ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2413.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2413/2022-1309
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) E. P. , narozeného XY, bytem XY, Spolková republika Německo, b) Y. P. , narozené XY, bytem XY, Švédské království, c) J. Ž. , narozeného XY, bytem XY, d) Z. Z. , narozené XY, bytem XY, e) M. T. , narozeného XY, bytem XY, f) J. T. , narozeného XY, bytem XY, g) K. T. , narozené XY, bytem XY, h) K. S. , narozeného XY, bytem XY, i) K. Š. , narozené XY, bytem XY, j) Ligy na ochranu zvířat České republiky , se sídlem v Praze 4, Brechtova 826/20, identifikační číslo osoby: 48137081, k) Sdružení Akhal-Teke.cz v likvidaci , se sídlem v Praze 7, U topíren 860/2, identifikační číslo osoby: 70107734, l) P. K. , narozeného XY, bytem XY, m) J. K. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 18/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2022, č. j. 30 Co 146/2021-1277, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2022, č. j. 30 Co 146/2021-1277, se v části výroku I., v níž byl potvrzen ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. srpna 2021, č. j. 7 C 18/2019-1048, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, a dále ve výrocích o nákladech řízení II., III. a IV. ruší ; současně se v části výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, a dále ve výrocích o nákladech řízení II. a III. ruší rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. srpna 2021, č. j. 7 C 18/2019-1048, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2021, č. j. 7 C 18/2019-1048, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a žalované uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalobcům oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce ve výši 249.324,- Kč a České republice – Okresnímu soudu v Nymburce ve výši 9.192,- Kč (výroky II. a III.).
K odvolání žalobců (výslovně toliko proti výroku II.) i žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2022, č. j. 30 Co 146/2021-1277, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že výměra pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY se v bodě 1. ve výroku formulované smlouvy neuvádí; jinak jej ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení (výroky II. a IV.). Žalované rovněž uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náklady řízení ve výši 9.192,- Kč (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Za nedůvodnou přitom označily námitku promlčení práva na přecenění restitučního nároku vznesenou žalovanou. Konstatovaly rovněž, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, následně doplněné o podání ze dne 19. 7. 2022, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Podotkla, že přecenění restitučních nároků se domáhali pouze někteří žalobci, přičemž jejich nároky žalovaná obratem přecenila. Zdůraznila, že aktivitu oprávněných osob nelze dovozovat z aktivity jiných osob oprávněných z téhož restitučního titulu. Dále má za to, že právo žalobců na přecenění restitučního nároku, o které požádali až žalobou podanou v přítomné věci dne 19. 10. 2017, je promlčeno, neboť lhůta k rozporování výše restitučního nároku činí tři roky od nabytí právní moci správního rozhodnutí o nevydání původních odňatých pozemků, a tudíž tato lhůta uplynula 11. 2. 2016, respektive 30. 9. 2016. Uvedla, že tříletá promlčecí lhůta uběhla i od okamžiku, kdy žalovaná přecenila restituční nárok některých z žalobců a od něhož bylo zřejmé, že žalovaná nad rámec jí provedeného přecenění další plnění žalobcům neposkytne. Nesouhlasí rovněž s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních v celé jejich výměře, neboť je přesvědčena, že u částí těchto pozemků nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát, přičemž poukázala zejména na vymezení částí původních pozemků v příslušných regulačních a zastavovacích plánech jako ploch pro komunikace nebo ploch pro veřejné sady. Vyjadřuje též přesvědčení, že předmětné pozemky nejsou vhodné k převodu oprávněným osobám jako pozemky náhradní. Vyzdvihla, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY má s ohledem na realizaci založení veřejně prospěšného opatření – lokálního biokoridoru „XY“ – v budoucnu plnit především funkci ekologickou, nikoli zemědělskou. Ve vztahu k předmětnému pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY pak namítá, že přes daný pozemek vede kanalizační řad, s nímž je navíc spojen závazek právního předchůdce žalované zřídit k této stavbě věcné břemeno, bude-li uvedený pozemek převeden na třetí osobu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované, pokud jím byly k řešení předestřeny právní otázky ocenění restitučního nároku žalobců, možnosti uspokojování restitučního nároku žalobců při tvrzeném nedostatku jejich součinnosti a liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučního nároku, jakož i promlčitelnosti práva na přecenění restitučního nároku oprávněných osob, není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že někteří žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobců uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení §11a zákona o půdě. Argumentace žalované, že někteří z žalobců o přecenění restitučního nároku neusilovali, a tudíž v tomto směru nebyli aktivní, nemůže obstát, neboť povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Takovému přístupu státu by – vztaženo k poměrům projednávané věci – nepochybně odpovídal stav, kdy žalovaná nebude pasivně u každé oprávněné osoby čekat na její žádost o přecenění, ale sama využije poznatků ke správnému ocenění restitučního nároku podávajících se například z žádostí o přecenění restitučních nároků osob oprávněných z týchž restitučních titulů a k nim přiložených listin a z postupně se vyvíjející judikatury vrcholných soudů (datované již od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, respektive v poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010) čítající v současné době při posuzování problematiky odpovídajícího ocenění odňatého zemědělského pozemku, byl-li určen k zastavění, v případě Nejvyššího soudu již několik desítek rozhodnutí. Pokud pak žalovaná žádosti některých ze žalobců o přecenění restitučního nároku vyhověla toliko částečně (ve vztahu k určitým pozemkům či jejich částem setrvávajíc na zřejmě nesprávně provedené kvantifikaci nároku), výrazným způsobem tím ztěžovala uspokojení restitučního nároku formou účasti žalobců ve veřejných nabídkách. Přehlédnout přitom nelze ani skutkové zjištění odvolacího soudu (skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení je – jak již bylo výše uvedeno – dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat – k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013) o snaze všech žalobců dosáhnout přecenění jejich restitučního nároku. Uplatňovaný restituční nárok tak vzdor aktivitě žalobců zůstává dosud neuspokojen, a to v důsledku lpění žalované na zřejmě nesprávném ocenění nevydaných pozemků (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Závěry odvolacího soudu se nijak neodchylují od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 822/2021), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom buď jednalo o situaci s poměry projednávané věci srovnatelné, v nichž liknavý a svévolný přístup povinné osoby byl založen (jako v projednávané věci) jednak na zdlouhavém procesu uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby a dále na ztěžování postupu při uspokojování restitučního nároku lpěním povinné osoby na zásadně nesprávném ocenění nevydaných pozemků (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015), anebo o případ odlišný, kdy povinná osoba ani přes aktivní přístup osoby oprávněné nenabízela (i se zřetelem k hodnotě neuspokojeného nároků oprávněných osob) náhradní pozemky patřičných kvalitativních a kvantitativních parametrů, a neumožňovala tak uspokojení nároků oprávněných osob v přiměřené lhůtě zásadně předpokládaným postupem (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Situace posuzovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, pak navíc nepřisvědčuje důvodnosti argumentace žalované vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud k dovolání oprávněné osoby v odkazované věci ve světle individuálně daných okolností případu konstatoval neúplnost závěru odvolacího soudu o absenci liknavého, svévolného a diskriminačního přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku osoby oprávněné. V dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, pak byla dovolacím soudem posuzována situace, kdy se oprávněná osoba – na rozdíl od žalobců – veřejných nabídek nezúčastnila a ani jinak neusilovala o saturaci restitučního nároku.
Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srovnej též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srovnej opět rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016).
V poměrech restitučních věcí je nutno zabývat se i tou otázkou, zda vznesením námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněného povinnou osobou nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009).
V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, dále Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (viz §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive §611 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014); k uvedenému dále srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019.
Nepovažoval-li odvolací soud žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku žalobců na vydání náhradních pozemků za důvodnou (pro rozpor s dobrými mravy) v situaci, kdy jejich nárok jest primárně uspokojit formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných dovolatelkou, jež setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků, nikterak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani odvolacím soudem současně nastíněná úvaha stran běhu promlčecí lhůty ve vztahu k restitučnímu nároku žalobců, kterážto pro konkluzi, že posouzení námitky promlčení vznesené povinnou osobou nemůže při jejím poměření s korektivem dobrých mravů vyznít v poměrech projednávané věci ve prospěch žalované, není rozhodující.
Pokud jde o ocenění restitučního nároku žalobců, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že judikatura dovolacího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
Otázka, zda měly dané pozemky charakter pozemků stavebních či zemědělských, je zásadně otázkou skutkovou, nikoliv právní, a jejím prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 346/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3400/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3166/2020). Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je třeba ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem realizace výstavby, nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Z judikatury vážící se k restitučnímu zákonodárství je současně zřejmé i to, že za zastavěné nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srovnej k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020, a dále v něm citovaná rozhodnutí. Přiléhavost proto postrádají výtky žalované rozporující ocenění odňatých pozemků dle PK parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku dle PK parc. č. XY v katastrálním území XY jako pozemků stavebních, jestliže dle skutkových zjištění odvolacího soudu zmíněné pozemky přináležely k areálu určenému k zastavění, respektive funkčně souvisely s územím určeným k zastavění.
Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti předmětných pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
Přisvědčit nelze námitce dovolatelky o nevhodnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k převodu jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) z důvodu existence vedení kanalizačního řadu. V posuzované věci totiž nejsou naplněny podmínky aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., neboť ze zjištěných skutkových okolností vyplynulo, že na požadovaném pozemku již je zřízena technická infrastruktura ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. m) bodu 2. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 183/2006 Sb.“) – kanalizace, přičemž výše citované ustanovení zákona č. 503/2012 Sb. pro takový případ (na pozemku již existující technická infrastruktura) stanoví výjimku ze zákazu převoditelnosti zemědělských pozemků [§6 odst. 1 písm. b), bod 4 zákona č. 503/2012 Sb.]. Rovněž případný závazek právního předchůdce žalované týkající se zatížení sporného pozemku věcným břemenem nepředstavuje okolnost, jež by bránila převodu dotčeného pozemku na žalobce. Věcné břemeno přitom může být k požadovanému pozemku zřízeno i poté, co bude tento pozemek převeden do vlastnictví žalobců.
Přitakat nelze ani výtce dovolatelky, podle níž je k převodu na žalobce nevhodný pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, jelikož žalovaná v dovolání nevymezuje žádné okolnosti, jež by mohly svědčit o dotčení označeného pozemku některou zákonem předpokládanou či judikatorně dovozenou překážkou jeho vydání oprávněným osobám jako pozemku náhradního.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ovšem zakládá námitka žalované o nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (otázka „vhodnosti“ pozemku, jenž žalobci nárokují k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky převoditelnosti pozemku dotčeného dle územně plánovací dokumentace veřejně prospěšným opatřením již formulovala a odůvodnila závěr, že i v případě, že takový pozemek není dotčen omezením převoditelnosti [dle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2019, nebylo lze převádět „zemědělské pozemky určené podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření“], je třeba objasnit, o jaká veřejně prospěšná opatření vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci jde, zda i přes navrhovaná opatření je tento pozemek zemědělsky obhospodařován, zda zamýšlená opatření brání (či nikoliv) jeho dalšímu obhospodařování, jakož i okolnost, zda by byl dán důvod k vyvlastnění (omezení) vlastnického práva k tomuto pozemku a zda by standard ochrany přírody a krajiny odpovídající zákonu mohl být zajištěn i jinak (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2445/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3122/2021).
Závěr odvolacího soudu, že restituční nárok žalobců lze vzdor realizovanému založení veřejně prospěšného opatření – lokálního biokoridoru „XY“ – uspokojit i převodem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (že jde o pozemek k danému účelu vhodný, jehož převodu do vlastnictví oprávněných osob nebrání žádná překážka), odůvodněný toliko konstatováním, že lokální biokoridor není národní přírodní památkou, národní přírodní rezervací či národním parkem, lze označit za přinejmenším předčasný, a tudíž nesprávný. Odvolací soud totiž nezkoumal, zda uvedené opatření se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci brání zemědělskému obhospodařování nárokovaného pozemku, zda by bylo lze za tímto účelem ve smyslu ustanovení §170 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb. vyvlastnit vlastnické právo k nárokovanému pozemku či zda by cíle sledované realizací tohoto opatření bylo možno zajistit i jinak.
V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v části věcného výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, včetně akcesorických výroků o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení, zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v části výroku I. – ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – a v akcesorických nákladových výrocích i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu (uspokojování restitučního nároku oprávněných osob na vydání náhradních pozemků žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku aktivity oprávněných osob, liknavost a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku, ocenění restitučního nároku oprávněných osob, promlčení nároku oprávněných osob na vydání náhradních pozemků, „vhodnost“ pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k převodu oprávněným osobám jako pozemků náhradních dle zákona o půdě) není dovolání přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu