ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.685.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 685/2022-127
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti: 1) M. H. , narozen XY, bytem XY, Nový Zéland, 2) S. R. H. , narozen XY, bytem XY, Nový Zéland, oba zastoupeni JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 248/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 29 Co 330/2021-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 29 Co 330/2021-97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. července 2021, č. j. 11 C 248/2019-68, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 7. 2021, č. j. 11 C 248/2019-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu, ze dne 23. 9. 2019, č. j. PÚ 1854/01/26, tak, že další účastníci řízení (každý v rozsahu ideálního podílu 2/75) nejsou spoluvlastníky pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit dalším účastníkům řízení k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 25.458,40 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 29 Co 330/2021-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit dalším účastníkům řízení k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 12.729,20 Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu, ze dne 23. 9. 2019, č. j. PÚ 1854/01/26, jehož nahrazení se žalobce domáhal, byl vydán ideální spoluvlastnický podíl ve výši 2/75 na předmětných pozemcích každému z dalších účastníků řízení jakožto osobám oprávněným ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 písm. c) ve spojení s ustanovením §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání podílů na předmětných pozemcích brání překážka ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Soudy nižších instancí shledaly, že předmětné pozemky nebyly v době jejich odnětí státem ani ke dni rozhodování o restitučním nároku oprávněných osob zastavěny. Odvolací soud nadto konstatoval, že předmětné pozemky, které se nachází v souvislém pásu dalších v restituci již vydaných pozemků, nejsou užívány jako veřejný statek, ba naopak jejich individuální využití není vyloučeno. S poukazem na prioritu naturální restituce odňatých pozemků proto odvolací soud – ve shodě se závěrem soudu prvního stupně – potvrdil zamítavé věcné prvostupňové rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími) při řešení otázky, zda vydání spoluvlastnických podílů na předmětných pozemcích oprávněným osobám brání překážka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Namítá, že skutková zjištění a právní závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Zdůrazňuje, že odvolací soud provedl svévolné hodnocení důkazů související se závěrem o „nezastavěnosti“ předmětných pozemků. Dle mínění dovolatele je z předložených důkazů zjevné, že předmětné pozemky, které byly již v době jejich přechodu na stát součástí městské zástavby a do budoucna neměly být zemědělsky obhospodařovány, jsou funkčně spjaty s okolní bytovou výstavbou. Ke dni účinnosti zákona o půdě se pak dle názoru dovolatele nárokované pozemky staly součástí veřejného statku, a tudíž vydáním daných spoluvlastnických podílů by oprávněným osobám vzniklo toliko tzv. holé vlastnictví, což se příčí účelu restitucí. Má za to, že vydání nárokovaných podílů na předmětných pozemcích oprávněným osobám není vhodné rovněž proto, že předmětné pozemky nelze s ohledem na jejich veřejné užívání zemědělsky obhospodařovat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Další účastníci řízení ve svém vyjádření označili rozsudek odvolacího soudu za správný. Zdůraznili, že v dovolání zmiňovaná judikatura dovolacího soudu, s níž má být dle názoru žalobce napadené rozhodnutí v rozporu, není přiléhavá, jelikož nezohledňuje specifika přítomné kauzy. Uvedli rovněž, že žalobce neoznačil důkazy, jež by svědčily pro závěry o zastavěnosti předmětných pozemků, jejich užívání jako veřejného statku nebo pro vznik holého vlastnictví oprávněných osob v důsledku jejich vydání. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky „zastavěnosti“ pozemků coby podmínky pro nevydání pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě; při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Aktuální rozhodovací praxe se přiklání k hledání rozumné proporce mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Primárního účelu zákona o půdě, jímž je zmírnění následků majetkových křivd, nelze totiž dosáhnout vydáním pozemků trvale užívaných veřejností (a k tomuto účelu upravených, resp. zastavěných), jejichž individuální využití oprávněnou osobou by bylo značně omezené či zcela nemožné – uvedené je typické v případě veřejné zeleně a různých druhů obslužných komunikací. Takový stav by byl naopak v rozporu s účelem restitucí. Proto lze dle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu pod výluku z restituce ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podřadit i – v zákoně přímo neuvedenou – situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vyprázdněné vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; jedná se zvláště o případy, kdy jsou nárokované nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupříkladu dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), a vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1189/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 2062/21 (uvedené usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost a jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ; dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3262/2021, jakož i další rozhodnutí v nich odkazovaná].
Se zřetelem na právě připomenuté konkluze ustavené judikaturou Nejvyššího soudu sluší se konstatovat, že závěr rozsudku odvolacího soudu o absenci překážky vydání předmětných pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě neobstojí, jestliže se odvolací soud důsledně nezabýval hlediskem využitelnosti pozemků oprávněnými osobami, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřenému v ustanovení §1 zákona o půdě, a nevzal v úvahu veřejný zájem (jsou-li pozemky zatíženy veřejným užíváním). Zjištění, zda určitý pozemek je veřejným statkem, musí být učiněno s ohledem na individuální poměry konkrétní projednávané věci ke každému z nárokovaných pozemků, a to ke dni účinnosti zákona o půdě. Nelze přitom přehlédnout, že odvolací soud se nikterak nevypořádal s námitkou žalobce, jež by mohla vést k závěru o přináležitosti předmětných pozemků k veřejnému prostranství, a to že předmětné pozemky se v územním plánu platném ke dni účinnosti zákona o půdě nacházely v ploše s funkčním využitím N – sport, branná výchova, rekreace a E – rodinné domky a vilová zástavba, respektive ZMK – zeleň městská a krajinná dle aktuálního územního plánu. Argumentuje-li odvolací soud skutečností, že spoluvlastnické podíly na předmětných pozemcích, jakož i okolní pozemky, byly v jiných restitučních řízeních již vydány, je třeba akcentovat změnu v rozhodovací praxi dovolacího soudu i Ústavního soudu reflektovanou mimo jiné výše citovanými rozhodnutími. Není přitom pochyb o tom, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikatorních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In: Právní rozhledy , č. 6/2011, s. 191-197). V posuzované věci však nejde o výjimečný případ, kdy by bylo namístě ke změně rozhodovací praxe nepřihlédnout, jestliže rozhodovací praxe byla v uvedeném směru ustálená již několik let před zahájením řízení u soudu prvního stupně i před rozhodnutím správního orgánu.
Sluší se též připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva má oprávněná osoba právo na náhradu (srovnej §11 odst. 2,
§11a, §16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků nemůže oprávněná osoba své vlastnické právo plně realizovat, což v řadě případů vede jenom ke sporům ohledně poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
V rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu se pak odvolací soud důsledně nezabýval ani případnou překážkou naturální restituce ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě spočívající ve funkční souvislosti pozemků se stavbami. Za pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek je nutno považovat jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, a ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Je tedy třeba vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017).
Právní posouzení věci odvolacím soudem [jde-li o otázku, zda vydání podílů na předmětných pozemcích brání překážka ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] je tedy neúplné, a tudíž nesprávné, pročež uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
S ohledem na přípustnost dovolání žalobce se Nejvyšší soud zabýval též tím, zda řízení nebylo postiženo vadami ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Konstatoval-li odvolací soud, že nebyla prokázána tvrzení žalobce, že předmětné pozemky tvoří součást veřejného statku anebo plní nezastupitelnou funkci z hlediska přilehlé bytové výstavby, aniž by se žalobci ze strany nalézacích soudů dostalo poučení dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu v případech hrozícího neúspěchu účastníka řízení ve věci, byl-li by tento neúspěch důsledkem neunesení některé z procesních povinností, povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní, popřípadě obou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). V projednávané věci byl však žalobce soudem prvního stupně poučen dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. toliko stran zastavěnosti předmětných pozemků, aniž by ovšem bylo z hlediska splnění poučovací povinnosti soudy nižších stupňů reflektováno opakované tvrzení žalobce (poprvé se objevující již v žalobě), že předmětné pozemky představují veřejný statek, jenž svou povahou vylučuje, aby k nim mohli žalobci vykonávat vlastnické právo, tedy je i užívat způsobem odpovídajícím účelu restitucí.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu