ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.91.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 91/2021-943
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2021 o dovolání obviněných D. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, posledně bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, posledně bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, posledně bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, a M. N., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 4 To 37/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 6/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. H., J. H., P. K. a M. N. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 46 T 6/2020, byli obvinění D. H., J. H., P. K. a M. N. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustili tím,
že po chatové domluvě prostřednictvím webového portálu XY dne 29. 7. 2019, v době od 05.05 hodin do 06.27 hodin mezi obviněnou M. R. vystupující pod nickem L. ohledně poskytnutí sexuálních služeb a poškozeným V. T., nar. XY, a jejích následném osobním kontaktu, kdy poškozený se v 10.15 hodin dostavil do bytu obviněné M. R. v XY, na XY č. p. XY, kde po něm nejprve obviněná požadovala za sexuální služby předem částku 2.000 Kč, a následně, když si všimla, že poškozený má u sebe další větší finanční hotovost, nechala ho samotného v bytě pod záminkou, že ještě musí něco zařídit, z bytu odešla, a skutečnost, že poškozený má větší finanční hotovost oznámila obviněnému D. H., který po domluvě s obviněnou s cílem, získat finanční prostředky, které měl poškozený u sebe, následně telefonicky a zprávami sjednal k přepadení poškozeného se záměrem ve vzájemné součinnosti, koordinovanosti a dělbě jednotlivých úkolů opatřit si finanční prostředky obviněné J. H., P. K. a M. N., a to tak, že v době od 10:30 hodin až do 11:00 hodin opakovaně volal obviněnému P. K., zeptal se ho, zda by si nechtěl vydělat, a když s tím souhlasil, tak mu zařídil a zaplatil taxi, které ho přivezlo k Tipsport baru na ulici XY č. p. XY v XY, pak telefonicky v 11:29 hodin k přepadení domluvil J. H., a v 11:31 hodin obviněného M. N., a po domluvě v Tipsport baru se všichni přesunuli do baru C. v XY na ulici XY č. p. XY, kde čekala obviněná M. R., zde si rozdělili úkoly, a to tak, že obviněný D. H. z baru C. organizoval a řídil přepadení poškozeného, obviněná M. R. telefonicky a zprávami zdržovala poškozeného v bytě, obvinění D. H. a P. K., který byl vybaven boxerem, šli před 12:00 hodin v XY do domu na ulici XY č. p. XY obhlédnout situaci, kdy se na chodbě domu potkali s nic netušícím poškozeným, a aniž by cokoli podnikli, vrátili se do baru C., kde obviněný D. H. rozhodl, že přepadení půjdou udělat obvinění J. H. a M. N., zatímco on a obviněný P. K. vyčkají do jejich návratu, a takto získané finanční prostředky poškozeného se mezi sebe rozdělí, načež v době od 12:15 hodin do 12:30 hodin za přítomnosti obviněné M. R., která se mezitím vrátila za poškozeným a šla s ním do ložnice, vtrhli do bytu obvinění J. H. a M. N., poškozeného napadli tak, že obviněný M. N. jej začal bít pěstí do obličeje a dalších částí těla, zejména však hlavy, povalil jej na zem, požadoval po něm peníze, přitom obviněný J. H. prohledával byt a hledal tašku poškozeného, tuto však nenašel, a tak společně odcizili poškozenému klíče od vozidla zn. Iveco Daily, RZ: XY, bílé barvy, a z bytu utekli na ulici XY č. p. XY v XY, ze zaparkovaného vozidla, které otevřeli pomocí odcizených klíčů společně odcizili tašku na notebook s peněženkou a finanční hotovostí v přesně nezjištěné výši kolem 60.000 Kč, platební kartou a dalšími věcmi, a pak utekli po ulici XY, přes XY na ulici XY, kde se k nim připojili obvinění D. H. a P. K., a zde si obvinění D. H., J. H., P. K. a M. N. rozdělili peníze a odcizené věci, platební kartu si ponechali obvinění D. a J. H., kteří do doby jejího zablokování provedli platby v prodejnách Albert, New Yorker, Don Pealo, Eurotabak a Benzina v celkové výši 1.911,70 Kč, ke škodě R. H., přičemž poškozenému V. T. způsobili vpáčenou zlomeninu pravého lícně čelistního komplexu s krvácením do pravostranné čelistní dutiny zasahující na spodinu a vnější stěnu pravé očnice a další poranění v oblasti hlavy, a odcizením finanční hotovosti a osobních věcí mu způsobili škodu v přesně nezjištěné výši kolem 60.000 Kč.
2. Za tyto trestné činy byli odsouzeni podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání; obviněný D. H. devíti roků, obviněný J. H. sedmi roků, P. K. sedmi roků a šesti měsíců, obviněný M. N. osmi roků. Všichni byli pro výkon těchto trestů zařazeni podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněným D. H. podle §70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a P. K. podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byly uloženy tresty propadnutí v rozsudku vyjmenovaných věcí. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné M. R., a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 4 To 37/2020, odvolání obviněných D. H., J. H., P. K., M. N. a M. R. podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Z dovolání obviněných
4. Obvinění D. H., J. H., P. K. a M. N. proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali prostřednictvím obhájců dovolání, všichni uvedli důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění D. H. a P. K. též podle §265b písm. l) tr. ř.
5. Obviněný D. H. v dovolání namítal, že v dosavadním řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, dokazování nebylo úplné a je nesprávné, a nebylo rozhodováno v souladu se zásadou in dubio pro reo . Tvrdil, že trestnou činnost uvedenou ve výroku o vině, za níž byl uznán vinným, nespáchal tak, jak je popsána. Soudy vadně zjištěný skutkový stav věci vedl k porušení práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Rovněž soudům obviněný vytýkal, že jemu za vinu kladený čin vadně posoudily, jestliže shledaly, že se jej dopustil jako člen organizované skupiny ve smyslu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento právní závěr považoval za vadný proto, že jednání všem pachatelům kladené za vinu bylo nahodilé, vyplývalo z okamžitého rozhodnutí, nepostupovali koordinovaně, dovolatel nikoho neúkoloval a někteří ani nevěděli, za jakým účelem se dostavili ostatní spoluobvinění, jednali chaoticky, a každý sám za sebe.
7. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a soudy vadně právně čin posoudily, obviněný D. H. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a s ním spojený rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Obviněný J. H. dovolání rovněž zaměřil proti závěru soudu o naplnění kvalifikačního znaku organizované skupiny, protože podle jeho názoru konkludentní zapojení do skutkového děje nestačí k tomu, aby se jednalo o organizovanou skupinu. Obviněný vyvrací názor publikovaný v rozhodnutích 53/1976 a 45/1986 Sb. rozh. tr., protože nedávají odpověď na otázku, zda je možné prosté spolupachatelství tří a více osob, případně kde je hranice tímto spolupachatelstvím a organizovanou skupinou. Považuje za nesprávné, aby Nejvyšší soud svým stanoviskem měnil zákon v ustanovení o spolupachatelství, neboť taková činnost přísluší jen parlamentu.
9. Rozhodnutí soudů obviněný považoval za vadné proto, že nesprávně jeho jednání, které mělo být jen spolupachatelstvím, posoudily podle odstavce 2 písm. a) §173 odst. 1 tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. 4 To 37/2020 a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby Nejvyšší soud věci sám rozhodl a čin mu za vinu kladený posoudil jako loupež podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a trest mu uložil ve výměře kolem 4 roků.
10. Dovolání podané obviněným P. K. směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení jeho činu jako jednání spolupachatele a člena organizované skupiny. Zejména vytýkal, že soud neakceptoval jeho obhajobu a názor státního zástupce, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nesvědčí o tom, že jednal jako spolupachatel, ale jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jeho roli při realizaci trestného jednání soud vadně posoudil, protože pokud někdo hlídá nebo dělá tzv. „zeď“, nejedná jako pachatel, ale jako účastník. Právě takovou úlohu tento dovolatel plnil, neboť při samotném aktu násilí odebrání věci poškozenému nebyl přítomen. Poté, co mu obviněný D. H. sdělil, že má možnost si přivydělat, a poslal pro něj taxi, a na místě pojal podezření, že by se mohlo jednat o loupežné přepadení, snažil se z celé situace vyvléknout tím, že oslovil jiného svého známého a po jeho odmítnutí dal obviněnému D. H. kontakt na M. N. Poté se přestal ve věci angažovat. Z místa činu neutíkal a žádný podíl z výtěžku trestné činnosti neměl.
11. Výhrady obviněný vznesl i proti průběhu činu, protože tak, jak byl popsán, se nestal, neboť nedošlo k žádné domluvě o rozdělení finančních prostředků, ani nevyčkával, až bude čin proveden, navíc fyzické napadení poškozeného M. N., bylo excesem. Nemohl vědět, co bude poškozenému odcizeno poté, co sám od spáchání činu upustil, nebo že bratři H. použijí platební karty.
12. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebyla správně soudy užita, protože v jeho případě absentují podmínky, které musí být u tohoto kvalifikačního znaku splněny, neboť nešlo o promyšlené jednání ani plánované rozdělení úloh a nejednalo se ani o koordinovanou činnost, ale o improvizovanou akci D. H., k níž přispělo nelogické a nezodpovědné chování poškozeného, který si objednal erotické služby, a když obviněná M. R. z bytu odešla, i nadále tam setrvával dlouhou dobu, a to i přesto, že v domě potkal dva muže, kteří se mu jevili jako podezřelí, a proto radši byt opustil a cenné věci si uložil do auta. Z uvedených důvodů ke vzniku organizované skupiny v jeho případě nebyl dán ani úmysl.
13. Závěrem obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 4 To 37/2020, v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, event. aby rozhodl sám.
14. Obviněný M. N. tvrdil, že se odvolací soud dopustil pochybení v právním posouzení věci, když jeho jednání kvalifikoval podle odstavce 2 písm. a) §173 tr. zákoníku. Nesouhlasil se závěrem, že jednal jako člen organizované skupiny, protože dojde-li ke spáchání trestného činu společným jednáním se stejným úmyslem, nemusí automaticky jít o čin organizované skupiny, nýbrž o prosté spolupachatelství, přičemž řádné rozlišení těchto dvou možností právní kvalifikace je úkolem soudu. V souvislosti s tím vytkl, že soudy pouze zatvrzele aplikovaly soudy vymezenou definici organizované skupiny, a v této trestní věci vycházely zejména z počtu spolupachatelů a jejich předchozí komunikace, ze které utvoření organizované skupiny nevyplývá. Jednalo se o pouhou shodu náhod, a ačkoli uznává, že se dopustil trestného činu loupeže, nepřipouští, že by šlo o zapojení se do organizovaného uskupení, neboť jednal z popudu D. H., nebyl si vědom žádného plánu či zvýšené míry koordinace, a ani neplnil žádný předem připravený úkol, což opakovaně uváděl ve svých výpovědích. Byl pouze článkem řetězu jednotlivých činností působících postupně ve vzájemné návaznosti, směřujících k loupeži podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, což spadá do spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
15. Obviněný rovněž podotknul, že zákonodárce v případě organizované skupiny vytvořil mezeru pro libovůli soudů, které tento pojem vyložily v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo , neboť existují pochybnosti o míře plánovitosti a koordinovanosti, které by existovat neměly.
16. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 4 To 37/2020, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, věc znovu projednat a rozhodnout, nebo aby Nejvyšší soud trestný čin překvalifikoval na loupež podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody ve výměře okolo čtyř let.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a repliky k němu
17. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedla, že skutková zjištění soudů jsou výsledkem dokazování, v němž mají reálný podklad. Poukázala zejména na výpověď poškozeného a vyhodnocení záznamů telekomunikačního provozu mobilních telefonů zúčastněných obviněných, když podstatné skutečnosti vyplynuly i z kamerových záznamů a bankovních informací. S obsahem důkazů se soudy přesvědčivě vypořádaly a vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněných, kteří ve svých výpovědích minimalizovali svou účast na spáchaném skutku a prezentovali minimální srozumění s účastí dalších spolupachatelů na oloupení poškozeného. Soudy nehodnotily důkazy libovolně, ale v souladu se zásadami formální logiky ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a nezavdaly důvod pro závěr, že nebylo dodrženo právo na spravedlivý proces, a to ani s ohledem na aplikování zásady in dubio pro reo , pro jejíž užití v přezkoumávané věci nebylo místo.
18. S důvodem podle §265b odst. 1 písm. g), resp. písm. l) tr. ř. korespondovala podle státní zástupkyně námitka proti závěru o organizované skupině podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, s níž se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů, které vysvětlily zapojení jednotlivých obviněných do trestné činnosti od doby, kdy obviněná M. R. zpravila svého přítele D. H. o tom, že má klienta, který u sebe má větší obnos finančních prostředků, do momentu, kdy se těchto peněz zmocnili M. N. a J. H. Odkázala na závěry konstantní judikatury vztahující se k pojmu organizovaná skupina (srov. zejména rozhodnutí č. 53/1976 a č. 45/1986 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017, příp. ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010) a připomněla, že odvolací soud precizoval podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti, jenž popsal u každého z dovolatelů a vysvětlil, na čem se každý z nich ve společně organizované akci, a konkrétně v které části průběhu činu, podílel. Soudy z uvedených důvodů nepochybily, jestliže jednání obviněných právně posoudily jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se loupeže dopustili jako členové organizované skupiny.
19. Soudy se věnovaly i zavinění dovolatelů ke znaku organizované skupiny, k níž je nutný úmysl, alespoň ve formě srozumění, a v potřebné míře své úvahy vysvětlily, a odvolací soud správně poukázal na to, že úmysl obviněných vyplývá i z toho, že odcizené věci byly předány právě obviněnému D. H., z jehož podnětu k činu došlo. Rozvedené úvahy svědčí o tom, že závěry soudů netrpí namítanými nedostatky, a proto jsou dovolání nedůvodná. Státní zástupkyně tudíž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
20. K vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zaslal svou reakci pouze obhájce obviněného J. H. , v níž uvedl, že státní zástupkyně zjevně ignoruje argumenty protistrany a nevyjadřuje se k nastíněnému problému. Obhájce zmínil znění článku 39 Listiny základních práv a svobod s tím, že pouze zákon stanoví, jaký trest lze obviněnému uložit, a proto není možné, aby se o této otázce rozhodovalo na základě stanoviska Nejvyššího soudu, o čemž svědčí i záměr vyjádřený v důvodové zprávě k velké novele trestního řádu č. 265/2001 Sb. V ostatním poukázal na znění podaného dovolání.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání všech dovolatelů jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
22. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, kdy bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných se zákonnými důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahově korespondují, a zda jsou s ohledem na argumenty dovolatelů důvodná.
23. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (tento důvodu uplatnili obvinění D. H. a P. K. ) lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně odvolání podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost jej podle §256 tr. ř. zamítl (neodmítl je z formálních důvodů), mohli tito obvinění uvedený dovolací důvod dovolání použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obvinění dovolání podali též s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud proto dále posuzoval splnění podmínek vztahujících se k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž označili všichni dovolatelé.
24. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který opřeli svá dovolání všichni dovolatelé, lze použít, jestliže rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
25. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
26. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do provádění a hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), a to, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 a další. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“), neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14). Není-li shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.).
27. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutích shledal, že všichni dovolatelé uvedeným zásadám dostáli, a to především výhradami proti naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť tvrdili, že čin nespáchali jako členové organizované skupiny. Současně však obvinění vytýkali i vady ve skutkových zjištěních a nerespektování zásady in dubio pro reo , což jsou výhrady proti hodnocení důkazů a procením postupům soudů nižších stupňů a na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nedopadají. Nejvyšší soud v situaci, kdy byla obviněnými zpochybněna úplnost a přesvědčivost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí správnost použité právní kvalifikace, a vědom si své povinnosti vždy zkoumat, jestli byla rozhodnutí soudů nižších stupňů vydána v souladu s pravidly spravedlivého procesu (srov. článek 6 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály povinnostem vyplývajícím z procesních předpisů.
V. K námitkám proti nedostatkům ve skutkových zjištěních
28. Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nejprve zabýval tím, zda soudy dostály povinnostem vyplývajícím z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a skutek zjišťovaly na základě pravidel řádného objasnění věci, v čemž spatřoval vadu obviněný D. H., jenž se též dovolával porušení pravidel spravedlivého procesu pro nedodržení zásady in dubio pro reo, a obviněný P. K., který tvrdil, že nebyla mezi pachateli žádná domluva o rozdělení úloh, že se věc nestala tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, a že fyzické napadení poškozeného bylo excesem. Jde o opakovanou obhajobu těchto dovolatelů, na níž se soudy nižších stupňů zaměřily. Pro stručnost lze připomenout, že soud prvního stupně podrobným způsobem uvedl, z jakých důkazů vycházel pro skutkové závěry, a úvahy k těmto závěrům se vztahující vysvětlil v části A. rozsudku (srov. body 1. až 98. rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrný postup, jakým provedené důkazy hodnotil, a lze shledat, že rozhodné skutečnosti objasňoval v souladu s požadavky vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na ně jak z důkazů přímých, tak ze souhrnu důkazů nepřímých, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Na základě vyhodnocených důkazů, zejména výpovědí poškozeného a obviněných, výpisů z telekomunikačního provozu a kamerových záznamů z místa činu, soud prvního stupně popsal okolnosti, za kterých se obvinění dohodli na společném provedení činu, i úlohu a roli každého z nich v rámci spáchané trestné činnosti.
29. Nebylo možné přisvědčit dovolatelům, že by věc byla nedostatečně objasněna, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy zvážily všechny důležité skutečnosti, a to jak k okolnostem vzájemné dohody a jejímu vzniku, tak i k důvodu, proč se rozhodli jednat společně a jak si úlohy rozdělili, i to, čeho činem, který společně realizovali, chtěli dosáhnout. Není pochyb, že pro sebe chtěli získat větší obnos peněz, o nichž se dověděli od spoluobviněné, avšak k tomu, aby je získali, bylo nezbytné vzájemnou spoluprací vytvořit podmínky, které naplánoval obviněný D. H., ve snaze odvrátit podezření od obviněné M. R. postupně za použití mobilního telefonu kontaktoval další obviněné, jímž slíbil možnost „výdělku“. Podle dohody nejprve čin měli provést obvinění D. H. společně s obviněným P. K., když ale potkali poškozeného na chodbě domu, změnili plán, protože nevěděli, zda má finanční prostředky s sebou. Proto zajistili pro dokonání trestného činu obviněné J. H. a M. N. Obviněná M. R. nechala podle domluvy otevřené dveře do bytu, čímž obviněným J. H. a M. N. umožnila vstup. Fyzicky napadl poškozeného obviněný M. N., protože poškozený u sebe hotovost neměl, odcizili mu klíče od automobilu, kde tašku na notebook, peněženku s hotovostí v hodnotě 60.000 Kč, platební kartou a osobními doklady, stejně jako mobilní telefony vzali a ponechali si je. Po útěku z místa činu rozdělili odcizené peníze, přičemž platební kartu si ponechali obvinění D. a J. H., kteří prostřednictvím ní provedli několik plateb a jiných transakcí.
30. Výhrady obviněných D. H. a P. K. proti skutkovým zjištěním neobstojí, protože v procesu dokazování nebyly zaznamenány vady, což konstatoval k námitkám obviněných i odvolací soud (srov. body 6. až 17. přezkoumávaného usnesení). Z obsahu dovoláními napadených rozhodnutí plyne, že soudy vyčerpaly nabízející se rozsah dokazování, a nebylo tak možné přisvědčit obviněnému D. H. o nedostatečném rozsahu provedených důkazů. Stejně je zcela neopodstatněná obhajoba obviněného P. K., že jeho role nebyla dostatečně objasněna a že skutek v části jeho se týkající se odehrál jinak. Pro tato tvrzení nesvědčí žádné objektivně zjištěné skutečnosti. Jen pro úplnost je třeba uvést, že soudy svá vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti všech rozhodných okolností, zejména těch, proti nimž obvinění brojili, založily na pečlivém uvážení všech objektivních skutečností, které zjistily, a jejich skutková zjištění i na nich založené právní závěry jsou jejich logickým důsledkem a vyústěním. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Soudy se zásadě presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo či dalším zásadám a principům, jimiž je ovládáno trestní řízení a na něž obvinění v dovolání poukazovali, nezpronevěřily. Je třeba připomenout, že tyto zásady nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což je však situace, která v přezkoumávané věci nenastala.
31. Z těchto důvodů skutkové závěry nejsou zatíženy vadami, natož extrémními nedostatky, protože jsou dostatečně důkazně podložené. Vyšly z procesu, z něhož nevyplývá libovůle nebo jednostranné hodnocení důkazů ani neobjektivní přístup ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování. Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněných, tak i jejich námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03].
32. Ze všech uvedených důvodů je možné konstatovat, že pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Nejvyšší soud proto zkoumal důvodnost námitek všech obviněných směrovaných proti okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
VI. K organizované skupině
33. Všichni dovolatelé vytýkali přezkoumávaným rozhodnutím nesprávnost závěru, že jednali jako členové „organizované skupiny“ ve smyslu kvalifikačního znaku podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to v zásadě proto, že se neztotožnili s tím, že šlo o plánovitý a koordinovaný čin, že neznali jednotlivé okolnosti plánu, které se dovídali postupně, a že nebyli organizováni, ale naopak podle nich byl tento čin nahodilý a improvizovaný, neboť neměli rozděleny úkoly. K těmto výtkám je třeba společně uvést, že jim nelze přisvědčit, protože nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a soudy se s naplněním této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vypořádaly.
34. Lze odkázat na závěry soudu prvního stupně, který uvedl, že prvotně existovala skupina tří, později až pěti trestně odpovědných osob, které se na spáchání trestné činnosti dohodly, naplánovaly si konkrétní postup, rozdělily si úkoly a svoji činnost koordinovaly, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení uvedeného zločinu. Soud poukázal na obsah prvotní dohody mezi obviněnými M. R. a D. H. na zmocnění se peněz, které měl poškozený u sebe, pro to, aby byl úspěch zajištěn, však bylo třeba většího počtu osob, a z tohoto důvodu byl přizván i obviněný P. K., který zajišťoval i další osoby pro loupežné přepadení, jehož způsob provedení byl v rámci dohody stanoven a byla určena i role každého z pachatelů. Obviněná M. R. udržovala poškozeného na místě (v jejím bytě), a ostatní se snažili zmocnit jeho finančních prostředků. Po prvotní snaze poškozeného oloupit, kdy však byli obvinění D. H. a P. K. již při vlastním provádění činu překvapeni poškozeným na chodbě bytu, dokončení činu neuskutečnili, aby byli přizváni další spolupachatelé, kteří akceptovali existenci této skupiny, a vědomě se podíleli na průběhu činu. Obviněný J. H. nejprve sledoval daný prostor, a osobně se účastnil loupeže v bytě, kam šel společně s obviněným M. N., jenž se přímo podílel na napadení poškozeného. Tento obviněný akceptoval, že je členem organizované skupiny, a věděl, že bude participovat na trestném jednání, jež někdo řídí, což vyplynulo i z toho, že odevzdal uloupenou finanční hotovost obviněnému D. H. Postačovala tak vědomost o povaze tohoto činu i struktuře provázaného napojení jednotlivých osob do trestného jednání, neboť osobně přišel do styku s J. H. a M. R., která měla podle domluvy nechat otevřené dveře do bytu, v němž se poškozený nacházel, stejně jako musel reflektovat roli obviněného P. K., jenž mu pomáhal se dostat na místo činu. Z těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že všichni obvinění věděli, že se trestného jednání dopouštějí jako členové organizované skupiny (srov. bod 104. rozsudku soudu prvního stupně). Detailnímu zhodnocení jednotlivých rolí a úkolů všech obviněných se k jejich námitkám učiněným v odvolání věnoval i odvolací soud (viz body 13. až 17. usnesení).
35. Nejvyšší soud jinak správné závěry soudů nižších stupňů doplňuje tím, že organizovaná skupina podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není v zákoně sice výslovně definována, jak se uvádí v dovolání obviněného M. N., ale vymezuje ho judikatura, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76 (uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr.) tak, že se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85 (uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.)]. Podstata tohoto kvalifikačního znaku tkví v tom, že se pachatel vědomě a aktivně podílel na protiprávní činnosti skupiny osob, s jejím účelem byl alespoň rámcově obeznámen, a to bez ohledu na to, zda je mu známo celé složení skupiny a přesné úkoly jejích dalších členů. Pro organizovanou závažnou trestnou činnost je typické, že pachatelé chtějí utajit její fungování nejen před orgány činnými v trestním řízení, ale za účelem maximalizace znesnadnění jejího odhalení jsou určité skryté mechanismy aplikovány i mezi jednotlivé členy. Taková koncepce organizované skupiny však v žádném případě neznamená, že by pachatelé nemohli vědět, že jsou jejími členy, a že se plněním svých úkolů podílejí na organizované trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Rovněž je třeba zmínit, že pojem „organizovaná skupina“ svým charakterem představuje určitou vyšší formu trestné součinnosti, avšak nenahrazuje zároveň instituty spolupachatelství nebo jiné formy účastenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1388/2015).
36. Podle tohoto vymezení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se lze plně ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, protože důvodně v povaze činu shledaly uvedený kvalifikační znak naplněným, neboť splňuje uvedené zásady a hlediska. Nejvyšší soud je povolán k tomu, aby vykládal zákon, a proto je plně v souladu s tímto ústavním principem, pokud stanovil charakteristiku organizované skupiny. Ve smyslu uvedené definice je třeba zdůraznit, že pro to, aby byl záměr obviněných odcizit poškozené finanční prostředky, realizován, nebylo možné, aby se na něm podílela jen jedna nebo dvě osoby, ale bylo pro úspěšnou realizaci vytýčeného cíle nezbytné zapojení více osob. Nejprve tří obviněných D. H., P. K. a M. R., a poté, při selhání první snahy poškozeného oloupit, byli přizváni další dva pachatelé M. N. a J. H. Již tato skutečnost svědčí o tom, že při provádění akce byl daný plán, jenž byl postupně uskutečňován. Tomuto závěru nasvědčuje, že poté, co jeho část selhala, bylo zvoleno náhradní řešení. Vzájemná provázanost jednotlivých členů vyplývá ze zjištěných skutečností. Lze proto v souladu se závěry soudů obou stupňů zdůraznit, že hlavním organizátorem byl obviněný D. H. , který po prvotní domluvě s obviněnou M. R. a s příslibem možného finančního výdělku zajistil dalšího obviněného, P. K., k jednorázové akci, která se jim nejdříve nezdařila. Proto posléze přizvali obviněné J. H. a M. N., kteří ve spolupráci s M. R. přepadení poškozeného dokonali v jejím bytě. Záměr pachatelů zmocnit se velké finanční hotovosti, o které byli obviněnou informováni, byl jejich společným cílem, jenž se jim podařilo naplnit až po odejmutí klíčů k automobilu poškozeného, v němž požadované finanční prostředky a další věci nalezli. O výnosy z trestné činnosti se po jejich předání D. H. rozdělili. Celý řetězec se tedy otevírá i uzavírá u obviněného D. H., s nímž jednali ostatní obvinění ve vzájemné kooperaci, plánovitě, za jasného rozdělení rolí, které se v průběhu páchání trestné činnosti měnili v závislosti na aktuálně vyvstalých okolnostech, jimž se bylo třeba přizpůsobit (např. setkání s poškozeným na chodbě domu), a to vše s cílem svého vlastního obohacení, a též co největšího znesnadnění jejich odhalení.
37. Pro úplnost je třeba doplnit, že soudy důvodně usuzovaly na zavinění obviněných k tomuto kvalifikačnímu znaku, pro nějž je vždy vyžadován úmysl, postačí však i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], a dokazovaly je nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých podle zásad správného myšlení usuzovaly na vnitřní vztah pachatelů k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Činily tak na podkladě okolností, za nichž k činu došlo, zejména vycházely z jednání každého z obviněných, které bylo promyšlené a cílené, vedené společným záměrem. Závěr o zavinění je patrný i z koordinace všech spolupachatelů za účelem uskutečnit stanovený cíl, při rozdělení rolí každého z obviněných, jejichž účast na trestné činnosti byla daná, a každým z nich zcela chtěně, soustředěná na provedení vlastního úkolu podle dohodnutého plánu (srov. body 108. až 110. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s uvedeným závěrem ztotožnil (srov. bod 18. usnesení odvolacího soudu).
38. Nejvyšší soud považuje za vhodné jen pro úplnost uvést, že uvedené závěry soudů vyplývají z výsledků provedeného dokazování a jsou logickým vyjádřením jednání každého z členů posuzované organizované skupiny. Spolupachatelé věděli, za jakých podmínek se činu dopouštějí. Zváží-li se z hlediska těchto zásad soudy učiněná skutková zjištění, je dostatečně patrné, že všichni obvinění se aktivně a zcela vědomě, na základě svého rozhodnutí podíleli na chodu organizované skupiny a znali všechny rozhodné souvislosti. Jednali přesně podle domluvených pokynů obviněného D. H. , a nevybočovali z předem připraveného scénáře. Jejich jednání, na němž se podílelo více osob, splňuje znaky organizovanosti, zcela zřejmé je i rozdělení úloh mezi jednotlivé členy, kteří jednali koordinovaně, což usnadnilo spáchání činu a zvyšovalo pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle. Pro závěr, že se jednalo o organizovanou skupinu, nebylo podstatné, že neměla trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Všichni obvinění vykonávali své role s pochopením všech podstatných souvislostí. Nelze pominout jejich zapojení se do jednotlivých fází, počínaje kontaktováním nejprve jen části obviněných, jejich následným setkáním, přesunem na místo, kde došlo k rozdělení úkolů, přivoláním dalších aktérů a uskutečněním loupežného přepadení a rozdělením si zisku. Za těchto okolností proto nelze dospět k závěru, že by některý z obviněných nevěděl o tom, že je členem organizované skupiny, neboť všichni jednali ve vzájemné souhře, byli po celou dobu ve vzájemném telefonickém spojení, a drželi se svých předem určených rolí. S tímto vědomím se chtěli dopustit loupežného přepadení poškozeného, a tedy v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku porušit zákonem chráněné hodnoty, jimiž jsou u trestného činu loupeže osobní svoboda a majetek poškozeného.
39. Nebylo možné přisvědčit obviněným P. K. a M. N., že by nejednali jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť shora uvedené skutečnosti svědčí o tom, že při páchání trestné činnosti vystupovali jako spolupachatelé, když o spolupachatelství se jedná, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozhodnutí č. 36/1973, nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.]. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.]. Takto vymezené zásady jednání obviněných zcela odpovídají, a proto nelze o jejich spolupachatelství pochybovat.
40. Nebylo možné přisvědčit ani námitce obviněného P. K., že nebyl spolupachatelem, ale účastníkem ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což je podle zákona ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, přestože účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně a příkladmo a může mít různé podoby [srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1963, sp. zn. 9 Tz 19/63, uveřejněné pod č. 45/1963 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 59/2005 nebo č. 49/2009 Sb. rozh. tr.].
41. Posoudí-li se jednání obviněného P. K. , provedeným dokazováním bylo zcela vyloučeno, že jen dělal „zeď“, jak tvrdil v dovolání, protože takovou roli nezastával. Nešlo o osobu, která by spoluobviněným jen usnadňovala spáchání trestného činu, ale naopak se aktivně podílel na realizaci loupežného přepadení, neboť s obviněným D. H. šel do bytu M. R. se záměrem oloupit poškozeného, skutečnost, že k tomu nedošlo, nebyla závislá na jeho vůli, ale na nečekané okolnosti. On sám byl však tím, kdo směřoval k vykonání znaků zločinu loupeže, i když jím zamýšlený cíl nebyl realizován. Lze jen připomenout, že pro uvedený účel byl právě obviněný P. K. vybaven i boxerem, čili zbraní, a k dokonání již realizovaného záměru nedošlo, neboť se s poškozeným zcela náhodou potkal již na chodbě domu, kde se nacházel byt M. R. Dokonání trestného činu bylo následně svěřeno obviněným M. N. a J. H. Shora shrnuté skutečnosti dostatečně svědčí o tom, že obviněný P. K. se do trestné činnosti aktivně zapojil, byl jedním ze článků řetězu pachatelů a připravil se na oloupení poškozeného, k čemuž však pouhou náhodou nedošlo.
VII. Závěr
42. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněných D. H., J. H., P. K. a M. N. nejsou důvodná, protože soudy projednávanou trestní věc jak po stránce skutkové, tak i právní posoudily v souladu se zákonem. Takový závěr bylo možné učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a že právo obviněných na spravedlivý proces nebylo v této věci porušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu