ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.586.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 586/2022-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. K. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 163 079 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 8/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 15 Co 256/2021-183, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 15 Co 256/2021-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 163 079 Kč s příslušenstvím, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 EC 222/2010.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 47 C 8/2020-150, řízení ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 107 483 Kč za dobu od 22. 8. 2020 do zaplacení zastavil (výrok I) a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 19 895 Kč s příslušenstvím, jakož i zákonný úrok z prodlení z částky 129 438 Kč za dobu od 22. 8. 2020 do 18. 11. 2020 (výrok II), přičemž ohledně částky 143 184 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III). Zároveň s tím soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jediná právní otázka, z níž žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání, tj. otázka, zda je namístě přistoupit k valorizaci částek připadajících na finanční zadostiučinění za první dva roky trvání nepřiměřeně dlouhého řízení a dále pak na každý další rok tohoto trvání, jejichž výše plyne ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a to v reakci na změnu životní úrovně společnosti a na inflaci, tedy otázka, při jejímž řešení by se měl dovolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od své dosavadní judikatury, přípustnost podaného dovolání podle citovaného §237 o. s. ř. nezakládá.
K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval v dovolatelem zmíněném usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 72). Poukázat lze v této souvislosti též na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, v němž se tento soud otázkou, kterou žalobce v dovolání vymezil, zabýval v bodech 43 až 45 odůvodnění, přičemž konstatoval, že částku vymezenou za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč považuje v současné době za přiměřenou a odpovídající životní úrovni v České republice. Nejvyšší soud tedy nenachází důvod, pro který by bylo namístě předmětnou právní otázku, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, posoudit nyní jinak.
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, pak toto dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu