ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2625.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2625/2022-573
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně B. T. T. H. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 3 566 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 194/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 18 Co 11/2022-515, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 5. 2022, č. j. 18 Co 11/2022-545, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 3 566 800 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími představovanými rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 2011, č. j. 17 C 697/2010-99, a na něj navazujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2011, č. j. 14 Co 359/2011-160, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 544/2012-304. Těmito rozhodnutími, které byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bylo totiž rozhodnuto o určení vlastnického práva J. P. k pozemku parc. č. XY nacházejícímu se v katastrálním území XY, obci XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v důsledku čehož žalobkyně tuto nemovitou věc, kterou předtím získala na základě kupní smlouvy uzavřené s E. J., pozbyla, neboť dříve, než byl zmíněný nález Ústavního soudu vydán, ji J. P. prodal J. K. Požadovaná částka přitom sestávala z následujících položek: a) z částky 2 500 000 Kč připadající na zaplacenou kupní cenu za předmětnou nemovitost, b) z částky 500 000 Kč jakožto kupní ceny movitých věcí tvořících vybavení domu, jež je součástí předmětné nemovitosti, c) z částky 30 300 Kč připadající na náklady, které žalobkyně vynaložila na řízení vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 17 C 697/2010 a které zahrnují náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 500 Kč, náklady dovolacího řízení ve výši 18 700 Kč (zahrnující též návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5 600 Kč a náklady, jež připadly na právní konzultace žalobkyně s jejím právním zástupcem ve výši 3 500 Kč, d) z částky 26 515 Kč , kterou byla žalobkyně v souvislosti s uvedeným řízením povinna nahradit na nákladech řízení druhé straně sporu, e) z částky 21 800 Kč vynaložené na náklady řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení vedeného žalobkyní proti E. J. u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 355/2011, f) z částky 11 220 Kč připadající na náklady řízení o následně podané určovací žalobě, g) z částky 5 000 Kč představované náklady na znalecký posudek ze dne 10. 7. 2012 týkající se hodnoty předmětné nemovitosti a jejího zhodnocení za dobu od roku 2008 do roku 2012, h) z částky 18 900 Kč jakožto náhrady nákladů připadajících na exekuční řízení proti E. J. vedené pod sp. zn. 150 EX 1694/15 u soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, i) z částky 46 565 Kč připadající na náklady exekuce vynaložené J. K. jakožto oprávněnou v exekučních řízeních vedených proti žalobkyni pod sp. zn. 165 EX 02421/13 u soudního exekutora Mgr. Jana Štichy, Exekutorský úřad Domažlice, a pod sp. zn. 120 EX 33884/13 u soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LL. M., Exekutorský úřad Klatovy, jež byla žalobkyně nucena nahradit, j) z částky 1 000 Kč připadající na poplatek za návrh na vklad do katastru nemovitostí podaný v souvislosti s vydáním zrušujícího nálezu Ústavního soudu, k) z částky 175 500 Kč požadované z titulu ušlého zisku z neuskutečněného pronájmu předmětné nemovitosti, a konečně l) z částky 230 000 Kč připadající na náklady na zhodnocení nemovitosti stavebními úpravami provedenými žalobkyní v letech 2008 až 2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2021, č. j. 42 C 194/2016-442, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 42 C 194/2016-455, připustil změnu žaloby znějící nově na zaplacení 3 566 000 Kč (správně 3 566 800 Kč – pozn. dovolacího soudu) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % Kč ročně od 6. 6. 2016 do zaplacení (výrok I), dále částečně zastavil řízení co do kapitalizovaného úroku z prodlení z částky 2 500 000 Kč za dobu od 6. 6. 2016 do 17. 9. 2020, přesahujícího částku 526 721,60 Kč (výrok II), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 51 100 Kč s požadovaným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 6. 6. 2016 do zaplacení (výrok III), a ve vztahu ke zbývající částce 3 515 700 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 500 000 Kč od 6. 6. 2016 do 17. 9. 2020 ve výši 526 721,60 Kč, s úrokem z prodlení ve výši (správně „z částky“ – pozn. dovolacího soudu) 2 500 000 Kč od 18. 9. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 974 665 Kč od 6. 6. 2016 do zaplacení žalobu zamítl (výrok IV) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku IV jako věcně správný potvrdil a ve vyhovujícím výroku III tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 51 100 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Dovolání žalobkyně, které se dotýká části výroku I napadeného rozsudku týkajícího se samostatných nároků na náhradu škody uvedených výše pod písmeny c) až j) a představovaných částkami 30 300 Kč, 26 515 Kč, 21 800 Kč, 11 220 Kč, 5 000 Kč, 18 900 Kč, 46 565 Kč a 1 000 Kč, tj. nároků, z nichž každý vychází z odlišného skutkového základu, než je tomu v případě nároků zbývajících, tak směřuje proti výroku týkajícímu se peněžitých plnění, která ani v jednom z uvedených případů nepřevyšují částku 50 000 Kč. Za současného konstatování, že se v posuzovaném případě nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah, proto Nejvyšší soud uzavírá, že je toto dovolání podle citovaného §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dotčené části objektivně nepřípustné.
Dovolání není objektivně přípustné ani v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Nejedná-li se o případ, kdy řešení konkrétní právní otázky přijaté v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu bude na straně jedné shledáno v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, a současně zde bude dán odlišný důvod přípustnosti dovolání z pohledu judikatury soudu dovolacího (tj. buď tatáž otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo již dříve vyřešená otázka by měla být dovolacím soudem nadále posouzena jinak), totiž z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k téže otázce splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou„[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Uvedeným požadavkům však podané dovolání nevyhovělo. Ve vztahu k otázce, zda lze shledat vztah příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími o určení vlastnického práva J. P. k předmětné nemovitosti a tvrzenou škodou, totiž žalobkyně nesplnila požadavek na spojení takto vymezené právní otázky s konkrétním důvodem přípustnosti podaného dovolání. V dovolání totiž konstatovala, že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak vyznívá jeho dosavadní blíže nespecifikovaná rozhodovací praxe, současně však uvedla, že tato otázka doposud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena, načež v dalším textu dovolání dodala, že předmětná otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu reprezentovanou jeho rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013 (další rozpor, tentokrát s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, pak žalobkyně tvrdila ve vztahu k nárokům odpovídajícím náhradě částek vynaložených na náklady různých řízení, která po vydání nezákonných rozhodnutí vedla, tj. ve vztahu k nárokům, na které dopadá výše přijatý závěr o objektivní nepřípustnosti podaného dovolání). Ve vztahu k dotčené právní otázce tedy dovolatelka nevyhověla požadavku propojit s ní v podaném dovolání též konkrétní důvod přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, když zřetelně neuvedla, kterou z uvedených variant přípustnosti, jež se logicky vzájemně vylučují a nemohou vedle sebe obstát, považuje ve skutečnosti za naplněnou.
Náležitosti upravené v §241a odst. 2 o. s. ř. podané dovolání neobsahuje ani v té části, v níž žalobkyně namítá porušení svých základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. V této části totiž žalobkyně vůbec nevymezila, kterou ze čtyř možných variant přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. považuje za splněnou. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mimo jiné i tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel rovněž vymezit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2806/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 789/21, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1484/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. III. ÚS 2996/21).
Dovolání žalobkyně tedy v uvedené části nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Zpochybňuje-li žalobkyně správnost skutkových závěrů, které odvolací soud učinil na podkladě obsahu rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 6. 2014, č. j. 17 C 697/2010-269, pak v této části svého dovolání uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán. Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Námitky žalobkyně týkající se nedostatečného odůvodnění, jakož i údajné nepředvídatelnosti a překvapivosti napadeného rozsudku, jsou námitkami poukazujícími na údajné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však v posuzovaném případě splněna není.
Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu