ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3773.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3773/2020-503
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce městyse L. n. J., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 2, proti žalovanému J. Ch. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem v Polné, Žďírec 99, o odstranění betonového základu, odstranění plotu a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 8/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, se ve výroku III ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě k dalšímu řízení
II. Dovolání žalobce do výroku I a II rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 1. 2017, č. j. 5 C 8/2009-427, uložil žalovanému povinnost odstranit z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobce betonový základ, který se nachází na jeho hranici s pozemkem parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok I). Dále uložil žalovanému povinnost odstranit z pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY oplocení, a to z té části pozemku, která je označena v geometrickém plánu evidovaném pod
č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem Pavlíkem, jako pozemek parc. č. XY, přičemž tento geometrický plán učinil součástí rozsudku (výrok II). Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému odstranit hranici dříví uskladněnou na betonovém základu na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a celodřevěný plot výšky cca 2 m nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to na části tohoto pozemku označené v geometrickém plánu evidovaném pod č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem Pavlíkem, jako pozemek parc. č. XY (výrok III). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok IV).
Podle soudu prvního stupně neobstojí námitka žalovaného, že betonový základ a oplocení se nachází na pozemku v jeho vlastnictví. V řízení nebyly prokázány skutečnosti umožňující uzavřít, že žalovaný nabyl pozemek parc. č. st. XY a pozemek parc. č. XY v jiných hranicích, než jaké jsou uvedeny v katastru nemovitostí. Vyložil také, že žalovaný nenabyl část pozemku parc. č. XY, na které se nachází betonový základ, a část pozemku parc. č. XY, na níž se nachází oplocení, na základě vydržení. Proto uložil žalovanému ve smyslu §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), povinnost betonový základ i oplocení z pozemků žalobce odstranit.
Naopak soud prvního stupně nepovažoval za opodstatněný požadavek žalobce na odstranění celodřevěného plotu výšky cca 2 m, který se nachází na pozemku parc. č. XY. Žalovaný část tohoto pozemku, na které se plot nachází, nabyl do vlastnictví na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Soud prvního stupně zamítl žalobu také v části, ve které se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému odstranit hranici dříví uskladněnou na betonovém základu na pozemku parc. č. XY, jelikož na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se na betonovém základu žádná hranice dříví nenachází (ale je umístěna na jiné části pozemku parc. č. XY).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III, ve které byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému odstranit hranici dříví uskladněnou na betonovém základu na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III, ve které byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému odstranit z pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY oplocení, a to z té části pozemku, která je označena v geometrickém plánu evidovaném pod
č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem Pavlíkem, jako pozemek parc. č. XY, změnil tak, že označený geometrický plán není součástí rozsudku, jinak jej i v této části potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY betonový základ, který se nachází na tomto pozemku, a to na jeho hranici s pozemkem parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok III). Rozsudek nalézacího soudu ve výrocích II a IV zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením věci soudu prvního stupně vztahujícími se k požadavku žalobce na odstranění hranice dříví. Poznamenal, že pokud se žalobce domáhá ochrany vlastnického práva žalobou na vyklizení (konkrétně vymezené) části pozemku nebo odstranění konkrétně vymezených věcí, nelze rozhodnout o vyklizení jiné části pozemku nebo odstranění jiných věcí. Doplnil, že uplatnil-li žalobce nárok na vyklizení jiné části pozemku, případně odstranění jiných věcí, až v odvolacím řízení, nemohl odvolací soud podle §216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k tomuto návrhu žalobce v odvolacím řízení přihlédnout.
Odvolací soud rovněž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v které soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit z pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY oplocení, a to z té části pozemku, která je označena v geometrickém plánu evidovaném pod č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem Pavlíkem, jako pozemek parc. č. XY. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dědictvím po své babičce A. Ch., zemřelé 1. 11. 1960, a to na základě usnesení Státního notářství v Jihlavě ze dne 15. 2. 1961, sp. zn. D 1006/60, a spoluvlastnictví podíl o velikosti id. ½ k tomuto pozemku jako dědictví po svém otci J. Ch., zemřelém 18. 3. 1974, a to na základě usnesení Státního notářství v Jihlavě ze dne 30. 5. 1972, č. j. 2 D 474/74-33. Již v té době byla k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY připlocena část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na které se rovněž nachází předmětné oplocení. Žalovaný takto pozemky nerušeně užíval až do roku 2005. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že dobrou víru žalovaného, že mu část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, nevylučovalo porovnání výměr nabývaného a připloceného pozemku. Poznamenal také, že pochybnosti o vlastnictví sporné části pozemku nemohlo vyvolat ani porovnání evidenčního a skutečného stavu (např. na základě geometrického plánu ze dne 29. 12. 1988), neboť tento rozdíl je pro laika zcela nepatrný. V této době rovněž nebylo vlastnické právo žalovaného ke sporné části pozemku nikým zpochybňováno. Jelikož byl žalovaný oprávněným držitelem sporné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY po dobu více než 10 let, nabyl vlastnické právo k této části pozemku na základě vydržení k 1. 1. 1992. Z tohoto důvodu není požadavek žalobce na odstranění oplocení nacházející se na sporné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY opodstatněný.
K požadavku žalobce na odstranění betonového základu z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY uvedl, že betonový základ není věcí v právním slova smyslu (stavbou), avšak součástí pozemku, na němž se nachází. V takovém případě není podle odvolacího soudu pro posouzení požadavku žalobce na jeho odstranění rozhodné řešení otázky, zda se betonový základ nachází na pozemku žalobce, či pozemku žalovaného (z tohoto důvodu nepřistoupil odvolací soud ke kasaci této části rozhodnutí soudu prvního stupně, učinil-li tak v souvislosti s požadavkem žalobce na odstranění oplocení z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, viz níže). Je-li totiž betonový základ na pozemku ve vlastnictví žalovaného, není opodstatněný požadavek žalobce na jeho odstranění. Pokud je betonový základ na pozemku žalobce, ani v tomto případě se nemůže žalobce domáhat jeho odstranění, neboť betonový základ se stal ve smyslu §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, součástí pozemku žalobce, i když jej zhotovil žalovaný. V takovém případě není dán nárok žalobce na jeho odstranění. Proto v této části rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v této části zamítl.
Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž uložil žalovanému povinnost odstranit z pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY oplocení, a to z části tohoto pozemku označené v geometrickém plánu evidovaném pod č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem Pavlíkem, jako pozemek parc. č. XY. Vyšel z toho, že žalovaný tvrdil, že hranice mezi pozemky parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobce a pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaného vede jinak, než jak je uvedeno v katastru nemovitostí. Pokud měl však soud prvního stupně za to, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně těchto skutečností, měl jej poučit ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto rozsudek soudu prvního stupně v této části podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil. K tomu poznamenal, že z těchto důvodů jsou předčasné závěry soudu prvního stupně, že žalobce nenabyl do vlastnictví na základě vydržení část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na které se oplocení nachází.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků I, II a III, podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na odstranění hranice dříví (jež se měla nacházet na betonovém základu umístěném na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY), aniž soudy nižších stupňů poučily žalobce o rozporu mezi žalobním tvrzením a žalobním návrhem ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. (v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99). Pokud soud v průběhu řízení na základě provedeného dokazování zjistil, že se hranice dříví na místě označeném žalobcem nenachází, měl žalobce poučit o nezbytnosti upřesnit žalobní petit a v poučení vysvětlit, v čem je podání žalobce neúplné, nesrozumitelné či neurčité a jakým způsobem je nezbytné podání doplnit či opravit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010). K tomuto poučení mohl přistoupit rovněž odvolací soud (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99). Neučinil-li tak, je jeho postup v rozporu s označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K tomu žalobce podotýká, že v jiné části rozhodnutí odvolací soud (pro nedostatek poučení poskytnutého soudem prvního stupně žalovanému) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Tímto postupem porušil rovnost účastníků řízení, a ve svém důsledku i právo žalobce na spravedlivý proces.
Dovolatel rovněž napadá závěr odvolacího soudu, že žalovaný nabyl do vlastnictví na základě vydržení část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a proto není požadavek žalobce na odstranění oplocení nacházející se na této sporné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY opodstatněný. V této souvislosti poukazuje především na geometrický plán z roku 1988, který měl žalovaný k dispozici a ze kterého mu muselo být zřejmé, že oplocení stojí na pozemku ve vlastnictví žalobce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3404/2019). Namítá také, že již v roce 1988 právní předchůdce žalobce (Č. s. r. – M. n. v. L. n. J.) se žalovaným řešil otázku vlastnického práva žalobce. Pochybnosti musel mít žalobce rovněž při porovnání faktického a evidenčního stavu. Z toho plyne, že žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na které se nachází oplocení, patří, a proto ji nemohl nabýt na základě vydržení do vlastnictví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3624/2015).
Neztotožňuje se ani s rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se betonového základu. Namítá, že i pokud je betonový základ součástí pozemku ve vlastnictví žalobce, má v takovém případě žalobce právo požadovat jeho odstranění (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015). Podotýká, že byl-li by betonový základ součástí stavby ve vlastnictví žalovaného, či samostatnou věcí v právním slova smyslu nacházející se na pozemku žalobce, i v takovém případě by měl žalobce právo požadovat jeho odstranění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1000/2010).
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že v napadených částech rozsudku odvolacího soudu změní rozsudek soudu prvního stupně tím způsobem, že žalobě bude vyhověno, příp. aby rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. V souvislosti s dovoláním žalobce do rozhodnutí odvolacího soudu o požadavku na odstranění hranice dříví má za to, že žalobce zaměňuje rozpor mezi žalobním tvrzením a žalobním návrhem (v takovém případě je nutné přistoupit k poučení soudu ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř.) s absencí řádného vymezení předmětu řízení ze strany žalobce (jako tomu bylo v projednávané věci). Namítá také, že byl vzhledem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že mu část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, tuto část nabyl do vlastnictví na základě vydržení, a proto není odůvodněný požadavek žalobce na odstranění oplocení nacházejícího se na této části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Ztotožňuje se rovněž s rozhodnutím odvolacího soudu stran betonového základu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, příp. zamítl, protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce, že soudy nižších stupňů měly žalobce v souvislosti s jeho požadavkem na odstranění hranice dříví z betonového základu umístěného na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY poučit ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. o rozporu mezi žalobním tvrzením a žalobním návrhem:
Z §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se podává, že žaloba musí obsahovat – kromě dalších náležitostí – též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.
Podle §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem). K tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1998. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou, a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srovnej §153 odst. 2 o. s. ř.; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2172/2011, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
V literatuře (srovnej např. DRÁPAL, Ljubomír., BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 276) ani v soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003) přitom není pochyb o tom, že žalobní petit je nesprávný nejen tehdy, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, ale taktéž (bez ohledu na to, že je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný) tehdy, nevychází-li z vylíčených rozhodných skutečností, ale z jiných, v žalobě neuvedených okolností (v takových případech proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout), popř. je-li v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě.
Nelze-li považovat podání za správné ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona a ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je povinností soudu podle §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. poučit žalobce o této nesprávnosti a vyzvat jej k jejímu odstranění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99).
V poměrech projednávané věci je nutné zohlednit, že dovolatel se v žalobě ze dne 5. 1. 2009 domáhal odstranění betonového základu (nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY) a na něm umístěné skládky dříví (tomuto požadavku odpovídala žalobní tvrzení i znění žalobního petitu). Žalobní tvrzení a znění žalobního petitu tak nebyly v rozporu a soud prvního stupně (jehož postup aproboval i odvolací soud) nevyhověl žalobě na odstranění hranice dříví nacházející se na betonovém základu umístěném na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nikoliv s ohledem (na žalobcem v dovolání poukazovaný) rozpor mezi žalobním tvrzením a žalobním petitem, ale z toho důvodu, že vzal za prokázané, že se hranice dříví na místě vymezeném žalobcem nenachází. Jelikož žalobní tvrzení a žalobní petit nebyly v rozporu, nebyl ani důvod, aby soudy nižších stupňů postupovaly podle §43 odst. 1 o. s. ř. a poskytly žalobci jím požadované poučení. Soudy byly vázány žalobou (žalobními tvrzeními a žalobním petitem), a nemohly tak přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jaké byly v žalobě navrhovány.
K tomu lze poznamenat, že z obsahu spisu se podává, že žalobce nepožadoval ani v rámci odvolacího řízení změnu žaloby v tom smyslu, že by se domáhal odstranění hranice dříví z jiného místa, a odvolací soud tak neměl důvod o takové změně žaloby v intencích §211 ve spojení s §95 o. s. ř. rozhodnout.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů rovněž nelze označit ani jako překvapivé.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, v rámci kterého byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn, a na základě takto zjištěného skutkového stavu soud rozhodl. Z tohoto důvodu nebylo ani nezbytné, aby odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, přistoupil k poučení podle §118a o. s. ř.
V postupu soudů nižších stupňů neshledává dovolací soud ani porušení práva žalobce na spravedlivý proces, resp. porušení principu rovnosti účastníků řízení (k tomu je nutné dodat, že přiléhavá není námitka žalobce, že pokud odvolací soud zrušil část rozhodnutí soudu prvního stupně pro absenci poučení ve smyslu §118a o. s. ř. v nalézacím řízení, měl ke stejnému postupu přistoupit i v této souvislosti; část rozhodnutí odvolacího soudu, ve které zrušil část rozhodnutí soudu prvního stupně pro absenci poučení ve smyslu §118a o. s. ř., nebyla v dovolání napadena, není předmětem dovolacího řízení a Nejvyšší soud ji tak není oprávněn přezkoumávat a případně porovnávat s jinou částí napadeného rozhodnutí).
Z uvedeného se podává, že postup odvolacího soudu v souvislosti s požadavkem žalobce na odstranění hranice dříví nacházející se na betonovém základu na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání žalobce do výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce, že žalovaný nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na které se nachází oplocení, a nenabyl ji tak do vlastnictví na základě vydržení:
Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101)], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011).
Podle ustálené praxe dovolacího soudu s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. 3. 1983), nebylo možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po 1. 4. 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo (srovnej §135a obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§127 obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že jestliže oprávněný držitel pozemku splnil v této době podmínky vydržení, vlastníkem pozemku se stal stát a držitel měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle §135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007). K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1. 1992 (srovnej §134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené §134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 331)].
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobce nabyl část pozemku parc. č. XY, která je vyznačena v geometrickém plánu č. 434-387/96, ověřeném dne 6. 5. 1996 Ing. Pavlem Pavlíkem, jako pozemek parc. č. XY, na základě vydržení. Pro závěr, že žalovaný byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, a nabyl ji tedy vydržením, je nutné zohlednit, že žalovaný nabyl vlastnické právo k sousednímu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY děděním po J. Ch., zemřelém dne 18. 3. 1974 (na základě usnesení Státního notářství v Jihlavě ze dne 30. 5. 1975, č. j. 2 D 474/74-33) a děděním po A. Ch., zemřelé 1. 11. 1960 (na základě usnesení Státního notářství v Jihlavě ze dne 15. 2. 1961, sp. zn. D 1006/60). Již v té době byla k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY připlocena část pozemku parc. č. XY (který byl ve vlastnictví třetí osoby) a pozemky v tomto rozsahu užívali také právní předchůdci žalovaného. Žalovaný v těchto hranicích pozemky nerušeně užíval do roku 2005. Do této doby vlastník pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ničeho proti umístění stávajícího oplocení nenamítal. Jelikož žalovaný měl spornou část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 po dobu více než 10 let (a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu tato část pozemku patří), nabyl k 1. 1. 1992 vlastnické právo k části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě vydržení.
Opodstatněné nejsou námitky dovolatele, že žalovaný nemohl být s ohledem na geometrický plán č. 077 923-159 vyhotovený dne 20. 8. 1987 Geodézií n. p. Brno, ve kterém jsou zobrazeny hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Je nutné především zohlednit, že rozdíl mezi zakreslením hranic pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a hranicemi, ve kterých jej žalovaný držel, nedosahuje takové intenzity, aby žalovaný nemohl být i poté objektivně v dobré víře, že je vlastníkem i části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY připlocené k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. V této souvislosti nelze rovněž opomenout, že geometrický plán nebyl zhotoven pro účely stanovení hranic pozemku parc. č. XY v k. ú. XY či dispozice s tímto pozemkem nebo částí pozemků bezprostředně sousedících s tímto pozemkem. Žalobce tudíž neměl důvod ověřovat, zda na základě tohoto geometrického plánu drží pozemek parc. č. XY v k. ú. XY v hranicích zakreslených v evidenci nemovitostí.
Pokud odvolací soud uzavřel, že žalovaný byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, nabyl ji tak vydržením (a proto není opodstatněný požadavek žalobce na odstranění oplocení nacházejícího se na této části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání není v této části, tedy do výroku II rozsudku odvolacího soudu, podle §237 o. s. ř. přípustné.
K požadavku žalobce na odstranění betonového základu z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY:
Odvolací soud vyšel z toho, že betonový základ nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je pouhým zpracováním pozemku, a nikoliv samostatnou věcí v právním slova smyslu, či součástí stavby domu č. p. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaného. Žalobce v dovolání tento závěr odvolacího soudu výslovně nenapadá. Především neuvádí, z jakého důvodu považuje toto právní posouzení za nesprávné ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a neuplatňuje tak způsobilý dovolací důvod (žalobce v této souvislosti pouze formuluje posouzení svého požadavku na odstranění betonového základu na hypotetických závěrech, že tento betonový základ je samostatnou věcí v právním slova smyslu, příp. součástí stavby domu č. p XY v k. ú. XY). Proto je dovolací soud závěry odvolacího soudu o charakteru betonového základu jako pouhého zpracování pozemku vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení přezkoumávat.
Odvolací soud dále vyložil, že pokud se betonový základ nachází na pozemku ve vlastnictví žalobce, nemá žalobce právo požadovat jeho odstranění, představuje-li tento betonový základ pouhé zpracování povrchu pozemku ve vlastnictví žalobce.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 o. z. (srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013, uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014).
Podle §1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem zasahuje do jeho vlastnického práva nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, vyložil, že do vlastnického práva není nikdo oprávněn zasahovat, aniž by k tomu měl právní důvod; pokud tak učiní, je povinen odstranit důsledky neoprávněného zásahu, a to bez ohledu na to, zda se snad obecná cena věci v důsledku zásahu zvýšila (např. někdo bez právního důvodu osází pozemek ovocnými stromy, ovšem jeho vlastník zde chce pěstovat zeleninu). Jestliže tedy například někdo bez zákonného podkladu zasáhne do práva vlastníka pozemku sloužícího jako účelová komunikace tím, že bez jeho souhlasu na tento pozemek naveze kamennou drť nebo uloží panely, může se vlastník pozemku za splnění zákonných předpokladů domáhat uvedení pozemku do předchozího stavu. Žalobní návrh může být formulován i tak, že žalovaný je povinen odstranit věci, které na pozemek neoprávněně umístil, byť se snad staly jeho součástí; postačí, že jsou objektivně oddělitelné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013). V rozsudku ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007, Nejvyšší soud uvedl, že „podmínkou pro úspěch negatorní žaloby na odstranění výsledku stavebních prací z pozemku podle §126 odst. 1 obč. zák. (nyní §1040 o. z.) je kromě jiného to, že výsledek neoprávněného zásahu není stavbou ve smyslu občanského práva; pokud by stavbou byl, bylo by možno žádat jeho odstranění jen v rámci žaloby na vypořádání neoprávněné stavby podle §135c obč. zák.“ I když tedy výsledkem stavební činnosti provedené neoprávněně na cizím pozemku není stavbou jako předmětem vlastnického práva, může se vlastník pozemku domáhat odstranění následků neoprávněného zásahu.
Pokud odvolací soud vzal za prokázané, že betonový základ (který je objektivně oddělitelný od pozemku žalobce) zhotovil žalovaný, a uzavřel, že se nachází na pozemku ve vlastnictví žalobce (stal se jeho součástí) a žalobce proto nemá právo požadovat jeho odstranění, je jeho rozhodnutí v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 zrušil výrok III rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud v dalším řízení nejprve posoudí a postaví najisto právní charakter betonového základu (zda se jedná o zpracování pozemku, samostatnou věc v právním slova smyslu, či součást stavby č. p. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobce) a tuto svou úvahu řádně odůvodní. Následně zjistí, zda se betonový základ nachází na pozemku ve vlastnictví žalobce, či na pozemku ve vlastnictví žalovaného, a posoudí, je-li požadavek žalobce na jeho odstranění oprávněný. Nejvyšší soud z důvodu procesní ekonomie neposuzoval všechny hypotetické situace, které mohou nastat na základě právního posouzení betonového základu a zjištění toho, na jakém pozemku se nachází, protože takové závěry by byly předčasné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce směřující do výroku I a II rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 54 Co 306/2017-475, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, jelikož dovolání žalobce není v těchto částech podle §237 o. s. ř. přípustné.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu