ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.376.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 376/2022-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, za účasti městské části Praha 4 , identifikační číslo osoby 000 63 584, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 227/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 11 Co 220/2021-295, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastníci ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem I., byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 2. 2021, č. j. 11 C 227/2018-222, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 4. 2021, č. j. 11 C 227/2018-243, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že pozemky p. č. 346/1, p. č. 346/29, p. č. 346/30, p. č. 346/31, p. č. 346/32, p. č. 346/33, p. č. 346/34, p. č. 346/35, p. č. 346/36, p. č. 346/37, p. č. 346/38, p. č. 346/39, p. č. 346/40, p. č. 346/41, p. č. 346/42, p. č. 346/43, p. č. 347, p. č. 552, p. č. 1402 a p. č. 1582 v k. ú. Braník jsou ve výlučném vlastnictví České republiky a v příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu; výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o řešení otázky, která organizační složka státu je příslušná hospodařit s předmětnými pozemky (zdali je takovou složkou Stání pozemkový úřad) a zda je žalobkyně věcně legitimována k podání žaloby o určení vlastnického práva státu. Namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku, patří-li předmětné pozemky do zemědělského půdního fondu a jsou-li tak podřaditelné ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
3. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále i jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), jednající pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. K dovolatelkou formulované otázce, vztahuje-li se na předmětné pozemky zákon č. 229/1991 Sb. (§1 odst. 1 písm. a/), potažmo k určení organizační složky státu příslušné hospodařit s předmětnými pozemky, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. se vyhledávají dva znaky: jednak takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální) a jednak v evidenci (katastru) nemovitostí je označen druhem kultury uvedeným v ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy“ (k tomu dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94). Této judikatorní linie se přidržuje i recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež nadto akcentuje právě onen znak materiální (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017).
9. Problematika konkrétního naplňování materiálního znaku k zařazení pozemku do zemědělského půdního fondu (zda jde o pozemek zemědělsky obhospodařovaný) je pak otázkou skutkového zjištění (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 863/2018), jež nelze úspěšně zpochybnit dovoláním. Skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. K závaznosti rozhodnutí správního orgánu o tom, zda jde o nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě (§17 zákona č. 229/1991 Sb.), lze pak také odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1163/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1023/2021), jíž se současně připomíná, že ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak. O stejnou věc rozhodnutou (závazně) mezi účastníky řízení pak může jít toliko za předpokladu totožného obsazení sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3516/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 408/2009).
11. Vyšel-li tedy odvolací soud ze zjištění, že v případě předmětných pozemků (situovaných v městské zástavbě, bezprostředně přiléhajících k obytným budovám) nelze jakkoliv uvažovati o jejich zemědělském využití, tedy že není naplněn materiální znak pro jejich zařazení do zemědělského původního fondu [a nejde tudíž o pozemky spadající do působnosti zákona č. 229/1991 Sb., jež byly ve správě Pozemkového fondu České republiky a s nimiž byl by tak nyní příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad; §4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.], nikterak se tím od výše nastíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (a rozhodnutí není v rozporu ani s těmi rozhodnutími dovolacího soudu, jimiž byly ve skutkově odlišných věcech aprobovány konkluze soudů nižších stupňů o zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu, taktéž evidovaného jako zahrada, ovšem s potencialitou zemědělského využití).
12. Spatřuje-li pak dovolatelka přípustnost dovolání i v tom, že odvolací soud nesprávně a v rozporu se závěry konstantní judikatury posoudil otázku věcné legitimace v daném sporu o určení vlastnického práva, přehlíží, že takové závěry odvolací soud neučinil (v tomto směru posouzení soudu prvního stupně revidoval) a své rozhodnutí založil na závěru o nedůvodnosti podané žaloby na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům (s požadavkem na deklarování příslušnosti hospodaření k nim); proti tomuto naposled uvedenému závěru dovolatelka žádnou dovolací argumentaci (natuž tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř.) nevznáší.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v kontradikci ani k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, ústavní stížnost proti němuž podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1200/09, uveřejněným pod číslem 64/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), s tím, že soud je v občanskému soudním řízení povinen zjistit, která z organizačních složek státu je příslušná vystupovat v konkrétní věci za stát a s touto složkou jednat, kdy případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. 22 Cdo 1452/2005).
14. Ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlédne, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady řízení (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem a přípustnost dovolání – bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, jež byla by odvolacím soudem řešena napadeným rozhodnutím – přípustnost dovolání založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5963/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1840/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1517/2019).
15. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) naplněny nejsou [prostřednictvím otázek, jež se z dovolání podávají, nelze dospět k závěru, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně že závisí na otázkách v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených nebo dovolacím soudem rozhodovaných rozdílně, anebo že jsou dány důvody pro jiné posouzení otázek v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených].
16. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li dovolatelka, že rozsudek odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, tedy i v této části výroku I., kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i v části výroku o nákladech řízení a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
18. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného a vedlejší účastnice vzniklé podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jimi zvolených zástupců z řad advokátů nelze v tomto konkrétním případně považovat za účelně vynaložené (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu