ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3207.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3207/2021-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce R. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované: TJ Lokomotiva Žatec z. s., IČ 49120247, se sídlem v Žatci, U Hřiště 554, zastoupená JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/ 4, o zaplacení 91 938 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 112/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2021, č. j. 11 Co 174/2020-334, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 147 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 11 Co 174/2020-334, rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále jen „soud prvního stupně) ze dne 30. 6. 2020, č. j. 1 C 112/2017-301, potvrdil ve výrocích I., III. a IV., jimiž byla žaloba o zaplacení 91 938 Kč s příslušenstvím zamítnuta a bylo rozhodnuto o vrácení části složené zálohy žalované a o náhradě nákladů řízení státu (výrok I. a/ rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. b/ rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda při určování výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalované bezesmluvním užíváním pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v žalobcově vlastnictví neměl být zohledněn též komerční způsob jeho využití (provozování lyžařského areálu). Mínil, že se odvolací soud, zohledňuje toliko zemědělské využití pozemku, při řešení nadnesené otázky odchýlil od ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 10. 06. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017, či ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, a další. Kladl dále otázku, zda soudní rozhodnutí o ochraně rušené držby představuje důkazní prostředek způsobilý prokázat užívání předmětného pozemku žalovanou.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Prostřednictvím dovolatelem kladené otázky, zda výše vzniklého bezdůvodného obohacení má zohledňovat komerční způsob využití sporného pozemku (k provozování lyžařského areálu), ovšem na přípustnost dovolání usuzovat nelze, neboť odvolací soud své konkluze o výši vzniklého bezdůvodného obohacení, vycházeje ze závěrů revizního znaleckého posudku Miroslava Maťátka ze dne 17. 8. 2019, č. 93-6955-2019, v souladu s dovolatelem upřednostňovaným řešením založil mimo jiné i na zjištění, že pozemek je po část roku využíván jako součást lyžařského areálu (se zřetelem ke komerční využitelnosti pozemku znalec navýšil jeho cenový koeficient).
Kritika závěrů odvolacího soudu o výši vzniklého bezdůvodného obohacení (založených na charakteru pozemku a způsobech jeho využití a opírajících se o výsledky znaleckého posouzení) či době, po níž je pozemek žalovanou bezesmluvně užíván (viz výtky stran hodnocení důkazu soudním rozhodnutím o ochraně rušené držby), představuje pak zjevně polemiku se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené výtky tudíž přípustnost dovolání taktéž nezakládají.
Odvolací soud se ostatně ustálené judikatuře dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil, jestliže při posuzování vypracovaného revizního znaleckého posudku hodnotil jeho přesvědčivost co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zkoumal, zda posudek má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a zda nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Byl přitom pamětliv toho, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit – to však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít; má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019).
Závěry odvolacího soudu konečně korespondují i těm judikatorním konkluzím, dle nichž se peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu poměřuje (zpravidla) obvyklou výší nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, nebo ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se pak neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li však porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Absenci komparativního materiálu je pak zapotřebí též přizpůsobit kritéria obvyklé ceny a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013).
Z výše uvedeného je pak zřejmé, že soudy nižších stupňů – vzdor výtkám
dovolatele – svými závěry korespondujícími právní úpravě i ustálené judikatuře dovolacího soudu do jeho ústavně zakotveného práva na ochranu vlastnického práva (čl. 11 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod) nikterak nezasáhly.
Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalované, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 4 780 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 6 147 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu