ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.906.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 906/2021-2034
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného P. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 9 To 15/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 1 T 4/2018, byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil činem spočívajícím v tom, že
v úmyslu získat pro sebe a svoji rodinu majetkový prospěch uzavřel dne 28. 4. 2015 v XY, v zasedací místnosti společnosti B. T. s poškozenou M. J., nar. XY, jako zakladatelkou „Smlouvu o vytvoření svěřenského fondu“, kde byl ustanoven jako svěřenský správce, kdy tento fond měl sloužit k zajištění bytových potřeb a uspokojování rekreačních potřeb poškozené, a do uvedeného fondu poškozená na základě této smlouvy převedla veškerý nemovitý majetek v jejím výlučném vlastnictví, a to konkrétně
popsané bytové jednotky v části obce XY, č. p. XY, v hodnotě 3.026.588,70 Kč, č. p. XY v hodnotě 3.152.848,30 Kč a č. p. XY v hodnotě 1.320.848,90 Kč a pozemky v části obce XY stavební parcely č. XY s budovou (objekt bydlení) č. p. XY, pozemek stavební parcelu č. XY s budovou (objekt bydlení) č. p. XY, stavební parcelu č. XY, stavební parcela č. XY, rodinný dům, č. p. XY, v části obce XY, a pozemky stavební parcela č. XY, a další parcely a zahrady a ornou půdu a vodní plochu vše zapsané na listu vlastnictví XY, pro katastrální území XY a obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, se vším příslušenstvím a součástmi, v celkové hodnotě 17.378.700 Kč,
přičemž podle notářského zápisu označeného jako „Statut Svěřenského fondu k zajištění bytových potřeb M. J., svěřenský fond“ byla dohledem nad správou tohoto fondu ustanovena poškozená M. J. a trvání fondu bylo staveno na dobu života poškozené, kdy po zániku fondu má být veškerý majetek fondu vydán obviněnému, popř. jeho potomkům, současně téhož dne a na témže místě poškozená učinila formou notářského zápisu předběžné prohlášení podle §38 zákona č. 89/2012 Sb., obč. zákoníku, pro případ její budoucí (vlastní) nezpůsobilosti, ustanovit svým opatrovníkem obviněného, přičemž při tomto jednání obviněný zcela vědomě využil lehké mentální retardace středního stupně poškozené M. J., v podstatě na úrovni 6 až 7 letého dítěte, která v důsledku této diagnózy nebyla schopna pochopit smysl a dopad takového právního úkonu a podepsaných dokumentů, neboť tento zdravotní stav poškozené musel být obviněnému podle závěrů soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, i jako laikovi zřejmý, a též i s přihlédnutím k tomu, že s poškozenou minimálně od začátku roku 2014 až do 6. 11. 2018 bydlel na adrese XY, ač k tomu neměl žádný relevantní důvod, čímž se pokusil vyjmutím nemovitostí z jejího vlastnictví způsobit poškozené M. J. škodu v celkové výši 24.878.990 Kč.
2. Za tento pokus zločinu byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Poškozená M. J. byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 9 To 15/2021, z podnětu odvolání obviněného uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a pro výkon tohoto trestu jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
II. Z obsahu dovolání
4. Obviněný uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. pro vadné právní posouzení věci a porušení práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny v důsledku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu.
5. V rámci rekapitulace dosavadního řízení obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 161/2020, jímž zrušil v této věci soudy nižších stupňů dříve vydaná rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání rozhodnutí, rovněž na postup odvolacího soudu, jenž v pořadí již v třetím rozsudku soudu prvního stupně shledal procesní vadu v nerespektování práva předvolat k hlavnímu líčení obhájce obviněného (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 9 To 61/2020), a proto i tehdy věc vrátil soudu prvního stupně, jenž rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, sp zn. 1 T 4/2018, obviněného uznal vinným, a pokud tento rozsudek odvolací soud nyní přezkoumávaným rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 9 To 15/2021, zrušil, učinil tak jen ve výroku o trestu, když vinu obviněného ponechal beze změny. Obviněný proběhlému řízení vytýkal, že soudy chybovaly především po procesní stránce, a to i v posledním případě v tom, že nerespektovaly, že Nejvyšší soud uložil, aby soud prvního stupně splnil pokyny Vrchního soudu v Praze plynoucí z usnesení ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9 To 7/2019, ohledně nařízení hlavního líčení v Domově seniorů v XY či kdekoliv jinde, kde se poškozená bude nacházet. Soud prvního stupně však provedl hlavní líčení v budově soudu, kde dne 14. 7. 2020 vyslechl poškozenou, což s předestřeným pokynem nekoresponduje, avšak odvolací soud námitku obviněného o tomto vadném postupu nepovažoval za důvodnou s ohledem na argument o problematickém zajištění procesně správné účasti obviněného v domově důchodů.
6. Výhrady obviněného směřovaly i proti provedení výslechu poškozené M. J. dne 14. 7. 2020, a to pro neakceptování postupu určeného odvolacím soudem v usnesení ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9 To 7/2019, protože soud z jejího výslechu nezjistil, jakou měla představu o svých majetkových poměrech v době úmrtí bratra, ani nesplnil povinnost po výslechu poškozené vyslechnout znalce PhDr. Jiřího Klose. U tohoto výslechu M. J. nebyl z důvodu čerpání své dovolené přítomen obhájce obviněného Mgr. René Gemmel, když soud neakceptoval omluvu a hlavní líčení na tento den nařízené odmítl odložit. Uvedenou nesprávnost odvolací soud nenapravil, předmětnou námitkou se nezabýval, čímž porušil práva obviněného na jeho obhajobu (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08). Nejednalo se o obstrukční jednání, a tedy bylo povinností soudu hlavní líčení přeložit na jiný termín. Jestliže obviněný udělil plnou moc JUDr. Jakubu Blažkovi, který byl v dané věci druhým jeho obhájcem, stalo se tak na základě vynucení v důsledku nezákonného postupu soudu, a to s ohledem na šikanózní zmínku soudu o možné existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř.
7. Samotnému postupu při výslechu poškozené M. J. obviněný vytkl, že soud nezjišťoval, zda je schopna výslechu a reprodukovat prožité události, jakož i pochopit význam svědecké výpovědi, předmět řízení a dané poučení. Poukázal na obsah jejích odpovědí a znalecké posudky na její zdravotní stav zpracované Z. B., podle něhož nebyla schopna účasti na soudním řízení ani výslechu, a rovněž na posudky znalců MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., podle nichž u poškozené nad rámec vrozené mentální retardace dochází k organickým změnám na mozku v důsledku stárnutí a k rozvoji stařecké demence. Za neplatný považoval názor znalce MUDr. Petra Navrátila, že pro účely řízení o omezení svéprávnosti je schopna osobního výslechu v neutrálním prostředí bez přítomnosti dalších osob, neboť nešlo o důkaz provedený a týkající se trestního řízení. Obviněný tak vyjádřil, že podle něj výslechu před soudem nebyla schopna, a soudy pochybily, neboť ji i vadně poučily bez splnění požadavků §101 odst. 2 tr. ř., ani jí nebyla dána možnost, aby se k věci řádně vyjádřila, když výslech byl ukončen k etické výhradě znalce PhDr. Jiřího Klose. Vadu obviněný spatřoval i v tom, jakým způsobem byl s obsahem této výpovědi seznámen, když mu nebyl přehrán zvukový záznam této výpovědi, ale pouze mu byl přetlumočen obsah výpovědi soudem.
8. Obviněný považoval za procesní vadu, že jej soud prvního stupně při hlavním líčení konaném dne 13. 1. 2021 nepoučil o procesních postupech vyplývajících z novely trestního řádu zákonem č. 333/2020 Sb., zejména o možnosti uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu a učinit prohlášení viny, a neztotožnil se s odvolacím soudem, že taková poučovací povinnost pro soudy z trestního řádu nevyplývá. Podle obviněného uvedená povinnost soudu vyplývá nejen u nově napadlých obžalob, ale i ve věcech soudu došlých před 1. 10. 2020. Odvolací soud tak pochybil, když bez náležitého poučení i přes odvolací námitku nápravu nezjednal. V reakci na znalecké posudky obviněný poukázal na nový zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, a z hlediska zásady stanovené v §2 odst. 1 tr. zákoníku se domáhal, aby byla vztažena nejen na samotný trestní zákoník, ale i na mimotrestní normy obsažené v dalších právních předpisech s tím, že měl soud k okamžiku rozhodování znalecké posudky hodnotit podle zákona, který je pro obviněného výhodnější, protože žádný z posudků, které v jeho neprospěch hodnotil, nesplňoval podmínky nového zákona o znalcích. Kromě toho soudy v rozporu s §112 odst. 2 tr. ř. posuzovaly znalecké posudky vypracované MUDr. Bronislavem Kobedou, PhDr. Petrem Goldmannem (dne 8. 9. 2014), Z. B. (dne 12. 5. 2015), MUDr. Petrem Navrátilem (dne 18. 11. 2018) a ústavní posudek Znaleckého institutu pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii, s. r. o. (dne 30. 3. 2017), jež byly zpracovány v jiných řízeních a mohly být provedeny pouze jako listinné důkazy (nikoliv jako znalecké posudky).
9. Zastoupení poškozené zmocněncem L. K. bylo podle obviněného vadně soudem posouzeno, protože nebylo řádně doloženo jeho oprávnění poškozenou zastupovat. Plná moc předložená L. K. předložená soudu udělená opatrovníkem poškozené – obcí XY nepostačovala, protože bylo zapotřebí souhlasu opatrovnického soudu, jenž nebyl vydán, a proto jmenovaný nemohl za poškozenou jednat, s čímž se odvolací soud z podnětu výhrad obviněného nevypořádal.
10. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy spočíval v tom, že soudy nerespektovaly výsledky provedeného dokazování a obhajobu obviněného, jenž trval na tom, že se nedopustil podvodu, pokud poškozená uzavřela smlouvu o vytvoření svěřenského fondu v jeho prospěch, a není pravda, že využil její lehké mentální retardace, protože poškozená byla schopna předmětných právních úkonů, jež činila na základě vlastní vůle, což dosvědčuje (mimo jiné) notářka M. K., která s poškozenou jednala bez přítomnosti obviněného a o její schopnosti právně jednat neměla pochybnosti, jinak by totiž notářský zápis o provedených úkonech nesepsala, zejména když se jednalo o prohlášení o možné budoucí nezpůsobilosti. Notářka dosvědčila, že návrh na vytvoření svěřenského fondu byl učiněn po vzájemné dohodě mezi ní a poškozenou bez přítomnosti třetí osoby, poškozená během sepisování notářských zápisů nepůsobila neorientovaně, ani že by byla pod vlivem jiné osoby. Sveřenský fond notářka považovala za vhodnější řešení než darování celého majetku obviněnému. Obviněný dokladoval, že poškozená byla schopna v rozhodné době sjednávat i právní úkony, a poukázal na to, že dokázala vyjádřit svou vůli, když dne 14. 10. 2013 uzavřela darovací smlouvu s P. M., jenž ji znal od dětství, a k její způsobilosti výhrady neměl, stejně tak ani R. M., která tuto smlouvu sepsala v přítomnosti dalších osob. Uzavřela smlouvu o právním zastoupení i s B. L. v rámci dědického řízení, která rovněž jakékoliv výhrady k poškozené ve výpovědi před soudem nesdělila. S poškozenou právně jednal i starosta obce J. M., když se na ni obracel v záležitosti s pozemky a uzavřel s poškozenou darovací smlouvu, na jejímž základě obec obdržela dar 250.000 Kč. Zmínil i výpověď ošetřující lékařky poškozené A. K., podle níž poškozená nevybočovala z mentálních hranic jiných starých lidí, a výsledky sociálního šetření Městského úřadu v XY z roku 2017, podle nichž poškozená trpěla lehkým mentálním postižením, byla orientovaná a věděla, že svůj majetek vložila do fondu, a měla i rámcovou představu o tom, s jakým majetkem disponuje a že si z fondu může vybrat peníze pro své potřeby, jakož i to, že jej spravuje obviněný. Tedy poškozená byla schopna již v minulosti projevit přání, komu zanechá majetek a kdo o něj má pečovat, a tuto svou vůli svobodně a srozumitelně vyjádřila před notářkou tak, že to má být obviněný, kdo bude formou svěřenského fondu o její majetek pečovat. Pokud soudy učinily jiné závěry, jsou v rozporu s výsledky provedeného dokazování.
11. Neúplnost dokazování spočívala podle obviněného v tom, že soud nevyslechl jako svědka JUDr. Karla Vrzáně, advokáta, který poškozenou zastupoval v dědickém řízení a před notářkou M. K. poškozenou při sepsání notářských zápisů. Neztotožnil se rovněž se závěrem soudů, že bylo rozhodující, že poškozená jej nezbavila povinnosti mlčenlivosti. Soudy pochybily, když tohoto advokáta nevyslechly a výpověď M. K. dostatečně nevyhodnotily, v čemž shledal tzv. opomenuté důkazy. Za něž považoval i neprovedení výslechů navržených svědků D. Š., B. L., V. M., M. V., T. F., J. H., J. H., E. Ch. a Z. N., kteří by v případě výslechu hovořili ve prospěch obviněného.
12. Výhrady obviněného směřovaly i proti vadnému právnímu posouzení, neboť skutková zjištění nejsou dostatečná pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §209 tr. zákoníku, u něhož je existence omylu nezbytnou podmínkou. V popisu skutku však nelze shledat skutečnosti svědčící o rozporu mezi představou poškozené, jakožto osoby uváděné v omyl, a realitou, resp. o tom, jak odlišná od skutečnosti její představa byla, a co měl obviněný svým jednáním předstírat. Pro absenci omylu nelze v činu shledat podvod. V samotném získávání důvěry poškozené podle něj nelze spatřovat uvedení v omyl, a to ani v případě, kdy by byl při péči o poškozenou motivován zjevným majetkovým prospěchem, protože v omyl ji ničím neuváděl.
13. Soudy dostatečně nevystihly ani povahu svěřenského fondu a toho, že vyčleněním majetku poškozené do svěřenského fondu nemohlo dojít ke vzniku škody, a to i přesto, že poškozená jako zakladatelka fondu formálně pozbyla své vlastnické právo k němu, protože nad ním měla i nadále veškerý vliv. Soudy se nevěnovaly ani obsahu svěřenské smlouvy, podle níž poškozená měla po celou dobu právo jmenovat či odvolat svěřenského správce, byla obmyšlenou osobou (článek VI. odst. 5 statutu), po celou dobu trvání fondu měla právo majetek užívat a plynuly jí z něj veškeré plody a užitky. Svým rozhodnutím mohla kdykoli libovolně změnit statut svěřenského fondu, nebo ho zrušit. Měla pravomoc obviněného vyloučit z majetkového prospěchu, jenž by mu ze svěřenského fondu plynul, a to ve prospěch jakékoli jiné osoby, a mohla kdykoli nabýt zpět vlastnické právo ke všem nemovitostem, které do fondu vložila. Samotným vyčleněním majetku do svěřenského fondu nevznikla žádná škoda. Byť formálně poškozená pozbyla vlastnické právo k nemovitostem vloženým do fondu, tak s ohledem na své pravomoci tento majetek i po zřízení fondu ovládala. Tato faktická moc poškozené nad majetkem vyčleněným do fondu musí být podle názoru obviněného interpretována ve vztahu ke škodě tak, že poškozené samotným vyčleněním majetku žádná škoda nevznikla, a proto je právní závěr soudů i v tomto směru chybný.
14. Účast obviněného na dané smlouvě spočívala pouze v přijetí funkce svěřenského správce, neboť poškozená předmětnou smlouvu uzavřela v kanceláři notářky bez přítomnosti obviněného a notářka sama navrhla formu svěřenského fondu namísto darování, o které poškozená ve prospěch obviněného žádala. Byla to tudíž notářka, která ve prospěch svěřenského fondu s poškozenou jednala a s níž také poškozená sjednala obsah statutu, včetně funkce správce, kteroužto obviněný pouze po sjednání dohody přijal, čímž však obsah statutu nijak neovlivnil, a nelze v tom spatřovat uvedení poškozené v omyl. Přestože jde o stejné námitky, které uplatňoval i dříve, odvolací soud ani soud prvního stupně se s nimi i přes pokyn Nejvyššího soudu nevypořádaly. Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, který pouze v přezkoumávaném rozhodnutí uvedl, že o omyl se jednalo proto, že u poškozené obviněný cíleně vytvořil pocit důvěry, což je však skutečnost, která nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a nevyjasněný zůstal i závěr, že obviněný poškozenou neinformoval o podstatných okolnostech vztahujících se k uzavření smlouvy o svěřenském fondu.
15. Obviněný poukázal také na možnost, že oprávněné osoby mohly podat návrh na zahájení řízení ohledně svéprávnosti poškozené, kdy by si bez ohledu na přání poškozené opatrovnický soud vyhodnotil, která osoba je jako opatrovník nejvhodnější. Rovněž existovaly i jiné možnosti, jak mohl být poškozené opatrovník jmenován, a proto, i kdyby nebyla způsobilá sama statut fondu změnit či fond zrušit, mohla tak učinit právě pomocí jmenovaného opatrovníka. Podle obviněného nemohlo dojít k jeho obohacení po smrti poškozené, neboť by nikomu majetková škoda nevznikla (mrtvý nemá vlastnické právo) a ve chvíli, kdy by zaniklo její vlastnické právo, majetek by přešel na dědice. Bylo tedy třeba posoudit, zda by bylo možné uvažovat o škodě u dědiců. Soudy však takové úvahy neučinily a vycházely pouze z toho, že založení svěřenského fondu směřovalo ke vzniku škody u poškozené, což je nesprávné, protože s ohledem na výše uvedené nemohl být zřízením svěřenského fondu ze strany obviněného sledován vznik škody až po smrti poškozené. Rovněž poukázal na to, že aby mohla škoda vzniknout, muselo by se jednat o jednání způsobilé škodu přivodit, což v případě jednání, které nemá dostatečnou společenskou škodlivost, není možné. Samotné vyčlenění majetku do fondu navíc škodu nezpůsobí, což znamená, že kdyby poškozená nejednala v duševní poruše, samotným vyčleněním majetku do fondu by ke škodě vůbec nedošlo. Z popsaného jednání ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit ani to, že by obviněný mohl způsobit v budoucnu škodu případným dědicům, protože takové skutečnosti v něm uvedeny nejsou. Obviněný by dědil veškerý majetek poškozené, neboť by byl universálním dědicem ve druhé skupině (§1636 obč. zákoníku), jelikož s poškozenou žil ve společné domácnosti a pečoval o ni po dobu jednoho roku. Zbytek dědiců poškozené byl až z šesté dědické třídy a nikdo z nich by děděním nic nenabyl. Společné soužití obviněného s poškozenou v její domácnosti navíc soudy nezpochybnily a odvolací soud v něm nespatřoval protiprávní jednání, naopak tyto skutečnosti vypustil z popisu skutku. I postavení obviněného jakožto univerzálního zákonného dědice tudíž vylučuje, aby svým jednáním mohl komukoli způsobit škodu, nebo s tímto úmyslem jednat.
16. Obviněný poukázal i na ustanovení §1472 věta druhá obč. zákoníku, což svědčí o tom, že ani za života poškozené by škoda nevznikla a obviněnému za vinu kladené jednání nikdy nemohlo reálně vést ke způsobení škody poškozené. Zpochybnil i výši škody, jak byla soudy určena, protože znalkyně Miroslava Dostálová ocenila jednotlivé byty, aniž by provedla prohlídku, a ocenění stanovila ke konkrétnímu dni, aniž by užila srovnávací metodu. Ze znaleckých posudků tudíž nevyplývá, že by stanovila obvyklou cenu.
17. Obviněný shrnul, že znaky mu za vinu kladeného trestného činu nebyly naplněny a nešlo o podvod, mimo shora uvedeného i pro neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním, které mu je vytýkáno, a škodou potencionálně hrozící, protože závěry soudů jsou chybné, a tudíž měl být obžaloby zproštěn. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 9 To 15/2021, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 1 T 4/2018, a aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. nově rozhodl zprošťujícím výrokem podle §226 písm. b) tr. ř., případně aby věc vrátil podle §265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
18. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. konstatovala, že obviněný v dovolání vznesl převážně námitky, které žádnému důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. neodpovídají, neboť se týkají procesního postupu při provádění důkazů a utváření sutkových závěrů. Za právní považovala jen námitku o nenaplnění znaku uvedení v omyl a obohacení ve smyslu §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na podmínky svěřenského fondu, které takové závěry neumožňují.
19. Vady v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení státní zástupkyně neshledala, protože soud prvního stupně se s námitkami obviněného vypořádal v bodě 36. rozsudku a odvolací soud v bodě 18. svého rozhodnutí, kde se požadavky obviněného dostatečně zabývaly. Uvedly, že obviněným vyjmenované osoby přišly do styku s poškozenou pouze v rámci výkonu svého povolání, na kratší dobu, takže jim nemuselo být zřejmé, že poškozená není mentálně schopna obsáhnout podstatu věcí, které s ní vyřizovaly, avšak stav poškozené byl dostatečně objasněn jinými přesvědčivými důkazy. Některé z osob, které obviněný navrhoval slyšet, byly vyslechnuty (notářka M. K., starosta obce J. M.).
20. Ke způsobu výslechu poškozené M. J. dne 14. 7. 2020 v hlavním líčení státní zástupkyně odkázala na bod 13. rozsudku odvolacího soudu s dodatkem, že byl konán v intencích pokynu plynoucího z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn.
8 Tdo 161/2020, a že věrohodnost svědka posuzuje soud, nikoliv znalec, a tudíž soud v případě konstatování její předešlé výpovědi jako absolutně neúčinné potřeboval uvedenou vadu napravit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 196/2015). Poučení poškozené proběhlo adekvátně k jejímu stavu, přičemž obviněný byl s její výpovědí, které nebyl přítomen, řádně seznámen. Použitelnosti tohoto důkazu nebránilo ani to, že soud prvního stupně nevyhověl žádosti jeho obhájce Mgr. René Gemmela o odročení hlavního líčení konaného dne 14. 7. 2020, a jak vrchní soud v bodě 10. svého rozhodnutí konstatoval, čerpání řádné dovolené, i když substituční zastoupení bylo vyloučeno mandátní smlouvou, nepředstavovalo za situace, kdy byl obviněný zastoupen na základě své plné moci jiným obhájcem, porušení práva na obhajobu. Státní zástupkyně poukázala i na to, že na pochybení obhajovacích práv obviněného reagovalo již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 9 To 61/2020, jímž byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 1 T 4/2018, a věc byla tomuto soudu podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že obhájce Mgr. René Gemmel, který byl obhájcem zvoleným pro doručování, nebyl o hlavním líčení dne 30. 7. 2020 vyrozuměn, což vedlo k porušení práva na obhajobu, a to přesto, že obviněný byl zastoupen dvěma obhájci na plnou moc, kteří vykonávali jeho obhajobu společně. V hlavním líčení dne 14. 7. 2020 však šlo o jinou situaci, neboť obviněný byl zastoupen JUDr. Jakubem Blažkem jako druhým obhájcem na plnou moc, a tedy nebyl substitutem jiného obhájce, jak bylo chybně uvedeno v protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 7. 2020, k němuž byl obhájce Mgr. René Gemmel řádně předvolán. K dalšímu hlavnímu líčení ve věci dne 13. 1. 2021 byli oba obhájci Mgr. René Gemmel i JUDr. Jakub Blažek předvoláni. Mgr. René Gemmel se však hlavního líčení opět nezúčastnil z důvodu kolize se zastupováním v jiné věci. Obviněný byl tedy v hlavním líčení konaném dne 13. 1. 2021 zastoupen pouze obhájcem JUDr. Jakubem Blažkem, který v plném rozsahu vykonával jeho obhajobu. V tomto případě byl obviněný zastoupen obhájcem řádně, čímž bylo jeho právo na obhajobu v dostatečném rozsahu zajištěno.
21. Na námitku o absenci poučení o novele §175a tr. ř. upravujícího dohodu o vině a trestu (zákon č. 333/2020 Sb.) odvolací soud správně reagoval tím, že podmínkou využití tohoto institutu je, aby se obviněný plně doznal k trestnému činu, což v této věci splněno není, a navíc na užití odklonu v trestním řízení neexistuje žádný nárok. Vadou nebylo ani to, pokud ve věci nebyly vypracovány nové znalecké posudky v režimu nového zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, v platném znění. V tomto případě se neuplatní ustanovení o časové působnosti trestních zákonů podle §2 odst. 1 tr. zákoníku, protože zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle předpisu účinného v době, kdy byl úkon proveden. Jestliže byly znalecké posudky pořízeny v době dříve platného zákona o znalcích, nemohou následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřené a provedené důkazy, které z toho důvodu nebylo možno provést v řízení před soudem. Důležité je, zda znalecké posudky odpovídaly ustanovením tehdy účinného zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Výhrady obviněného proti způsobu zmocnění a zastoupení poškozené v trestním řízení zmocněncem L. K., neboť jeho plná moc byla neplatná z důvodu absence souhlasu opatrovnického soudu, nebyly obviněným dány do souvislosti s jeho právy, a proto na ně nebylo možné reagovat.
22. Státní zástupkyně neshledala vady ani v dalších postupech soudů, když znaleckými posudky zpracovanými v jiných řízeních lze provést důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř., čemuž ani v této věci nic nebránilo. Způsob provedení a hodnocení zajištěných důkazů nevykazuje obviněným vytýkané nedostatky, protože soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud se opíral o provedené důkazy a hodnotil je jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru. Nejde proto o domněnky, ale o důkazně podložený závěr pro skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného přisouzeným zločinem.
23. Opodstatněnými státní zástupkyně neshledala ani právní námitky brojící proti vadnému právnímu posouzení jednání obviněného jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť ze skutkové věty vyplývá, že obviněný zmanipuloval poškozenou M. J., aby jako zakladatelka vytvořila svěřenský fond, v rámci nějž by byl správcem, přičemž při tomto jednání zcela vědomě využil lehké mentální retardace středního stupně poškozené, která nebyla schopna pochopit smysl a dopad takového právního úkonu a podepsaných dokumentů. Tento zdravotní stav poškozené byl obviněnému zřejmý. Ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku obviněný zneužil důvěry poškozené, která nechtěla přijít o svůj majetek a neznala záměr obviněného, jehož cílem bylo, aby s tímto majetkem nemohla disponovat, což poškozená nebyla z důvodu mentálního oslabení schopna domyslet. Uvedeným jednáním při uzavření smlouvy o svěřenském fondu směřoval ke způsobení škody a k vlastnímu obohacení. Podstata svěřenského fondu spočívá v tom, že jeho zakladatel vyčlení ze svého majetku určitou část a svěří ji nějakému účelu, tím vzniká oddělené vlastnictví, k němuž původní vlastník žádná vlastnická práva nemá. Tato práva vykonává svěřenský správce, i když ani ten není vlastníkem svěřenského fondu, protože není nadán vlastnickou svobodou, neboť je naopak povinen šetřit a rozmnožovat podstatu svěřenského fondu, dbát naplňování jeho účelu a respektovat práva obmyšlených, neboť správci náleží plná správa vyčleněného majetku. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný zvolil formu svěřenského fondu k tomu, aby se dostal k majetku poškozené M. J., neboť jiné právní instituty, které by k tomu zvolil, např. darování nebo závěť, by mohly být napadeny ze strany příbuzných, případně dalších osob např. P. M., P. K., L. P., které byly obeznámeny se záměry J. J., jak naložit s jeho majetkem, a to zejména se zohledněním P. M., v jehož prospěch také M. J. uzavřela darovací smlouvu, od níž však pod vlivem obviněného bylo odstoupeno P. M., neboť nechtěl jednat proti vůli poškozené, která již byla pod vlivem obviněného, jenž ji v podstatě odstřihl od okolního světa, aby ani v rámci svých omezených možností neodhalila skutečný záměr obviněného, který byl výlučně zištný.
24. Soudy čin obviněného správně kvalifikovaly podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jako pokus, protože k obohacení obviněného mělo dojít až v momentu její smrti, avšak s tím, že poškozená by v mezidobí byla prohlášena za nesvéprávnou, a pro ten případ měl být obviněný jejím opatrovníkem.
25. Vzhledem k tomu, že soudy správně všechny zjištěné skutečnosti posoudily, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
26. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však do okamžiku konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání a formální podmínky podání dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., obviněný je osobou oprávněnou k jeho podání podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., bylo podáno podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.
28. Přestože Nejvyšší soud v této věci rozhoduje již podruhé, je třeba zmínit, že usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 161/2020, zrušil předcházející rozhodnutí z důvodů porušení práva obviněného na obhajobu na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Hlavní líčení bylo tudíž třeba provádět znovu a znovu soudy musely rozhodovat o vině a trestu na základě řádně provedeného dokazování při dodržení všech právních záruk. Nejvyšší soud se tehdy nezabýval výrokem o vině, protože v takovém případě na námitky obviněného podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl z důvodů zjištěné procesní vady meritorně reagovat.
29. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Protože v přezkoumávané věci odvolací soud k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal (zčásti mu vyhověl a v části je shledal nedůvodným), a neodmítl ho z formálních důvodů, obviněný tento důvod založit na jeho druhé alternativě, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženou vadou naplňující některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., když současně uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné uplatnit v případě rozhodnutí spočívajícího na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Toto vymezení stanoví, že dovolání slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívající právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Vytýkat jeho prostřednictvím lze vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
31. Nejvyšší soud je však povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Takový postup je zásadně možný při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
32. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
V. K důvodnosti dovolání
33. Obviněný v dovolání vytýkal celou řadu vad procesní povahy vztahujících se k vadnému zjištění skutku, které na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani na žádný jiný nedopadají. Nejvyšší soud může takové vady přezkoumávat jen se zřetelem na možnost porušení pravidel spravedlivého procesu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).
34. Nedostatečné zajištění práva obviněného na obhajobu v případě absence jednoho z obhájců při hlavním líčení je námitka, která je v obecné rovině způsobilá k porušení článku 6 Úmluvy, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda k takovému důsledku došlo, a zkoumal i správnost postupů soudů u dalších procesních námitek. Kromě nich obviněný v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal vady v právním posouzení skutku, zejména, že chybí skutkové vymezení omylu a podvodného jednání, a to s ohledem na povahu svěřenského fondu. Nutno podotknout, že velká část uvedených námitek byla obviněným vznesena opakovaně, a to jak v řízení před soudem, tak i v rámci odvolacího řízení (viz body 3. až 7. rozsudku odvolacího soudu), s nimiž se oba soudy nižších stupňů vypořádaly, jak plyne z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí.
35. S ohledem na obsah dovolání a význam a smysl dovolacího řízení (§265f odst. 1 tr. ř.), v němž je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, je namístě se nejprve zabývat tím, zda řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí netrpí extrémními nedostatky, které by mohly založit důvodný závěr o porušení zásad spravedlivého procesu (srov. článku 6 Úmluvy), a tedy zpochybnění správnosti učiněných skutkových zjištění a z nich vycházejících právní závěrů.
VI. K procesním výhradám
36. Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkami obviněného směřujícími proti tomu, že by soudy nižších stupňů nevyhověly pokynům plynoucím z jeho předcházejícího rozhodnutí ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 161/2020, jestliže poškozená M. J. nebyla vyslechnuta v ústavním zařízení, v němž je dlouhodobě umístěna, ale tento její výslech byl proveden v budově soudu, kam se poškozená dne 14. 7. 2020 dostavila v doprovodu opatrovníka za přítomnosti sociální pracovnice. Pokynem Nejvyššího soudu nebylo poškozenou vyslýchat v ústavu, ale způsobem zajišťujícím práva obviněného, a aby byla poškozená vyslechnuta způsobem odpovídajícím jejímu zdravotnímu stavu. Podstatné však bylo napravit procesní vadu spočívající v nevyrozumění obviněného o konání hlavního líčení, při němž byla poškozená původně vyslechnuta, a to při splnění podmínek stanovených v §198 tr. ř., případně §202 tr. ř. Bylo nutné klást důraz zejména na zajištění práva obviněného na jeho obhajobu (srov. bod 33. usnesení Nejvyššího soudu). Jak z průběhu posuzované části trestního řízení plyne, soud prvního stupně uvedené pokyny splnil, výslech poškozené provedl při hlavním líčení konaném dne 14. 7. 2020 postupem, který nevzbuzuje pochybnosti o dodržení práv obviněného, a to v budově soudu, kam se poškozená v doprovodu dostavila a výpověď podala (srov. č. l. 1758 až 1763).
37. Postup soudu při této výpovědi nesvědčí o vadách, které obviněný v dovolání v této souvislosti vytýkal. Odvolací soud v bodě 13. svého rozsudku mimo jiné i konstatoval, že pro provedení výslechu poškozené v budově soudu byl soud prvního stupně veden i tím, že v domově důchodců by nebylo možné při zachování všech procesních podmínek realizovat oddělený výslech poškozené. Lze zdůraznit, že fyzická kondice poškozené takový výslech umožňovala, zejména všechna práva obviněného v rámci něj byla respektována. Skutečnost, že obhájce Mgr. René Gemmel u tohoto výslechu nebyl přítomen, jak obviněný rovněž vytýkal, nesvědčí o tom, že by bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, protože podle protokolu o tomto hlavním líčení (viz č. l. 1758), byl přítomen obhájce JUDr. Jakub Blažek, jemuž obviněný udělil plnou moc dne 10. 7. 2020 (viz č. l. 1757). V této souvislosti je vhodné zmínit, že obviněný byl ještě před nařízením hlavního líčení na 14. 7. 2020 zastupován obhájci Mgr. Milanem Vrchotkou, JUDr. Miladou Kačerovou a Mgr. René Gemmelem, kteří byli o konání hlavního líčení dne 14. 7. 2020 vyrozuměni 18. 6. 2020 (č. l. 1731). Dne 22. 6. 2020 obviněný vypověděl plnou moc obhájkyni JUDr. Miladě Kačerové a dne 23. 6. 2020 Mgr. Milanu Vrchotkovi (viz č. l. 1742, 1744). Obhájce Mgr. René Gemmel požádal po obdržení vyrozumění o odročení hlavního líčení z důvodů čerpání dovolené, což soud v písemném sdělení obhájci odmítl (č. l. 1745), a nevyhověl ani opětovné žádosti tohoto obhájce (č. l. 1748). Obviněný dne 10. 7. 2020 udělil plnou moc obhájci JUDr. Jakubu Blažkovi (č. l. 1757), jenž se hlavního líčení dne 14. 7. 2020 zúčastnil. V těchto souvislostech není rozhodné, že v plné moci udělené obviněným obhájci Mgr. René Gemmelovi je vyloučena substituce (jak zmínila i státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání), protože ani toto podmínka nebyla porušena, protože o substituci v případě obhájce JUDr. Jakuba Blažka nešlo. Obviněného zastupoval jím volený další obhájce.
38. Posoudí-li se tyto skutečnosti, je zřejmé, že výslech poškozené probíhal se zaručením práv obviněného na obhajobu, protože hlavnímu líčení byl obhájce JUDr. Jakub Blažek zastupující zájmy obviněného přítomen a druhý z obhájců Mgr. René Gemmel, jenž se hlavního líčení nezúčastnil, byl o jeho konání řádně vyrozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 927/2002, obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III ÚS 308/97), avšak neúčastnil se jej z důvodu dovolené. K porušení práva na obhajobu by v případě, je-li obviněný zastoupen více obhájci, došlo tehdy, kdyby nebyli řádně obesláni v souladu s procesními podmínkami všichni tito obhájci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1086/2010, nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, nebo ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. 312/98). O takovou situaci však v přezkoumávané věci nešlo, protože soud prvního stupně všechny obviněným zvolené obhájce i bez ohledu na podmínky §37 odst. 3 tr. ř. jednotlivě vyrozuměl, a bylo tedy již věcí obhajoby, jak budou práva obviněného v rámci řízení realizovat.
39. Skutečnost, že za zjištěné situace soud hlavní líčení podle požadavku obhájce Mgr. René Gemmela neodročil, nezakládá důvod pro závěr o porušení práva obviněného na obhajobu, jež byla, byť jen jedním z obhájců, při hlavním líčení zajištěna, neboť obviněný u hlavního líčení obhájcem zastoupen byl. V tomto případě nedošlo ani k porušení ustanovení §37 odst. 3 tr. ř., které určuje, aby obviněný, je-li zastoupen více obhájci současně, soudu oznámil, kterého z těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení. V opačném případě to určí předseda senátu. Ve zkoumané věci o konání hlavního líčení byli vyrozuměni všichni. Nezúčastnil-li se některý z více obhájců, jež zastupují obviněného, hlavního líčení proto, že se nemůže dostavit v důsledku čerpání své dovolené, a obhajoba obviněného je zajištěna jiným zvoleným obhájcem, nejde o porušení článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, ani článku 40 odst. 3 Listiny. V této věci konkrétně obhájcem JUDr. Jakubem Blažkem, který podle obsahu spisu vykonával své povinnosti v souladu se zákonem, a tedy není pochyb o tom, že by tato obhajoba nebyla „skutečná a účinná“ [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) Pavlenko proti Rusku ze dne 6. 9. 2007, stížnost č. 22021/2005]. Navíc je třeba dodat, že ESLP opakovaně konstatoval, že není podstatné, do jaké míry je odsouzení stěžovatele založeno na výpovědi učiněné bez přítomnosti obhájce (což se však ani v nyní přezkoumávané věci nestalo), a poškozené právo na obhajobu jen tehdy, když tato měla určitý vliv na odsouzení [srov. rozhodnutí ESLP Leonid Lazarenko proti Ukrajině, rozsudek ze dne 28. 10. 2010, stížnost č. 22131/2005], ani o to však v této věci nešlo, protože výpověď poškozené, s ohledem na její obsah, neměla podstatný význam pro závěr o vině obviněného, která byla prokázána jinými důkazy.
40. Vhodné je připomenout, že soud na žádost obhájce o odročení hlavního líčení reagoval, a důvody, proč mu vyhovět nelze, vyložil. Rovněž je namístě zmínit, že právo obviněného na obhajobu nepředstavuje právo na konkrétního, obviněným jmenovitě určeného obhájce. Rovněž je nutné poukázat na to, že případě více obhájců je třeba, aby jejich činnost byla koordinována a jednotliví obhájci vystupovali při řízení ve vzájemné návaznosti a shodě (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 471). Rovněž má význam, že i přes konstatování uvedeného nedostatku obviněný nesdělil konkrétní dopady, které taková neúčast druhého z obhájců u předmětného hlavního líčení měla pro výsledné rozhodnutí. Připomenout je třeba, že v judikatuře ESLP jsou v porovnání s jinými právy podle článku 6 odst. 3 Úmluvy v zásadě více vnímána práva obhajoby jako celku. Jde totiž o ochranu konkrétních práv konkrétním způsobem, nikoli jen teoreticky nebo zdánlivě. Není porušením práva na obhajobu, když orgán činný v trestním řízení prováděl procesní úkony bez účasti tohoto dalšího obhájce, byl-li současně o nich vyrozuměn a obhajoba byla zajištěna původním obhájcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 Tdo 920/2010).
41. Lze tedy uzavřít, že tím, že se obhájce Mgr. René Gemmel nemohl hlavního líčení zúčastnit, nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu, neboť obviněný byl zastoupen JUDr. Jakubem Blažkem, jehož si zvolil, a tedy důkazy, které při hlavním líčení dne 14. 7. 2020 byly provedeny, nejsou zatíženy vadou, pro kterou by o ně nebylo možné závěry o vině obviněného opřít.
42. Použitelnost výpovědi poškozené M. J. provedené při hlavním líčení konaném dne 14. 7. 2020 není zpochybněna ani tím, že její výslech byl konán v nepřítomnosti obviněného za podmínek §209 odst. 1 tr. ř., který ukládá soudu povinnost, aby obžalovaného vykázaného po dobu výslechu svědka z jednací síně, po návratu do jednací síně seznámil s obsahem výpovědi svědka s tím, že se k ní může vyjádřit. Tyto podmínky byly v přezkoumávané věci splněny, protože jak plyne z protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 7. 2020 (viz č. l. 1758 až 1763), obviněnému byl předestřen obsah výpovědi poškozené a obviněný se k němu mohl vyjádřit. Postupem soudu byla splněna zákonem stanovená kritéria, a to i s ohledem na obsah výpovědi poškozené, jak je v protokole popsána (koresponduje i s obsahem výpovědi zaznamenané na disketě o hlavním líčení), neboť když se obviněný do jednací síně vrátil, byl mu obsah výpovědi poškozené přetlumočen a dostal příležitost se k ní vyjádřit (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Novák proti České republice ze dne 8. 7. 2003, stížnost č. 43791/1998). S ohledem na její stav pokládání otázek i ze strany obhájce, jemuž taková možnost nebyla upřena, nepřineslo podle soudu žádný výsledek, a tudíž nic nesvědčí o tom, že by nebylo dodrženo právo obviněného na jeho obhajobu za podmínek stanovených v §209 odst. 1 tr. ř.
43. Způsob výslechu poškozené M. J. a za jakých okolností vypovídala při hlavním líčení dne 14. 7. 2020, nevzbuzuje pochybnosti, protože byla vyslýchána po poučení, které je z obsahu spisu patrné, a to se zřetelem na její mentální retardaci, která se projevuje tím, že je schopná vnímat realitu na úrovni šestiletého dítěte (viz ve věci na její duševní stav zpracované znalecké posudky), bylo její poučení nutno přizpůsobit tomuto jejímu stavu (srov. §101 odst. 1tr. ř.), což soud podle protokolu o hlavním líčení učinil a poučení poškozené bylo jejímu stavu přizpůsobeno. Podle obsahu výpovědi poškozené je zřejmé, že tato uvedené okolnosti v souvislosti se svým stavem vnímala a byla místem i důvody svého výslechu přiměřeně své situaci orientována, neboť se vyjádřila o tom, že s „panem M. to bylo hrozné“ a nechtěla o něm víc mluvit. Způsob poučení tedy svědčí o tom, že poškozené bylo vhodně vysvětleno, čeho se výslech týkal. V rámci projednávání dovolání obviněného se nelze zabývat tím, za jakých okolností došlo k ustanovení jí u tohoto úkonu soudu zastupujícího zmocněnce, protože to nemá na postavení obviněného a zajištění jeho práv jakýkoliv vliv¨, ani význam pro to, zda byla ohledně obviněného porušena pravidla spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 3 Úmluvy nebo článku 36 Listiny, neboť ta chrání zejména postavení obviněného v řízení před orgány činnými v trestním řízení, nikoliv poškozeného. Dojde-li k porušení práv poškozeného v trestním řízení, nemůže se jejich nápravy obviněný domáhat cestou dovolání (srov. rozhodnutí č. 26/2012 Sb. rozh. tr.), jak vyjádřil též státní zástupce ve svém písemném stanovisku.
44. Obsah výpovědi poškozené byl soudem zaznamenán ve výše již opakovaně citovaném protokolu o hlavním líčení. Způsob, jak přistoupil k hodnocení této její výpovědi, je jeho výhradním právem, které je realizováno postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. Obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí neodpovídá výhrada obviněného, že soudy nezjišťovaly, jak dalece byla schopna poškozená pochopit smysl trestního řízení, případně prožité události reprodukovat, neboť soudy tuto okolnost dostatečně braly na vědomí a vypořádaly se s ní, jak plyne mimo jiné z bodu 38. rozsudku soudu prvního stupně, a to též v souvislosti se závěry znaleckých posudků (viz bod 33. tamtéž). Lze jen ve stručnosti zmínit, že soud bral při hodnocení této výpovědi v úvahu to, že znalec MUDr. Petr Navrátil zjistil, že poškozená trpí vrozenou a stálou poruchou intelektu, lehkou mentální retardací s narušenou strukturou osobnosti, což ovlivňuje její schopnost právně jednat. Není však omezena její schopnost projevit přání, je manipulovatelná, atd. Je tedy zřejmé, že se s uvedeným postižením poškozené vypořádal a dostatečně z něj při hodnocení její výpovědi vycházel. Soudy se se všemi skutečnostmi rozhodnými v tomto směru vypořádaly, jak ostatně rozvedl v přezkoumávaném rozhodnutí i odvolací soud (viz bod 13. jeho rozsudku), jenž reagoval na obdobnou námitku obviněného uplatněnou v odvolání.
45. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že právě zdravotním stavem poškozené se soudy zabývaly velmi pečlivě a se zřetelem na něj posuzovaly všechny nejen skutkové, ale i právní skutečnosti. Proto je třeba připomenout, že výslechy svědků, o něž opíral své závěry, stejně listinné důkazy podrobil důkladnému posouzení právě s ohledem na to, jak vypovídají o duševním stavu poškozené a její způsobilosti chápat prožívané okolnosti, kam až dosahovala její schopnost správně vnímat realitu, apod. Uvedená zjištění představují převážnou část dokazování, z nichž podstatné jsou zachyceny mimo jiné v bodech 28., 31. (k němu viz strany 35 až 46), 33., 35., 39., 40., a úvahy vedoucí k závěru o duševním stavu poškozené vyplynuly především z bodu 41. a násl. rozsudku soudu prvního stupně, který zejména na podkladě znaleckých posudků na její stav zpracovaných, ať již v tomto trestním řízení, anebo v řízení týkajících se civilněprávních věcí, kde znalci dospěli ke shodným závěrům, shledal mimo jiné (viz bod 40, strana 65), že v důsledku její duševní choroby (trpí mentální retardací), její chování je v každé sociální situaci limitováno jejím stavem, k čemuž patří i neschopnost odolat nátlaku a obavám nevyhovět dominantnímu jedinci, na kterém je reálně závislá i svými postoji.
46. Z těchto důvodů Nejvyšší soud výhrady obviněného zaměřené proti procesnímu postupu při provádění výslechu poškozené M. J. neshledal důvodnými, protože v nich nejsou vady, jež obviněný vytýkal.
47. Řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí netrpí ani tzv. opomenutými důkazy, za něž obviněný považoval nevyslechnutí svědků JUDr. Karla Vrzáně, D. Š., B. L., V. M., M. V., T. F., J. H., J. H., E. Ch., Z. N., nesvědčí pro ně obviněným vyjádřená domněnka, že by jako svědci vypovídali v jeho prospěch, že poškozená nejevila žádné známky nezpůsobilosti k právním jednáním. I když se soudy k důvodům, pro které uvedené důkazy nepovažovaly za opodstatněné, vyjádřily a své postoje vysvětlily, označil toto zdůvodnění za svévoli. Uvedené názory obviněného nemají oporu v provedeném dokazování ani v reakcích soudů na jím již dříve vznesené námitky, neboť soudy vysvětlily s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti, že navrhované důkazy jsou nadbytečné. Bylo již uvedeno, že právě schopnostmi poškozené a jejími projevy na veřejnosti s ohledem na její duševní stav se soudy zabývaly v převážné části dokazování a právě na tuto otázku soustředily velkou pozornost v průběhu prováděného dokazování, jak je zaznamenáno v bodech 6. až 27. včetně znaleckých posudků v bodech 28. až 30., 33., případně i velkého množství listinných důkazů popsaných v bodě 31. rozsudku soudu prvního stupně. Za svévoli proto nelze považovat, jestliže soudy návrhy obviněného na doplnění dokazování shledaly nadbytečnými (viz bod 36. rozsudku soudu prvního stupně, bod 18. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vysvětlil opodstatněnost závěrů soudu prvního stupně u JUDr. Karla Vrzáně mimo jiné i proto, že nebyl klientkou zbaven mlčenlivosti, u jiných, že se jednalo zásadně o osoby, které s poškozenou přišly do styku jen příležitostně. S ohledem na tyto skutečnosti nejde o tzv. opomenuté důkazy, neboť o ty může jít jen tehdy, když ve vztahu k jejich zamítnutí odůvodnění soudů neobsahuje zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecnou, neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo je soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Takové pochybení nebylo obviněným namítáno a ani z přezkoumávaných rozhodnutí neplyne. Je třeba však současně zdůraznit, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).
48. Vady nebyly zjištěny ani při provádění důkazů znaleckými posudky. Lze jen ve stručnosti přisvědčit úvahám státního zástupce uvedeným ve vyjádření k dovolání, kde důvodně zmínil, že soud ty znalecké posudky, které byly zpracovány znalci v jiných věcech, přečetl postupem zákonem stanoveným v §213 tr. ř., podle něhož se posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům. Z protokolů o hlavních líčeních neplyne, že by se soudy těmto pravidlům zpronevěřily. Podstatné je, že když se porovnají závěry znalců MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, zpracovaných na poškozenou ve zkoumané věci, a dalších znalců, kteří poškozenou zkoumali v jiných řízeních, a soudy jejich závěry rovněž braly do úvahy, nevznikají mezi nimi podstatné rozpory a zásadě jak duševní stav, tak i diagnózu poškozené posuzovaly obdobně. Na žádné konkrétní rozdíly mezi nimi ani obviněný v dovolání nepoukázal, pouze v obecné rovině brojil proti způsobu jejich provedení, z něhož však nedovozoval žádné důsledky, které by se promítly do závěrů o vině. Lze jen dodat, že i kdyby došlo k odlišnému stanovisku znalců (což však obviněný nenamítal), je to soud, kdo postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. znalecké posudky hodnotí a rozhoduje, o který z nich opře své závěry.
49. Závěry, které soudy učinily na podkladě znaleckých posudků ve věci zpracovaných, případně těch, které byly zajištěny v jiných věcech a soudy je v rámci dokazování provedly, nezpochybňuje skutečnost, že v době mezi jejich zpracováním a provedením v hlavním líčení došlo ke změně zákona o znalcích a zákon č. 36/1967, o znalcích a tlumočnících, který s účinností od 1. 1. 2021 nahradil zákon č. 254/2019, o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, protože o provádění důkazů v trestním řízení platí, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle procesního předpisu (trestního řádu) účinného v době, kdy byl úkon proveden (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Na provádění úkonů v trestním řízení je třeba užívat zásady platné pro trestní řízení, nikoliv pro hmotné právo, tedy ani ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se v této souvislosti zcela neadekvátně obviněný domáhal, protože to se týká trestnosti činu a doby jeho spáchání, což spadá do oblasti práva hmotného (trestní zákoník), a nelze je aplikovat na provádění úkonů v trestním řízení, které se řídí procesními pravidly (trestní řád), a zásadně platí, že pro provádění úkonů se použije právní předpis účinný v době jeho provádění.
50. K námitkám obviněného směřujícím proti vadnému postupu soudů v trestním řízení lze shrnout, že soudy detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Měly přitom na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, které soudy ke konečným rozhodnutím vedly, neboť soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů obhajobu obviněného nepovažoval za opodstatněnou (viz zejména body 38., 39. rozsudku soudu prvního stupně). Správnost jeho závěrů potvrdil také odvolací soud (srov. bod 3. přezkoumávaného rozsudku). Soudy nižších stupňů tudíž podložily svá rozhodnutí adekvátními důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, což svědčí o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). Lze jen poznamenat, že zjištění učiněná soudy v průběhu dokazování plně koresponduje se závěry, které jsou uvedeny ve skutkových zjištěních, jejich popis má podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a tedy ani v této námitce nebylo možné dovolání obviněného přisvědčit.
51. Nejvyšší soud z důvodů výše rozvedených neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/970), nýbrž důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek a odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé postupu s rozporu s pravidly zakotvenými v trestním řádu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře vysvětlily.
52. Oporu v procesních předpisech nemá ani námitka obviněného, že soudy pochybily, jestliže jej nepoučily o procesních instrumentech vyplývajících z novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb., zejména o možnosti uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu a učinit prohlášení viny, a odvolací soud v rozporu s trestním řádem tvrdil, že taková povinnost soudu ze zákona nevyplývá. Legislativní změny, ke kterým došlo v průběhu trestního řízení vedeného proti určité osobě, nemohou zpětně zpochybnit zákonnost provedení procesního úkonu za situace, kdy byl učiněn v souladu s právními předpisy platnými a účinnými v době před takovou změnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 179/2013). Zákon č. 333/2020 Sb. mění trestní zákoník a je účinný od 1. 10. 2020. Jeho smyslem bylo posílení procesních stran v řízení před soudem, s ohledem na určitá prohlášení obviněného učiněná již na počátku hlavního líčení před zahájením dokazování se sleduje také významné urychlení a usnadnění jeho průběhu, a tedy nezanedbatelný časový a tím i kladný finanční dopad (k tomu srov. i poslanecký návrh – sněmovní tisk 466/0 ze dne 5. 4. 2019). Uvedený záměr vystihuje zejména úprava prohlášení §206c odst. 1, 2 tr. ř., podle nichž, pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku, anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Pokud obžalovaný učiní prohlášení podle odstavce 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle §314q odst. 3. tr. ř. Zcela zřejmé je, že tyto nové instituty lze aplikovat jen v těch případech, kdy obviněný si je vědom svého trestného jednání, a proto je ochoten prohlásit, že spáchal skutek a že souhlasí s použitou právní kvalifikací. Bez splnění těchto základních a zásadních podmínek nelze podle §206c tr. ř. postupovat. Poučovací povinnost soudu nemůže být bezbřehá a nemůže se týkat všech změn, případně jiných procesních skutečností, které se vážou k trestnímu řízení, ale vždy vychází z toho, jaké instituty lze za daného stavu aplikovat, případně, zda jsou zákonné podmínky na to, aby je mohl obviněný použít. V dané věci nebylo pro úvahy o postupu podle §206c tr. ř. místo, neboť obviněný po celé dlouhé trestní řízení se zdráhal uznat svou vinu, a právě za účelem svého vyvinění využíval všech zákonných prostředků řádných a mimořádných k tomu, aby soud přesvědčil o tom, že skutek tak, jak je popsán, nespáchal, a posuzovanou právní kvalifikaci nelze použít. V takovém případě je totiž použití ustanovení §206c tr. ř. vyloučeno, a to i když se připustí, že by o tomto novém institutu bylo možné za určitých výjimečných situací rozhodnout i později než po začátku hlavního líčení, např. v odvolacím řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021). Rovněž je třeba zmínit, že řízení o schválení dohody o vině a trestu podle §314o a násl. tr. ř., na které obviněný v tomto směru rovněž poukázal, bylo do trestního řádu vloženo novelou trestního řádu č. 193/2012 Sb., účinnou od 1. 9. 2012, tzn., že tento institut bylo možné využít již v době, kdy bylo v přezkoumávané věci zahájeno trestní řízení (čin je spáchán dne 28. 4. 2015), čehož obviněný nevyužil.
53. Ze všech těchto důvodů soudům neplynula žádná poučovací povinnost vůči obviněnému z hledisek ustanovení §206c tr. ř., a proto soudy ani v této souvislosti procesní ustanovení neporušily.
54. Lze uzavřít, že k procesním vadám nedošlo a posuzovaný skutek byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Postupem soudů nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy. Protože skutek popsaný odvolacím soudem nevykazuje namítané nedostatky, Nejvyšší soud mohl na jeho základě posuzovat důvodnost obviněným vytýkaných právních vad v použité právní kvalifikaci.
VII. K právním výhradám
55. Výtky vůči nesprávnému právnímu posouzení věci obviněný založil na tvrzení, že ve výroku rozsudku chybí skutkové vymezení omylu, že žádný majetek smlouvou, kterou uzavřel, nenabyl, nemohl způsobit škodu poškozené, a jemu za vinu kladené jednání ani ke vzniku škodu poškozené nesměřovalo, a to s ohledem na povahu smlouvy o zřízení svěřenského fondu, jakož i popřel, že by jednal úmyslně, a mezi jeho jednáním a případnou škodou není ani příčinná souvislost.
56. K těmto námitkám je třeba nejprve připomenout, že Nejvyšší soud posuzuje uvedené výhrady směřující k použité právní kvalifikaci na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění, která v této věci spočívají v tom, že obviněný v úmyslu získat pro sebe a svoji rodinu majetkový prospěch uzavřel dne 28. 4. 2015 s poškozenou M. J., nar. XY, jako zakladatelkou „Smlouvu o vytvoření svěřenského fondu“, kde byl ustanoven svěřenským správcem, kdy tento fond měl sloužit k zajištění bytových potřeb a uspokojování rekreačních potřeb poškozené. Do uvedeného fondu poškozená na základě této smlouvy převedla veškerý nemovitý majetek v jejím výlučném vlastnictví. Nad správou tohoto fondu byla ustanovena poškozená M. J. a trvání fondu bylo stanoveno na dobu jejího života s tím, že po zániku fondu má být veškerý majetek fondu vydán obviněnému, popř. jeho potomkům. Učinila i prohlášení podle §38 zákona č. 89/2012 Sb., obč. zákoníku, aby pro případ její budoucí (vlastní) nezpůsobilost byl jejím opatrovníkem ustanoven obviněný. Při tomto jednání obviněný zcela vědomě využil mentální retardace středního stupně poškozené M. J., v důsledku níž byla na úrovni 6 až 7 letého dítěte, nebyla schopna pochopit smysl a dopad právního úkonu a podepsaných dokumentů. Tento zdravotní stav poškozené byl obviněnému i jako laikovi zřejmý, neboť s poškozenou minimálně od začátku roku 2014 až do 6. 11. 2018 bydlel v jejím bydlišti, ač k tomu neměl žádný relevantní důvod. Tímto komplexem na sebe navazujících jednání se pokusil docílit vyjmutí nemovitostí z vlastnictví poškozené a tím jí způsobit škodu v celkové výši 24.878.990 Kč.
57. Podle popisu skutku je zjevné, že obsahuje všechny podstatné okolnosti pro závěr o naplnění jednotlivých znaků pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo spáchá jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, spočívajícího v tom, že sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, přičemž k dokonání nedošlo. Podle tzv. právní věty soudy uvedený pokus zločinu obviněného shledaly v alternativě, že jednání obviněného směřovalo k tomu, že ke „škodě cizího majetku sebe obohatí“ tím, že „uvede někoho v omyl“.
58. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž omylem je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl lze dosáhnout konáním (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 13/1981, č. 45/1996 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 57/1978-I. a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem ověřovat si pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Za uvedení v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání (srov. rozhodnutí č. 19/2019 Sb. rozh. tr.).
59. Pro posouzení toho, za jakých okolností pachatel jednal, a zda to bylo proto, aby vytvořil zdání dobré vůle vůči poškozené osobě, a tím ji ovlivnil v jejím rozhodování, je třeba, aby vytvářel takové podmínky, které tuto vůli ovlivní. Rozhodné je, aby na vůli poškozeného mohl působit zejména on sám při vyloučení vlivu ostatních osob. Takový stav vzniká až po určité době, během níž pachatel systematickým chováním působí na mysl poškozeného, jehož svým vlivem přesvědčí o správnosti svého chování a vhodnou manipulací vnutí poškozenému představu, že jím uváděné záměry jsou správné a pro poškozeného výhodné, ač tomu tak ve skutečnosti není. Pro takový závěr nelze vycházet pouze z jedné či několika málo skutečností, ale usuzovat je na něj nutné z celého souhrnu okolností, souvislostí a chování pachatele, které na poškozeného a jeho rozhodnutí měly vliv. Mezi ně patří případně jeho pozice či postavení vůči poškozenému před tím, než si zajistil, aby od poškozeného finanční prostředky vylákal. Z tohoto kontextu nelze vytrhávat jen některou okolnost, ale vždy je třeba zjištěné skutečnosti posuzovat v celém souhrnu na sebe navazujících událostí. Uvedení v omyl nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel vytváří situace, které směřují k tomu, aby se poškozený dostal plně pod jeho vliv, a tím záměrně ovlivnil jeho vůli, případně navodil u poškozeného pocit důvěry nebo závislosti, čehož posléze využije tím, že např. poškozeného v potřebné míře neinformuje, a vlivem navozené důvěřivosti a v důsledku nedostatku potřebných informací o záměru pachatele poškozený umožní jinému nebo sám provede transakce na úkor svého majetku. Takové jednání lze považovat za uvedení v omyl lstí, jejímž cílem je vylákání finančních prostředků od poškozeného za účelem a vlastního obohacení (nebo jiného). Význam může mít zneužití situace, v níž se poškozený nachází (zvlášť oslabená oběť), jako je např. stáří, psychická nemoc, mentální handicap, nedůvodná důvěra, ale i nedostatečná životní zkušenost, nedostatečná rozumová vyspělost, anebo jiné oslabení nebo oproti pachateli znevýhodnění, vedoucí k neschopnosti domyslet důsledky pachatelem instruovaného nebo vyžadovaného počínání či požadavků.
60. V projednávané věci má pro posouzení trestného jednání obviněného význam právě souhrn všech událostí a vývoje situace od doby, kdy se obviněný k poškozené v počátku roku 2014 s celou rodinou nastěhoval, až do okamžiku, kdy dne 28. 4. 2015 poškozená smlouvu sjednala. Popsané jednání bylo lstivé a manipulativní, neboť obviněný předestíral poškozené nepravdivé skutečnosti, že ji ostatní osoby, s nimiž se dříve stýkala, chtějí zbavit majetku, a tuto situaci kolem ní vytvářel způsobem, v jehož důsledku zjevně změnil způsob jejího dosavadního života, zcela ji od jejího předchozího chování, příbuzných a známých izoloval, změnil její návyky a nepravdivě vytvářel zdání, že jedině on s ní má dobré úmysly. Poškozená M. J. v době, než její bratr J. J. zemřel (dne 15. 10. 2013), bydlela v obci XY v rodinném domku a obstarávala své záležitosti zčásti sama, zčásti za pomoci bratra, který se o ni a o její záležitosti až do své smrti staral, anebo za účasti občanů obce, kteří ji znali a poskytovali jí potřebnou pomoc. Takto byla schopná fungovat, pohybovat se v obci, jezdit na výlety, sama si nakupovat drobné zboží (s pomocí prodavačky, která peníze sama odpočítala), a to přesto, že trpí lehkou mentální retardací středního stupně s postižením všech složek kognitivních funkcí, paměti, pozornosti při snížení sociálního kontextu života, a to plánování, rozhodování, anticipace důsledků svého rozhodnutí. Její emoční labilita a nízká psychická odolnost vede k sociální naivitě a snadné manipulovatelnosti a ovlivnitelnosti druhými osobami. Není schopna obstát v běžných sociálních interakcích, snadno podlehne vnějšímu tlaku a působení jiných lidí. Obviněný si byl uvedeného stavu poškozené vědom, protože, ač nepocházel ze stejné obce, do rodiny J. se dostal ještě za života J. J. v době před jeho smrtí, když jím byl najat na zednické práce, a zneužil svých zkušeností s poškozenou, která se v tomto prostředí pohybovala. Záhy po smrti bratra se k poškozené s celou rodinou nastěhoval. Pro podvodné jednání obviněného, zejména při sjednávání smlouvy u notářky, bylo rozhodné, že objektivně zjištěná retardace u poškozené nebyla na první pohled zcela zjevná. Projevovala se až při konkrétních sofistikovanějších úkonech, zatímco při běžném kontaktu se projevovala jako naivní, dětské chování, které bývá běžné u starých lidí. V obci byla všem známa a do jisté míry i respektována (jak vypověděly osoby v obci žijící, mimo jiné i příbuzní poškozené, viz body 7. až 12. rozsudku soudu prvního stupně). Než J. J. zemřel, svěřil se svým známým s tím, že by chtěl majetek patřící poškozené předat příbuznému P. M., který se o poškozenou staral, a i ona k němu měla blízký citový vztah, načež došlo i k darovací smlouvě, kterou již uzavřela po smrti bratra. V důsledku chování a vlivu obviněného (podal na P. M. falešné trestní oznámení) tento od darovací smlouvy odstoupil. Bylo možné shledat, že podstatné změny v chování poškozené nastaly právě od doby, kdy se obviněný se svou rodinou po smrti J. J. do bydliště poškozené nastěhoval. V jejím chování nastal obrat, který byl překvapivý pro všechny její známé a příbuzné. Ze všech zjištěných poznatků lze učinit závěr, že ji obviněný v domě izoloval, a až na výjimky jí zamezil v kontaktu s jinými osobami a na její izolaci dbal on nebo jeho manželka, poškozená nevycházela, nenakupovala, pokud byla někým spatřena, bylo na ní pozorováno zoufalství, případně zmatenost (viz body 10., 19. rozsudku soudu prvního stupně), byla-li náhodně vyzvána k opuštění domu, vyjadřovala se v obavách z obviněného („pán by mi huboval“).
61. Z těchto skutečností podrobně zjištěných a rozvedených soudy bylo důvodně usuzováno na to, že poškozená byla pod vlivem obviněného a s ohledem na snadnou možnost ovlivnění jinými osobami a emoční labilitu při neschopnosti vlastního rozumného úsudku při nakládaní s finančními prostředky a majetkem uzavírat jakékoliv smlouvy podlehla jeho vlivu a jednala plně v souladu s jeho vůlí a v jeho prospěch tak, jak je ve skutkových zjištěních popsáno (viz též body 15. 16. rozsudku soudu prvního stupně). Byť to nebylo přímo prokázáno, z některých důkazů (např. z výpovědi sociální pracovnice) se podává, že poškozená v době, kdy o ni „pečoval“ obviněný, byla velmi hubená, což obviněný vysvětlil problémy s příjmem potravy pramenícími z psychických problémů. Nelze však vyloučit, že poškozená strádala a duševně trpěla. Uvedená zjištění týkající se izolace a uzavření v prostředí, v němž se poškozená nacházela, vyplynuly z vnějších okolností, které byly řádně objasněny.
62. Podstatné je, že obviněný měl na poškozenou soustavný a více než rok trvající vliv před tím, než k sepsání svěřenské smlouvy došlo, poškozenou do toho, aby mu přenechala majetek, zcela vmanipuloval uváděním nepravdivých skutečností o nebezpečí hrozícím jí od jiných osob, čímž se mu podařilo s ohledem na retardaci poškozené, jíž ve svůj prospěch zneužil, dosáhnout toho, že konala v souladu s jeho, nikoliv svou vůlí. Proto, i když to byla poškozená, kdo tuto smlouvu podepsala, a tedy i formálně sjednala, rozhodné bylo, že tak nečinila ze své vlastní a svobodné vůle. Podstatné z formální stránky tohoto úkonu bylo, že, ač trpící uvedeným mentálním handicapem, nebyla omezena ve svéprávnosti, a tedy nic formálně nebránilo, aby smlouvu uzavřela. Výsledky provedeného dokazování však bylo prokázáno, že uvedený úkon, přestože ho sama učinila, provedla pod vlivem obviněného, neboť to byl on, kdo ji dlouhodobým působením a postupnou manipulací ovlivňoval při vědomí o možnosti zneužití jejího duševního stavu tak, aby se zcela podvolila či podrobila jeho záměrům. Lstivě a nepravdivě poškozenou ujišťoval, že pouze on sám s ní má dobré úmysly, kdežto ostatní osoby se k ní špatně chovají, čímž v poškozené navozoval pocit, že je na něm zcela závislá (srov. bod 14. rozsudku soudu prvního stupně výpověď svědkyně M. Š., obyvatelky obce). Stresoval ji nepravdivými informacemi o jejích příbuzných a jiných osobách, neustále ji zatěžoval podepisováním různých listin. Proto také, když měla poškozená možnost, uváděla svým známým a blízkým, s nimiž se dříve stýkala, že se jí stýská, působila jako osoba, která se obviněného bojí, čemuž odpovídá i její slovní projev vůči obviněnému při hlavním líčení. Pravé záměry a důvody uvedeného chování obviněného však poškozená nebyla schopna pro svou retardaci odhalit, nebyla způsobilá mu čelit, neuvědomovala si dopady a důsledky úkonů, které činila.
63. Ze všech rozvedených důvodů šlo o jednání lstivé, a tedy šlo ve smyslu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku o uvádění v omyl lstí.
64. Naplněny však byly i další znaky tohoto trestného činu spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak způsobení škody poškozené, k níž došlo, tak i obohacení obviněného, u něhož zůstal uvedený trestný čin nedokonán.
65. Pro posouzení naplnění uvedených znaků je třeba vycházet z okolností, za kterých došlo k sepsání smlouvy o svěřenském fondu, a z jejího obsahu (viz č. l. 57 až 61 spisu), podle nějž poškozená byla zakladatelkou svěřenského fondu a zároveň osobou obmyšlenou, obviněný byl svěřenským správcem. Fond měl soužit k zajištění bytových potřeb a k uspokojování rekreačních potřeb beneficienta, tzn. poškozené jako jeho zakladatelky. Obviněný v postavení svěřenského správce byl povinen vykonávat plnou správu majetku s péčí řádného hospodáře, měl právo rovněž od správy odstoupit. Dohled nad správou svěřenského fondu měla vykonávat poškozená jako zakladatelka a obmyšlená. Při zániku svěřenského fondu měl veškerý majetek v něm vyčleněný připadnout P. M. či jeho potomkům. Formou notářského zápisu sp. zn. N 239/2015, NZ 222/2015 (č. l. 59 až 61), ze dne 28. 4. 2015 byl vydán „Statut svěřenského fondu k zajištění bytových potřeb M. J., svěřenský fond“ mohl být podle článku X. změněn nebo doplňován pouze zakladatelem, a to formou veřejné listiny.
66. Posoudí-li se obsah takto sjednaného svěřenského fondu, není pochyb o tom, že splňuje formální požadavky zákonem vymezené v ustanoveních §1448 až 1474 obč. zákoníku. Podle §1448 odst. 1, 2, 3 obč. zákoníku se svěřenský fond se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu smlouvou nebo pořízením pro případ smrti, a svěřenský správce se zaváže tento majetek držet a spravovat. Vznikem svěřenského fondu vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku a svěřenský správce je povinen ujmout se tohoto majetku a jeho správy. Vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním jménem na účet fondu svěřenský správce; majetek ve svěřenském fondu však není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno. Podstata svěřenského fondu je v tom, že jeho zakladatel vyčlení ze svého majetku určitou část a svěří ji nějakému účelu. Tím vzniká oddělené vlastnictví, k němuž původní vlastník žádná faktická vlastnická práva již nemá. Vznikem svěřenského fondu vzniká svébytný právní a majetkový institut, který není osobou ani věcí, dochází tím k převodu vlastnického práva zakladatele k vyčleněnému majetku ve prospěch autonomního vlastnictví svěřenského fondu. K okamžiku jeho vzniku, tedy k okamžiku přijetí pověření ke správě svěřenského fondu nebo k okamžiku smrti zůstavitele, který je zakladatelem ve smyslu §1451 obč. zákoníku, ztrácí zakladatel vlastnické právo k vyčleněnému majetku. Tato práva vykonává svěřenský správce, ale ani ten není vlastníkem svěřenského fondu, protože není ve smyslu §1012 obč. zákoníku nadán vlastnickou svobodou [srov. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1191].
67. Z uvedeného plyne, že je rozhodná vůle zakladatele, jímž může být kdokoli, fyzická nebo právnická osoba. Na zakladatelské jednání se uplatní obecná kritéria platnosti právního jednání, především požadavek svéprávnosti na straně zakladatele, případně jeho zástupce. Posuzuje-li se trestné jednání pachatele, který vytvoří lstivým jednáním situaci, v níž duševně nemocná či mentálně handicapovaná, avšak svéprávná osoba jako zakladatel sjedná svěřenskou smlouvu, jehož správcem se stane pachatel, a z níž při splnění dalších v ní uvedených podmínek by majetek zakladatele ze svěřenského fondu připadl pachateli, lze v takovém jednání shledat naplnění znaků pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst.1 tr. zákoníku. Rozhodné je, že nešlo o svobodnou vůli zakladatelky, jež v důsledku svého duševního a mentálního handicapu nebyla způsobilá ani schopná posoudit všechny dopady s tímto úkonem spojené ani jeho faktický účel a smysl.
68. Pro posouzení jednání obviněného a jeho skutečných záměrů jsou významné okolnosti vzniku smlouvy sepsané notářkou M. K., která popsala, že poškozená na ni působila jako stará paní, jednající přiměřeně svému věku. Dostavila se pouze v doprovodu obviněného, jenž byl přítomen podpisu smlouvy, předtím čekal venku. Podle notářky poškozená projevila zájem majetek svěřit obviněnému, navrhla darovací smlouvu. Notářka považovala za vhodnější uzavřít smlouvu o svěřenském fondu, listinné podklady byly vytvořeny na místě za účasti poškozené. Svědkyně však již nepopsala, jak byl koncipován obsah této smlouvy, kde byl obviněný ustanoven jako svěřenský správce, a do uvedeného fondu poškozená na základě této smlouvy převedla veškerý nemovitý majetek v jejím výlučném vlastnictví. Zakladatelem tohoto fondu a výlučným vlastníkem majetku do něj vyčleněného byla poškozená a trvání fondu bylo stanoveno na dobu jejího života s tím, že po zániku fondu má být veškerý majetek fondu vydán obviněnému, popř. jeho potomkům. Učinila i prohlášení podle §38 zákona č. 89/2012 Sb., obč. zákoníku, že pro případ její budoucí (vlastní) nezpůsobilosti má být ustanoven jejím opatrovníkem obviněný.
69. Tyto skutečnosti však nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu všech dalších, výše již rozvedených zjištění, z nichž naopak plyne, že poškozená nebyla schopna s ohledem na svůj duševní stav vůbec pochopit smysl a význam uskutečněného jednání, a to zejména se zřetelem na obsah svěřenského fondu, který je relativně složitým právním institutem vymezeným v ustanoveních §1448 až 1452 obč. zákoníku, jenž klade na zakladatele významnou odpovědnost, neboť se tím zbavuje vlastnictví k majetku vloženému do svěřenského fondu. Z obsahu notářského zápisu (č. l. 59 až 62) vyplynulo, že poškozená jako zakladatelka vyčlenila a převedla do svěřenského fondu popsaný majetek, a to konkretizované nemovitosti. Tím došlo k vyčlenění části jejího majetku, k níž vzniklo „oddělené a nezávislé vlastnictví“ (§1448 odst. 2 obč. zákoníku). V posuzovaném případě byl „zřízen k soukromým účelům, kterým je zajištění bytových potřeb a uspokojení rekreačních potřeb poškozené“.
70. K tomu je však třeba dodat, že z povahy života poškozené v době, kdy tento úkon učinila, žádné takové její potřeby neplynuly, neboť měla příjmy přesahující 50.000 Kč plynoucí ji do té doby z nájmů. Uvedené ujednání tím spíše svědčí pro to, že se nejednalo o vůli poškozené, jak se v obsahu tohoto podkladu uvádí, ale o vůli obviněného, pro kterou svědčil celý obsah této smlouvy. Absurdní se za stávající situace jeví i to, že by poškozená jako zakladatelka vykonávala dohled nad správou svěřenského fondu, čehož však nebyla vůbec schopna. Ze všech uvedených důvodů lze uzavřít, že nešlo o její vlastní vůli, že do tohoto jednání byla vmanipulována obviněným, jenž zneužil její mentální retardace a zajistil, aby sjednala uvedenou smlouvu, přestože se tím zbavila svého majetku, jenž by při naplnění všech ujednání připadl po její smrti obviněnému a jeho rodině, viz též současně učiněné prohlášení o tom, že v případě její nezpůsobilosti bude obviněný jejím opatrovníkem. Ze všech těchto úkonů, které poškozená učinila, je zřejmé, že byly v její neprospěch.
71. Všechna popsaná zjištění svědčí o tom, že obviněný uvedl v omyl poškozenou, neboť ji lstí přesvědčil, aby jednala v jeho zájmu při navození situace, že tak činí v její prospěch, ač takový stav neodpovídal realitě, která spočívala ve snaze vytvořit takový právní stav, aby majetek poškozené dříve nebo později připadl obviněnému nebo jeho nástupcům. Plán obviněného byl založen na tom, že svým chováním zcela ovládne vůli slaboduché poškozené, a proto poté, co poškozenou zcela izoloval od jejích přátel a předchozího způsobu života, zajistil, aby na ni měl převažující vliv, a tím ji manipuloval ve smyslu svého záměru. Uvedené souvislosti poškozená nebyla schopna pro svou mentální retardaci vnímat v jejich reálné podstatě a ve smyslu jejich faktického dopadu pro ni a její majetek. Touto systematickou snahou obviněný poškozenou ovlivnil natolik, že uzavřela uvedenou smlouvu o svěřenském fondu, jehož smysl a podstatu vůbec nebyla schopna domyslet, pochopit, ani si uvědomovat. Původním záměrem obviněného bylo, aby mu poškozená celý majetek darovala, jak vypověděla notářka M. K., která sama navrhla vytvoření svěřenského fondu, jenž byl za přítomnosti obviněného a jeho právního zástupce JUDr. Karla Vrzáně sjednán, a to zásadně proto, že před notářkou poškozená uvedla svůj záměr dát majetek obviněnému. Sama však neměla žádnou představu a přistoupila na podmínky, které jí byly v kanceláři notářky nejprve s ní, poté s obviněným a jeho právním zástupcem předestřeny. Ze všech těchto vzájemně se doplňujících souvislostí, které do sebe zapadají a mají logickou návaznost, lze dovodit naplnění znaku uvedení v omyl lstí ve smyslu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, protože ve svém souhrnu svědčí o tom, že poškozená nebyla schopna plnohodnotného úsudku o dopadu právního úkonu spočívajícího v uzavření smlouvy o svěřenském fondu.
72. Nebylo možné přisvědčit výhradám obviněného, že poškozené nevznikla škoda, resp. v důsledku jeho jednání ve stadiu pokusu vznik škody nehrozil, neboť tato nastala tím, že majetek poškozené byl vyčleněn do svěřenského fondu. Pro závěr o naplnění znaku škody v tomto případě je třeba vycházet z povahy svěřenského fondu, neboť důsledkem jeho vzniku jako u svébytného právního a majetkového institutu, představujícího zvláštní strukturu práv k vyčleněnému majetku a jeho správě, dochází k převodu vlastnického práva zakladatele k vyčleněnému majetku ve prospěch autonomního vlastnictví svěřenského fondu. K okamžiku přijetí pověření ke správě svěřenského fondu správcem nebo k okamžiku smrti zůstavitel, který je zakladatelem, ve smyslu §1451 obč. zákoníku, ztrácí zakladatel vlastnické právo k vyčleněnému majetku s výjimkou toho majetku, u něhož zákon podmiňuje nabytí vlastnického práva jinou skutečností (srov. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976 - 1474) . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1191). Právní praxe se prozatím zcela nesjednotila na některých souvislostech spojenými s dopady svěřenského fondu, jejichž obsahy se teprve v praxi soudů i odbornou veřejností vymezují (srov. např. PIHRA, V., RONOVSKÁ, K. K některým mýtům a omylům o svěřenských fondech . Bulletin advokacie, r. 2020, č. 7 s. 44; KLEIN, Š . Ke změnám statutu svěřenského fondu . Ad Notam r. 2020, č. 2, s. 25). Pro účely trestního řízení a vymezení toho, zda jednání obviněného směřovalo k způsobení škody na majetku poškozené, který byl vyčleněn do svěřenského fondu, je třeba vycházet z toho, že podle §1448 obč. zákoníku majetek vyčleněný do svěřenského fondu nepatří nikomu, tedy ani zakladateli, ani správci, ani obmyšlenému, ale tento majetek je „přivlastněn" k určitému účelu, tedy prospěchu obmyšleného. Bude-li se respektovat tento princip (oddělené a nezávislé vlastnictví), nemohou vznikat pochybnosti o tom, zda a komu je vůbec majetek přivlastněn (SVEJSKOVSKÝ, J . Svěřenské fondy – Institut věcného práva . Bulletin advokacie, r. 2020, č. 5 s. 36). Problematiku vlastnictví vyčleněného majetku ve svěřenském fondu, který „není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno“, a na základě tohoto srovnávacího rozboru má za cíl dospět k řešení, jež by odpovídalo české koncepci vlastnictví a zároveň lépe reflektovalo kontext právního řádu. Protože správce není vlastníkem svěřeného majetku, neodpovídá tímto majetkem za dluhy vzniklé v souvislosti s jeho činností [TICHÝ, L . Vlastnictví bez vlastníka v českém svěřenském fondu (skica na margo trustu v českém právu). Bulletin advokacie, r. 2020, č. 3, s. 18]. Ze smyslu tohoto pojetí vlastnictví k majetku vyčleněnému do svěřenského fondu (byť může být v rámci dalších praktických zkušeností korigováno), lze pro účely trestního řízení uzavřít, že z hlediska vzniku škody osoby, která vyčleňuje majetek do svěřenského fondu, je podstatné, že tímto úkonem pozbývá vlastnictví k takto vyčleněnému majetku, a tedy tím ztrácí nad tímto majetkem vliv, neboť jím již nemůže disponovat, a tedy lze v takovém případě na straně poškozené shledávat vznik škody ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku, a se zřetelem na hodnotu tohoto majetku, která byla vyčíslena na částku 24. 878.990 Kč.
73. Rovněž má význam to, že obviněný byl ustanoven do funkce svěřenského správce fondu, což má rovněž význam z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu, neboť svěřenský správce je osoba spravující majetek svěřenského fondu, který zakladatel vyčlenil do svěřenského fondu, aby byl spravován za určitým účelem, ve prospěch obmyšleného. Zde to byla poškozená, avšak je třeba brát do úvahy, že obviněný rovněž ujednal, že se v případě její nesvéprávnosti stane jejím opatrovníkem, a po její smrti mu měl spravovaný majetek připadnout. Správce je oprávněn a zároveň povinen rozhodovat o nakládání se svěřeným majetkem podle vlastního uvážení (srov. §1400 až 1447 obč. zákoníku). S ohledem na duševní stav poškozené se stalo zcela bezzubým to, že v rámci výše uvedených zákonných podmínek správy svěřenského fondu může zakladatel ve statutu svěřenského fondu (§1452 obč. zákoníku), popř. ve smlouvě či pořízení pro případ smrti (§1448 obč. zákoníku) poměrně volně modifikovat práva a povinnosti svěřenského správce, nastavit možnosti a limity správy svěřenského fondu, a to s cílem maximalizace dosažení účelu vyčleněného majetku. Takových úkonů, úvah a pochopení celého smyslu poškozená vůbec nebyla schopna, a proto se v posuzované věci stalo zcela bezvýznamným, že v obecné rovině může zakladatel následně případně odvolat svěřenského správce, což je plně v diskreci zakladatele svěřenského fondu. Zakladatel v tomto směru není nikterak limitován a může tak ve statutu svěřenského fondu určit jiný způsob jmenování nebo odvolání svěřenského správce (DOSTÁL, O. Možnosti a limity správy svěřenského fondu z pohledu jeho zakladatele . Obchodní právo Wolters Kluwer, roč. 2019, č. 1, s. 507). Poškozená však nebyla způsobilá jakkoli jednání obviněného jako svěřenského správce pochopit, natož regulovat.
74. Z uvedeného vymezení je patrné, že obviněný jako svěřenský správce měl neomezené možnosti při správě uvedeného majetku, a to zejména s ohledem na to, že poškozená nebyla pro svůj duševní stav vůbec schopna vykonávat kontrolu, kterou zakladateli, jímž poškozená fakticky byla, zákon přiznává, a to např. oprávnění bez udání důvodu odvolat již jmenovaného svěřenského správce a jmenovat svěřenského správce nového, apod. O jakou formu se jedná, má určit statut svěřenského fondu. Uvedené výklady svědčí o tom, že tím, jak byla smlouva o svěřenském fondu sjednána a do jakých postavení byl v rámci jeho fungování obviněný ustanoven (viz č. l. 57 až 61 spisu), získal fakticky veškeré pravomoci do své moci, neboť poškozená coby zakladatelka nebyla schopna, jak již bylo výše vysvětleno, vykonávat jakékoli pravomoci (např. změnit smlouvu či její obsah, vypovědět ji, změnit správce fondu), protože nebyla schopna jakkoli pochopit význam a smysl tohoto svého právního postavení, ani těchto institutů, které se staly vůči ní zcela „bezzubými“, nadto byla zcela pod vlivem obviněného, jemuž, případně jeho potomkům měl celý majetek ze svěřenského fondu po smrti poškozené připadnout, a byl také tím, kdo jej vzhledem k prohlubující se mentální retardaci poškozené také skutečně již za jejího života ovládal a v zásadě „pro sebe“ spravoval.
75. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil po všech stránkách znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože tím, že ovlivnil vůli a chování poškozené nepravdivými tvrzeními o tom, že jedná v její prospěch a že je jedinou osobu, která to s ní myslí dobře, zatímco ostatní, jímž do té doby důvěřovala, jen chtějí její majetek získat, natolik, čímž lstí dosáhl toho, že uzavřela smlouvu o svěřenském fondu, jehož byla zakladatelkou, a umožnila, aby se stal obviněný jeho správcem s možností získat po její smrti její majetek. Tím byl naplněn znak uvedení v omyl lstí. Pokud za těchto podmínek sjednala smlouvu o svěřenském fondu, ji zbavil fakticky veškerého majetku, který přešel do svěřenského fondu, neboť poškozená tímto úkonem se zřekla vlastnických práv k tomuto majetku. Tím jí byla způsobena škoda ve výši hodnoty tohoto majetku. Prospěch, ten měl připadnout za naplnění podmínek plynoucích ze smlouvy o jeho založení, případně z jeho statutu, obviněnému nebo jeho příbuzným. Možnost v budoucnu převzít majetek si obviněný zajistil tak, že formou notářského zápisu nechal vytvořit předběžné prohlášení, že pro případ budoucí nezpůsobilosti poškozené se stane jejím opatrovníkem. Je tedy zřejmé, že pokud jde o vlastní prospěch, ten v době uzavření předmětné smlouvy ještě nenastal, ač k němu obviněný veškerým svým konáním směřoval. V této části zůstal uvedený zločin nedokonán. Není však pochyb, že k němu veškeré jednání obviněného směřovalo, a jen díky snaze jiných osob, tedy na vůli obviněného nezávislým okolnostem, k tomuto následku nedošlo.
VIII. Závěr Nejvyššího soudu
76. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů a hledisek přezkoumal dovoláním napadená rozhodnutí na základě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Vzhledem k tomu, že takový závěr mohl učinit na základě přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu