Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2021, sp. zn. 8 Tdo 489/2021 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.489.2021.1

sp. zn. 8 Tdo 489/2021-7313 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovoláních obviněných A. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, J. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, R. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, L. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, V. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, a O. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 99/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 9/2017, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných A. B., J. F., R, H., J. K., L. L., J. P. a V. R. odmítají . Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. V. odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 40 T 9/2017, byli pod bodem I. obvinění L. L. a J. P. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2016, dílem dokonaným pod bodem I. 2), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku pod body I. 1), 3), 4), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný L. L. v jednočinném souběhu s trestným činem podplácení podle §332 odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. obvinění A. B. , J. F., R. H., O. V. byli uznáni vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, alinea první, písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem III. obvinění L. L. , J. F. a J. K. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2016, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem IV. obvinění J. P. a V. R. byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2016, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. 2. Odsouzeni byli tak, že obviněný A. B. podle §216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu čtyř let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí popsané věci, obviněný J. F. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let, obviněný R. H. podle §216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let, obviněný J. K. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí popsané věci, obviněný L. L. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí popsané věci. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků a dalších popsaných věcí, obviněný J. P. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí popsaných věcí, obviněný V. R. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu pěti let, obviněný O. V. podle §216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu pěti let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a o vině a trestech spoluobviněných T. H., V. K. a Z. O. a o zproštění obžaloby obviněných H. F. a M. H. 3. Vrchní soud v Praze usnesením dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 99/2019, odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, která podali obvinění A. B., J. F., R. H., J. K., L. L. , J. P. , V. R. a O. V. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. 4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění označených trestných činů dopustili tím, že: I. obvinění L. L. , V. K. a J. P. společně v přesně nezjištěný den na podzim roku 2011 zajistil obviněný V. K. k požadavku obviněného J. P., prostřednictvím P. P., nar. XY, kontakt na Finančním úřadě pro XY, Územní pracoviště pro XY, a to H. F., od které získával potřebné informace na základě instrukcí a požadavků, které obdržel osobně či prostřednictvím obviněného J. P. od obviněného L. L., konkrétně se jednalo o získání informací týkajících se chodu příslušného oddělení finančního úřadu zabývajícího se zahraničními subjekty a informací týkajících se náležitostí dokumentů předkládaných tomuto úřadu tak, aby tyto splňovaly veškeré náležitosti a nebudily zvýšenou pozornost ze strany pracovníků finančního úřadu, přičemž H. F., na rozdíl od obviněných V. K. a J. P., kteří věděli, k jakému účelu tyto informace opatřují, a za svou činnost též obdrželi od obviněného L. L. odměnu ve výši nejméně 17 500 000 Kč, nebylo předem zřejmé, že sdělené informace budou sloužit k vylákání nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty, s tím, že obviněný V. K. informace, které získával od H. F., v průběhu doby od podzimu 2011 do března 2012 předával prostřednictvím obviněného J. P. obviněnému L. L. , aby tento mohl nechat sestavit příslušná daňová přiznání, ve kterých budou neoprávněně nárokovány nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty, kdy konkrétně se tak stalo 1) dne 25. 11. 2011, bylo jménem J. H., narozeného XY, zástupce společnosti D. G. T. & I. L., DIČ, se sídlem XY (dále jen D. podáno na Finanční úřad pro XY, Územní pracoviště pro XY, zcela fiktivní daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období říjen 2011, na základě kterého bylo neoprávněně nárokováno vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 82 599 835 Kč, který měl vzniknout v rámci fiktivní obchodní činnosti společnosti D. s českými obchodními společnostmi, a to společností O., IČ XY, se sídlem XY (dále jen O.), jako dodavatelem, a společností J., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále jen J.), jako odběratelem, přičemž předmětem obchodního vztahu mělo být pořízení solárních panelů se základem daně 492 000 000 Kč, daň na vstupu pak 98 400 000 Kč, a následné dodání části tohoto zboží se základem daně 79 000 825 Kč a daní na výstupu 15 800 165 Kč spol. J., přičemž k vyplacení nadměrného odpočtu pak z důvodu prováděné kontrolní činnosti ze strany finančního úřadu nedošlo, nedošlo však ani k vyměření daňové povinnosti, neboť daňový subjekt podal dodatečné daňové přiznání, na základě kterého poté správce daně vyměřil novou daň a tuto stanovil na částku nula, 2) dne 25. 1. 2012, kdy O. V., narozený XY, zástupce společnosti D. E. C., DIČ XY, se sídlem XY (dále jen D.), podal na Finanční úřad pro XY, Územní pracoviště pro XY, zcela fiktivní daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období 4. čtvrtletí 2011, na základě kterého bylo neoprávněně nárokováno vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 49 039 980 Kč, který měl vzniknout v rámci fiktivní obchodní činnosti, v rámci které byla vykázaná přijatá zdanitelná plnění se základem daně 343 680 500 Kč a daní na vstupu 68 736 100 Kč a dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku se základem daně 98 480 600 Kč a daní na výstupu 19 696 120 Kč, když současně vzhledem k tomu, že v případě tohoto daňového subjektu nebylo zahájeno řízení k odstranění pochybností, obvinění nebyli nuceni vyhotovit fiktivní doklady, a proto nejsou známy údaje k fiktivním "obchodním partnerům", požadovaný nadměrný odpočet ve výši 49 039 980 Kč byl daňovému subjektu poukázán dne 24. 2. 2012 na firemní účet č. XY, přičemž na tomto bankovním účtu neproběhly žádné jiné transakce, než následné vyvedení finančních prostředků na účty společností D. IČ XY, se sídlem XY, v současné době se sídlem XY (dále jen D.), K., IČ XY, se sídlem XY, která byla z obchodního rejstříku vymazána ke dni 13. 2. 2019 (dále jen K.), T., IČ XY, se sídlem XY, která byla z obchodního rejstříku vymazána ke dni 13. 10. 2016 (dále jen T.), a A., IČ XY, se sídlem XY, v současné době se sídlem XY (dále jen A.), ze kterých byly přímo nebo zprostředkovaně vybrány v hotovosti, a část, celkem 17 500 000 Kč, byla v blíže nezjištěný den měsíce března 2012 v domě patřícím společnosti D. na adrese XY, předána obviněným L. L. obviněným V. K. a J. P. s pokynem, že část těchto prostředků mají poskytnout H. F. a zbytek si mezi sebou rozdělit, ale H. F. tento nabízený úplatek, který jí měl být předán od obviněného L. L. prostřednictvím obviněného V. K., odmítla převzít a rovněž být s obviněným K. nadále v kontaktu, 3) dne 25. 4. 2012, kdy bylo jménem D. F., narozeného XY, zástupce společnosti D. F. C., DIČ XY, se sídlem XY (dále jen D.), podáno na Finanční úřad pro hl. m. XY, Územní pracoviště pro XY, zcela fiktivní daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období I. čtvrtletí 2012, na základě kterého bylo neoprávněně nárokováno vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 57 530 540 Kč, který měl vzniknout v rámci fiktivní obchodní činnosti společnosti D. s českou obchodní společností E. U., IČ XY, se sídlem XY (dále jen E. U.), jako dodavatelem, a německou obchodní společností S. M., jako odběratelem, přičemž předmětem obchodního vztahu mělo být pořízení zdravotnické technologie se základem daně 370 228 850 Kč a daní na vstupu 74 045 770 Kč a následné dodání tohoto zboží do jiného členského státu s daní na výstupu 16 515 230 Kč, přičemž k vyplacení nadměrného odpočtu pak z důvodu prováděné kontrolní činnosti ze strany finančního úřadu nedošlo, 4) dne 25. 4. 2012, kdy bylo jménem J. P., narozeného XY, zástupce společnosti D. M. C. DIČ XY, se sídlem XY (dále jen D.), podáno na Finanční úřad pro XY, Územní pracoviště pro XY, zcela fiktivní daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období I. čtvrtletí 2012, na základě kterého bylo neoprávněně nárokováno vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 58 765 284 Kč, který měl vzniknout v rámci fiktivní obchodní činnosti společnosti D. s českou obchodní společností L., v současné době v likvidaci, IČ XY, se sídlem XY, XY (dále jen L.), jako dodavatelem, a německou obchodní společností C. & E., H. & D. V. a kyperskou obchodní společností A. T. (dále jen A. T.), jako odběrateli, přičemž předmětem obchodního vztahu mělo být pořízení kancelářské techniky a vybavení serverové místnosti se základem daně 366 436 800 Kč a daní na vstupu 73 287 360 Kč a následné dodání tohoto zboží do jiných členských států s daní 14 522 076 Kč, přičemž k vyplacení nadměrného odpočtu pak z důvodu prováděné kontrolní činnosti ze strany finančního úřadu nedošlo, a tímto jednáním způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, škodu ve výši 49 039 980 Kč, a pokusili se způsobit škodu ve výši 198 895 659 Kč, tj. škodu v celkové zamýšlené výši 247 935 639 Kč, II. obvinění O. V., A. B., R. H., J. F. a Z. O. společně nejméně v období od 23. 12. 2011 do 27. 3. 2012 v XY, XY, XY, XY či dalších místech v České republice se úmyslně podíleli na vytvoření právních vztahů, které měly vzbudit dojem, že peněžní prostředky v celkové částce 49 039 980 Kč, která byla dne 24. 2. 2012 Finančním úřadem pro hl. m. XY, Územní pracoviště pro XY, poukázána na účet číslo XY společnosti D. a následně přeposlána na bankovní účty společností T., která byla z obchodního rejstříku vymazána ke dni 13. 10. 2016, K., která byla z obchodního rejstříku vymazána ke dni 13. 2. 2019, A. a D., je legálně nabytým příjmem těchto obchodních společností, přičemž uvedené finanční prostředky ve výši 49 039 980 Kč pocházely z vylákaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za období 4. čtvrtletí 2011 společností D., kdy pro tento skutek, v němž je spatřováno mj. naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 6. 2016, je vedeno trestní stíhání, když za tímto účelem obviněný O. V., v rozhodné době zmocněný zástupce společnosti D., založil jménem této společnosti dne 23. 12. 2011 v pobočce Komerční banky, a. s., v XY účet č. XY, u kterého byl veden jako jediný disponent, a na tento účet byl dne 24. 2. 2012 Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, poukázán vylákaný nadměrný odpočet ve výši 49 039 980 Kč, přičemž na účtu neprovedl žádné jiné finanční transakce, než odčerpání finančních prostředků v několika málo dnech po tomto poukázání, konkrétně - dne 27. 2. 2012 provedl výběr peněžní hotovosti ve výši 300 000 Kč a následně s těmito penězi naložil způsobem, který vylučuje zjištění původu těchto prostředků, - dne 27. 2. 2012 zadal příkaz k bankovnímu převodu částky 6 000 000 Kč na účet číslo XY majitele společnosti T., kde byl v této době jednatelem společnosti a jediným disponentem uvedeného firemního účtu A. B., - dne 27. 2. 2012 zadal příkaz k bankovnímu převodu částky 1 000 000 Kč na účet číslo XY majitele společnosti A., kde byla v této době jednatelem společnosti a jediným disponentem uvedeného firemního účtu Z. O., - dne 28. 2. 2012 zadal příkazy ke čtyřem expresním převodům po 5 000 000 Kč, tedy celkové částky 20 000 000 Kč, na účet č. XY majitele společnosti K., kde byl v této době jednatelem společnosti a jediným disponentem uvedeného firemního účtu R. H., - dne 28. 2. 2012 provedl z tohoto účtu dva výběry peněžní hotovosti po 350 000 Kč, tedy celkem 700 000 Kč, a následně s těmito penězi naložil způsobem, který vylučuje zjištění původu těchto prostředků, - dne 29. 2. 2012 zadal příkazy ke čtyřem expresním převodům po 5 000 000 Kč, tedy celkové částky 20 000 000 Kč, na účet č. XY majitele společnosti D., kde byl v této době předsedou představenstva a jedním z disponentů uvedeného firemního účtu J. F., - dne 1. 3. 2012 zadal příkaz k bankovnímu převodu částky 1 034 491 Kč na účet číslo XY majitele společnosti A., kde byla v této době jednatelem společnosti a jediným disponentem uvedeného firemního účtu Z. O., tedy z peněžních prostředků ve výši 49 039 980 Kč, které byly výnosem z trestné činnosti, byla část ve výši 49 034 491 Kč obviněným O. V. úmyslně a bez reálného ekonomického důvodu, pouze s cílem znemožnit zjištění původu peněžních prostředků, převedena na jiné účty ovládané spolupachateli či vybrána v hotovosti, obviněný A. B., v rozhodné době jednatel společnosti T. a od 24. 2. 2012 jediný disponent s jejím firemním účtem č. XY, vedeným v pobočce Československé obchodní banky, a. s., v XY, s cílem vzbudit zdání, že peněžní prostředky v hodnotě 6 000 000 Kč, zaslané obviněným O. V. z účtu společnosti D. dne 27. 2. 2012, jsou legálně nabytým příjmem společnosti T., vytvořil dne 5. 4. 2012 v čase 10.30 hodin smlouvu o půjčce na 6 000 000 Kč mezi společnostmi D. a T., přičemž tato smlouva byla antedatována, když nesla datum 27. 2. 2012, a dále veden stejným úmyslem, tedy aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu takto nabytých prostředků, - dne 28. 2. 2012 zadal bankovní příkaz k převodu částky 900 000 Kč na účet č. XY majitele L. Š., - dne 8. 3. 2012 zadal bankovní příkaz k převodu částky 990 000 Kč na účet č. XY majitele společnosti T. s popisem "převod na vlastní firemní účet", téhož dne a na stejný účet pak ještě zadal bankovní příkaz k úhradě částky 4 000 000 Kč, tedy z peněžních prostředků 6 000 000 Kč, které byly dílčí částí z výnosu trestné činnosti, byla část ve výši 5 890 000 Kč A. B. úmyslně a bez reálného ekonomického důvodu, pouze s cílem zatajit původ peněžních prostředků, převedena na jiné účty, obviněný R. H., v rozhodné době jednatel společnosti K. založil jménem této společnosti dne 7. 2. 2012 v pobočce České spořitelny, a. s., v XY účet č. XY, u kterého byl veden jako jediný disponent, a následně tento účet poskytl pachatelům daňové trestné činnosti jako prostředek ke znemožnění zjištění původu majetkové hodnoty, neboť na tento účet byla dne 28. 2. 2012 obviněným O. V. z účtu společnosti D. poukázána celková částka 20 000 000 Kč, což byla dílčí část z vylákaného nadměrného odpočtu, přičemž na účtu neprovedl obviněný R. H. žádné jiné finanční transakce, než vyvedení těchto finančních prostředků v několika následujících dnech po tomto poukázání, případně prováděl další podezřelé finanční transakce s cílem ztížit zjištění původu těchto peněžních prostředků, konkrétně - dne 2. 3. 2012 provedl výběr peněžní hotovosti ve výši 18 000 000 Kč a následně s těmito penězi naložil způsobem, který vylučuje zjištění původu těchto prostředků, - dne 20. 3. 2012 byla na tento účet vložena částka 1 170 000 Kč, - dne 27. 3. 2012 zadal bankovní příkaz k převodu částky 3 100 000 Kč ve prospěch účtu 5062032/0800 majitele R. H., kdy tento účet byl založen opět s cílem zkreslit původ peněžních prostředků jen den předtím, tedy 26. 3. 2012, a následně dne 30. 3. 2012 částku ve výši 3 000 000 Kč z tohoto účtu vybral v hotovosti a s penězi naložil způsobem, který vylučuje zjištění jejich původu, tedy z peněžních prostředků 20 000 000 Kč, které byly dílčí částí výnosu trestné činnosti, byla část ve výši 19 830 000 Kč obviněným R. H. úmyslně, bez reálného ekonomického důvodu a pouze s cílem zatajit původ peněžních prostředků, vybrána v hotovosti či převedena na jiný účet, obviněná Z. O., v rozhodné době jednatelka společnosti A. a od 6. 4. 2011 disponentka jejího firemního účtu č. XY, vedeného na pobočce Komerční banky, a. s., v XY, tento účet poskytla pachatelům daňové trestné činnosti jako prostředek ke znemožnění zjištění původu majetkové hodnoty získané trestným činem, neboť na tento účet byla dne 27. 2. 2012 obviněným O. V. z účtu společnosti D. poukázána částka 1 000 000 Kč, což byla dílčí část z vylákaného nadměrného odpočtu, přičemž obratem či v několika málo dnech po tomto poukázání byly zaslané peněžní prostředky vybrány v hotovosti, konkrétně - dne 27. 2. 2012 provedla výběr peněžní hotovosti ve výši 320 000 Kč a následně s těmito penězi naložila způsobem, který vylučuje zjištění původu těchto prostředků, - dne 28. 2. 2012 provedla výběr peněžní hotovosti ve výši 350 000 Kč a následně s těmito penězi naložila způsobem, který vylučuje zjištění původu těchto prostředků, - dne 29. 2. 2012 provedla výběr peněžní hotovosti ve výši 330 000 Kč a následně s těmito penězi naložila způsobem, který vylučuje zjištění původu těchto prostředků, a dále na tento účet byla dne 1. 3. 2012 obviněným O. V. z účtu společnosti D. poukázána částka 1 034 491 Kč, což byla další dílčí část z vylákaného nadměrného odpočtu, přičemž v několika následujících dnech po tomto poukázání byly zaslané peněžní prostředky opět vybrány v hotovosti, případně zaslány na jiný účet, konkrétně - dne 2. 3. 2012 provedla výběr peněžní hotovosti ve výši 350 000 Kč a následně s těmito penězi naložila způsobem, který vylučuje zjištění původu těchto prostředků, - dne 5. 3. 2012 provedla výběr peněžní hotovosti ve výši 370 000 Kč a následně s těmito penězi naložila způsobem, který vylučuje zjištění původu těchto prostředků, - dne 6. 3. 2012 provedla výběr peněžní hotovosti ve výši 300 000 Kč a následně s těmito penězi naložila způsobem, který vylučuje zjištění původu těchto prostředků, tedy z peněžních prostředků 2 034 491 Kč, které byly dílčí částí výnosu trestné činnosti, byla část ve výši 2 020 000 Kč Z. O. úmyslně, bez reálného ekonomického důvodu a pouze s cílem zatajit původ peněžních prostředků, vybrána v hotovosti či převedena na jiný účet, obviněný J. F., v rozhodné době předseda představenstva společnosti D. a od 14. 12. 2007 disponent jejího firemního účtu č. XY, vedeného na pobočce České spořitelny, a. s., v XY, tento účet poskytl pachatelům daňové trestné činnosti jako prostředek k zastření původu majetkové hodnoty získané trestným činem, neboť na tento účet byla dne 29. 2. 2012 obviněným O. V. z účtu společnosti D. poukázána celková částka 20 000 000 Kč, což byla dílčí část z vylákaného nadměrného odpočtu, přičemž obviněný J. F. v několika málo dnech poté tyto peněžní prostředky z účtu vyvedl na jiné účty či přikázal vybrat v hotovosti, konkrétně - dne 29. 2. 2012 prostřednictvím své matky A. P., nar. XY, která nebyla seznámena se skutkovými okolnostmi, nechal vybrat peněžní hotovost ve výši 5 000 000 Kč a následně s těmito penězi naložil způsobem, který znemožňuje zjištění původu těchto prostředků, - dne 1. 3. 2012 zadal bankovní příkaz k převodu částky 2 500 000 Kč na účet č. XY majitele J. S., - dne 1. 3. 2012 zadal bankovní příkaz k převodu částky 300 000 Kč na účet č. XY majitele M. K., - dne 2. 3. 2012 zadal bankovní příkaz k převodu částek 1 000 000 Kč, 2 000 000 Kč a 3 500 000 Kč na účet č. XY majitele společnosti D., - dne 2. 3. 2012 zadal bankovní příkaz k převodu částky 5 600 000 Kč na účet č. XY majitele společnosti E. E., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále jen E. E.), tedy z peněžních prostředků 20 000 000 Kč, které byly dílčí částí výnosu trestné činnosti, byla část ve výši 19 900 000 Kč J. F. úmyslně, bez reálného ekonomického důvodu a pouze s cílem zatajit původ peněžních prostředků, vybrána v hotovosti či převedena na jiný účet, III. obvinění L. L. , T. H., J. F. a J. K. společně od září roku 2013 minimálně do 25. 4. 2014 v XY a XY, v úmyslu obohatit se vylákáním výhody na dani a po vzájemné dohodě všech obviněných o rozdělení činností spočívajících v provádění fiktivních obchodů se zbožím, jehož faktická hodnota byla mnohonásobně nižší, a neodpovídala tak ceně uváděné na daňových dokladech, a následným deklarováním dodání tohoto zboží do jiného členského státu, tedy plněním mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně, dával obviněný L. L. pokyny ostatním spoluobviněným, řídil a fakticky ovládal společnost E., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále jen E.), určenou k páchání trestné činnosti, kde působil od 5. 2. 2013 do 18. 9. 2013 jako jednatel a společník M. A., nar. XY, od 18. 9. 2013 J. H., nar. XY, kterým obviněný L. L. vnutil roli tzv. „bílých koňů“ a plně potlačil jejich samostatnost při jednání statutárního orgánu, takže tyto osoby nevěděly nic o povaze podnikání společnosti E. nevedly účetnictví, nevystavovaly faktury a nevyvíjely žádnou činnost, účetní a daňové doklady za ně pak vytvářel obviněný J. K. na základě pokynů obviněného L. L., přičemž jako další společnost určenou k neoprávněnému čerpání nadměrných odpočtů byla z pokynu obviněného L. L. zajištěna společnost D., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále jen D.), jejímž jednatelem a společníkem od 21. 2. 2013 byl obviněný T. H., který jménem této společnosti skutečně jednal, společně s obviněným J. K. se podílel na vytváření daňových dokladů sloužících jako podklad k daňovému přiznání za tuto společnost, stejně tak obviněný J. F., od 8. 11. 2012 jednatel a společník společnosti J. jménem této společnosti skutečně jednal, společně s obviněným J. K. se podílel na vytváření daňových dokladů sloužících jako podklad k daňovému přiznání za tuto společnost; tyto uvedené právnické osoby pak byly zařazeny do řetězce spoluobchodujících společností, kdy obviněný J. F. jménem společnosti J. podepsal obviněným J. K. vystavené faktury společnostem E. a D. za prodej paměťových karet - NanoDisk, ExtremePro, 120MB/s, UDMA6, 256 GB, přičemž přes deklarovanou cenu na fakturách, tedy 30 000 Kč za kus bez DPH, se fakticky jednalo o bezcenné plastové karty, a následně bylo toto zboží společnostmi E. a D. fakturačně dodáno společnosti A. T. se sídlem XY, a minimálně v jednom případě, aby bylo dalšími důkazními prostředky správci daně prokázáno uskutečnění zdanitelného plnění, rozhodl obviněný L. L. o přepravě min. 4 000 kusů NanoDisků ve dnech 11. 10. 2013 až 25. 10. 2013 do Kyperské republiky prostřednictvím společnosti A., IČ XY, se sídlem XY (dále jen A.), kdy toto zboží bylo následně uskladněno v domě, který užíval obviněný L. L. , a poté ve dnech 20. 12. 2013 až 23. 12. 2013 z pokynu obviněného L. L. zničeno M. A., kterého za tím účelem obviněný L. L. na Kypr vyslal, přičemž výše uvedená trestná činnost byla fakturačně prováděna v konkrétních případech u těchto společností takto: 1. spol. E., kdy a) v řádném přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2013, podaném dne 25. 9. 2013 u Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v XY, zahrnuli obvinění do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu na zboží, které mělo nulovou hodnotu, a to fakturu č. 130801 dodavatele J. datum uskutečnění zdanitelného plnění dne 21. 8. 2013, předmět plnění 244 kusů paměťových karet: NanoDisk, ExtremePro, 120MB/s, UDMA6, 256 GB, základ daně 7 320 000 Kč, daň 1 537 200 Kč, čímž byl neoprávněně uplatněn odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu minimálně ve výši 1 537 200 Kč, přičemž ve shora uvedeném daňovém přiznání byl nárokován odpočet ve výši 550 200 Kč, b) v řádném přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2013, podaném dne 25. 10. 2013 u Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v XY, zahrnuli obvinění do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu na zboží, které mělo nulovou hodnotu, a to fakturu č. 130104 dodavatele J. datum uskutečnění zdanitelného plnění dne 28. 9. 2013, předmět plnění 21 197 kusů paměťových karet - NanoDisk ExtremePro, 120MB/s, UDMA6, 256 GB, základ daně 638 029 700 Kč, daň 133 986 237 Kč, čímž byl neoprávněně uplatněn odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu minimálně ve výši 133 986 237 Kč, přičemž ve shora uvedeném daňovém přiznání byl nárokován odpočet ve výši 133 987 365 Kč, celkem byl jménem společnosti E. neoprávněně uplatněn odpočet ve výši 134 537 565 Kč, přičemž správcem daně nebyly neoprávněně nárokované odpočty společnosti E. za zdaňovací období srpen a září 2013 vyplaceny z důvodu prováděné kontrolní činnosti ze strany finančního úřadu, 2. spol. D., kdy v řádném přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2013, podaném dne 25. 10. 2013 u Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v XY, zahrnuli obvinění do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu na zboží, které mělo nulovou hodnotu, a to fakturu č. 130105 dodavatele J. datum uskutečnění zdanitelného plnění dne 28. 9. 2013, předmět plnění 21 197 kusů Paměťových karet: NanoDisk, ExtremePro, 120MB/s, UDMA6, 256 GB, základ daně 638 029 700 Kč, daň 133 986 237 Kč, čímž byl neoprávněně uplatněn odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu minimálně ve výši 133 986 237 Kč, přičemž ve shora uvedeném daňovém přiznání byl nárokován odpočet ve výši 133 954 865 Kč, přičemž správcem daně nebyl tento neoprávněně nárokovaný odpočet společnosti D. za zdaňovací období září 2013 vyplacen z důvodu prováděné kontrolní činnosti ze strany finančního úřadu, a tímto jednáním se obvinění ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v XY, pokusili způsobit škodu v celkové výši 268 492 430 Kč, IV. obvinění J. P. , V. K. a V. R. společně v souvislosti s kvalifikovaně zastíranými obchodními případy v rámci tuzemského i mezinárodního řetězce různých obchodních společností, některých vytvořených především za účelem neoprávněného čerpání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v České republice, obviněný J. P. v počátku měsíce listopadu 2012 obstaral společnost s ručením omezeným O. C. K. F. T., DIČ: XY, se sídlem XY (dále jen O. C.), přičemž jako osobu oprávněnou jednat za společnost a jediného společníka ustanovil M. H., který následně za tuto společnost uzavřel dne 3. 12. 2012 smlouvu o poskytování bankovních služeb s Raiffeisenbank, a. s., a zřídil firemní účet a dne 6. 12. 2012 uzavřel Smlouvu o podnájmu nebytového prostoru se spol. H. Z. a. k., o podnájmu nebytových prostor na adrese XY, dále obviněný J. P. zajistil prostřednictvím O. Ž., nar. XY, aby jako zmocněnec této zahraniční společnosti podal dne 5. 12. 2012 na Finanční úřad pro XY, Územní pracoviště pro XY, přihlášku k registraci k dani z přidané hodnoty právnické osoby, která nemá v tuzemsku sídlo, místo podnikání ani provozovnu, O. Ž. rovněž na základě předložených účetních a daňových dokladů obviněným J. P. sestavil a dne 29. 1. 2013 podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období 4. čtvrtletí 2012, které obsahovalo zcela smyšlené údaje, konkrétně na řádku 21 daňového přiznání poskytnutí služeb s místem plnění v jiném členském státě v hodnotě 31 487 500 Kč a na řádku 40 přijatá zdanitelná plnění od plátců v hodnotě 415 218 420 Kč a daň 83 043 664 Kč, kdy tato poskytnutá či přijatá plnění se ve skutečnosti buď nikdy nerealizovala, nebo se uskutečnila, ale faktická hodnota obchodovaného zboží byla mnohonásobně nižší než deklarovaná, kdy na straně odběratelské figurovala jako fiktivní příjemce zboží za období 4. čtvrtletí 2012 společnost B., DIČ: XY, se sídlem XY, (dále jen B.), k níž identifikační údaje opatřil obviněný V. K. tak, že prostřednictvím B. H., nar. XY, projevil zájem o její koupi, přičemž k realizaci obchodu nedošlo, ale pouze takto získal přesné znění obchodní firmy, právní formy, identifikačního čísla a sídla společnosti tak, že tyto údaje mohly být použity na vystavených fiktivních fakturách; na straně dodavatelské pak vystupovaly společnosti S. A., IČ XY, se sídlem XY (následně S. R., dále jen S. A.), která byla z obchodního rejstříku vymazána ke dni 8. 3. 2019, a F. K., IČ XY, se sídlem XY, v současné době v likvidaci (dále jen F. K.), kde byl v rozhodném období jednatelem obviněný V. K., spol. A., IČ XY, se sídlem XY (dnes S., dále jen A.), kde byl v rozhodné době jednatelem obviněný V. R. , a společnost 9., IČ XY, se sídlem XY (dále jen 9.), kde byl v rozhodném období jednatelem J. K., nar. XY, a aby obvinění unesli před správcem daně důkazní břemeno při prokázání pravdivosti poskytnutých a přijatých plnění uvedených v daňovém přiznání, inicioval obviněný J. P. vytvoření účetních a daňových dokladů, které byly zahrnuty do účetnictví společnosti O. C. a v průběhu provádění daňové kontroly správcem daně byly tomuto předkládány, kdy konkrétně se jednalo o fiktivní doklady na výstupu, a to fakturu č. 20120001 ze dne 22. 12. 2012, kdy je společnosti B. fakturováno poskytnutí služeb v hodnotě 1 250 000 eur, v přepočtu 31 487 500 Kč, ale deklarované plnění se fakticky nikdy neuskutečnilo, a tato faktura a fotodokumentace z této kampaně byly vytvořeny obviněnými V. K. a J. P. pouze za účelem oklamání správce daně daňového subjektu O. C., tedy aby tato společnost mohla za příslušné období doložit oprávněnost požadavku na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, a fiktivní doklady na vstupu, a to fakturu č. 120100014 ze dne 21. 12. 2012, kdy je společností S. A. fakturováno plnění dle objednávky na základě „Smlouvy o dílo ze dne 10. 12. 2012“, základ daně 5 423 205 Kč, daň 1 084 641 Kč, fakturu č. 120100048 ze dne 22. 12. 2012, kdy je společností F. K. fakturováno plnění dle objednávky na základě „Smlouvy o dílo ze dne 12. 12. 2012“, základ daně 3 742 800 Kč, daň 748 560 Kč, fakturu č. 20121202 ze dne 22. 12. 2012, kdy je společností 9. fakturováno dle „Smlouvy o dílo ze dne 3. 12. 2012“, základ daně 15 428 315 Kč, daň 3 085 663 Kč, ale deklarovaná plnění se fakticky nikdy neuskutečnila, a tyto faktury, rozpočty k fakturám a uvedené smlouvy o dílo byly vytvořeny obviněnými V. K. a J. P. za účelem oklamání správce daně daňového subjektu O. C., tedy aby tato společnost mohla za příslušné období doložit oprávněnost požadavku na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, a dále pět daňových dokladů k přijatým platbám č. 1212033, 1212034, 1212035, 1212036 a 1212037 ze dne 31. 12. 2012, vystavených společností A. na prodej „2400 NanoDisků 256 GB (120MB/s) ExtremePro CompactFlash“, znějících vždy na částku 78 124 800 Kč bez DPH a daň 15 624 960 Kč, ale deklarovaná plnění se fakticky nikdy neuskutečnila, a tyto daňové doklady byly vytvořeny obviněnými J. P. a V. R. za účelem oklamání správce daně daňového subjektu O. C., tedy aby tato společnost mohla za příslušné období doložit oprávněnost požadavku na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, přičemž k vyplacení nadměrného odpočtu z důvodu prováděné kontrolní činnosti ze strany finančního úřadu nedošlo, a tímto jednáním se obvinění ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, pokusili způsobit škodu v celkové výši 83 043 664 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 99/2019, podali obvinění A. B., J. F., R. H., J. K., L. L. , J. P. , V. R. a O. V. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. 6. Obviněný A. B. (bod II.) odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků uvedených v obžalobě a že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí řádného opravného prostředku. Nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu uvedenou v bodě 18. jeho usnesení, neboť u skutku pod bodem II. výroku o vině není uvedeno, kdo vlastně spáchal predikativní, hlavní trestný čin za společnost D. Obvinění ani O. V. těmito osobami nejsou a trestní stíhání konkrétní osoby doposud nebylo zahájeno. Bez zjištění pachatele hlavního trestného činu, tj. zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, se nelze dopustit legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ani zjistit, zda došlo k získání majetkové hodnoty. Uvedené nemůže být řešeno jako předběžná otázka podle §9 odst. 1 tr. ř. na základě skutečností obsažených v trestním spisu vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 40 T 9/2017. Obviněný proto nemohl uvedenou skutkovou podstatu zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti naplnit. 7. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že řádně nezjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl důkaz přečtením listin nacházejících se ve spisu na č. listu 5288 až 5323 Podle obviněného nalézací soud separoval jednotlivé listiny a stranám předložil pouze některé (jejichž výčet uvedl), zbývající navrhl provést k důkazu soudu odvolacímu, který však jeho návrhu nevyhověl, a to ani ohledně požadavku na výslech svědka L. K. a SMS komunikací s ním předloženou obviněným O. V., jenž opakovaně navrhl vyslechnout i tajemnici notářky V. K., která by mohla doložit, že osoba L. K. existuje, nicméně ze strany soudů nižších stupňů o to nebyl zájem. 8. Popsanými nedostatky bylo porušeno právo na spravedlivý proces, a proto obviněný A. B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Obviněný J. F. dovolání podal podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a vytýkal nepřezkoumatelnost, nezákonnost, nelogičnost a vnitřní rozpornost rozhodnutí soudů nižších stupňů, které podle něj vycházely ze zcela neprokázaných skutečností, nezkoumaly subjektivní stránku trestného činu, zavinění dovozovaly z nepřímých důkazů, které netvoří ucelený řetězec, nýbrž se jedná o selekci možných důkazních prostředků, nepodporujících teorii o úmyslném jednání. Opakovaně popřel, že by se vědomě s jakýmkoliv úmyslem dopustit skutků, které jsou mu kladeny za vinu. Přezkoumávaná rozhodnutí vzešla z procesu zatíženého porušením procesních principů i práva na spravedlivý proces, neboť vina obviněného nebyla nade vší pochybnost prokázána. Soudy fatálně poškodily jeho práva, když neprovedly jím navržené důkazy. Závěr soudu, že majetek v podobě nemovitosti a vozidla Bentley představoval odměnu obviněného za přijetí postavení jednatele a za plnění pokynů ze strany obviněného L. L., neboť vlastní činností by obviněný takového majetku nenabyl, je učiněn v neprospěch obviněného. Z katastru nemovitostí je patrné, že podíl na nemovitosti nabyl obviněný dříve, než k trestné činnosti mělo dojít, přičemž vzhledem k tomu, že nedisponuje řidičským oprávněním, je odkaz na požitky z vozidla Bentley absurdní. Soudy neobjasnily ani subjektivní stránku, neboť ji dovozovaly pouze z nezjištěných a neprokázaných majetkových vztahů, a tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud, jenž vycházel ze svých domněnek, když jméno obviněného ve skutkových zjištěních figuruje pouze na začátku v nadpisu skutku a na konci u způsobené škody, aniž by tam bylo uvedeno jakékoliv jeho jednání, kterým se měl dopustit čehokoliv protizákonného. Hovoří se pouze o různé činnosti dalších osob, které však ve svých výpovědích obviněného rovněž nezmiňují a nepřisuzují mu žádnou roli v trestné činnosti či jeho povědomí o ní. Osoby, které se měly jednání účastnit a jejichž výpovědi soud označil za důvěryhodné, nic takového neuvádějí, jistým je pouze to, že byl členem statutárního orgánu společnosti a měl provádět úkony za společnost jako jednající osoba. 10. Posuzovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů obviněný označil za nepřezkoumatelná, porušující právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu a právo rovnosti zbraní, s tím, že je řízení zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. v jeho případě došlo k odchýlení se od rozhodovací praxe soudů ohledně uloženého trestu. Za vadný, nepřiměřený a neodůvodněný obviněný považoval i trest, jenž mu sice byl uložen na samé spodní hranici, nicméně mu měl být ukládán pod spodní hranicí trestní sazby, a to jako trest podmíněně odložený. 11. Závěrem obviněný J. F. navrhl, aby „odvolací soud napadený rozsudek buď změnil tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, anebo aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, a to z důvodů podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) d) a e) tr. ř.“ 12. Obviněný R. H. v dovolání podaném na podkladě důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. vytkl, že v jeho případě je dán tzv. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, která jsou nesprávná. Nalézací soud vadně dospěl k závěru o neexistenci obchodního vztahu vzniklého ze smlouvy o postoupení pohledávky mezi společnostmi K. a D., a to pouze na základě toho, že si obviněný nebyl schopen v průběhu výslechu vzpomenout na jméno společnosti, za kterou měl pohledávku (tj. F. D.), což mu s ohledem na časový odstup nelze vyčítat. Jednalo se o obchodněprávní vztah, jehož předmětem bylo postoupení pohledávky, přičemž smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 1. 2012 a 9. 2. 2012 byly soudu předloženy (viz body 103., 104. rozsudku nalézacího soudu). Odkud pocházely prostředky na koupi předmětné pohledávky, obviněný nechtěl specifikovat s ohledem na zásadu zákazu sebeobviňování. Jeho úvahám nebrání zjištění, že nepřesně uvedl datum podpisu smlouvy o postoupení pohledávky, že si pro úhradu předmětné částky zřídil samostatný účet (s ohledem na výši předmětné částky to ale nebylo nic neobvyklého) a že smlouvu o postoupení pohledávky podepsal statutární orgán, nikoliv právní zástupce (kdy právní zastoupení nezbavuje statutární orgán možnosti jednat za společnost i nadále). Pouhý dojem soudu, že by nebyl schopen předmětnou transakci zrealizovat, nelze považovat za řádně provedená skutková zjištění. Uvedený postup je v rozporu s ústavním principem presumpce neviny a z něj vyplývající zásadou in dubio pro reo , jakož i zásadou, aby stát prokazoval vinu obviněného, a nikoliv aby obviněný prokazoval svou nevinu (viz také nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). 13. Popis skutku podle obviněného postrádá základní skutkové okolnosti, a proto trpí sám o sobě vadou, kterou lze označit za chybné hmotněprávní posouzení. Neobsahuje žádné skutkové okolnosti vyjadřující jeho vědomost o tom, že jím převzatá věc byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, soudy vyházely je z napojení na obviněného L. L. a na zdrojovou trestnou činnost. Nic takového ovšem z provedeného dokazování nevyplývá, a podle popisu skutku se měl trestného činu dopustit pouze s obviněnými O. V., A. B., J. F. a Z. O., z jejichž výpovědí nevyplynulo žádné zjištění o tom, že by měl být se zdrojovou trestnou činností, případně s některou z těchto osob obeznámen (obdobně obviněný L. L. ). Výpověď svědka M. K. je důkazem zcela osamoceným, nejednoznačným a pochybným a není zřejmé, jak a odkud měl zjistit, že byl spáchán zdrojový trestný čin podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Nebylo zjištěno, odkud měly finanční prostředky pocházet, a nepostačuje neurčité konstatování, že pocházely z trestné činnosti. V popisu skutku se neuvádí, že by věděl o tom, že peněžní prostředky ve výši 20 000 000 Kč byly dílčí části výnosu z trestné činnosti a ze které. Soud nijak nepropojil jeho jednání s jednáním uvedeným pod bodem I. výroku o vině. V rámci bodu II. nebyl nikdo z obviněných pro zdrojovou trestnou činnost odsouzen. Obviněný O. V. měl sice uplatnit nadměrný odpočet, avšak nebyl za trestný čin zkrácení daně odsouzen. Nedostatečně byly objasněny i skutečnosti vztahující se k tomu, kdy byl čin dokonán. 14. Obviněný R. H. uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, protože se s jeho námitkami nevypořádal a toliko odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 99/2019, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 40 T 9/2017, a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 15. Obviněný J. K. se zřetelem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, protože soudy vyšly z nedostatečných skutkových zjištění pod bodem III. výroku o vině, který je založen na extrémním nesouladu mezi právním posouzením trestní věci na straně jedné a skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů na straně druhé. Účast na jednání týkajícím se NanoDisků popřel a před soudy nižších stupňů zdůraznil, že nikdy nevedl žádné účetnictví a nevypracovával žádné daňové doklady, vyjma jednoho daňového přiznání s nulovým výsledkem. Svědci M. A. a V. K. a obviněný T. H. v tomto směru lhali a obviněný zpochybnil nejen jejich věrohodnost, ale i jeho usvědčující obsah jejich výpovědí. Nalézací soud od státního zastupitelství obdržel usnesení Policie České republiky ze dne 18. 9. 2018 o zahájení trestního stíhání dovolatele a mj. též svědka V. K. (v postavení obviněného), přičemž předložení příslušného spisu mohlo objasnit věrohodnost výpovědí obviněného T. H. a svědka V. K. Pokud by se ve věci konalo dokonce společné řízení (§20 odst. 1 tr. ř.), byla by situace podstatně přehlednější a soudy by se zřejmě objektivně vypořádaly s otázkou věrohodnosti výpovědí T. H., V. K. a M. A. 16. Podle názoru obviněného došlo k porušení základních zásad trestního řízení, a to zásady pravdivého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) a zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.). Byly popřeny požadavky vyjádřené v ustanoveních §125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř. a nebyly respektovány požadavky ustanovení §2 odst. 1, 6 tr. ř. V důsledku toho došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy. K uvedenému došlo v důsledku chybného posouzení věrohodnosti svědků M. A. a V. K. a obviněného T. H. a nevyhodnocením procesních námitek o tom, že obviněný T. H. vypovídal před státním zástupcem bez přítomnosti obhájců v této věci, kteří o tomto úkonu nebyli vyrozuměni, a rovněž v důsledku zamítnutí návrhů i dalších spoluobviněných směřujících k posouzení důvěryhodnosti obviněného T. H. a svědků M. A. a V. K., neboť bez provedení navrhovaných důkazů nelze učinit spolehlivý závěr o vině. 17. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 99/2019, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 40 T 9/2017, podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 40 T 9/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 99/2019. 18. Obviněný L. L. odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měl za to, že z nedostatečných skutkových zjištění soudů nelze učinit závěr, že se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině. Vytkl porušení práva na spravedlivý proces, tzv. extrémní rozpor, porušení základních zásad trestního řízení a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. 19. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. poukázal na skutečnost, že odvolací soud nevyhověl návrhu na výpověď L. K. (a s tím související SMS komunikaci předloženou obviněným O. V.) a obviněného V. K., z jehož dopisu vyplynulo, že dovolatel není osobou, která jemu a obviněnému J. P. předala v XY částku 17,5 milionu jako úplatek pro H. F. Úvaha soudů o předávání informací dovolateli prostřednictvím obviněného J. P. je čirou spekulací nemající oporu v provedeném dokazování. Je odvozena z výpovědi obviněného V. K., který ovšem u hlavního líčení sdělil něco jiného. Bylo prokázáno, že dovolatel H. F. neznal a nebyl s ní v žádném kontaktu. Byl to obviněný J. P. , který mezitím zakládal další společnosti a chtěl od H. F. pomoc, když v reakci na tyto žádosti si obviněný V. K. začal informace ohledně postupu u jednotlivých společností vymýšlet, neboť H. F. s ním již nekomunikovala, a byl to obviněný J. P. , který se z podnětu svědka J. K. s H. F. dokonce jednou sešel, když mu řekla, že s tím již nechce mít nic společného. Přesvědčení soudu o předání částky 17,5 milionu korun tak stojí pouze na výpovědi obviněného V. K., v jehož případě je ze strany soudu opomíjena - zřejmě s ohledem na jeho procesní postavení spolupracujícího obviněného - možná motivace jeho jednání, zejména pak nejsou reflektovány jeho dluhy. Podle názoru dovolatele by přitom měla být finanční situace obviněného V. K. prověřena, aby mohl být vyloučen nebo naopak potvrzen možný motiv jeho jednání, jakož i tvrzení obviněného J. P., že organizátorem trestné činnosti byl právě tento obviněný, a to z důvodu jeho vysoké zadluženosti (dluh ve výši přes 40 milionů korun byl zřejmě i důvodem, proč se obviněný V. K. dostavoval k soudu vždy za přítomnosti dvou policistů). Že obviněnému V. K. byl přiznán status spolupracujícího obviněného, ho samozřejmě nevyviňuje z možného organizování trestné činnosti tak, jak to popisuje obviněný J. P. 20. Pokud jde o skutek pod bodem III., účast na jednání týkajícím se NanoDisků popřel, vše, co řekli obviněný T. H. a svědci V. K. a M. A., je lež, žádné NanoDisky z Číny neobjednával, vše zajišťoval obviněný T. H. Uvedené osoby ovládaly společnost A. T., jakož i svědka M. P., a on sám nevěděl, že páchají trestnou činnost. Nelze uvěřit zjednodušujícímu výkladu soudů o věrohodnosti výpovědi obviněného T. H., který v minulosti požadoval úplatek 1 000 000, jinak bude vypovídat proti obviněnému a označí ho za organizátora trestné činnosti. O tom byl sepsán i záznam advokáta ze dne 19. 6. 2019, nicméně svědci v něm uvedení, kteří se mohli k takovému postupu T. H. vyjádřit, byli označeni jako osoby pod vlivem dovolatele. Ten i samotnou zmíněnou listinu nenahlíží pouze jako na návrh na provedení důkazů ve věci, nýbrž na důkaz, který měl být podle §213 odst. 1 tr. ř. při hlavním líčení předložen stranám k nahlédnutí, popř. mělo být postupováno podle §213 odst. 2 tr. ř. Soudy se podrobně nezabývaly osobou obviněného T. H., přestože byl pro daňovou trestnou činnost odsouzen ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. sp. zn. 5 T 83/2017. Dále vytkl, že svědek M. A., označený za tzv. bílého koně, měl tytéž znalosti o předmětu podnikání společnosti E. jako obviněný T. H. o předmětu podnikání společnosti D. Co se týče svědka V. K., dovolatel navrhl odvolacímu soudu doplnit dokazování o skutečnosti vyplývající z trestní věci vedené u Policie České republiky NCOZ SKPV pod č. j. NCOZ-10458-156/TČ-2017-412302-C (výslechy svědků L. B., M. K., T. H. a J. B., písmoznalecký posudek). Provedení důkazu předmětným vyšetřovacím spisem by soudům obou stupňů umožnilo objasnit důvody a motivaci obsahu výpovědi jak svědka V. K. (zde v postavení spolupracujícího obviněného), tak obviněného H. (v této věci usilujícího o postavení spolupracujícího obviněného), důvěryhodnost těchto osob. Pokud by se konalo společné řízení (§20 odst. 1 tr. ř.), byla by situace podstatně přehlednější a soudy by se zřejmě s otázkou věrohodnosti zmiňovaných osob vypořádaly objektivně. 21. Výpovědi svědků J. H., M. B., R. H., P. B., T. G., L. P. a L. B. dosvědčují jednak aktivitu obviněného T. H. ohledně vylákání peněz od dovolatele, jednak to, že se tento obviněný společně se svědky M. A. a V. K. snažili ovlivňovat výpovědi případných svědků v neprospěch dovolatele - že v případě jakéhokoliv šetření mají vypovídat, že za touto trestnou činností stojí jako organizátor dovolatel. Z těchto výpovědí také vyplývá, že se na ně snažili převést společnost a požadovali uvedení skutečností, z nichž se mělo podávat, že za nimi stojí dovolatel, event. že na základě jimi sdělených skutečností došlo k jeho trestnímu stíhání v jiné trestní věci. Výpověď svědka L. B. dokládá, že obviněný T. H. s ním v roce 2014 založil na Kypru společnost, což svědčí o tom, že trestnou činnost ohledně NanoDisků organizoval obviněný T. H. Soudy zamítly návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků F. K., D. H. a B. W. a přehráním videozáznamu „zřejmě“ dokumentujícího požívání omamných a psychotropních látek obviněným T. H. v rozhodném období, což mohlo mít vliv jak na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti i obecnou věrohodnost jeho výpovědi. Protože za trestním stíháním dovolatele stála osoba spolupracující s policií jménem „V.“, správně P. W., která po něm prostřednictvím obviněného T. H. požadovala peníze, snažil se ji dovolatel ztotožnit. Jeho návrhům na doplnění dokazování však soudy nevyhověly. Nevyhověly ani návrhu na výslech svědků L. K., F. K., D. H. a B. W. 22. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 99/2020, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 40 T 9/2017, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon jeho trestu. 23. Obviněný J. P. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a vytkl, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. 24. Podle jeho názoru došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení danému extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci. Soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně a nesprávně a bez přiměřených důvodů nepřihlédly ke skutečnostem, které mohly přispět k správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností. Neprovedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny dovolatele, nehodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které odporují zásadám formální logiky. Svá rozhodnutí nezdůvodnily dostatečným a přesvědčivým způsobem. 25. Výrok o vině je podle něj nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti - pojmové znaky trestného činu, tj. protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a škodlivým následkem (kauzální nexus) a zavinění. Měl za to, že skutkové závěry soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Brojil proti výpovědi spolupracujícího obviněného V. K., který na něj přenesl vlastní vinu. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012) a na článek doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D., publikovaný dne 1. 6. 2018 v Advokátním deníku, akcentující nutný kritický přístup k výpovědím spolupracujících obviněných. V projednávané věci je přitom důvěryhodnost obviněného V. K. minimální. Jmenovaný byl opakovaně odsouzen za trestné činy majetkové povahy, byl prý též ve výkonu trestu ve Spolkové republice Německo za „převaděčství“ a mnoha lidem (dovolatele nevyjímaje) dluží velké finanční částky. Navíc napomáhal policii s rozkrýváním trestné činnosti v jiné kauze, byl pod její ochranou a požíval nadstandardního přístupu. I to mohl být důvod, proč byla jeho pozice v trestní věci zcela upozaděna, a v rozporu s dalšími důkazy byl za pachatele označen dovolatel a další osoby. Odvolací soud zcela ignoroval skutečnost, že mu obviněný V. K. zaslal zprávu, že se předání peněz, které měli on a dovolatel údajně obdržet od obviněného L. L. v rámci akce „F.“, proběhlo jinak, než doposud vypovídal, a soud ani neuznal za nutné předvolat obviněného V. K. k další výpovědi. 26. Pokud jde o spolupráci s H. F., samotný způsob vzniku „požadavku“ na získání kontaktu na finančním úřadě, jak jej popsal obviněný V. K. a jak to od něj doslovně převzal ve svém rozsudku soud, je naprosto nepravděpodobný a nelogický a skutkové závěry soudů obou stupňů nevyplývají z provedených důkazů. Byl to naopak obviněný V. K., který dovolateli sdělil, že má a nabídl kontakt na finanční úřad. Dovolatel jej seznámil s obviněným L. L. , o kterém dovolatel věděl, že má nějaké společnosti. Pak dovolatele kontaktoval J. K., údajný kamarád obviněného V. K., s prosbou, zda by dovolatel tomuto obviněnému nepomohl a nesetkal se s jakousi jeho známou H. F., která s ním prý nechce komunikovat, od níž ovšem něco nutně potřebuje. Dovolatel v tu dobu ani nevěděl, že se jedná o uvedený kontakt obviněného na finančním úřadu. S H. F. se tedy krátce potkal, ta mu řekla, že už nechce mít s obviněným V. K. nic společného, nechce mu pomáhat a vůbec neví, o co jde. Tím pro dovolatele celá záležitost skončila. Jestliže nebylo jednání H. F. shledáno soudem protiprávním a informace od ní získané byly bezcenné, nemohlo být shledáno jako protiprávní ani jednání dovolatele, které směřovalo (ať už jakýmkoliv způsobem) vůči ní a následně s využitím takto získaných informací k vylákání nadměrného odpočtu DPH. A jestliže byly informace od H. F. bezcenné, nemohlo být za ně dovolateli a obviněnému V. K. vyplaceno ze strany obviněného L. L. 17 500 000 Kč jako provize. Samo vyplacení provize je tvrzeno pouze zcela nedůvěryhodným obviněným V. K. 27. Co se týče argumentace nalézacího soudu v bodě 154. rozsudku, zdůraznil obviněný, že samotné ručně psané poznámky na zadní straně dokumentů nedokládají, že je psal právě on. Orgány činné v trestním řízení nezadaly znalecký posudek, který by porovnal jeho rukopis s těmito poznámkami. Pokud jde o osobu L. K., který podle soudů nebyl v Maďarské republice ztotožněn, namítl, že jmenovaný se musel prokázat doklady při zakládání bankovního účtu společnosti D., čili existovat musel. Navíc se přihlásil soudu s tím, že je připraven podat svědeckou výpověď. Dříve vypovídat nechtěl, neboť byl vydírán P. W., který byl podle dostupných veřejných zdrojů (internetové odkazy dovolatel uvedl) informátorem policie a poté finanční správy a vydíral podnikatele mající problémy s DPH. Odvolací soud snahu L. K. vypovídat ignoroval. 28. Obviněný J. P. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2020 (správně mělo být uvedeno 22. 7. 2020 – pozn. Nejvyššího soudu), sp. zn. 3 To 99/2019, v rozsahu, který se ho týká, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující a zprostil jej obžaloby. Navrhl rovněž, aby mu byly uhrazeny náklady řízení. 29. Obviněný V. R. odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 30. Uvedl, že v konkrétním případě dovodily soudy vinu dovolatele pouze z jistých možností, které si však velmi účelově samy vytvořily a účelově konstruovaly s cílem za každou cenu prokázat jeho vinu, a to i za existence extrémních nesouladů mezi obsahem jednotlivých důkazů a skutkových zjištění. V projednávané věci se jedná o naprostou důkazní nouzi, kdy žádný z provedených důkazů nesvědčí pro závěr, že obviněný je vědomým (spolu)pachatelem trestné činnosti. 31. Co se týče společností B., S. A., F. K., 9. a O. C. a jednání ve vztahu k nim, tedy první dva obchodní případy, v nichž měl dovolatel podle soudů figurovat, není dán jediný důkaz, že by s nimi měl dovolatel jakýkoliv obchodní či jiný vztah. Pokud jde o fakturaci ze společnosti A. za NanoDisky na O. C., přiznal, že na základě uzavřených obchodních smluv skutečně vystavil zálohové faktury na budoucí dodání a prodej zboží. Zboží v době jejich vystavení tedy nemuselo být společnosti A. dodáno, což je uvedeno i v obchodních smlouvách, a jedná se o zcela standardní obchodní zvyklost. Ačkoliv tedy s prvními dvěma případy neměl nic společného, byla vyčíslena škoda, v níž bylo promítnuta i tato jednání. Doplnil, že z jeho strany byl obchod zdokladován platnými smlouvami, ve smlouvách je jasně uvedeno dodání zboží, vystavení zálohových faktur dříve, než nastane plnění (v tomto případě dodání zboží), je zcela legitimní a legální, takže tyto faktury z logiky věci nemohly být fiktivní, úhrada směnkami je standardní nástroj finančního plnění, vystavené daňové doklady tedy byly navázány na platby, ne na dodání zboží. Vše bylo učiněno po poradě s daňovým poradcem, který v tomto postupu neshledal nic nezákonného. Za společnost A. bylo vše zdokladováno a zaúčtováno, příslušné daně byly v zákonem stanovených termínech přiznány a odvedeny. Soudy se nevypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu. U obviněného přitom nebyl prokázán úmysl oklamat správce daně. 32. K bodu 92. rozsudku nalézacího soudu poznamenal, že v říjnu až prosinci 2013 řešil s obviněným J. P. v rámci zachycené komunikace pouze převod společnosti A. na nového majitele. K bodu 230. uvedl, že soud na straně jedné dospěl k závěru o úmyslném jednání, na straně druhé konstatoval, že obviněný musel být s nelegálností obchodu minimálně srozuměn. Dále prezentoval polemiku s jednotlivými pasážemi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který podle obviněného zřejmě nezná realitu obchodního styku, pokud mu vyčetl, že se osobně nesetkal se zástupcem firmy P. namítl, že společnost A. byla v celé kauze poškozenou, neboť z obchodu odvedla DPH. Nebyla tzv. „bufferem“, tedy subjektem, který vyvolává dojem seriózního obchodu a tím zastírá nekorektní jednání. Akcentoval, že celou věc nelze uzavřít s tím, že se jedná o řetězec podvodných firem, a nelze trestně stíhat každého, kdo přijde do kontaktu se společností žádající nadměrný odpočet DPH. Odmítl úvahu soudu, že mu jako obchodníkovi nepřišlo podezřelé, že nikdy neviděl zástupce společnosti P., ač od ní měl nakoupit značné množství NanoDisků ve vysoké hodnotě. Není pravdivým ani tvrzení, že se pod vidinou snadného zisku zapojil do obchodu, o kterém musel vzhledem k okolnostem vědět, že není reálným obchodem. Nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o podvod. Po obviněném J. P. žádal dodání daňových dokladů za prodej zboží ze společnosti P., k tomu ovšem nedošlo, proto chtěl tento obchod stornovat, ale jmenovaný obviněný jej přesvědčil, že se obchod musí dokončit kvůli hrozící škodě. Vyhověl mu a tím pro něj celá úloha skončila. Označení obviněného jako spolupachatele je tudíž nelogické. 33. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že obžaloba dostatečným způsobem neprokázala jeho podíl na skutku. Závěr soudu, že komunikoval s obviněnými J. P. a V. K., je zcela pravdivý. Soud však ignoroval, že dovolatel s obviněným V. K. spolupracoval již dříve (několik let) a za tu dobu nedošlo z jeho strany k jakémukoliv nezákonnému jednání. Jejich obchodní vztahy byly vždy korektní. Orgány daňové správy nezjistily v činnosti společnosti A. žádné nedostatky. Obviněný neměl důvod o poctivosti a korektnosti jmenovaných spoluobviněných pochybovat. 34. Uzavřel, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když soudy dovodily závěr o jeho vině z důkazní nouze a jejich skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 99/2019, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 40 T 9/2017, v celém rozsahu zrušil a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 35. Obviněný O. V. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. a vytkl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. 36. Namítl, že soudy porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci a že jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Měl za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a že nebyl usvědčen ani důkazy přímými, ani logicky uzavřeným řetězcem důkazů nepřímých. Soudy nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., odepřely mu je jeho procesní práva, zejména tím, že neprovedly jím navrhované důkazy, především nevyhověly jeho návrhu na výslech L. K., který je ve vztahu k dovolateli osobou zcela stěžejní, bez jejíž výpovědi nelze učinit spolehlivá skutková zjištění. Soudy dospěly k závěru o jeho neexistenci toliko na základě vyjádření maďarského prokurátora. Ignorovaly přitom způsoby ze strany dovolatele předestřené, jimiž bylo možné jej ztotožnit. Namítl nedostatek subjektivní stránky stíhaného trestného činu, resp. absenci patřičné argumentace odvolacího soudu, na základě jakých konkrétních důkazů a jakým způsobem byl závěr o naplnění subjektivní stránky učiněn. Odmítl, že by jednal na podkladě vědomí o nelegálním původu finančních prostředků, že by jeho jednání mělo vést k úmyslnému zastření či ztížení nebo znemožnění zjištění původu peněz, když tyto byly poukázány na existující účty existujících společností. Hotovostní výběr jednoho milionu korun českých měl rovněž jednoznačný důvod, když šlo o půjčku, která byla řádně vrácena. V pochybnostech je pak nutné vždy posuzovat míru či samotnou existenci zavinění ve prospěch obviněného. V kontextu námitek týkajících se subjektivní stránky poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1524/2010, ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 761/2014). 37. Dále brojil proti závěru o protiprávnosti jednání. Podle něj nebylo nikterak odůvodněno užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. I kdyby soud snad dovodil, že jednal s prostředky společnosti D. zcela svévolně, rozhodně nemohl být naplněn kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu. Prostředky byly totiž - až na 1 milion - zaslány na existující účet exitující obchodní společnosti. Jak s nimi tyto subjekty dále naložily, již není odvislé od jednání dovolatele, ani není závislé na jeho vůli. Těžko mu tak lze k tíži přičítat počínání jiných, na něm nezávislých subjektů. Nesouhlasil také se závěrem, že konkrétní trestný čin spáchal po předchozí domluvě společně se spoluobviněnými A. B., R. H., J. F. a Z. O. a že měli společným jednáním usilovat o to, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která měla být získána trestným činem na území České republiky, tento čin spáchali ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu a v hodnotě velkého rozsahu a měli jím získat pro jiného prospěch. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak soud k takovému závěru dospěl, nic takového z provedeného dokazování (zejména odposlechů) nevyplývá, předchozí domluva není nijak zdůvodněna. Skutková zjištění rovněž nemohou být podkladem pro hmotněprávní kvalifikaci spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když při absenci společného úmyslu a domluvy by přicházelo v úvahu posouzení předmětného jednání maximálně jako jednání pomocníka ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. 38. Výhrady vztáhl obviněný i proti výroku o trestu. Trest zákazu činnosti, který mu byl uložen, považoval za trest nepřípustný. Soud není oprávněn uložit trest zákazu činnosti za činnost, kterou pachatel nevykonal v souvislosti s páchanou trestnou činností (srov. §73 odst. 1 tr. zákoníku). Trestný čin, který je mu kladen za vinu, nespáchal jako člen statutárního orgánu obchodní společnosti nebo jako člen kontrolního orgánu obchodní společnosti nebo v souvislosti s funkcí prokuristy obchodní společnosti. Souvislost spáchaného trestného činu s činností musí být užší, přímá a bezprostřední. Obecné vymezení činností, jejichž výkon lze zakázat, obsahuje §73 odst. 3 tr. zákoníku, kde je uvedeno, že trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Zákaz činnosti spočívající v zastupování na základě plné moci nelze podřadit pod žádnou ze shora uvedených taxativních činností. Soudem uložený zákaz „zastupování na základě plné moci” lze považovat za nesrozumitelný a v rozporu se zákonem, neboť není zřejmé, zda se zákaz vztahuje na zastupování zmocnitele navenek, např. před správními orgány, nebo se vztahuje na zákaz k libovolnému zastupování na základě plné moci, což by mohlo vést fakticky k zákazu zastoupení též mimo obchodní činnost zmocnitele (např. při přebírání poštovní zásilky). Soud nebyl oprávněn svévolně ukládat trest nad rámec, který připouští zákon. Ukládaný zákaz činnosti musí být v rozsudku určen přesně a jednoznačně tak, aby nevznikaly pochybnosti při jeho výkonu a aby byl tento výkon kontrolovatelný. 39. Na závěr obviněný O. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 99/2019, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 40 T 9/2017, aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. apeloval na předsedu senátu soudu prvního stupně, aby Nejvyššímu soudu bez zbytečného odkladu předložil spisový materiál spolu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí tak, aby o něm dovolací soud mohl rozhodnout v zákonné lhůtě čtrnácti dnů. Pokud takto nebude učiněno, žádal Nejvyšší soud o využití pravomoci vyplývající mu z §265o odst. 1 tr. ř. a žádal, aby před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí, neboť jsou k tomu dány okolnosti vyplývající z podaného dovolání a z obsahu spisu. 40. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovoláním předeslal, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným, což znamená, že s poukazem na něj se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. K zásahu do skutkových zjištění soudů lze přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, prokáže-li se existence tzv. extrémního rozporu. Současně zdůraznil, že opakuje-li obviněný v dovolání jen námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1298/2017). 41. Pokud jde o dovolání obviněného L. L., poznamenal, že se ve své podstatě jedná o polemiku se skutkovými závěry soudů, přičemž takové námitky do zvoleného (ani jiného) dovolacího důvodu nespadají (viz námitky ohledně nesprávného hodnocení svědeckých výpovědí M. A. a V. K., resp. výpovědí spoluobviněných V. K. a T. H.). Poukázal na úvahy soudů obsažené v bodech 143. až 149., 193., 194. a 207. (rozsudek nalézacího soudu) a 24., resp. 37. (usnesení odvolacího soudu), jímž podle jeho mínění nelze nic vytknout. Uvedl, že do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá ani výhrada ohledně neprovedení výslechu svědků F. K., D. H., B. W. a L. K. a neprovedení listin z jiných trestních řízení, resp. ve vztahu k osobě P. W. Případné opomenutí důkazů ve věci neshledal. Odvolací soud přesvědčivě a v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zdůvodnil, proč odmítl provést další navrhované důkazy, přičemž se odvolal na jejich zjevnou nadbytečnost (viz bod 137. rozsudku nalézacího soudu, resp. body 26. a 27. usnesení odvolacího soudu). 42. Podle státního zástupce i dovolání obviněného R. H. směřuje do značné míry vůči soudy zjištěnému skutkovému stavu. Do deklarovaného dovolacího důvodu nelze zařadit ani výhrady ohledně nedostatků popisu skutku v bodě II. výroku o vině, které mají spočívat v absenci popisu dovolatelovy vědomosti o tom, že jím převzatá věc byla získána trestným činem, resp. že není specifikováno, odkud měly finanční prostředky pocházet. Tyto námitky nicméně neshledal opodstatněnými. Podle něj popis skutku v napadeném rozsudku vyjadřuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, alinea první, písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. V popisu skutku je přesně označen zdrojový trestný čin a řádně popsáno postupné převádění výnosů z tohoto trestného činu. Státní zástupce přisvědčil dovolateli, že nalézací soud měl v rámci výroku o vině uvést právní kvalifikaci podle příslušné trestněprávní normy včetně účinnosti [tj. ustanovení §216 odst. 1, alinea první, písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015], jelikož se uvedená skutková podstata v průběhu doby v důsledku novelizací měnila. Měl ale za to, že s ohledem na skutečnost, že trest byl ukládán při samé spodní hranici, jež novelizacemi změny nedoznala, nemělo toto pochybení vliv na celkovou správnost rozsudku nalézacího soudu a nemůže být relevantním dovolacím důvodem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 6 Tdo 462/2011). 43. I V. R. vznesl podle státního zástupce námitky procesní a důkazní, jež do deklarovaného dovolacího důvodu nespadaly a s nimiž se navíc oba soudy v rámci trestního řízení dostatečně vypořádaly [bod 230., resp. 238. rozsudku nalézacího soudu, v nichž soud popsal zcela bizarní způsob obchodování dovolatele, z něhož lze bezpochyby dovodit i subjektivní stránku v podobě nejméně nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, bod 40. usnesení odvolacího soudu, v němž se soud vypořádal s námitkami ohledně rozsahu fiktivní fakturace, a to výstižným rozborem institutu spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku]. 44. Za námitky procesní povahy označil státní zástupce rovněž ty námitky obviněného O. V. týkající se údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. údajně nesprávného hodnocení důkazů. S těmito se navíc soudy vypořádaly (body 169. a 170. rozsudku nalézacího soudu, bod 31. usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu k trestu zákazu činnosti konstatoval, že podmínkou uložení tohoto trestu ve smyslu §73 odst. 1 tr. zákoníku není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána. V dané věci byl obviněný zástupcem zahraniční společnosti D. a jednal za ni nejen vůči „obchodním partnerům“, ale i vůči orgánům státní správy, a zároveň ovládal v plné míře i její bankovní transakce, přičemž se zjevně v rámci své trestné činnosti zaštiťoval samostatnou právní subjektivitou této obchodní korporace. Tímto se role dovolatele velmi blížila roli statutárního orgánu, a proto mu bylo možné tento druh trestu uložit. 45. Rovněž v dovolání obviněného J. F. zaznamenal v podstatě pouze námitky skutkové a důkazní povahy, v dovolacím řízení zcela irelevantní. Dovolatel sice tvrdil, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka předmětných trestných činů, avšak k uvedené úvaze dospěl na základě zpochybnění hodnocení důkazů ze strany soudů a na to navazujících skutkových závěrů, které nahradil svými. Státní zástupce neshledal tzv. extrémní rozpor a odkázal na body 185. až 189., resp. 211. rozsudku nalézacího soudu. Ke zpochybňované adekvátnosti uloženého trestu podotkl, že uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). I přesto uvedl, že nalézací soud se při ukládání trestu důsledně řídil všemi požadavky stanovenými §38 a §39 tr. zákoníku, přičemž svoje úvahy v tomto směru řádně popsal v bodě 244. svého rozhodnutí. 46. Státní zástupce uzavřel, že společným jmenovatelem všech shora zmíněných dovolání obviněných L. L., R. H., V. R. a J. F. je prostá polemika s hodnocením důkazů soudu prvního stupně, se kterými se bez výhrad ztotožnil i soud odvolací, kdy oba soudy svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily. Dovolání uvedených obviněných nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto státní zástupce navrhl, aby je Nejvyšší soud jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 47. Námitky obviněných J. P. a J. K. označil státní zástupce za uplatněným dovolacím důvodům [§265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.] či jiným v zákoně uvedeným důvodům dovolání neodpovídající. Podstatou nich je totiž vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů, zejména se způsobem hodnocení důkazů, případně se způsobem odůvodnění rozhodnutí. Neopodstatněné jsou jejich závěry o porušení práva na spravedlivý proces. 48. Nepřisvědčil obviněnému J. P. , že by soudy výrok o jeho vině (v části pod bodem I.) založily pouze na výpovědi spolupracujícího obviněného V. K., kterou podle obviněného neověřovaly. Soud hodnotil výpověď tohoto obviněného též ve spojitosti s dalšími důkazy, tato korespondovala nejen s výpověďmi několika svědků, ale také s doklady zajištěnými u obviněného J. P. při domovní prohlídce. Soud hodnotil i výpověď dovolatele, přičemž v ní zjistil vnitřní rozpory i rozpory s dalšími důkazy, zejména s obsahem záznamu o sledování, proto nemohl jeho obhajobu přijmout. Podle názoru státního zástupce se soudy zabývaly i návrhem obviněných na výslech L. K. (body 137. rozsudku nalézacího soudu, bod 27. usnesení odvolacího soudu), přičemž dospěly ke zcela logickému závěru, že jde o smyšlenou identitu. Poukaz obviněného J. P. na zproštění obžaloby H. F. nemůže být relevantní, když důvody zproštění nelze vztáhnout na dovolatele. Bez ohledu na konečný význam informací od H. F. pro spáchání trestného činu bylo jednání obviněného, na rozdíl od jednání jmenované, od počátku neseno úmyslem vylákat nadměrný odpočet. Jednání obviněného se nevyčerpávalo příjmem informací od H. F.. Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku, zapojení obviněného J. P. do činnosti směřující k vylákání nadměrného odpočtu bylo podstatně širší, neboť např. konkrétně pro společnosti D., D., A. T., C. & E., L., vykazující fiktivní přijatá zdanitelná plnění, zařizoval daňové záležitosti (viz zejména body 147., 154. a 161 rozsudku). 49. Vytýkal-li obviněný J. K. postup při hodnocení výpovědí obviněného T. H. a svědků M. A. a V. K., opomíjí, že rozhodnutí o vině je založeno i na řadě dalších důkazů, např. na obsahu záznamu telekomunikačního provozu. Výpovědi uvedených osob přitom soudy pečlivě hodnotily (§2 odst. 6 tr. ř.) a konstatovaly, že korespondují s dalšími důkazy (viz zejména body 193. až 209.), proto se požadavky na doplnění dokazování ke zpochybnění jejich věrohodnosti jevily jako nedůvodné a nadbytečné. Adekvátní stanovisko k důkazním návrhům obviněného zaujaly oba soudy (bod 137. rozsudku nalézacího soudu, bod 38. usnesení odvolacího soudu). Pokud jde o výhradu, že soudy nevyhodnotily námitky proti výslechu obviněného T. H. státním zástupcem bez přítomnosti obhájců dalších obviněných, poznamenal, že je zřejmé, že právo na obhajobu nemohlo být nijak dotčeno. Výslech obviněného konaný dne 12. 6. 2017 byl proveden podle §178a odst. 3 tr. ř. státní zástupkyní, šlo tedy o výslech, který souvisí s výlučným právem státního zástupce označit obviněného za spolupracujícího. Jak je zřejmé z protokolu o tomto výslechu, byl zaměřen především na zjištění podmínek pro toto označení. K osobám dalších obviněných a jejich účasti na trestné činnosti se obviněný nevyjadřoval. Podstatná z hlediska dodržení práva na obhajobu je především skutečnost, že obviněný T. H. vypovídal dne 4. 10. 2018 v hlavním líčení, kterého se zúčastnil jak obviněný J. K., který využil svého práva vyjádřit se k jeho výpovědi, tak i jeho obhájce, který využil právo klást mu otázky. 50. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněných J. P. a J. K. obsahově nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto navrhl, aby Nejvyšší soud tato dovolání jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 51. K dovolání obviněného A. B. státní zástupce uvedl, že námitku, podle níž znaky skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku nelze naplnit v případech, kdy nebylo pravomocně rozhodnuto o hlavním trestném činu, či dokonce ani zahájeno trestní stíhání proti pachateli takového zdrojového trestného činu, nutno odmítnout. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti sice závisí na hlavním, tzv. predikativním trestném činu, to ale neznamená, že by tato souvztažnost vylučovala uznání viny u legalizačního trestného činu za situace, kdy by o hlavním trestném činu nedošlo k uznání viny. Právní teorie i praxe se v této souvislosti se situací, kdy dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o hlavním trestném činu, již musela vypořádat (zejména z důvodu, že nebyl zjištěn pachatel tohoto trestného činu). Judikatura se v zásadě ustálila na závěru, že posouzení, zda došlo k získání majetkové hodnoty trestným činem, může být předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 tr. ř. závisející jen na zhodnocení daných okolností případu, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, z něhož majetková hodnota pochází (srov. Draštík, A., Fremr, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1314, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 8 Tdo 1570/2019). V posuzované věci byla navíc otázka zdrojového trestného činu již pravomocně vyřešena, a to přímo v těch rozhodnutích, v nichž byla posuzována i vina dovolatele za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. Podle státního zástupce obviněný ve svém dovolání zřejmě vycházel z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěl nalézací soud a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Z těchto rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný se trestného činu dopustil ve vztahu k věci, jež pocházela z trestného činu zkrácení daně podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a to konkrétně z toho jeho dílčího útoku, který byl kvalifikován jako dokonaný a byl vymezen pod bodem I. 2) výroku o vině. Z uvedeného rozsudku rovněž jednoznačně vyplývá, kdo byl pachatelem hlavního trestného činu a jakým způsobem se jej dopustil. 52. Nelze přisvědčit ani procesní námitce tzv. opomenutých důkazů. Obviněný sice reklamoval neprovedení všech listin jím předložených u hlavního líčení dne 4. 2. 2019, nicméně tyto stranám podle §213 odst. 1 tr. ř. předloženy k nahlédnutí v kompletním rozsahu byly, jak plyne z protokolu o hlavním líčení. Návrhy na výpověď tajemnice notářky V. K. a údajné osoby L. K., jak ostatně vyplývá ze samotného dovolání, nevzešly ani ze strany dovolatele, nelze tak v případě nevyhovění těmto návrhům na doplnění dokazování hovořit o zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces. 53. Státní zástupce uzavřel, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. byly obviněným A. B. uplatněny jen formálně. Dovolací námitky nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně do procesní stránky věci a nebyly výhradami proti právnímu posouzení činu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. III. Přípustnost dovolání 54. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných jsou podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, že je podaly včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 55. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 56. Obvinění odkázali na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. 57. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. 58. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 59. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Z logiky věci i obsahu podaných dovolání je zřejmé, že obvinění A. B., R. H., J. P. a O. V. uplatnili tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. 60. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Obecně ke skutkovým dovolacím námitkám obviněných 61. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). 62. Obvinění A. B., J. K., L. L. a O. V. dle výše uvedeného rozporovali dostatečnost a kompletnost provedeného dokazování a reklamovali nevyhovění jejich návrhům na doplnění dokazování soudy nižších stupňů (obviněný J. K. však takovou skutečnost v bodě IV. jeho dovolání toliko obecně proklamoval, aniž specifikoval, jaké konkrétní důkazy podle něj zůstaly opomenuty, tudíž se jeho argumentací se nemohl dovolací soud blíže zabývat). Z toho pak dovozovali nemožnost dospět ke skutkovým závěrům a v návaznosti na to k závěrům právním, které soudy učinily. Těmto námitkám však obecně přisvědčit nelze. 63. K případnému opomenutí důkazů je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 64. Těmto povinnostem jakož i náležitostem vyžadovaným ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. o odůvodnění rozsudku či usnesení stran návrhů na doplnění dokazování soudy nižších soudů zcela dostály. Především o důkazních návrzích v hlavním líčení či veřejném zasedání formálně rozhodly a tato rozhodnutí ve svých rozhodnutích přiléhavě a důsledně odůvodnily (viz body 137. a 138. rozsudku soudu prvního stupně a 26., 27. a 38. usnesení soudu odvolacího). Zejména náležitě vysvětlily, že pro svá skutková zjištění opatřily objemné penzum jiných důkazů v podobě svědeckých výpovědí, výpovědí obviněných, kteří trestnou činnost doznali, a důkazů listinných, které tvořily dostatečný podklad pro vyslovení viny obviněných bez důvodných pochybností, tudíž důkazní návrhy byly vyhodnoceny jako nadbytečné a nedůvodné, popř. procesně nerealizovatelné. Tímto způsobem se soudy řádně vyjádřily k navrhovaným listinám (vyšetřovací spis s výpovědí V. K., SMS komunikace s údajným L. K., advokátní záznam ze dne 19. 6. 2017, novinové články o osobě P. W. atd.) i výslechům svědků M. M., M. B., E. Š., M. Š., D. H., B. W., F. K. a L. K., u něhož bylo velmi podrobně soudy odůvodněno, proč a na základě jakých důkazních prostředků není možno reálně uvažovat o pravé identitě konkrétní osoby, ačkoli byly provedeny faktické úkony, aby nezjištěná osoba kontaktovala pod tímto jménem (resp. pod jménem nikoli korespondujícím a shodujícím se mj. s příjmením „K.“) dokonce odvolací soud a vzbudila tak zdání možné svědecké výpovědi ve prospěch obviněných. Rozhodně tedy ve věci nelze konstatovat existenci tzv. opomenutých důkazů, potažmo z toho obviněnými dovozené porušení práva na spravedlivý proces. 65. V projednávaném případě dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 140. – 230. rozsudku soudu prvního stupně a body 22. - 41. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 66. Dovolací soud nicméně nad rámec výše uvedeného poznamenává, že vina obviněných byla v projednávané věci nade vší pochybnost prokázána, přičemž níže budou shrnuty základní okruhy námitek, jimiž obviněné vyjádřili nesouhlas se závěry o jejich vině, neboť tato údajně z provedeného dokazování a obsahu jednotlivých důkazů nevyplývá. Krom toho bylo zpochybňováno i patřičné vyjádření některých zákonných znaků trestné činnosti v příslušných pasážích skutkových vět. Ke skutkovým dovolacím námitkám obviněných L. L. a J. P. ke skutku pod bodem I. 67. V tomto případě, ač oběma obviněnými byl namítán tzv. extrémní rozpor, jenž Nejvyšší soud neshledal, lze plně odkázat na body 140. – 166. rozsudku nalézacího soudu a 22. – 27. usnesení odvolacího soudu, v nichž se oba soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s obsahově totožnými námitkami obviněných, kteří zejména zpochybnily věrohodnost je usvědčující výpovědi spolupracujícího obviněného V. K. a označili jej naopak za hybatele této části trestné činnosti. Soudy nižších stupňů však tuto námitku neopomenuly a podrobně popsaly rozpory ve výpovědi obviněných a to, že naopak výpověď V. K. plně koresponduje s obsahem svědeckých výpovědí J. H., P. Č. a M. B., protokoly o sledování osob a záznamy telekomunikačního provozu, které objektivně zachycují komunikaci mj. mezi obviněným a jejich pravé role v trestné činnosti, jakož i skutečnosti popsané ve skutkové větě. Nelze tedy přisvědčit opakovanému tvrzení, že výpověď spolupracujícího obviněného je jediným dovolatele usvědčujícím důkazem ve věci. Ani dovolací soud neshledal logiku v námitce o údajné zadluženosti V. K. v návaznosti na obsah jeho výpovědi a pozici spolupracujícího obviněného, neboť není zřejmé, jaká má být souvislost mezi zadlužením a mj. sebe sama usvědčující výpovědí. Logicky správně byly vyhodnoceny i poznatky plynoucí z nálezů listin při domovních prohlídkách vykonaných u obviněných a obsahy těchto listin. Dokumentace zajištěná zejména prostřednictvím finančních úřadů pak spolehlivě dokladuje tu část trestné činnosti uvedenou pod body 1) – 4), podle níž (stručně vyjádřeno) společnosti D.T.I.L., D., D. a D. neoprávněně nárokovaly nadměrný odpočet DPH na základě zcela fiktivních obchodů s nejrůznějším předmětem plnění, kdy pouze v případě bodu 2) (D.) se podařilo získat tento nadměrný odpočet ve výši 49 039 980 Kč, ve zbývajícím rozsahu 198 895 659 Kč nadměrný odpočet díky kontrolní činnosti finančních úřadů vyplacen nebyl. Tyto poznatky (zejména stran fiktivity obchodů) vyplynuly i ze svědeckých výpovědí osob, které např. figurovaly ve smyšlených smlouvách o pronájmu prostor k podnikání apod., popř. osob, které v postavení tzv. bílých koňů s naprostou neznalostí faktického stavu věci figurovaly v postavení statutárních orgánů společností, které měly zboží dodávat společnostem uplatňujícím nadměrný odpočet, z výpovědí osob zastupujících zahraniční firmy, které měly figurovat naopak jako odběratelé fiktivního plnění (a kterým o takových obchodech nebylo nic známo) a z šetření orgánů činných v trestním řízení, včetně mezinárodní právní pomoci. Soudy nižších soudů správně nepřehlédly též některý grafické aspekty opatřených listin, které svědčí o tom, že ač se mělo jednat o rozmanitou obchodní činnost mnoha na sobě nezávislých společností v tuzemsku i v zahraničí, listiny jsou zpracovány vizuálně téměř totožně a jsou dokladem o způsobu zapojení jednotlivých obviněných do trestné činnosti. Ve shodě se státním zástupcem je možno uzavřít, že nelze akceptovat ani námitku obviněného J. P. o jeho beztrestnosti, byla-li původně spoluobviněná H. F. zproštěna obžaloby. Soudy velmi podrobně a důsledně hodnotily účast všech dotčených osob na trestné činnosti a dospěly-li na základě provedeného dokazování k závěru, že svědkyně nemůže být za skutek pod bodem I. trestně odpovědná, nelze takový závěr automaticky vztahovat na jakéhokoli jiného spoluobviněného, neboť vina je soudy vždy zkoumána jednotlivě a způsob zapojení do trestné činnosti musí být vždy hodnocen individuálně právě s přihlédnutím k obsahu provedených důkazů a v jejich vztahu k jednotlivým obviněným. O způsobu spáchání skutku pod bodem I. nevznikly pochybnosti, a to včetně konkrétního zapojení jednotlivých obviněných, a nebylo tak možno konstatovat, že by vina obviněných byla vyslovena na základě extrémně vadného a žádným způsobem akceptovatelného hodnocení obsahu provedených důkazů. Ke skutkovým dovolacím námitkám obviněných A. B., J. F., R. H. a O. V. ke skutku pod bodem II. 68. Skutek pod bodem II. popisuje vyjmenovanými obviněnými vědomé nakládání s finančními prostředky pocházejícími z trestné činnosti popsané pod bodem I. 2), tedy s částkou cca 49 mil. Kč vylákanou neoprávněnou žádostí společnosti D. o vyplacení nadměrného odpočtu DPH. Lze pak odkázat na body 167. – 190. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a 28. – 36. usnesení odvolacího soudu. I v tomto případě soudy přehledně vyložily, na základě jakých důkazů a z nich vyplývajících poznatků dospěly k přesvědčivému závěru, jakým způsobem (podrobně popsaným ve skutkové větě) obvinění z titulu jejich postavení v uvedených společnostech a z titulu dispozičních oprávnění s účty či hotovostí naložili s prostředky získanými společností D. (zmocněného zástupce O. V.) neoprávněně vylákanými v rámci vyplacení nadměrného odpočtu. Obviněný O. V. jednak vybral z celkové částky 49 039 980 Kč celkem 1 000 000 Kč v hotovosti, jednak (z evidentně účelově a jednorázově založeného bankovního účtu) rozeslal: - 6 000 000 Kč na účet majitele společnosti T. (jednatel A. B.; ten následně odeslal 900 000 Kč dceři L. Š. a 4 990 000 Kč na jiný účet majitele společnosti T.), - 2 034 491 Kč na účet společnosti A. (jednatelka spoluobviněná Z. O.), - 20 000 000 Kč na účet společnosti K. (jednatel R. H.; ten následně vybral 18 000 000 Kč v hotovosti, následně na tentýž účet zpět vložil 1 170 000 Kč, 3 100 000 zaslal na svůj vlastní účet a odtud 3 000 000 Kč vybral v hotovosti) - 20 000 000 Kč na účet společnosti D. (předseda představenstva J. F.; ten nechal v hotovosti jeho matkou vybrat 5 000 000 Kč, 2 500 000 Kč zaslal na účet J. S., 300 000 Kč na účet M. K., celkem 6 500 000 Kč na účet majitele společnosti D. a 5 600 000 Kč na účet majitele společnosti E. E.). 69. Soudy skutkové závěry správně dovodily z objektivních důkazů v podobě bankovních informací o pohybu specifikovaných prostředků, které zcela nepochybně pocházely z vylákaného nadměrného odpočtu společností D. a v návaznosti na to se důsledně zabývaly obhajobou jednotlivých obviněných, kteří (ve snaze zpochybnit své vědomí o původu prostředků a účelu naložení s nimi) se snažili navodit zdání různých titulů, na základě kterých peníze jednak obdrželi, jednak rozesílali dalším subjektům. Důvodně pak soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že se jednalo pouze o kamuflážní postupy a tvrzení, která byla ze samotné povahy finančních toků, jejich načasování, způsobu provedení a nelogičnosti jejich obhajování vyvrácena. Přehlédnuty nebyly ani obsahy listin nalezených u obviněných ani nikoli bezvýznamné rodinné vazby mezi obviněnými navzájem, mezi obviněnými a osobami, jimž byly prostředky poukazovány, jakož i faktické vazby na ostatní skutky, které byly předmětem rozhodnutí v této trestní věci. Pokud se tedy již obvinění uchýlili k tvrzením, že platby měly mít reálný základ a důvod, popř. sporadicky v tomto směru poměrně neurčitě vypovědělo několik málo svědků, byla tato tvrzení shledána správně jako účelová a důkazně vyvrácená. Tyto skutečnosti pak byly důkladně hodnoceny ve vztahu k jednotlivým obviněným, přičemž bylo řádně odůvodněno, proč bylo v případě tohoto skutku pod bodem II. o jejich vině pozitivně rozhodnuto. 70. Dovolací argumentace obviněných A. B. a R. H. byla v tomto případě opřena též o tvrzení, že popis skutku II. neobsahuje, kdo spáchal predikativní, hlavní trestný čin, ve vztahu k němuž se měli dopustit trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku a bez zjištění pachatele hlavního trestného činu (které nelze posuzovat jako tzv. předběžnou otázku) a bez skutkového vyjádření vědomí obviněných o původu peněz z trestné činnosti, tedy popisu subjektivní stránky, nelze uznat vinnými obviněné z tzv. praní špinavých peněz. 71. Tyto výtky stran koncepce skutkové věty pod bodem II. nejsou namístě. Dovolací soud může plně na její znění odkázat, neboť obsahuje všechny potřebné náležitosti, zejména pak skutková vyjádření zákonných znaků kvalifikované trestné činnosti, včetně obviněnými zpochybňovaných skutečností. Především je v popisu skutku II. jednoznačně vyjádřeno, že všichni tam uvedení obvinění se „úmyslně podíleli na vytvoření právních vztahů, které měly vzbudit dojem, že peněžní prostředky v celkové částce 49 039 980 Kč … jsou legálně nabytým příjmem společností obviněných, přičemž uvedené finanční prostředky pocházely z vylákaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty … společností D., kdy pro tento skutek, v němž je spatřováno mj. naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 6. 2016, je vedeno trestní stíhání, když za tímto účelem…“, kdy následně je podrobně uvedeno, kdo z obviněných za jakou společnost založil bankovní účet, učinil finanční transakci, v jaké výši a ve vztahu ke komu, přičemž je opakovaně uvedeno, že tak činili „s cílem vzbudit zdání, že prostředky zaslané obviněným O. V. z účtu D. jsou příjmem legálně nabytým“ a že tak činili „s cílem a úmyslem ztížit zjištění původu peněžních prostředků“, popř. že „účty poskytly jako prostředek k zastření původu majetkové hodnoty získané trestným činem“ apod. Pakliže je skutková věta doplněna i o příslušné částky, nelze jí vytýkat, že neobsahuje veškeré zákonné znaky popsané ve větě právní (tzn. objektivní i subjektivní stránku), tedy že obvinění společným jednáním usilovali o to, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem na území České republiky, spáchali takový čin ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu a v hodnotě velkého rozsahu a získali takovým činem pro jiného prospěch velkého rozsahu. Je tak zjevné, že i tzv. predikativní trestný čin byl ve skutkové větě přesně vyjádřen označením §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Přesně skutkově byl pak vymezen pod bodem I. 2) rozsudku nalézacího soudu, jímž byli současně uznáni vinnými obvinění V. K., L. L. a J. P. . Nelze pak považovat za chybné rozhodnutí, jímž je současně rozhodnuto o tzv. hlavním trestném činu [viz bod I. 2)] a na něj navazujícím trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku (viz bod II.). Je pravdou, že podle skutkového vyjádření pod bodem I. 2) za společnost D. podával fiktivní daňové přiznání obviněný O. V., což by mohlo svědčit pro závěr o jeho vině daňovou trestnou činností v tomto skutku vymezenou, přičemž v tomto ohledu vinným uznán nebyl. S touto skutečností se však vypořádal již odvolací soud pod bodem 25. odůvodnění jeho usnesení konstatováním zásady obžalovací podle §2 odst. 8 tr. ř. a toho, že přes uvedená skutková zjištění na obviněného pro tento skutek obžaloba podána nebyla. Ničeho to však nemění na tom, že pro skutek pod bodem I. 2) byli odsouzeni jiní obvinění. Formulace a koncepce skutkové věty pod bodem II. v návaznosti na použitou právní kvalifikaci tedy dovolateli avizovanými vadami netrpí. Pro úplnost lze doplnit, že obecně není nezbytně nutné, aby pachatel posledně zmíněného trestného činu věděl a znal do detailu tzv. predikativní trestný čin (v daném případě podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku), způsob jeho spáchání a konkrétního pachatele, který by snad měl být podle představy dovolatelů již i pravomocně odsouzen. Vinu lze vyslovit, bude-li dostatečně prokázáno jednání obviněného alespoň s rámcovým vědomím, že věc pochází z trestné činnosti, pokud své jednání realizuje právě proto, aby zastřel původ věci nebo jinak usiloval, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci. Správně v tomto směru poukázal státní zástupce na odbornou literaturu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1570/2019, podle nichž otázka, zda došlo k získání majetkové hodnoty trestným činem, může být otázkou předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. Ke skutkovým dovolacím námitkám obviněných L. L., J. F. a J. K. ke skutku pod bodem III. 72. Hodnocení důkazů a odůvodnění soudů nižších stupňů stran tohoto skutku je v podobě zákonu plně odpovídající obsaženo pod body 191. – 211. rozsudku soudu prvního stupně a 37. – 38. usnesení soudu odvolacího. Skutek, stručně vyjádřeno, spočívá v tom, že společnosti E., řízená a fakticky ovládaná L. L., [ve dvou případech pod body 1. a), b)] a D., zřízená z pokynu téhož obviněného a zastoupená jednatelem T. H. (v jednom případě pod bodem 2.) neoprávněně uplatnily odpočet DPH (v celkové výši 268 492 430 Kč, který jim však nebyl vyplacen) na základě fiktivních obchodů s bezcenným zbožím – údajnými NanoDisky, ve skutečnosti bezcennými plastovými kartami. Tyto měla dodávat firma J. jednatele a společníka J. F. a následně karty měly být společnostmi E. a D. prodávány společnosti A. T. se sídlem na Kypru (kterou fakticky ovládal rovněž obviněný L. L. ). J. K. se na této trestné činnosti podílel z pokynu L. L. vypracováním potřebných účetních a daňových dokladů ve vztahu k dotčeným společnostem. 73. Soudy dospěly k učiněným závěrům na základě doznání obviněného T. H., který trestnou činnost podrobně popsal, stejně jako podíl ostatních obviněných na ní. Relevanci nelze přiznat procesní námitce obviněného J. K., že spoluobviněný byl vyslechnut v přípravném řízení bez účasti obhájců spoluobviněných. Jak správně poukázal státní zástupce, dne 12. 6. 2017 byl T. H. slyšen toliko v režimu §178a odst. 3 tr. ř., tedy k podmínkám označení spolupracujícího obviněného. Následně byl řádně vyslechnut v hlavním líčení před soudem prvního stupně s možností plného uplatnění obhajoby obviněného J. K. v podobě kladení dotazů jím i jeho obhájcem a možností k výpovědi spoluobviněného se vyjádřit, čehož bylo plně využito. Obvinění již v předchozím řízení (stejně jako ve svých dovoláních) logicky atakovali věrohodnost spoluobviněného T. H., jehož výpověď však správně soudy shledaly korespondující s dalšími výpověďmi osob více či méně na celé trestné činnosti zaangažovaných, kteří verzi T. H. podpořili (M. A. a J. H.– oba dosazeni do statutární funkce společnosti E., V. K., M. P., J. V., V. D., L. F.) a jejich výpovědi korespondují i s důkazy listinnými. Svědci tak vypověděli o záměru obchodovat s bezcennými plastovými kartami, které zcela účelově byly vyrobeny a dokonce fyzicky přepraveny na Kypr, kde byly opět zničeny, o tvorbě webových stránek majících navodit zdání řádného obchodování. Bylo podrobně popsáno, který z obviněných na jakém postu se trestné činnost účastnil, což opět našlo odrazu v dokumentech zajištěných u obviněných apod. Verze obžaloby byla ověřena též svědky slyšenými na území Kypru, kteří se vyjádřili k osobám obviněných i k předmětným obchodům, které byly shledány i zde z daňového hlediska problematickými. Dokumentována byla komunikace obviněných navzájem i s kyperskými finančními orgány apod., což v kombinaci se svědeckými výpověďmi a výpovědí obviněného T. H. soudům umožnilo velmi podrobný monitoring rolí jednotlivých obviněných a jejich vyjádření ve skutkové větě bodu III. Lze pak shrnout, že i v tomto případě obvinění toliko polemizovali se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů tím, že namítali nevěrohodnost svědků a zpochybňovali komplexní skutková zjištění. 74. Ani v tomto případě nelze souhlasit s námitkou obviněného J. F., že ve skutkové větě zcela absentuje popis jednání obviněného, které by mělo být trestné. Je totiž jednoznačně uvedeno, že se jednání dopustili všichni uvedení obvinění „společně v úmyslu obohatit se vylákáním výhody na dani a po vzájemné dohodě …“, přičemž obviněný se jako jednatel J. zařadil do uměle vytvořeného řetězce spoluobchodujících firem a spolupodílel se s J. K. mj. na tvorbě účetních a daňových dokladů, které měly dokladovat fiktivní obchody, v nichž figurovala společnost J. jako údajný dodavatel hodnotných NanoDisků, ve skutečnosti bezcenných plastových karet. Pakliže na základě těchto fiktivních obchodů se společnosti E. a D. následně pokusily vylákat odpočet DPH, což bylo rovněž náležitě v popisu skutku vyjádřeno do všech podrobností, nelze činit závěr o vadách v popisu skutku stran role obviněného. Ke skutkovým dovolacím námitkám obviněných J. P. a V. R. ke skutku pod bodem IV. 75. Ve vztahu k tomuto skutku je možno odkázat co do hodnocení důkazů na body 212. – 230. rozsudku nalézacího soudu a 39. – 40. usnesení odvolacího soudu. Skutek, stručně vyjádřeno, spočívá v tom, že obviněný J. P. obstaral společnost O. C. se sídlem v XY, zjednal osoby jednající za ni, inicioval vytvoření účetních a daňových dokladů a jménem této společnosti požádal o vyplacení nadměrného odpočtu DPH ve výši 83 043 664 Kč (který vyplacen nebyl) z titulu fiktivních obchodů, resp. obchodů s bezcennými NanoDisky v případě společnosti A.. Společnost O. C. pak deklarovala daň na vstupu na základě fiktivních plnění od společností S. A., Foto K. (jednatel spoluobviněný V. K.), 9. a A. (jednatel V. R. ) a daň na výstupu na základě fiktivních služeb poskytnutých společností O. C. společnosti B. se sídlem v XY, jejíž identifikační údaje opatřil obviněný V. K.. 76. V daném případě soudy správně dospěly k závěru o vině obviněných na základě komplexní doznávající výpovědi obviněného V. K., který se zároveň vyjádřil k dominantní roli J. P. a postupu některých dalších osob zaangažovaných na trestné činnosti (např. B. H., M. H., V. D., R. N. a další), které se vyjádřily obsahově shodným způsobem. Popěrná stanoviska obviněných J. P. a V. R. byla důvodně shledána obsahově rozpornými, když svědecké výpovědi a s nimi korespondující listinné důkazy vytvořily poměrně plastický obraz iniciační role J. P. a jeho direktivní funkci (když se prokazatelně podílel rozhodující měrou na založení společnosti O. C., mj. řídil fiktivní obchod s NanoDisky, jejich přepravu, prezentaci na účelově vytvořených webových stránkách atd. a následně též vyjednávání s daňovým poradcem o postupu vůči finančnímu úřadu), stejně jako aktivní zapojení V. R. do trestné činnosti. Závěry soudů byly důvodně opřeny též o značné množství listinných důkazů, nejen poskytnutých správními orgány, ale i těch zajištěných u J. P. v listinné i elektronické podobě v počítačové technice, mobilním telefonu apod. I v tomto případě byla historie NanoDisků ověřena dožádáním u kyperských justičních orgánů, které registrovaly pohyb tohoto zboží mj. přes společnost A. T., která se prostřednictvím českých zástupců pokusila evidentně podvodně o vylákání vrácení daně. V případě obviněného V. R. , byť jeho zapojení do trestné činnosti bylo podstatně menšího rozsahu a intenzity, než u J. P., bylo spolehlivě uzavřeno, že se vědomě do trestné činnosti zapojil, což vyplývá nejen z absurdity jeho obhajoby (o údajně předpokládaném zcela řádném obchodu s NanoDisky), ale především z konkrétních parametrů onoho fiktivního obchodu, kdy navzdory zcela nesrovnatelnému objemu jeho podnikání ve zcela jiném oboru nakupuje za 380 mil. Kč velké množství hodnotných NanoDisků od prodejce, jehož zástupce nikdy nespatřil a dokumentace obchodu mu byla předkládána zprostředkovaně. I dovolací soud tak přisvědčil závěru nižších soudů, že tento obviněný svou společnost poskytl za odměnu pro účely daňové trestné činnosti, kdy pro tento závěr navíc svědčí i fakt, že ji následně (jak bývá obvyklé) převedl na jinou osobu a založil společnost jinou. 77. Lze tedy uzavřít, že obvinění opět polemizovali se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména zpochybněním věrohodnosti spoluobviněného V. K., aniž by však bylo možno přisvědčit jejich tvrzení o údajném extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů a ustáleným skutkovým dějem prezentovaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu pod bodem IV. Ve vztahu k tvrzení obviněných J. P. i V. R. , že oba soudy nižších stupňů hodnotily důkazy účelově „s cílem za každou cenu prokázat obviněnému vinu“, popř. že „z důkazů vzaly pouze to, co se jim hodilo“, Nejvyšší soud doplňuje, že takové tvrzení je naprosto neakceptovatelné. Presumuje totiž tendenční přístup nalézacího soudu i soudu odvolacího ve smyslu snahy obviněného uznat vinným v rozporu s obsahem důkazního řízení. To však Nejvyšší soud v dané věci neshledal, když navíc soudy obecně jsou zcela nezávislými orgány soudní moci bez jakéhokoli zájmu na výsledku trestního řízení. Důkazy posuzují podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a není důvodu, aby se jim některý důkaz „hodil“ více než jiný, a aby cíleně deformovaly proces hodnocení důkazů či dokonce vyslovovaly vinu obviněných bez potřebných důkazů. Závěrem ke skutkovým dovolacím námitkám 78. Nejvyšší soud neshledal důvodnými výhrady obviněných, podle nichž se soudy dostatečně nezabývaly všemi námitkami uplatněnými v průběhu řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu naopak zjistil, že soudy na obhajobu obviněných řádně reagovaly a věnovaly jí patřičnou pozornost. V této souvislosti nutno upozornit, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněných vyvrácena, nepochybně skýtají. Odvolací soud za těchto okolností nebyl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jejich odvolání. Závazek plynoucí z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017), což odvolací soud v přezkoumávané věci učinil. Rozhodnutí soudů tak co do vypořádání se s obsahem provedených důkazů rozhodně nelze považovat za nepřezkoumatelná, nýbrž naopak za velmi pečlivě zpracovaná, věnující náležitou pozornost všem podstatným bodům obhajoby obviněných a hodnotící vinu obviněných striktně individualizovaně. 79. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětných skutků a usvědčují z jejich spáchání obviněné. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). 80. Obvinění i ve svých dovoláních atakovali převážně izolovaně posuzované jednotlivosti a pasáže odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, s nimiž polemizovali a nabízeli vlastní verze skutkového děje, které však nebyly a nemohly být souladné s celkovým kontextem obsahu důkazů objektivní povahy a převážnou částí svědeckých výpovědí. Pokud byly v dovoláních obviněných vzneseny námitky absence objektivní a subjektivní stránky projednávaných trestných činů [kteréžto zákonné znaky trestné činnosti by při jejich zpochybnění mohly představovat právně relevantní argumentaci subsumovatelnou pod dovolací důvod podle §2654b odst. 1 písm. g) tr. ř.], byly tyto sekundárně dovozovány právě a výlučně z odlišně pojatého skutkového děje konstruovaného na základě jimi odlišně hodnoceného dokazování, popř. spojovány s tvrzením důkazního nedostatku. Takto koncipovanou argumentaci je však třeba považovat za zpochybnění procesu hodnocení důkazů, resp. důkazní dostatečnosti, podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., která představuje námitky procesního charakteru neodpovídající uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. K dovolací námitce obviněného J. F. o přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody 81. Obviněný v rámci svého dovolání namítl nepřiměřenost uloženého trestu, který (byť mu byl uložen na samé spodní hranici trestní sazby) nepovažoval za adekvátní, neboť je podle jeho mínění pravidlem, že obviněným tzv. bílým koňům je trest odnětí svobody ukládán pod spodní hranicí trestní sazby, a to jako trest podmíněně odložený. 82. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 83. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). 84. O situaci shora popsanou se ale v posuzované věci nejedná. Nalézací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody nedopustil. Obviněný byl uznán vinným trestnými činy legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, alinea první písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku a zkrácení daně, poplatku a podobně povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přičemž podle §240 odst. 3 tr. zákoníku byl ohrožen trestem odnětí svobody na pět až deset let. Soudy nižších stupňů náležitě zhodnotily osobu obviněného i způsob a intenzitu jeho zapojení do trestné činnosti (dosud nebyl trestán, jednání pod bodem III. nebylo dokonáno, působil jako nižší článek hierarchie pachatelů trestné činnosti, na druhou stranu se dopustil dvou trestných činů), přičemž právě a výlučně ve prospěch obviněného vyhodnotily, že bude postačovat trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby v trvání 5 let. Správně bylo podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodnuto o zařazení obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Trest odnětí svobody uložený obviněnému tak nelze rozhodně považovat za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý, soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry tohoto druhu trestu, tudíž k případnému zásahu dovolacího soudu není dán v projednávané věci žádný důvod. Pokud obviněný zmínil, že pachatelům se srovnatelným skutkovým postavením je ukládán trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby a jako podmíněně odložený (maje na mysli postup podle §58 tr. zákoníku), takový závěr nelze generalizovat a akceptovat, neboť by představoval rezignaci na soudcovskou individualizaci trestu. Nadto námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení §58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020). Závěrem k dovolacím námitkám nepodřaditelným pod uplatněné dovolací důvody 85. Je tak zřejmé, že ve shora popsaném rozsahu dovolatelé A. B., R. H., J. K., L. L. , J. P. , V. R. (všichni v plném rozsahu dovolání), J. F. a O. V. (oba v částečném rozsahu dovolání) svoje přesvědčení o vadné právní kvalifikaci a o naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (obvinění A. B., R. H., J. P. , O. V.) a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obvinění J. K., L. L. , V. R. ) založili na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a tedy na argumentaci pod citovaný dovolací důvod nepodřaditelnou. Dovolací soud se tedy posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval. Pokud pak obviněný J. F. brojil i proti přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, pak i touto jeho argumentací (viz výše) se minul s podstatou dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K relevantně uplatněné dovolací námitce obviněného O. V. 86. Obviněný O. V. dále brojil proti trestu zákazu činnosti, který mu byl uložen. Uvedený trest považoval za nepřípustný. Namítal, že soud není oprávněn uložit trest zákazu činnosti za činnost, kterou pachatel nevykonal v souvislosti s páchanou trestnou činností. Trestný čin, který je mu kladen za vinu, nespáchal jako člen statutárního orgánu obchodní společnosti nebo jako člen kontrolního orgánu obchodní společnosti nebo v souvislosti s funkcí prokuristy obchodní společnosti. Souvislost spáchaného trestného činu se zakazovanou činností musí být bezprostřední. Zákaz činnosti spočívající v zastupování na základě plné moci nelze podřadit pod žádnou taxativních činností uvedených v §73 odst. 3 tr. zákoníku. Soudem uložený zákaz „zastupování na základě plné moci” lze považovat za nesrozumitelný a v rozporu se zákonem, neboť není zřejmé, zda se zákaz vztahuje na zastupování zmocnitele navenek, např. před správními orgány, nebo se vztahuje na zákaz k libovolnému zastupování na základě plné moci, což by mohlo vést fakticky k zákazu zastoupení též mimo obchodní činnost zmocnitele (např. při přebírání poštovní zásilky). 87. Dovolací soud konstatuje, že takové výhrady uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně odpovídají, nicméně jsou neopodstatněné. 88. V posuzované věci byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu pěti let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle §73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. 89. Smysl trestu zákazu činnosti spočívá v tom, aby se pachateli zabránilo vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (viz rozhodnutí pod č. 42/1967 Sb. rozh. tr.). Někdy bude nutné vyslovit i obecnější zákaz některých činností (viz rozhodnutí pod č. 23/1963 Sb. rozh. tr.), nelze však pachateli zakázat výkon jakéhokoli povolání a určit mu povolání jediné a stejně tak mu nelze přikázat určité pracoviště, nařídit změnu zaměstnání, zakázat výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví nebo výkon všech druhů podnikání, a to u pachatele fyzické osoby ani právnické osoby (viz rozhodnutí pod č. 23/1963, č. 10/1973, č. 38/1984, č. 60/1994-II. a č. 20/1996 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002). Pokud jde o rozsah zákazu činnosti, nutno též vycházet především ze souvislosti činnosti se spáchaným trestným činem. Příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci. Za příliš úzký rozsah nutno považovat např. zákaz výkonu funkce hmotně odpovědného vedoucího zaměstnance při jeho ponechání na témže pracovišti, kde manipuluje s penězi (viz např. rozhodnutí pod č. 51/1988-II. Sb. rozh. tr.), naopak příliš široký a neurčitý je např. zákaz jakéhokoli povolání, v němž by pachatel přišel do styku se svěřenými penězi nebo jinými majetkovými hodnotami [viz rozbor a zhodnocení pod č. I/1965, s. 12 (124) Sb. rozh. tr.], stejně jako zákaz činnosti úřední osoby, zákaz činnosti odpovědného hospodářského činitele, zákaz výkonu jakékoli velitelské funkce v ozbrojených silách (viz rozhodnutí pod č. 40/1966 Sb. rozh. tr.), blíže nekonkretizovaný zákaz soukromého podnikání fyzické nebo právnické osoby, zákaz provozování jakékoli živnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001), zákaz výkonu všech svobodných povolání (viz rozhodnutí pod č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr.). K tomu lze odkázat i na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 934 a 935.). 90. Vzhledem k výše uvedenému nutno učinit závěr, že nalézací soud nepochybil, pokud obviněnému O. V. uložil trest zákazu činnosti, který byl vymezen a konkretizován jako zákaz činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkce prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci. Předně v návaznosti na právní kvalifikaci trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným, nutno konstatovat, že ustanovení §216 odst. 1 tr. zákoníku uložení trestu zákazu činnosti výslovně umožňuje. Dále dovolací soud ve shodě se státním zástupcem a s výše uvedeným konstatuje, že podmínkou uložení trestu ve smyslu §73 odst. 1 tr. zákoníku není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána. I podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1393/2016, souvislost s trestným činem má i taková činnost, která poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu jeho spáchání usnadnila. Nevyžaduje se, aby pachatel trestný čin spáchal přímo v rámci výkonu činnosti, která se zakazuje. V projednávané věci se přitom obviněný dopustil trestné činnosti jako „zmocněný zástupce společnosti“ D., za kterou jednal nejen vůči „obchodním partnerům“, ale i vůči orgánům státní správy, a zároveň ovládal v plné míře i její bankovní transakce, přičemž, jak relevantně podotkl státní zástupce, se v rámci své trestné činnosti zaštiťoval samostatnou právní subjektivitou této obchodní korporace, tudíž jeho role byla velmi blízká roli statutárního orgánu. Za této situace mu tedy bylo možné trest zákazu činnosti v podobě vyjádřené ve výroku soudu prvního stupně uložit. Nelze přisvědčit ani námitkám o nesrozumitelnosti specifikace tohoto druhu trestu. Podle dovolacího soudu bylo naprosto srozumitelně rozhodnuto, že obviněný nesmí po dobu pěti let vykonávat činnost statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena (je-li tento orgán kolektivní), kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena (je-li tento orgán kolektivní) a funkci prokuristy obchodní společnosti. V bezprostřední návaznosti na způsob spáchání trestné činnosti pak bylo obviněnému zapovězeno i zastupování osob těchto tří okruhů na základě plné moci (bez jakékoli výjimky). Takové vymezení trestu zákazu činnosti je plně důvodné, věcně správné, v justiční praxi dlouhodobě ustálené, Nejvyšším soudem akceptované a nečiní žádné interpretační potíže. S ohledem na výše uvedené tak lze uzavřít, že obviněným vznesené námitky stran uloženého trestu zákazu činnosti jsou zjevně neopodstatněné. Závěr 91. Na základě shora uvedeného tak Nejvyšší soud uzavřel, že obvinění A. B., J. F., R. H., J. K., L. L. , J. P. a V. R. podali dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněného O. V. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), popř. l) tr. ř. naplněny nebyly. Proto jej Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 92. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněných J. K., L. L. a O. V., aby předsedkyně senátu před rozhodnutím o dovolání odložila výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obvinění nejsou oprávněni podat návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. a předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložila. Podání obviněných bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedkyně senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 11. 2021 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu Vypracoval: Mgr. Pavel Göth