ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1337.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1337/2022-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce P. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií 500/0, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 118/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, č. j. 17 Co 258/2021-292, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 26 C 118/2017-247, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 307 448,90 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), žalobu o zaplacení částky 1 767 880,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku), zamítl požadavek na konstatování porušení práva (výroky III a IV rozsudku) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 68 504,60 Kč (výrok V rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků v jeho výroku I změnil jen ohledně příslušenství, jinak jej ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 68 504,60 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání a za nezákonné odsouzení ve výši 1 850 000 Kč (1 100 000 Kč za trestní stíhání a 750 000 Kč za odsouzení), které bylo vedeno u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) pod sp. zn. 6 T 11/2013 (dále jen „posuzované řízení“). Z důvodu, že s ním i po 30. 5. 2016 bylo krajským soudem jednáno jako s obviněným, žádal náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Za nemajetkovou újmu za trvání vazby žádal 425 000 Kč (5 000 Kč za den vazby). Celkově tak na zadostiučinění za nemajetkovou újmu požadoval žalobce 2 325 000 Kč. Dále požadoval náhradu škody ve výši 129 133,69 Kč za náklady obhajoby, 20 070,32 Kč za cestovné k soudům, k jiným úřadům a k advokátům, 10 000 Kč za poštovné a kopírovací služby, 2 297 Kč za pokutu za nezaplacení povinného ručení, 1 200 Kč za poplatek za přihlášení loveckých zbraní, 600 Kč za cestovné členů rodiny, 24 000 Kč jako úrok 4 % z částky 150 000 Kč, kterou v důsledku trestního stíhání nevložil na spořící účet. Požadoval rovněž konstatování, že neoprávněným vzetím do vazby bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu a dále konstatování, že v posuzovaném řízení došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku na úhradu za cestovné k soudům, k jiným úřadům a k advokátům ve výši 20 070,32 Kč, o částce 10 000 Kč za poštovné a kopírovací služby, 2 297 Kč za pokutu za nezaplacení povinného ručení, 1 200 Kč za poplatek za přihlášení loveckých zbraní, 600 Kč za cestovné členů rodiny, a v částce 24 000 Kč jako úrok 4 % z částky 150 000 Kč, kterou žalobce v důsledku trestního stíhání nevložil na spořicí účet. Nejvyšší soud se tak dále zabýval podaným dovoláním ohledně dalších nároků, které, co do své hodnoty (ratione valoris) , nebyly objektivně z dovolacího přezkumu na základě zákona bez dalšího vyloučeny.
Námitky v dovolání specifikované jako otázka 1) (že orgány činné v trestním řízení v posuzované věci jednaly vůči žalobci excesivně) představují kritiku správnosti a úplnosti skutkových závěrů odvolacího soudu. Nevystihují přitom jediný způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popř. zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Excesivnost jednání orgánů činných v trestním řízení se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani v náznaku nepodává (srov. např. odst. 9 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud naopak připomenul, že to byl žalobce, který se jal vyzbrojen střelnými zbraněmi jít řešit rodinné spory své dcery a jejího manžela, když věděl, že se bude jednat o vyhrocenou situaci (odst. 66 rozsudku odvolacího soudu). Některé další okolnosti, které žalobce podle obsahu dovolání subjektivně vnímá jako „nelidské a ponižující“ představují standardní průběh trestního řízení (např. nasazení pout apod.) a jsou vlastní i většině obdobných (srovnávaných) případů. Rovněž s ohledem na následky žalobcova jednání tehdy způsobené nelze mít zahájení trestního stíhání za svévolné či vedené zlovolně a s cílem žalobce poškodit. Žalobce v dovolání, s odkazem na své osobní a sociální poměry, zaměňuje jím jistě úkorně vnímané následky nezákonně zahájeného trestního stíhání v jeho sféře za excesivnost vedení vlastního trestního stíhání. Nejde zde ani o případ, kdy by skutková zjištění soudů nižších stupňů neměla podklad v dokazování před nimi provedeným. Otázka, zda z nezákonnosti trestního stíhání lze dovodit nezákonnost (nikoliv však excesivnost – poznámka Nejvyššího soudu) dalších rozhodnutí vydaných v trestním řízení nebo nesprávnost postupů orgánů činných v trestním řízení, v praxi dovolacího soudu již řešena byla. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, vyslovil obecný závěr, že pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, na nějž odkazoval dovolatel v této věci, a plenární nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10). V souvislosti s právě uvedeným je však nutno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016, ve kterém byl výše uvedený obecný závěr Ústavního soudu podroben detailní analýze se závěrem, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost všech postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání, neboť opačný závěr by ve svém důsledku znamenal, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, byly nezákonné např. veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinnosti svědka či znalce by nebylo možno spojovat žádné důsledky apod. Takové důsledky by mohly vést až ke zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů, což nepochybně nebyl záměr, který by citovaný nález Ústavního soudu sledoval. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 970/2020, k výše uvedeným závěrům dodal, že nepochybně dopadají i na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání.
Otázka pod bodem 2) dovolání vytýkající odvolacímu soudu, že nepřihlédl k dopadu trestního stíhání do rodinných a partnerských vztahů žalobce, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže odvolací soud výslovně do svých úvah zahrnul i zjištění soudu prvního stupně o tom, že trestní stíhání naopak významně zasáhlo do žalobcova osobního, rodinného a společenského života, že jej opustila přítelkyně a že došlo k narušení jeho dobré pověsti a ke zhoršení jeho zdravotního stavu, byť žalobce již dříve trpěl psychickými potížemi. Tato zjištění odvolací soud oproti mínění dovolatele explicitně promítl i do výše přiznaného zadostiučinění (srov. odst. 44 a 55 rozsudku odvolacího soudu). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce pod bodem 3) dovolání, že odvolací soud nepřihlédl ke všem zásahům, které se v důsledku trestního řízení nepříznivě projevily v poměrech žalobce, lze uvést, že ani ona přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť i ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění odvolací soud posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přihlédl tedy k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, délce trestního stíhání, výši trestu, který žalobci hrozil (resp. byl uložen), zjištěným následkům, které tím byly žalobci způsobeny, i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Tím se nevzepřel ani žalobcem citovaným závěrům z odstavce 16 nálezu Ústavního soudu 14. 1.2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, který se nadto jinak zabýval skutkově i právně zcela nesouměřitelnou věcí (když primárně řešil otázku příčinné souvislosti). Z dovolání je patrné, že žalobce odvolacímu soudu fakticky vytýká, že výše poskytnutého zadostiučinění není podle jeho názoru úměrná k učiněným skutkovým zjištěním.
K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V projednávané věci byl žalobce schopen se prostřednictvím zvoleného zástupce fundovaně vůči důvodům napadeného rozhodnutí v dovolání vymezit. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení. Zejména pokud jde o srovnání trestní věci žalobce s jinými obdobnými případy, je odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu velmi podrobné a přesvědčivé, a nelze je tak komparovat s okolnostmi, jež měl na zřeteli žalobcem zdůrazňovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15. Nejvyšší soud připomíná, že právě pro jedinečné okolnosti posuzované věci, které jsou zdůrazňovány v dovolání, se žalobci dostalo vyššího odškodnění, než jakého se dostalo poškozeným v komparovaných věcech; přitom odškodnění za vlastní nezákonné odsouzení bylo vedle toho poskytnuto žalobci samostatně. Nesouhlasí-li pak žalobce s tím, že ve věcech, z nichž vyšel odvolací soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným případem, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobce založil. Námitka proti skutkovým zjištěním je přitom nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ani při řešení otázky 4), týkající se skutečnosti, že průběh trestního stíhání žalobce vešel ve všeobecnou známost, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Ta je dlouhodobě ustálena v závěru, že k tíži státu lze přičíst excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek větší rozsah nemajetkové újmy později obžaloby zproštěné osoby. Mezi takové projevy lze zařadit i případné mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, kteréžto způsobem umocňujícím újmu obviněného (obžalovaného) komentují jeho domnělou trestnou činnost, či dokonce způsobem, který výslovně či nepřímo vede k porušení presumpce neviny (k tomu srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 792). Není-li však takových vyjádření či postupů ze strany orgánů činných v trestním řízení a medializace případu je tak prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl (případně) narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře. Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Excesivní způsob jednání v podobě medializace případu způsobem porušujícím presumpci neviny lze žalované přičíst pouze tehdy, pokud se jej dopustily orgány činné v trestním řízení v souvislosti s posuzovaným případem, nikoli však třetí subjekty, a to z výše uvedeného důvodu přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá a zvyšuje; příčinná souvislost je přitom jedním z nutných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011). Nebyla-li v jednání orgánů činných v trestním řízení zjištěna excesivnost [srov. argumentaci shora k otázce sub 1)], nemohl se odvolací soud odchýlit od výše nastíněných judikaturních závěrů.
Jde-li otázku 5), dovolatel v ní jen pomocí jiných obratů opakuje argumentaci, již prezentoval k otázce sub 3), vypořádanou již výše. Lze tu doplnit, že důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. zde rovněž není dán, neboť ani žalobcem označený nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, stejně jako další nálezová judikatura soudu ochrany ústavnosti (srov. např. nález ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17), pokud na straně jedné akcentují potřebu zohlednění individuálního rozměru každého projednávaného případu odškodnění a na straně druhé zapovídají mechanické odškodnění podle předem daných schémat či tabulek, nikterak nezpochybňují závěry dlouhodobě zastávané Nejvyšším soudem, podle níž výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a neměla by se bez zjevných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném, což nakonec výslovně potvrzuje odůvodnění prvního z citovaných nálezů.
Otázky sub 6) a 7) v dovolání obsažené se převážně týkají bagatelních nároků, pro něž je dovolání objektivně nepřípustné (viz již výše).
Výše zadostiučinění v částce 1 500 Kč za jeden den vazby, kterou jako přiměřenou shledal odvolací soud, není ve smyslu §237 o. s. ř. způsobilá přivodit závěr o přípustnosti dovolání, neboť i zde byl postup odvolacího soudu v plném souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že k rozmezí výše peněžitého zadostiučinění od 500 Kč do 1 500 Kč za jeden den trvání vazby je nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud toto rozmezí uvedl jen z důvodu zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit pouhý nesouhlas žalobce s tím, že odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutí o vazbě (po uvážení konkrétních okolností případu) vyšel z částky navíc na samé horní hranici judikaturou orientačně stanoveného rozmezí, jež byla poplatná zjištěným poměrům žalobce.
Ve vztahu k výši přiznaného zadostiučinění újmy za nezákonné rozhodnutí o vazbě, žalobce konkrétněji neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Žalobce v dovolání pouze vyslovuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud jednotlivá kritéria pro stanovení výše zadostiučinění na základě zjištěného skutkového stavu zhodnotil, což ovšem samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě, jak plyne i z výše uvedeného, nebyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
U otázky 8) dovolatel, namítaje, že napadaným rozhodnutím odvolací soud porušil jeho ústavně zaručená základní práva, na škodu věci specificky nekonkretizoval, které základní právo či svobodu má na mysli a jak konkrétně měly být v projednávané věci zasaženy. V tomu odpovídajícím rozsahu trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde blíže nespecifikovaného), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání ve vztahu k otázce sub 8/ výslovně neučinil. Pokud v další části svého dovolání [pokud jde o otázky 1) až 5)] již konkrétněji namítal odchýlení se odvolacího soudu od jednoznačně označených rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyšší soud jeho námitky vypořádal již výše.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu