ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1303.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1303/2021-734
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2022 o dovolání obviněné M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 9 To 84/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 157/2019, takto:
Odůvodnění:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. P. odmítá .
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 6 T 157/2019, byla obviněná M. P. uznána vinnou v bodě 1) zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za něž byla podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody. Rovněž byla podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby ze skutku pod bodem 3), v němž byl spatřován přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku.
2. Tento rozsudek odvoláním v jeho odsuzující části napadla obviněná, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch obviněné proti odsuzující i zprošťující části výroku o vině, a poškození I. O. a CCCCC proti výroku o vině a trestu. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 9 To 84/2020, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněné rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ji uznal vinnou pod bodem 1. zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, na skutkovém základě, že
ad 1. v přesně nezjištěné době, nejméně od počátku roku 2018 do 13. 1. 2019, kdy byla věc oznámena Policii ČR, v XY na ulici XY, vždy pod vlivem alkoholu psychicky a fyzicky týrala svého syna nezletilého CCCCC (pseudonym), nar. XY, bytem tamtéž, tak, že jej s četností až několikrát do týdne slovně napadala vulgárními výrazy: „čuráku, hajzle, kokote“, vyhrožovala mu umístěním do dětského domova, uhodila jej otevřenou dlaní přes ucho, ve kterém mu pak půl hodiny pískalo, klekla mu na břicho, které ho pak bolelo, zakazovala mu slavit Štědrý den a s tím spojené tradice, štědrovečerní večeři mu přinesla tajně do pokoje babička I. O. a dárky si sám vytáhnul ze skříně, fyzicky ho napadala v prosinci 2018 a lednu 2019 až s denní četností údery rukou do hlavy, kopáním do nohou, štípáním do oblasti genitálií a třísel, taháním za šourek a vlasy, čímž mu v několika případech způsobila podlitiny a hematomy po těle,
ad 2. od blíže nezjištěné doby, nejméně však od počátku roku 2018 do 12. 1. 2019 ve společném obydlí v XY na ulici XY psychicky a fyzicky týrala svoji matku I. O., nar. XY, tak, že ji nepravidelně několikrát do týdne, vždy pod vlivem alkoholu, slovně napadala vulgárními výrazy: „krávo, pičo, špíno, kurvo, chcípni“, plivala po ní, kopala ji, tahala za vlasy, strkala jí koště do obličeje, stříkala na ni čistící prostředky, čímž jí způsobovala hematomy a podlitiny, lékařské ošetření vyhledala pouze dne 29. 6. 2018 po napadení dosud nezjištěným způsobem, čímž jí způsobila rozsáhlý hematom na pravé paži; její jednání vyvrcholilo dne 12. 1. 2019, kdy ji bez příčiny kopla do oblasti hýždí, křičela na ni, požadovala po ní, aby zrušila věcné břemeno, které vázne na bytě z hypotéky její sestry, zamezovala přístup do společných prostor, vyhazovala ji z bytu, opakovaně ji udeřila otevřenou dlaní do obličeje, tahala za vlasy, dupala po nártech a plivala na ni, v důsledku čehož poškozená I. O. vykazuje příznaky syndromu týrané ženy.
3. Za tyto trestné činy obviněnou odsoudil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolání poškozených zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. jako podaná neoprávněnými osobami.
II. Z dovolání obviněné
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, byť si je vědoma, že Nejvyšší soud v této trestní věci v usnesení ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1003/2020, rozhodl, že výsledky dokazování bylo její jednání vůči poškozenému i poškozené prokázáno. I přesto je stále přesvědčena, že výsledky dokazování nedávají dostatečný podklad pro závěr, že by se dopustila zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
5. Podstata námitek obviněné spočívala v tom, že soudy neobjasnily naplnění znaků dlouhodobosti, zavinění a týrání, a to ve vztahu k oběma skutkovým podstatám trestných činů týrání. Doplněné výpovědi poškozených jen podpořily tvrzení obhajoby, že k největším rozporům v rodině docházelo od Vánoc 2018, což představuje časový úsek, který nesplňuje podmínky pro týrání trvající delší dobu. Soudy obou stupňů i přes pokyn Nejvyššího soudu nedostatečně zjistily skutečnosti vztahující se k době, po níž měla stíhané skutky páchat, ani neprovedly takové důkazy, z nichž by vyplynulo, že by z její strany docházelo k zneužití bezbranného stavu poškozených a k jejich týrání, a to ani v kvalifikované podobě u obou zločinů, a nešlo ani o jednání trvající po delší dobu. Provedeným dokazováním se nepodařilo objektivizovat, že se měla stíhaného jednání dopouštět od počátku roku 2018, taková skutečnost se nepodává z žádného důkazu, ale jde jen o ničím nepodložené tvrzení soudu. Kvalifikovaná forma týrání podle §§198 a 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nebyla dostatečně zjištěna.
6. Závazný pokyn daný Nejvyšším soudem soudy sice splnily, pokud dokazování doplnily, pochybily však, když na jeho základě učinily nesprávné závěry a v rozporu s důkazy uzavřely, že šlo o dlouhodobé páchání trestné činnosti. Soudy měly za okamžik počátku jí za vinu kladené trestné činnosti považovat prosinec 2018, na němž se shodují nejen poškození, ale i další slyšení svědci (D. P., D. V., J. B. a M. O.), kteří Vánoce 2018 označují za „jakýsi zlom“ v soužití obviněné a poškozených. Pokud by soudy k této skutečnosti přihlédly, pak by nemohl být považován za dobu, od níž byla trestná činnost páchána, počátek roku 2018. Časové vymezení obou uvedených zločinů nemohlo spočívat, jak usuzoval soud, v tom, že „fyzické násilí, probíhající od prosince 2018 do 13. 1. 2019, když předtím k fyzickým trestům docházelo, nešlo však o časově souvislé jednání obžalované“, naopak soudy měly uvážit všechny skutečnosti, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování. Závěr o zhoršení situace v rodině až na konci roku 2018 koresponduje i se skutečností, že obviněná v listopadu 2018 skončila v zaměstnání a byla více doma. Intenzita vzájemného soužití s matkou vyústila v neshody, které postupně gradovaly. Případným nejdříve možným okamžikem, kdy se všichni shodují na zásadní změně chování obviněné, jsou tedy Vánoce 2018. Za této situace by se mohla dopouštět tvrzeného jednání v rozmezí maximálně tří týdnů, čímž by nebyla naplněna dlouhodobost stíhaných skutků.
7. Z uvedených důvodů obviněná označila rozhodnutí soudů i po doplněném dokazování za nepřezkoumatelná, připustila však, že soudy měly podklady pro to, aby rozhodly o jejím zproštění ve všech bodech obžaloby nebo o postoupení spisu přestupkové komisi, protože se mohlo jednat maximálně o přestupek vzhledem k tomu, že k neshodám v domácnosti krátkou dobu skutečně docházelo.
8. Ke zločinu týrání osoby žijící ve společné domácnosti opětovně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008, jímž bylo definováno, jaké jednání nelze považovat za domácí násilí, a to mimo jiné, když absentuje znak mocenské asymetrie, tzn., že oba aktéři jsou pachateli i oběťmi zároveň, nebo chybí rozdělení rolí. O takovou situaci šlo i v jejím případě, protože poškozená se vůči ní rovněž chovala nevhodně, a je zřejmé, že docházelo ke vzájemným konfliktům, o čemž svědčí i obviněnou předložená fotografie dokládající její vzezření po jednom z útoků poškozené. Soud se však i přesto vzájemnými konflikty nevypořádal a nesprávně dospěl k závěru, že docházelo k týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle §199 odst. 1 tr. zákoníku přesto, že nebyla prokázána intenzita dosahující hranice trestného činu. Současně nebyla naplněna ani subjektivní stránka uvedeného zločinu, neboť obviněná poškozené nikdy nechtěla úmyslně způsobit jakékoliv závadné následky a ani s nimi nebyla srozuměna. Pouze chtěla mít soukromí a dlouhodobé soužití pociťovala jako nereálné, přestože počátky společné domácnosti byly skoro idylické, vzájemně si vypomáhaly, poškozená mohla být v každodenním kontaktu s nezletilými, oproti tomu obviněné poskytovala pomocnou ruku v péči o ně, když musela brzy ráno odcházet do zaměstnání. Vzájemná averze ke společnému soužití, jež se v průběhu let vytvořila, byla pouze důsledkem nedostatku soukromého života, poškozená jí zasahovala do výchovy, protože nezletilé rozmazlovala a měnila rozhodnutí obviněné jako matky, čímž snižovala její rodičovskou autoritu.
9. Obviněná ke zločinu týrání nezletilého uvedla, že ho netýrala, a pokud jej potrestala, stalo se tak ve formě nepředstavující trestné jednání, a to mimo jiné s poukazem na tvrzení samotného poškozeného, který jakékoli negativní jednání vůči své osobě vyloučil, což potvrzuje i zpráva OSPOD z února 2019. I matka obviněné potvrdila, že syna milovala a že nikdy nebyl objektem jejího útoku, vyjma případu, kdy se zapojil do hádky mezi oběma ženami. Nikdy nechtěla synovi ublížit, pouze jej před situací v rodině chránit. Má tudíž za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení. Aniž by žádala přezkum skutkových zjištění, je přesvědčena o nutnosti změny právní kvalifikace skutku, za který byla odsouzena. Mělo by přitom být přezkoumáno i její zavinění, když subjektivní stránka trestných činů není v rámci napadeného rozsudku soudem řešena.
10. S ohledem na malou intenzitu činů nedosahující hranice potřebné pro uplatnění její trestní odpovědnosti, obviněná ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku tvrdila, že není možné jí za vinu kladené skutky hmotně právně posoudit jako trestné činy, a domáhala se možnosti jejich projednání pouze jako přestupků.
11. Výrok o trestu napadla pro jeho nepřiměřenost prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ačkoli si je vědoma hledisek, na základě kterých lze tento důvod uplatnit. Opřela však o něj své dovolání proto, že v kontextu toho, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat trestných činů, za něž byla odsouzena, je tento důvod relevantní. Uložený trest je svou výší nepřiměřený a nezohledňující všechny rozhodné okolnosti. Za spáchání tří trestných činů byla původně odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku se zkušební dobou na pět let za současného vyslovení dohledu. Nyní napadenými rozhodnutími byla potrestána toliko za dva trestné činy k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na tři roky. Takový trest je nepřiměřeným, neboť i u činů, za něž byla odsouzena, se výrazně zkrátila doba jejich páchání, a jedním skutkem nebyla uznána vinnou vůbec. Přesto jí byl ponechán trest skoro ve shodné výměře, což svědčí o tom, že nebylo zohledněno částečné zproštění, že je prvotrestanou osobou s dobrou pověstí, bez problému ve společnosti, proti níž není vedeno žádné přestupkové ani trestní řízení. Stanovená výměra trestu je tak zcela neadekvátní zejména v kontextu zásadní změny skutkových zjištění.
12. S ohledem na vytknuté nedostatky obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 9 To 84/2020, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 6 T 157/2019, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) vysvětlila, z jakých důvodů je týrání nutné odlišovat od nekriminalizovaného vzájemného násilí vyplývajícího ze vztahových anomálií. A s ohledem na okolnosti, za kterých došlo v přezkoumávané věci k týrání matky, nebylo možné přisvědčit výhradám obviněné, že se v případě soužití s matkou jednalo o vzájemné násilí, které ze své podstaty nemůže být posouzeno jako týrání v trestněprávním smyslu. Nepřisvědčila ani tomu, že skutek vůči poškozené I. O. nemůže být posouzen jako trestný čin, ale jde o přestupek z důvodu nízké společenské škodlivosti. S odkazem na stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr. uvedla, že všechny zjištěné okolnosti dosvědčují škodlivost činu obviněné zejména pro hrubost, s níž se k matce chovala, i díky kombinaci fyzického, ekonomického i psychického násilí, které zanechalo stopy na duševním zdraví poškozené, neboť v důsledku popsaného zacházení trpí poruchou přizpůsobení – sekundární neurózou při syndromu týrané osoby. Společenskou škodlivost zvyšuje, že poškozená je matkou obviněné a starší osobou.
14. K námitkám vůči zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku státní zástupkyně poukázala na nutnost postihovat fyzické útoky vůči dětem, které nejsou tolerovatelné z jakýchkoli důvodů. Obviněná si i na synovi vylévala zlost, zvláště když se v konfliktech s babičkou zastával své babičky. Byl jako dítě vystaven silně zatěžujícím a traumatizujícím mechanismům, které narušily jeho dětský vývoj a v jeho psychice mohou zanechat trvalé stopy. Uvedené námitky označila jako nedůvodné. Jestliže obviněná vytýkala, že provedeným dokazováním nebyly řádně objasněny časové souvislosti, za nichž byly činy spáchány, neshledala tyto výtky důvodnými, neboť soudy postupovaly řádně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř.
15. Výhrady obviněné proti výroku o trestu státní zástupkyně nepovažovala za opodstatněné, protože při stanovení druhu a výměry trestu měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená pro jeho ukládání a výrok o trestu náležitě odůvodnily. Trest obviněné uložený pouze mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby je s ohledem na popsané okolnosti trestem mírným.
16. Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila i souhlas s rozhodnutím v neveřejném i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
17. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněné, která na něj do neveřejného zasedání nereagovala.
IV. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
19. Nejvyšší soud, aby mohl posuzovat, zda jsou učiněné námitky důvodné, je povinen nejprve posoudit, zda výhrady uplatněné na podkladě některého z dovolacích důvodů odpovídají jejich zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
20. Podle doby podání dovolání je zjevné, že ho obviněná uplatnila ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhoduje za účinnosti citované novely trestního řádu, aplikuje v rámci přezkumu podaného dovolání i stávající nové znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.).
21. Obviněná dovolání učinila podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. před zmíněnou novelou do 31. 12. 2021, která oba tyto důvody ponechala v identickém znění, avšak s jiným označením, protože nově pod písmenem g) vložila další dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
22. Důsledkem toho je posun obviněnou označeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod stávající písmeno h) tohoto ustanovení. Podle něho je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
23. Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr. Vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), je na dovolacím soudu, aby v případě takových mimořádných extrémních nedostatků, týkajících se porušení pravidel spravedlivého procesu (viz článek 6 Listiny), zasáhl i přes uvedenou právní úpravu do procesu dokazování.
24. Dovolací důvod obviněnou označený podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní zakotvený pod písmenem i) ve stejném znění, slouží k nápravě vad v uloženém trestu, pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné vytýkat jen to, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon vůbec nepřipouští, anebo byl uložen mimo trestní sazbu, která je pro konkrétní trestný čin trestním zákonem stanovena. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
25. Obecně k oběma uvedeným důvodům lze uvést, že pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí i nadále platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich Odůvodnění:m (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K výhradám proti výroku o vině
26. Dovolání obviněné na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) [nově písm. h)] tr. ř. spočívá ve výhradách, že soudy nesprávně v činech jí kladených za vinu pod body 1. a 2. napadeného rozsudku shledaly naplněným znak dlouhodobosti u zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, že se nejednalo o týrání, přičemž se nespokojila s nově vymezenou dobou páchání skutků, a domáhala se subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku s požadavkem, aby věc byla postoupena jako přestupek.
27. K těmto důvodům je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud, který ve věci rozhoduje již podruhé, je nyní oprávněn přezkoumávat jen tu část řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání. V rámci svého současného přezkumu je vázán zásadou, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští. Nejvyšší soud tudíž znovu nepřezkoumává ty otázky, které vyřešil již ve svém dřívějším rozhodnutí o dovolání obviněné v téže věci, ohledně nichž žádné nedostatky neshledal (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh. tr.).
28. Pro posouzení důvodnosti námitek obviněné je rozhodné, že Nejvyšší soud předchozím usnesením ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1003/2020, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 9 To 84/2020, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 6 T 157/2019, a Městský soud v Brně věc znovu podle pokynů Nejvyššího soudu přezkoumával. Pro stávající řízení je podstatné, že Nejvyšší soud tehdy dospěl k závěru, že „je zřejmé, že výsledky dokazování bylo prokázáno jednání, jehož se obviněná dopouštěla vůči nezletilému poškozenému jako jeho matka. Obdobně je zřejmé, že výsledky provedeného dokazování bylo objasněno i to, jakým způsobem se chovala ke své matce, jak je popsáno v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru, pokud jde o způsob a intenzitu jednání obviněné, je zřejmé, že soudy na základě výsledků provedeného dokazování objasnily uvedené skutečnosti a učiněné skutkové závěry, z nichž vycházely, vyplynuly z provedeného dokazování. Za vadu však Nejvyšší soud považoval, že soudy nehodnotily všechny ve věci provedené důkazy tak, aby mohly spolehlivě dojít k závěru, že o popsané jednání šlo po celou vymezenou dobu“ (srov. bod 26. citovaného rozsudku). V daných souvislostech, jimiž se Nejvyšší soud již zabýval, nemůže ve vztahu k bodům 1. a 2. právě přezkoumávaných rozhodnutí z podnětu nyní podaného dovolání posuzovat uvedené skutečnosti, pokud je obviněná znovu namítala, ale je třeba toliko hodnotit, zda soudy splnily pokyny Nejvyššího soudu ve vztahu k objasnění otázky, od kdy oba činy obviněná páchala.
29. Podle výsledků provedeného dokazování, které soud prvního stupně v návaznosti na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu učinil, je zřejmé, že doplnil dokazování o výslech obviněné i obou poškozených, stranám předložil k nahlédnutí listinné důkazy, a to úřední záznamy, výpovědi svědků z přípravného řízení, zprávy a úřední záznamy OSPOD z č. l. 280 až 283 spisu, psychologickou zprávu ze Střediska výchovné péče Brno k nezletilému k CCCCC, znalecké posudky a další listinné důkazy ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 157/2019 (viz č. l. 638 až 644, 646 až 651, 653 až 656). V souladu s výsledky tohoto dokazování v intencích uvedeného zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu nově upravil dobu páchání trestného jednání pod body 1. a 2. v rozsahu, jak je shora popsáno. Podle takto upraveného skutkového zjištění znovu tyto činy posoudil. Zabýval se jejich intenzitou a shledal naplnění znaků skutkových podstat zločinů podle §198 odst. 1, 2 písm. d) a §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (viz body 27. až 33. rozsudku soudu prvního stupně).
30. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně vztahujícími se k uvedeným dvěma zločinům ztotožnil (důvod zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem se vztahoval jen k závěrům ohledně bodu 3., jímž byla obviněná původně zproštěna obžaloby, zatímco odvolací soud toto trestné jednání pouze tzv. „vypustil“, což je část rozsudku, jíž se dovolání obviněné netýká). Ve vztahu ke skutkům ad 1. a 2. a jejich právnímu posouzení ani uloženému trestu žádné nedostatky neshledal, naopak je považoval za správné a odpovídající výsledkům provedeného dokazování a z něj vyvozeným zjištěním (viz body 14. až 16. cit. rozsudku).
31. Pokud obviněná vytýkala, že se soudy řádně nezabývaly dobou, po kterou uvedené činy páchala, a řádně neposuzovaly obsah důkazů, na základě kterých uvedené skutečnosti zkoumaly, tudíž nedospěly k závěru, že oba činy počala páchat až v době Vánoc 2018, tyto námitky nekorespondují s obsahem a výsledky provedeného dokazování. Ze spisového materiálu, jejž Nejvyšší soud již popisoval v usnesení ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1003/2020 (viz jeho bod 29.) se soud prvního stupně před vydáním nyní přezkoumávaného rozhodnutí zabýval, vyslechl poškozené a provedl další důkazy výslechem či přečtením výpovědí svědků (otce nezletilého a bývalého manžela obviněné R. P., sestry obviněné M. O. a sestry poškozené D. V., J. B. kamarádky poškozené, přítele obviněné D. S.), vyslechl pracovnici OSPOD A. H., aj. Provedl znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Evy Čermákové, z oboru školství a kultura, odvětví psychologie znalkyně Mgr. Petry Štarkové (č. l. 135-141 a 149-156, 164-179), a další listinné důkazy (protokol o ohledání místa činu, náčrtek a fotodokumentaci, lékařskou zprávu, zprávy OSPOD, výchovné zprávy, zprávy školy, a další), přehrál kamerové záznamy z mobilního telefonu nezletilého (č. l. 376, 380), jenž část napadání své babičky obviněnou nahrál. Z takto provedených důkazů je zřejmé, že dokazování bylo konáno v potřebné míře a soudy z těchto důkazů dovozovaly potřebné úvahy směřující ke stanovení doby páchání trestného jednání obviněné (viz body 28. až 32. nyní přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně).
32. Nejvyšší soud na základě zajištěného dokazování (v souhrnu viz body 35. rozsudku nalézacího soudu a bod 14. rozsudku odvolacího soudu) u bodu 1. shledal, že jeho výsledky bylo prokázáno jednání, jehož se obviněná dopouštěla vůči nezletilému poškozenému jako jeho matka, a u bodu 2. bylo objasněno, jakým způsobem se chovala ke své matce, včetně toho, že tato jednání trvalo po dobu přibližně jednoho roku (od počátku roku 2018 do poloviny 13. 1. 2019). Pro úplnost a k námitkám obviněné je vhodné zmínit, že soud ve vztahu k oběma skutkům popsal fyzické napadání a psychické útrapy, které oběma poškozeným činila, zabýval se jejich podobou i intenzitou a posuzoval i důvody, na základě kterých k uvedenému jednání ze strany obviněné docházelo. Soud na podkladě uvedeného dokazování vysvětlil, proč za počátek uvedených jednání považoval počátek roku 2018 a z jakých důvodů nebral do úvahy až dobu Vánoc 2018, jak se obviněná domáhala. Lze jen připomenout, že soud vycházel z výpovědí osob, které se s poškozeným CCCCC stýkaly, a podle jejich výpovědí stanovil počátek trestného činu na počátek roku 2018 s tím, že fyzické i psychické útrapy se v menší a ojedinělejší míře odehrávaly již podstatně dříve. Tvrzení některých svědků, např. D. P., bratra poškozeného, se shodují v tom, že nejhorší chování obviněné zaznamenali kolem Vánoc 2018. Jimi uváděné okolnosti však neznamenají, že tímto dnem lze určit počátek její trestné činnosti, protože soud prvního stupně vysvětlil (viz bod 31., 32. rozsudku), že hrubé chování poškozené tímto momentem nezačalo, ale gradovalo z dlouhodobého horizontu.
33. Po posouzení všech rozhodných skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy postupovaly plně v souladu se zásadami plynoucími z pravidel stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože se objektivně a uceleně zabývaly všemi důkazy, na jejichž základě důsledně posuzovaly a konstatovaly všechny rozhodné skutkové okolnosti a dříve vytknuté nedostatky odstranily. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud již opětovně nezjistil v procesních postupech soudů vedoucích ke skutkovým zjištěním obviněnou vytknutá pochybení, mohl na základě vymezeného skutku posuzovat její výhrady ke skutečnostem rozhodným pro právní posouzení. Pro to je významné, že okamžik, kdy se z občasných fyzických nebo psychických hrubých projevů takové nevhodné chování dostane na vyšší formu v podobě zlého nakládání mající povahu trvalosti a hrubosti, jak vyžaduje §198 a §199 odst. 1 tr. zákoníku, nelze stanovit zcela přesně konkrétním dnem, ale toto určení je závislé kromě jiného i na tom, jak oběti takové hrubé a bezcitné chování pociťují (viz rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Uvedenými pravidly se soudy v projednávané věci řídily, počátek páchání trestného jednání obviněné určily v souladu se všemi zjištěnými skutečnostmi a stanovily jej na základě logického uvážení zjištěných poznatků a okolností.
34. Pokud obviněná tvrdila, že se ani u jednoho z činů nejednalo o týrání, ani v této argumentaci se s ní nelze ztotožnit.
35. K bodu 1. je třeba uvést, že zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, že se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a páchá takový čin po delší dobu. Týráním ve smyslu §198 odst. 1 tr. zákoníku je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Podle okolností případu může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Za týrání se považují různé formy hrubého, bolestivého a bezohledného jednání, může se jednat o fyzické útrapy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1012/2014, ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 248/2013), různé formy psychického příkoří (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1102/2013), vytrvalé hádky a hrubé nadávání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn 4 Tdo 1219/2013), ale u dětí i nucení k učení (rozhodnutí č. 34/2020 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1033/2014) apod. U trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (viz rozhodnutí 34/2020 Sb. rozh. tr.).
36. Je tak zřejmé, že v každé věci je třeba zkoumat konkrétní podmínky a formy násilí, které je na osobách svěřených nebo bydlících ve společném obydlí pácháno. Proto i v posuzované věci je nutné posuzovat danou situaci a formy újmy a útrap, jež byly obviněnou poškozeným činěny. V činu, jímž je obviněná uznána vinnou, je rozhodné, že týrala svého syna, který byl ve věku 9 až 10 let, a to jak fyzicky (tahání za vlasy, štípání do genitálií, údery rukou do hlavy, přes ucho, kopání do nohou), tak vulgárními nadávkami, vyhrožováním tím, že jej umístí do dětského domova, zákazem slavit Vánoce, atd. Způsobovala mu nejen tělesné, ale i psychické útrapy. Přitom nešlo o ojedinělé takto negativní působení na něj, ale o opakující se agresivní výpady vůči němu, zejména pokud se zastal babičky, tj. poškozené I. O.
37. Toto jednání navíc trvalo nejen přechodnou, krátkou dobu, ale bylo dlouhodobé, neboť se opakovalo s kratšími či delšími pauzami po dobu zhruba jednoho roku s četností několikrát týdně, a to v různé intenzitě. Kromě naplnění znaků základní skutkové podstaty byla proto soudy správně vymezena i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v odstavci 2 písm. d) §198 tr. zákoníku. Ze všeho, co soudy objasnily, vyplynulo, že obviněná se předmětného jednání dopouštěla vůči svému synovi po dobu asi jednoho roku, protože její trestné jednání je datováno od počátku roku 2018 do 13. 1. 2019, a tedy naplnila i přitěžující okolnost spočívající ve znaku „po delší dobu“, za nějž se považuje doba řádově několika měsíců (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1934 až 1936; viz bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Dostály i tomu, že její jednání posuzovaly v závislosti na intenzitě tohoto zlého nakládání a správně shledaly, že nešlo jen o jednorázový nebo výjimečný exces nebo agresi (k tomu srov. rozhodnutí č. 11/1984, 20/1984-II. Sb. rozh. tr.), ale o jednání probíhající po delší dobu čítající více než 12 měsíců, přičemž zásadně z hlediska aplikované kvalifikované skutkové podstaty zpravidla musí jít nejméně o šest měsíců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010). V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní je týrání, tím delší dobu musí takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak (k tomu srov. rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.), což soudy měly v posuzované věci na zřeteli.
38. Nejvyšší soud z těchto důvodů nemohl přisvědčit obviněné, že by svého syna netýrala ve smyslu skutkové podstaty podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, naopak se ztotožnil se soudy obou stupňů v tom, že šlo o naplnění pojmu týrání jako znaku objektivní stránky tohoto trestného činu, včetně kvalifikačního znaku spočívajícího v jednání „po delší dobu“.
39. Obdobné výhrady obviněná rozvedla i ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a páchá takový čin po delší dobu.
40. Podle skutkových zjištění bylo obviněné kladeno za vinu, že zle nakládala po dobu asi jednoho roku (od počátku roku 2018 do 12. 1. 2019) se svou matku I. O., které zakazovala slavit Štědrý den, vulgárně jí nadávala, plivala po ní, tahala ji za vlasy, vyhazovala ji z bytu, polévala ji saponáty, omezovala ji v přístupu do společných prostor bytu, šlapala jí na nohy, apod., což u poškozené vedlo k rozvoji syndromu týrané ženy. Toto jednání soudy správně vyhodnotily jako týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku, protože se jednalo o velmi zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm bezcitnosti a hrubosti, v němž obviněná pokračovala po delší dobu. Týrání se přitom netýkalo jen fyzických napadení, ale zejména soustavného psychického ponižování a trápení, a to i před osobami blízkými – vnukem (viz bod 33. rozsudku soudu prvního stupně).
41. Pojem týrání u tohoto trestného činu má stejný obsah, jako je tomu u trestného činu podle §198 tr. zákoníku. Ve smyslu uvedené skutkové podstaty jde o zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Trvalost pachatelova jednání je i zde nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné (srov. stanovisko č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Není také nutné, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.).
42. V posuzované věci soudy shledaly, že obviněná vůči matce vystupovala jako agresor, protože ji psychicky a fyzicky týrala tím, že ji nepravidelně několikrát do týdne, vždy pod vlivem alkoholu, slovně napadala vulgárními výrazy: „krávo, pičo, špíno, kurvo, chcípni“, plivala po ní, kopala ji, tahala za vlasy, strkala jí koště do obličeje, stříkala na ni čistící prostředky, čímž jí způsobovala hematomy a podlitiny, následně ji bez příčiny kopla do oblasti hýždí, křičela na ni, požadovala po ní, aby zrušila věcné břemeno, které vázne na bytě z hypotéky její sestry, zamezovala přístup do společných prostor, vyhazovala ji z bytu, opakovaně ji udeřila otevřenou dlaní do obličeje, tahala za vlasy, dupala po nártech. Z hlediska těchto zásad je zřejmé, že jednání obviněné popsané v bodě 2., které vyplynulo z výsledků provedeného dokazování, splňuje hlediska nezbytná pro naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu, protože se jednalo jak o fyzické zlé nakládání, tak i o psychické útrapy. Je v nich i potřebná míra intenzity, jakož i dlouhodobost, když uvedený stav trval přibližně jeden rok a vyvrcholil tím, že u poškozené se rozvinul syndrom týrané ženy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1940 až 1943).
43. V reakci na námitku obviněné, jejímž prostřednictvím poukazovala na to, že i poškozená byla agresorka, a tudíž role oběti a agresora se vzájemně prolínaly či střídaly, je třeba ve shodě se státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznit, že týrání představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozenou osobou jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Je zejména třeba odlišit situace, kdy i v dobře fungujících vztazích mezi lidmi nastávají vlivem různých okolností občasné verbální útoky, urážení, ponižování a obviňování, objevit se mohou i různé výhrůžky i zastrašování, kdy po uklidnění obou stran konfliktu se však obnovuje rovnocenné soužití. Naproti tomu pro týrání je však typické a zcela zásadní, že rozdělení rolí „oběť“ – „agresor“ se prakticky nemění. Právě nerovný vztah mezi pachatelem a obětí je jedním z typických znaků týrání, případně i domácího násilí, o něž by se nemohlo jednat tehdy, jestliže by šlo o (třeba i dramatický) spor, jednorázový incident nebo vzájemné potyčky plynoucí z každodenního soužití a s tím související potřeby řešit některé problematické situace (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1058/2007, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012). Obviněná bagatelizovala a ospravedlňovala své jednání vůči poškozené, a proto tvrdila, že v posuzovaném případě se jednalo o vzájemné potyčky se střídáním role agresora a oběti, čímž v zásadě polemizovala se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, z nichž takové skutečnosti nevyplývají. Je zřejmé pouze to, že poškozená se ohrazovala a bránila vůči atakům ze strany obviněné, nezůstávala pouze pasivní obětí, a to především i proto, že se snažila chránit svého nezletilého vnuka, který konfliktům mezi matkou a babičkou musel přihlížet.
44. Vytýkala-li obviněná, že u tohoto trestného činu se nejednalo o delší dobu, lze odkázat na to, co bylo uvedeno k tomuto kvalifikačnímu znaku výše v bodě 37., a to i vzhledem ke shodnému časovému vymezení obou posuzovaných skutků. Nejvyšší soud proto nemohl přisvědčit, že se nejednalo o týrání trvající po delší dobu ve smyslu skutkové podstaty podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť soudy dostatečně a jasně vysvětlily, že uvedené objektivní znaky tohoto zločinu obviněná naplnila. Pokud jde o způsob a intenzitu jejího jednání, soudy na základě výsledků provedeného dokazování objasnily uvedené skutečnosti a učiněné skutkové závěry, z nichž vycházely, vyplynuly z provedeného dokazování, o čemž Nejvyšší soud neměl pochybnosti ani v předchozím řízení o dovolání obviněné (viz bod 26. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1003/2020).
45. Nebylo možné obviněné přisvědčit ani v tom, že nebylo dáno její zavinění, naopak lze vycházet ze závěrů soudu prvního stupně, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku [nesprávně uvedl §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, viz bod 33. rozsudku městského soudu], neboť si musela být vědoma závadnosti svého jednání nejen v obecné rovině slušnosti a mezilidských vztah, i vztahů osob koexistujících ve společné domácnosti, tím spíše že šlo o jednání četné a intenzivní, dokonce gradující po řadu měsíců. Úmysl proto důvodně shledal i ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívajícímu v dlouhodobosti trestného jednání, u kterého jinak postačuje i zavinění nedbalostí ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákoníku, jak potvrdil i odvolací soud.
46. Nejvyšší soud jen pro stručnost doplňuje, že oba posuzované zločiny jsou úmyslné delikty, u nichž zásadně postačí úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, u něhož se vyžaduje, aby pachatel věděl, že svým jednáním může zákonem předpokládané porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě postačí zásadně nedbalostní zavinění [§16 odst. 1 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku].
47. Na základě Odůvodnění:přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že se soudy zaviněním obviněné zabývaly a na subjektivní stránku usuzovaly ze všech ve věci objasněných skutečností, a to jak z chování obviněné, tak i z jednání ostatních osob, které o jejím jednání a jeho dopadu na poškozené měly konstatované poznatky, a závěr o nepřímém úmyslu obviněné je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynul. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly z objektivních skutečností, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k okolnostem činu a jí způsobenému následku (srov. například stanoviska č. 62/1973 nebo č. 41/1976 Sb. rozh. tr., obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03). Posuzovaly že obviněná jednala v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve smyslu výše uvedených kritérií. Lze pouze dodat, že srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1241/2018, či rozhodnutí č. 3/2015 Sb. rozh. tr.).
48. Nejvyšší soud se přiklonil k uvedeným závěrům soudů nižších stupňů, protože vyházejí z objasněných objektivních skutečností, které jsou dostatečným podkladem pro závěry o vnitřním vztahu obviněné k jednání, jehož se na poškozených dopouštěla, i k následkům, které u nich vznikly. Lze se proto ztotožnit s tím, že obviněná se uvedených zločinů dopustila v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože nechtěla syna a matku týrat, ale s tím, že to, jak se vůči nim chování, jde o jejich týrání, byla srozuměna. Není podstatné, že pramenilo z dlouhodobé neutěšené rodinné situace vyvolané rozvodem manželstvím a společným soužitím s matkou při absenci soukromí, které vyústilo v nadměrné požívání alkoholu obviněnou. Věděla, že její chování dosahuje vysoké hrubosti, vulgarity, že své blízké vážným způsobem omezuje v jejich svobodném životě, přináší jim utrpení, bolest a úzkost, že vytváří prostředí, které je nesnesitelné a traumatizující a lze je vyjádřit příkořím, které se projevilo zejména v narušeném psychickém stavu obou týraných osob.
49. Soudy proto správně dovodily, že obviněná ve všech objektivních znacích naplnila po formální stránce znaky skutkové podstaty zločinů týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (skutek 1.) a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (skutek 2.). Její jednání přitom nebylo natolik málo škodlivé, aby v něm bylo možné spatřovat jen přestupek.
50. Ve smyslu zásad podle §12 odst. 2 tr. zákoníku je nutné vycházet z principu subsidiarity trestní represe, podle níž každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
51. Posoudí-li se povaha projednávaného činu, jde o velmi závažné, společensky škodlivé chování, které směřovalo proti synovi a matce, tj. nejbližším osobám, nezletilý syn nevykazoval žádné závadné formy chování a nezavdával jí žádný důvod, matka se obviněné snažila pomáhat, ostatně při selhání obviněné převzala i výchovu jejího syna do svých rukou. Až v důsledku popsaného jednání se u syna projevily výchovné problémy ve škole, u matky pak syndrom týrané ženy a nepochybně si oba ponesou uvedené následky pramenící z jednání obviněné do budoucnosti, a to mimo jiné i proto, že šlo o dlouhodobý stupňující se proces, který závažnost činu podtrhuje.
52. V posuzované věci je možné z popsaných důvodů logicky dovodit, že není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin společensky málo škodlivý, u něhož není dán zájem společnosti na trestním postihu obviněné, jak v dovolání lakonickým poukazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku naznačovala. Šlo o agresivní jednání, které není jen v rozporu se zásadami morálky a vzájemného soužití příbuzných osob, ale jde o závažný čin nebezpečný kriminální čin, který měl na obě poškozené osoby, které jsou zvláště chráněnými oběťmi, neboť agrese obviněné směřovala proti staré ženě a nezletilému dítěti, na něž její zlé chování mělo negativní dopad. Proto u těchto činů by jiné prostředky nápravy nežli prostředky trestního práva zcela nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), a tedy soudy je správné posoudily i z hlediska obviněnou namítaného materiálního korektivu. Závěr o vině obviněné ze všech výše rozvedených hledisek nevykazuje jí vytýkané vady.
VII. K výhradám proti výroku o trestu
53. Brojila-li obviněná též proti výroku o trestu, který považovala za nesprávný a nepřiměřený proto, že se žádného trestného jednání nedopustila, a vytýkala, že při stanovení nové výměry soudy nebraly ohled na to, že byla pro jeden skutek obžaloby zproštěna, a ani nezhodnotily její dosavadní bezúhonnost důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) [či podle písmene i)], nedostála, neboť podstatou jejích námitek není vadný druh trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou mez, ale jeho nepřiměřenost. To jsou však výhrady, které prostřednictvím žádného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze uplatňovat, protože směřují proti pochybením soudu spočívajících v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména proti nesprávnému vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho v uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Průlom by mohl ve vztahu k výroku o trestu nastat pouze tehdy, pokud by byly shledány při jeho ukládání zásadní procesní nedostatky zakládající porušení pravidel spravedlivého procesu, například nedostatek Odůvodnění:trestu v přezkoumávaných rozhodnutích či nedostatečné reflektování zásady přiměřenosti uloženého trestu zejména s přihlédnutím k ochraně soukromého života obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1624/2019), a to v návaznosti na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
54. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné zkoumal, zda soudy dodržely rozhodná kritéria vymezená rámcem spravedlivého procesu, tzn. dodržení zásad neukládat drakonické a neúměrně tvrdé tresty. S ohledem na posuzované námitky měl na paměti, že byla oproti původnímu odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 6 T 157/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 9 To 84/2020, kde jí byl vyměřen trest na tři roky s podmíněným odkladem na pět let za současného vyslovení dohledu, nyní odsuzována pouze za dva trestné činy, u nichž byla nově vymezena a zkrácena doba jejich páchání. Při závěru, že byla v rámci úhrnného trestu za podmínek §43 odst. 1 tr. zákoníku ohrožena trestem v rozpětí od dvou do osmi let podle §198 odst. 2 tr. zákoníku, byl uložený trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let (viz bod 36. rozsudku městského soudu) trest přiměřený a spravedlivý (viz bod 15., 16. napadeného rozsudku). Takový trest splňuje zákonná kritéria, neboť soudy výrok o trestu zdůvodnily, své úvahy a závěry z hledisek §39 a násl. tr. zákoníku vysvětlily. V dostatečné míře uvážily všechny rozhodné skutečnosti z hlediska přiměřenosti trestu podle §38 tr. zákoníku, a braly do úvahy i vztah polehčujících a přitěžujících okolností, a neopomenuly ani možnosti nápravy obviněné, které posuzovaly především podle jejího dosavadního chování, pohnutek a příčin spáchané trestné činnosti. Hodnotily postoj obviněné k trestné činnosti a vycházely z toho, že neprojevila žádnou lítost či náznak sebereflexe, ale neustále hledala chybu v jiných. Soudy respektovaly účel trestu i princip přiměřenosti i zásadu proporcionality v širším slova smyslu, podle níž se řídily a v jejím duchu trest obviněné po novém vymezení a zkrácení doby páchání trestné činnosti se zřetelem, mimo jiné, i na tuto skutkovou okolnost vyměřily, čímž braly do úvahy v něm vyjádřený zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další).
55. Ukládání trestu odpovídá hlediskům stanoveným v §37 až 42 tr. zákoníku, a to jak s ohledem na osobu pachatelky, tak i souvislosti, za nichž byly činy spáchány.
VIII. Závěr
56. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud poté, co přezkoumal na podkladě relevantně uplatněných námitek správnost napadených rozhodnutí, výhrady obviněné neshledal důvodnými, ve zbylé části pak uplatněné námitky neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Protože toto rozhodnutí mohl učinit na základě obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu, dovolání obviněné coby celek posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu