ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3824.2020.3
sp. zn. 22 Cdo 3824/2020-897
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. Ch. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ilonou Schelleovou, Dr., advokátkou se sídlem v Brně, Foltýnova 1016/37, proti žalovanému M. Ch. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 46/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, č. j. 13 Co 162/2019-820, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Ilony Schelleové, Dr., 16 843,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 3. 2019, č. j. 4 C 46/2011-672, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 5. 2019, č. j. 4 C 46/2011-688, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného zahradní domek (výrok I), vklad na účtu č. XY ve výši 6 366,85 Kč ke dni 4. 11. 2011 (výrok III) a aktiva z podniku vedeného na jméno M. Ch., IČO XY, představovaná ke dni 4. 11. 2011 vkladem na účtu č. XY ve výši 147 368,62 Kč (výrok IV). Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal vklad na účtu č. XY ve výši 31 111,65 Kč ke dni 4. 11. 2011 (výrok II). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění manželů 1 348 575,93 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok V). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok VI) i státu (výroky VII a VIII).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 13 Co 162/2019-820, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I – V změnil takto: Ze zaniklého společného jmění účastníků řízení přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně zůstatek na účtu č. XY, vedeném u Sberbank CZ, a. s., ve výši 31 111,65 Kč a do výlučného vlastnictví žalovaného stavbu bez č. p./č. ev., nezapsanou v katastru nemovitostí, postavenou na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zůstatek na účtu č. XY, vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 6 366,85 Kč a podnik žalovaného, který podnikal na základě živnostenského oprávnění, se sídlem v XY, IČO XY. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání společného jmění manželů 1 723 703,53 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VI, VII a VIII, ve spojení s výroky I a II doplňujícího usnesení soudu prvního stupně, kterými nalézací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu:
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli manželství 13. 4. 1996. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 11. 2010, č. j. 4 C 203/2010-26, který nabyl právní moci 4. 1. 2011. K tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění žalobkyně a žalovaného.
Odvolací soud vzal za prokázané, že ke dni zániku společného jmění manželů byly uloženy na účtu č. XY finanční prostředky ve výši 31 111,65 Kč, které tvořily společné jmění manželů ve smyslu §143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Majitelkou tohoto účtu je žalobkyně, a proto odvolací soud přikázal zůstatek finančních prostředků na tomto účtu do jejího vlastnictví. Považoval rovněž za prokázané, že ke dni zániku společného jmění manželů byly uloženy na účtu č. XY finanční prostředky ve výši 6 366,85 Kč, které tvořily společné jmění účastníků řízení ve smyslu §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Jelikož majitelem tohoto účtu byl žalovaný, přikázal zůstatek těchto finančních prostředků do vlastnictví žalovaného.
S ohledem na obsah jednotlivých podání žalobkyně i jejích tvrzení při jednání soudu prvního stupně konaném dne 1. 3. 2012 vyšel z toho, že žalobkyně v řízení požadovala vypořádat podnik žalovaného, který podnikal na základě živnostenského oprávnění (IČO XY), a nikoliv jen některé části (aktiva) tohoto podniku. Při vypořádání podniku zohlednil, že žalovaný v době trvání společného jmění manželů vybral z účtu č. XY, který používal pro potřeby svého podnikání, částku v celkové výši 1 484 000 Kč. Žalovaný neprokázal, že tyto finanční prostředky byly spotřebovány pro potřeby podnikání nebo rodiny, resp. neprokázal, jakým způsobem s nimi naložil. Žalobkyně k výběru těchto částek z příslušného účtu souhlas nedala. Z tohoto důvodu považoval odvolací soud i tyto finanční prostředky za součást společného jmění manželů. Jelikož byly finanční prostředky vybrány z účtu, který žalovaný používal pro své podnikání, uložil znalci, aby je zohlednil při ocenění podniku žalovaného. Podnik přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně učinila podnik žalovaného předmětem vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Z návrhu žalobkyně na vypořádání některých částí podniku žalovaného nelze dovodit, že požadovala ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů vypořádat celý podnik. Pokud žalobkyně navrhla podnik vypořádat, stalo se tak až po lhůtě tří let od zániku tohoto majetkového společenství. Podnik žalovaného tak neměl být v projednávané věci vypořádán, a proto je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (v této souvislosti žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Jestliže dospěl odvolací soud při vypořádání podniku žalovaného k jinému závěru než soud prvního stupně (vypořádal tedy podnik žalovaného, nikoliv jen některé jeho části jako soud prvního stupně), měl o tom účastníky řízení poučit ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/2005). Neučinil-li tak, je nutno rozhodnutí odvolacího soudu považovat za překvapivé.
Žalovaný dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který pro účely ocenění podniku žalovaného zohlednil rovněž částku 1 484 000 Kč, kterou měl žalovaný v době trvání společného jmění manželů vybrat z účtu č. XY, jenž používal pro potřeby svého podnikání.
Dovolatel předně nesouhlasí se zadáním znaleckého posudku za účelem ocenění podniku žalovaného. V tomto zadání soud znalci uložil, aby peněžní prostředky ve výši 1 484 000 Kč považoval za část podniku žalovaného a zohlednil je při jeho ocenění. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje za neřešenou právní otázku, zda je soud oprávněn uložit znalci povinnost vyjít z určité skutečnosti, která však má být znaleckým zkoumáním teprve zjištěna.
Má rovněž za to, že tato částka neměla být zahrnuta do aktiv podniku žalovaného, nebylo-li náležitě zjištěno, do jaké míry byly tyto finanční prostředky použity na financování podniku. Pokud soud neměl relevantní tvrzení dovolatele v této souvislosti za dostatečně prokázaná, měl dovolatele poučit ve smyslu §118a o. s. ř., aby svá tvrzení doplnil.
V dovolání rovněž formuluje právní otázku, kterou považuje v ustálené rozhodovací praxi za nevyřešenou, a to zda se může jeden z manželů dovolat neplatnosti dispozice s finančními prostředky, které tvoří součást podniku druhého z manželů. Má také za to, že v poměrech projednávané věci se žalobkyně řádně nedovolala relativní neplatnosti právních úkonů, na jejichž základě nakládal dovolatel s předmětnými finančními prostředky. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018, ze kterého vyplývá, že „projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila.“ V projednávané věci však projev vůle, kterým se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti nakládání s finančními prostředky v celkové výši 1 484 000 Kč, nesplňuje požadavky kladené ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu na takový projev vůle.
Namítá také nevykonatelnost části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o přikázání „zůstatků na účtu“ do výlučného vlastnictví žalobkyně i žalovaného. „Zůstatek na účtu“ není věcí ani právem, se kterým by bylo možno nakládat. Avšak na základě smlouvy o běžném účtu se jedná o pohledávku majitele účtu u peněžního ústavu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004). I v této části je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i jeho právním posouzením věci. Předně namítá, že žalovaný v dovolání nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K námitce žalovaného, že žalobkyně navrhla vypořádat podnik žalovaného po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, uvádí, že z obsahu spisu je zřejmé, že již od počátku řízení požadovala vypořádat podnik žalovaného jako celek, a nikoliv jeho jednotlivé složky. V tomto ohledu nelze považovat ani rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. Odvolací soud provedl přípravné jednání a seznámil účastníky řízení se svým předběžným právním názorem o nutnosti vypořádat celý podnik žalovaného, a nikoliv jeho jednotlivé složky. Takový postup odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu, na kterou žalobkyně ve vyjádření odkazuje. Má rovněž za to, že v řízení řádně uplatnila požadavek na vypořádání finančních prostředků, které žalobce vybral v době trvání manželství z jeho osobního i podnikatelského účtu. Žalobkyně zřetelně vyjádřila nesouhlas s výběrem těchto finančních prostředků. Jelikož žalovaný neprokázal, že vynaložil tyto finanční prostředky v souvislosti s potřebami rodiny či s jeho podnikáním, je správný závěr odvolacího soudu, zohlednil-li je při vypořádání společného jmění účastníků řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně – bude-li shledáno přípustným – zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané součásti společného jmění manželů (dále také jako „SJM“) zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných součástí je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných součástí SJM, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění účastníků řízení a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K námitce, že v řízení neměl být vypořádán podnik žalovaného, jelikož žalobkyně jej nenavrhla k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů:
Žalovaný v dovolání namítá, že žalobkyně požadovala ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů vypořádat pouze některé části podniku žalovaného, nikoliv však podnik jakožto věc hromadnou. Z návrhu žalobkyně na vypořádání některých částí podniku žalovaného nelze dovodit, že požadovala vypořádat celý podnik. Pokud žalobkyně navrhla vypořádat podnik, stalo se tak až po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (v této souvislosti žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004). Z toho plyne, že podnik žalovaného neměl být v poměrech projednávané věci vypořádán.
Dovolací soud vychází z ustálené rozhodovací praxe, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011).
V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“
Ke shora uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom ze žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Při posouzení toho, zda součást SJM navržená k vypořádání byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutné zohledňovat individuální okolnosti každého případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3840/2018).
V projednávané věci je nezbytné přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně v žalobě ze dne 23. 2. 2011 (doručené soudu prvního stupně dne 24. 2. 2011) požadovala vypořádat „příjmy z podnikání realizované od únoru 2000 do právní moci výroku o rozvodu manželství žalovaným“ a taktéž majetek „vedený v účetnictví firmy žalovaného“ (č. l. 6). K jednotlivým složkám podniku žalovaného se žalobkyně vyjadřovala rovněž při jednání soudu prvního stupně konaném dne 1. 3. 2012 (č. l. 50 verte) či při jednání soudu prvního stupně dne 2. 10. 2012 (č. l. 228). Žalovaný se k jednotlivým složkám jeho podniku vyjadřoval např. při jednání soudu prvního stupně ze dne 3. 4. 2012 (č. l. 86 verte a násl.). Nutno poznamenat, že společné jmění účastníků řízení zaniklo 4. 1. 2011, a tudíž vše shora uvedené nastalo ve lhůtě tří let od zániku tohoto majetkového společenství.
S přihlédnutím k uvedeným okolnostem nemá dovolací soud pochybnost o tom, že žalobkyně se v žalobě i v dalších podáních učiněných v průběhu řízení zjevně domáhala toho, aby se do vypořádání společného jmění manželů promítly hodnoty spojené s podnikatelskou činností žalovaného. Z výše uvedeného se podává, že žalobkyně navrhla k vypořádání podstatnou část aktiv vážících se k podniku žalovaného a následně byla tato tvrzení ze strany žalobkyně i žalovaného doplňována a vznášeny další důkazní návrhy ohledně jednotlivých složek podniku žalovaného. V projednávané věci tak nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně navrhla vypořádat podnik žalovaného ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (a proto odvolací soud i tuto součást společného jmění účastníků řízení vypořádal). Lze také poznamenat, že i žalovaný v doplnění odvolání ze dne 10. 6. 2019 namítal (s ohledem na nesprávné právní posouzení provedené soudem prvního stupně), že by měl být v rámci tohoto řízení vypořádán podnik žalovaného jakožto věc hromadná, a nikoliv jeho jednotlivé složky.
Přípustnost dovolání tak tato námitka žalovaného ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, protože vypořádal-li odvolací soud podnik žalovaného, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V této souvislosti žalovaný dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Pokud odvolací soud vypořádal podnik žalovaného jakožto věc hromadnou, měl žalovaného poučit ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. (žalovaný v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, dostupný na nalus.usoud.cz).
V usnesení ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, Nejvyšší soud vyložil, že „překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). K tomu lze také poznamenat, že jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá ani poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).“
V posuzované věci nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu jako překvapivé. Soud prvního stupně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vypořádal pouze některé složky podniku žalovaného, a nikoliv podnik žalovaného jakožto věc hromadnou [což žalovaný ostatně namítal v doplnění odvolání ze dne 10. 6. 2019 (č. l. 697)]. Dne 7. 10. 2019 se konalo v rámci odvolacího řízení „přípravné jednání“, na kterém odvolací soud předestřel účastníkům řízení právní názor na rozhodnutí soudu prvního stupně vztahující se k vypořádáním některých složek podniku žalovaného a uvedl, že v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů je nutné vypořádat podnik žalovaného jakožto věc hromadnou (viz č. l. 717 verte). Z uvedeného plyne, že postup odvolací soud byl zcela transparentní a předvídatelný, a proto nelze označit jeho rozhodnutí za překvapivé. K tomu je nutné doplnit, že rozhodnutí odvolacího soudu týkající se vypořádání podniku žalovaného nebylo založeno na neunesení břemene tvrzení či důkazního, ale na základě zjištěného skutkového stavu, a tedy nebyl ani důvod pro postup soudu podle §118a o. s. ř. ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného plyne, že ani tato námitka žalovaného přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K vypořádání finančních prostředků ve výši 1 484 000 Kč, které měl žalovaný vybrat v průběhu trvání společného jmění manželů z účtu, jenž používal pro potřeby svého podnikání:
Odvolací soud při vypořádání podniku žalovaného zohlednil jako jeho aktivum peněžní prostředky ve výši 1 484 000 Kč, které měl žalovaný vybrat před zánikem společného jmění z podnikatelského účtu vedeného na jeho jméno bez souhlasu žalobkyně. Uvedl, že žalovaný nakládal s těmito peněžními prostředky v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. a ani neprokázal, že by byly vynaloženy na potřeby podnikání. Jelikož žalobkyně vyslovila s takovým způsobem použití těchto finančních prostředků právně relevantní nesouhlas, zohlednil je jakožto aktivum tvořící ke dni zániku společného jmění manželů podnik žalovaného. Při zadání znaleckého posudku k ocenění podniku žalovaného znalci uložil, aby finanční prostředky ve výši 1 484 000 Kč považoval za součást podniku žalovaného a při jeho ocenění je zohlednil.
Podle §5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), se podnikem pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit. Podle §5 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. je podnik věcí hromadnou.
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Vzhledem k úpravě společného jmění manželů podle §143 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013, není podnik, ve kterém podniká jen jeden z manželů, vyloučen ze společného jmění manželů, a tudíž je i předmětem vypořádání (srovnej rovněž DVOŘÁK Jan, SPÁČIL Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 156).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, přijal a odůvodnil závěr, že výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. společného jmění manželů, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů.
Tento výnos může být rovněž představován finančními prostředky, které žalovaný vybere z účtu, jenž užívá pro potřeby svého podnikání, avšak užije je k osobní spotřebě. V případě existence společného jmění manželů se tímto způsobem stávají finanční prostředky součástí společného jmění manželů.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, vyložil, že „jestliže jeden z manželů nakládá s úsporami, které jsou v zákonném majetkovém společenství způsobem, který je v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas, nelze přihlížet a úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat. Jestližeúčastník peníze z účtu bez souhlasu druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou částku zařadit do společného jmění účastníků a vypořádat ji (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99).
Důsledky nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Jestliže tedy jeden z manželů bez souhlasu druhého a v rozporu s §145 odst. 2 vybere z účtu u peněžního ústavu peníze, pak při vypořádání společného jmění nelze přihlížet k tomu, že ten, kdo peníze vybral, je ztratil nebo mu byly odcizeny (resp. je pozbyl za nezjištěných okolností). I v tomto případě je třeba k těmto peněžním prostředkům přihlédnout při vypořádání, a to k tíži toho, kdo s nimi protiprávně nakládal (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12, ročník 2011, str. 452).
Prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů. Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem.
To, zda v konkrétní věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání společného jmění manželů; jejich úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Výběr prostředků z účtu nemůže být neplatným právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku. Samotný výběr z účtu takto kvalifikován být nemůže; přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění manželů a vypořádat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 2013, str. 62). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně souhrnně přihlásil v usnesení ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů.
Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo.
Z uvedeného se podává, že podnikající manžel může v rámci své podnikatelské činnosti vybírat finanční prostředky z podnikatelského účtu, které jsou určeny pro jeho osobní spotřebu, potažmo pro účely společného jmění manželů. V takovém případě má i druhý z manželů možnost namítat – za předpokladu, že tyto finanční prostředky nebyly vynaloženy v souvislosti s podnikáním jednoho z manželů, že finanční prostředky vybrané z podnikatelského účtu jedním z manželů byly podnikajícím manželem použity v rozporu s obvyklou správou majetku náležejícího do společného jmění manželů.
Toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní (a tomu odpovídající břemena) ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. Za předpokladu, že tyto finanční prostředky spotřeboval v souvislosti se svým podnikáním (např. úhradu dluhu ze závazku souvisejícímu s jeho podnikáním) či tvořily součást jeho podniku (např. jako hotovost na pokladně podniku), nelze je zvláště v řízení o vypořádání společného jmění manželů zohlednit (pokud byly tyto peněžní prostředky použity např. na nákup jednotlivých složek podniku, projeví se při vypořádání společného jmění manželů v ocenění této složky podniku; tvořily-li vybrané peněžních prostředky hotovost podniku ke dni zániku společného jmění, rovněž by tato skutečnost měla být reflektována při stanovení ceny podniku). V případě, že takto vybrané finanční prostředky nevynaložil podnikající manžel v souvislosti se svým podnikáním a zároveň je spotřeboval způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a není v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku podnikající manžel nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je nutno ji vypořádat jako součást společného jmění manželů.
Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese povinnost tvrzení a důkazní (a tomu odpovídající břemena) ohledně skutečnosti, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní (a tomu odpovídající břemena) se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo.
V projednávané věci se z provedeného dokazování podává, že žalovaný vybral před zánikem společného jmění manželů z účtu, který používal pro své podnikatelské potřeby, částku v celkové výši 1 484 000 Kč. Žalobkyně namítla, že tyto finanční prostředky nebyly použity žalovaným v souvislosti s jeho podnikáním a žalovaný je spotřeboval způsobem nepředstavujícím uspokojování potřeb rodiny, který není v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval. Odvolací soud nezval za prokázané, „že by tyto společné finanční prostředky byly spotřebovány na potřeby podnikání nebo rodiny, resp. (žalovaný
– poznámka Nejvyššího soudu) neprokázal, jak s nimi naložil.“
V takovém případě ze shora zmíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že k finančním prostředkům ve výši 1 484 000 Kč je nutno přihlédnout při vypořádání společného jmění manželů, a to k tíži toho z manželů, který je z příslušného účtu vybral, tedy k tíži žalovaného.
Nutno poznamenat, že s ohledem na výše uvedené není zcela správný závěr odvolacího soudu, že finanční prostředky ve výši 1 484 000 Kč je nezbytné považovat za součást podniku žalovaného. Pokud v řízení nebylo prokázáno, že by je žalovaný vynaložil v souvislosti se svým podnikáním (a zároveň nebylo prokázáno, že by byly vynaloženy v souladu s institutem společného jmění manželů), je nutné považovat tyto finanční prostředky za součást společného jmění účastníků řízení a vypořádat je k tíži žalovaného. Toto však nic nemění na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze je pro účely stanovení vypořádacího podílu hodnota podniku žalovaného jakožto jednoho z aktiv společného jmění manželů, které je přikazováno žalovanému, nižší o 1 484 000 Kč a zároveň je nezbytné zařadit finanční prostředky v této výši do společného jmění manželů jakožto další aktivum přikazované žalovanému. V konečném důsledku tak hodnota majetku přikazovaná žalovanému zůstane stejná a na výši vypořádacích podílů se ničeho nemění.
Z tohoto důvodu nemohou založit přípustnost dovolání ani námitky žalovaného směřující do zadání znaleckého posudku k ocenění jeho podniku. Z uvedeného je zřejmé, že částku 1 484 000 Kč nelze v projednávané věci považovat za součást podniku žalovaného (tudíž pro ocenění podniku žalovaného pro účely vypořádání společného jmění manželů je nutno tuto částku odečíst od hodnoty podniku zjištěné znalcem; částku je však nutno zohlednit jako další aktivum přikazované rovněž žalovanému, viz shora). V takovém případě nemůže ani tato námitka žalovaného ničeho změnit na věcné správnosti napadeného rozhodnutí.
Opodstatněné nejsou ani námitky žalovaného, že žalobkyně se nedovolala právně relevantního nesouhlasu s tím, že žalovaný vybral finanční prostředky ve výši 1 484 000 Kč z účtu (který používal pro potřeby svého podnikání) a podle tvrzení žalobkyně je nepoužil pro potřeby svého podnikání ani v souladu s institutem společného jmění manželů.
Z podání žalobkyně ze dne 1. 10. 2012 se zřetelně podává, že žalobkyně nesouhlasí s tím, že žalovaný vybral před zánikem společného jmění manželů z účtu, který používal pro potřeby svého podnikání, částku v celkové výši 1 484 000 Kč, a namítá, že tyto finanční prostředky žalovaný nepoužil pro potřeby svého podnikání ani nevynaložil v souladu s institutem společného jmění manželů. Žalobkyně tak v této souvislosti dostála požadavkům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nutno poznamenat, že ustálená rozhodovací praxe, na kterou odkazuje žalovaný (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018), není ani přiléhavá, neboť se týká námitky relativní neplatnosti. Avšak dovolává-li se jeden z manželů zohlednění výběrů z bankovního účtu druhého z manželů při vypořádání společného jmění manželů, neuplatňuje apriori námitku relativní neplatnosti, neboť výběr finančních prostředků z účtu nemůže být sám o sobě neplatným právním úkonem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalovaného, že pokud soud neměl tvrzení dovolatele (o tom, jakým způsobem naložil s finančními prostředky ve výši 1 484 000 Kč) „za dostatečně určitá či za dostatečně prokázaná, měl být dovolatel náležitě a srozumitelně poučen dle ust. §118a OSŘ.“
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, resp. s jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř.
V projednávané věci nevymezuje žalovaný v této souvislosti řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel neformuluje žádnou otázkou procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný. Obsahem dovolání je pouhá polemika s právním posouzením odvolacího soudu, resp. s jeho procesním postupem s tím, že procesní postup odvolacího soudu měl být jiný (a to takový, že dovolatel měl být poučen ve smyslu §118a o. s. ř.).
Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soudu zohlednil při vypořádání společného jmění manželů finanční prostředky ve výši 1 484 000 Kč a vypořádal je k tíži žalovaného, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto ani v této části není dovolání žalovaného přípustné.
K námitce žalovaného, že nelze v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů přikázat zůstatky na účtech do výlučného vlastnictví jednotlivých účastníků řízení:
Odvolací soud uvedl, že přikázal do výlučného vlastnictví účastníků řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu „zůstatek na účtu“, a nikoliv „vklad na účtu“, jak to učinil soud prvního stupně.
Žalovaný nesouhlasí s tímto závěrem dovolacího soudu a namítá, že „zůstatek na účtu“ není věcí ani právem, se kterým by bylo možno disponovat, ale z pohledu smlouvy o běžném účtu (tohoto závazku) se jedná o pohledávku vlastníka účtu u peněžního ústavu (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004). Z tohoto důvodu považuje v této části rozhodnutí odvolacího soudu za nevykonatelné.
Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, ztotožňujíc se s právními závěry formulovanými v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 4/2001 a 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, tak představuje pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.
V rozsudku ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3726/2009, Nejvyšší soud vyložil, že „požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003).“
I když v poměrech projednávané věci není výrok odvolacího soudu ve věci samé týkající se vypořádání pohledávek vůči peněžním ústavům jednotlivých účastníků řízení zcela výstižný, nelze ho považovat za nesprávné právní posouzení věci či vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s nutností zrušení napadeného rozhodnutí, jestliže ve všech ostatních ohledech rozhodnutí obstojí. Je zřejmé, že předmětem vypořádání společného jmění manželů nemohou být konkrétní finanční prostředky, které se jejich uložením na účet staly vlastnictvím peněžního ústavu, ale toliko pohledávka, která má základ právě v tom, že na účet vedený ve prospěch některého z účastníků řízení byly uloženy finanční prostředky tvořící společné jmění manželů. Odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvádí, že předmětné finanční prostředky jsou ve vlastnictví peněžního ústavu. V souzené věci soudy pouze neobratně vyjádřily, že přikazují každému z manželů příslušné pohledávky z účtu u peněžního ústavu (vedeného na jméno konkrétního manžela). Toto však nelze považovat za nesprávné právní posouzení či vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s nutností zrušení napadeného rozhodnutí.
I v této části je tedy rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Tudíž ani tato námitka žalovaného přípustnost dovolání nezakládá.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 1. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu