ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.682.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 682/2020-631
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1597/19, proti žalované ČEZ Prodej, a.s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 1 115 954 341,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 278/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 23 Co 227/2019-463, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 23 Co 227/2019-463, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 1 115 954 341,40 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Uvedenou částku žalobkyně žalované zaplatila na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 3 Cmo 236/2014-306 (dále „první rozsudek vrchního soudu“), ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 236/2014-324, jenž byl následně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, zrušen. Právní titul, na jehož základě žalobkyně plnila, tudíž podle žalobkyně odpadl a žalovaná se o předmětnou částku bezdůvodně obohatila.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2019, č. j. 11 C 278/2017-336, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 115 954 341,40 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění. Žalovaná se v souběžném řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 81/2010 domáhala na žalobkyni náhrady škody, jež jí měla vzniknout tím, že žalobkyně (v tamním řízení žalovaná) porušila smlouvu „SZDC Trakce 2010“ uzavřenou dne 19. 12. 2008. Svým prvním rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 Cm 81/2010-410, tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku ve výši 805 473 523 Kč s příslušenstvím a nahradit jí vynaložené náklady řízení. Žalovanou jistinu žalobkyně uhradila žalované dne 25. 5. 2015, úroky z prodlení ve výši 310 480 818,40 Kč byly žalobkyní uhrazeny žalované dne 26. 5. 2015, náhrada nákladů řízení ve výši 12 208 044 Kč byla uhrazena dne 27. 5. 2015 a doplatek na náhradě nákladů řízení (uložený na základě opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 236/2014-324) ve výši 3 100 000 Kč byl žalobkyní uhrazen žalované dne 3. 6. 2015. Žalobkyně proti prvnímu rozsudku vrchního soudu podala dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, první rozsudek vrchního soudu spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 Cm 8/2010-410, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně vyzvala dne 21. 9. 2017 žalovanou k vrácení shora uvedených částek včetně úroků z prodlení, jelikož zrušením prvního rozsudku vrchního soudu odpadl právní důvod, na základě kterého žalobkyně plnila žalované. Dne 10. 10. 2017 žalovaná vrátila žalobkyni pouze částku ve výši 15 308 044 Kč, původně (ve dnech 27. 5. 2017 a 3. 6. 2015) žalobkyní zaplacenou na náhradě nákladů řízení. Částku ve výši 1 115 954 341,40 Kč, tedy jistinu a úroky z prodlení, však žalovaná odmítla žalobkyni vrátit. Podle žalované totiž právní důvod plnění této částky spočívá ve hmotněprávním vztahu mezi účastnicemi (tj. v právu žalované na náhradu škody vůči žalobkyni), na který zrušení prvního rozsudku vrchního soudu nemělo žádný vliv.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2018, č. j. 2 Cm 81/2010-823, byl v souběžném řízení nárok žalované (v tamním řízení žalobkyně) na náhradu škody opětovně zamítnut. Městský soud sice dospěl k závěru, že žalobkyně (v tamním řízení žalovaná) porušila závazek ze smlouvy „SZDC Trakce 2010“, v níž se zavázala v roce 2010 odebrat elektřinu v množství 1 308 770 MWh, avšak odebrala pouze 22 000 KWh, tj. pouze 2 % sjednaného množství, nicméně neshledal odpovědnost žalobkyně (v tamním řízení žalované), jelikož porušení povinnosti bylo způsobeno okolností vylučující odpovědnost ve smyslu §374 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, neboť žalobkyně provozováním trakčního vedení, které je součástí dráhy, plnila povinnost stanovenou ustanovením §22 odst. 1 písm. g) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze v době rozhodování soudu prvního stupně ještě nenabylo právní moci, neboť je žalovaná (v tamním řízení žalobkyně) napadla odvoláním.
6. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že byť není rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2018, č. j. 2 Cm 81/2010-823, dosud pravomocný, je ve věci „s použitím logického náhledu a pravidla hospodárnosti řízení“ zapotřebí analogicky aplikovat ustanovení „§159 odst. 2 o. s. ř.“, neboť jinak by soud byl nucen opakovat rozsáhlé dokazování, které již bylo provedeno v této souběžně vedené věci. S ohledem na výsledek souběžně vedené věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobou uplatněný nárok je důvodný, neboť částky, které žalobkyně uhradila žalované, byly poskytnuty bez právního důvodu, a žalované tak vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je povinna podle §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, žalobkyni vydat.
7. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II změnil výši žalobkyni přiznané náhrady nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).
8. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil však dokazování o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 183/2018-1025 (dále „druhý rozsudek vrchního soudu“), jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2018, č. j. 2 Cm 81/2010-823, tak, že tento rozsudek byl potvrzen. Podle odvolacího soudu přisvědčil uvedeným rozhodnutím vrchní soud městskému soudu v závěru, že odpovědnost žalobkyně (v tamním řízení žalované) není dána, neboť bylo prokázáno, že porušení smluvní povinnosti bylo způsobeno okolností vylučující odpovědnost podle §374 obch. zák. Vrchní soud v odůvodnění svého druhého rozsudku současně konstatoval, že žalované (v tamním řízení žalobkyni) nebylo možno vyhovět také z toho důvodu, že jí požadovaný nárok na náhradu škody již zanikl splněním, neboť žalobkyně spornou částku v návaznosti na první rozsudek vrchního soudu ve dnech 25. a 26. 5. 2015 uhradila.
9. Po právní stránce odvolací soud věc hodnotil ve shodě s právním závěrem soudu prvního stupně. Odvolací soud upozornil, že částky, které žalobkyně uhradila žalované na podkladě prvního rozsudku vrchního soudu, se právní mocí kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, staly bezdůvodným obohacením, když jediným právním důvodem, na němž spočívalo takové plnění žalobkyně, byl právě první rozsudek vrchního soudu. V odůvodnění druhého rozsudku vrchního soudu byl dle odvolacího soudu shledán „primárně“ správným závěr, že odpovědnost žalobkyně (v tamním řízení žalované) za škodu není dána, a to z důvodu okolnosti vylučující odpovědnost podle §374 obch. zák. Tím byla podle odvolacího soudu závazně vyřešena i otázka, jež má v probíhajícím řízení povahu otázky předběžné, když při neexistenci práva žalované na náhradu škody vůči žalobkyni nebyl po zrušení prvního rozsudku vrchního soudu dán jiný důvod k plnění žalobkyně. K tomu odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že „pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozsudku, tedy o otázku, která byla předmětem sporu“ s tím, že „u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí“. Pokud tedy byla v souvisejícím řízení „jednoznačně a pravomocně“ zodpovězena otázka, že nárok žalované na náhradu předmětné škody není po právu, jsou takovým řešením uvedené otázky soudy podle §159a odst. 3 o. s. ř. vázány, a nemohou ji podle odvolacího soudu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Na tom podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani argumentace žalované, která poukazuje na vnitřní rozpornost druhého rozsudku vrchního soudu, podle jehož odůvodnění nebyl nárok žalované (v tamním řízení žalobkyně) na náhradu škody z důvodu existence okolnosti vylučující odpovědnost nikdy dán, zároveň však měl zaniknout splněním. Z odůvodnění druhého rozsudku vrchního soudu v Praze je totiž podle odvolacího soudu zřejmé, že k zamítnutí žaloby v souvisejícím řízení došlo "primárně" z důvodu toho, že nárok žalované nebyl shledán po právu. Na tomto právním základě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výroku I dovoláním, v němž nastoluje celkem tři právní otázky, které dovolací soud podle jejího názoru nesprávně právně posoudil. Za prvé žalovaná namítá, že odvolací soud zcela opomenul odlišné vlastnosti deklaratorního a konstitutivního rozhodnutí, jestliže uzavřel, že právní mocí rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byl zrušen první rozsudek vrchního soudu, odpadl jediný právní důvod, na němž spočívalo plnění žalobkyně. Tak tomu podle žalované ovšem nemůže být, neboť důvodnost plnění poskytnutého na základě později dovolacím soudem zrušeného rozsudku je třeba posoudit i s ohledem na ne/existenci hmotněprávního nároku. Pokud odvolací soud shledal právní důvod předmětného plnění žalobkyně pouze v prvním rozsudku vrchního soudu a nezabýval se již otázkou, zda žalované předmětný nárok přísluší s ohledem na hmotné právo, vyřešil uvedenou otázku v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
11. Za druhé žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud zcela pominul „časové hledisko“ závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí, neboť zamítající výrok druhého rozsudku vrchního soudu neodpovídá na otázku, zda právo žalované (v tamním řízení žalobkyně) na náhradu škody nikdy nevzniklo, nebo že naopak vzniklo, avšak posléze zaniklo. Přitom podle žalované posouzení, zda povinnost žalobkyně k náhradě škody nikdy neexistovala, nebo zda existovala, avšak před vyhlášením druhého rozsudku vrchního soudu zanikla, je pro projednávanou věc, jejímž předmětem je povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, stěžejní. Otázka „časového hlediska“ závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí nebyla podle žalované v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena.
12. Za třetí žalovaná klade otázku závaznosti „vnitřně rozporného“ pravomocného soudního rozhodnutí, která podle jejího názoru taktéž nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Konktrétně namítá, že druhý rozsudek vrchního soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, vykazuje „naprosto elementární vnitřní rozpornost odůvodnění“, a nemůže tak představovat závazné řešení otázky pro spor o vydání bezdůvodného obohacení. Uvedený rozpor spočívá podle žalované v tom, že se v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu na jedné straně uvádí, že nárok žalované (v tamním řízení žalobkyně) na náhradu škody nebyl nikdy dán, na druhé straně se v něm ovšem konstatuje, že žalobě nebylo možno vyhovět proto, že požadované plnění bylo žalobkyní (v tamním řízení žalovanou) již uhrazeno. Právě z důvodu uvedeného rozporu nemůže druhý rozsudek vrchního soudu závazně pro probíhající řízení řešit otázku, zda žalobkyně (v tamním řízení žalovaná) plnila svou povinnost, či nikoliv.
13. Napadené rozhodnutí je podle žalované dále rovněž nedostatečně odůvodněné, a tedy nepřezkoumatelné.
14. Žalovaná na tomto základě navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 1 115 954 341,40 Kč s příslušenstvím zamítá, případně aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání podrobně vyvrací argumentaci žalované, přičemž má podané dovolání za nepřípustné, resp. nedůvodné dovolání a navrhuje, aby ho Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
16. Podáním ze dne 18. 11. 2020 žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud přerušil dovolací řízení do rozhodnutí o dovolání podaném v souběžném řízení žalovanou (v tamním řízení žalobkyní) proti druhému rozsudku vrchního soudu. Následně žalovaná v podání ze dne 28. 6. 2021 upozornila, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 32 Cdo 3724/2020-948, zrušil druhý rozsudek vrchního soudu. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud pokračoval v řízení o dovolání v projednávané věci a napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Nejvyšší soud předesílá, že jelikož je pro rozhodnutí o dovolání rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí (§243f odst. 1 o. s. ř.), při posuzování přípustnosti, resp. důvodnosti dovolání v dané věci nemohl přihlédnout k (vůči napadenému rozhodnutí pozdějšímu) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 32 Cdo 3724/2020-948, kterým byl druhý rozsudek vrchního soudu zrušen.
22. Namítá-li žalovaná, že odvolací soud neposuzoval důvodnost žalobkyní (v souvisejícím řízení žalovanou) poskytnutého plnění z hlediska hmotného práva a spokojil se pouze s úvahou, že zrušením prvního rozsudku vrchního soudu odpadl důvod jejího plnění, nemůže tato její námitka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud rovněž shledal, že podle hmotného práva nebyla dána povinnost žalobkyně (v tamním řízení žalované) k náhradě škody žalobkyni. Uvedená námitka žalované se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu hodnotil, zdali plnění poskytnuté žalobkyní (v tamním řízení žalovanou) na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv (srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011).
23. Rovněž námitka žalované, že odvolací soud pominul „časové hledisko“ závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, vycházel tento z „primárního“ závěru obsaženého v druhém rozsudku vrchního soudu, podle kterého nebyla odpovědnost žalobkyně (v tamním řízení žalované) za škodu způsobenou žalované (v tamním řízení žalobkyni) vůbec dána, a to pro existenci okolnosti vylučující odpovědnost ve smyslu §374 obch. zák. Uvedená námitka žalované se tedy opět míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který vycházeje ze závěru druhého rozsudku vrchního soudu jednoznačně posoudil předběžnou otázku ne/existence hmotněprávní povinnosti žalobkyně k náhradě (v tamním řízení žalované) tak, že tato z důvodu okolnosti vylučující odpovědnost vůbec nevznikla.
24. Dovolání však je přípustné pro řešení otázky závaznosti výroku pravomocného soudního rozhodnutí, kterým byla žaloba zamítnuta, neboť odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Nejvyšší soud opětovně upozorňuje, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.), a proto při posuzování důvodnosti dovolání v dané věci nemohl zohlednit skutečnost, že po vydání napadeného rozhodnutí byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 32 Cdo 3724/2020-948, zrušen druhý rozsudek vrchního soudu.
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle §159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
28. Podle §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (odstavec 2). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 3). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 4).
29. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil závěr, že „jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno“. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, a dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2976/2020).
30. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí pak soud jako otázku předběžnou musí řešit, zdali plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv (srov. opět rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013).
31. V projednávané věci se žalobkyně domáhá vrácení peněžitého plnění, jež poskytla žalované na základě pravomocného rozhodnutí soudu (prvního rozsudku vrchního soudu), jež bylo později – cestou mimořádného opravného prostředku – zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, a kdy v poté pokračujícím řízení bylo o tomtéž nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky (byť v opačném procesním postavení než v probíhajícím řízení) vydáno nové rozhodnutí (druhý rozsudek vrchního soudu), jímž byla žaloba zamítnuta a jež nabylo právní moci.
32. V takovém případě – při zodpovězení otázky, zda žalobkyně měla podle hmotného práva povinnost plnit žalovanému – nelze nerespektovat (subjektivní) závaznost pravomocného výroku rozhodnutí (§159a odst. 1 o. s. ř.), kdy současně platí, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení (a popřípadě jiné osoby), je závazný též pro všechny orgány (srov. §159a odst. 3 o. s. ř.); pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy je tedy výrok pravomocného rozsudku závazný potud, posuzují-li (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže proto v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015).
33. Ve vztahu k účinkům pravomocného výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že „podle §159 odst. 2 o. s. ř. [v současnosti §159a odst. 3 o. s. ř.] je závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta“. Závěr, že v případě negativního výroku (o zamítnutí žaloby) je pro úsudek, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně rozhodnuta či nikoliv, nutno výrok pravomocného rozhodnutí posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním, tvoří součást ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2017).
34. Na tomto základě lze učinit mezitímní závěr, že podle §159a odst. 1 a 3 o. s. ř. je z hlediska účinku závaznosti výroku pravomocného rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta, nutno výrok rozsudku posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním.
35. Pro poměry právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 pak Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, jímž zamítl návrh na zrušení §96 odst. 6 o. s. ř., vyslovil, že „napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil. Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem – jako zásadní – uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz §135 odst. 2, §159a odst. 1 o. s. ř.).“
36. Uvedené závěry, dopadající i na účinek závaznosti pravomocného výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta poté, co bylo protistranou plněno na podkladě později zrušeného pravomocného rozhodnutí, aproboval Nejvyšší soud v poměrech judikatury dovolacího soudu v rozsudku ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, v němž – mimo jiné – uzavřel:
a) Zjistí-li soud (v dalším řízení po zrušení předchozího pravomocného rozhodnutí), že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil.
b) Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil.
37. Z judikatury Nejvyššího soudu tedy zřetelně vyplývá požadavek, aby soud v zamítavém rozhodnutí (jiné nepřichází v úvahu) vydaném poté, co bylo zrušeno předchozí pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, na podkladě kterého bylo stranou řízení plněno, v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně uvedl, zda žalobu zamítá proto, že uplatněné právo vůbec neexistovalo, anebo proto, že právo sice existovalo, ale zaniklo plněním žalovaného poskytnutým na základě pravomocného rozhodnutí, posléze zrušeného rozhodnutím dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3724/2020).
38. V projednávané věci vycházel odvolací soud podle §159a odst. 3 o. s. ř. ze závaznosti výroku druhého rozsudku vrchního soudu, kterým byl pravomocně potvrzen zamítající rozsudek městského soudu, přičemž v odůvodnění rozhodnutí vrchní soud uvedl, že nárok žalované (v tamním řízení žalobkyně) na náhradu škody nebyl dán z důvodu existence okolnosti vylučující protiprávnost, a současně konstatoval, že nárok žalované (v tamním řízen žalobkyně) na náhradu škody není dán, neboť zanikl splněním. Oba uvedené právní závěry obsažené v odůvodnění druhého rozsudku vrchního soudu na podporu přijatého výroku jsou ovšem v příkrém rozporu s pravidly právní logiky, a nemohou tak vedle sebe obstát. Zároveň totiž nemůže platit, že určitá osoba neměla povinnost (nahradit škodu) a současně že její povinnost (nahradit škodu) zanikla splněním (k rozporu s pravidly logiky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012, v literatuře podrobně WEINBERGER, O. Právní logika. Brno, 1993, s. 143 a násl.).
39. S respektem k účinkům právní moci soudního rozhodnutí, jež mají svůj základ v principu právní jistoty jako jedné ze základních komponent demokratického právního státu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 977/08, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva pak srov. rozhodnutí velkého senátu ze dne 28. 10. 1999 ve věci Brumarescu vs. Rumunsko (stížnost č. 28342/95, §61)], nelze připustit, aby si soud mohl bez dalšího „vybírat“, kterým ze vzájemně neslučitelných závěrů zamítavého pravomocného rozhodnutí, jež bylo vydáno v jiném řízení mezi týmiž účastníky, bude ve smyslu §159a odst. 3 o. s. ř. vázán. Z tohoto pohledu není vůbec zřejmé, jakou úvahou a na základě jakých výkladových metod (např. jazykovým, logickým, systematickým či jiným výkladem) se odvolací soud řídil, dal-li jednomu z obou zřetelně artikulovaných (avšak vzájemně neslučitelných) závěrů druhého rozsudku vrchního soudu přednost, resp. považoval jej za („primární“) závazný důvod zamítajícího výroku rozhodnutí. Již z tohoto důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu neúplné, a tedy nesprávné.
40. K tomu Nejvyšší soud dodává, že dojde-li k zamítnutí žaloby na základě důvodů, jež jsou z právního hlediska vzájemně neslučitelné, přičemž vzájemný logický rozpor odůvodnění rozsudku nelze odstranit ani výkladem, nemůže být z hlediska účinku závaznosti pravomocného rozhodnutí pro soud v jiném řízení mezi stejnými účastníky (jejich nástupci) ve smyslu §159a odst. 3 o. s. ř. účasten právní moci žádný z takto rozporných závěrů. V té souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v souladu s právní úpravou, která účinky právní moci propůjčuje pouze výroku rozhodnutí (viz §159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.), nejsou právní moci účastny ani jednotlivé dílčí právní závěry soudu uvedené v odůvodnění zamítajícího rozsudku či snad dokonce skutková zjištění soudu (srov. v literatuře již HRDLIČKA, J. Některé problémy institutu právní moci v civilním procesu, AUC – IURIDICA, č. 3, 1973, s. 199 a násl., dále HRDLIČKA, J. Oprava důvodů rozhodnutí, AUC – IURIDICA, č. 4, 1964, s. 77 a násl., nebo MACUR, J. Základní otázky právní moci civilních soudních rozhodnutí. Brno, 1972, s. 98).
41. Vztaženo na poměry projednávané věci z výše uvedeného vyplývá, že nebyla-li vzájemná neslučitelnost důvodů, na kterých je založen druhý rozsudek vrchního soudu, odstraněna ani výkladem rozhodnutí, může být pro soudy ve smyslu §159a odst. 3 o. s. ř. závazný pouze závěr, že ke dni vyhlášení (viz §154 odst. 1 o. s. ř.) druhého rozsudku vrchního soudu nebyl dán nárok žalované (v tamním řízení žalobkyně) vůči žalobkyni (v tamním řízení žalované) na náhradu škody, jež měla vzniknout porušením smlouvy „SZDC Trakce 2010“. Řečeno jinak to znamená, že za daného stavu řízení nebyla druhým rozsudkem vrchního soudu závazně vyřešena otázka, zda nárok žalované (v tamním řízení žalobkyně) na náhradu škody vůči žalobkyni (v tamním řízení žalované) dříve skutečně existoval (a zanikl poskytnutým plněním), nebo zda takový nárok nikdy nevznikl, a poskytnutým plnění tak došlo k bezdůvodnému obohacení žalované. Tuto předběžnou otázku si musí v projednávané věci týkající se vydání bezdůvodného obohacení – za předpokladu, že nebude vydáno jiné závazné rozhodnutí v související věci, do jejíhož pravomocného skončení je možné řízení v projednávané věci přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. – vyřešit soudy samy. Takto však odvolací soud nepostupoval, a jeho rozhodnutí proto nemůže obstát.
42. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud, zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takové neshledal (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vadou řízení není ani žalovanou v dovolání vytýkaná nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
43. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované nade vši pochybnost nebyly.
VI. Závěr
44. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
45. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu