, neboť i námitka absence subjektivní stránky trestného činu byla uvedena jen formálně bez relevantní hmotněprávní argumentace. Dovolací námitky obviněného tedy směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a zákonnému vymezení formálně deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
13. Výhradám, které směřovaly proti nedostatkům v procesní stránce, v čemž obviněný spatřoval porušení zásad spravedlivého procesu, státní zástupce vytkl neurčitost a obecnost, neboť obviněný nespecifikoval, zda jde o případy opomenutých důkazů, anebo svévolného hodnocení důkazů, resp. tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Existence takovýchto vad z jeho dovolání nevyplynula. Poukázal na to, že soudy výpověď poškozené E. B. obezřetně a kriticky hodnotily (např. bod 77. rozsudku nalézacího soudu, bod 13. usnesení odvolacího soudu), a při kritice lékařské zprávy J. J. obviněný ignoroval argumentaci odvolacího soudu (body 12., 14. usnesení). Dovolatel se tedy domáhal pouze jiného hodnocení provedených důkazů tak, aby to odpovídalo jeho představám, což nesvědčí o tzv. extrémním nesouladu, a nelze z toho dovozovat ani porušení pravidel spravedlivého procesu. Protože soudy nepochybily ani při hodnocení výpovědi poškozené, neboť její věrohodnost k incidentu ze dne 20. 6. 2016 dostatečně doložily, i přesto, že v dalších částech ji považovaly vzhledem k její snížené věrohodnosti za nezpůsobilou k tomu, aby jako jediný izolovaný důkaz mohla být podkladem pro výrok o vině. Jestliže soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že v části týkající se fyzického napadení dne 20. 6. 2016 je výpověď poškozené pravdivá, a že ani obsah lékařské zprávy není ničím zpochybněn, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, tak v důkazním řízení v předmětné trestní věci nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu (k tomu viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 542/2000, IV. ÚS 449/03, I. ÚS 152/05, I. ÚS 972/09). Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
14. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného, avšak bez konkrétní reakce na ně.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), se dále zabýval tím, zda obviněným označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. jsou uplatněny způsobem, který může vést k tomu, aby napadená rozhodnutí Nejvyšší soud přezkoumal.
16. Obviněný dovolání podal s odkazem na důvod podle §265b odst. l) tr. ř., jenž slouží k nápravě vad v postupu odvolacího soudu, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že v přezkoumávané věci odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a ve veřejném zasedání sám o vině a trestu obviněných znovu, mimo jiné i z podnětu odvolání obviněného, rozhodl, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť v řízení předcházejícím vydání uvedených rozsudků shledal vady, které je možné za určitých okolností podřadit i pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné uvést, že podle něj je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na jeho podkladě zásadně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Proto také obecně platí, že podkladem pro přezkum správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
18. Z těchto obecně platných podmínek však platí výjimky, a to v případě, že jsou namítány extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, nebo závažná porušení zásad spravedlivého procesu, což jsou případy, kdy je možný zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
19. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
20. Obviněný v dovolání primárně nenamítal právní nedostatky, a byť vytýkal vady v právním posouzení skutku (námitka o nenaplnění subjektivní stránky), činil tak až druhotně se zřetelem na nedostatečné dokazování. Protože však podstatou výhrad byly závažné vady v procesním postupu soudů založeném na porušení zásad spravedlivého procesu vycházejícího ze článků 36 a 38 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, bylo nutné zjistit, zda jde o pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, neboť podstatou námitek obviněného byla námitka o rozporech mezi jednotlivými důkazy, plynoucí z nevěrohodnosti výpovědi poškozené, neúplnosti provedeného dokazování, jednostranného posouzení zjištěných okolností, a nesouladu vymezeného skutku v obžalobě s tím, o němž bylo soudy v konečném výsledku rozhodnuto (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/2005).
21. Vychází-li se z obsahu dovolání je zřejmé, že v případě jeho důvodnosti, by se řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí dostalo mimo jeho zákonnou mez, protože neúplnost dokazování, jednostranné hodnocení důkazů, případně neprovedení rozhodných tzv. opomenutých důkazů, či libovůle při aplikaci procesních zásad, jsou procesní nedostatky porušující právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož „každý, kdo je obviněn z trestného činu má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědka ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“. Podle ESLP je v případě skutkových výhrad k porušení článku 6 odst. 3 Úmluvy třeba zjišťovat, zda předmětné řízení bylo jako celek spravedlivé, a zda soudci ze skutkových okolností, které jim byly předloženy, vyvodily správné závěry [viz. Frarrari proti Itálii, rozhodnutí ze dne 15. 12. 1998, č. stížnosti 43472/98, §67, a Venturini proti Itálii, rozhodnutí ze dne 28. 9. 1999, stížnost. č. 44230/98, a další].
22. ESLP k přijatelnosti důkazů při zdůraznění zásady, že se řídí vnitrostátním právem a že v zásadě pouze národním soudům přísluší hodnotit shromážděné důkazy, zdůrazňuje nutnost, aby hodnocení důkazů bylo spravedlivé [např. Doorson proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 26. 3. 1996, č. stížnosti 20524/92, §67, a další]. Pokud obecné soudy nedostály požadavku důsledného zhodnocení proti sobě stojících výpovědí a v této souvislosti pak zejména požadavkům vyplývajícím z práva obviněného navrhnout důkazy a tomu odpovídající povinnosti soudů se s těmito návrhy přesvědčivým způsobem vypořádat, neboť k tvrzením obviněného nebyl proveden ani jeden z jím navrhovaných důkazů, došlo by ke krácení stěžovatelova práva na obhajobu [článek 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 3 písm. c), písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a řízení jako celek by nebylo vedeno za respektování zásad spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. 463/2000). Ustanovení článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později. K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6 Úmluvy, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout (nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl.ÚS 1/2007).
23. Těmto zásadám výhrady obviněného odpovídají, protože tvrdí, že v procesu, z něhož rozhodnutí o jeho vině vzešlo, uvedené principy nebyly plně nerespektovány, a proto Nejvyšší soud, jenž byl povinen posoudit, zda k porušení pravidel spravedlivého procesu došlo, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že výhrady obviněného jsou důvodné.
V. K námitkám obviněného
24. Nejvyšší soud nejprve zkoumal důvodnost námitky obviněného, že skutek, jímž byl uznán vinným, nebyl uveden v obžalobě, ale byl zformulován až později v řízení před soudy, což je skutečnost, která má podstatný významný pro závěr o zachování totožnosti skutku ve smyslu pravidel stanovených v §220 tr. ř.
25. V obžalobě (č. l. 720 až 722 spisu) byl skutek pod bodem 1) posouzen jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [obžaloba mimo to obsahovala i skutky pod body 2), 3), jimiž měl obviněný spáchat zločiny znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, z nichž však byl v této věci soudy pravomocně zproštěn], který spočíval v tom, že
nejméně od začátku roku 2002 do 9. 7. 2016 převážně v obci XY, okres Kolín, ulice XY v rodinném domě č. p. XY, týral svou družku E. B., narozenou XY, se kterou zde bydlel ve společné domácnosti a to tak, že ji fyzicky napadal, opakovaně slovně urážel a ponižoval, vulgárně jí nadával, kontroloval její SMS zprávy a telefonické hovory, zakazoval jí kontakty s rodinnými příslušníky, kdy jeho jednání nabývalo na intenzitě a asi od prosince 2015 ji bil téměř každý den, zejména do hlavy, kopal ji do břicha, s nožem v ruce jí vyhrožoval, že ji zabije, shodil ji do bazénu, v noci ji budil poléváním vodou, bil ji tyčí od vysavače přes hýždě, tahal ji za vlasy, rukama ji pevně svíral za krk, kdy poškozená se několikrát před ním zamkla v ložnici, vyhazoval ji z domu, naléhal na ni, aby na něho převedla její nemovitosti, a to pozemek p. č. XY, p. č. XY, podíl ve výši id. ½ nemovitosti p. č. XY, podíl ve výši id. ½ pozemku sk. XY , id. ½ budovy č. p. XY na pozemku sk. XY, id. ½ pozemku sk. XY, pozemku sk. XY a budovy bez č. p. – garáže na pozemcích sk. XY a sk. XY, vše v k. ú. XY, což poškozená E. B. učinila a nemovitosti na obviněného převedla darovacími smlouvami ze dne 15. 12. 2015, 5. 1. 2016 a 13. 1. 2016, přičemž ve fyzickém napadání a nadávkách pokračoval obviněný až do 9. 7. 2016, kdy poškozená odešla z domu č. p. XY v obci XY společně se synem AAAAA (pseudonym), nar. XY, do XY, kde vyhledala pomoc u syna BBBBB (pseudonym), nar. XY, přičemž byla se zraněními způsobenými obviněným ošetřena dne 4. 9. 2002 u své obvodní lékařky, kdy byl zjištěn brýlový hematom obou očí a dne 27. 6. 2016 lékařka zjistila četné hematomy po celém trupu, horních a dolních končetinách a na pravé čelisti a vypadané vlasy.
26. Soud prvního stupně na základě uvedené obžaloby ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 8 T 100/2018, jímž obviněného zprostil obžaloby ve všech bodech, neboť po provedeném dokazování shledal, že není dostatek podkladů pro to, aby bylo přesvědčivě rozhodnuto o jeho vině. Ke skutku pod bodem 1), v němž byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku mimo jiné uvedl (srov. bod 74., č. l. 958 spisu), že „ za prokázané lze mít pouze to, že obviněný napadl poškozenou v roce 2002 a dále se nezjištěným způsobem mohl podílet na jejím napadení v červnu 2016 – zde ale není postaveno na jisto, zda tehdejší hematomy nejsou následkem bitky poškozené se svědkyní R. … “.
27. Odvolací soud usnesením ze dne 22. 8. 2019, sp. zn. 11 To 207/2019, toto rozhodnutí ponechal beze změny ve vztahu ke zprošťujícím výrokům pod body 2) a 3), avšak zprošťující výrok pod bodem 1) zrušil a věc v této části vrátil soudu prvního stupně, protože se nejedná o trestný čin podle §199 tr. zákoníku. Nalézacímu soudu vytkl, že nevěnoval pozornost útoku ze dne 20. 6. 2016, který poškozená popsala ve výpovědi při hlavním líčení dne 16. 11. 2018 (č. l. 794 spisu), zejména, zda není možné popisované jednání hodnotit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku (srov. body 12. až 14. usnesení odvolacího soudu na č. l. 996 verte a 997 spisu).
28. Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem dne 25. 10. 2019, č. j. 8 T 100/2018-1015, jímž obviněného uznal vinným v intencích uvedeného pokynu, a obviněného uznal vinným činem popsaným shodně jako v nyní přezkoumávaném rozhodnutí (viz bod 1. shora) . Dospěl totiž k závěru, že za prokázané lze mít pouze dílčí skutky (jde o nesprávnou terminologii, protože o „dílčí“ se nemůže jednat, neboť o „dílčí útoky“ jde u pokračování podle §116 tr. zákoníku, o které zde pro odstup času nejde). Soud měl zřejmě na mysli dva skutky představované napadeními z roku 2002 a z června 2016. U skutku z roku 2002 shledal, že by se mohlo jednat o přestupek, a proto obviněného z něho zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., pokud jde o popis skutku, zprošťující část se týkala převážného znění uvedeného v obžalobě až po slova „…. dne 4. 9. 2002, u své obvodní lékařky, kdy byl zjištěn brýlový hematom obou očí“. Zde popis zproštěného skutku končí. Část skutku, která podle obžaloby zůstala tímto zproštěním nedotčena, měla podle soudu prvního stupně vztah k jednání z června 2016, které v obžalobě bylo popsáno „ a dne 27. 6. 2016 lékařka zjistila četné hematomy po celém trupu, horních a dolních končetinách a na pravé čelisti, a vypadané vlasy.“ . Z ní pak dovodil uvedený skutkový děj, jenž zmíněným způsobem popsal. Vzal za prokázané, že výpověď poškozené je podporována zejména zdravotní zprávou J. J. Dospěl k závěru, že na poškozenou zaútočily dvě osoby, což je způsobilé navodit pochybnosti o tom, kdo jí zranění způsobil, nicméně uvedl, že poškozená sdělila, že útok na hlavu vedl pouze obviněný, a proto lze poranění hlavy připisovat jemu. Navíc to odpovídá mechanismu útoku, který poškozená popsala, i zjištěným následkům (vytrhané vlasy, hematom na dolní čelisti). V případě, kdy obviněný tloukl poškozené hlavou o zem, musel být podle soudu, na základě vlastních obecných znalostí, minimálně srozuměn s tím, že jí může přivodit následek ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku (srov. body 78. a 79. rozsudku ze dne 25. 10. 2019, č. l. 1040 spisu).
29. Odvolací soud však usnesením ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 11 To 55/2020, i tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a vyjádřil názor, že s ohledem na to, že se podle obžaloby v bodě 1) jednalo o trvající delikt (viz rozhodnutí č. 17/2015 Sb. rozh. tr.) soud prvního stupně jej nemohl rozdělit na dva skutky, a zčásti obviněného obžaloby zprostit a o části rozhodnout odsuzujícím rozsudkem, a proto soudu prvního stupně uložil, aby o věci po procesní stránce znovu rozhodl (srov. bod 8. a 10. usnesení ze dne 20. 2. 2020, č. l. 1080).
30. Tomu soud prvního stupně vyhověl a rozhodl tak, jak je v nyní přezkoumávaném usnesení uvedeno, tedy že obviněného uznal vinným skutkem spočívajícím v jednání uvedeném v bodě 1. tohoto usnesení.
31. Podle rozvedeného průběhu trestního řízení je zřejmé, že se soudy potýkaly s tím, jakým způsobem s činem v bodě 1) obžaloby obviněného naložit. Bohužel ani přes popsaná úskalí se nelze v současném stadiu trestního řízení se závěry, které soudy učinily, spokojit, protože kromě nedostatků v provedeném dokazování pominuly i nejasnosti v posouzení totožnosti skutku. Z přezkoumávaných rozhodnutí totiž není zřejmé, v čem je spatřována shoda jednání nebo následku u skutku, jímž obviněného soudy uznaly vinným, se zřetelem na čin, jak byl popsán v obžalobě, v níž o útoku na poškozenou ze dne 20. 6. 2016 není zmíněn žádný údaj. Obžaloba hovoří pouze o tom, že poškozená vyhledala ošetření dne 27. 6. 2016. Toto datum ovšem není obsahem skutku, jímž byl obviněný nyní v přezkoumávaném rozsudku uznán vinným. Bez dalšího vysvětlení nelze dovodit, že se shodují následky, neboť ani pro takový závěr není v rozhodnutích dostatek podkladů. Z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 8 T 100/2018 (viz zejména body 78. až 81.) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 11 To 172/2020 (viz body 13. až 16.) pro objasnění těchto nedostatků není patrné žádné potřebné vysvětlení.
32. Přičemž vyjasnění této procesní podmínky je zásadní pro závěr o tom, zda soudy mohly takto čin nově vymezit. Je třeba zdůraznit, že totožnost skutku je zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Proto Nejvyšší soud poukazuje na to, že totožnost skutku se váže na obžalovací zásadu (§2 odst. 8 tr. ř.) rozvedenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., podle níž lze rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §220 odst. 1, 3 tr. ř. se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná [k tomu srov. rozhodnutí č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr.]. Totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku [srov. rozhodnutí č. 21/2010 Sb. rozh. tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v obžalobě nebo výroku rozsudku musí být úplná shoda. Je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Z hlediska uvedených obecných zásad se zachováním totožnosti následku rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (k tomu č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
33. Totožnost skutku je zachována i tehdy, když v rámci dokazování řízení před soudem některé skutečnosti, které byly obsaženy v obžalobě, odpadnou, ukáže-li se, že jsou z hlediska následku nevýznamné, avšak následek je totožný. Při posuzování totožnosti skutku v následku popisujícím ohrožení či poškození zdraví konkrétní osoby je třeba zkoumat, zda shoda nastala v konkrétní újmě na zdraví (§122 tr. zákoníku), která je zde účinkem, jenž představuje z hlediska požadavků §220 odst. 1 tr. ř. konkrétní následek (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I- Sb. rozh. tr.). Jestliže jde o skutek, v němž byl shledán přečin ublížení na zdraví podle §146 odst.1 tr. zákoníku vztahující se jen k jedné konkrétní újmě, bude možné považovat za shodu v následku se skutkem, v němž byl spatřován trestný čin podle §199 tr. zákoníku, zda oba popisují shodně alespoň jednu konkrétní újmu na zdraví, jíž obviněný poškozené způsobil, a tato shoda se musí týkat jak časového zařazení, tak i povahy utrpěné újmy.
34. V posuzované věci, jak bylo výše naznačeno, však taková shoda zjevná není. V daném případě není shoda v jednání, protože to je u skutku v obžalobě popsáno obsáhle, avšak nezachycuje okolnosti tak, jak jsou obsahem skutku v přezkoumávaném rozsudku, tedy že obviněný „ dne 20. 6. 2016 … napadl svou tehdejší družku (poškozenou), a to tak, že ji shodil na zem, kde ji pak tloukl hlavou o podlahu “. Shoda v následku, jak bylo shora rozvedeno, by musela spočívat v konkrétní újmě, pro níž však nepostačuje zjištění uvedené v obžalobě, že poškozená vyhledala lékařské ošetření dne 27. 6. 2016. Zmíněným pochybnostem přispívá navíc i závěr soudů, že útok časově zařazený ke dni 20. 6. 2016, byl poprvé, zcela nově a bez potřebné opory v obžalobě, vymezen až v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2019, pod sp. zn. 8 T 100/2018, a to na základě sdělení poškozené, jež uvedla při hlavním líčení dne 16. 11. 2018, č. l. 794 spisu. Z uvedeného nelze vyloučit, že by obviněný poškozené toto zranění mohl způsobit v průběhu široce popsaného chování k poškozené v rámci skutku, jenž vyznačoval její týrání (§199 tr. zákoníku), avšak musel by proto, že k takovému útoku došlo, být potřebný podklad i v původním popisu skutku. To však z textu obou skutkových vymezení zřejmé ani jisté není, a výklad k této otázce soudy nepodaly, takže se nelze pro závěr o tom, že by šlo o totožná jednání, o co opřít.
35. Uvedenou shodu v následku, nelze dovozovat jen z toho, že v obžalobě bylo popsáno, že poškozená „ byla se zraněními způsobenými obviněným ošetřena dne 27. 6. 2016, kdy lékařka zjistila četné hematomy po celém trupu, horních a dolních končetinách a na pravé čelisti a vypadané vlasy .“. U skutku v přezkoumávaných rozhodnutích není datum ošetření poškozené ze dne 27. 6. 2016 výslovně uvedeno, a ani z výsledků provedeného dokazování (ostatně právě tato skutečnost představuje podstatnou část námitek obviněného v uplatněném dovolání), neplyne jednoznačně, které zranění měla poškozená činem obviněného utrpět, případně, zda ho lze přiřadit ke dni 20. 6. 2016. Není proto zřejmé, že jde o shodný následek, který byl obsažen i ve skutku uvedeném v obžalobě (zahrnovala i další útoky a chování obviněného, které byly vypuštěny).
36. Z popsaných důvodů tedy není zřejmé, zda jde o shodu v jednání či v následku, neboť ani pro jednu z těchto možností popsaná jednání ani závěry soudů nedávají ve stávajícím stadiu řízení dostatečný podklad, především však soudy této procesní otázce prozatím žádnou pozornost nevěnovaly. Není proto možné určit, zda mezi oběma popsanými činy byla zachována totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř., a zda ohledně posuzovaného skutku byla dodržena obžalovací zásada (srov. §2 odst. 8 tr. ř.). Pokud by však soud rozhodl o skutku, pro který nebyl obviněný stíhán obžalobou, rozhodl by v rozporu se zákonem (srov. rozhodnutí č. 18/1966-I. Sb. rozh. tr.). Proto, aby zmíněné pochybnosti byly odstraněny, bylo nutné, aby soud zkoumal, v čem je vzniklý následek nebo jednání totožné s tím, které bylo podchyceno v podané obžalobě, což prozatím z přezkoumávaných rozhodnutí nevyplývá, a bude nutné se touto skutečností v dalším řízení zabývat.
37. Nejvyšší soud však z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že nejasnosti a pochybnosti vzbuzují i závěry a úvahy soudů o naplnění znaků pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Podle odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, soud prvního stupně pro skutkové závěry o tom, jak k činu došlo, vycházel z výpovědi poškozené podané u hlavního líčení ze dne 16. 11. 2018 a lékařské zprávy J. J., protože ostatní svědecké výpovědi, o něž se odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně opírá, neobsahují žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, jak se čin v projednávané věci mohl odehrát, tzn., nemají k němu žádný podstatný vztah.
39. Pochybnosti vzbuzuje především sama výpověď poškozené, která, ač bylo ve věci prováděno vyšetřování a byla vyslechnuta v přípravném řízení, o konkrétním jednání obviněného vztahujícím se ke dni 20. 6. 2016 v této fázi řízení nehovořila. V přípravném řízení vypovídala zcela obecně tak, že útok z konce června , po němž se jí podařilo nechat ošetřit, přisuzovala svědkyni V. R. (č. l. 5 spisu). Uvedla, že ji tato svědkyně „tahala za vlasy a mlátila jí hlavou o zem “ (č. l. 124 spisu). Ve shodě s tím vypovídala poškozená i dne 17. 7. 2018, kdy uvedla „ Bila mě i R., chytala mě za vlasy, mlátila mi hlavou o zem “, kdežto ve vztahu k obviněnému se vyjádřila pouze tak, že sdělila „… Bil mě převážně rukama, dal mi facku, bil mě pěstmi, ale nebylo to tak intenzivní … paní doktorce J. jsem řekla, že mě Z. zmlátil . Měla jsem modřiny na těle. Tato zranění mi udělal Z. pěstí nebo rukou. “ (č. l. 602 spisu). Zmínky o útocích obviněného z června 2016 jsou obsaženy v její výpovědi u hlavního líčení dne 16. 11. 2018, kde uvedla, že „ v červnu 2016 … obviněný mě zase dole v místnosti, říkali jsme tomu školící místnost, napadnul bezdůvodně, stačilo se jen blbě podívat a začal mě mlátit. Shodil mě na zem, kde jsem se válela po zemi, a mlátil mě hlavou o zem. Já jsem začala řvát křičet, chtěla jsem utéct z branky ven na ulici, psychicky se to nedalo vydržet, a tam byla paní R. u branky a myslela si, že letím na ni, a ona mě napadla a taky mě hrozným stylem zmlátila a hodila mě na tu elektrotrysku a taky jsem byla hrozně domlácená … Pan Z. mě pořád tahal za vlasy, měla jsem z toho modřiny.“ (srov. č. l. 794 spisu). Na další straně protokolu z hlavního líčení je však uvedena výpověď, že „koncem června, když to bylo takové vyostřené, paní R. mě často tahala za vlasy, měla hrozný vztek a mlátila mě hlavou o zem, bylo to asi 5krát, co se mnou švihla na zem, a bylo to také úplně hrozné.“ (č. l. 795 spisu).
40. S ohledem na to, že výpověď poškozené není konzistentní, neboť v průběhu vyšetřování skutečnosti, které uváděla, podstatně měnila zejména o tom, kdo jí jaké zranění koncem června způsobil, bylo třeba se velmi pečlivě zabývat její věrohodností, kterou soud prvního stupně již v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 8 T 100/2018, zpochybňoval, neboť uvedl, že „ ve výpovědi poškozené lze shledat řadu nesrovnalostí, které ji činí nevěrohodnou a soud ji proto hodnotí jako nepravdivou a zkreslenou … provedeným dokazováním nelze pozitivně zjistit vše, co se skutečně událo, protože objektivních důkazů není mnoho a výpovědi zúčastněných osob jsou značně zatíženy jejich osobními zájmy ve věci a vzájemnými vztahy“ (srov. bod 73. rozsudku na č. l. 957 spisu). Po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem však své stanovisko významně změnil, aniž by prováděl další dokazování, jež by případnou nevěrohodnost poškozené vyvrátilo, v nyní přezkoumávaném rozsudku ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 8 T 100/2018, jednak uvedl zcela totožnou pasáž o nevěrohodnosti poškozené, jež je citována výše, a jednak doplnil, že „… za prokázané lze mít pouze dva dílčí skutky, kde je výpověď poškozené podporována dalšími důkazy, zejména pak zprávou J. Je to napadení v roce 2002 a v červnu 2016 …“ (srov. body 77. a 78. rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 1131 a 1132 spisu). Odvolací soud pak tyto závěry o věrohodnosti poškozené potvrdil (srov. bod 13. usnesení odvolacího soudu). Soudy se však konkrétně nevypořádaly s rozpolceností postoje k výpovědi poškozené, neboť současně tvrdí, že poškozená je celkově nevěrohodná a na stranu druhou, že jí uvěřily ohledně jejího napadení ze dne 20. 6. 2016.
41. Soudy nezaznamenaly, a tudíž pominuly, že poškozená v rámci svých výpovědí vztahujících se k napadení v konci června 2016, ať už před policejním orgánem nebo v řízení před soudem rozporně popisovala to, kým byla napadána. Z obsahu napadených rozhodnutí není dostatečně patrné, jak se s věrohodností poškozené vypořádaly, neboť neobjasnily, jak naložily s verzí učiněnou při hlavním líčení dne 16. 11. 2018 v souvislosti s tvrzeními z přípravného řízení. Rovněž dostatečně neuvážily, že poškozená byla osobou, která častokrát podávala nepodložené a neprokázané informace o průběhu jiných činů, jež přisuzovala obviněnému. Věrohodnost poškozené (ale i obviněného) bylo nutné posuzovat též se zřetelem na vývoj jejich partnerského soužití a v podstatě „rodinnou válku“, která mezi nimi propukla. Všechny tyto skutečnosti v souvislosti s dalšími ve věci učiněnými zjištěními plynoucími z ostatních důkazních prostředků měly soudům sloužit v procesu zkoumání a posuzování věrohodnosti poškozené, a to i se zřetelem na skutečnosti, které v rámci obhajoby uplatňoval obviněný, a z takového komplexního posouzení a srovnání všech verzí bylo teprve možné učinit spolehlivý závěr, zda nyní srovnávaná tvrzení jsou pravdivá, ve které verzi, a proč. V daných souvislostech nepostačuje závěr uvedený v bodě 80. přezkoumávaného rozsudku, že soud „... měl již dříve pochybnosti o věrohodnosti tvrzení poškozené … a že řada jednání poškozené z oné doby nese znaky o vytvoření legendy o týrané ženě … nicméně to ve výsledku nic nemění na tom, že dne 27. 6. 2016 na sobě nesla známky násilí, které korespondují s jejím popisem útoku obžalovaného “.
42. Uvedený závěr již sám o osobě vyvolává pochybnost, protože z něj neplyne, z jakých důvodů soud uvěřil zde uváděným okolnostem, když v jiných poškozené neuvěřil. Zásada stanovená v §2 odst. 6 tr. ř., že soud důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu (viz bod 64. rozsudku soudu prvního stupně), nedává potřebnou odpověď na otázku, kde je hranice věrohodnosti a nevěrohodnosti výpovědi poškozené, které soud neuvěřil v té části, kde popisovala týrání ze strany obviněného a znásilnění (obviněný z něj byl proto zproštěn), a tam jí uváděných okolností, které samy o sobě, jak je výše uvedeno, trpí vnitřními rozpory, ji v jiné části uvěřil, a to zcela bez toho, aby uvedený závěr konfrontoval s výpovědí údajné druhé aktérky posuzovaného napadení, svědkyně V. R.
43. Pokud se v této souvislosti soud opírá o lékařskou zprávu J. J., z jejíhož obsahu plyne její obecnost, byť v bodě 4) se v ní uvádí i údaje o napadení ze dne 20. 6. 2016, jde při určení tohoto data toliko o sdělení poškozené. Zásadní tedy bylo, aby se soud zejména věrohodností poškozené důkladně zabýval a zkoumal ji ze všech hledisek tak, jak je z pravidel plynoucích z §2 odst. 6 tr. ř. povinen (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2001, ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I ÚS 608/06, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). S ohledem na tyto zásady bylo třeba, aby soud i za účelem přezkoumávání věrohodnosti poškozené prováděl důkazy. Rozhodně takovým důkazem v této věci nemůže být sama o sobě jen lékařská zpráva (č. l. 302), ale soud při takových nejasnostech měl vyhovět návrhům obviněného na doplnění dokazování, a nikoliv je zamítnout, jak učinil (viz bod 63. rozsudku). Rozhodně bylo třeba vyslechnout jako svědkyni J. J. k obsahu přezkoumávané lékařské zprávy, aby objasnila skutečnosti, které do ní uvedla, a za jakých skutečností se tak stalo, zejména, jakého stáří byla zranění, která na těle poškozené shledala, zda některá z nich měla na těle, pokud šlo o jejich charakter k uváděnému dne 20. 6. 2016, a to s přihlédnutím k tomu, že poškozená lékařku navštívila až za několik dní poté, co jí měla být poranění způsobena. Tím by soud reagoval i na obhajobu obviněného. Pokud však takto nepostupoval, porušil zásadu řádného objasnění věci, a nerespektoval ani zásadu in dubio pro reo , jež plyne z principu presumpce neviny, podle které, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08).
44. Dalším nedostatkem, který na uvedené vady též navazuje, je způsob, jakým soudy se zjištěnými informacemi nakládaly, protože při neúplných a rozporných skutečnostech plynoucích z výpovědi poškozené a uvedené lékařské zprávy nehodnotily to, že v těchto důkazních prostředcích je uvedeno, že na zranění poškozené se měla podílet i V. R., a to dokonce měrou podstatnější než obviněný. Bylo proto třeba důsledně řešit otázku, jaká zranění a za jakých okolností obviněný v konstatované době poškozené způsobil. Soud prvního stupně svůj závěr o tom, že se skutek odehrál tak, jak je uvedeno, odůvodnil (aniž by důsledně vyřešil věrohodnost poškozené, jak je výše vytknuto) zejména tím, že „… V případě druhého skutku z června 2016 poškozená popisuje dva incidenty, které po sobě bezprostředně následovaly v krátké době. Prvým z nich bylo napadení obžalovaným ve školící místnosti, při němž ji obžalovaný shodil a mlátil hlavou o zem … poté narazila na svědkyni R., o níž rovněž říká, že ji napadla a hrozným stylem zmlátila .“. Soud připouští, že na poškozenou zaútočily postupně obě osoby, a sám dokonce uvádí, že „ mohou vzniknout pochybnosti o tom, kdo jí jaká zranění způsobil “. Uzavírá však, že „ poškozená jednoznačně uvádí, že útok na hlavu vedl pouze obžalovaný, a tak lze poranění hlavy poškozené připsat právě jemu. Na hlavě pak byly zjištěny vytrhané vlasy a hematom na levé části dolní čelisti, což neodporuje verzi poškozené o tom, že ji po sražení na zem obžalovaný držel za vlasy a tloukl hlavou o zem.“ (srov. body 78. a 79. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s tímto odůvodněním v zásadě ztotožnil a pro své závěry o správnosti rozhodnutí nalézacího soudu jej převzal (srov. bod 14. usnesení odvolacího soudu).
45. Nejvyšší soud k tomuto velmi povrchnímu závěru vytýká, že soud zcela nekriticky přejímá jen určité tvrzení poškozené, a činí závěry, které však spadají do oblasti znaleckého posouzení znalci z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství, neboť znalec z tohoto oboru je schopen podle svých odborných zkušeností podle popsaných zranění posoudit, zda a jakým mechanizmem konkrétní zranění vznikla. Soudu takové odborné posouzení nepřísluší, protože jde o otázku odbornou a skutkovou (viz §105 a násl. tr. ř.), jíž nelze překlenout právní úvahou, ale musí být prokázána výsledky provedeného dokazování, obzvláště za situace, kdy poškozená se k lékařskému vyšetření dostavila až s týdenním zpožděním, na jejím těle bylo zjištěno několik různě lokalizovaných zranění a na jejím napadení se měly podílet dvě osoby. Úvahy, které soudy v tomto směru učinily, však o objektivním přístupu nesvědčí, spíše naznačují jistou možnost libovůle při nedostatečném objasnění všech rozhodných okolností, což vypovídá o nedodržení jejich procesních povinností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05).
46. Pochybnosti tedy vzbuzuje závěr soudů o věrohodnosti tvrzení poškozené, a to, že původcem utrpěných zranění byl výlučně obviněný, neboť jí uváděné skutečnosti se v průběhu podávaných výpovědí měnily. Jak již bylo výše uvedeno, směrodatnou v tomto případě není ani lékařská zpráva J. J., neboť ta rovněž uvádí, že byla poškozená napadena oběma útočníky a není v ní rozlišeno, který jaká zranění způsobil. Z těchto důvodů lze shrnout, že pokud soudy závěr o věrohodnosti poškozené vystavěly pouze na tom, že v lékařské zprávě popsaná zranění by mohla odpovídat útoku obviněného, který poškozená popsala při hlavním líčení dne 16. 11. 2018, aniž by zohlednily další skutečnosti, jež se z její výpovědi podávají, nedostály svým povinnostem.
47. Z uvedených důvodů jsou závěry soudů obou stupňů o vině obviněného v dovoláním napadených rozhodnutích nejasné a nepřezkoumatelné, protože nejasnosti překlenuly pouze vlastní úvahou o spojitosti mezi poškozenou tvrzeným jednáním obviněného (tlučení hlavou poškozené o zem) a vzniklým následkem, aniž by pro takové závěry měly podklad ve výsledcích provedeného dokazování (§2 odst. 5 tr. ř.), a to přesto, že ve věci provedené důkazy nabízejí několik možných verzí, jak mohlo k poranění poškozené dojít, což činí odůvodnění jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, a ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013, nebo ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016).
48. S ohledem na vše shora uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí není dostatek podkladů pro závěr o vině obviněného, protože soudy pominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, a nesplnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže verze uváděná poškozenou a ta, kterou prezentoval obviněný, stály proti sobě, resp. se nabízelo více možných verzí skutku, soud prvního stupně řádně nevyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a nekonfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi.
VI. Závěr
49. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou pro extrémní procesní nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci obstát, a proto rozhodl tak, že zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 11 To 172/2020, i rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 8 T 100/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kolíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
50. Na soudu prvního stupně bude se znovu zabývat všemi shora uvedenými vytknutými nedostatky, a to mimo jiné i shora rozvedenou totožností skutku, a ty bude povinen odstranit. Jestliže dojde k závěru, že bude nutné, aby provedl dokazování tak, aby se dostatečně objasnily všechny okolnosti, za nichž k činu došlo, a to ve smyslu obviněným navrhovaných, případně dalších důkazů, za účelem zjištění skutečností, za nichž proběhlo poškozenou tvrzené napadení ze dne 20. 6. 2016, protože je nutné zjistit, kdo z útočníků jí zranění skutečně způsobil, případně zda nemohlo vzniknout postupným působením obou z nich. Tuto skutečnost bude nutné objasňovat nejen na základě lékařské zprávy J. J., ale nutným je zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, jenž nebyl k posouzení tohoto incidentu zatím vypracován. V něm by měl znalec zejména na základě zjištěných skutečností nebo dalších, budou-li zjištěny doplněným dokazováním, uvést podle obsahu lékařské zprávy a tvrzení poškozené, jak a kdy v časové souslednosti konkrétně lékařskou popsaná zranění utrpěla, jaký byl jejich mechanizmus. Potřebné bude provést nejen výslech J. J., ale případně i další důkazy, jestliže jejich nutnost vyplyne z výsledků provedeného dokazování. Nalézací soud se též bude muset vypořádat s totožností skutku podle §220 odst. 1 tr. ř.
51. Pokud dojde k závěru, že jde o totožný skutek s tím, který byl popsán v obžalobě v bodě 1), bude podstatné, aby se dostatečně srozumitelně a přesvědčivě vypořádal s věrohodností poškozené a objektivně za dodržení všech zásad plynoucích z §2 odst. 5, 6 tr. ř. objasnil skutkové okolnosti, a teprve pak bude možné posuzovat, zda obviněný naplnil znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku. V té souvislosti však Nejvyšší soud připomíná, že bude nutné se zabývat příčinnou souvislosti jednání obviněného a vzniklého následku z hledisek rozhodných pro posuzování příčinného vztahu k následku, který měl vzniknout podle dosavadních informací v důsledku činů obviněného, ale i V. R. Vypořádat se bude třeba i se všemi rozhodnými skutečnostmi důležitými z hledisek plynoucích z §15 odst. 1 tr. zákoníku a podle nich zkoumat zavinění obviněného. Dojde-li soud i přes shora uvedené výhrady Nejvyššího soudu k závěru o tom, že byl obviněným skutek spáchán, byla zachována jeho totožnost s tím, jenž byl popsán v obžalobě, bylo prokázáno zavinění obviněného, tzn. že budou shledány naplněnými všechny formální znaky podle §13 tr. zákoníku, bude třeba, aby posuzoval materiální korektiv podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a posoudil, zda škodlivost činu, jenž byl výsledky provedeného dokazování prokázán, svědčí o tom, že jde i s odstupem času o tak závažný čin, který, byť nebyl dokonán, je třeba zkoumat z hledisek trestního práva.
52. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného podaného v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius ; srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu