ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.877.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 877/2022-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) Š. W. , nar. XY, bytem XY, b) R. D. , nar. XY, bytem XY, a c) R. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 39/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 28 Co 309/2021-189, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2022, č. j. 28 Co 309/2021-237, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se v řízení domáhali vůči žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014 (původně pod sp. zn. 5 C 354/2009). Každý z nich přitom svůj žalobní požadavek vyčíslil na částku 200 000 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 45 C 39/2019-144. Jím předně zastavil řízení (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) ve vztahu k požadavku žalobkyně a) na zaplacení úroku z prodlení z částky 30 000 Kč za dobu od 22. 8. 2019 do zaplacení, dále ve vztahu k požadavku žalobce b) na zaplacení částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. 10. 2019 do zaplacení a taktéž ve vztahu k požadavku žalobkyně c) na zaplacení částky 34 375 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 25. 7. 2020 do zaplacení (výroky I, IV a VII). Dále vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni a) částku 7 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 22. 4. 2019 do 21. 8. 2019 a z částky 7 188 Kč od 22. 4. 2019 do zaplacení, žalobci b) pak rovněž částku 7 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 4. 2019 do 30. 9. 2019 a z částky 7 188 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení, a žalobkyni c) částku 10 312,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 34 375 Kč od 12. 5. 2020 do 24. 7. 2020 a z částky 10 312,50 Kč od 12. 5. 2020 do zaplacení (výroky II, V a VIII). Stran zbývajícího předmětu řízení představovaného částkou 162 812 Kč s příslušenstvím pro žalobkyni a), částkou 162 812 Kč s příslušenstvím pro žalobce b) a částkou 155 312,50 Kč s příslušenstvím pro žalobkyni c) soud prvního stupně žalobu zamítl (výroky III, VI a IX). Závěrečnými výroky uvedeného rozsudku pak soud prvního stupně žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení, které vznikly žalobcům (výroky X, XI a XII).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně na podkladě odvolání žalobců v zamítavých výrocích o věci samé, tj. ve výrocích III, VI a IX změnil jen tak, že rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) další částku 39 612 Kč s příslušenstvím, žalobci b) rovněž další částku 39 612 Kč s příslušenstvím a žalobkyni c) další částku 44 112,50 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývající části těchto výroků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroky I, II a III rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV, V a VI rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích potvrzen co do částek 100 000 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců, napadli žalobci včasnými dovoláními, která však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustná.
Nejvyšší soud úvodem předesílá, že přestože každý ze žalobců podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu samostatné dovolání, všechna tato tři podání jsou co do v nich vymezených dovolacích důvodů i skutečností, ze kterých dovolatelé dovozují přípustnost těchto dovolání, obsahově zcela totožná. Níže uvedené závěry proto dopadají na všechna tato dovolání zároveň.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dlouhodobě setrvává na svém opakovaně judikovaném závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se však v případě žalobců nestalo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka týkající se procesně vadného postupu soudu, ke kterému došlo v posuzovaném řízení, a jeho promítnutí do částky přiznaného zadostiučinění rovněž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo. Odvolací soud totiž na základě zjištění, že v posuzovaném řízení došlo ze strany Obvodního soudu pro Prahu 5 k „nedodržování procesních pravidel“ vyvolávajícímu nutnost opakovaného vrácení spisu odvolacím soudem soudu prvostupňovému bez rozhodnutí o podaném odvolání, k této skutečnosti při svém rozhodování v rámci zohlednění kritéria upraveného v §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk přihlédl, a po zkonstatování, že toto pochybení vedlo k nezanedbatelnému prodloužení řízení, základní částku zadostiučinění též z tohoto důvodu navýšil. Tímto postupem se tak neodchýlil od závěrů vyslovených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo i v žalobci zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012. Vytýkají-li žalobci navzdory tomu odvolacímu soudu, že zmíněný nesprávný procesní postup při svém rozhodování nezohlednil, současně se tím míjejí s právním posouzením věci, které z napadeného rozsudku vyplývá, pročež je i z tohoto důvodu možnost dovozovat přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ve vztahu k předmětné otázce vyloučena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani ohledně otázky posouzení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru dovolatelů odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, pokud nezohlednil, že složitost věci měla v porovnání s vadami, ke kterým v řízení došlo, na délku řízení menší vliv. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž plyne, že se odvolací soud oběma těmito kritérii nejen výslovně zabýval, ale současně též objasnil, jakými úvahami se při stanovení podílu obou dotčených kritérií na výsledné částce řídil. Závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil ve zmíněném rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, se tudíž nevzepřel. Namítají-li pak dovolatelé, že postup orgánu veřejné moci měl na celkovou délku řízení výrazně vyšší vliv než složitost řízení, pročež modifikace základní částky není proporcionální, konstruují své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém závěru, než jaký v napadeném rozsudku učinil odvolací soud. Tato jejich námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se ve své podstatě jedná o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která však nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Výsledek, k němuž odvolací soud v nyní řešené věci dospěl, a podle kterého základní částku odškodnění snížil pro zjištěnou složitost řízení o 40 %, zatímco nesprávný postup orgánu veřejné moci jej vedl ke zvýšení této částky o 20 %, pak nelze hodnotit jako zcela zjevně nepřiměřený, a proto řešení této parciální otázky dovolacímu přezkumu ani z tohoto pohledu nepodléhá (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Ani ve vztahu k otázce snížení základní částky v rozsahu přesahujícím 50 %, tj. k otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru dovolatelů odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nelze přípustnost dovolání žalobců podle §237 o. s. ř. dovodit. Z napadeného rozhodnutí je totiž patrné, že odvolací soud k takovémuto snížení základní částky v případě žádného z hodnocených kritérií nepřistoupil (nejvyšší míra snížení základní částky odůvodněná složitostí posuzovaného řízení odpovídala 40 %), ba dokonce k takovémuto snížení základní částky nedošlo ani v souhrnu všech těchto kritérií (i v tomto případě úprava základní částky odpovídala jejímu snížení o konečných 40 %). Vznesená dovolací námitka se tak i v tomto případě míjí s právním posouzením věci, které z napadeného rozsudku vyplývá (srov. již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítají-li pak žalobci, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, neboť jím byl porušen princip předvídatelnosti rozhodování tím, že se odvolací soud měl podstatným způsobem odchýlit od předběžného závěru, který vyslovil Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci manželky žalobce b) a týkající se téhož posuzovaného řízení, v této části podaná dovolání neobsahují náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobci zde totiž nevymezili, v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů přípustnosti jejich dovolání, jež mohla být založena jen při splnění některé z podmínek uvedených v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo i Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17) se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Namístě je poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolání žalobců tedy v dotčené části nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobců odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu