ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1811.2021.3
sp. zn. 21 Cdo 1811/2021-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce O. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Veleslavínova č. 94/8, proti žalované s Autoleasing SK, s. r. o. se sídlem v Bratislavě, Vajnorská č. 100/A, IČO 46806491, zastoupené Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Bílkova č. 132/4, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 346/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2020 č. j. 24 Co 198/2020-158, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Novotného, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Bílkova č. 132/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020 č. j. 24 Co 198/2020-158 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že z výsledků provedeného dokazování nelze shledat dobrou víru na straně žalobce a že žalovaná je i nadále vlastníkem motorového vozidla, které je „předmětem tohoto sporného řízení“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§299 odst. 1 z. ř. s.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci, nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních §185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, které bylo uveřejněno pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Nejvyšší soud ve své judikatuře – ve vztahu k otázce dokazování před odvolacím soudem – již dříve uvedl, že má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 33 Cdo 5121/2008), že postup odvolacího soudu, který se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování (nejde-li pouze o důkazy listinné), představuje porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 22 Cdo 993/2018) a že hodnocení důkazů je zásadně věcí soudu, který dokazování provedl (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1306/2020, nebo též nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2983/08 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14).
Namítá-li dovolatel nepředvídatelnost a překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a poukazuje-li v této souvislosti na to, že odvolací soud „zcela nečekaně a překvapivě“ na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce nebyl při nabývání předmětného vozidla v dobré víře, aniž by provedl (zopakoval) dokazování, a že dospěl „k jiným skutkovým, resp. právním závěrům“, pak přehlíží, že odlišné právní posouzení týkající se jeho dobré víry, ke kterému se uchýlil odvolací soud, nepředstavuje odchýlení se od skutkových zjištění soudu prvního stupně, o kterém pojednává výše uvedená judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu včetně rozhodnutí soudů, na která žalobce ve svém dovolání poukazuje. Ztotožnil-li se odvolací soud se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně týkajícími se dobré víry žalobce při nabývání předmětného vozidla (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), mohl na základě těchto skutkových zjištění, z nichž vycházel, dospět k jinému právnímu závěru ohledně dobré víry žalobce než soud prvního stupně, aniž by byl povinen zopakovat dokazování provedené u soudu prvního stupně. Účelem odvolacího řízení není jen přezkoumání správnosti (úplnosti) skutkových zjištění soudu prvního stupně a jeho postupu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů takový postup upravujících, ale i správnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3998/2016). K tomu, že posouzení dobré víry je otázkou právní, nikoliv skutkovou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 77/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 sp. zn. 22 Cdo 3962/2019.
Hovoří-li dovolatel o nepředvídatelnosti (překvapivosti) rozsudku odvolacího soudu, pomíjí přitom též to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
Dovolací soud již také dříve uvedl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 240/2019, na které odkazuje i sám dovolatel), že ustanovení §1111 o. z. představuje obecnou skutkovou podstatu nabytí movité věci od neoprávněného a že předpokladem takového nabytí vlastnického práva je jednak existence platného právního titulu, a dále existence dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. Dobrou víru je v uvedeném případě povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení §7 o. z., podle kterého se dobrá víra presumuje. Při posuzování dobré víry bude v této situaci hrát především roli to, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Chce-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností (investigativní povinnost). Nabytí od neoprávněného je totiž zřejmě vyloučeno již v případě lehké nedbalosti (culpa levis – tj. průměrná péče starostlivého hospodáře), a proto je nutné nabyvateli jisté investigativní povinnosti uložit. Investigativní povinnost nabyvatele by však neměla být vnímána jako obecná povinnost, spíše by se měla uplatnit v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem (typicky při prodeji ojetých vozů a při prodeji věcí, u kterých se obvykle sjednává výhrada vlastnického práva – srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020 sp. zn. 29 ICdo 144/2018). Obecně je také třeba při stanovování investigativní povinnosti nabyvatele přihlédnout ke způsobu nabytí [srov. též Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 360–378].
K nesouhlasu dovolatele s právním posouzením jeho dobré víry odvolacím soudem (dovolatel je na rozdíl od odvolacího soudu „přesvědčen o své dobré víře v právo převodce disponovat s vozidlem v době převodu“) je nutné uvést, že dovolací soud [maje na zřeteli, že v řízení jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek, a že rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 28 Cdo 728/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1999/2014)] přezkoumává existenci dobré víry nabyvatele jen v případě, že úvahy soudu v nalézacím řízení jsou zjevně nepřiměřené (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 22 Cdo 5330/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3433/2020 anebo přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2754/2015).
Odvolací soud dospěl k závěru, že nabyvatel (žalobce) nebyl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění převodce Showcars s. r. o. převést na žalobce vlastnické právo k předmětnému vozidlu (a to především s přihlédnutím ke kupní ceně použitého vozidla přesahující částku 2 300 000 Kč, ke skutečnosti, že vozidlo kupoval jako podnikatel, že z technického průkazu vozidla musel žalobce zjistit, že vozidlo nepochází původně z České republiky a že ve velmi krátké časové souslednosti opakovaně měnilo vlastníka, a ke skutečnosti, že veškerá prověřování předmětu posuzované kupní smlouvy žalobce učinil až poté, co byl Policií ČR vyzván k vydání vozidla za účelem jeho zajištění „v souvislosti s požadavkem cizího státu“, tedy až po uzavření kupní smlouvy, přestože na podkladě obsahu dokladů k vozidlu měly u něj vznikat pochybnosti týkající se původu vozidla, které jej měly vést k pátrání po předchozích převodních titulech a ke kontrole ve veřejně dostupných registrech, a to i na území Slovenské republiky, kde bylo podle obsahu technického průkazu vozidlo v minulosti provozováno, aby „se tak přesvědčil, zda vozidlo není v pátrání či zda není jakkoliv zatížené“), a tento svůj závěr řádně odůvodnil. Dovolací soud nepovažuje argumentaci odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou; způsobilé ji zpochybnit nejsou ani dovolatelem namítané skutečnosti, že „byl žalobce s jednatelem převodce známými, tzn. že mezi nimi existovala určitá vzájemná důvěra“, že „vozidlo nekupoval na základě spontánního rozhodnutí“, že měl „převodce s žalobcem s vozidlem dlouhodobé plány, v podobě jeho dalšího pronajímání za úplatu“, že „cena vozidla nebyla nikterak nápadně nízká“, že „k vozidlu převodce předložil všechny podklady“, že „vozidlo bylo zcela běžně provozováno“, že „v kupní smlouvě se převodce neváhal zaručit, že je vozidlo právně bezvadné“ a že „žalobci byl předložen český technický průkaz, ze kterého vyplývalo, že vozidlo již bylo v ČR registrované a mělo zde již několik vlastníků“. Odkazuje-li v této souvislosti dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 240/2019 a snaží-li se dovolací soud přesvědčit o tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s tímto rozhodnutím dovolacího soudu, neboť nezohlednil, že „s ohledem na způsob nabytí žalobce historii vozidla prozkoumal dostatečně“, pak přehlíží, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s obecnými závěry přijatými v uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu, ale konkrétní závěry tohoto rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
Namítá-li dovolatel, že technický průkaz „prokazuje vlastnické právo převodce“ a že jednal-li v důvěře v údaje zapsané v technickém průkazu, jednal v dobré víře, a v této souvislosti ve prospěch svého názoru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2013 (správně ze dne 16. 7. 2013) sp zn. I. ÚS 2906/12, nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007 sp zn. 21 Cdo 694/2006, pak nebere náležitě v úvahu, že v ustálené judikatuře obou uvedených soudů, včetně té, na kterou poukazuje, soudy technickému průkazu přisuzují toliko osvědčující funkci, nikoliv nezpochybnitelnou funkci stvrzovací (prokazující), jak se snaží přesvědčit dovolací soud žalobce. Např. dovolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp zn. I. ÚS 2906/12 mimo jiné uvádí, že technický průkaz je veřejnou listinou a že nejsou-li přítomny žádné konkrétní okolnosti zpochybňující pravdivost údaje o vlastnictví osoby uvedené na veřejné listině, měly by být tyto údaje považovány za pravdivé, ale také dodává, že technický průkaz (osvědčující i údaje o vlastníkovi vozidla) nelze považovat za listinu s plnou jistotou prokazující vlastnictví k věci a že i při neexistenci plné jistoty o vlastnickém právu na podkladě zápisu vlastnictví do technického průkazu platí stále pravidlo plynoucí z pojmu veřejná listina o domněnce (byť vyvratitelné) pravdivosti údajů uvedených na veřejné listině [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 614/2009, který vysvětluje, že „je technický průkaz silničního motorového vozidla sice dokladem, jímž se osvědčují (vedle technických parametrů, způsobilosti vozidla k provozu) též údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, nelze jej ovšem považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci“ a že okolnost, že technický průkaz je veřejnou listinou, „znamená pouze tolik, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán opak“]. K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 32 Odo 1411/2005 nebo již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 240/2019 a v odborné komentářové literatuře srov. Dobrovolná, Eva. §1110 [Nabytí od neoprávněného u použitých movitých věcí nabytých od podnikatele]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, podle níž „jestliže … z jiných okolností vyvstanou pochybnosti o vlastnickém právu převodce, nemůže se nabyvatel spokojit pouze s údajem uvedeným v technickém průkazu vozidla“.
V případech, v nichž dovolání může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel podle §241a odst. 2 o. s. ř. povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné, tj. od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 a ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3558/20). Uvedený závěr je podporován též judikaturou Ústavního soudu, jak je patrno z usnesení tohoto soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 a ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18). Z uvedeného důvodu nemohou v projednávané věci založit přípustnost dovolání námitky dovolatele, jimiž namítá nesprávné „uplatnění“ §1111 o. z. odvolacím soudem namísto správného „uplatnění“ §1109 písm. b) o. z.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud se nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že „dobrou víru v právo s vozidlem disponovat měl i převodce“, jelikož na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud ke svému závěru, že „nelze v souhrnu … shledat dobrou víru na straně žalobce“, dospěl na základě výše uvedených skutečností, nikoliv z důvodu (ne)přítomnosti dobré víry převodce. Kromě toho ani tato námitka není spojena s náležitým vymezením dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.) a předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění (uvádí-li zejména, že vozidlo kontroloval před koupí v systému CEBIA, že „závěr, že si žalobce vozidlo neprověřil před jeho nástupem, je v příkrém rozporu s provedeným dokazováním“ a že vozidlo pro něj „nebylo vozidlem slovenským“), z nichž soudy při svém rozhodování vycházely, nesouhlasí-li se způsobem, jakým k nim dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), zejména vytýká-li odvolacímu soudu, že neuvěřil tvrzení žalobce v jeho výpovědi účastníka řízení vyslechnutého soudem prvního stupně, že vozidlo před koupí kontroloval v systému CEBIA, a namítá-li jiné vady řízení (spočívající zejména v tom, že „odvolací soud … své odchýlení od závěrů soudu I. stupně odůvodnil … zcela nedostatečně“), k nimž lze podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout (za předpokladu jejich důvodnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné].
Námitkou, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, dovolatel uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, k níž lze podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – jak bylo uvedeno výše – přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – není splněn. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená právní otázka, kterou může být i otázka procesního práva, nikoli však „pouhá“ (ať již domnělá, nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Rozsudek odvolacího soudu ostatně ani nelze ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 2. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu