ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.32.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 32/2022-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného V. V. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 14 Tmo 5/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 1 Tm 8/2019, byl obviněný V. V. uznán vinným jednak pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
dne 1. 1. 2019 kolem 0:30 hodin ve XY, v průběhu konání silvestrovských oslav za přítomnosti dalších nejméně 11 osob s již odsouzeným AAAAA (pseudonym), nar. XY, bezdůvodně nejprve obviněný V. V. nejméně dvěma údery pěstí do obličeje napadl poškozeného J. P., nar. XY, strhl jej k zemi a opakovaně ho znovu udeřil do hlavy a těla, následně ho již odsouzený mladistvý AAAAA kopal do oblasti hlavy a těla, poškozený se snažil kopy vykrývat, a tímto jednáním mu způsobili oděrky a modřiny bez nutnosti lékařského ošetření, a obviněný V. V. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 3 T 60/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 14 To 281/2015, odsouzen i pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, soud pro mládež, jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 14 Tmo 5/2021, odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně pro jeho nedůvodnost zamítl podle §256 tr. ř.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal vadně provedené dokazování. Proti postupu soudu prvního stupně namítal, že i když doplnil odůvodnění ve smyslu pokynů uložených Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 47/2021, jenž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu vydaná v této věci, a rozvedl úvahy při hodnocení jednotlivých důkazů či skupin důkazů a jejich vzájemných rozporů. Učinil tak odlišně od odvolacího soudu, který v usnesení ze dne 1. 9. 2019 vyjádřil, že vina obviněného nebyla v obžalobě popsaným způsobem prokázána a odůvodněna. Za podstatnou vadu považoval, že soudy obou stupňů v nyní dovoláním napadených rozhodnutích důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch obviněného a dospěly ke zjištěním, která nemají jednoznačnou oporu v provedeném dokazování. Důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci, na něž upozorňoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 47/2021, soudy neodstranily, jen rozšířily původní argumentaci při pomíjení důkazů svědčících ve prospěch obviněného, a tak setrvaly na jednostranném hodnocení důkazů, aniž by řádně vypořádaly námitky obhajoby o existenci podstatných rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, čímž nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
5. Obviněný považoval za nedostatek, že soudy pro závěr o jeho vině vycházely z výpovědí svědků K. F., T. J., M. T., K. H., J. K. a T. J., a dospěly k závěru, že to byl on, kdo od počátku konfliktu vystupoval aktivně a jako první napadl poškozeného. Poukázal na to, že ho při hlavním líčení poškozený nedokázal přesně identifikovat, neboť na přímý dotaz soudu odpověděl, že si není stoprocentně jistý, zda byl hlavním útočníkem právě obviněný, a poté uvedl, že to spíše nebyl on. Svědek L. M. vypověděl, že neviděl, od koho byla první rána, soudu sdělil, že ji dostal od staršího muže, nejspíš se nejednalo o obviněného. Žádný ze soudy jmenovaných svědků obviněného spolehlivě neidentifikoval jako hlavního útočníka, neboť K. F. při hlavním líčení uvedla, že útočník původně vypadal mírně jinak, i když obviněný svou vizáž nijak neměnil. Svědek T. J. sám připustil, že incident neviděl celý, za útočníka označil pouze „staršího muže“ a při hlavním líčení jej také spolehlivě nepoznal. Shodně vypovídala i svědkyně M. T.
6. Soudy vadně posoudily, že útočníkem nebyl svědek P. D., který je ve stejné věkové kategorii jako obviněný a lze jej za „staršího pána“ považovat, přičemž mladistvý AAAAA právě svědka P. D. označil za útočníka. Tento svědek, poté, co vstoupil do soudní síně, si sundal bundu a odhalil výraznou muskulaturu a mohutný zjev, čímž psychicky ovlivňoval mladistvého AAAAA při hlavním líčení, a snažil se působit výhružně, jak poznamenal i soud, což vedlo k tomu, že mladistvý uvedl, že přesně neví, zda byl tento svědek tím, kdo poškozeného napadl. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že při jeho poznávání sehrálo roli, že k incidentu došlo o silvestrovské noci, kdy na náměstí byla tma, a zúčastněné osoby byly pod vlivem alkoholu, což jsou zjištění, která neplynou z provedeného dokazování, a jedná se pouze o nepodloženou domněnku soudu, neboť na náměstí je veřejné osvětlení, jehož umístění nebylo zjišťováno, stejně jako stupeň opilosti přítomných osob.
7. Závěry odvolacího soudu, které nemají oporu ve výsledku provedeného dokazování, z uvedených důvodů nelze označit za správné, jelikož svědčí o svévoli soudu v neprospěch obviněného a nerespektování ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., což se promítlo zejména do hodnocení svědectví T. J., který neviděl celý incident a svědčil v neprospěch obviněného, a výpovědí S. K. a D. K., jež uváděly okolnosti ve prospěch obviněného, které soud nezohlednil. Obviněný nepřisvědčil tomu, že se soud prvního stupně zcela vypořádal s rozpory ve výpovědích svědků a jeho vina byla provedeným dokazováním jednoznačně potvrzena, ani že byl zjištěný skutkový stav posouzen v souladu se zákonem, neboť závěry soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že obviněný nebyl svědky bez pochybností označen za hlavního iniciátora, jak tvrdil odvolací soud.
8. Výroku o trestu obviněný vytkl, že vychází z chybně zjištěného skutkového stavu, jenž je založen na jednostranném hodnocení důkazů nereflektujícím námitky obhajoby, a dokonce v některých případech dovozujícím okolnosti, které z výsledů provedeného dokazování vůbec nevyplynuly. Tím byla soudy opakovaně porušena pravidla spravedlivého procesu.
9. Z uvedených důvodů obviněný žádal Nejvyšší soud, aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 1 Tm 8/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 14 Tmo 5/2021, a podle §265m tr. ř. sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby. Pro případ zrušení napadených rozhodnutí navrhl, aby věc přidělil jinému soudu téhož druhu a stupně, potažmo jinému senátu.
10. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.), jehož písemné vyjádření Nejvyšší soud do dne konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací („dále Nejvyšší soud“) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. Obecně k důvodům dovolání
12. Nejvyšší soud, aby mohl zkoumat, zda jsou učiněné námitky důvodné, je povinen nejprve posoudit, zda výhrady uplatněné na podkladě některého z dovolacích důvodů odpovídají jeho zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
13. Obviněný dovolání učinil podle důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dne 16. 12. 2021, tedy ve znění trestního řádu účinného do 31. 12. 2021, tj. před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která nově pod písmeno g) vložila další dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
14. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle původní právní úpravy je po novele zákonem č. 220/2021 Sb. uveden pod písmenem h). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhoduje za účinnosti citované novely, aplikuje v rámci přezkumu podaného dovolání i stávající nové znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.).
15. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění do 31. 12. 2021, nyní přenesený pod písmeno h)] spočívá na vadách přezkoumávaných rozhodnutích založených na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. V době rozhodování Nejvyššího soudu po 1. 1. 2022 ve znění novely zákonem č. 220/2021 Sb., nově vymezený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to proto, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla napadána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
18. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
19. Poukazoval-li obviněný na nedostatky v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení spočívající ve vadně provedeném a neúplnému dokazování, při němž byla porušena pravidla spravedlivého procesu v důsledku libovůle soudů, jde o výhradu dopadající na ústavněprávní rozměr (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho původní podobě před novelizací zákonem č. 220/2021 Sb. [tzn. po novelizaci podle písmene h)].
20. Výhrady uplatněné proti tomu, že nebylo objasněno, zda obviněný byl útočníkem, směřují proti rozhodné skutkové okolnosti odrážející se v právním závěru, zda je pachatelem přečinů ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Bez jejího objasnění by vznikala pochybnost o tom, zda je obviněný pachatelem, a proto Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedenou námitku uplatnil ve smyslu první alternativy stanovené u důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novém znění, protože vytýkal, že uvedená skutečnost nevyplývá z provedených důkazů.
21. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obou jeho znění dopadají, a proto posuzoval, zda je dovolání důvodné.
V. K důvodnosti námitek obviněného
22. Nejvyšší soud v této trestní věci rozhoduje již podruhé, neboť o prvním dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, rozhodl usnesením ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 47/2021 tak, že uvedené usnesení i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 Tm 8/2019, zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem bylo, že se soud prvního stupně náležitě nevypořádal s obhajobou obviněného V. V., při posuzování a hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídalo zásadám §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud uvedené nedostatky k odvolání obviněného nenapravil, a ani na ně vhodným způsobem nereagoval. Nejvyšším soudem bylo nalézacímu soudu z uvedených důvodů uloženo obezřetně na základě zhodnocení všech ve věci provedených důkazů zkoumat opodstatněnost obhajoby obviněného, zabývat se rolí svědka P. D., a zhodnotit postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. všechny ve věci provedené důkazy.
23. S ohledem na uvedené pokyny Nejvyšším soudem dané v předchozím rozhodnutí, a rovněž se zřetelem na námitky obviněného, který vytýkal, že se soudy opět dopustily jednostranného hodnocení provedených důkazů, je třeba konstatovat, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy splnily požadavky Nejvyššího soudu a svá předchozí pochybení ve smyslu vyjádřených pokynů napravily. Především soud prvního stupně věnoval hodnocení důkazů a zejména popsání vlastních úvah, při současném zvažování věrohodnosti výpovědí všech svědků, dostatečnou pozornost a při hodnocení postupoval svědomitě podle §2 odst. 6 tr. ř. Dostatečně obsažným je i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který nejenže popsal provedené důkazy a rozvedl je po obsahové stránce (srov. body 4. až 15. rozsudku soudu prvního stupně), ale i vysvětlil, jak je hodnotil, a jaká skutková zjištění na základě nich učinil (srov. body 16. a 17. rozsudku soudu prvního stupně). Z obsahu odsuzujícího rozsudku plyne, že soud reagoval i na obhajobu obviněného, kterou vyvracely zejména věrohodné výpovědi svědků K. F., T. J., K. H., J. K. a T. J., a rozvedl své úvahy vedoucí k závěru o tom, že obviněný jednal způsobem, jak je popsán v jím zjištěných skutkových okolnostech ve výroku rozsudku. Uvedená zjištění se promítla do právního posouzení činu a uloženého trestu (srov. body 18. až 20. rozsudku soudu prvního stupně).
24. Odvolací soud na námitky obviněným uplatněné v odvolání vůči skutkovým zjištěním přiměřeným způsobem reagoval a vznesenou obhajobou se zabýval. Po posouzení všech rozhodných skutečností opodstatněně shledal, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., a respektoval a dodržel pokyny Nejvyššího soudu uložených v usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 47/2021. Lze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně v novém řízení postupoval podle pokynů Nejvyššího soudu, protože se vypořádal s obhajobou obviněného, zaměřil se na průběh konfliktu, a to, jak chování obviněného popisovali jednotliví svědci v rozhodné části děje. Rovněž věnoval pozornost tomu, zda je důvodná obhajoba obviněného, že pachatelem mohl být svědek P. D. Zabýval se i jednotlivými rozpory mezi svědectvími, a to mimo jiné s ohledem na to, za jakých časových a dalších okolností mohli svědci průběh incidentu sledovat, zejména u proti sobě stojících svědeckých výpovědí, jež popisovaly dvě odlišné verze průběhu celé události.
25. Pro přezkoumání dovoláním napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud nemůže akceptovat výhradu obviněného, že z provedeného dokazování nevyplývá jemu přisouzené pachatelství, tedy to, že byl skutečně hlavním aktérem a útočníkem. Rovněž z dokazování na rozdíl od obhajoby obviněného vyplynulo, že soudy řádně zhodnotily odporující si svědecké výpovědi. Z obsahu napadených rozhodnutí a způsobu, jakým se soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi, jakož i s výhradami obviněného vypořádaly, je patrné, že soud prvního stupně věnoval posouzení věrohodnosti jednotlivých skupin svědků výpovědí potřebnou pečlivost a podrobně rozvedl, z jakých svědectví vycházel, a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Je vhodné zdůraznit, že v bodě 16. a 17. rozsudku vysvětlil, podle čeho dospěl k závěru, že výpovědi poškozeného a svědků K. F., T. J., M. T., K. H., J. K., a T. J. obviněného usvědčují. Porovnáním věku zúčastněných osob bylo objasněno, že obviněný V. V. byl důvodně označen za dospělého chlapa ve věku 45 let, a soud se zabýval i tím, proč útočníkem nemohl být svědek P. D. Soud prvního stupně nevycházel pouze ze svědeckých výpovědí, neboť své přesvědčení o nevěrohodnosti obhajoby obviněného dovozoval i podle úředního záznamu Policie ČR ze dne 1. 1. 2019 (č. l. 201 a 202 spisu), z něhož je patrné, že skupina osob pohybujících se okolo obviněného (V. a T. V., T. P., Š. H. a další) lživě tvrdila, že se před kontrolou policejní hlídky všichni pohybovali v parčíku za nemocnicí a na místě činu na XY vůbec nebyli, což bylo výsledky provedeného dokazování vyvráceno. Výpověď samotného obviněného byla označena za nevěrohodnou, protože tvrdil, že neviděl, že by mladistvý AAAAA někoho napadl, ačkoli ten výměnu úderů s jinými osobami sám potvrdil.
26. Pozornost soud věnoval i výpovědím svědkyň D. K. a S. K. Důvodně nebylo přisvědčeno námitkám proti nevěrohodnosti výpovědi svědka T. J. (bod 12. rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 422, 423 spisu), že neviděl celý incident, a výpovědím svědkyň D. K. a S. K. (bod 15. rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 425 spisu a tam uvedené odkazy), protože svědek T. J., i když připustil, že konflikt neviděl celý, na rozdíl od obou jmenovaných svědkyň, v rámci své výpovědi uvedl, že přímo sledoval, jak poškozený dostává rány od obviněného a mladistvého AAAAA. Zmiňované svědkyně nebyly naproti tomu schopny potvrdit ani skutečnosti o průběhu incidentu uváděné mladistvým AAAAA, k nimž se doznal, a proto byla jejich tvrzení hodnocena jako tendenční a neposkytující komplexní přehled o skutkovém ději, v čemž nelze shledávat žádná pochybení.
27. Pochybnosti nevznikají ani o závěru soudů o tom, že pachatelem nebyl svědek P. D., jak se obviněný snažil s ohledem na to, že byl také „starším mužem“, prosadit. Soud prvního stupně tuto obhajobu obviněného vyvrátil se zřetelem na výsledky provedeného dokazování, neboť z výpovědi mladistvého AAAAA učiněné v hlavním líčení (č. l. 414, 415 spisu) vyplynulo, že neviděl P. D. útočit na poškozeného. P. D. (č. l. 424 spisu) popsal, že se do konfliktu vůbec nezapojoval. Nikdo ze slyšených svědků rovněž neuváděl, že by viděl tohoto muže aktivně zasahovat do konfliktu tím, že by někoho napadal. Obviněným uváděná skutečnost zůstala jen jím tvrzenou verzí skutku, jež nebyla prokázána, přičemž ani sám obviněný nepopisoval, jak by se měl P. D. do konfliktu zapojit. Tvrzení dovolatele, že by mohl být hlavním útočníkem svědek P. D., bylo uvedeným postupem soudu prvního stupně vyvráceno, i když správně uzavřel, že přímá účast tohoto svědka na fyzických útocích proti poškozenému nebyla prokázána. Obviněným popsané chování P. D. v jednací síni, v němž obviněný spatřoval akt zastrašování Š. H., je ničím nepodloženou představou obviněného nevyplývající z žádných objektivních skutečností. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažoval za nutné, aby vyhověl návrhu obviněného na provedení důkazu kamerovým záznamem z hlavního líčení, a to s připomenutím zásady podle §265r odst. 7 tr. ř., že dovolací soud důkazy zpravidla neprovádí a jen výjimečně může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. O takovou situaci se však v přezkoumávané věci z uvedených důvodů nejednalo. Jestliže verze uváděná obviněným a ta, kterou prezentoval poškozený, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném vyhodnocení všech tvrzení nepochyboval o věrohodnosti poškozeného a okruhu svědků, kteří obviněného usvědčovali, a vysvětlil, proč nepřijal verzi obhajoby, a proto mu nelze vytýkat, že by nepostupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř.
28. Nejvyšší soud po zvážení všech rozvedených skutečností nepovažoval námitky obviněného za opodstatněné, nýbrž shledal, že soudy splnily své povinnosti plynoucí z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v nichž není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí. V přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16]. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, dodržení pravidel stanovených v §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Soudy měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Nejde o případ, že by učiněná skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahovou spojitost s důkazy, nebo by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nejedná se ani o opak toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Naopak hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/2020).
29. Učinil-li Nejvyšší soud závěr, že rozsah provedeného dokazování i způsob, jak se soudy s jednotlivými důkazy (skupinami důkazů) vypořádaly, nevzbuzuje obviněným namítané pochybnosti, svědčí to o tom, že je vyvrácena i námitka obviněného, že odvolací soud si nepřípustným způsobem dotvářel skutkový stav tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí akcentoval skutečnost, že svědci incidentu mohli být při pozorování pachatele ovlivnění alkoholem a jejich rozhledové podmínky mohly být ztíženy vlivem Silvestrovské noci. Uvedená výhrada nemá opodstatnění, protože svědci popisovali chování ostatních zúčastněných osob, jimi uváděné okolnosti mají racionální i objektivní podklad v ostatních výsledcích provedeného dokazování, a nalézací soud na případné rozpory, které měly podklad i v tom, že svědci konkrétní momenty nezaznamenaly z různých příčin, v potřebné míře reagoval a své úvahy i ohledně těchto skutečností vysvětlil. Úvaha soudu druhého stupně tedy není vadou, jež by spočívala v nepřiměřeném dotváření skutkového stavu a znamenala porušení pravidel spravedlivého procesu.
30. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že obhajoba obviněného byla zcela vyvrácena jak svědeckými výpověďmi poškozeného a přítomných svědků, tak dalšími ve věci provedenými důkazy. Nebyl proto naplněn důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění před novelou zákonem č. 220/2021 Sb., neboť Nejvyšší soud neshledal žádné nato extrémní rozpory ve výsledcích provedeného dokazování. Nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Nešlo tudíž o žádný exces. Pravidla spravedlivého procesu proto v této věci nebyla porušena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
31. Nejvyšší soud nezjistil ani podmínky pro závěr o naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho novém znění podle novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., protože skutková zjištění soudy učiněná, jsou dostatečná a odpovídají všem požadavkům pro naplnění znaků trestných činů podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Naopak, jak bylo popsáno výše, bylo zjištěno, že uvedená skutková zjištění soudy na základě provedeného dokazování správně zjistily a vyhodnotily. Postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř.
32. S odkazem na tyto závěry je třeba k námitce obviněného směřující proti výroku o trestu z důvodů vadně zjištěného skutkového stavu, a tedy i nesprávné právní kvalifikace, pro úplnost uvést, že Nejvyšší soud v těchto skutečnostech neshledal vady. Nesprávné nejsou ani úvahy o naplnění znaků pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ukládal-li soud prvního stupně obviněnému trest podle §146 odst. 1 tr. zákoníku jako trest úhrnný za podmínek §43 odst. 1 tr. zákoníku a zvážil všechny rozhodné skutečnosti, jde o trest odrážející povahu a závažnost spáchaného činu i osobnost obviněného a je přiměřenou odezvou za spáchaný čin. Jeho druh i výše korespondují s pravidly podle §37 až 39 tr. zákoníku, vyhovuje i testu proporcionality plynoucímu z imperativu právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody, co do jeho výše i nepodmíněnosti, včetně důvodnosti zařazení obviněného do příslušného typu věznice, lze považovat za zcela přiléhavý (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ).
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud z důvodů všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného je nedůvodné, protože soudy nezatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tom, že by rozhodná skutková zjištění, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech či by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu