ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.330.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 330/2022-468
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně NAVERTICA a. s. , se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, identifikační číslo osoby 25585207, zastoupené Mgr. Filipem Ingrem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 907/1a, proti žalované UNIPRESS spol. s r. o., se sídlem v Trutnově, Svobodova 1431, identifikační číslo osoby 47282789, zastoupené Mgr. Robertem Musilem, advokátem se sídlem v Liberci, Vítězná 770/7, o zaplacení částky 369 671,94 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 1 928 255 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 134/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2021, č. j. 47 Co 244/2019-445, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2021, č. j. 47 Co 244/2019-445, se ruší v rozsahu, kterým byl potvrzen částečný rozsudek okresního soudu v části výroku I, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 164 380,92 Kč s úrokovým příslušenstvím od 21. 12. 2013 do zaplacení, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 369 671,94 Kč s příslušenstvím, představující poplatek BREP (BUSINESS READY ENHANCEMENT PLAN), který byl ujednán v čl. 4.2 a 5.4 smlouvy o dodávce a údržbě informačního systému uzavřené účastnicemi dne 4. 3. 2013 (dále také jen „smlouva“), a to za období od 22. 3. 2013 do 21. 3. 2014 (licence PrintVis) ve výši 151 189,50 Kč, od 3. 4. 2013 do 21. 3. 2014 (licence NVR) ve výši 13 191,42 Kč (nárok č. 1 v součtu činí 164 380,92 Kč), od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015 (licence PrintVis) ve výši 151 189,50 Kč, a od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015 (licence NVR) ve výši 16 349,52 Kč (nárok č. 2 v součtu činí 167 539,02 Kč), a ceny víceprací provedených pod tikety číslo 25220, 24860, 24379, 26287 a 2478 v souhrnné výši 37 752 Kč.
2. Žalovaná uplatnila vzájemný návrh, ve kterém se domáhala, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 1 928 255 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody.
3. Okresní soud v Semilech uložil žalované částečným rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 5 C 134/2016-290, povinnost zaplatit žalobkyni jak částku 164 380,92 Kč (výrok I), tak částku 167 539,02 Kč (výrok II), vždy s úrokovým příslušenstvím.
4. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 47 Co 244/2019-380, částečný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 164 380,92 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), ve zbývajícím rozsahu, co do částky 167 539,02 Kč s příslušenstvím, jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).
5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 32 Cdo 3654/2020-419, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Shledal, že odvolací soud jednak při aplikaci výkladových pravidel, konkrétně posuzování objektivních hledisek, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak založil mezi provedeným důkazem (výslechem svědka P. T.) a z něj učiněným skutkovým zjištěním extrémní rozpor, což se v obou případech promítlo do práva na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Výslovně k tomu dodal, že nepřehodnocuje skutkový stav, nýbrž se vyslovuje k postupu odvolacího soudu při jeho zjišťování, což dále objasnil odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 55].
6. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 47 Co 244/2019-445, částečný rozsudek okresního soudu potvrdil v části výroku I, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 164 380,92 Kč s úrokovým příslušenstvím od 21. 12. 2013 do zaplacení. V části týkající se úrokového příslušenství tohoto nároku za dobu od 8. 11. 2013 do 20. 12. 2013 rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že úmysl jednající žalobkyně „sjednat vznik nároku na zaplacení poplatku BREP po uvolnění licence od Microsoft a Nova Vision byl žalované znám.“ Uvedený závěr učinil v návaznosti na kasační rozhodnutí dovolacího soudu, které si vyložil tak, že dovolací soud „učinil opačné zjištění, než krajský soud…(j)ak vyplynulo z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, krajský soud pouze neporozuměl obsahu výpovědi svědka“ (v rámci podání zprávy o dosavadním průběhu řízení dokonce uvedl, že je vázán tímto zjištěním). Objektivní hlediska již „vzhledem k závěru Nejvyššího soudu ČR o zjištění z výpovědi svědka“ neposuzoval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Přípustnost dovolání vymezila položením tří otázek – posuzováno z obsahového hlediska –, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. První (procesní) otázka se týká postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů po zrušení věci dovolacím soudem. Dovolací argumentace k této otázce vychází z „absolutního nepochopení“ kasačního rozhodnutí odvolacím soudem. Žalovaná poukázala na to, že dovolací soud v tomto rozhodnutí nepřehodnocoval skutkový stav, nýbrž se vyslovil pouze k postupu odvolacího soudu při jeho zjišťování. Zdůraznila, že dovolací soud nezavázal odvolací soud k vyhodnocení skutkového stavu určitým způsobem, což by ostatně představovalo „zásah do zásady volného hodnocení důkazů a nezávislosti nalézacích soudů“. Odvolacímu soudu vytýká nerespektování pravidel pro hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, a ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz .
9. Druhá otázka se týká nesprávné aplikace výkladových pravidel (absence posouzení objektivních hledisek), třetí otázka se týká opomenutého důkazu [obě tyto otázky žalovaná podřadila pod bod 9 (ii) dovolání], a konečně žalovaná namítla, že rozsudek odvolacího soudu je překvapivý [bod 9 (iii) dovolání]; navrhla, aby byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta.
10. Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, pročež má dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
II. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
12. Subjektivně oprávněn (legitimován) k podání dovolání je účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu zcela vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Existenci případné újmy lze posuzovat pouze z procesního hlediska a v tomto směru je rozhodující výrok odvolacího soudu. Při tomto posuzování nelze vzít v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, nýbrž jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V případě dovolání žalované, pokud jím napadla rozsudek odvolacího soudu v části, týkající se úrokového příslušenství z částky 164 380,92 Kč za dobu od 8. 11. 2013 do 20. 12. 2013, tomu tak není. V této části byl dovoláním napadeným rozsudkem změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla v uvedeném rozsahu zamítnuta. Protože v tomto rozsahu bylo dovolání podáno osobou k němu neoprávněnou, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu odmítl [§243c odst. 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř.].
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně posloupnosti jednotlivých kroků výkladu právního úkonu prováděného podle §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák“), ustálena v závěru, že teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit (při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního), soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. (přichází na řadu hledisko objektivní) a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 32 Odon 849/2002, a ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2525/2007, nebo ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016). Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že při výkladu „pominul“ objektivní hledisko, přehlíží, že odvolací soud skutečnou vůli stran smlouvy zjistil. Druhá otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Pokud žalovaná spatřuje (také) v případě třetí otázky přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, bylo na ni, aby uvedla, od kterého rozhodnutí se měl odvolací soud odchýlit. Učinit tak lze buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607), bod 21, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14]. Dovolatelka však takovou rozhodovací praxi dovolacího soudu neidentifikovala, a to ani jedním z uvedených způsobů. Řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání, což je nezbytnou náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Vzhledem k absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání trpí podané dovolání v této části vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
16. Prostřednictvím námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, dovolatelka (podle obsahu) nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020), avšak shledá-li Nejvyšší soud dovolání přípustným, přihlíží k nim (§242 odst. 3 o. s. ř.).
17. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné pro řešení procesní otázky postupu soudu při hodnocení důkazů (po zrušení věci dovolacím soudem – mimo jiné – pro extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a z něj učiněným skutkovým zjištěním), tedy otázky první, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
II. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětluje, že je při posuzování dovolání vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4315/2015, ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 3411/2019 a ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. 33 Cdo 4316/19). Při splnění všech náležitostí dovolání je ovšem možné Nejvyššímu soudu předložit otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly příslušná procesní pravidla a zásady [srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 55].
20. Shledá-li pak Nejvyšší soud, že se odvolací soud dopustil při zjišťování skutkového stavu porušení procesních předpisů, nenahrazuje jeho skutková zjištění vlastními skutkovými zjištěními, nýbrž zruší dovoláním napadené rozhodnutí (a případně rozhodnutí soudu prvního stupně), čímž nižším soudům umožní vytknutá procesní pochybení napravit a dospět případně k odlišným skutkovým zjištěním (shodně se k dané procesní situaci vyslovit také Ústavní soud, a to ve svém nálezu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3415/20).
21. V předchozím rozsudku v této věci Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu nerespektoval procesní zásady (neřešil otázku procesního práva správně) a že lze konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním, neboť hodnocení uvedeného důkazu bylo založeno na libovůli odvolacího soudu. Proto (také) z tohoto důvodu, aniž by nahrazoval jeho skutková zjištění vlastními skutkovými zjištěními [výslovně zdůraznil, že nepřehodnocuje skutkový stav, nýbrž se vyslovuje (pouze) k postupu odvolacího soudu při jeho zjišťování, což dále objasnil odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu – stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 55], dřívějším kasačním rozhodnutím zrušil rozsudek odvolacího soudu, aby mu umožnil vytknuté procesní pochybení napravit a dospět ke skutkovým zjištěním na základě řádně provedeného hodnocení důkazů.
22. Za této procesní situace bylo na odvolacím soudu, aby provedené důkazy, včetně výpovědi svědka P. T., opět zhodnotil. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod č. 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, nebo ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3318/2013).
23. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá – jak výslovně vyplývá ze znění §132 o. s. ř. – že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to jednak izolovaně, jednak ve srovnání s poznatky získanými provedením všech zbývajících důkazů, přihlíží přitom ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho co uvedli účastníci (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod č. 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1547/2006, ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 826/2006).
24. Odvolací soud takto nepostupoval. Nesprávně si totiž dřívější kasační rozhodnutí dovolacího soudu vyložil tak, že dovolací soud „učinil opačné zjištění než krajský soud“, a že je tímto zjištěním vázán. Řádné hodnocení důkazů vůbec neprovedl. Tím se odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se procesních pravidel hodnocení důkazů.
25. Protože rozsudek odvolacího soudu není z těchto důvodů správný a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nároku na zaplacení částky 164 380,92 Kč s úrokovým příslušenstvím od 21. 12. 2013 do zaplacení zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.); vzhledem ke kasačnímu zásahu dovolacího soudu je již irelevantní zabývat se dovolací námitkou překvapivosti napadeného rozsudku.
26. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
27. Pro odstranění jakýchkoliv pochybností Nejvyšší soud uvádí, že v žádném případě není možno jeho rozhodnutí (stejně jako dřívější rozsudek) vnímat tak, že by snad bylo Nejvyšším soudem sděleno, k jakým skutkovým zjištěním má odvolací soud dospět. Na odvolacím soudu nadále bude, aby vytknuté procesní pochybení napravil a opětovným řádným zhodnocením provedených důkazů zjistil právně relevantní skutkový stav věci.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu