Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.05.2022, sp. zn. 6 Tdo 979/2021 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.979.2021.1

6 Tdo 979/2021- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2022 o dovoláních, která podali obvinění 1. M. Z. , nar. XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, XY, 2. L. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, 3. J. B. , nar. XY, občan Slovenské republiky, trvale bytem XY, XY, 4. S. O. , nar. XY, občan Slovenské republiky, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 4 To 18/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 1/2019, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Z., L. Č., J. B. a S. O. odmítají. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 68 T 1/2019, bylo rozhodnuto o vině obviněných M. Z., R. Č., L. Č., J. B., S. O., právnické osoby E. S. a právnické osoby T. 2. Obvinění M. Z. [za jednání popsané v bodech 1a), 1b), 1c), 1d) a 2 výroku rozsudku], R. Č. [za jednání popsané v bodech 1a), 1b), 1c), 1d) a 2 výroku rozsudku], L. Č. [za jednání popsané v bodech 1a), 1b), 1c), 1d) a 2 výroku rozsudku], J. B. [za jednání popsané v bodech 1b), 1c) a 1d) výroku rozsudku], S. O. [za jednání popsané v bodu 2 výroku rozsudku], E. S. [za jednání popsané v bodech 1b), 1c), 1d) a 2 výroku rozsudku] a T. [za jednání popsané v bodu 1b), 1c) a 2 výroku rozsudku] byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obvinění M. Z., R. Č., L. Č., J. B. a E. S., dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. 3. Dále byli obvinění uznáni vinnými zločinem účasti na organizované zločinecké skupině, a to M. Z. podle §361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a R. Č., L. Č., J. B., S. O., E. S. a T. podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. 4. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že 1. obžalovaní M. Z., R. Č., L. Č., J. B. společně se S. B., jejíž věc byla vyloučena ze společného řízení, společnost E. S. (dříve Z. S.) jednající z titulu generální plné moci M. Z. v rámci své činnosti a ve svůj prospěch a společnost T. jednající jednatelkou R. S. (dříve M.) v rámci své činnosti a ve svůj prospěch: po předchozí vzájemné domluvě a podrobném naplánování zamýšlené trestné činnosti v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty a obohatit tak sebe ke škodě České republiky se ve vzájemné spolupráci níže popsaným jednáním jako součást společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, podíleli na soustavném páchání daňové trestné činnosti, ke které docházelo na Zlínsku, a která byla organizována z provozovny společnosti Z. S. v XY, okres Zlín, a to tak, že z obchodních společností: - F. c., IČO: XY, se sídlem XY, XY, - F., IČO: XY, se sídlem XY, XY, - T., IČ: XY, se sídlem XY, XY, - N. (N. o. s.), IČO: XY, se sídlem XY, XY, - T. S., IČ: XY, se sídlem XY, XY, - T. – R., IČO: XY, se sídlem XY, XY, - L. s., IČO: XY, se sídlem XY, XY, - Z. S. (od 21.12.2015 E. S.), IČO: XY, se sídlem XY, XY, - C., IČO: XY, se sídlem XY, XY, - S. – J. K. (od 7. 10. 2011 D. S.), IČO: XY, se sídlem XY, XY, - W. & P. I. C., IČO: XY, se sídlem XY, XY, - U.S.C., K. (od 17. 5. 2014 U. S. C.), IČO: XY, se sídlem XY, XY, - E. S. (od 7. 5. 2013 N. – T.), IČO: XY, se sídlem XY, - P., IČO: XY, se sídlem XY, - C. I., IČO: XY, se sídlem XY, XY, a - C. I. A., IČO: XY, se sídlem XY, XY, vytvořili účelové obchodní řetězce, v rámci kterých pak realizovali fiktivní nákupy a prodeje zboží – barevných kovů. Obvinění M. Z., R. Č., L. Č. a J. B., přitom věděli, že obchodované zboží neexistuje a jediným cílem a účelem těchto obchodů je vylákání výhody na dani z přidané hodnoty u společnosti Z. S., která nepravdivě deklarovala dodání zboží odběratelům do Slovenské republiky, a to konkrétně společnostem C., S. – J. K., W. & P. I. C., U.S.C., K., E. S. (později N. – T.) jednající S. B. a P. jednající S. B., kterým však zboží fakticky nebylo vůbec dodáno. Společnost L. s. jednající obviněným L. Č. vystupující v řetězci jako fiktivní dodavatel společnosti Z. S. a dále společnosti F. c., F., T., N. (N. o. s.), T. S. a T. – R., jejímž jménem jednal obviněný J. B., vystupující v řetězci jako dodavatelé společnosti L. s. tyto fiktivní obchody zastíraly tím, že do svého účetnictví zařadily související účetní doklady, přičemž zapojení jednotlivých dodavatelských společností v účelových řetězcích bylo v průběhu času obměňováno. Slovenské společnosti C. I. a C. I. A., jménem kterých vystupoval obviněný J. B., sloužily k zastření skutečného toku finančních prostředků, neboť jejich prostřednictvím se finanční prostředky za fiktivně dodávané zboží vracely zpět k údajným dodavatelům, když konkrétně: 1a) nejprve v době od 11.4.2011 do 25.1.2012 M. Z., jako zplnomocněný zástupce společnosti Z. S., společně s R. Č., obchodním zástupcem společnosti Z. S., L. Č., jednatelem společnosti L. s., M. D., jednatelem společnosti F., R. S., jednatelkou společnosti F. c. a S. B., jednatelkou společnosti E. S. vytvořili účelové obchodní řetězce ve složení: F. c. nebo F. L. s. Z. S. slovenské společnosti C., S. – J. K., W. & P. I. C., U.S.C. a F. L. s. Z. S. slovenské společnosti E. S. nebo U.S.C., přičemž M. Z. dohodl s R. Č., M. D. a L. Č. zapojení společností F. c., L. s., Z. S. a později také F. do fiktivních obchodů týkajících se předstíraných nákupů a prodejů barevných kovů (zejména niklových katod a cínových ingotů), jejichž jediným cílem bylo vylákání výhody na dani z přidané hodnoty u společnosti Z. S., a dohodl také zapojení slovenské společnosti E. S. zastoupené S. B. na pozici fiktivního odběratele barevných kovů. Do účetnictví společnosti Z. S. M. Z. přijal a nechal zaúčtovat účetní doklady na nákup barevných kovů, které byly vystaveny dodavatelskou společností L. s., a následně vystavil nebo nechal vystavit účetní doklady na prodej tohoto zboží slovenským společnostem C., S. – J. K., W. & P. I. C., U.S.C. nebo E. S. Dále M. Z. provedl či dal pokyn k provedení úhrad z bankovních účtů společnosti Z. S. tak, aby korespondovaly s fakturovanými nákupy a prodeji zboží, když v daňových přiznáních a souhrnných hlášeních za zdaňovací období měsíců dubna 2011 až prosince 2011, která nechal zpracovat a která byla podána u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8 ve dnech 25. 5. 2011, 27. 6. 2011, 25. 7. 2011, 25. 8. 2011, 26. 9. 2011, 25. 10. 2011, 25. 11. 2011, 27. 12. 2011 a 25. 1. 2012, neoprávněně deklaroval dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie a s tím související osvobození od daně z přidané hodnoty z těchto obchodů ve smyslu §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to u zboží, údajně nakoupeného na základě faktur přijatých od společnosti L. s. (v rozsudku konkretizovaných). Takto M. Z. učinil přesto, že si byl vědom, že obchody fakticky neproběhly a zboží uvedené na předmětných přijatých fakturách nebylo ve skutečnosti společnosti Z. S. dodáno a z tohoto důvodu nemohlo být ani společností Z. S. dodáno jejím slovenským odběratelům – společnostem C., S. – J. K., W. & P. I. C., U.S.C. a E. S. – a tedy v příslušných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty společnosti Z. S., v rozporu s §72 odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neoprávněně uplatnil odpočet daně na vstupu z přijatých zdanitelných plnění s předstíraným následným dodáním do jiného členského státu Evropské unie ve finančních částkách za jednotlivé měsíce roku 2011 podrobně popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně. 1b) v době od 2.3.2012 do 25.1.2013 M. Z., jako zplnomocněný zástupce společnosti Z. S., společně s R. Č., obchodním zástupcem společnosti Z. S., L. Č., jednatelem společnosti L. s., R. S., jednatelkou společnosti T., M. D., jednajícím za společnost N. (N. o. s.), S. B., jednatelkou společnosti E. S. a J. B., jednatelem společnosti C. I. vytvořili účelové obchodní řetězce společností ve složení: T. L. s. Z. S. slovenská společnost E. S. a N. (N. o. s.) L. s. Z. S. slovenská společnost E. S., přičemž M. Z. dohodl s R. Č., R. S., M. D. a L. Č. zapojení společností T., L. s., Z. S. a později také N. (N. o. s.) do fiktivních obchodů týkajících se předstíraných nákupů a prodejů barevných kovů (zejména niklových katod a cínových ingotů), jejichž jediným cílem bylo vylákání výhody na dani z přidané hodnoty u společnosti Z. S. a dohodl také zapojení slovenské společnosti E. S. zastoupené S. B. na pozici fiktivního odběratele barevných kovů a slovenské společnosti C. I. zastoupené jednatelem J. B., na jejíž účty byly převáděny finanční prostředky od společností T. a N. (N. o. s.) v souvislosti s údajným pořízením zboží do řetězce a obratem byly přeposílány společnostem E. S., Z. S. či vybírány v hotovosti. Do účetnictví společnosti Z. S. M. Z. přijal a nechal zaúčtovat účetní doklady na nákup barevných kovů, které byly vystaveny dodavatelskou společností L. s. a následně vystavil nebo nechal vystavit účetní doklady na prodej tohoto zboží slovenské společnosti E. S. Dále M. Z. provedl či dal pokyn k provedení úhrad z bankovních účtů společnosti Z. S. tak, aby korespondovaly s takto fakturovanými nákupy a prodeji zboží, když v daňových přiznáních a souhrnných hlášeních za zdaňovací období měsíců března 2012 až prosince 2012, která nechal zpracovat a která byla podána u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8 ve dnech 25. 4. 2012, 25. 5. 2012, 25. 6. 2012, 25. 7. 2012, 27. 8. 2012, 25. 9. 2012, 25. 10. 2012, 26. 11. 2012, 20. 12. 2012 a 25. 1. 2013, neoprávněně deklaroval dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie a s tím související osvobození od daně z přidané hodnoty z těchto obchodů ve smyslu §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to u zboží, údajně nakoupeného na základě faktur přijatých od společnosti L. s. (v rozsudku konkretizovaných). Takto M. Z. učinil přesto, že si byl vědom, že obchody fakticky neproběhly a zboží uvedené na předmětných přijatých fakturách nebylo ve skutečnosti společnosti Z. S. dodáno a z tohoto důvodu nemohlo být ani společností Z. S. dodáno jejímu slovenskému odběrateli – společnosti E. S. – a tedy v příslušných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty společnosti Z. S., v rozporu s §72 odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neoprávněně uplatnil odpočet daně na vstupu z přijatých zdanitelných plnění s předstíraným následným dodáním do jiného členského státu Evropské unie ve finančních částkách za jednotlivé měsíce roku 2012 podrobně popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně. 1c) v době od 1.1.2013 do 27.1.2014 M. Z., jako zplnomocněný zástupce společnosti Z. S., společně s R. Č., obchodním zástupcem společnosti Z. S., L. Č., jednatelem společnosti L. s., R. S., jednatelkou společnosti T. a členkou dozorčí rady společnosti T. S., S. B., jednatelkou společnosti E. S. (později N.-T.), a J. B., jednatelem společností C. I. a C. I. A. vytvořili účelové obchodní řetězce společností ve složení: T. nebo T. S. L. s. Z. S. slovenská společnost E. S. (později N.-T.,), přičemž M. Z. dohodl s R. Č., R. S. a L. Č. zapojení společností T., L. s., Z. S. a později také T. S. do fiktivních obchodů týkajících se předstíraných nákupů a prodejů barevných kovů (zejména cínových ingotů), jejichž jediným cílem bylo vylákání výhody na dani z přidané hodnoty u společnosti Z. S. a dohodl také zapojení slovenské společnosti E. S. zastoupené S. B. na pozici fiktivního odběratele barevných kovů a slovenských společností C. I. a C. I. A. zastoupených jednatelem J. B., na jejichž účty byly převáděny finanční prostředky od společností T. a T. S. v souvislosti s údajným pořízením zboží do řetězce a obratem byly přeposílány společnostem E. S. (později N.-T.), Z. S., J. p. (jednatele L. Č.) či vybírány v hotovosti. Do účetnictví společnosti Z. S. M. Z. přijal a nechal zaúčtovat účetní doklady na nákup barevných kovů, které byly vystaveny dodavatelskou společností L. s., a následně vystavil nebo nechal vystavit účetní doklady na prodej tohoto zboží slovenské společnosti E. S. Dále M. Z. provedl či dal pokyn k provedení úhrad z bankovních účtů společnosti Z. S. tak, aby korespondovaly s fakturovanými nákupy a prodeji zboží, když v daňových přiznáních a souhrnných hlášeních za zdaňovací období měsíců leden 2013 až prosinec 2013, která nechal zpracovat a která byla podána u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8 ve dnech 25. 2. 2013, 25. 3. 2013, 25. 4. 2013, 27. 5. 2013, 25. 6. 2013, 25. 7. 2013, 26. 8. 2013, 25. 9. 2013, 25. 10. 2013, 25. 11. 2013, 23. 12. 2013 a 27. 1. 2014, neoprávněně deklaroval dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie a s tím související osvobození od daně z přidané hodnoty z těchto obchodů ve smyslu §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to u zboží, údajně nakoupeného na základě faktur přijatých od společnosti L. s. (v rozsudku konkretizovaných). Takto M. Z. učinil přesto, že si byl vědom, že obchody fakticky neproběhly a zboží uvedené na předmětných přijatých fakturách nebylo ve skutečnosti společnosti Z. S. dodáno a z tohoto důvodu nemohlo být ani společností Z. S. dodáno jejímu slovenskému odběrateli – společnosti E. S. – a tedy v příslušných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty společnosti Z. S., v rozporu s §72 odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neoprávněně uplatnil odpočet daně na vstupu z přijatých zdanitelných plnění s předstíraným následným dodáním do jiného členského státu Evropské unie ve finančních částkách za jednotlivé měsíce roku 2013 podrobně popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně. 1d) v době od 1.1.2014 do 25.6.2014 M. Z., jako zplnomocněný zástupce společnosti Z. S., společně s R. Č., obchodním zástupcem společnosti Z. S., L. Č., jednatelem společnosti L. s., S. B., jednatelkou společnosti P. a J. B., fakticky ovládajícím společnost T. – R. a jednatelem společnosti a C. I. A. vytvořili účelový obchodní řetězec společností ve složení: H. C. C. T. – R. L. s. Z. S. slovenská společnost P., přičemž M. Z. dohodl s R. Č., L. Č., J. B. zapojení společností T. – R., L. s. a Z. S. do fiktivních obchodů, týkajících se předstíraných nákupů a prodejů barevných kovů (cínových ingotů), jejichž jediným cílem bylo vylákání výhody na dani z přidané hodnoty u společnosti Z. S., a dohodl také zapojení slovenské společnosti P. zastoupené S. B. na pozici fiktivního odběratele barevných kovů a slovenské společnosti C. I. A. zastoupené jednatelem J. B. na jejíž účty byly převáděny finanční prostředky od společností T. – R. a L. s. v souvislosti s údajným pořízením zboží do řetězce a obratem byly přeposílány společnostem P. Do účetnictví společnosti Z. S. M. Z. přijal a nechal zaúčtovat účetní doklady na nákup barevných kovů, které byly vystaveny dodavatelskou společností L. s. a následně vystavil nebo nechal vystavit účetní doklady na prodej tohoto zboží slovenské společnosti P. Dále M. Z. provedl či dal pokyn k provedení úhrad z bankovních účtů společnosti Z. S. tak, aby korespondovaly s fakturovanými nákupy a prodeji zboží, když v daňových přiznáních a souhrnných hlášeních za zdaňovací období měsíců leden 2014 až květen 2014, která nechal zpracovat, a která byla podána u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8 ve dnech 25.2.2014, 25.3.2014, 25.4.2014, 26.5.2014 a 25.6.2014, neoprávněně deklaroval dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie a s tím související osvobození od daně z přidané hodnoty z těchto obchodů ve smyslu §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to u zboží, údajně nakoupeného na základě faktur přijatých od společnosti L. s. (v rozsudku konkretizovaných). Takto M. Z. učinil přesto, že si byl vědom, že obchody fakticky neproběhly a zboží uvedené na předmětných přijatých fakturách nebylo ve skutečnosti společnosti Z. S. dodáno a z tohoto důvodu nemohlo být ani společností Z. S. dodáno jejímu slovenskému odběrateli – společnosti P. – a tedy v příslušných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty společnosti Z. S. v rozporu s §72 odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neoprávněně uplatnil odpočet daně na vstupu z přijatých zdanitelných plnění s předstíraným následným dodáním do jiného členského státu Evropské unie ve finančních částkách za jednotlivé měsíce roku 2014 podrobně popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž úloha jednotlivých obviněných v rámci uvedených obchodních řetězců spočívala zejména v tom, že: M. Z. shora popsané obchody řídil, postupně vytvářel obchodní řetězce, v rámci kterých docházelo k fiktivnímu přeprodeji barevných kovů, jako zplnomocněný zástupce společnosti Z. S. zařadil tuto společnost do obchodních řetězců předstírajících fiktivní obchody s barevnými kovy (niklovými katodami a cínovými ingoty) na pozici příjemce prospěchu, jménem této společnosti, kterou zcela ovládal, vystavil nebo nechal vystavit účetní doklady, na základě kterých měla společnost Z. S. provádět fiktivní dodávky barevných kovů svým odběratelům ve Slovenské republice, udílel pokyny zaměstnanci společnosti R. Č. a jednateli společnosti L. s. L. Č. k provádění úkonů s fiktivními obchody souvisejícími, a následně převáděl či nechal provést převody finančních prostředků na bankovních účtech společnosti Z. S. tak, aby korespondovaly s vystavenými účetními doklady, přestože věděl, že takto fakturované obchody neproběhly. Jménem společnosti Z. S. rovněž nechal zpracovat daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období, ve kterých deklaroval pořízení zboží od společnosti L. s. a jeho dodání do jiného členského státu Evropské unie, ačkoli věděl, že ve skutečnosti obchody neproběhly, a činil tak s cílem vylákání neoprávněných nadměrných odpočtů DPH, R. Č. jako zaměstnanec společnosti Z. S. na pozici obchodního zástupce za účelem zastření fiktivních obchodů s barevnými kovy (cínovými ingoty a niklovými katodami) po dohodě s M. Z. a na základě jeho pokynů vystavoval (nebo nechal vystavit) a podepisoval faktury a dodací listy týkající se obchodů s barevnými kovy, vyřizoval účetní záležitosti týkající se fiktivních dodávek barevných kovů slovenským odběratelům zastoupeným S. B., a to přesto, že věděl, že obchodované zboží ve skutečnosti neexistovalo a že předstírané obchody slouží k daňovému podvodu, L. Č. jako jednatel společnosti L. s. zapojil tuto svoji společnost do obchodních řetězců, přes které byly realizovány fiktivní nákupy a prodeje barevných kovů (niklových katod a cínových ingotů), jejichž jediným cílem bylo vylákání výhody na dani z přidané hodnoty u společnosti Z. S., přijal do účetnictví společnosti účetní doklady, týkající se údajného nákupu barevných kovů, zejména niklových katod a cínových ingotů od různých dodavatelů (společností F. c., F., T., N. (N. o. s.), T. S. a T. – R.), nechal jménem společnosti L. s. vystavit účetní doklady, týkající se následného prodeje zboží společnosti Z. S., a provedl peněžní transakce na bankovním účtu společnosti L. s. tak, aby korespondovaly s takto fakturovanými nákupy a prodeji zboží, dával pokyny a informace o údajném množství obchodovaného zboží R. S., aby tato mohla jménem společností T., T. S. a případně dalších vystavovat příslušné fakturace, a takto činil přesto, že si byl vědom, že uvedené společnosti jeho společnosti L. s. zboží fakticky nedodaly, a že společnost L. s. toto zboží taktéž nedodala společnosti Z. S. a vše činil s vědomím, že předstírané obchody slouží k daňovému podvodu, J. B. – jednající na základě plné moci jako osoba fakticky ovládající společnost T. – R. – umožnil v průběhu roku 2014 zapojení této společnosti do obchodních řetězců, přes které byly realizovány fiktivní nákupy a prodeje barevných kovů (cínových ingotů), jejichž jediným cílem bylo vylákání výhody na dani z přidané hodnoty u společnosti Z. S., do účetnictví společnosti přijal faktury o nákupu cínových ingotů od společnosti H. C. C. a o prodeji tohoto zboží společnosti L. S., ačkoli věděl, že tyto obchody ve skutečnosti neproběhly, založil bankovní účty společnosti sloužící k bankovním převodům, odpovídajícím fiktivním obchodním transakcím, a poté, co společnost využil k účasti na daňovém podvodu, tuto nechal převést na tzv. bílého koně, dále jako jednatel společností C. I. a později C. I. A. používal bankovní účty těchto společností k převodům finančních prostředků, přijatých od společností T., T. S., F., N. (N. s. s.) a T. – R. (společností, zařazených na prvním článku řetězců, předstírajících obchodování s barevnými kovy), ve prospěch bankovních účtů společností E. S. a P., které ovládala S. B., čímž umožnil cyklický pohyb finančních prostředků v rámci účelových řetězců, tedy aby jedny a tytéž finanční prostředky mohly být používány opakovaně pro více obchodních případů, přičemž vše činil s vědomím, že předstírané obchody a převody peněžních prostředků slouží k daňovému podvodu, E. S. (do 21.12.2015 pod názvem Z. S.) jednající ve svůj prospěch a v rámci své činnosti M. Z. na základě plné moci udělené jednatelkou společnosti E. A., zařazená do obchodních řetězců předstírajících fiktivní obchody s barevnými kovy (niklovými katodami a cínovými ingoty) na pozici příjemce prospěchu, se podílela na fiktivních nákupech a prodejích barevných kovů, ve svém účetnictví evidovala a vystavovala účetní doklady s těmito obchody související (o nákupech zboží od společnosti L. s. a prodejích slovenským odběratelům), na svých bankovních účtech prováděla bankovní převody s obchody korespondující a ve svých přiznáních k dani z přidané hodnoty, které byly v příslušných zdaňovacích obdobích podávány Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 8, nepravdivě deklarovala pořízení zboží od tuzemského dodavatele L. s. a následné dodání tohoto zboží do jiného členského státu Evropské unie a z toho plynoucí neoprávněné nároky na nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty dle §64 odst. 1, §72 odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ačkoli vykazované obchody ve skutečnosti nebyly provedeny a údajně obchodované zboží vůbec neexistovalo, T. jednající ve svůj prospěch a v rámci své činnosti jednatelkou R. S., zařazená do obchodních řetězců předstírajících fiktivní obchody s barevnými kovy (niklovými katodami a cínovými ingoty) na pozici prvního tuzemského obchodníka (předstírajícího nákup zboží, se kterým je následně v řetězci obchodováno), se podílela na fiktivních nákupech a prodejích barevných kovů, ve svém účetnictví evidovala a vystavovala účetní doklady s těmito obchody související (o nákupech zboží a následných prodejích společnosti L. s.), na svých bankovních účtech prováděla bankovní převody s obchody korespondující, ačkoli vykazované obchody ve skutečnosti nebyly provedeny a údajně obchodované zboží vůbec neexistovalo, 2. obvinění M. Z., R. Č., L. Č., S. O., společnost E. S. (do 21.12.2015 Z. S.) jednající z titulu generální plné moci M. Z. v rámci své činnosti a ve svůj prospěch a společnost T. jednající jednatelkou R. S. (dříve M.) v rámci své činnosti a ve svůj prospěch: po předchozí vzájemné domluvě a podrobném naplánování zamýšlené trestné činnosti v úmyslu zkrátit daň a obohatit tak sebe ke škodě České republiky, ve vzájemné spolupráci, se níže popsaným jednáním jako součást společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, podíleli na soustavném páchání daňové trestné činnosti, ke které docházelo na Zlínsku, a která byla organizována z provozovny společnosti Z. S. v XY, okres Zlín, a to tak, že z obchodních společností: - P. S., IČO: XY, se sídlem XY, XY, - T., IČO: XY, se sídlem XY, XY, - L. s., IČO: XY, se sídlem XY, XY, a - Z. S., IČO: XY, se sídlem XY, XY, vytvořili účelový obchodní řetězec, v rámci kterého pak realizovali nákupy a prodeje zboží – niklových katod, jejichž jediným cílem a účelem bylo neoprávněné snížení či vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty u společnosti Z. S., která fakticky pořizovala zboží z jiného členského státu Evropské unie (od dodavatele z Nizozemí), avšak obvinění za účelem zastření této skutečnosti vyhotovovali účetní doklady o nákupu a prodeji zboží tak, aby daňové zatížení přesunuli z faktického pořizovatele zboží Z. S. na společnost T., která dle těchto dokladů vystupovala jako první článek obchodního řetězce v České republice. V daňových přiznáních společnosti Z. S., pak bylo nepravdivě deklarováno pořízení zboží v České republice od dodavatelské společnosti L. s., přestože ve skutečnosti společnost Z. S. zboží pořizovala přímo od nizozemského dodavatele, konkrétně v době od 9.5.2012 do 21.12.2012 M. Z., jako zplnomocněný zástupce společnosti Z. S., společně s R. Č., obchodním zástupcem společnosti Z. S., L. Č., jednatelem společnosti L. s., R. S., jednatelkou společnosti T. a S. O., jednatelem společnosti P. S. vytvořili účelový obchodní řetězec ve složení: nizozemský dodavatel F. M. slovenská společnost P. S. T. L. s. Z. S. M., případně C. O., přes který realizovali spekulativní nákupy a prodeje zboží – niklových katod, v souvislosti s kterými společnost Z. S. v přiznáních k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců květen až prosinec 2012, která nechal zpracovat M. Z. a která byla podána u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8 ve dnech 25.6.2012, 25.7.2012, 27.8.2012, 25.9.2012, 25.10.2012, 26.11.2012, 20.12.2012 a 25.1.2013, neoprávněně deklarovala nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od společnosti L. s. ve smyslu §72 odst. 2 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to dle přijatých faktur od společnosti L. s. (v rozsudku konkretizovaných). V souvislosti s těmito obchody byl na základě dohody obviněných vytvořen fakturační tok, jemuž odpovídal rovněž tok finančních prostředků, dle kterého bylo obchodované zboží dodáno nizozemskou společností F. M. nejprve slovenské společnosti P. S., dále české společnosti T., která ho přeprodala společnosti L. s. a ta dále společnosti Z. S., kterou bylo následně zboží dodáváno konečným faktickým odběratelům, konkrétně společnostem M. a C. O., avšak takto vytvořený fakturační tok sloužil pouze k zastření skutečného pohybu zboží a jeho faktického dodání z místa nakládky v nizozemském Rotterdamu od dodavatele F. M. v rámci jedné přepravy přímo do místa vykládky v prostorách společnosti Z. S. v XY, okres Zlín, případně dle pokynu M. Z. do místa vykládky určeného konečnými odběrateli (XY a XY), přičemž společnosti T. ani P. S. jednající jednatelem S. O. se fakticky do obchodů s niklovými katodami nijak nezapojily, obchodované zboží bylo M. Z. a R. Č. ve skutečnosti pro společnost Z. S. obstaráno od společnosti F. M. a nikoli od tuzemské společnosti L. s., jak bylo nepravdivě deklarováno v přiznáních společnosti Z. S. k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců květen 2012 až prosinec 2012, ve kterých byl v důsledku tohoto jednání v rozporu s ustanovením §72 odst. 2 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neoprávněně uplatněn odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od společnosti L. s. ve finančních částkách za jednotlivé měsíce roku 2012 podrobně popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž úloha jednotlivých obviněných v rámci uvedeného obchodního řetězce spočívala zejména v tom, že: M. Z. shora popsané obchody řídil, jako zplnomocněný zástupce společnosti Z. S. zařadil tuto společnost, kterou zcela ovládal, do obchodního řetězce s předstíranými dodávkami niklových katod od společnosti L. s., pověřil R. Č. zajišťováním přeprav niklových katod od nizozemského dodavatele F. M. z Rotterdamu přímo k odběratelům společnosti Z. S. v České republice, uděloval pokyny L. Č., aby v účetnictví společnosti L. s. vedl účetní záznamy o nákupech a prodejích niklových katod, sám jménem společnosti Z. S. vystavil nebo nechal vystavit účetní doklady, na základě kterých měla tato společnost nakupovat barevné kovy od tuzemského dodavatele L. s. a provedl či dal pokyn k provedení úhrad z bankovních účtů společnosti Z. S. tak, aby korespondovaly s takto fakturovanými nákupy zboží, přestože si byl vědom, že fakticky obchody deklarovaným způsobem neproběhly, neboť niklové katody byly společnosti Z. S. dodány přímo nizozemskou společností F. M. a nikoli společností L. s., jak deklaroval v daňových přiznáních k DPH podaných jménem společnosti Z. s. a činil tak s cílem neoprávněně vylákat nadměrné odpočty DPH, R. Č. jako zaměstnanec společnosti Z. S. na pozici obchodního zástupce dle pokynů M. Z. fakticky řídil přímý dovoz niklových katod z Holandska do České republiky, zajišťoval a objednával přepravy zboží a za účelem zastření původu zboží, které bylo vždy v rámci jedné přepravy přepraveno přímo od nizozemského dodavatele společnosti F. M. z Rotterdamu do prostor společnosti Z. S. v XY, nebo do místa vykládky v XY či v XY, měnil řidičům mezinárodní CMR listy za dodací listy, instruoval řidiče společnosti Z. S. G. J. S. a P. K., kterým uděloval pokyny k nakládkám a vykládkám niklových katod, a to přesto, že věděl, že uskutečňované obchody slouží k vylákání neoprávněné daňové výhody, L. Č. jako jednatel společnosti L. s. zapojil tuto svoji společnost do obchodního řetězce, přes který byly deklarovány nákupy a prodeje barevných kovů (niklových katod), jejichž jediným cílem bylo zkrácení daně z přidané hodnoty u společnosti Z. S., přijal do účetnictví společnosti účetní doklady, týkající se údajného nákupu barevných kovů od společnosti T., dále vystavil nebo nechal vystavit účetní doklady na prodej tohoto zboží společnosti Z. S. a provedl peněžní transakce na bankovním účtu společnosti L. s. tak, aby korespondovaly s takto fakturovanými nákupy a prodeji zboží, pro zakrytí skutečného původu zboží vystavoval za společnost L. s. fiktivní objednávky přeprav, které měla realizovat společnost Z. S. dával pokyny a informace o množství obchodovaného zboží R. S., aby tato mohla jménem společnosti T. vystavovat příslušné fakturace, a takto činil přesto, že věděl, že společnost T. společnosti L. s. deklarované zboží ve skutečnosti nedodala, a s vědomím, že vykazované obchody slouží k vylákání neoprávněné daňové výhody, S. O. jako jednatel společnosti P. S. zapojil tuto svoji společnost do účelového obchodního řetězce, přes který byly deklarovány nákupy a prodeje barevných kovů (niklových katod), jejichž jediným cílem bylo zkrácení daně z přidané hodnoty u společnosti Z. S. vystavil nebo nechal vystavit účetní doklady, týkající se údajného prodeje zboží společnosti T. a provedl peněžní transakce na bankovním účtu společnosti P. S. tak, aby korespondovaly s vystavenými účetními doklady, a takto jednal přesto, že společnost P. S. předmětné zboží ve skutečnosti nenakupovala a nijak s ním nenakládala, a vše činil s vědomím, že deklarované obchody slouží k vylákání neoprávněné daňové výhody, E. S. (do 21.12.2015 pod názvem Z. S.) jednající M. Z. v rámci své činnosti a ve svůj prospěch na základě plné moci udělené jednatelkou společnosti E. A., zařazená do obchodního řetězce na pozici příjemce prospěchu, se podílela na obchodech s niklovými katodami, které nakupovala přímo u dodavatele společnosti F. M. v Holandsku, avšak ve svých daňových přiznáních nepravdivě deklarovala, že jejím dodavatelem byla tuzemská společnost L. s. a uplatňovala v této souvislosti v rozporu s §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, odpočet DPH na vstupu, čímž neoprávněně snižovala svou daňovou povinnost, na svých bankovních účtech prováděla bankovní transakce a do svého účetnictví řadila účetní doklady s fakturovanými obchody korespondující, a to vše činila s cílem zastřít skutečný průběh obchodů, T. jednající jednatelkou R. S. v rámci své činnosti a ve svůj prospěch, zařazená do obchodního řetězce na pozici prvního tuzemského obchodníka, předstírala nákup zboží (niklových katod) od slovenské společnosti P. S. a prodej tohoto zboží společnosti L. s., ve svém účetnictví evidovala a vystavovala účetní doklady s těmito obchody související, na svých bankovních účtech prováděla bankovní převody s obchody korespondující, ačkoli ve skutečnosti zboží od společnosti P. S. nenakoupila, společnosti L. s. nedodala a nijak s ním ani nedisponovala, a to vše činila s cílem zastřít skutečný průběh obchodů. Celkem tak jednáním shora popsaným v bodech 1a), 1b), 1c), 1d) a 2) došlo k neoprávněnému snížení daňové povinnosti či vylákání výhody na dani z přidané hodnoty u daňového subjektu E. S. (ve finančních částkách v rozsudku konkretizovaných). za zdaňovací období měsíců duben 2011 až květen 2014 tak byl u společnosti Z. S. neoprávněně uplatněn nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 526 130 273 Kč, z čehož částka 375 773 745 Kč byla správcem daně vyplacena, a dále byla u společnosti Z. S. neoprávněně snížena daňová povinnost u daně z přidané hodnoty o částku ve výši 61 406 986 Kč, když další neoprávněné snížení ve výši 1 807 435 Kč správcem daně již nebylo uznáno, a celkem tak popsané jednání směřovalo ke způsobení škody České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, ve výši 589 344 694 Kč, přičemž jednotliví obvinění se na výši způsobené škody podíleli následovně: - obviněný M. Z. se v bodech 1a), 1b), 1c), 1d) a 2) účastnil neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 526 130 273 Kč, z čehož částka 375 773 745 Kč byla vyplacena, a neoprávněného snížení daně z přidané hodnoty v celkové výši 63 214 421 Kč, z čehož částka 61 406 986 Kč byla uznána, - obviněný R. Č. se v bodech 1a), 1b), 1c), 1d) a 2) účastnil neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 526 130 273 Kč, z čehož částka 375 773 745 Kč byla vyplacena, a neoprávněného snížení daně z přidané hodnoty v celkové výši 63 214 421 Kč, z čehož částka 61 406 986 Kč byla uznána, - obviněný L. Č. se v bodech 1a), 1b), 1c), 1d) a 2) účastnil neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 526 130 273 Kč, z čehož částka 375 773 745 Kč byla vyplacena, a neoprávněného snížení daně z přidané hodnoty v celkové výši 63 214 421 Kč, z čehož částka 61 406 986 Kč byla uznána, - obviněný J. B. se v bodech 1b), 1c) a 1d) účastnil neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 384 240 115 Kč, z čehož částka 318 890 497 Kč byla vyplacena, a neoprávněného snížení daně z přidané hodnoty v celkové výši 6 539 211 Kč, z čehož částka 5 508 799 Kč byla uznána, - obviněný S. O. se v bodě 2) účastnil neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové vyplacené výši 61 633 326 Kč, - obviněné právnické osobě E. S. je v bodech 1b), 1c), 1d) a 2) v době od 1. 1. 2012 přičítána na základě jednání zmocněnce M. Z. účast na neoprávněném uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 384 240 115 Kč, z čehož částka 324 625 636 Kč byla vyplacena, a na neoprávněném snížení daně z přidané hodnoty v celkové výši 62 437 398 Kč, z čehož částka 61 406 986 Kč byla uznána, - obviněné právnické osobě T. je v bodech 1b), 1c) a 2) v době od 1. 1. 2012 přičítána na základě jednání jednatelky R. S. účast na neoprávněném uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové vyplacené výši 308 268 125 Kč, a na neoprávněném snížení daně z přidané hodnoty v uznané celkové výši 60 927 203 Kč. 5. Obviněnému M. Z. byl uložen za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným tímto rozsudkem, a zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 68 T 7/2014-2677, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. a 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, §108 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy 1 denní sazba činí 5 000 Kč, tedy peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 44 000 Kč, uložené u Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, odboru rozpočtu a účetnictví ve Zlíně, pod č. j. KRPZ-6486-292/TČ-2012-150081-LTR. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného M. Z. z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 68 T 7/2014-2677, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. a 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995. 6. U spolupracujícího obviněného R. Č. bylo podle §44 tr. zákoníku, a §58 odst. 4 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 68 T 7/2014-2677, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. a 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995. 7. Obviněnému L. Č. byl uložen za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným tímto rozsudkem, a zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 68 T 7/2014-2677, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. a 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, §108 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb, kdy 1 denní sazba činí 5 000 Kč, tedy peněžitý trest ve výměře 750 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a zákaz výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu 10 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 68 T 7/2014-2677 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. a 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995. 8. Obviněný J. B. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy 1 denní sazba činí 5 000 Kč, tedy peněžitý trest ve výměře 2 500 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 10 let. 9. Obviněný S. O. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíce. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 8 let. 10. Obviněné právnické osobě E. S. byl uložen podle §17 odst. 1, 3 zákona č. 418/2011 Sb. trest propadnutí části majetku, a to nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území a obec XY, na listu vlastnictví č. XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, a to pozemků parcelních čísel XY, XY, XY, XY, XY, stavby č. p. XY umístěné na pozemku p. č. XY a stavby bez čísla popisného či evidenčního umístěné na pozemcích p. č. XY a XY, a podle §16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. trest zrušení právnické osoby. 11. Obviněné právnické osobě T. byl uložen podle §19 zákona č. 418/2011 Sb. za podmínek stanovených v §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2014 trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 20 000 EUR, která je zajištěna na účtu č. XY, vedeného u České národní banky, a podle §16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. trest zrušení právnické osoby. 12. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. Z., L. Č., J. B., S. O., obviněná právnická osoba E. S., obviněná právnická osoba T. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 4 To 18/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuta. II. 13. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění M. Z., L. Č., J. B. a S. O. prostřednictvím svých obhájců dovolání. 14. Obviněný M. Z. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). 15. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že výrok o vině je nesprávný, protože nebyly naplněny všechny zákonné předpoklady trestní odpovědnosti. Zejména nebyla naplněna subjektivní stránka, když ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit jeho zavinění. Jestliže mu je kladeno za vinu, že se měl dopustit zkrácení daně, je třeba, aby takto jednal úmyslně. Má-li být na jeho straně naplněna subjektivní stránka trestného činu, musel by vědět o všech shora uvedených skutečnostech, tedy o tom, že obchody spol. Z. S. fakticky neproběhly, resp. neproběhly tak, jak bylo deklarováno. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že obviněný Z. musel mít vědomost o fiktivních obchodech, resp. jiném, než deklarovaném nákupu a prodeji niklových katod. K tomu dospěl zejména na základě skutkových zjištění, že obviněný Z. měl mít ve společnosti rozhodující úlohu a měl mít ve své působnosti uzavírání smluv a objednávek ve vztahu k nákupu a prodeji kovového materiálu a zadávat úkoly pracovníkům. 16. Soudy se řídily pouze jeho formální úlohou ve společnosti. Skutečnost, že mu byla vystavena generální plná moc, však nevypovídá ničeho o jeho skutečné činnosti a zařazení ve společnosti Z. S. Obchod s kovovým materiálem začal v období příchodu R. Č. do společnosti. Smlouvy jménem společnosti podepisovali kromě něj i jednatelka A. a obviněný R. Č. Ani v případě řízení přepravy to nebyl toliko on, který měl výlučně jednat s přepravci. Jeho úloha byla v tomto směru marginální. 17. Tvrdil, že nelze dojít k závěru, že měl vědomost o fiktivních obchodech s kovovým materiálem, resp. o jiném než deklarovaném nákupu a prodeji niklových katod. Ačkoli měl možnost uzavírat obchody, činit platební příkazy a vést účetnictví, neznamená to, že tak vždy činil osobně a měl tak vědomost o všech záležitostech, k nimž při těchto činnostech docházelo. K naplnění subjektivní stránky je dále potřeba, aby obviněný věděl o tom, že k páchání daného trestného činu dochází v zákonem stanoveném rozsahu škody. Soudy se přitom nezabývaly otázkou, o jakém skutečném objemu obchodů obviněný věděl, resp. vědět mohl. Skutková zjištění soudů, že o fiktivních obchodech věděl, nemůže vést automaticky ke shledání viny, není-li specifikováno, jak vysoká daň byla zkrácena těmito obchody, o nichž měl mít vědomost. Obviněný, který se ve společnosti Z. S. primárně zabýval stavebnictvím, logicky neměl a ani nemohl mít podrobnou kontrolu nad chodem obchodů s kovovým materiálem. Za tím účelem byl zaměstnán obviněný R. Č. Soudy proto postupovaly nesprávně, když jeho zavinění dovodily pouze z jeho formálního postavení ve společnosti. Obviněný Z. v obchodování s kovovým materiálem zásadně osobně nejednal, a proto nemohl mít vědomost o tom, že dochází k fiktivním obchodům s kovovým materiálem, resp. o jiném než deklarovaném nákupu a prodeji zboží. Uzavřel proto, že u něj nelze shledat naplnění subjektivní stránky zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, když není dána ani forma nedbalostního zavinění. 18. Dále namítl, že soudy také skutek nesprávně posoudily, když jej uznaly vinným z účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku. Nebyla totiž naplněna ani subjektivní ani objektivní stránka tohoto trestného činu. Pokud jde o naplnění objektivní stránky, tak jeho jednání nevedlo k žádnému organizovanému seskupení osob. Nelze dovodit, že by on byl „hlavou organizované zločinecké skupiny“. Jelikož dominantní činností skupiny byl obchod s kovovým materiálem, nelze rozumně předpokládat, že by to byl on, kdo obchodní řetězce založil a řídil, když k tomu neměl ani zkušenosti ani kontakty. Naopak tyto předpoklady byly naplněny u obviněného R. Č., na jehož doporučení právě obchody uzavíral. Dále není patrné, z čeho soudy dovozují jeho úmysl založit organizovanou zločineckou skupinu. Trestná činnost spočívala v krácení daně z přidané hodnoty při obchodování s kovovým materiálem. Tento úmysl měl být přítomen již na začátku jednání, tedy při vytvoření obchodního řetězce. Skutková zjištění nenasvědčují tomu, že by jednal v tomto úmyslu. Obchodování s kovovým materiálem se rozvinulo až po příchodu obviněného R. Č. do společnosti Z. S. Ten také obchody uzavíral a jednal s novými obchodními partnery. Obviněný M. Z. tak nemohl mít představu o podobě obchodních řetězců a objemu obchodů s kovovým materiálem, ani o možnosti nadměrného odpočtu daně. Nenaplnil tak skutkovou podstatu zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. 19. Následně obviněný M. Z. prezentoval, že v řízení došlo k porušení jeho procesních práv, která měla za následek nezákonnost napadených rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Pochybení soudů spočívá v nepřipuštění důkazních návrhů, a to výslechu svědka J. Š. ze společnosti T. a obchodních zástupců společnosti M., které obviněný považoval za zásadní. Navržené důkazy byly způsobilé objasnit okolnosti zapojení společností T. a M. do obchodního řetězce, jakož i zadávání objednávek kovového materiálu v rámci řetězce. Z důkazů (odposlechů) vyplynulo, že T. a M. mohly objednávky od společnosti Z. S. koordinovat, a to prostřednictvím obviněného R. Č. a osoby pana J. Š. Dále soudy podle dovolatele M. Z. porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že obviněnému R. Č. přiznaly status tzv. spolupracujícího obviněného, aniž by k tomu byly splněny zákonné předpoklady podle §178a odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný R. Č. nevypovídal ani pravdivě ani úplně, a de facto vypovídal v přípravném řízení až po sdělení obvinění, kdy jeho slova kopírují informace, které již byly známy z usnesení o zahájení trestního stíhání či byly zjevné z trestního spisu. Výslech obviněného R. Č. byl proveden za zvláštních okolností, ihned poté, co byl vyslechnut za účasti obhájců k věci samé. Státní zástupce ani policejní orgán neinformoval žádného z obhájců o tom, že prakticky po skončení výslechu má následovat druhý výslech podle §178a odst. 3 tr. ř. Tím došlo ke zkrácení práva na obhajobu a bylo porušeno právo na spravedlivý proces. 20. Závěrem obviněný M. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2020, č. j. 4 To 18/2020-13806, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. 21. Obviněný L. Č. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). 22. Zásadně nesouhlasil se závěrem, že z jeho strany mělo dojít ke spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině a zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Spáchání uvedených činů účasti na organizované zločinecké skupině a v její prospěch nemá podle něj oporu v provedeném dokazování. Nedošlo ke kumulativnímu naplnění znaků trestného činu podle §129 tr. zákoníku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 684/2014, uvedl, že v rámci dokazování nebyly mezi spoluobviněnými zjištěny přísně hierarchické vztahy (vztahy nadřízenosti a podřízenosti) ani pevný řád (kodex organizace), jimiž je organizovaná zločinecká skupina charakterizována. Pevné hierarchické vztahy, přesná pravidla existence i fungování údajné trvalé organizace zaměřené na páchání zločinu nebyly v průběhu řízení nikým z obviněných, svědků ani dalších zúčastněných osob tvrzeny a takové závěry nelze učinit ani z dalších důkazů. Obviněný L. Č. tak namítl, že organizovaná zločinecká skupina mezi obviněnými nikdy nevznikla. 23. Dále uvedl, že tuto svou argumentaci uplatnil již před soudem druhého stupně, který se jí však nezabýval a odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. S tím obviněný nemůže souhlasit, když již ve svém odvolání poukázal na nenaplnění obligatorně požadovaných znaků nutných k naplnění skutkových podstat trestných činů spáchaných ve prospěch organizované zločinecké skupiny, resp. trestného činu účasti na ní. V odůvodnění napadených rozhodnutí není zmíněno, čím mají soudy prvního a druhého stupně postaveno najisto, že k naplnění požadovaných znaků došlo. Soudy se pokusily s rozkrýváním údajného fungování skupiny započít, nicméně osvětlení jednotlivých hierarchických vztahů nebylo dokončeno, neboť se tyto ex post vykonstruované vztahy nepodařilo prokázat. V důsledku toho obviněný dosud neví, v jakém hierarchickém vztahu měl být k dalším spoluobviněným. Domněnka soudů, že měl úkolovat další spoluobviněné, je zcestná a nicneříkající. Dále naplnění znaku „dodržování kodexu organizace“ nebylo ani tvrzeno, ani nezpochybnitelně doloženo. 24. Uvedené nesprávné právní posouzení pak mělo zásadní vliv na délku uloženého trestu odnětí svobody, neboť při správném právním posouzení by mu jistě nebyl uložen tento trest v délce 10 let. 25. Na závěr svého podání dovolatel L. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 11. 2019, č. j. 68 T 1/2019-13548, i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2020, č. j. 4 To 18/2020-13806, a věc přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí. 26. Obviněný J. B., který ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), prezentoval, že trestním stíháním bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces, přičemž došlo k porušení zásady in dubio pro reo, zásady presumpce neviny a zásady nullum crimen sine lege. 27. Namítl, že z obsahu výpovědí obviněných či svědků ani dalších důkazů nelze prokázat jeho úmysl zkrátit ve větším rozsahu daň. Obecné soudy tvrdí, že společnosti C. I. a C. I. A. a T. – R. byly součástí řetězců vytvořených za účelem krátit ve větším rozsahu daň z přidané hodnoty, ačkoli ani v jednom z řetězců nejsou společnosti C. I. a C. I. A. uvedeny. Soudy nesprávně posoudily činnost těchto společností, když standardní obchodní činnosti označily za činnost protiprávní se záměrem zkrátit ve větším rozsahu daň z přidané hodnoty. Při hodnocení důkazů náležitě nezohlednily rozpory mezi různými verzemi případu a přiklonily se k verzi o jeho vině, aniž by ovšem svůj závěr přesvědčivě odůvodnily. Přitom jeho výpověď nebyla v trestním řízení vyvrácena. Nebylo zjištěno, že by se v důsledku svého jednání obohatil či jinak zvýhodnil. Jeho pohnutkou mělo být získání finančního prospěchu. Vratky DPH (o kterých nevěděl, že jsou vratkami DPH) předával obviněnému M. Z. a žádný finanční prospěch ze svého jednání neměl (kromě standardních odměn specifikovaných ve smlouvách C. I. a C. I. A.). Je netrestanou, vysokoškolsky vzdělanou osobou, podnikatelem, manželem a otcem dvou nezletilých dětí, který by svým jednáním neměl v úmyslu svou rodinu a své podnikání ohrozit. 28. Dále obviněný J. B. namítl, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pokud soudy měly za to, že některé společnosti v řetězci neodváděly DPH, byly likvidovány a do jejich statutárních orgánů dosazováni bílí koně, tak se nevypořádaly s jeho obhajobou, že pokud by si byl vědom páchání předmětných trestných činů, tak by přece nikdy nepřistoupil na to, aby se sám stal takovým bílým koněm ve společnosti T.-R., protože by si byl vědom všech důsledků pro svou osobu. Pokud by měl v úmyslu spáchat dotčené činy, nemohl by souhlasit, aby on nebo jeho bratr R. B. figuroval v uvedené společnosti. Nikdy neobjednával žádné zboží ze zahraničí (ačkoli z výpovědi R. Č. má plynout, že měl na starost nákup niklu ze zahraničí), pouze na žádost L. Č. přeložil objednávku do angličtiny. Soudy opřely výrok o jeho vině o výpověď R. Č., který však ve vztahu k němu uvedl zejména skutečnosti, které získal od jiných osob, nebo které si sám interpretoval. Soudy naprosto nekriticky věřily výpovědi R. Č., a nezabývaly se otázkou její věrohodnosti. Výpověď tohoto spoluobviněného ho nemůže ze spáchání uvedeného činu usvědčit, a to ani ve spojení s jinými důkazy. 29. Obecné soudy podle něj také rozhodly v rozporu s provedenými důkazy o výši trestů. Ačkoliv z provedených důkazů je nesporné, že hlavním organizátorem předmětných trestných činů byl obviněný M. Z., který měl největší majetkový prospěch, tomuto uložily peněžitý trest pouze ve výši 1 000 000 Kč, zatímco jemu (obviněnému J. B.) uložily neadekvátní (v extrémním rozporu s provedenými důkazy) peněžitý trest ve výši 2 500 000 Kč, tedy trest vyšší o 150 procent. K tomu dodal, že obviněný M. Z. mu dlužil za služby od společnosti C. I. Soudy však toto tvrzení nevyvrátily, ale automaticky to považovaly za výnos z trestné činnosti, přestože téměř veškerý výnos z trestné činnosti obdržel obviněný M. Z. 30. Obviněný J. B. měl rovněž za to, že došlo k porušení zásady zákazu deformace důkazů. Jde zejména o interpretaci výpovědi spolupracujícího obviněného R. Č. On sám vždy popíral spáchání dotčených trestných činů a ani z výpovědí obviněných či svědků nelze učinit závěr, že je spáchal. Pokud obviněný R. Č. uvedl pouze, že nikdy neřešil s obviněným J. B. žádný obchod, pouze jej vídal v areálu na XY, a ostatní, co vypověděl, mylně vyvodil (např. ze skutečnosti, že u obviněného viděl krabice, že v nich byly peníze), tak se soudy dopustily deformace důkazů, když výpověď dotyčného obviněného interpretovaly jako nesporný důkaz pro spáchání trestných činů obviněným J. B. Ten zdůraznil, že i kdyby se jeho jednání ukázalo být iracionálním, nehospodárným či protiprávním, je třeba určit, zda bylo jednáním, které je třeba potrestat prostředky trestního práva. K tomu připomněl zásadu subsidiarity trestní represe. Má za to, že nebylo jednoznačně prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a tudíž došlo k porušení zásady presumpce neviny. Shrnul, že postup soudů neodpovídal ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. a že došlo k porušení jeho práv a svobod podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a porušení práva být stíhán jen zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právní závěr soudů je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, v rozporu se zásadou in dubio pro reo a právem na spravedlivý proces. 31. Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 4 To 18/2020, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 68 T 1/2019, a Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem. 32. Obviněný S. O. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). 33. První dovolací námitku směřoval vůči nesprávnému hmotněprávnímu posouzení subjektivní stránky trestných činů, za které byl odsouzen. Domníval, se, že v řízení nebylo prokázáno, že trestný čin, jak je uveden pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, skutečně spáchal. Ve vztahu k jeho osobě nebyla naplněna subjektivní stránka, která u právní kvalifikace užité soudem vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. 34. Byl sice formálně statutárním orgánem společnosti P. S., ale on sám nikdy žádné objednávky u nizozemských dodavatelů nečinil a s jejich zástupci nejednal. V daném oboru se neorientuje, nemá s ním žádné zkušenosti, nedisponoval žádnými kontakty a neovládá žádný cizí jazyk. Za P. S. nikdy žádné přepravy neobjednával, nikdy žádné platební příkazy fakticky nezadával, žádné faktury ani jiné související doklady nevystavoval, a to s výjimkou několika nákladních listů u reálně existujícího zboží. Za uvedenou společnost s uvedenou výjimkou žádné listiny nepodepisoval, a pokud z provedeného dokazování vyplynul opak, pak tak činily třetí osoby bez jeho vědomí a souhlasu, jeho jménem a na účet společnosti P. S. Byl účelově dosazen k výkonu funkce jednatele do postavení „bílého koně“. O tom, že P. S. sloužila třetím osobám k páchání trestné činnosti, z titulu své pozice nevěděl, když tomu nenasvědčovaly žádné skutečnosti, které by mohl s ohledem na své znalosti a osobní zkušenosti považovat za podezřelé. Z trestné činnosti neměl žádný profit odpovídající „podílu“, neboť pobíral de facto pouze pravidelnou mzdu. Závěr soudu prvního stupně tak není správný, úmyslné zavinění nelze považovat za prokázané, a to ani ve složce vědění ani ve složce volní. Popírá, že by k jakémukoliv podílu na souzené trestné činnosti, byť jen zčásti doznal. Nesouhlasil se závěrem nalézacího soudu, že mu hned od počátku muselo být jasné, že se nebude přes P. S. realizovat zákonný obchod. Tento skutkový závěr je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. 35. Odvolací soud se podle něj nevypořádal s jeho obhajobou. Soud zmínil výpověď spoluobviněného R. Č., kde poukázal na skutečnost, že tento spoluobviněný vysvětlil mechanismus fungování podvodných společností. To však podle dovolatele S. O. nepodporuje tvrzení, že o trestné činnosti věděl nebo ji snad vykonával. K výpovědi svědkyně B. připomněl, že se v účetnictví moc nevyzná a že nebyl jedinou osobou, která za společnost jednala, že podepisoval pouze nákladní listy. Není jasné, kdo společnost zastupoval. Tyto pochybnosti nebyly soudy vyjasněny. Nebyl prokázán, ani řádně důkazně podpořen závěr o zavinění jakožto jeho vědomém jednání cíleném proti zájmům chráněným v §107, §240 a §361 tr. zákoníku. Odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou o údajném „doznání se“ toho, že měl podíl na páchané trestné činnosti, že podepsal některé účetní listiny, a dále se skutkovým závěrem nalézacího soudu, že mu od počátku muselo být jasné, že se nebude přes firmu P. S. realizovat zákonný obchod. Z těchto domněnek pak prvostupňový soud při svých úvahách o souzené činnosti vycházel. Tyto skutkové závěry jsou v zásadním a logickém rozporu se skutečnostmi, které z jeho výslechu vyplynuly a s jeho obhajobou. Uvedené nelze podle něj z žádného důkazu vyvodit, a pokud tak soud nalézací (a následně soud odvolací) učinil, není mu s ohledem na absenci odůvodnění tohoto tvrzení známo, z jakých důkazů vycházel. Bylo tak překročeno jeho základní právo podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Bylo na něj nazíráno jako na částečně se doznávajícího, ačkoli k tomu nikdy nedošlo. 36. Obviněný S. O. rovněž popřel, že se měl jednání dopustit formou spolupachatelství. Z rozhodnutí soudů nezjistil, jakým způsobem mělo k páchání společné trestné činnosti dojít. Orgány veřejné moci podle něj nesprávně aplikovaly právní normy a jejich závěry se dostaly do extrémního rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Postupovaly mimo meze §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v rozporu se zásadou in dubio pro reo a právem na spravedlivý proces. 37. Dále jmenovaný obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Absentovalo podle něj zavinění, které by se vztahovalo na všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Popřel, že „by vystavil nebo nechal vystavit účetní doklady či provedl jakékoliv peněžní transakce na bankovním účtu společnosti P. S., tak, aby korespondovaly s účetními doklady a takto jednal přesto, že by věděl, že se jedná o fiktivní nákupy a činil vše s vědomím, že jediným účelem takových obchodů je vylákání neoprávněné daňové výhody“. Z obou rozhodnutí nezjistil, jaké konkrétní doklady měl vystavovat, kdy a jak tak měl činit a z jakých okolností měl vědět, že se má jednat o fiktivní nákupy a co je jejich účelem. Namítl nesplnění hmotněprávních podmínek trestnosti nejen ve smyslu zavinění, ale také ve smyslu kumulativního naplnění znaků skutkové podstaty podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. 38. Jmenovaný dovolatel měl též za to, že nebyly naplněny všechny znaky §107 odst. 1 tr. zákoníku. Rozporoval tak závěr soudů nižších stupňů, že spáchal trestný čin ve prospěch organizované zločinecké skupiny, když tvrdil, že takový skutkový závěr nelze učinit z žádného z provedených důkazů, neboť chybí jakékoliv skutkové závěry soudů odůvodňující kumulativní naplnění všech znaků skutkové podstaty pro danou právní kvalifikaci, včetně zavinění, čímž došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Popřel, že by se vědomě stal součástí organizované zločinecké skupiny, v níž by mu náleželo plnění jakýchkoliv úkolů, a měl přidělenu konkrétní funkci. Nezjistil také, kde se měl v rámci vnitřní organizační struktury nacházet. Netvrdí, že k vytvoření skupiny nedošlo, nicméně on o jejím fungování neměl tušení. To, že byl zaměstnán jakožto jednatel jedné ze společností, které figurují v souzené činnosti, mu nebylo známo. Z toho, že se nechal takto zaměstnat, nelze a priori usuzovat na to, že by byl součástí vnitřní organizační struktury či vykonával jemu přiřazenou činnost. Tvrzení soudu, že mu muselo být jasné, že se nebude přes společnost P. S. realizovat zákonný obchod, je podle něj liché. Pokud soudy měly za to, že byl členem organizované zločinecké skupiny, pak měly postupovat podle zásady vyšetřovací (§2 odst. 5 tr. ř.). K tomu však podle něj nedošlo, a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně na úplné projednání věci soudem. Chybí podle něj důkazy, že se aktivně účastnil na činnosti takové skupiny, případně měl přidělené konkrétní funkce. 39. Konečně obviněný vyjádřil své přesvědčení, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Tento závěr je podle dovolatele založen pouze na domněnkách soudů nižších stupňů a nemá oporu v provedeném dokazování. Tvrdil, že takový závěr nelze učinit z žádného z provedených důkazů, neboť chybí kumulativní naplnění všech znaků skutkové podstaty pro danou právní kvalifikaci, a to včetně zavinění. Zopakoval, že si nebyl vědom, že by se jakýmkoliv způsobem podílel na činnosti organizované zločinecké skupiny nebo že by nějakou činnost vykonával ve prospěch takové skupiny. Pokud měly soudy za to, že tomu bylo jinak, měly to podložit důkazy. Ke skutkovým okolnostem odkázal na svou předchozí argumentaci. 40. Odvolací soud podle něj pochybil, když mechanicky převzal závěry soudu prvního stupně. Podle jeho názoru nedošlo k prokázání zavinění, jakožto subjektivní stránky trestného činu, a dále k naplnění všech znaků skutkových podstat. 41. Závěrem svého podání obviněný S. O. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2020, č. j. 4 To 18/2020-13806, zrušil a věc tomuto soudu vrátil, aby ji znovu projednal a rozhodl. Současně učinil podnět, aby „předseda senátu Nejvyššího soudu, podle §265o odst. 1 trestního řádu, navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu trestu odnětí svobody“ . 42. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky obviněných lze rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, eventuálně pouze za určitých, výjimečných okolností, které však v řešeném případě nenastaly (např. výtka extrémních rozporů či opomenutých důkazů). Pod žádný z předmětných dovolacích důvodů nemohou být zařazeny výtky obviněných, jež směřují proti hodnocení důkazů soudy a proti skutkovým závěrům soudů, vůči údajnému porušení procesních principů presumpce neviny a in dubio pro reo, proti údajné nedostatečnosti odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí včetně tvrzeného nedostatku vypořádání se s argumenty či skutkovými verzemi obviněných atd. Bezpředmětné jsou i ty výtky, jimiž obvinění konstruují svá vlastní skutková zjištění a na základě své vlastní konstrukce skutkového děje dospívají k odlišným skutkovým závěrům, než ke kterým došly soudy. 43. Tyto námitky státní zástupce nepovažoval za důvodné ani v obecné rovině. Soudy činné ve věci totiž postupovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. a nebyl porušen princip presumpce neviny ani zásada in dubio pro reo. Řízení netrpí žádnými procesními vadami, které by z materiálního hlediska mohly mít vliv na správnost přezkoumávaných soudních rozhodnutí. 44. Některé ze zmíněných námitek by v případě, že by byly důvodné, bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí pro výhrady týkající se práva na spravedlivý proces, typicky pro výhradu extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí a opomenutých důkazů. Avšak v této trestní věci tomu tak není, jedná se o námitky nedůvodné, tudíž nepodřaditelné pod citovaný dovolací důvod. Co se týče extrémních rozporů, taková situace v řešeném případu nenastala, protože klíčová skutková zjištění soudů lze na podkladě provedených důkazů učinit. Vazba skutkových zjištění na provedené důkazy existuje a dotčená rozhodnutí vnitřními rozpory netrpí a už vůbec ne rozpory extrémními. Co se týče věrohodnosti výpovědí spolupracujícího obviněného R. Č., tak soudy se této otázce plně věnovaly. Obviněným jde na podkladě jejich argumentace mířící do oblasti dokazování a skutkových zjištění o to, aby prosadili svou příznivější verzi skutkového děje. 45. Ohledně opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že o všech relevantních důkazech bylo soudy rozhodnuto. Pokud byly zamítnuty, tak v zásadě proto, že je soudy označily za nadbytečné. 46. K výhradě obviněného J. B., že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, a to zejména z hlediska trestu peněžitého ve srovnání s ostatními obviněnými, státní zástupce uvedl, že výtky proti údajné nepřiměřenosti trestu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. 47. Státní zástupce reagoval též na výhradu obviněného M. Z., že přiznání postavení spolupracujícího obviněného R. Č. zasahuje do jeho (obviněného M. Z.) práva na spravedlivý proces. Zdůraznil, že tato otázka není problémem práva hmotného, nýbrž procesního, a proto ji nelze pod užitý dovolací důvod podřadit. 48. Druhou skupinu představují podle státního zástupce námitky, které mohou být bez dalšího přiřazeny pod zákonné dovolací důvody, nicméně v této kauze nejde o námitky důvodné. Jedná se zejména o námitky, kterými obvinění tvrdí nedostatek znaků skutkových podstat zločinů, které jsou jim kladeny za vinu, zejména absence subjektivní stránky deliktů a znaků organizované zločinecké skupiny. Tyto výhrady do značné míry vycházejí z vlastních představ obviněných o skutkovém ději, nikoliv z toho, co bylo zjištěno ve věci činnými soudy. Z hlediska právního hodnocení tak státní zástupce odkázal na správné úvahy soudů nižších stupňů na str. 25-28 usnesení odvolacího soudu či na str. 83-87 rozsudku nalézacího soudu. K namítanému principu porušení subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio upozornil na vysoký stupeň závažnosti trestné činnosti. Měl za to, že nelze uvažovat o jiné než trestně právní odpovědnosti. 49. Shrnul, že námitky obviněných buď nelze pod zákonné dovolací důvody vůbec podřadit, nebo to sice formálně možné je, nicméně námitky postrádají důvodnost. Vzhledem k uvedenému navrhl dovolání obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně státní zástupce souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejné zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. III. 50. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. 51. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 4 To 18/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 52. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. 53. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. 54. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 55. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) [dříve – do 31. 12. 2021 – písm. l )] tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa). 56. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. IV. 57. V posuzované věci podstatná (zcela převažující) část námitek uplatněných v podaných dovoláních směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Jedná se zejména o ty námitky, jimiž dovolatelé rozporují hodnocení důkazů učiněné soudy nižších stupňů, například, že provedené důkazy jsou nedostatečné, trpí deformacemi a neprokazují jejich vinu, že z nich jejich zavinění nelze dovodit, že byl porušen princip presumpce neviny, pravidlo in dubio pro reo, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jejich námitkami a nedostatečně svá rozhodnutí odůvodnily a námitky, jimiž obvinění nastiňují odlišný skutkový stav, než byl zjištěn v předchozím řízení, zejména bagatelizují svou roli v celé věci a svádějí vinu na jiné osoby. Lze tak shrnout, že obvinění jimi totiž soudům obou stupňů vytýkají neúplné dokazování, resp. opomenuté důkazy, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, resp. existenci tzv. zjevného rozporu (extrémního nesouladu) mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutkovými okolnostmi a předkládají vlastní skutkové hodnotící úvahy a závěry, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů. Především v návaznosti na to pak dospívají k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 58. Obvinění tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [nyní písm. h)] tr. ř. zde ve skutečnosti spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. 59. Nutno ovšem konstatovat, že Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (o ten se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [viz již shora zmíněný nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. 60. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 61. Zásah do skutkových zjištění lze tedy akceptovat za striktně vymezených důvodů. Pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu zjevného rozporu [extrémního nesouladu], (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). 62. K námitce obviněného M. Z. vytýkající neprovedení jím zmíněných důkazů (výslech svědka J. Š. ze společnosti T. a obchodních zástupců společnosti M.) je možné poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Soudy nižších stupňů považovaly již provedené dokazování za zcela dostatečné k náležitému objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, z čehož pak zřetelně plyne, že neshledaly potřebným provádět důkazy další. Jinak řečeno, jak soud prvního stupně, tak soud odvolací zjevně dospěl k závěru, že provádění dalších důkazů z pohledu zásady vtělené do zmíněného ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. by bylo nadbytečné. To ostatně explicitně vyjádřil soud prvního stupně v bodech 175. – 176. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odůvodnění svého usnesení v bodech 18. – 20. Řízení tak není zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů. 63. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je dále zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. 64. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely především z výpovědi spolupracujícího obviněného R. Č. podpořené výpověďmi dalších osob (např. svědkyň G., B. H., B., přepravců) , dalšími důkazy ( údaji z daňových řízení, výpisy údajů z registru vozidel, odposlech a záznam telekomunikačního provozu atd.) , nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o zjevný rozpor (extrémní nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). 65. Lze poznamenat, že ačkoliv obvinění namítali nevěrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného R. Č., pak s touto námitkou se přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů a důvodně této námitce nepřiznaly opodstatnění. Lze přitom poukázat na závěry soudu prvního stupně v bodu 177. a násl. odůvodnění jeho rozhodnutí, kde vyhodnotil výpověď dotyčného spoluobviněného jako detailní, konzistentní a neměnnou. Jeho výpověď je navíc, jak již řečeno, v souladu s výpověďmi dalších osob i listinnými důkazy. Závěry z nich učiněné podrobně shrnul odvolací soud v bodech 22. – 26. odůvodnění svého rozhodnutí, na které pro jejich obsáhlost a detailnost dovolací soud tímto odkazuje, neboť není jeho úkolem, aby opětně reprodukoval a sám znovu hodnotil všechny tam již rozsáhle popsané důkazy. V návaznosti na zjištěné skutečnosti o jednání jednotlivých obviněných konstatuje, že je zřejmé, že všichni spoluobvinění měli vědomost o nelegálnosti činnosti, kterou se předmětné uskupení fyzických a právnických osob zabývalo a s touto vědomostí se do jeho činnosti zapojili. 66. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Je vhodné opětně připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor (extrémní nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu (extrémního nesouladu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud shrnuje, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění toliko v případě zjevného rozporu (extrémního nesouladu), který však v předmětné trestní věci nebyl dán, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na řádném, logickém a dostatečně přesvědčivém hodnocení provedených důkazů a jsou i náležitě a srozumitelně odůvodněna. 67. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. 68. Obviněný M. Z. též tvrdil, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že přiznaly R. Č. postavení spolupracujícího obviněného. K této jeho argumentaci je třeba uvést následující. Uvedenou výhradu nelze v prvé řadě podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [nyní h)] tr. ř., neboť tento institut není povahy hmotněprávní, nýbrž procesní. Dále je z povahy věci vyloučeno, aby přiznání postavení spolupracujícího obviněného jednomu z pachatelů zasáhlo do základních práv pachatelů ostatních. Těchto se toto jeho postavení bezprostředně nedotýká. Významné je z hlediska řádného hodnocení věrohodnosti dané osoby, což soudy v dané věci pečlivě učinily. 69. Ve svých dovoláních obvinění dále prezentovali argumentaci zdánlivě formálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [nyní písm. h)] tr. ř. Primárně se jednalo o tvrzení absence subjektivní stránky trestného činu, kdy vyjadřovali svou obhajobu, že neměli vědomost o nelegální povaze posuzované činnosti, že se na ní vědomě nepodíleli. 70. Námitky obviněných vztahující se k subjektivní stránce jejich jednání, však jsou založeny na opomíjení obsahu důkazů, které hovoří v jejich neprospěch, nebo v jejich zpochybňování a v prezentaci vlastního pozměněného skutkového děje, který poté zdánlivě vyznívá tak, že se trestného jednání buď nedopustili vůbec, nebo že na něm participovali toliko jako nevědomé osoby. K důkazům prokazujícím subjektivní stránku jejich jednání se soudy dostatečně vyjádřily v odůvodněních svých rozhodnutí. U obviněného M. Z. se vyslovil odvolací soud v bodu 22., který uzavřel, že je zcela vyloučeno, aby tento obviněný o okolnostech obchodu s barevnými kovy nevěděl. U obviněného L. Č. lze připomenout, že otázku zavinění pojednal nalézací soud v bodu 177. svého odůvodnění a odvolací soud se v bodu 28. vyslovil, že u tohoto obviněného lze dospět k závěru o zcela vědomé a aktivní účasti. Ke stejnému tvrzení o absenci subjektivní stránky trestného činu obviněného J. B., poukazuje dovolací soud na bod 30. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který tam uvedl, že bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný jako jednatel společnosti C. I., později C. I. A. umožnil cyklický pohyb finančních prostředků v rámci účelových řetězců a že jednal v roli jakési „pračky“ finančních prostředků s cílem vzbudit zdání legálnosti ve skutečnosti fiktivních obchodů. Co se týče dovolatele S. O., tak ani u tohoto obviněného odvolací soud nepřisvědčil jeho argumentaci, kterou popíral naplnění subjektivní stránky (srov. bod 32. odůvodnění jeho rozhodnutí), a uvedl, že u obviněného byla zřejmá vědomost a ochota obviněného předstírat před minimálně obchodními partnery, orgány státní správy nepravdivé údaje týkající se osoby jednatele této obchodní společnosti. Dovolací soud přitom nemá vůči závěrům soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky jednání obviněných výhrad, přičemž dodává, že za situace, kdy nebyla shledána existence zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, je třeba při posouzení správnosti právní kvalifikace, kterou užily soudy nižších stupňů vycházet z toho, jaká skutková zjištění ustálily v popisu skutku a rozvinuly v odůvodnění jejich rozhodnutí. 71. Obviněný L. Č. namítl nenaplnění znaků organizované zločinecké skupiny. Obviněný J. B. hovořil o porušení principu ultima ratio, resp. subsidiarity trestní represe. Z hlediska věcného tomu však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění. 72. V dovoláních prezentovaná argumentace obviněných není ve věci novou. Jak je patrno z rozhodnutí soudu druhého stupně, dané námitky vznášeli obvinění již v předchozím řízení. Proto na prvém místě dovolací soud odkazuje na odůvodnění předmětných soudních rozhodnutí, u soudu nalézacího především na str. 183-187 jeho rozsudku a u soudu odvolacího na str. 22-40 jeho usnesení. V tomto směru pak postačuje připomenout toliko některé vybrané skutečnosti, které dokládají správnost úvah a závěrů soudů nižších stupňů. 73. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami a spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu. 74. Toto ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení. Vzhledem k tomu, že trestní zákoník nesankcionuje v tomto ustanovení pouhé neodvedení uvedených povinných plateb, ale jejich zkrácení, jde v podstatě o zvláštní případ podvodu. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 se může dopustit i právnická osoba (srov. §7 TOPO ). (ŠÁMAL, Pavel. §240 [Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2416, marg. č. 1.). 75. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (ŠÁMAL, Pavel. §240 [Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2432, marg. č. 13.). 76. Zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 tr. zákoníku se dopustí, kdo založí organizovanou zločineckou skupinu, kdo se činnosti organizované zločinecké skupiny účastní, nebo kdo organizovanou zločineckou skupinu podporuje. 77. Založením organizované zločinecké skupiny může být každá aktivita, v jejímž důsledku dojde ke vzniku takové organizace (např. získávání členů), i když organizace zatím nevyvíjí žádnou činnost nebo vyvíjí prozatím činnost právně nezávadnou. Založení zločinných spolčení může spočívat v přeměně nezávadné organizace na zločineckou. Za zakladatele organizované zločinecké skupiny lze považovat osobu, resp. osoby, které iniciují její vznik a dohodu ať již výslovnou, nebo konkludentní, na jejímž základě se taková organizovaná zločinecká skupina konstituuje, a to bez ohledu na to, jaké místo v hierarchii tohoto spolčení později zastávají. Ustanovení §361 odst. 1 v alinea 2 prohlašuje za dokonaný trestný čin i pouhé členství v organizované zločinecké skupině , když postihuje již účast na činnosti takové skup iny, lze si však představit i aktivnější formu účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny, aniž by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu. Může jít např. o osobu, která pro zločinné spolčení, resp. jeho některé členy, zabezpečuje některé práce nebo služby (např. ekonomické nebo právní poradenství). (RIZMAN, Stanislav. §361 [Účast na organizované zločinecké skupině]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3343, marg. č. 3–4.) 78. Obviněný M. Z. tvrdil, že měla-li být na jeho straně naplněna subjektivní stránka trestného činu, musel by o tom, že obchody společnosti Z. S. neproběhly, resp. proběhly jinak, než bylo deklarováno, a o rozsahu škody, vědět. Co se týče uznání jeho viny ohledně účasti na organizované zločinecké skupině, tak nelze dovodit, že byl její hlavou, naopak tyto předpoklady byly naplněny u spoluobviněného R. Č. 79. Tento obviněný je ovšem z trestné činnosti usvědčován zejména výpovědí spolupracujícího obviněného R. Č. (na kterou dovolací soud odkazuje), který ve své výpovědi podrobně popsal, jak se s obviněným M. Z. seznámil, že jmenovaný měl zájem na obchodování s barevnými kovy, neboť se na nich dala krátit daň z přidané hodnoty, a že mu bylo slíbeno, že bude dostávat podíl z každého obchodu. Dále tento spoluobviněný popsal, že byly vytvořeny společnosti, které byly zapojeny do obchodního řetězce a hlavním dodavatelem byla společnost L. S. spoluobviněného L. Č., na čemž trval M. Z., a dále vylíčil proces předmětných nelegálních obchodů. Pravdivost této výpovědi podpořily další výpovědi jiných svědků. Příkladmo lze uvést např. výpověď svědkyně M. B. H., která pracovala na pozici účetní ve společnosti Z. S., a uvedla, že z jejího pohledu řídil společnost obviněný M. Z., který měl plnou moc od jednatelky společnosti paní A. Pokud šlo o běžné faktury, předkládaly se obviněnému M. Z., který zaškrtal, na co se má vystavit příkaz. Závěr soudu druhého stupně, že jestliže bylo „obchodováno“ s neexistujícím zbožím v takovém objemu, jak je popsáno ve výroku o vině, je zcela vyloučeno, že by M. Z. nebyl o těchto okolnostech informován, nevěděl o nich, je závěrem správným. 80. K námitce o tom, že nebyl „hlavou“ organizované zločinecké skupiny, lze připomenout i výpověď spoluobviněného J. B., který potvrdil, že do faktického sídla společnosti Z. S. na XY jezdil právě za obviněným M. Z. (a nikoliv za R. Č.) a v rámci obchodní činnosti jednal výhradně s M. Z. a L. Č. ze společnosti L. S. Prováděl hotovostní výběry a obviněnému M. Z. předával finanční částky v řádech statisíců až milionů eur. Dále lze zmínit též výpověď spoluobviněného S. O., který uvedl, že mu M. Z. nabídl jednatelství ve společnosti P. S. s odůvodněním, že krachuje v České republice a má zájem podnikat na Slovensku. Ani v této námitce tak není možné obviněnému M. Z. přisvědčit. 81. K rozsahu vylákání výhody na DPH, resp. zkrácení této daně Nejvyšší soud uvádí, že všichni obvinění, kteří ať již formálně, či fakticky jednali za jednotlivé obchodní společnosti, které byly zařazeny do obchodních řetězců, v jejichž rámci probíhaly karuselové „obchody“, velmi dobře věděli, že řetězce těchto firem, jsou sestaveny pouze a výlučně s cílem vylákat výhodu na DPH či tuto daň zkrátit, a to s cílem (účelem) obohatit se tak ke škodě České republiky. Právě proto se všichni obvinění podíleli každý svým dílem na tomto konečném cíli. S ohledem na prokázané spolupachatelství jednotlivých obviněných nelze tudíž vytrhávat ze zmíněných řetězců propojených firem jednotlivé obchodní společnosti, a zkoumat, v jaké konkrétní výši každá jednotlivá obchodní společnost případně zkrátila DPH. Není přitom se zřetelem ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů pochyb o tom, že obvinění věděli, že vylákávají výhodu na této dani, resp. tuto daň zkracují, v mimořádně velkém rozsahu. 82. Obviněný L. Č. meritum své argumentace směřoval k popření existence organizované zločinecké skupiny a tím i popření účasti na ní. Existenci takové skupiny zpochybňoval i obviněný M. Z. 83. Organizovaná zločinecká skupina podle §129 tr. zákoníku je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Viz též body 76. a 77. tohoto rozhodnutí. 84. Organizovaná zločinecká skupina musí být společenstvím více osob, tedy společenství nejméně tří trestně odpovědných osob , a to jak fyzických, tak i právnických. U organizované zločinecké skupiny zásadně nestačí jen dělba úkolů mezi jednotlivé členy společenství více osob (fyzických i právnických), ale je vyžadována vnitřní organizační struktura, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti . Tato vnitřní organizační struktura je charakterizována vztahy nadřízenosti a podřízenosti (rozdělení funkcí), relativní stabilností a přísným dodržováním pravidel (tzv. kodexu organizace), včetně zásadního utajení organizace, její struktury i jejích akcí. Dělba činností u organizované zločinecké skupiny vyplývá z její organizační struktury. (ŠÁMAL, Pavel. §129 [Organizovaná zločinecká skupina]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1377, marg. č. 3.) 85. Dovolatel L. Č. ve své námitce popisuje organizovanou zločineckou skupinu v podstatě jako legální organizaci pevně zakotvenou v právním řádu, jako společnost, která má navenek dána pravidla svého fungování a tato dopodrobna upravena v jednotlivých normách. Opomíjí však, že organizovaná zločinecká skupina je skupinou nelegální, jejíž pravidla nemohou být navenek jasně deklarována, natož pak někde jednoznačně dokumentačně zachycena. Nelze předpokládat, že by se u organizované zločinecké skupiny vyskytoval dokument upravující její fungování a postavení jednotlivých jejích členů. Reálně se totiž fungování takové skupiny a rozdělení funkcí formuje skrytě neformálně a v čase variabilně, aniž by jednotliví členové znali celou strukturu dané skupiny. Jak byla daná organizovaná zločinecká skupina strukturována, je řádně popsáno již ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu a je nadbytečné je zde opakovat. Dovolací soud tak jen připomíná, že je pochopitelné, že obviněný L. Č. namítá, že neznal, v jakém hierarchickém vztahu měl být k dalším obviněným. Postačuje však, že nepochybně věděl, v jakém je vztahu k těm spoluobviněným, s nimiž komunikoval, jak je prokázáno provedenými důkazy (především ve vztahu ke spoluobviněnému M. Z. a spoluobviněnému J. B.) a že jsou společně součástí uskupení, jehož cílem je systematické daňové zvýhodňování obviněných fyzických a právnických osob. Obstojí proto závěr soudů nižších stupňů o existenci organizované zločinecké skupiny a o účasti obviněných (včetně obviněného L. Č.) na ní. 86. Obviněný J. B. vykreslil v podaném dovolání sebe sama jakožto netrestaného, vysokoškolsky vzdělaného podnikatele, otce dvou nezletilých dětí, který si podle svého tvrzení nebyl vědom páchání trestné činnosti, a že z jeho jednání nelze dovodit jeho úmysl zkrátit daň ve větším rozsahu. 87. Toto jeho tvrzení však vyvrací a jeho skutečný úmysl v kontextu ostatních důkazů potvrzuje výpověď svědkyně L. B., která potvrdila konzultace k DPH s jeho osobou ve vztahu k jeho společnosti C. I. Ačkoli podle obhajoby obviněného tato společnost obchodovala s pohledávkami, tak jeho dotazy směřovaly především k DPH, ptal se na vývoz z Evropské unie. Svědkyně potvrdila také aktivní kontakty obviněného se spoluobviněným S. O. ve spojitosti se společností P. S. Lze si povšimnout, že se obviněný J. B. účastnil obchodní činnosti společnosti P. S. Odvolací soud učinil závěr, že obviněný si v době činnosti společnosti P. S. a ještě před založením společnosti T. – R. zjišťoval informace týkající se možného odpočtu DPH. Měl přístup k účtu této společnosti, ačkoliv jednatelem byl jeho bratr, a za tuto společnost vystavoval také dokumenty a faktury. K jeho činnosti ve společnostech C. I. a C. I. A. se vyjádřil pečlivě již soud druhého stupně, a proto lze odkázat na bod 30. odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž vyložil, že obviněný používal bankovní účty těchto společností k převodům finančních prostředků přijatých od společností zařazených na prvním článku řetězců předstírajících obchodování s barevnými kovy. K námitce, že jmenované společnosti nejsou uvedeny v řetězcích vytvořených za účelem krátit daň z přidané hodnoty, postačuje připomenout, že ve skutkové větě je uvedeno, že slovenské společnosti C. I. a C. I. A., jménem kterých obviněný J. B. vystupoval, sloužily k zastření skutečného toku finančních prostředků, neboť jejich prostřednictvím se finanční prostředky za fiktivně dodávané zboží vracely zpět k údajným dodavatelům. 88. Obviněný S. O. nastínil svou osobu jakožto tzv. „bílého koně“, který byl sice formálně statutárním orgánem společnosti P. S., ale v daném oboru se neorientuje a nemá s ním žádné zkušenosti, a to, že daná společnost sloužila třetím osobám k páchání trestné činnosti, nevěděl. Přitom popřel, že by byl vědomě součástí organizované zločinecké skupiny a měl přidělenu konkrétní funkci. Vyjádřil své přesvědčení, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině. 89. Jeho tvrzení však jsou vyvrácena v kontextu celé trestné činnosti právě již jeho výpovědí, kdy sám doznal, že byl k jednatelství ve společnosti P. S. kontaktován právě M. Z., který mu nabídl tuto funkci za finanční odměnu 1 000 € měsíčně. To, že tuto nabídku přijal a přitom tvrdí, že byl bílý kůň, potvrzuje jeho úmysl převzít na sebe tuto funkci a předstírat minimálně před orgány státní správy a obchodními partnery nepravdivé údaje ohledně vedení této společnosti. Tvrzení obviněného je přitom opětně vyvraceno výpovědí spoluobviněného R. Č., který uvedl, že objednávky na obchodované zboží činil od obchodního partnera v Holandsku on, ale zboží se nakupovalo na společnost P. S. Ačkoliv obviněný S. O. brojí právě proti závěru soudu prvního stupně, že mu muselo být jasné, že se nebude přes společnost P. S. realizovat zákonný obchod, právě tento závěr je správným. Jak sám uvedl, neměl v daném oboru zkušenosti, přijímal pokyny od M. Z., společnost vedl toliko formálně. Dané okolnosti jasně svědčí o tom, že si musel být vědom toho, že činnost vykonávaná ve společnosti P. S. není legální. K výhradě obviněného, že nebyl vědomě součástí organizované zločinecké skupiny a že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině je tak opětně na místě zmínit, že se k danému již vyjádřily soudy nižších stupňů a poukázat zejména na bod 32. a násl. odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. 90. Obviněný S. O. též odmítl, že se jednání dopustil formou spolupachatelství. 91. Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmyslu k tomu směřujícího. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Dané ustanovení je tedy třeba chápat tak, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, a jestliže byl čin spáchán ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, je irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten který ze spolupachatelů na jednání podílel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 604/2014). 92. K uvedenému je vhodné připomenout ze znění skutkové věty, že obvinění „ po předchozí vzájemné domluvě a podrobném naplánování zamýšlené trestné činnosti v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty a obohatit tak sebe ke škodě České republiky se ve vzájemné spolupráci níže popsaným jednáním jako součást společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, podíleli na soustavném páchání daňové trestné činnosti“, což obvinění přehlížejí . Lze připomenout, že rozhodnutí soudu prvního stupně řádně vykresluje skutkový děj s popisem podílu jednotlivých obviněných na trestném jednání. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že i částečné přispění obviněného, třeba i v podřízené roli odpovídá za situace, kdy je součástí řetězce, který směřuje k vykonání trestného činu, jednání spolupachatele [srov. rozh. č. 15/1967 Sb. rozh. tr., č. 36/1973 Sb. rozh. tr.]. Jestliže obvinění prostřednictvím svých obhájců zpochybňují existenci „takové dohody“, jde o námitky skutkové, kterými jsou zpochybňovány hodnotící úvahy a skutková zjištění soudů. 93. Nejvyšší soud ve vztahu ke všem obviněným shrnuje, že s ohledem na shora uvedené závěry soudů nižších stupňů za stávajícího stavu dokazování byla subjektivní stránka jednání obviněných bez jakýchkoliv pochybností prokázána, neboť úmyslné zavinění pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 tr. zákoníku nevylučují takové jeho kroky, které podnikl pro uskutečnění podnikatelského záměru, jenž byl ve skutečnosti jen prostředkem ke spáchání trestného činu. Podstatné je, že každý z obviněných jednal bez ohledu na dodržení příslušných daňových předpisů. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1488/2014). Právní odpovědnost každého z těchto subjektů se totiž posuzuje samostatně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1055/2012). Kromě toho Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž judikoval, že o zavinění ve formě přímého úmyslu (ale i nepřímého úmyslu) u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 nebo §148 odst. 2 tr. zákona (pozn. nyní podle §240 tr. zákoníku) může svědčit zejména rozsah a počet spáchaných útoků, zjištěná systematičnost trestně relevantního jednání i dlouhodobost páchání trestné činnosti, jakož i postavení pachatele v rámci daňového subjektu, jako tomu bylo také v tomto projednávaném případě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 8 Tdo 29/2012). Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že závěr o naplnění subjektivní stránky konkrétního trestného činu vyplývá i z popisu skutku ve výroku o vině napadených rozhodnutí. 94. Lze tak uzavřít, že popsanými skutky byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty výše citovaných trestných činů. Za této situace bylo třeba učinit závěr o zjevné neopodstatněnosti i těch námitek, jež obvinění vznesli vůči právnímu posouzení soudy zjištěného skutku. 95. K námitce neaplikace zásady subsidiarity trestní represe (obviněný J. B.) je na místě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 96. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Primárně je třeba zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem, což již samo o sobě vylučuje aplikaci subsidiarity či ultima ve smyslu nevyvození trestní odpovědnosti. I kdyby nebylo této skutečnosti, tak obviněný neuvedl okolnosti, jež by podle něj činily jeho případ natolik málo společensky škodlivý, aby postačilo uplatnění odpovědnosti mimotrestní. V posuzovaném případě ostatně takové okolnosti zjištěny nebyly. Naopak nutno přihlédnout k vysokému stupni závažnosti trestné činnosti a jejímu rozsahu (škoda ve stovkách milionů korun českých). Zjištěný skutek byl standardním případem jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 tr. zákoníku a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině ve smyslu §361 tr. zákoníku. 97. Námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, ve smyslu nevyvození trestní odpovědnosti tedy byla zjevně neopodstatněná. 98. K námitce obviněného J. B. podle níž mu byl uložen nepřiměřený trest, je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [od 1. 1. 2022], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ve znění od 1. 1. 2022], je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 99. Vzhledem k uvedenému nelze námitky uvedeného obviněného směřující proti výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) [dříve h)] tr. ř., ani jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. K tomu je na místě dodat, že výrok o trestu, týkající se dotyčného dovolatele nelze označit za excesivní ani exemplární, přičemž soudy nižších stupňů jej přiléhavě odůvodnily. 100. K výše rozvedené argumentaci považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost (uvedený závěr je aplikovatelný na shodné námitky obviněných). 101. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) [dříve l )] tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé, variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněného M. Z. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nenaplnily. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 102. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . 103. Pokud v dovolání obviněný S. O. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. 5. 2022 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu