ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.540.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 540/2021-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY , trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 4 Tmo 1/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 11/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“) ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 8 Tm 11/2020, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodě 1.), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ( bod 2.), kterého se dopustil společně s obviněným T. H. tak, že
ad 1. dne 10. 6. 2019 v přesně nezjištěné době v XY, na ulici XY, před Obchodním domem Tesco využili naivity poškozeného V. A., nar. XY, ohledně možnosti legálního přivýdělku spočívajícího v navýšení kontokorentu a s příslibem zajištění výhodného zúročení a získání finančního bonusu ho přesvědčili, aby si u Air Bank, a. s., u které měl zřízený běžný účet č. XY, navýšil kontokorent z částky 5.000 Kč na částku 50.000 Kč, mladistvý mu za účelem doplacení stávajícího kontokorentu poskytl částku 5.000 Kč, a po jeho uhrazení poškozený téhož dne v 15.26 hodin na pobočce Air Bank, a. s., v XY, na ulici XY uzavřel Dodatek č. 9 k Rámcové smlouvě č. 1826276, kterým navýšil kontokorent na částku 50.000 Kč, poté finanční hotovost v této výši v bankomatu pobočky Air Bank, a. s., v XY, na ulici XY, ze svého běžného účtu vybral, a částku 40.000 Kč na místě předal mladistvému AAAAA, přičemž mladistvý ani obviněný T. H. slíbené výhodné zúročení nezajistili, neboť od počátku věděli, že ani zajistit nemohou, později se oba stali pro poškozeného nekontaktní, čímž mu způsobili škodu ve výši 40.000 Kč,
ad 2. dne 10. 6. 2019 v přesně nezjištěné době v XY na ulici XY, v prostoru před Obchodním domem Tesco, využili naivity poškozeného M. Š., nar. XY, ohledně možnosti legálního přivýdělku spočívajícím v navýšení kontokorentu a s příslibem zajištění výhodného zúročení a získání finančního bonusu ho přesvědčili, aby si na pobočce společnosti Air Bank, a. s., v XY, na ulici XY, založil běžný účet a současně s tím požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 50.000 Kč, poté měl poškozený tuto finanční částku ze svého bankovního účtu vybrat a částku 40.000 Kč jim měl předat za účelem smyšleného výhodného zúročení, k dokonání tohoto jejich jednání však nedošlo, neboť poté, co poškozený M. Š. na základě jejich pokynů založil běžný účet č. XY, mu požadovaný kontokorent bankou poskytnut nebyl, tedy požadovanou částku 40.000 Kč jim nepředal, a takto jednali přesto, že od počátku věděli, že svůj slib výhodného zúročení splnit nemohou,
přičemž mladistvý AAAAA se popsaného jednání dopustil přesto, že za obdobné jednání byl v posledních třech letech odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 8 Tm 20/2018, který nabyl právní moci dne 21. 11. 2018, jímž byl uznán vinným proviněním podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a opatření propadnutí věci, uložené trestní opatření bylo zrušeno a nahrazeno trestním opatřením z rozsudku Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 8 Tm 23/2019, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2019, jímž mu bylo uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, s podmíněným odkladem do 12. 7. 2022.
2. Za provinění uvedená v bodech 1. a 2. byl mladistvý odsouzen podle §209 odst. 2 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §31 odst. 4 z. s. m. zařazen do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé. Týmž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. H., jakož i o nároku poškozeného na náhradu škody.
3. Krajský soud v Brně jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 4 Tmo 1/2021, odvolání podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně mladistvým, spoluobviněným T. H. a orgánem sociálně právní ochrany dětí Úřadu městské části Brno-Židenice podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání mladistvého
4. Proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž zdůraznil, že se nedopustil trestné činnosti a že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně nejsou dostatečná pro závěr, že šlo o provinění podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť nedošlo k naplnění všech znaků této skutkové podstaty.
5. Podle mladistvého z výsledků provedeného dokazování vyplynulo pouze to, že se dne 10. 6. 2019 skutečně setkal s několika osobami (spoluobviněným T. H., V. A., M. Š., L. A., E. A. a zřejmě i dalšími neustanovenými osobami) poblíž obchodního centra Tesco v XY na ulici XY a doprovodil poškozeného V. A. společně s L. A. k pobočce Air Bank, a. s., na ulici XY v XY, kde si poškozený úspěšně navýšil kontokorent na částku 50.000 Kč, a za tím účelem byl požádán obviněným T. H. o zapůjčení částky 5.000 Kč, jež se mu měla ještě téhož dne vrátit. Po úspěšném navýšení kontokorentu se zúčastněné osoby odebraly zpět k nákupní galerii V., kde posléze V. A. provedl v bankomatu výběr hotovosti ve výši 50.000 Kč, po výběru si vzal částku 10.000 Kč pro vlastní potřebu a 40.000 Kč fyzicky předal mladistvému, který si ponechal původně zapůjčených 5.000 Kč a zbývajících 35.000 Kč předal podle původní dohody všech zúčastněných obviněnému T. H. Z těchto skutečností nelze dovozovat spolupachatelství na trestném činu podvodu. Rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu označil za nezákonné pro nepřezkoumatelnost, neboť k výroku o vině neobsahuje dostatečné argumenty, protože absentují jakékoli relevantní důkazy, které by potvrzovaly verzi obžaloby. Soudy pečlivě nezkoumaly jeho skutečnou účast a podíl na činu, jenž mu je kladen za vinu.
6. Nevyjasněná zůstala mimo jiné zmatečná výpověď poškozeného V. A. ve vztahu k výši finančních prostředků, které měl prostřednictvím mladistvého předat obviněnému T. H., protože nejprve uvedl, že si ponechal 5.000 Kč a zbývající částku 45.000 Kč předal mladistvému, zatímco později sdělil, že mladistvému předal 40.000 Kč, což nalézací soud nebral do úvahy a nezabýval se ani tím, že poškozený připouštěl, že byl v den události srozuměn s tím, že se mu zapůjčená částka nevrátí ihned, a bral na vědomí vrácení i za pár měsíců, což si však později rozmyslel, a požadoval finanční prostředky ihned zpět. Mladistvý vyjádřil přesvědčení, že učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, neboť z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
7. Podle mladistvého byla přehlížena i výpověď svědka E. A., který jasně deklaroval, že rolí mladistvého byla půjčka 5.000 Kč poškozenému, a nebyla dodržena zásada in dubio pro reo , protože existují minimálně dvě verze, a to poškozeného V. A. a obviněných, která je podpořena právě svědeckou výpovědí E. A. a nepřímo také L. A.
8. Mladistvý spatřoval vadu též v posouzení objektivní stránky provinění podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku v důsledku nerespektování existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a její učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislostí mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.), neboť soudy při nedostatečném objasnění jeho účasti na činu nerespektovaly, že šlo jen o krátkodobé poskytnutí částky 5.000 Kč poškozenému V. A. na splacení jeho nedoplatku v souvislosti s původním kontokorentem. Mladistvý nebyl osobou, která uvedla poškozeného a M. Š. v omyl a pokusila se ve vztahu k němu o majetkovou dispozici, protože tuto skutečnost neprokazuje žádný důkazní prostředek, a nebylo proto zjištěno, že právě mladistvý jiného úmyslně uvedl v omyl s cílem se obohatit. Ve vztahu k jeho trestní odpovědnosti nebyla v potřebné míře uvážena ani zásada ultima ratio (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005).
9. Při vědomí toho, že je povinen respektovat trestní opatření uložené mu napadeným rozhodnutím, mladistvý požádal s odkazem na §265o odst. 1 tr. ř., aby Nejvyšší soud před samotným rozhodnutím o podaném dovolání odložil ve vztahu k němu výkon pravomocného rozhodnutí až do doby vydání meritorního rozhodnutí ve věci, neboť je mladistvý a nepodmíněné trestní opatření odnětí svobody mu bylo uloženo poprvé. V případě, že by se podané dovolání následně ukázalo jako důvodné, měl by pro něj nástup do výkonu trestu odnětí svobody nedozírné a nevratné důsledky.
10. Ze všech výše uvedených důvodů mladistvý závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 4 Tmo 1/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 8 Tm 11/2020, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) dovolací námitky mladistvého považovala za uplatněné mimo zákonem vymezené dovolací důvody, vyjma zcela nedůvodného zpochybnění míry jeho účasti na spáchaném činu a tvrzení o nesplnění podmínek pro spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, byť i tyto námitky mají částečně skutkový základ.
12. Zdůraznila, že jednání kladené mladistvému za vinu naplňuje podmínky „spolupachatelství“ podle §23 tr. zákoníku, a s odkazem na platnou judikaturu uvedla, že motivem účasti obviněných na předmětné schůzce nebylo finanční prostředky požadovat jako půjčku, ale nenávratně finanční prostředky od poškozeného získat. Pro tento účel pachatelé uváděli nepravdivou historku o možnosti výhodného zúročení kontokorentu v případě, pokud bude dlužná částka bance brzy splacena. Byť byla předestřena obviněným T. H., stalo se tak za souhlasu a podpory mladistvého, který nejenže v případě poškozeného V. A. investoval svých 5.000 Kč k doplacení dluhu vůči bance, aby mohl být navýšen a čerpán kontokorent v částce vyšší, než měl dosud tento poškozený s bankou sjednaný, ale dokonce samotného poškozeného do banky doprovázel, dohlédl na to, aby výsledek jednání v bance proběhl podle instrukcí, a poté s poškozeným provedl výběr navýšeného kontokorentu ve výši 50.000 Kč, z nichž si nechal vrátit svých 5.000 Kč. Toto jednání mladistvého svědčí o společném záměru vylákat pod lživou záminkou finanční prostředky nejen od poškozeného V. A., ale rovněž od poškozeného M. Š. Je přitom lhostejné, že mladistvý již poškozeného M. Š. do banky nedoprovázel. Tvrzení pachatelů bylo zjevně lživé a mladistvý ani obviněný T. H. neměli v úmyslu nijak finanční prostředky poškozených zhodnotit ani vrátit.
13. Z popsaných skutečností je zřejmé, že mladistvý na skutku participoval od sdělení nepravdivého údaje, kterým byli poškození uvedeni v omyl, až do dokonání trestného činu (provinění), kdy převzal od poškozeného V. A. finanční prostředky, které si vyzvedl v bankomatu. Uvedené podporuje závěr soudu, že mladistvý a obviněný T. H. jednali jako spolupachatelé a toto jednání bylo vedeno přímým úmyslem (§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku).
14. Důvodnými státní zástupkyně neshledala ani námitky mladistvého o extrémním rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť soudy obou stupňů hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nebyl tak dán ani prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo , ani porušení pravidel spravedlivého procesu. V žádném ohledu nelze rozhodnutí soudů označit za nepřezkoumatelná ani nepodložená.
15. Z uvedených důvodů se státní zástupkyně ztotožnila jak se skutkovými, tak i právními závěry soudů a navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle§265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas i s případným postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
16. Mladistvý, jemuž bylo vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno k případné replice, tohoto svého oprávnění do doby konání neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací pro mládež (dále „Nejvyšší soud“) nejprve shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
18. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto posuzoval, zda námitky mladistvého obsahově odpovídají uplatněným důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání, a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1, 2 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, protože v dovolání též odkázal na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž podle něj byl dán v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí, označil §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Dovolání lze o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřít, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že tento důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, a jeho prostřednictvím lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
21. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Nejvyšší soud učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
22. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto při rozhodování o dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Ten je však výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel podmíněnou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
23. V řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K podanému dovolání
24. Podle obsahu dovolání je zřejmé, že mladistvý s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména pak svědecké výpovědi a věrohodnost mladistvého, a v této souvislosti se dovolával situace „tvrzení proti tvrzení“ a zásady in dubio pro reo . Dále, byť dílem v návaznosti na svoji obhajobu, vytýkal též některé hmotněprávní vady, a to nedostatky v závěru o naplnění objektivní stránky provinění podvodu u znaku „uvedení v omyl“ a spáchání činu ve spolupachatelství, případně zmínil zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio .
a) námitky skutkové a procesní
25. Z uvedeného shrnutí obsahu podaného dovolání je zřejmé, že část, v níž mladistvý brojil proti nesprávnosti skutkových zjištění výhradami cílenými na prováděné dokazování, s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje, a Nejvyšší soud neměl povinnost věcnou stránku takto vytýkaných vad přezkoumávat, protože vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nebo se dotýkají odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Mladistvý však tyto námitky podmínil tzv. extrémním nesouladem, a proto Nejvyšší soud i s ohledem na nutnost dostát povinnosti respektovat zásady spravedlivého procesu posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla a zda nedošlo k vytýkanému extrémnímu nesouladu (viz bod 25. shora).
26. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i obsahu připojeného spisu Nejvyšší soud z uvedeného důvodu shledal, že soud prvního stupně skutkové závěry učinil na podkladě výsledků provedeného dokazování, zejména výpovědí mladistvého a spoluobviněného T. H., poškozeného V. A. a M. Š., svědectví L. A., E. A. i listinných důkazů (facebooková komunikace mezi obviněnými a poškozeným na č. l. 45 až 68 verte, vyjádření Air Bank, a. s.; viz body 2. až 10. rozsudku). Způsob, jakým provedené důkazy hodnotil, soud prvního stupně vysvětlil a rozvedl v bodech 11. až 12., kde vyložil i to, proč obhajobě mladistvého neuvěřil, a poukázal na souvislosti, jež jej vedly ke zjištění, která z výpovědí ji podporuje, a která nikoliv, a z jakých důvodů jí lze či nelze uvěřit. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval v rozsahu odpovídajícím podmínkám stanoveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj jak z důkazů přímých, tak i nepřímých důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).
27. Odvolací soud postup, na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav, považoval za dostatečný a správný a vady v procesních postupech, a to ani podle §2 odst. 6 tr. ř., neshledal. Rovněž vysvětlil, z jakých důvodů byla podaná odvolání nedůvodná, a konstatoval, že trestní řízení a v jeho rámci dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu umožňujícím správné rozhodnutí ve všech výrocích (srov. body 7. až 14. usnesení odvolacího soudu).
28. Nejvyšší soud k námitkám mladistvého směřujícím proti vadám v učiněných skutkových zjištěních z hlediska zásad spravedlivého procesu považuje za nutné uvést, že takové vady, které by představovaly extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nejsou z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí ani spisového materiálu patrné. Všechny rozhodné okolnosti jsou ve skutkové větě dostatečně vyjádřeny a odpovídají tomu, co poškození i svědci uvedli. Při posuzování věrohodnosti jednotlivých výpovědí soudy zachovaly pravidlo nutnosti hodnotit všechny skutečnosti a v potřebné míře uvážily i způsob, jakým poškození, především pak poškozený V. A., popsali způsob a míru, s níž se do celého jednání zapojoval mladistvý AAAAA. Nelze proto přisvědčit námitkám dovolatele o nedostatku skutkových okolností a vadném hodnocení důkazů, protože ve skutkové větě popsané okolnosti vycházejí z výsledků provedeného dokazování, které netrpí vytýkanými vadami.
29. Pro úplnost je třeba v reakci na námitky mladistvého proti závěru soudů o věrohodnosti poškozených a přesvědčivosti svědků L. A. a E. A. uvést, že postup soudů nebudí pochybnosti, neboť byla dodržena pravidla podle §2 odst. 6 tr. ř., když věrohodnost všech slyšených osob posuzoval se zřetelem na provedené důkazy, které hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a své závěry dostatečně v obsahu svého rozsudku vyložil, včetně k nim vedoucích úvah. Na základě takto provedeného hodnocení nelze shledat v jeho postupech žádné, natož podstatné či extrémní rozpory. Soud vysvětlil, že výpověď poškozených nestojí osamocena, ale navazuje i na další, zejména listinné důkazy.
30. K námitce dovolatele, že soudy dostatečně nereflektovaly tzv. situaci „tvrzení proti tvrzení“, kterou podložil argumentací v podobě vlastních skutkových závěrů plynoucích nikoli z výsledků soudy provedeného dokazování, nýbrž ze svého hodnocení, považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). V posuzované věci však nešlo o případ, že by proti sobě stála pouze výpověď mladistvého a poškozeného, resp. oklamaných osob, neboť verze poškozených byly podporovány i dalšími důkazy, např. výpověďmi svědků a listinnými důkazy, s nimiž se soud prvního stupně vypořádal a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, nebo naopak za vyvrácené. Soudy nepominuly, že v případě, kdy je u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, musí jejich výpovědi hodnotit obzvláště pečlivě a obezřetně.
31. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci shledal, že v odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jak jednotlivě, tak v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Je třeba připomenout, že zásadu presumpce neviny a z ní pramenící princip in dubio pro reo nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což je však situace, která v přezkoumávané věci nenastala. Zdůraznit je vhodné, že soud nerozhodoval výlučně v neprospěch mladistvého, jak se tento snažil naznačit, ale naopak v jeho prospěch dospěl k závěru, že na trestné činnosti nijak neprofitoval, neboť takový závěr nebyl provedenými důkazy prokázán (viz bod 12. rozsudku nalézacího soudu a bod 13. usnesení odvolacího soudu).
32. Poukazoval-li mladistvý na spravedlivý proces, je třeba zmínit, že jeho zakotvení nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Jak již bylo výše rozvedeno, soudy v posuzované věci dodržely zákonná pravidla a respektovaly i práva mladistvého na řádné objasnění věci, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností a jejich rozhodnutí nevykazují ani vadu tkvící v tzv. deformaci důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
33. Nejvyšší soud po posouzení uvedených skutečností shledal, že při zjišťování skutkového stavu nebylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, a proto na podkladě učiněných skutkových zjištění mohl posuzovat důvodnost právních námitek, které mladistvý v dovolání uplatnil proti použité právní kvalifikaci výhradami, že nejde o provinění podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchané ve spolupachatelství, nebyl naplněn znak uvedení v omyl a nebyla akceptována zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
b) námitky hmotněprávní povahy
34. K těmto právním námitkám Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že z provedených důkazů vyplynuly okolnosti, které dostatečně svědčí pro závěr, že poškození V. A., jakož i M. Š. uzavřeli smlouvu o navýšení kontokorentu, aniž by byli obviněnými pravdivě informováni o skutečném účelu, k němuž mají být peníze použity. Byli uvedeni v omyl jejich tvrzením, že jim poskytnuté finanční částky budou zúročeny a za jejich poskytnutí obviněnému T. H. obdrží finanční bonus, jakož i tvrzením o tom, že jim peníze budou v řádech týdnů či několika málo měsíců vráceny, ačkoli obvinění věděli, že se tak nestane.
35. Mladistvým vytýkané vady svědčí o tom, že je založil zčásti na vlastní verzi skutkových okolností. I přes to je třeba mít na paměti, že Nejvyšší soud právní otázky přezkoumává na základě soudy zjištěného skutkového stavu, a proto je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně rozvedl, že mladistvý společně s obviněným T. H. byl tím, kdo poškozenému V. A. i M. Š. udílel pokyny a informace v souvislosti s navýšením kontokorentu u Air bank, a. s., kam V. A. také osobně doprovázel a celou dobu na něj čekal (zatímco v tutéž dobu spoluobviněný T. H. doprovázel M. Š. za stejným účelem a se stejným záměrem do jiné pobočky téže banky), šel s ním posléze vybrat peníze z bankomatu, a společně s obviněným T. H. mu vysvětloval, že jde o formu „legálního přivýdělku“ s cílem dosáhnout zúročení peněz, přičemž byl přítomen i předání peněz z kontokorentu spoluobviněnému T. H. (viz bod 12 rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud vysvětlil míru účasti jednotlivých aktérů na popsaném činu a shledal, že postavení obou pachatelů při činu bylo prakticky rovnocenné, vyjma přímého profitu z podvodu, a proto mladistvého považoval za spolupachatele trestného činu (provinění) podvodu, když u něj shledal splnění podmínek stanovených v §23 tr. zákoníku (viz bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud správnost závěrů soudu prvního stupně potvrdil a úvahy podporující právní kvalifikaci vysvětlil v bodě 13. svého usnesení.
36. Posoudí-li se uvedené závěry na podkladě konstatovaných zjištění, je patrná jejich správnost. Je vhodné jen doplnit, že provinění podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, pokusu na něm se pak dopustí ten, kdo k takovému následku svým jednáním bezprostředně směřuje, avšak k dokonání činu nedojde. Jedná se o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku).
37. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl může být spácháno konáním (srov. rozhodnutí č. 45/1996, 13/1981, 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (srov. rozhodnutí č. 57/1978 nebo č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost.
38. Podle §23 tr. zákoníku byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Jde o spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
39. Účast mladistvého na posuzovaném činu v kontextu uvedených obecných pravidel a zjištěných skutkových okolností je významná, protože se sám aktivně do provádění podvodného jednání zapojil, byť se na něm nepodílel v celém jeho rozsahu. Věděl však o tom, kdy, za jakých okolností, jakým způsobem a za jakým účelem má být provedeno, a v případě poškozeného V. A. byl tím, kdo na celý jeho průběh osobně dozíral, aby nic nebylo ponecháno náhodě, a aby skutek dospěl k obviněnými zamýšlenému cíli. Z těchto důvodů je zřejmé, že nebyl pouze pasivním, nečinně přihlížejícím kamarádem T. H., jak v dovolání předkládal, ale znal přesně důvod a účel vyjadřovaných tvrzení i požadavků, a sám v daný okamžik také účinně jednal plně v souladu se společným záměrem a při vzájemné souhře s obviněným T. H. významně přispěl k realizaci podvodného jednání.
40. Z takto popsaného konkrétního jednání je zřejmé, že každý z pachatelů měl svůj podíl na celém činu, který byl ve spolupachatelství obou spáchán jejich společným jednáním. Oba skutky probíhaly v zásadě paralelně v souladu se společným záměrem. Ani případná rozdílná účast na spáchaném činu pramenící v případě mladistvého z nižší, resp. neprokázané finanční zainteresovanosti na výsledku podvodného jednání, totiž bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pro něž je rozhodné, aby jednotliví aktéři plnili úlohu a byli zapojeni v souladu se subjektivním vztahem ke společnému záměru a cíli, jež je společným činem všech sledován. Nikoli zanedbatelná forma zapojení mladistvého do celého skutku pro závěr o spolupachatelství plně postačuje, protože se podílel na daném činu aktivním způsobem a zásadně přispěl k jeho průběhu i cíli celého záměru. Pachatelé postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala (srov. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.).
41. Nejvyšší soud se rovněž na podkladě učiněných skutkových i právních závěrů ztotožnil se soudy nižších stupňů, že mladistvý jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o který jde tehdy, jestliže pachatel přímo zamýšlí způsobem v zákoně uvedeným porušit jím chráněný zájem. V této věci mladistvý o důvodech i účelu jednání, jakož i o nepravdivosti jím i spoluobviněným T. H. prezentovaných tvrzení věděl, a s tímto vědomím také od počátku po celou dobu jednal. Ze všech učiněných zjištění plyne správnost závěru o zavinění mladistvého, pro nějž je dostatek skutkových podkladů i právních argumentů.
42. Opodstatnění nemá ani výhrada mladistvého proti závěru soudů o tom, že jde o trestné jednání, na které nepostačilo aplikovat normy občanského práva (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestným činem (proviněním) je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
43. Posouzením povahy, závažnosti a promyšlenosti posuzovaného činu ve smyslu naznačených pravidel je třeba dospět k závěru, že se nejedná o čin nízké škodlivosti, anebo čin, jehož podstata by vyvěrala zásadně z jiných než trestněprávních odvětví, že by u něj nebyl dán zájem společnosti na trestním postihu mladistvého a s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku by podle zásad subsidiarity trestní represe postačovalo postižení jen podle pravidel vymezených v občanském zákoníku. Taková úvaha je s ohledem na povahu jím spáchaného provinění neakceptovatelná, neboť mladistvý půjčku poskytl s vědomím všech okolností rozhodných pro realizaci celého podvodného jednání a záměru, pro své záměry využil osoby, které nebyly natolik sofistikované, aby byly schopny dovodit dopad jím tvrzených skutečností tak, aby včas odhalily podstatu činu. Tudíž se nejedná o čin malé společenské škodlivosti, nýbrž o relativně závažný kriminální čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, zcela nepostačovaly, a to mimo jiné i s ohledem na trestní minulost mladistvého, který se obdobné majetkové trestné činnosti, resp. provinění, dopouští opakovaně, navíc takřka výlučně ve spolupachatelství s T. H. Dosavadní odsouzení nespojená s odnětím svobody se míjela účinkem a k nápravě mladistvého nevedla.
VI. Závěr
44. Na základě všech shora rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru o nedůvodnosti dovolání mladistvého AAAAA, protože bylo dostatečným způsobem prokázáno, že naplnil po všech stránkách znaky provinění podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dílem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž dovolací soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání mladistvého jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
45. S ohledem na tento způsob rozhodnutí v dovolacím řízení nebylo nutné reagovat na návrh mladistvého na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil s odkazem na §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu