ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.71.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 71/2022-587
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně KOPOS KOLÍN a. s. , se sídlem v Kolíně, Havlíčkova 432, identifikační číslo osoby 61672971, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Aira GROUP s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Vratislavova 57/1, identifikační číslo osoby 25682598, zastoupené JUDr. Alenou Pánikovou Šildovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1067/25, o zaplacení 779 991 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 166 980 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 60/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. 62 Co 195/2021-546, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. 62 Co 195/2021-546, v prvním výroku a v potvrzující části druhého výroku a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 2021, č. j. 19 C 60/2017-479, ve výroku I a ve výroku II vyjma té jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 673 Kč od 21. 2. 2020 do zaplacení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení (po rozšíření žaloby) domáhala po žalované zaplacení částky 743 318 Kč s příslušenstvím (vrácení uhrazeného smluvního plnění ve výši 669 354 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 73 964 Kč s příslušenstvím a ve výši
36 673 Kč – 0,05 % denně z částky 669 354 Kč za dobu od 1. 8. 2016 do 9. 3. 2017 a od 10. 3. 2017 do 9. 3. 2020) s tvrzením, že mezi ní (objednatelkou) a žalovanou (zhotovitelkou) byla uzavřena smlouva o vytvoření webové prezentace, od níž žalobkyně odstoupila pro prodlení žalované. Žalovaná vzájemnou žalobou uplatnila po žalobkyni nárok na zaplacení částky 166 980 Kč s příslušenstvím za vícepráce, které podle svého tvrzení pro žalobkyni provedla při realizaci díla.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 19 C 60/2017-479, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 669 354 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 73 964 Kč a částky 36 673 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok II), zamítl vzájemný návrh, jímž měla být žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované částku 166 980 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a s částkou 1 200 Kč (výrok III) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě návrhu připraveného žalovanou byla mezi žalobkyní a žalovanou dne 21. 3. 2016 uzavřena smlouva o vytvoření webové prezentace žalobkyně (včetně příloh P1 a P2). Zmínil (mimo jiné) následující ustanovení smlouvy:
Zhotovitel je povinen provést dílo dle zadání objednatele na základě odsouhlasené specifikace díla, která je nedílnou součástí smlouvy (příloha P2), s tím, že pro účely smlouvy se má za to, že každá jednotlivě oceněná položka díla představuje samostatnou část díla (čl. 2.1).
Předání a převzetí díla dle každé dílčí části díla, jimiž se rozumí jednotlivě oceněné položky dle přílohy P2, se uskutečňuje jejich nahráním na testovací server zhotovitele nebo objednatele (čl. 3.1). Smluvní strany se dohodly na zkušebním provozu díla v délce 10 pracovních dnů, zkušební provoz začíná běžet dnem následujícím po předání dané část díla. V průběhu zkušebního provozu je objednatel oprávněn nárokovat zjištěné vady a nedodělky díla tak, aby po ukončení zkušebního provozu mohlo dojít k finální akceptaci díla (čl. 3.2). Pokud objednatel do 14 dnů od předání poslední části díla nevznese žádné výhrady, má se za to, že dílo v celém rozsahu bez výhrad akceptoval, v opačném případě smluvní strany po vypořádání se s výhradami potvrdí ukončení provádění díla akceptačním protokolem (čl. 3.3). Po předání poslední části díla budou objednateli předány zálohy zdrojových kódů díla včetně zdrojových kódů k SW systému Drupal formou předání FTP přístupu k účtu na testovací server zhotovitele nebo nahráním na aplikační server objednatele, eventuálně jakékoliv podklady pro přístup k dílu, na kterých se smluvní strany případně dále dohodnou, a objednatel přípravu těchto podkladů objedná a uhradí (čl. 3.4).
Cena díla se sjednává dohodou smluvních stran, a to ve výši součtu jednotlivě oceněných částí díla ve smyslu přílohy P2 této smlouvy s tím, že části díla jsou oceněny v závislosti na časové náročnosti provádění hodinovou sazbou práce na těchto částech díla. Úhrada ceny díla probíhá bezhotovostně ve prospěch bankovního účtu zhotovitele na základě vystavovaných fakturací, tak jak budou dokončovány jednotlivé části díla. Jednotlivými částmi díla se pro účely tohoto článku rozumí jednotlivě oceněné položky podle přílohy P2 (čl. 4.1 a 4.2).
Zhotovitel smlouvou výslovně uděluje objednateli licenci k užívání díla jako celku a objednatel licenci přijímá, odměna za tuto licenci je součástí ceny díla. Poskytnutá licence nabývá účinků převzetím díla s výjimkou situace, kdy je objednatel v prodlení se zaplacením ceny za dílo či jeho část (čl. 6.3).
Právo na odstoupení od smlouvy se řídí zákonem a touto smlouvou. V případě rozporu mezi zákonem a touto smlouvou použije se smlouva, není-li tato možnost zákonem vyloučena (čl. 8.1). Každá ze smluvních stran je oprávněna od této smlouvy odstoupit s účinností ke dni doručení odstoupení, v případě podstatného porušení smlouvy předcházelo-li odstoupení písemné upozornění na podstatné porušování smlouvy spojené s výzvou k odstranění závadného stavu, a to aspoň 10 pracovních dnů před odesláním odstoupení (čl. 8.2). Podstatným porušením této smlouvy se rozumí zejména následující případy (mimo jiné): a) zhotovitel neprovádí dílo po dobu delší než 30 dnů (čl. 8.3). Pro účely této smlouvy a na základě dohody smluvních stran se má za to, že se od této smlouvy odstupuje vždy s účinky do budoucna. Veškerá předchozí plnění jsou považována za oprávněná, nebude-li prokázán opak a nároky z nich vzniklé odstoupením od smlouvy nezanikají, stejně jako povinnosti sankční povahy, včetně sankcí vzniklých či splatných až po odstoupení (čl. 8.5).
V případě prodlení zhotovitele s provedením celého díla se zhotovitel zavazuje zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky denně, maximálně však do výše 20 % z celkové ceny bez DPH (čl. 9.2).
Příloha P2 obsahovala jednotlivé položky díla rozdělné do několika částí (SEO – Search Engine Optimization a analýzy, design, tvorba webu, tvorba a implementace e-shopu, související služby) časový rozpočet jejich provádění (počet hodin) a hodinovou sazbu.
4. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že některé části díla byly nahrány na testovací server žalované, docházelo k četným připomínkám, dílo v průběhu jeho provádění trpělo vadami a nedodělky. Žalobkyně uhradila žalované na cenu díla celkem 669 354 Kč na základě jednotlivých faktur vystavených žalovanou. Sjednaný termín dokončení byl ústně prodloužen do 31. 7. 2016, ani v tomto termínu dílo nebylo dokončeno. Žalobkyně odstoupila od smlouvy dne 2. 2. 2017 po předchozím upozornění poté, co žalovaná po dobu delší 30 dnů neprováděla dílo (neřešila vytčené nedostatky a vady). Od smlouvy pak odstoupila i žalovaná pro neplacení faktur žalobkyní za poskytnutá plnění (vícepráce). Z obsahu smlouvy a charakteru díla (zčásti i z výpovědi svědků) soud prvního stupně dovodil, že cílem žalobkyně při podpisu smlouvy nebylo sjednání dílčích částí webové prezentace, ale díla jako celku, které by jí umožnilo nahradit dosavadní zastaralý web
a e-shop. Dílo nebylo možno užívat, nedošlo k předání zdrojových kódů k softwarovému systému a dílu, na žalobkyni nepřešla autorskoprávní licence. Odvedené práce nemohly být žalobkyní využité ani z části a dílo bylo poté realizováno zcela znovu prostřednictvím třetí osoby.
5. Vztahy účastníků posuzoval soud prvního stupně podle §557, 1975, 1977, 2001, 2002, 2004 odst. 2, §2604, 2605, 2632, 2586 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovodil, že nejednoznačná ustanovení smlouvy je třeba podle §557 o. z. vyložit k tíži žalované, která obsah smlouvy vytvářela. Konstatoval rozpor smlouvy (v ujednáních o částečném předání a převzetí díla, o fakturaci a akceptaci jednotlivých částí díla, s ohledem na ujednání o zpřístupnění záloh zdrojových kódů a převedení autorských práv až při ukončení a akceptaci poslední fáze prováděného díla) v souvislosti s cílem, jehož mělo být uzavřením smlouvy dosaženo. Článek 8.5 smlouvy shledal neplatným. Podle soudu prvního stupně za situace, kdy nelze užívat ani dosud splněné části díla, které byly fakturovány a následně hrazeny, nebylo možné smluvně zamezit uplatnění práva objednatele na odstoupení od smlouvy jako celku. Na věc proto aplikoval §2004 odst. 2 o. z. s tím, že žalobkyni vzniklo právo na odstoupení od smlouvy (a na vrácení bezdůvodného obohacení) podle §2001 a násl. o. z. ve spojení s čl. 8.2 a 8.3 písm. b) smlouvy, když zhotovitel neprováděl dílo po dobu delší 30 dnů. Smluvní pokutu sjednanou v čl. 9.2 smlouvy měl za neplatnou pro nedostatečnou určitost a srozumitelnost ujednání, neboť nelze určit výši smluvní pokuty (žalovaná neměla povinnost k jakémukoli finančnímu plnění ze smlouvy). Nárok na zaplacení smluvní pokuty podle něj nevznikl i z jiných důvodů (prodlení žalobkyně s povinností poskytnout součinnost žalované, nemožnost vzniku nároků na smluvní pokutu po odstoupení podle §2005 o. z.). Vzájemný nárok žalované nepovažoval za důvodný s ohledem na platné odstoupení od smlouvy žalobkyní a pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního žalovanou ohledně víceprací (jejich sjednání, vyčíslení, odsouhlasení a provedení).
6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba na zaplacení částky 669 354 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítá (první výrok), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 673 Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (druhý výrok), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (třetí výrok).
7. Odvolací soud přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně o uzavření smlouvy mezi účastníky a jejím předmětu, o zaplacení plateb žalobkyní ve výši 669 354 Kč a o odstoupení od smlouvy žalobkyní (doručeném žalované dne 3. 2. 2017). Z výsledku dokazování před soudem prvního stupně měl také za prokázané, že žalovaná žalobkyni „předala k jednotlivým částem díla testovací servery“, jak jí ukládala smlouva v čl. 3.1. Po doplnění dokazování smlouvou o vytvoření webové prezentace na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že účinky odstoupení od smlouvy, pokud bylo učiněno platně, nastaly do budoucna ( ex nunc ), jak si účastníci dohodli v čl. 8.5 smlouvy. Toto smluvní ujednání podle něj mělo přednost před zákonnou úpravou účinků odstoupení od smlouvy podle §2004 odst. 1 o. z., neboť dispozitivita zákona připouští takové odchylné ujednání v mezích obecných korektivů (dobré mravy, veřejný pořádek, právo týkající se postavení osob). Nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobkyni nebylo umožněno ani zčásti předmět díla užívat, není možné smluvně zamezit uplatnění práva objednatele na odstoupení od smlouvy jako celku. Dodal, že článek 8.5 smlouvy obsahuje podrobný postup při odstoupení od smlouvy s účinky do budoucna s tím, že veškerá předchozí plnění jsou považována za oprávněná, nebude-li prokázán opak a nároky vzniklé z plnění odstoupením od smlouvy nezanikají, stejně jako povinnosti sankční povahy, včetně sankcí vzniklých či splatných až po odstoupení. Z čl. 2.1 smlouvy pak podle odvolacího soudu bylo zřejmé, že dílo bylo plněno po částech, které byly postupně dokončovány s tím, že v souladu s čl. 4.2 smlouvy byla žalovaná oprávněna po dokončení jednotlivých částí díla vystavovat žalobkyni faktury, což se také stalo a žalobkyně vystavené faktury hradila. Odvolacímu soudu se jevilo logické a účelné sjednání odlišného režimu odstoupení od smlouvy za situace, kdy šlo o rozsáhlé dílo, které bylo dokončováno po jednotlivých částech. Zdůraznil, že z čl. 4.2 smlouvy vyplývá, že cena za jednotlivé části díla byla splatná v okamžiku, kdy byly dokončeny, přičemž podmínkou splatnosti nebylo předání a převzetí díla, resp. dokončených částí, a že k plnění žalobkyní za jednotlivé části díla došlo po právu bez ohledu na to, zda jednotlivé dokončené části měly vady. K tomu doplnil, že žalobkyně mohla ve sjednané zkušební době nárokovat případné zjištěné vady a nedodělky a že žalobou neuplatňovala nárok z odpovědnosti za vady, požadovala vrácení celého plnění z důvodu odstoupení od smlouvy. Uzavřel, že pokud mohly účinky odstoupení od smlouvy nastat nejdříve 3. 2. 2017, kdy bylo odstoupení žalované doručeno ( ex nunc ), pro poskytnutí plateb žalobkyně existoval právní důvod – smlouva a na straně žalované tyto platby nezakládají bezdůvodné obohacení bez ohledu na případnou platnost či neplatnost odstoupení od smlouvy.
8. Ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že ujednání v čl. 9.2 smlouvy je neurčité a nesrozumitelné, neboť ani jeho výkladem podle §555 - §558 o. z. nelze určit výši smluvní pokuty. Smluvní pokuta měla činit 0,05 % z „dlužné částky denně“, nicméně žalovaná žalobkyni podle smlouvy ničeho nedlužila, neboť její povinností bylo vytvořit pro žalobkyni sjednané dílo. Na tom podle odvolacího soudu nemohlo nic změnit, že výše smluvní pokuty byla ohraničena maximální částkou 20 % z celkové ceny díla bez DPH, neboť jednak celková cena díla nebyla určena konečnou částkou, ale byla závislá na časové náročnosti provádění díla hodinovou sazbou práce na jednotlivých částech díla (čl. 4.1 smlouvy), a jednak z určení horní hranice smluvní pokuty nelze zjistit, jak ji vypočítat. Oproti soudu prvního stupně dovodil odlišný následek, tj. zdánlivost tohoto smluvního ujednání, k němuž se nepřihlíží (§553 a 554 o. z.), což však nemělo vliv na závěr o nedůvodnosti nároku.
9. Odvolací soud též považoval odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za vnitřně nekonzistentní, pokud nevyhověl požadavku na zaplacení smluvní pokuty i z důvodu, že žalobkyně neposkytla potřebnou součinnost žalované, avšak současně dovodil splnění podmínek pro odstoupení od smlouvy, neboť žalovaná byla v prodlení s dokončením díla po dobu delší než 30 dnů. Soudu prvního stupně vytkl procesní vadu, pokud výrokem II rozhodoval též o úroku z prodlení z částky 36 673 Kč, ačkoli žalobkyně z této části smluvní pokuty úrok z prodlení při rozšíření žaloby nepožadovala. Ohledně vzájemné žaloby odvolací soud neshledal dostatek podmínek pro věcné rozhodnutí, neboť soud prvního stupně se tvrzenými nároky žalované blíže nezabýval veden svým názorem o účincích odstoupení od smlouvy ex tunc .
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Žalobkyně podala včasné dovolání proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání ve vztahu ke druhému výroku jen v rozsahu, jímž byl částečně potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně). Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, případně nesprávně posoudil otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku v daném rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně předně namítá, že odvolací soud vykládal smlouvu v rozporu s úmyslem stran, a že tak postupoval v rozporu s výkladovými kritérii stanovenými v §555, 556 a 557 o. z., s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2618/2011, a ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2887/2007, a s rozhodovací praxí Ústavního soudu (nálezy ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II ÚS 571/06, a ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06, či usnesením ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 14/06) tím, že uplatnil formalistický přístup, zamítnutí nároku na vrácení uhrazené ceny díla opřel o výklad čl. 8.5 smlouvy, „který je v rozporu se smyslem smlouvy, dobrými mravy a zásadou, že nikdo nesmí mít prospěch ze své nepoctivosti, jakož i logikou ustanovení §2004 občanského zákoníku“ (otázka první). Tvrdí, že čl. 8.5 smlouvy stanovil vyvratitelnou domněnku odstoupení od smlouvy s účinkem ex nunc připouštějící důkaz opaku a že při odstoupení od smlouvy projevila vůli odstoupit s účinkem ex tunc , což představuje důkaz opaku. Zdůrazňuje, že pro ni byl důležitý výsledek, tedy funkční web s e-shopem, nikoli jednotlivá dílčí plnění, která pro ni nemají jakýkoli význam, s čímž počítala i samotná smlouva. Poukazuje na to, že ustanovení smlouvy o částečném plnění díla jsou v přímém rozporu s ostatními ujednáními smlouvy, zejména s čl. 3.3 smlouvy, který upravuje předání a převzetí díla jako celku, čl. 3.4 smlouvy, podle něhož teprve na základě předání díla jako celku dochází k předání záloh zdrojových kódů a neposledně s čl. 6.3 smlouvy, podle kterého může žalobkyně dílo jako celek užívat až poté, co na ni přejde autorskoprávní licence. Smlouva také nestanoví okamžik dokončení díla, resp. jeho dílčích částí, nýbrž upravuje jen jejich předání a převzetí. K tomu žalobkyně odkazuje na §2605 odst. 1 o. z., podle nějž je dílo dokončeno předvedením způsobilosti sloužit svému účelu, k čemuž nahráním dílčích částí díla na testovací server žalované nedochází, neboť tyto mohou sloužit svému účelu až dokončením celého díla (jsou od něj neoddělitelná).
12. Nerespektování výkladových pravidel vytýká žalobkyně odvolacímu soudu i ve vztahu k výkladu ujednání o smluvní pokutě obsaženém v čl. 9.2 smlouvy. Domnívá se, že odvolací soud pochybil, pokud se omezil pouze na konstatování, že čl. 9.2 smlouvy představuje pro neurčitost a nesrozumitelnost zdánlivé právní jednání, aniž se zabýval úmyslem stran smlouvy a tou částí ujednání, která nevyvolává výkladové problémy. Je přesvědčena, že bylo vůlí stran sjednat smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti žalobkyně k úhradě ceny díla (čl. 9.1 smlouvy) a smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti žalované zhotovit dílo včas (čl. 9.2 smlouvy). Došlo však k chybě v textaci. Úmyslem stran bylo určit výši smluvní pokuty pro žalovanou nikoli jako procento (0,05 %) z dlužné částky, nýbrž jako procento z ceny díla, resp. z ceny nedokončené části díla, za každý den prodlení. Pro případ, že by takový výklad nebyl možný, má za to, že je třeba výši smluvní pokuty stanovit podle druhé části ujednání, tedy jako 20 % z ceny díla. Tuto situaci přirovnává k případům již řešeným v judikatuře (odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2618/2011). Připomíná, že by měl být preferován výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost zakládá. Také namítá, že odvolací soud nezohlednil, že text smlouvy předložila žalovaná a že podle §557 (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2887/2007) měl jít výklad první části ujednání o smluvní pokutě v čl. 9.2 k její tíži a měla být automaticky použita druhá část ujednání, tj. smluvní pokuta ve výši 20 % z ceny díla.
13. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil také otázku, „zda lze smlouvu (její čl. 8.5) vykládat takovým způsobem, že za oprávněná plnění se považují i plnění, která věřiteli (objednateli) nebyla nikdy předána, která věřitel (objednatel) nemůže užívat a která tedy pro něho nemají žádnou hodnotu a zda je smluvní strana povinna platit cenu díla i tehdy, když dílo nebylo nikdy předáno a částečná plnění nemají sama o sobě pro věřitele žádný význam“ (otázka druhá), jako otázku plnění bez jakékoliv protihodnoty, při jejímž řešení se odvolací soud dostal do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007).
14. Za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje žalobkyně otázku, „zda je smluvní strana povinna platit cenu díla (a zda nárok na zaplacení ceny díla tedy druhé straně platně vznikl), i když bylo od smlouvy o dílo platně odstoupeno s účinky do budoucna a poskytnutá dílčí plnění nemají sama o sobě pro věřitele žádný význam“ (otázka třetí). Poukazuje na §2004 odst. 2 a 3 o. z., z nějž plyne právo věřitele dovolat se vrácení ceny za dílčí plnění, která nemají pro věřitele význam. Vytýká odvolacímu soudu, že legitimizoval stav, kdy považuje plnění žalobkyně za oprávněné, aniž by se jí za to dostalo jakéhokoliv plnění. Podle žalobkyně tedy odvolací soud říká, že je po právu, pokud objednatel postupně plní cenu díla, které zhotovitel skutečně postupně plní, ale nikdy jej objednateli nepředá a po uplynutí termínu dokončení díla mu nepředá ani rozpracované dílo, pokud to objednatel žádá, aby mohl dílo dokončit sám.
15. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí částečně nepřezkoumatelné a nesplňuje požadavky na náležité odůvodnění (odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17), neboť odvolací soud neposoudil otázku (ne)platnosti odstoupení od smlouvy. Odvolací soud tak podle ní nesprávně posoudil otázku procesního práva, „zda lze ponechat v odůvodnění soudního rozhodnutí odvolacího soudu nezodpovězenou otázku (ne)platnosti odstoupení od smlouvy, ačkoliv se jedná o základní spornou otázku souzené věci“ (otázka čtvrtá). V tomto spatřuje též porušení práva na spravedlivý proces a odvolacímu soudu také vytýká, že se nezabýval tím, zda veškerá předchozí plnění jsou považována za oprávněná, když za oprávněná měla být považována pouze za předpokladu, že nebyl prokázán opak, jak stanovil čl. 8.5 smlouvy.
16. Žalobkyně také namítá porušení zákazu překvapivosti soudního rozhodnutí (odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15) s tím, že jí odvolací soud při odlišném právním názoru znemožnil doplnit tvrzení a důkazy o tom, že její nárok může být po právu z jiného právního titulu, zejména z titulu přiměřené slevy z ceny díla pro případ, že by odstoupení od smlouvy bylo platné, nebo o neoprávněnosti dosavadního plnění žalované pro případ, že by odstoupení od smlouvy bylo neplatné. Má za to, že tak odvolací soud nesprávně posoudil otázku procesního práva, „zda může odvolací soud zcela změnit závěry soudu prvního stupně, aniž by strany poučil podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu“ (otázka pátá). Podle názoru žalobkyně se navíc mohl odvolací soud sám zabývat oprávněností žalobou uplatněné částky z titulu přiměřené slevy z ceny díla, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu není vázán právní kvalifikací nároku účastníkem.
17. Žalovaná v obsáhlém vyjádření k dovolání jej navrhuje odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout pro nedůvodnost. Žalobkyně se podle ní snaží relativizovat skutková zjištění odvolacího soudu, zpochybňuje skutkový závěr o tom, co bylo úmyslem stran, účelově vykládá některá ustanovení smlouvy a vytrhává je z kontextu. Žalovaná je přesvědčena, že mezi ustanovením o částečném plnění a dalšími ustanoveními smlouvy žádné vnitřní rozpory nejsou. Souhlasí s výkladem odvolacího soudu, že v čl. 8.5 bylo sjednáno, že od smlouvy lze odstoupit jen s účinky do budoucna, čímž účastníci vyloučili použití ustanovení občanského zákoníku, kterých se žalobkyně nemůže dovolávat. Odkazovaná judikatura je podle ní na poměry projednávané věci nepřiléhavá. Ztotožňuje se též se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti ujednání o smluvní pokutě. Má za to, že se odvolací soud zabýval oprávněností plnění dle smlouvy, pokud dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná průběžně dílo plnila po částech v souladu se smlouvou a žalobkyně za tyto práce v souladu se smlouvou řádně hradila sjednané částky. Nesouhlasí s tvrzeními žalobkyně stran nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
19. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
21. Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky druhé, neboť na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalobkyně při její formulaci vychází z vlastní konstrukce skutkového stavu, jež je odchylná od skutkových zjištění odvolacího soudu. Oproti přesvědčení žalobkyně odvolací soud nezaložil závěr o oprávněnosti plnění na výkladu smlouvy opřeném o skutkové zjištění, že žalobkyni nebyla žalovanou nikdy předána plnění, nýbrž vycházel ze zjištění, že jednotlivé dílčí části díla byly žalobkyni předány (nahráním na testovací server) a byla za ně žalobkyní v souladu se smlouvou zaplacena sjednaná cena, přičemž případné vady takto předaných plnění mohly být řešeny prostřednictvím sjednaných práv z vad. Žalobkyně tak ve skutečnosti uvedenými námitkami nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového stavu, na němž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Nepřípadný je proto i odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, v němž byla posuzována otázka neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy v případě ujednání, kterým se zavázala jedna smluvní strana uhradit poplatky na úhradu nákladů spojených s otevřením nových prodejen druhé smluvní strany, aniž by se jí za to dostalo jakéhokoliv protiplnění.
22. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají ani čtvrtá a pátá otázka, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí také nezáviselo (odvolací soud takové procesní otázky jako určující pro své rozhodnutí neřešil). Jejich prostřednictvím žalobkyně fakticky namítá vady odvolacího řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí. K případné existenci takových vad řízení, které samy o sobě nejsou dovolacím důvodem, dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
23. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky první, tj. otázky aplikace zákonných výkladových kritérií při výkladu smlouvy, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
26. Podle §556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).
27. Podle §557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
28. Podle §558 o. z. v právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám (odst. 1). V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna (odst. 2)
29. V rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 (žalobkyní zmíněném), Nejvyšší soud uvedl, že právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb. opouští důraz na formální hledisko projevu a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tak podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (u vícestranných právních jednání společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musel-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §557 o. z. vyložit k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
30. I z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. například rozsudek ze dne ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., rozsudky ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, a ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 61/2021, či usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
31. Nejvyšší soud také již opakovaně dovodil při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, či ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012 , a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012 ).
32. Ústavní soud pak ve vztahu k výkladu podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy. Současně připomněl, že dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
33. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu a Ústavní soudu, jakkoli byly učiněny v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se nepochybně prosadí i na výklad smluv podle současné právní úpravy, která klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.
34. V projednávané věci se však odvolací soud těmito judikaturními závěry neřídil, pokud smlouvu vyložil mechanicky na základě jejího textu (v určitých případech ani v tomto nepostupoval důsledně).
35. Pokud jde o sporný čl. 8.5 smlouvy, odvolací soud konstatoval, že si v příslušném článku strany dohodly účinky odstoupení do budoucna (z čehož následně dovozoval, že žalobkyně nemohla odstoupit od smlouvy s účinky ex tunc podle §2004 odst. 1 o. z.), přičemž sjednání takového režimu odstoupení odchylného od zákona se mu pouze jevilo logické a účelné za stavu, kdy šlo o rozsáhlé dílo. V rozporu s výkladovými pravidly se vůbec nezabýval úmyslem jednajících stran s přihlédnutím k rozhodným okolnostem (srov. zejména §556 odst. 2 o. z.) a ve svých úvahách ani nezohlednil, že v samotném textu smlouvy (který však představuje pouze prvotní přiblížení se k jejímu významu) strany pro vyjádření jimi předvídaných následků použily typová sousloví („má se za to“ a „považuje se“), která v právních normách zpravidla naznačují, že jde o tzv. vyvratitelné právní domněnky (srov. text „pro účely této smlouvy … se má za to, že se od této smlouvy odstupuje vždy s účinky do budoucna. Veškerá předchozí plnění jsou považována za oprávněná, nebude-li prokázán opak a nároky z nich vzniklé odstoupením od smlouvy nezanikají …“). Odvolací soud nezkoumal, k jakému právnímu následku skutečně směřovala vůle stran, tj. zda účastnice měly v úmyslu pro všechny případy odstoupení od smlouvy sjednat jeho účinky pouze do budoucna a deklarovat tím oprávněnost všech dosud poskytnutých plnění, či zda takové účinky chtěly přiznat pouze jednáním, z nichž se nebude podávat následek odlišný.
36. Odvolací soud postupoval v rozporu s výkladovými pravidly i při interpretaci jiných částí smlouvy. Bez dalšího pouze na základě znění některých smluvních ustanovení vycházel z toho, že „dílo bylo plněno po částech, které byly postupně dokončovány“. Takový závěr však nemohl učinit za situace, kdy neměl na základě řádně provedeného výkladu postaveno na jisto, zda úmysl stran směřoval skutečně k provádění (dokončení a předávání) jednotlivých dílčích (samostatných) částí díla, nebo zda naopak směřoval k provedení díla jako celku, tj. že povinnost zhotovitele „provést dílo“ (srov. §2586 odst. 1 o. z.) měla být splněna až dokončením a předáním díla jako celku s tím, že jednotlivé „dílčí části“ měly pro strany význam pouze pro účely určení splatnosti jednotlivých plateb na cenu díla a pro průběžné kontroly provádění díla, jak ve svých tvrzeních naznačuje žalobkyně. Jinak řečeno, odvolací soud si řádným výkladem neujasnil, zda strany ve smlouvě zamýšlely sjednat si způsob provádění díla na základě postupných dílčích plnění, či zda mělo být provedeno dílo jako celek, případně ani to, zda se strany svými smluvními ujednáními odchýlily od zákonné úpravy definující „provedení díla“ a „dokončení a předání díla“ (srov. §2604, §2605 odst. 1, §2606 a 2632 o. z.).
37. Pochybení se odvolací soud dopustil i při výkladu ujednání o smluvní pokutě, pokud vyšel pouze z textu čl. 9.2 smlouvy, aniž se i zde zabýval skutečnou vůlí (úmyslem) stran. Při výkladu nerespektoval ani výše citované judikaturní závěry, podle kterých se při zkoumání projevené vůle vychází z toho, že strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky, tedy že zřejmě neměly v úmyslu sjednat smluvní pokutu pro prodlení zhotovitele s nepeněžitým plněním (provedením díla) vázanou na výši „dlužné částky“ ve smyslu peněžitého plnění za současného sjednání maximální výše této smluvní pokuty vyjádřené 20 % „z celkové ceny bez DPH“. Jak bylo již výše uvedeno, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajících, kterou je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Učinil-li odvolací soud závěr o tom, že ujednání čl. 9.2 smlouvy je právním jednáním zdánlivým pro neurčitost či nesrozumitelnost, aniž by se předtím pokusil jeho skutečný obsah zjistit prostřednictvím řádného výkladu (objasněním skutečné vůle stran), je takový závěr minimálně předčasný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
38. Pro úplnost lze dodat, že ve vztahu k výkladu ujednání o smluvní pokutě jsou pro zjevnou skutkovou odlišnost nepřiléhavé odkazy žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla posuzována určitost ujednání o smluvní pokutě „v minimální výši“, resp. ujednání, které stanovilo pouze „maximální výši smluvní pokuty s tím, že v rámci tohoto limitu je věcí oprávněného, jakou její výši v žalobě uplatní“. Žalobkyní dovozované závěry, že pro případ neurčitosti první části ujednání čl. 9.2 bylo třeba výši smluvní pokuty (automaticky a bez dalšího) stanovit podle druhé části ujednání, v němž je stanovena maximální výše smluvní pokuty, z uvedených rozhodnutí neplynou. Za předčasné pak lze považovat námitky žalobkyně o aplikaci §557 o. z. a použití pravidla contra proferentem , neboť uvedené ustanovení lze použít pouze tehdy, připouští-li výraz použitý v právním jednání různý výklad a nepodaří-li se postupem podle §556 o. z. vyjasnit projev vůle (odvolací soud při výkladu dosud řádně podle §556 o. z. nepostupoval).
39. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
40. Žalobkyně namítala částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v tom, že odvolací soud neposoudil otázku (ne)platnosti odstoupení od smlouvy. Takovou vadu rozhodnutí však Nejvyšší soud neshledal. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil, proč uvedenou otázku nepovažoval za rozhodnou pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Byť přitom byl veden přinejmenším předčasným závěrem, že posuzované odstoupení od smlouvy mohlo mít jen účinky do budoucna, nečiní tato skutečnost rozhodnutí nepřezkoumatelným, tím spíše pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nebránilo žalobkyni v uplatnění dovolacích námitek, s nimiž nadto byla (v podstatné části) v tomto dovolacím řízení úspěšná.
41. Žalobkyni nelze přisvědčit ani ve vztahu k její námitce stran překvapivosti napadeného rozhodnutí. Odvolací soud posuzoval otázku účinků odstoupení od smlouvy mimo jiné k námitce žalované vznesené v odvolání. Napadené rozhodnutí nemohlo být pro žalobkyni překvapivým, pokud se v něm odvolací soud zabýval otázkou, která byla posuzována již v řízení před soudem prvního stupně, jejíž posouzení žalovaná v odvolání zpochybňovala a k níž se měla možnost žalobkyně v průběhu odvolacího řízení vyjádřit. Nešlo tudíž o situaci, která byla řešena Ústavním soudem v žalobkyní citovaném nálezu.
42. Dovolací soud z obsahu spisu nezjistil ani jiné vady řízení.
43. Vzhledem k tomu, že bylo dovolání shledáno důvodným pro řešení otázky první a bude na soudech nižších stupňů, aby nejprve provedly řádný výklad smlouvy a teprve na jeho základě posoudily, s jakými účinky žalobkyně od smlouvy odstoupila (bude-li odstoupení shledáno důvodným), Nejvyšší soud se již nezabýval otázkou třetí, jež byla založena na předpokladu, že k odstoupení od smlouvy žalobkyní došlo s účinky ex nunc , a jejíž řešení by tak bylo předčasné.
44. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také (z převažující části) na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
45. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu