ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1272.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1272/2022-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce hlavního města Prahy , IČO 000 64 581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 853/12, proti žalovanému P. P. , nar. XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečnu, Na Riviéře 123, o zaplacení částky 690 713 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 141/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 15 Co 305/2021-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalovanému částku 13 794 Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Košťála do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 60 C 141/2019-114, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku 690 713 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se po žalovaném výše uvedeného nároku domáhal z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého mu v období od 1. 5. 2016 do 31. 8. 2018 bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce, a to parc. č. XY, XY a č. XY v k. ú. XY, v obci XY (níže jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“) v souvislosti s provozováním čerpací stanice pohonných hmot ve vlastnictví žalovaného a jeho manželky. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný a jeho manželka byli před postavením čerpací stanice v roce 1997 vlastníky předmětných pozemků, které získali v roce 1994 na základě směnné smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 27. 12. 2000 (zcela rezignující na lhůtu uvedenou v §8 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí – dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), domáhal určení, že je vlastníkem pozemků, neboť jde o historický majetek obce a dle §2 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 172/1991 Sb. se jejich vlastníkem stal ke dni 24. 5. 1991 ze zákona. Dané řízení bylo pravomocně skončeno 15. 7. 2010 vyhověním žalobě. Žalovaný se poté opakovaně snažil vzniklou situaci vyřešit nabídkou odkoupení předmětných pozemků, avšak bezvýsledně. Již dopisem ze dne 1. 4. 2011 požádal žalovaný žalobce o prodej předmětných pozemků, na což nebylo ze strany žalobce reagováno. Tutéž žádost zopakoval žalovaný dopisem ze dne 22. 5. 2018. Dne 18. 9. 2018 žalobce vyzval žalovaného k uhrazení bezdůvodného obohacení za období od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2018 s tím, že jednání o směně pozemků mezi stranami nepokročila. Vůči tomu se žalovaný ohradil dopisem ze dne 10. 10. 2018, v němž poukázal na nečinnost žalobce po výzvě k odprodeji předmětných pozemků a dále na skutečnost, že žalobce reagoval na žádosti žalovaného až po té, co zjistil, že část těchto pozemků bude potřebovat k výstavbě okružní křižovatky, která by pro žalovaného znamenala částečné uzavření čerpací stanice. Žalovaný i nadále nabízel žalobci odkup předmětných pozemků za tržní cenu, a to dopisem ze dne 14. 3. 2019, přičemž v dopise ze dne 18. 3. 2019 se snažil dosíci informací ohledně harmonogramu žalobcem plánované stavby kruhové křižovatky (z důvodu znemožnění užívání čerpací stanice v důsledku této výstavby) a znovu zdůraznil, že má zájem na vyřešení majetkoprávního uspořádání. Uvedené žádosti pak zopakoval ještě v dopisech ze dne 15. 4. 2019, ze dne 2. 5. 2019 a ze dne 4. 12. 2020 (v němž nabídl, že v případě odprodeje předmětných pozemků bude ochoten zaplatit polovinu žalované částky). Obvodní soud uzavřel, že ve shora uvedeném období neměl žalovaný žádný právní důvod k užívání předmětných pozemků, přičemž se tím na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Vzal však rovněž do úvahy všechny specifické okolnosti případu, zejména skutečnost, že žalovaný stavbu čerpací stanice realizoval v dobré víře, že staví na pozemcích ve svém vlastnictví, a díl odpovědnosti na straně žalobce, jenž nepostupoval s péčí řádného hospodáře, pročež žalobu zamítl z důvodu rozporu výkonu práva s dobrými mravy dle §2 odst. 3 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Mimo liknavost žalobce při uvádění zapsaného stavu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným právním stavem soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaný opakovaně žádal o převod předmětných pozemků, nabízel zaplacení tržní ceny. Žalobce takovou možnost podmiňoval směnou jiných pozemků žalovaného za účelem vybudování kruhové křižovatky, avšak žalovaný měl zcela odůvodněný požadavek na vyjasnění otázky, jakým způsobem bude vyřešeno případné uzavření čerpací stanice, kde realizuje svoji podnikatelskou činnost. Žalovaný již jednou směnou o své pozemky přišel a jiné s ohledem na shora uvedené skutečnosti nenabyl, resp. o vlastnické právo k nim přišel.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 15 Co 305/2021-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně, ztotožnil se i s jeho právními názory. Neshledal přitom důvodnou ani námitku žalobce stran překvapivosti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 z důvodu odepření práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud akcentoval, že žalovaný je opakovaně trestán za liknavost žalobce tím, že pozbyl vlastnické právo k předmětným pozemkům a současně i k pozemkům, které dříve vlastnil a které za předmětné pozemky směnil se státem, a to bez jakékoliv náhrady. Přesto byl žalovaný ochoten vzniklou situaci řešit odkoupením předmětných pozemků za tržní cenu, tedy zaplatit za majetek, který již jednou v jeho vlastnictví byl. Na tuto nabídku žalobce nijak nereagoval, stejně jako na další opakované oferty ze strany žalovaného, ačkoliv je zřejmé, že tyto pozemky nemohou mít pro žalobce žádný význam, neboť s ohledem na jejich zastavění čerpací stanicí a obslužnými objekty je nemůže využívat ke své vlastní činnosti.
3. Proti posledně zmiňovanému rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítá, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která zčásti nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a zčásti se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od závěrů dovolacího soudu, jestliže bez ohledu na skutečnost, že žalobce v souladu s dobrými mravy uplatnil svůj nárok na zápis vlastnického práva k dotčeným pozemkům v pořádkové lhůtě podle §8 zákona č. 172/1991 Sb. či až v rámci jejího prodloužení, dovodil, že uplatňování práv z takto získaného vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy. Přitom odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2486/2008. Domnívá se také, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi jím vznesenými námitkami „po pečlivém a komplexním uvážení“. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvého stupně zrušil, a vrátil mu jej k dalšímu řízení.
4. K dovolání se negativně vyjádřil žalovaný, jenž je považuje za nedůvodné a nepřípustné, pročež navrhl jeho odmítnutí.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné.
9. Předně je třeba uvést, že žalobce poněkud zmatečným způsobem vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, jestliže je považuje za přípustné pro řešení otázky, která nebyla v judikatuře dovolacího soudu zodpovězena, přičemž zároveň měl podle jeho názoru odvolací soud touž otázku posoudit v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Tyto dva alternativní důvody přípustnosti dovolání se přitom vzájemně vylučují. Z dalšího obsahu dovolání se však nakonec podává, že dovolatel považuje řešení otázky stran výkonu svého vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy za nesouladné s dosavadní judikaturou dovolacího soudu za situace, kdy své vlastnické právo k dotčeným pozemkům nabyl v souladu s dobrými mravy.
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (dříve §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nyní §2 odst. 3 o. z., k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2480/2019, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017) konsolidovala v názoru, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. jedná se o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5246/2015, jakož i jeho usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Při posuzování daného aspektu sporu přitom dává zákon soudu široký prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem projednávané věci. Judikatura lpí především na patřičně podloženém, jasném a přesvědčivém závěru o rozporu (či souladu) výkonu práva s dobrými mravy, jenž je učiněn na základě komplexního zhodnocení všech rozhodných okolností dané věci (k tomu viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3084/2005, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014, dále pak též nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06).
11. Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016). Právě provázanost nastíněného úsudku soudu se skutkovými zjištěními pak ovšem v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení a ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).
12. Odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu, s přihlédnutím ke konkrétnímu chování účastníků, vzav v úvahu právně významné skutečnosti jak na straně žalobce, tak na straně žalovaného, dospěl k závěru, že jednání dovolatele (jeho požadavek na vydání bezdůvodného obohacení) je za daných okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva. Odvolací soud při svém rozhodování zohlednil skutkové okolnosti posuzovaného případu komplexně, přičemž své úvahy nezaložil toliko na překročení lhůty pro uplatnění řečeného nároku dle §8 zákona č. 172/1991 Sb., kterak namítá žalobce, ale například i na závěru, že žalobce není ochotný vzniklou situaci, kterou zapříčinil právě svou liknavostí, se žalovaným řešit. Závěry odvolacího soudu přitom nelze považovat za nepřiměřené zjištěným skutečnostem, a není možné usuzovat na rozpor rozsudku odvolacího soudu s ustálenou judikaturou soudu Nejvyššího, a tyto námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.
13. Na tomto závěru nemění nic ani argument žalobce, že uplatnění nároku na určení vlastnického práva nemůže být považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jak judikuje Nejvyšší soud, a to již proto, že otázka určení vlastnického práva nebyla předmětem tohoto řízení. Navíc se dovolatel mýlí, dovozuje-li, že došlo-li k nabytí vlastnického práva na jeho straně v souladu s dobrými mravy, pak nemůže být v rozporu s dobrými mravy ani výkon takto nabytého vlastnického práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3419/18, nebo v poměrech nároku na vydání bezdůvodného obohacení rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014).
14. Kritizuje-li dovolatel postup odvolacího soudu, jenž se údajně v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou, vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení, jež se sama o sobě základem přípustnosti dovolání stát nemůže, neboť k procesním pochybením v řízení před soudy nižších stupňů dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží, toliko projednává-li dovolání již z jiného důvodu přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2540/2016, či ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017). Nadto se sluší vyzdvihnout, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně vypořádat s tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Závazek soudu odůvodnit rozhodnutí však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně i s akceptací odpovědi implicitní (srov. mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, nebo jeho usnesení ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 263/2020). Z tohoto hlediska tedy nelze pokládat napadený rozsudek za defektní, neboť v jeho bodech 16 až 18 jsou obsaženy výstižné a komplexní úvahy odvolacího soudu, které se týkají jak žalobcem kritizovaného postupu soudu prvního stupně, tak především závěru o rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak dostatečně podrobné na to, aby bylo možno říci, že obsah žalobcova odvolání byl adekvátně vypořádán.
15. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. K tomu budiž poznamenáno, že důvody vedoucí soudy nižších stupňů k zamítnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení platí pouze „pro tentokrát“, tedy pro nárok žalobce na náhradu za bezdůvodné obohacení ve vztahu k výše uvedenému období. Jinými slovy řečeno, doznají-li okolnosti případu, které vzaly nyní soudy v potaz při úvaze o rozporu žalobcem uplatněného nároku s dobrými mravy, relevantních změn, není důvodnost žalobcem eventuálně uplatněných nároků na náhradu za bezdůvodné obohacení žalovaného získané užíváním předmětných pozemků pro futuro vyloučena.
16. Napadá-li snad dovolatel usnesení odvolacího soudu v nákladových výrocích, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Dle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11 100 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13 794 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu