ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1357.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1357/2021-3392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2022 o dovolání obviněného R. P., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, č. j. 4 To 214/2019-3281, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 177/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný R. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 11 T 177/2016-2950, uznán (spolu s dalšími spoluobviněnými) vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný R. P. a spoluobvinění odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2021 pod č. j. 4 To 214/2019-3281, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, z podnětu odvolání obviněných, a to ve výroku o vině – s výjimkou bodů I/1, 2, 8, 16, 39, 46, 51, 65, 66 a II/1, 2, 21, 30, výroku o trestech a náhradě škody, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. P. uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným (v bodě 1-18, 20-52, 55, 56), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 19, 53, 54, 57) a za toto jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku obviněného odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému na zkušební dobu podmíněného odsouzení uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2, 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody. [Týmž rozsudkem byl odsouzen také spoluobviněný M. J. a právnická osoba T. C. T.; týž rozsudek obsahuje také zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř. ve vztahu k obviněnému, spoluobviněnému M. J. a právnické osobě T. C. T.].
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 4 To 214/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že byla provedena nesprávná právní kvalifikace skutku a na základě nesprávné právní kvalifikace mu pak byl uložen neodpovídající trest. Obviněný má za to, že nevznikla škoda ve výši dosahující značného rozsahu, jelikož jediná částka označená ve výrokové části napadeného rozhodnutí jako „konečná škoda“, je částka nedosahující výše jednoho milionu korun, přičemž v napadeném rozhodnutí zcela absentují úvahy soudu o tom, která částka a v jaké výši je pro právní kvalifikaci rozhodná, což činí rozhodnutí soudu nepřezkoumatelným. Dále vyjádřil své přesvědčení, že soud nesprávně aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), když dovodil, že pojistníci vedení pod bodem B) neměli pojistný zájem, jelikož osoba, která uzavřela smlouvu na životní pojištění, má podle zákona pojistný zájem. Obviněný rovněž uvedl, že soudy nesprávně rozhodly o jeho vině, jelikož naplnění subjektivní stránky trestného činu opírají pouze o jediný důkaz, kterým je výpověď svědkyně P. (dříve R.), která je podle jeho obsáhlého vyjádření nevěrohodná. Podle mínění obviněného soudy upřednostnily danou výpověď svědkyně na úkor ostatních důkazů, které jsou v přímém rozporu s její výpovědí, a to za situace, kdy svědkyně P. v řízení lhala a její výpověď je podle tvrzení dovolatele podpořena pouze výpovědí jejího manžela a je v přímém rozporu s výpovědí svědka K. V této souvislosti také uvedl, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu nebylo vedeno ani jiné dokazování, když nebylo prokázáno, že by společnost T. C. T. řídil, ovládal její účty, disponoval s penězi nebo v ní měl jakýkoliv řídící či rozhodovací vliv. Dále má za to, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, což spatřuje v tom, že odvolací soud jej zprostil v několika případech dílčích útoků, ale v řadě dalších dílčích útoků již tak neučinil, přestože podle obviněného tak s ohledem na provedené důkazy učinit měl. Dále zmiňuje celou řadu osob, u nichž má za to, že ve vztahu k nim nebyl proveden jediný přímý či nepřímý důkaz, který by prokazoval, že dotyčné osoby smlouvu o životním pojištění nepodepsaly a neměly zájem být pojištěné, a jejichž smlouvy tak měly být z trestního řízení vyloučeny. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný ve své námitce týkající se výše škody vychází z formulace použité odvolacím soudem na konci skutkové věty výroku o vině, přičemž státní zástupce má za to, že se zjevně jedná jen o část škody ze škody skutečně pachateli způsobené a škody hrozící, přičemž obě tyto kategorie je nutno vzhledem k důsledkům trestné činnosti spáchané v pokračování sčítat. V této souvislosti poukázal na to, že dílčí škody způsobené jednotlivými dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu se sčítají a za takové situace, když se sečtou i částky z hrozících útoků, lze dospět k částce přesahující milion korun. Dále uvedl, že i přes jistou neurčitost a do určité míry zavádějící vyjádření odvolacího soudu, lze dospět k závěru, že byla skutečně způsobena značná škoda. Nesouhlasně se státní zástupce vyjádřil i k námitce obviněného, že odvolací soud chybně aplikoval občanský zákoník, když některé účastníky smluv zařadil do skupiny B), tedy že neměli pojistný zájem. V této souvislosti poukázal na to, že obvinění páchali trestnou činnost v roce 2013, přičemž občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014, odkázal na jeho přechodná ustanovení a uvedl, že se na vztahy založené obviněnými neuplatní. K dalším námitkám obviněného uvedl, že se týkají nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, nerespektování principu in dubio pro reo či případně nesprávného vyhodnocení osobnosti svědkyně, která svědčila proti obviněnému a je nutno je označit za námitky skutkové a procesní, které nespadají pod obviněným uplatněný dovolací důvod. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., případně podle §265i dost. 1 písm. f) tr. ř. a současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [doslovné znění tohoto ustanovení je novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, upraveno v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [doslovné znění tohoto ustanovení je novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, upraveno v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] je dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá k jeho aplikaci. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovouto sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). [Obviněný uplatnil dovolací důvody podle právní úpravy platné do 31. 12. 2021. Uvedené dovolací důvody podle právní úpravy platné od 1. 1. 2022, provedené zák. č. 220/2021 spadají pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jsou identické s předchozí úpravou] .
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil [pokud jde o námitky ke zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů, hodnověrnosti důkazů atd.] , musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že nelze rozhodnout o jeho vině, neboť nebyla prokázána nade vši pochybnost; soud uvěřil výpovědi svědkyně P. (dříve R.), přestože byla účelová, lživá a v rozporu s výpovědí svědka K.; nebylo prokázáno, že by společnost T. C. T. řídil; měli být vyslechnuti další poškození atd.] . S takto vznesenými námitkami obviněného se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. na stranách 56–67 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „soud své poznatky zjistil ze svědecké výpovědi člena představenstva spol. S. P. M., který soudu potvrdil, že spol. S. písemně a telefonicky kontaktovala pojistníky a zjistila, že se na adresách uvedených v pojistných smlouvách nezdržují – osoby, které se podařilo oslovit, sdělily, že pojistné smlouvy neuzavíraly … svědek P. M. vyvrátil obhajobu obžalovaných o dobrovolném upuštění od jejich protiprávního jednání … ve skutečnosti dle mandátní smlouvy se spol. T. byl obžalovaný R. P. oprávněn mj. k předávání záloh a provizí obchodním zástupcům, dále také k provádění právních kroků … svědkyně P. jednoznačně uvedla, že R. P. ji jako přítelkyni, s níž hrával počítačové hry v jeho bytě, slíbil, že za ni pojistné zaplatí přímo on, tudíž dle soudu obžalovaný lže, když tvrdí, že neví, jestli bylo smluvně podložené, že se spol. T. zavazuje hradit za některé klienty pojistné … atd.“, a např. v bodě 11 rozsudku odvolacího soudu, který mimo jiné uvedl, že „V tomto směru – tedy pokud jde o vlastní princip trestné činnosti, které se obžalovaní dopustili, odvolací soud poukazuje na stěžejní výpověď svědkyně A. P., dříve R., které stejně jako soud nalézací nemá důvod nevěřit. Tato podrobně popsala jak svou roli, tak celkově praktiky a princip uzavírání jednotlivých pojistných smluv …. Ostatně její výpověď nestojí osamoceně, je podepřena výpověďmi dalších svědků (I. P., A. K.) … atd.“
11. V souvislosti se shora uvedeným je nutno uvést, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 10), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
12. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné (ani se značnou mírou tolerance, neboť i tyto námitky vychází ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy, a naopak z vlastních skutkových tvrzení dovolatele) za relevantní považovat výhradu obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu s tím, že se její naplnění opírá o jediný důkaz, kterým je svědectví svědkyně R. a že naplnění subjektivní stránky nebylo prokázáno žádným jiným důkazem, zvláště za situace kdy nebylo prokázáno, že by společnost T. řídil, ovládal její účty, disponoval penězi nebo v této společnosti měl jakýkoliv řídící či rozhodovací vliv.
13. Podstatou trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Často je poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či o možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka takovou půjčku splácet (srov. rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr. či rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. atd.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. rozh. č. 5/2002-I Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr., rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 1.000.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění, postačí u tohoto následku ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052–2055). V předmětné trestní věci odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu eventuálním [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], když konstatoval v bodě 27) svého rozhodnutí, že „s ohledem na okolnosti spáchání činu museli minimálně počítat s tím, že pojištění nemají zájem na placení pojistného, tedy byli s případným škodlivým následkem, majetkovou škodou na straně poškozené, srozuměni.“
14. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o posouzení otázky zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu ( viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165 ). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [ k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222) ].
15. V předmětné trestní věci obviněný získal finanční částky prostřednictvím provizí, za zprostředkování pojistných smluv, vylákaných od poškozené společnosti pomocí uzavřených smluv životního pojištění. U takto uzavřených smluv pak nebyly platby pojistného hrazeny vůbec či byly hrazeny pouze po dobu nezbytně nutnou k vyplacení provize ze strany pojišťoven, respektive ze strany poškozené společnosti. Z provedeného dokazování je pak nepochybné, že pokud obviněný zpochybňuje subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným, pak je nutno jej upozornit, že neučinil ani žádné aktivní kroky k tomu, aby neuvedl poškozenou společnost v omyl. Současně je třeba zdůraznit, že úmysl obviněného poškozenou společnost podvést lze dovodit i z jeho následného chování po spáchání činu, neboť i taková okolnost může vyjadřovat vnitřní vztah pachatele k výsledku jeho jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010). V tomto směru je třeba především poukázat na skutečnost, že obviněný i pokud své protispolečenské jednání neguje, pak stěží může popřít, že měl již v prosinci 2013 informace o údajném podvodném jednání (jiných osob, jak se hájí) a nejenže neinformoval poškozenou společnost o takovém jednání, ale sám v období od 20. 1. 2014 do 18. 3. 2014 přijal (č. l. 1123–1124) na bankovní účet spol. T. poškozenou společností zaslané platby v celkové výši 421.712 Kč, které následně 13 výběry vybral z účtu a ponechal si je. Je vhodné uvést, že také zmíněné zjištění staví pak do zcela jiného světla jím předkládanou obhajobu, a to nejen k situace, kdy mu nic nebránilo v tom, aby smlouvy, o kterých měl pochybnosti a na základě kterých mu byly poškozenou společností vyplaceny neoprávněné provize, zpětně revidoval a plnění poškozené společnosti vrátil nebo se alespoň pokusil napravit závadný stav, nic takového však ani dodatečně neudělal.
16. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, a to vzhledem k argumentaci obviněného, že naplnění subjektivní stránky trestného činu je vybudováno pouze na výpovědi svědkyně P., že jeho argumentace není objektivní, neboť výpověď zmíněné svědkyně je podporována také výpověďmi svědků S., P., S., P. a dalších. Oba soudy pak správně uzavřely, že výpověď svědkyně P. nevzbuzuje žádné pochybnosti o její věrohodnosti, zvláště pak za situace, jak správně poznamenal odvolací soud, kdy si lze u ní snadno představit existenci zákonného důvodu nevypovídat vzhledem k nebezpečí způsobit sobě trestní stíhání a její výpověď je konzistentní v průběhu celého trestního řízení. Není také pravdivé tvrzení dovolatele, že by se nevedlo další dokazování k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, či že by nebyl prokázán vliv obviněného na spoluobviněnou právnickou osobu. Danou námitkou se již podrobně zabýval nalézací soud, který mj. konstatoval, že: „dle mandátní smlouvy se spol. T. byl obžalovaný R. P. oprávněn mj. k předávání záloh a provizí obchodním zástupcům, dále také k provádění právních kroků … obžalovaný M. J. ve svém posledním vyjádření k věci potvrdil, že peníze, které on vybral z účtu či z bankomatu, předal právě a pouze spoluobžalovanému R. P. … písemnou mandátní smlouvou, která mj. obsahuje oprávnění k předávání záloh a provizí, byl pouze a právě obžalovaný R. P. … atd.“ V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje na bod 10) rozsudku soudu prvního stupně.
17. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp zn. 8 Tdo 1268/2013).
18. Na okraj je dále vhodné uvést, že nelze ani přisvědčit argumentaci obviněného spočívající v tvrzení, že soud neprováděl žádné dokazování ke smlouvám týkajících se J. R., E. J., J. K., J. N., K. Š., R. M., A. K. (obviněný pravděpodobně nesprávně uvedl „K.“, jelikož v řízení figuruje pouze osoba A. K.) a mělo se tak jednat o smlouvy, které měly být zahrnuty do zprošťujícího výroku. Nalézací soud se zabýval jednotlivými osobami na stranách 39–58 svého rozhodnutí a ve výše zmíněných případech vycházel z listinného důkazu, úředního záznamu PČR (č. l. 1092–1096), ze kterého vyvodil, že na jednotlivých smlouvách byly nepravdivé údaje, fiktivní identity, neplatné údaje o OP, přičemž s výjimkou smlouvy A. K. všechny zanikly pro neplacení, což odpovídá jednání obviněného i v dalších případech, ve kterých byl shledán vinným. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že i kdyby snad argumentace obviněného mohla obstát (což však s ohledem na shora uvedenou důkazní situaci a zjištění nižších soudů nebylo akceptovatelné), na právní kvalifikaci jeho jednání by to nic neměnilo, jelikož i při vyloučení daných smluv z jeho trestněprávního jednání, by výše škody dosahovala částky 1.030.348 Kč, tedy stále škody značného rozsahu. Podstatou skutkového zjištění je mj. konstatování, že obviněný (í) v úmyslu neoprávněně se obohatit prostřednictvím provizí za zprostředkování pojistných smluv doručili poškozené společnosti smlouvy, jednak na neexistující osobu J. R., případně na osoby s neplatnými či nepravdivými údaji. Obviněný také namítl, že osoby V. J., B. Č., P. S. chtěly být pojištěny a jejich smlouvy měly být také z trestního řízení vyloučeny. V tomto směru musí Nejvyšší soud obviněného upozornit na to, že je potřeba brát v úvahu celou výpověď svědků a ne pouze skutečnosti, které by podle obviněného měly jeho vinu vyvracet či zpochybňovat. Je tak vhodné uvést, že V. J. vypověděla, že v roce 2013 neuzavřela žádnou pojistnou smlouvu, žádnou pojistnou částku neplatí, nikdy neplatila a až po nahlédnutí na předmětnou smlouvu, poznala svůj podpis a připustila, že ji možná s manželem uzavřeli. Svědkyně B. Č. uvedla, že v roce 2012 a 2013 měla problém vyjít s penězi, pojistnou smlouvu neuzavírala, nicméně něco podepisovala, ale myslela si, že jde o nějaký přivýdělek a žádné pojistné neplatila. Svědkyně P. S. vypověděla, že ji obviněný kontaktoval s nabídkou, že jí udělá pojistku, která by byla zdarma, což svědkyně odmítla a i přes dané odmítnutí jí začaly chodit výzvy k úhradě pojistného. Zvýše uvedeného je tedy zřejmé, že dané osoby neměly pojistný zájem a pojistné smlouvy nechtěly uzavřít [přesto pojistné smlouvy na ně uzavřeny byly a byly předloženy poškozené společnosti k získání provizí. Za této situace je pak zcela bezpředmětný jakýkoli odkaz obviněného na normy občanského práva, neboť pojistná smlouva se stala prostředkem, kterým uváděl poškozenou společnost v omyl, v úmyslu se obohatit na úkor jiného].
19. Na tomhle místě je vhodné k námitce obviněného týkající se nesprávné aplikace zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (§2762), ke které uvedl, že osoby, které uzavřely pojistné smlouvy a byly tak zařazeny do skupiny B), podle členění odvolacího soudu (bod 14 rozsudku), měly pojistný zájem nad rámec již výše uvedeného uvést, že ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obviněný páchal trestnou činnost v roce 2013, přičemž zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014, odkaz na §2762 občanského zákoníku je tak lichý. Je také vhodné poukázat na přechodné ustanovení, §3028 odst. 1, 3 občanského zákoníku, které stanovuje, že právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku, se řídí dosavadními právními předpisy. Závěrem lze také dodat, že ze svědeckých výpovědí osob zařazených do skupiny B) jednoznačně vyplývá, že pojistnou smlouvu uzavřít nechtěly, nevěděly, že nějakou pojistnou smlouvu uzavřely, popřípadě věděly, že ji uzavřít odmítly.
20. Ve vztahu k výše uvedeným námitkám obviněného ohledně chybného hodnocení důkazů soudy v jeho neprospěch a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměř. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
21. Obviněný poukázal rovněž na nepřezkoumatelný výrok ohledně škody a s tím spojené nenaplnění objektivní stránky trestného činu. Je však nutné podotknout, že argumentace obviněného vychází z lehce nepřehledného vyjádření odvolacího soudu, který ve výrokové části svého rozsudku uvedl, že „společnosti S. G., tak vznikla na provizích, které tato musela vrátit jednotlivým pojišťovnám, škoda v celkové výši 937.945,50 Kč“. Tato částka v sobě ovšem nezahrnuje škodu, kterou obviněný svým jednáním zamýšlel způsobit. Ke škodě, ke které jednání obviněného směřovalo odvolací soud uvedl, že „obžalovaní M. J. a R. P. tak získali na vyplacených provizích od společnosti S. G., částečně na účet společnost T. C. T. částečně na účty poradců A. K., IČO: XY, J. S., IČO: XY a A. R., IČO: XY, za smlouvy uzavřené těmito poradci souhrnnou částku ve výši 1.047.954,- Kč přičemž jejich jednání směřovalo k získání částky až 1.166.449,- Kč“. Právě částka 1.047.954 Kč představuje škodu obviněným (i) způsobenou jeho dokonaným jednáním, smlouvy uvedené v bodech 1-18, 20-52, 55, 56 (částka 1.047.954 Kč), a při přičtení hrozící škody z jeho jednání ve fázi pokusu, smlouvy pod body 19, 53, 54, 57 (částka 118.495,50 Kč), dojdeme k částce 1.166.449,50 Kč. Lze tak uzavřít, že obviněný svým jednání směřoval ke způsobení škody značného rozsahu, tedy škody přesahující 1.000.000 Kč. Právě s ohledem na shora uvedené zjištění bylo jednání obviněného kvalifikováno jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu. Nejvyšší soud pouze dodává, že z popisu skutku je seznatelné jaká škoda byla poškozené společnosti způsobena a k jaké škodě jednání obviněného směřovalo.
22. K dalšímu obviněným uplatněnému dovolacímu důvodů a sice k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud stručně uvádí že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií při ukládání trestu) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítá, že mu byl uložen nezákonný trest, ale tuto námitku pak zakládá na skutečnosti, že soudy chybně kvalifikovaly jeho jednání podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Ve vztahu k právní kvalifikaci, která na jednání obviněného dopadá je nutno k námitce obviněného uvést, že mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let. Byl-li pak obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, nejde nejen o druh trestu, který zákon nepřipouští, ale nejde ani o uložení trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. K právní kvalifikaci jednání obviněného se Nejvyšší soud již vyjádřil a je tak zřejmé, že obviněným uvedená námitka pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadá.
23. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tak v odůvodnění svých rozhodnutí správně hodnotily důkazy, ze kterých dovodily, že obviněný se dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
24. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované trestní věci shledal, že dovolání nebylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podáno z důvodu stanovených zákonem, a proto ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu by přicházelo v úvahu dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř ]. Vzhledem ke skutečnosti, že námitku směřující vůči subjektivní stránce trestného činu bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak tato byla shledána zjevně neopodstatněnou, Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2022
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann