ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1034.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1034/2022-762
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání, které podal obviněný K. G., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 7 To 79/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 26/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. G. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 9 T 26/2021, byl obviněný K. G. uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 114/2020 Sb., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jakožto zaměstnanec společnosti N., v přesně neustanovené době v období od 2. 1. 2013 do 30. 4. 2015 odcizil z výrobního závodu společnosti N. na adrese XY - XY finální výrobky zn. L., popřípadě komponenty na výrobu holí zn. L., a to tak, že tyto vynesl vícero způsoby z prostor výrobního závodu, zejména přehozením přes plot areálu, kdy takto odcizené finální výrobky zn. L. a výrobky zkompletované z odcizených komponent následně prodával prostřednictvím inzerátů v síti internet, a to za částku odpovídající nejvýše ˝ oficiální prodejní ceny, kdy takto u činil minimálně v případech popsaných v bodech 1. - 52. výroku o vině, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti N., IČO: XY, škodu za jednání pod body 15, 18, 20, 24, 26, 29, 35, 37, 39, 40, 42, 43, 45 a 48 ve výši 44.410 Kč a za jednání pod body 1 – 14, 16, 17, 19, 21 – 23, 25, 27, 28, 30 – 34, 36, 38, 41, 44, 46, 47, 49 – 52 ve výši nejméně 553.844,- Kč, celkem nejméně ve výši 598.254,- Kč .
Za to byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2021 byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých možností a schopností nahradil škodu způsobenou trestným činem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti N., IČO XY, (dále jen „společnost N.) částku ve výši 543.254 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost N. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 9 T 26/2021, podal obviněný odvolání do všech jeho výroků.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 7 To 79/2022 , a to tak, že k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jakožto zaměstnanec společnosti N., v přesně neustanovené době v období od 2. 1. 2013 do 30. 4. 2015 odcizil z výrobního závodu společnosti N. na adrese XY - XY finální výrobky zn. L., popřípadě komponenty na výrobu holí zn. L., a to tak, že tyto vynesl vícero způsoby z prostor výrobního závodu, zejména přehozením přes plot areálu, kdy takto odcizené finální výrobky zn. L. a výrobky zkompletované z odcizených komponent následně prodával prostřednictvím inzerátů v síti internet, a to za částku odpovídající nejvýše ˝ oficiální prodejní ceny, kdy takto u činil minimálně v případech popsaných pod body 1. – 52. výroku o vině, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti N. škodu za jednání pod body 15, 18, 20, 24, 26, 29, 35, 37, 39, 40, 42, 43, 45 a 48 ve výši 44.410 Kč a za jednání pod body 1 – 14, 16, 17, 19, 21 – 23, 25, 27, 28, 30 – 34, 36, 38, 41, 44, 46, 47, 49 – 52 ve výši nejméně 277.321Kč, celkem nejméně ve výši 321.731Kč.
Za to byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých možností a schopností nahradil škodu způsobenou trestným činem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti N. částku ve výši 266.731 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost N. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 7 To 79/2022, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (na č. l. 748-750), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Obviněný v podaném dovolání namítl, že v dané věci nebylo provedeno dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., tedy tak, aby o zjištěném skutkovém stavu nebylo důvodných pochybností. Pokud soud uvedl, že byly provedeny všechny reálně dostupné důkazy, je zjevné, že nebyly provedeny všechny důkazy, což samo o sobě vzbuzuje pochybnosti o jeho vině v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dále obviněný namítl, že nebyly provedeny důvodně navrhované důkazy, a to účetní doklady společnosti N. Bez účetních dokladů společnosti N. nelze dospět k závěru, že něco bylo odcizeno, resp. zda byla předmětná věc ve vlastnictví společnosti a zda došlo ke zmenšení počtu předmětů ve vlastnictví společnosti, natož kdo jí měl odejmout z její dispozice. Skutková zjištění soudů jsou proto v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Rovněž brojil proti kvalifikaci svého jednání jako trestného činu krádeže, neboť skutková podstata tohoto trestného činu nebyla podle jeho názoru naplněna, a to konkrétně ve znaku odcizení cizí věci, neboť nebylo prokázáno, že by společnosti N. chybělo cokoliv náležející do jejího vlastnictví.
Dále vyslovil obviněný nesouhlas se závěrem obsaženým v bodě 4. rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud přisvědčil nalézacímu soudu, že s ohledem na množství zaslaných dobírek není možné, aby věci v takovém rozsahu získal legálně. Uvedený závěr totiž nevychází ze zjištěné důkazní situace, ale pouze z ničím nepodložené úvahy ve vztahu k množství zasílaných dobírek a době jejich odeslání. Takováto úvaha nemůže být dostatečným podkladem pro závěr o jeho vině. Čas odeslání zásilek nevypovídá ničeho o tom, kdy bylo odeslané zboží získáno, natož jak bylo nabyto. Pro prokázání trestného činu krádeže je nutné prokázat aktivní jednání obviněného, což se však v posuzovaném případě nestalo.
Ze shora uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 812/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a shrnula námitky obviněného, podotkla, že námitky uplatněné v dovolání uplatňuje obviněný již od samotného počátku trestního řízení, kdy se jimi odpovídajícím způsobem zabývaly nalézací i odvolací soud. Dále je podle státní zástupkyně možno odmítnout tvrzení obviněného o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj vyvozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky vznesené obviněným kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně se plně ztotožnila s konstatováním odvolacího soudu, že ačkoliv v celé řadě případů nebyl zjištěn druh a množství zasílaného zboží, tak bylo svědeckými výpověďmi doloženo, že se jednalo o zboží odcizené z výrobního závodu společnosti N. Obhajobou obviněného se podrobně zabýval nalézací soud a považoval ji za vyvrácenou, neboť vzhledem k množství zboží v dobírkách bylo vyloučeno, aby jej získal legálně. Právní kvalifikaci jednání obviněného státní zástupkyně ve svém vyjádření označila s ohledem na stabilizovaná skutková zjištění za zcela přiléhavou.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř. ] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 7 To 79/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. G. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Obviněný však poukazuje na to, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz účetními doklady společnosti N., kteroužto námitku by bylo možno v obecné rovině vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Z obsahu spisového materiálu se podává, že návrh na provedení zmíněného důkazu nebyl v rámci řízení výslovně vznesen. Obhájce obviněného navrhl doplnění dokazování toliko vyžádáním účetních dokladů stran nákupu zboží zaměstnanci, a to při prvním hlavním líčení dne 16. 6. 2021 (protokol o hlavním líčení ze dne 16. 6. 2021 na č. l. 593- 597). Z protokolů o hlavních líčení ze dne 23. 9. 2021 (č. l. 616-629) a ze dne 29. 11. 2021 (č. l. 669a až 669h) se podává, že obhájce ani obviněný v rámci těchto hlavních líčení neučinili žádné další návrhy na doplnění dokazování, a to ani k opakované výslovné výzvě soudu. Po provedení listinných důkazů v hlavním líčení dne 2. 12. 2021, včetně evidence předložené obviněným a přehledu zboží zakoupeného zaměstnanci poskytnutého společností N., již obviněný žádné další návrhy na doplnění dokazování v jakémkoliv směru neuplatnil (č. l. 679-687). Obviněný se toliko v rámci tohoto hlavního líčení vyjádřil k provedeným listinným důkazům, kdy uvedl, že „ my jsme se už vyjadřovali předtím, že ten spis není úplnej, i když jsou tady vedeny zmetkové hole nebo jak je to tam vedený jako různej odpad, protože v x případech jsem si vezl z práce sudy, které jsem měl na předpis, ten papírek jsem měl, už ho nemám. “ Uvedené hodnocení lze stěží vnímat jako regulérní důkazní návrh, o kterém by bylo potřebné rozhodnout. Ani v rámci podaného odvolání (č. l. 711) či jeho doplnění (č. 713-715) nebyl takový návrh učiněn, stejně jako nebylo v tomto směru navrhováno doplnění dokazování v rámci veřejného zasedání dne 29. 6. 2022 (č. l. 723-725). Ačkoli tedy obviněný v rámci podaného dovolání uvádí, že navrhoval provedení důkazu účetními materiály společnosti N. (aniž by tyto blíže specifikoval), nemá tato námitka oporu ve spisovém materiálu.
Obviněný zejména brojil proti skutkovým závěrům vyplývajícím z dokazování realizovaném nalézacím soudem, a dále uplatnil námitku stran výše způsobené škody aprobovaného soudem odvolacím. Podle jeho přesvědčení z provedených důkazů nelze dovodit, že by společnosti N. něco ubylo na jejím majetku, natož aby bylo prokázáno, kdo za tímto úbytkem stál. Takto formulovanou námitku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jakožto námitku tzv. extrémního nesouladu, tedy, že ve věci učiněná skutková zjištění nemají návaznost na obsah provedeného dokazování.
Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů je však třeba shledat v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Tachově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky obviněný uplatňuje již od samotného počátku trestního řízení. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. V bodech 3. - 22. odůvodnění rozsudku rekapituloval ve věci provedené důkazy a jejich obsah. V bodech 23. - 29. uvedl, ze kterých důkazů vycházel při ustálení skutkového stavu, kdy s ohledem na argumentaci obviněného vysvětlil, jakým svědkům uvěřil a jakým nikoliv, a proč neuvěřil skutkové verzi prezentované obviněným. V bodě 30. pak shrnul své skutkové závěry, které z obsahu provedených důkazů dovodil. Pečlivě se přitom věnoval hodnocení veškerých důkazů, a to jak hodnocení velkého množství výpovědí (jak z řad zaměstnanců poškozené společnosti, tak i svědků, kterým obviněný odcizené zboží prodával), tak důkazů listinných. Z těch je vhodné poukázat zejména na trestní oznámení poškozené společnosti N., protokoly o domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků, včetně fotodokumentace u obviněného a v penzionu D. provozovaného svědkem J. M., poštovní dobírkové poukázky typu C a obrazové dokumentace zboží zakoupeného od obviněného. Z provedeného dokazování bylo postaveno na jisto, že společnost N., jejímž byl obviněný v předmětném období zaměstnancem, vyráběla sportovní hole a jiné sportovní výrobky zn. L. Tyto výrobky pak obviněný inzeroval na internetu a prostřednictvím dobírky prodával v období od 2. 1. 2013 do 30. 4. 2015. Ačkoliv od poškozené společnosti N. mohl legálně získat pouze velmi malou část těchto věcí (hůlky a další vybavení nalezené při prohlídce u něj doma nalézací soud považoval in dubio pro reo za legálně získané, zakoupené jím samotným či svědky L., U. a M.). Za legálně získané vzhledem k objemu tohoto zboží však nelze považovat hůlky a další vybavení zn. L. nalezené při domovní prohlídce u svědka J. M. či zboží prostřednictví dobírek zaslané ostatním „klientům“ obviněného. Úvaze nalézacího soudu, plně aprobované soudem odvolacím, že není možné, aby uvedené věci byly získány jiným než nelegálním způsobem, nelze než přisvědčit. V tomto ohledu je možné poukázat na zjištění nalézacího soudu, který zdůraznil ve vztahu k tvrzení obviněného, že „ nebylo například možné, aby si svědek ze zmetků z výroby smontoval hole, dal je do originálního balení a opatřil i visačkami“ . Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného pouze dodává, že z provedeného dokazování vyplynulo, že uvedené zboží bylo možno získat legálně pouze koupí za sníženou cenu v rámci zaměstnaneckého benefitu nebo koupí za plnou cenu jakožto řadový spotřebitel. Výhodné podmínky pro zaměstnance však byly limitovány jednak maximálním počtem výrobků a jednak podmíněny souhlasem vedení. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že množství zboží, jež obviněný prodal, rozhodně nemohl získat v daném časovém úseku legálně. Pro ilustraci, při nejvýše polovičních cenách, za něž obviněný zboží nabízel, jen v roce 2013 (skutky pod body 1. – 23. výroku o vině) zaslal na dobírku zboží v hodnotě přinejmenším 203.594 Kč. Vzhledem k částce, za kterou dané zboží nabízel je vyloučena druhá varianta legálního pořízení předmětných věcí.
Je možno konstatovat, že nalézací soud provedl hodnocení provedených důkazů, a to nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své úvahy řádně a pečlivě odůvodnil, kdy se současně vypořádal i s verzí skutkového stavu tak, jak ji podal obviněný a zdůvodnil zcela dostačujícím způsobem, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi, kdy je možné ve stručnosti odkázat na body 29. - 30. odůvodnění jeho rozsudku. Soud v žádném případě neopomněl obhajobu obviněného, který od počátku trestního řízení setrvával na svém tvrzení, že zboží neodcizil a získal je legálně. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem nalézacím i uplatněnou právní kvalifikací ztotožnil až na otázku posouzení výše způsobené škody, což se stalo podkladem pro zrušení rozsudku nalézacího soudu. Zároveň však v bodě 4. svého rozsudku konstatoval, že okresní soud procesně správným způsobem provedl všechny potřebné a reálně dostupné důkazy, které také v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., pokud jde o skutková zjištění, hodnotil. Ve stejném bodě konstatoval, že se s hodnocením důkazů nalézacím soudem ztotožnil, a na jeho závěry odkázal. V bodě 6. svého rozsudku se pak odvolací soud ztotožnil i s právní kvalifikací jednání obviněného jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, která se nezměnila ani s ohledem na odlišné závěry odvolacího soudu o výši způsobené škody.
Jako procesní námitku nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů je nutno vyhodnotit námitku stran porušení zásady in dubio pro reo .
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo , neboť měl za to, že v situaci, kdy je možno dospět k více skutkovým verzím a reálnými pochybnostmi o jeho vině měl být dán prostor k uplatnění těchto zásad.
K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy zpochybnil naplnění objektivní stránky přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to odcizení cizí věci.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
K obviněným namítanému pochybení spočívající v mylném závěru o naplnění objektivní stránky přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znaku odcizení cizí věci Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka byla odůvodněna výlučně polemikou se skutkovými závěry vzešlými z provedeného dokazování, tedy způsobem, pro který ji není možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b ods. 1 písm. h) tr. ř.
Ve stručnosti přesto Nejvyšší soud uvádí, že právnímu hodnocení jednání obviněného ze strany soudů nižších stupňů nelze ničeho vytknout. Trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem větší škodu.
Objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci . Rozhodující je faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci (vlastník, nájemce, vypůjčitel, schovatel, dopravce, zástavní věřitel, ale i předchozí zloděj atd.).
Cizí věcí v případě krádeže se rozumí jen movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Přisvojení znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1976-1984).
S ohledem na stabilizovaná skutková zjištění, jimiž je Nejvyšší soud při svém posouzení vázán, je nutné přisvědčit právní kvalifikaci jednání obviněného užité nalézacím (body 33. -35. odůvodnění rozsudku) i odvolacím soudem (bod 6. odůvodnění), tedy jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jak je již zmíněno výše, obviněný svým jednáním odňal výrobky z dispozice společnosti N. v době, kdy pracoval v jejím výrobním závodu. V průběhu let 2013 - 2015 tyto prodával na internetu a následně prostřednictvím dobírek zasílal, a to včetně originálního balení a visaček, kdy vzhledem k množství uvedeného zboží bylo vyloučeno, aby předmětné sportovní vybavení získal jinak než právě faktickým odnětím daného zboží z dispozice jejich výrobce a vlastníka, poškozené společnosti N. Výše škody zjištěná nalézacím soudem a posléze korigovaná odvolacím soudem přesahuje i při pouhém sečtení hodnoty zaslaných dobírek hranici větší škody ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného K. G. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu