ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.611.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 611/2022-730
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 3 To 313/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 T 148/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 2 T 148/2018, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
v době od 1. 4. 2017 do 7. 6. 2018 v bytovém domě č. p. XY na ulici XY neoprávněně užíval byt č. XY, který v předchozím období od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017 užíval jako nájemce na základě nájemní smlouvy č. XY ze dne 30. 12. 2016 uzavřené na dobu 3 měsíců s pronajímatelem společností A. R. I., XY(dále též jako „poškozená společnost“), přičemž po uplynutí sjednané doby nájmu a přes opakované výzvy pronajímatele coby vlastníka odmítl tento byt vyklidit a současně za jeho užívání neplatil žádný nájem.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Brně jako odvolací soud usnesením ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 3 To 313/2021, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávné právní posouzení skutku spatřované v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a porušení práva obviněného na spravedlivý proces s tím, že z odůvodněni ́ rozhodnutí nalézacího soudu není z řejmé, na základě jakých konkrétních důkazů dospěl k tvrzeným za ́ve ̌rům. Odvolací soud pochybil, když se nevypořádal s veškerou argumentaci ́ uvedenou v odvolání (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2168/07).
5. Pravidla spravedlivého procesu považoval obviněný za porušená tím, že mu bylo upřeno právo na zákonného soudce (porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Nerespektování práva na obhajobu shledal v porušení postupu při hlavním líčení ze dne 2. 11. 2021, při němž soudce zamítl jím vznesenou námitku dříve, než obviněný svou argumentaci dokončil, soud jej nenechal domluvit či navrhnout důkazy. Podjatost soudce JUDr. Jiřího Večeři obviněný spatřoval v tom, že se sám vyloučil z rozhodování této věci usnesením ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 2 T 148/2018, avšak odvolací soud toto jeho rozhodnutí zrušil. Tím soudy nerespektovaly, že pro rozhodnutí o podjatosti nosný důvod je dán spíše tehdy, když se soudce sám subjektivně cítí být podjatým (srov. a contrario nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04). Za rozporný označil závěr, že jím uvedené skutečnosti v námitce podjatosti jsou nepodstatné a že neovlivňují konečné rozhodnutí. Závěry soudů nižších stupňů (že se jednalo o neoprávněný odběr elektrické energie) označil za nepřezkoumatelné, nepřesvědčivé a v rozporu s objektivní pravdou, neboť na něj vrhají špatné světlo (nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14). O dodržení nestrannosti má soudce dbát sám, o čemž svědčí vlastní rozhodnutí JUDr. Jiřího Večeři o tom, že je podjatý. Soudy obou stupňů ani nevysvětlily, proč tento soudce podjatý nebyl, a to ani za situace, kdy vůči obviněnému jednal zcela impulzivně a nenechal jej domluvit, ačkoli byl povinen podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 629/20, prověřit všechny okolnosti způsobilé ovlivnit závěr o důvodech jeho vyloučení, což se však v případě, kdy došlo k zamítnutí námitky obviněného, ani stát nemohlo. Projevem negativního vztahu soudce k obviněnému bylo i to, že důsledně citoval jeho trestní minulost, ačkoli byl naposledy odsouzen za trestnou činnost před více než deseti lety a již došlo k jeho osvědčení, a proto na něj musí být nahlíženo jako by odsouzen nebyl, což soud prvního stupně nerespektoval.
6. Podjatost soudce obviněný spatřoval i v tom, že z průběhu hlavního líčení vyplynulo, že výrok rozsudku měl připravený již před zahájením jednání, neboť odsuzující rozsudek četl jen pár vteřin po dokončení závěrečných řečí a text kontroloval náhledem na obrazovku zapisovatelky.
7. Porušení práva na obhajobu obviněný spatřoval i v tom, že soud prvního stupně neodročil dne 2. 11. 2021 hlavní líčení, když obviněný musel odejít domů pro náhlou zdravotní indispozici, a soud v hlavním líčení pokračoval i bez jeho přítomnosti. Ze zvukového záznamu z tohoto jednání, z výpovědí pracovnic infocentra i justiční stráže je evidentní, že po opuštění jednací síně obviněný vykazoval známky akutní zdravotní indispozice neovladatelné vůlí, která se projevovala zvracením, dávivým kašlem, zmateností, dezorientací. Projevy obviněného od části, kdy soudce pronesl „já takovou námitku zamítám“ vůbec nekorespondovaly s jeho vůlí a byl obsahem záznamu velmi překvapen. Odvolací soud při posouzení tohoto tvrzení nebral do úvahy, že k obdobné indispozici došlo i u Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě dne 4. 11. 2021, přičemž jednání bylo kvůli tomu odročeno na jiný termín, a to na 25. 11. 2021. Tato akutní stresová porucha podle obviněného vedla ke vzniku důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř., podle něhož je nutné zajistit ochranu práv obviněného v podobných situacích. Zdravotní situace byla natolik vážná, že znemožnila obviněnému navrhnout další procesní postup a sdělit ho soudci či obhájci. O těchto skutečnostech však odvolací soud vůbec nerozhodoval. Obviněný proto navrhl, aby byl znovu vyslechnut a mohl předložit k věci svá tvrzení a důkazy, na základě nichž bude možné rozhodnout, aniž by bylo řízení zatíženo vadou, kterou mu bylo fakticky odňato právo účastnit se hlavního líčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 22/2016).
8. Právní kvalifikaci přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku obviněný považoval za nesprávnou, neboť soud nedostatečně posoudil subjektivní stránku. I když došlo k zániku nájmu, v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 150/2017 byla uplatněna poměrně obsáhlá argumentace, že pokud má být namísto nájemní smlouvy na dobu neurčitou aplikována praxe tříměsíčních smluv a nájem má zaniknout v důsledku, byť jednodenního, prodlení s hrazením nájmu, jde o obcházení zákona (viz mechanismy z pracovněprávní oblasti ohledně ukončování pracovního poměru na dobu určitou). Pronajímatel na návrhy obviněného na smírné řešení ještě za trvání nájmu nereagoval. Veškeré věci se v bytové jednotce nacházely ještě před vznikem nájmu a náležely pouze obviněnému. V rámci civilního řízení byla podána i ústavní stížnost, neboť se uvedený případ vymykal obvyklé praxi o vyklízení bytů, kdy lze byt 2+1 vyklidit pomocí jednoho vozu Avia, avšak obviněný na své náklady odvezl věci o obsahu asi 30 vozidel Iveco Daily. Nedošlo ani k využití kauce a nájem byl obviněnému ihned ukončen. Dovolatel se o tom, že civilní soud mu nevyhověl, dozvěděl až z rozhodnutí civilního odvolacího soudu v polovině roku 2020. Poté následovalo vyklízení několika tun věcí obviněného a celé jeho rodiny. Jestliže všechny tyto otázky nebyly objasněny, nemohl jednat v přímém úmyslu byt neoprávněně užívat. Vyklízením bytu a stresem si přivodil psychosomatické zdravotní potíže dolních končetin a další zdravotní komplikace. Bytovou jednotku a přilehlé prostory vyklidil a předal majiteli dne 10. 4. 2022, nepotřeboval ji však pro sebe, ale spíše pro svého dvouletého syna „AAAAA“ (pseudonym), a proto je použití trestního práva v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio , neboť jeho snahou bylo, aby malé dítě nebylo vychováváno v azylovém domě. Ustanovení §208 tr. zákoníku dopadá na squattery (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16), zatímco on byl v chudobných poměrech, které s malým dítětem nebyly dobře řešitelné, přičemž argumenty ohledně obcházení zákona r ̌etě zením tr ̌ íme ̌ síc ̌ ních nájemních smluv uplatnil u soudu a c ̌ekal, jak bude rozhodnuto. Měl tedy za to, ž e koná po právu, kterého se domu ̊že prostř edky civilního práva. Pronajímatel je právnick ý subjekt, který má v dispozici více než 21 bytů a rozhodně nepotřeboval uvolnit byt po obviněném pro svoji potřebu, což soudy taktéž nezvažovaly.
9. Za správný závěr obviněný považoval, jestliže soud prvního stupně shledal, že uložený trest v této věci je oproti trestu, který mu hrozí v jiném trestním řízení, bezvýznamný. V tomto smyslu bylo nutné zhodnotit účelnost vedení takového řízení vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, a proto soud prvního stupně trestní stíhání původně zastavil. Podle obviněného neobstojí argument státního zástupce a stížnostního soudu, že postupovat ve s myslu §172 odst. 2 písm. c) tr. r ̌. nejde proto, že jiné trestní řízení je ve stadiu přípravného řízení.
10. Dokazování v posuzované věci obviněný považoval za nedostatečné, neboť soudy obou stupňů se nezabývaly mnoha d ůkazy (fotodokumentace průběh u vyklízení, doloz ̌ ení majetkových pome ̌rů včetně ztra ́ty zame ̌ stnání v br ̌ eznu 2018, jednotlivá podání obvin ěného i obhájce a dal šími). Za tímto účelem odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1180/2018, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a dal ší.
11. V doplňku dovolání ze dne 20. 7. 2022 obviněný označil tři důkazy, jež mu byly neznámé v době podání dovolání; znění inzerátu ze dne 29. 5. 2008, zveřejněného v Deník.cz se štítkem Kraj Vysočina, jímž se obviněný obracel na širokou veřejnost ohledně své bývalé partnerky, P. S., která je dcerou manželky bratra soudce JUDr. Jiřího Večeři, jenž rozhodoval předmětnou trestní věc sp. zn. 2 T 148/2018. Tímto důkazem má být ve spojení s přiloženým usnesením podepsaným JUDr. Jiřím Večeřou týkajícím se P. S. vyvrácen závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že soudce JUDr. Jiří Večeřa není podjatý. Dalším důkazem bylo rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, Oddělení ostatních správních činností, č. j. KUJI 56350/2022, sp. zn. OOSČ 383/2022 OOSC/92, ze dne 24. 6. 2022, z něhož vyplývá, že přestupkové řízení ohledně oznámení sousedů stran údajné krádeže elektřiny dovolatelem bylo pravomocně zastaveno. Toto nařčení obviněného velmi poškodilo. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud požádal o zaslání rozhodnutí v jiných trestních věcech, v nichž se soudce JUDr. Jiří Večeřa vůči němu z rozhodování vyloučil.
12. Obviněný požadoval, aby Nejvyšší soud věc zrušil a soud prvního stupně aby v dalším řízení po vypořádání námitky podjatosti soudce posoudil, zda jsou da ́ny du ̊ vody pro zastavení trestního stíhání pro neúc ̌elnost, jak již soud prvního stupně prvotně rozhodl, a pokud se o takovou situaci jednat nebude, měl by zohlednit všechny námitky obhajoby a provést důkazy, které obviněný navrhoval. Rovněž by se měl př ezkoumatelným a přesvědč ivým zpu ̊ sobem zabývat i subjektivní a objektivní stránkou trestného c ̌inu a obviněného by měl opět vyslechnout.
13. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby př edseda senátu Nejvys ̌š ího soudu v souladu s §265o tr. ř. odlož il výkon rozhodnutí, proti nimz ̌ bylo dovolání podáno.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že značná část dovolacích námitek neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádném jeho znění. Výhrady o podjatosti samosoudce JUDr. Jiřího Večeři by bylo možné vznášet toliko v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který ovšem dovolatel vůbec neuplatnil. Dovolatel nevznesl námitky, ze kterých by vyplýval konkrétní důvod podjatosti uvedeného soudce ani jeho osobní vztah k obviněnému nebo jeho obhájci (vztah příbuzenský nebo obdobný, vztah silného osobního přátelství nebo nepřátelství), což jedině by mohlo založit důvody vyloučení samosoudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., přičemž v žádném případě nelze vyvozovat důvody vyloučení z toho, jakým způsobem soudce řídí hlavní líčení, odůvodňuje soudní rozhodnutí, apod.
15. Formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani argumenty obviněného o jeho údajné zdravotní indispozici při hlavním líčení dne 2. 11. 2022, neboť nemají podklad v obsahu protokolu zachycujícím jeho průběh, z něhož naopak plyne, že dovolatel poté, kdy již jeho výslech samosoudcem byl ukončen a byly mu kladeny dotazy jeho obhájcem, začal prohlašovat, že chce jít domů, a žádal, aby ho pustili domů, k čemuž mu samosoudce sdělil, že jeho osobní účast u hlavního líčení není nutná. Poté obviněný pronesl invektivy na adresu samosoudce (že byl v minulosti prokurátorem, resp. státním zástupcem, a tedy není soudcem) a jednací síň opustil. Žádné zdravotní problémy nezmínil, soud v hlavním líčení pokračoval v nepřítomnosti obviněného, přítomen byl jeho obhájce. Tento postup nesvědčí o porušení práv obviněného. Mimo označený důvod státní zástupce považoval námitku, jíž se dovolatel domáhal zastavení trestního stíhání pro neúčelnost podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., protože jde o fakultativní postup, a pokud pro něj soud neshledal podmínky, nelze se ho domáhat. V rámci žádného dovolacího důvodu nelze vytýkat, že rozsudek byl předem připraven již před provedením hlavního líčení. Důvodnými nebyly výhrady vůči některým skutkovým zjištěním, která nejsou rozhodná pro naplnění zákonných znaků stíhaného trestného činu a jsou uvedena toliko v odůvodnění soudních rozhodnutí (např. zjištění o neoprávněném odběru elektřiny obviněným).
16. Nenaplnění subjektivních znaků skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku není podloženo konkrétními námitkami, a i přes jejich neurčitost státní zástupce uvedl, že obviněný věděl, že doba nájmu skončila a že v bytě bydlí neoprávněně. Jestliže se domáhal užití zásady subsidiarity trestní represe, protože k ochraně svých práv poškozená společnost úspěšně použila prostředků práva civilního, ani v tomto směru nejde o důvodnou námitku. Zásadu trestní represe jako ultima ratio nelze ani u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). Zánik nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou v důsledku uplynutí doby nájmu byl z právního hlediska zcela jednoznačný, nezpochybnitelný a zřejmý i pro obviněného, na čemž nemohla nic změnit skutečnost, že obviněný v občanskoprávním řízení (ve kterém měl pozici strany žalované a bylo mu uloženo předmětný byt vyklidit) neúspěšně uplatňoval právní konstrukci, podle které uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou bylo obcházením zákona. Důvodem pro použití zásady subsidiarity trestní represe nemohou být ani tvrzení dovolatele o abnormálním množství věcí (údajně několik desítek tun), které byl nucen z objektu vyklidit, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v bytě setrval ještě po dobu čtrnácti měsíců po skončení nájemní doby, neučinil nic k postupnému vyklizení a v bytě zřejmě setrval i po 7. 6. 2018, kdy bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Další dovolatelem uváděné okolnosti by mohly mít význam nanejvýše při rozhodování o trestu.
17. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 obviněný nevznesl žádnou konkrétní námitku týkající se zjevného rozporu skutkových zjištění rozhodných pro závěr o jeho vině. O jeho naplnění nejde ani v případě obecných odkazů dovolatele na zásady zjišťování skutkového stavu v trestním řízení. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný neuvedl žádné námitky. Pokud měl na mysli tento důvod ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], ani k němu výhrady neuplatnil. Protože státní zástupce považoval dovolání za zjevně neopodstatněné, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
18. Obhájce obviněného do dne konání neveřejného zasedání na toto písemné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nereagoval.
IV. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
20. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
V. Obecně k důvodům dovolání
21. Obviněný v dovolání ze dne 7. 6. 2022 odkázal na §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jimiž vytýkal zejména to, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Toto slovní vyjádření dovolacích důvodů nekoresponduje s jejich vymezením v době, kdy bylo dovolání podáno, neboť se tak stalo za účinnosti novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. účinné dnem 1. 1. 2022, podle níž důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zní „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění novely č. 220/2021 Sb. je vymezen tak, že „v rozhodnutí některý výrok chybí“.
22. Jestliže obviněný uváděl důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. za účinnosti zmíněné novely, avšak s odkazem na jejich obsah před novelou, tak lze doplnit, že důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je nyní ve stejném znění uveden pod písmenem h) tohoto ustanovení, spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. Podle něj je možné dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodní nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.], protože dovolání je možné podat proti rozhodnutím, která jsou stanovena v taxativním výčtu v §265a odst. 2 tr. ř. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
23. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. přede dnem 1. 1. 2022 [nyní písmeno m)] lze namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání, a též vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1, 2 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal nápravy podle důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písmeno h) tr. ř.].
24. Nejvyšší soud rozhoduje za účinnosti citované novely, a proto aplikuje při přezkumu podaného dovolání i stávající nové znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinné v době, kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.).
VI. K námitkám procesní povahy
25. Obviněný v dovolání vytýkal vady, které nedopadají na žádný z jím uvedených dovolacích důvodů, protože tvrzení, že soudce JUDr. Jiří Večeřa rozhodující jako samosoudce v jeho trestní věci byl podjatý, že nemohl uplatnit všechny své námitky v průběhu hlavního líčení dne 2. 11. 2021, když mu navíc při něm jeho špatný zdravotní stav neumožňoval jeho průběh dostatečně vnímat, že nebyl způsobilý dokončit výslech, anebo že soud nevyhověl jeho požadavku na to, aby řízení bylo zastaveno podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., jsou výhrady, které nesplňují hlediska stanovená trestním řádem pro důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jak jsou výše rozvedeny. Nejvyšší soud však s ohledem na ústavněprávní výklad těchto dovolacích důvodů o nutnosti přezkoumat v rámci dovolání i vady, které by mohly vést k porušení pravidel spravedlivého procesu, považoval za nutné zabývat se tím, zda z obviněným vytýkaných důvodů nedošlo k extrémním procesním nedostatkům.
a) k podjatosti soudce
26. Tvrzení o podjatosti soudce JUDr. Jiřího Večeři by sice ve svém obsahu mohlo naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Uvedený důvod však obviněný neuplatnil. Nejvyšší soud i přesto konkretizovanou výhradu posuzoval, protože obviněný ji vytýkal již před rozhodnutím odvolacího soudu, což po formální stránce důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání naplňuje. Zabýval se jí i se zřetelem na to, zda nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu z hlediska zásady nestranného soudu.
27. Obviněný tvrdil, že nemohl před tím, než soudce JUDr. Jiří Večeřa rozhodl o své nepodjatosti, při hlavním líčení uplatnit námitky a přednést návrh a důkazy o jeho podjatosti, a proto jeho argumentace nebyla řádně uvážena. Předně však poukázal na to, že tento soudce se nejenom v této nyní posuzované trestní věci sám vyloučil, ale vyloučil se i v mnoha jiných předcházejících věcech obviněného. Stížnostní soud však postoj soudce nerespektoval a neakceptoval ho, a proto vždy uvedený závěr o podjatosti změnil a uložil, aby soudce ve věci jednal, čímž se soudce v dalších řízeních řídil a ve věci jednal a rozhodl. Podjatost však obviněný spatřoval i v tom, že u soudce shledával vůči sobě antagonistický přístup, což dokládal tím, že měl před rozhodnutím o jeho vině již výrok připravený. Obviněný kladl důraz i na to, že P. S., dcera bývalé manželky bratra soudce, byla družkou obviněného. Nejvyšší soud uvedené námitky v obecné rovině považoval za pochybnosti o existenci poměru k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení (s ohledem na vznesené námitky nepřipadá do úvahy §30 odst. 2 tr. ř. dopadající na jiné okolnosti, než o které se v této věci jedná).
28. Nejvyšší soud při respektu k těmto zásadám považuje za potřebné nejprve k obviněným uváděné skutečnosti, že podjatost soudce JUDr. Jiřího Večeři je založena kvůli jeho vztahu k bývalé družce obviněného P. S., která je dcerou bývalé manželky bratra soudce, s níž se bratr soudce již před mnoha lety rozvedl, a jak soudce sám uvedl, tak se s P. S. nikdy nestýkal a viděl ji poprvé až v doprovodu obviněného (srov. usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 2 T 148/2018, č. l. 521 spisu), uvést, že tato okolnost nezakládá podjatost soudce. Jednak sám soudce prohlásil, že k jmenované osobě nemá a nikdy neměl žádný osobní vztah, a jednak nejde ani o vztah příbuzenský. Tudíž z tohoto hlediska nejsou k uvedené skutečnosti dány podmínky pro vyloučení JUDr. Jiřího Večeři ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Zmíněný závěr se mimo jiné opírá o důvody pro postup podle §30 odst. 1 tr. ř., jež mohou být pouze důsledkem osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci. (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 32/2006). Vyloučení nemůže být založeno ani jen tím, že blízký příbuzný soudce přišel rovněž s obviněným do styku v rámci výkonu svého povolání, pokud tato skutečnost nevedla ke vzniku pochybností o podjatosti z důvodu poměru předpokládaného v tomto ustanovení. Má-li být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k projednávané věci, musí mít soudce k věci nějaký osobní vztah vyplývající z toho, že on sám nebo jiná jemu blízká osoba může mít zájem na výsledku daného řízení, z něhož může mít prospěch, či naopak újmu, apod. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, který vede k pochybnosti, zda soudce je schopen v této věci spravedlivě a nestranně rozhodovat. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o možnosti jeho neobjektivního přístupu (srov. rozhodnutí č. 43/2017 Sb. rozh. tr.). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011). Ve smyslu těchto názorů v projednávané věci mezi soudcem a jmenovanou ženou nešlo o žádný vztah.
29. Pozornosti však z pohledu posuzované námitky zasluhuje tvrzení, že podjatost soudce JUDr. Jiřího Večeři vyplývá z toho, že se soudce sám vyloučil jednak v projednávané věci, a jednak tak učinil i v dalších věcech dovolatele, avšak stížnostní soud toto rozhodnutí o vyloučení soudce zrušil a vyjádřil, že soudce podjatý není.
30. Jestliže soudce sám vyjádřil vlastní subjektivní postoj k věci, je třeba zdůraznit, že princip nestranného rozhodování garantovaný kromě čl. 36 odst. 1 Listiny i v čl. 82 odst. 1 Ústavy je zásadním principem fungování soudní moci. „Je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip ctít“ (nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05, a další). Zásadní je, že se nestrannost soudce podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti. Cílem subjektivního testu je zjistit, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem dotyčného soudce v daném případě („ personal conviction or interest of a given judge in a particular case “, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, §118). Jde tedy o to, zda soudce je či není vnitřně zaujatý vůči účastníkovi řízení, a to bez ohledu na důvody této zaujatosti. V tomto pojetí je nestrannost "především subjektivní, psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.)" [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04]. U tohoto testu se uplatňuje vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce, platí tedy, že soudce je považován za (subjektivně) nestranného, dokud není prokázán opak (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, §47). Ačkoliv jde o test subjektivní nestrannosti, lze uvedenou domněnku vyvrátit jen objektivním způsobem; subjektivní stanovisko soudce ani účastníků řízení k tomu dostačující není (k nutnosti rozhodovat o vyloučení soudců na základě objektivního hlediska viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01). V rámci objektivního testu se zkoumá, zda osoba soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující jakoukoliv oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (srov. rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, §55). Při tomto testu je tak nutné zjistit, zda existují skutečnosti, které by mohly vzbudit oprávněnou pochybnost o nestrannosti soudce. Není ale třeba zabývat se jejich skutečným vlivem na osobní přesvědčení soudce v daném případě. Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04, „nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti“. Jinými slovy, „nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo o hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94). V tomto ohledu může mít i zdání jistou důležitost, neboť je v sázce důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí u veřejnosti vzbuzovat (srov. rozsudek ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, §58; obdobně nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04).
31. Při plnění povinnosti dbát o nestrannost musí soudci uvažovat nejen v subjektivní, ale i v objektivní rovině. Soudce se tedy nesmí spokojit s tím, že se subjektivně necítí (cítí) být podjatý, ale vždy se musí zabývat i otázkou, zda s ohledem na jemu známé okolnosti případu jsou vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. Tato soudcovská povinnost plynoucí z ústavního pořádku se odráží i v zákonné úpravě. Obecně ji upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle §79 odst. 1 tohoto zákona jsou soudci a přísedící povinni rozhodovat nestranně.
32. Při posuzování objektivního hlediska poměru soudce k projednávané věci či osobě nelze přehlédnout, že soudce je vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, lze-li mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, protože vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94).
33. Nejvyšší soud proto, aby mohl objektivně posoudit z hlediska naznačených zásad, zda v projednávané věci došlo k porušení uvedených pravidel, z obsahu spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 T 148/2018 připomíná, že obžaloba byla na obviněného podána dne 1. 10. 2018 pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 195), a věc byla přidělena soudci JUDr. Jiřímu Večeřovi.
34. Usnesením ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 2 T 148/2018, jako samosoudce JUDr. Jiří Večeřa rozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř., že je z důvodu podle §30 odst. 1 tr. ř. v této věci vyloučen, protože v minulosti již vyřizoval jeho jiné věci, v nichž obviněný na soudce podával stížnosti a se zřejmou gradací jej kontaktoval mimo jednací síň v místě bydliště, což vedlo k tomu, že soudce byl nutně podjatý. Kromě toho, když soudce nevyhověl požadavku obviněného na zahlazení odsouzení, obviněný v prosinci 2018 zaslal soudci předžalobní upomínku ohledně zaplacení zadostiučinění ve výši 350.000 Kč, s tím, že současně podává trestní oznámení. V srpnu 2018 zveřejnil na facebookových stránkách pobídku k přezkoušení odborné způsobilosti soudce s uvedením nepravdivých údajů k jeho osobě, což vyvolalo pozornost široké veřejnosti. Z uvedených důvodů podle soudce naznačené chování přesahuje častou nevraživost osob ke svému soudci a dlouhodobé chování obviněného ve spojení s novými skutečnostmi nezůstalo bez odezvy u soudce samotného, který s ohledem na jednání obviněného vůči němu není schopen nestraně v jeho trestní věci rozhodovat.
35. Proti tomu usnesení podal obviněný stížnost (č. l. 203 spisu), v níž poukázal na důvody, pro které je podle jeho názoru soudce vyloučen. Zdůraznil, že před třinácti lety jej odsoudil za trestný čin podvodu (sp. zn. 2 T 30/2005) a až po zásahu Nejvyššího soudu byl obviněný zproštěn obžaloby. V té souvislosti soudce navštívil v jeho bydlišti, kde s ním o své trestní věci jednal. Obviněný tvrdil, že soudce manipuloval s trestními spisy jeho bývalé družky P. S., které mu nebyly přiděleny, a ovlivňoval řízení. Důvody své stížnosti spatřoval v tom, že se neztotožnil s argumenty, které ve svém vyloučení soudce uvedl. Stížnost proti uvedenému usnesení podal i státní zástupce, který neshledal naplněnými důvody pro vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř.
36. Krajský soud v Brně (č. l. 218 spisu) usnesením ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 7 To 397/2018, rozhodl o obou stížnostech tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. předmětné usnesení zrušil a podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že soudce JUDr. Jiří Večeřa není vyloučen z vykonávaní úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 148/2018. V důvodech uvedl, že soudce musí mít schopnost přenést se přes vznesené námitky a stížnosti, přičemž musí počítat s výhradami namířenými proti jeho osobě. Nepominul vyjádření obviněného, kde sice své námitky vyslovil, avšak na druhé straně soudce považuje za zkušeného a autoritativního soudce a striktně netrval na tom, aby byl z jeho trestní věci vyloučen. Stížnostní soud neshledal podmínky podle §30 odst. 1 tr. ř. pro vyloučení soudce, protože podle něj nevznikají pochybnosti o tom, že by soudce mohl být v této trestní věci podjatý, a to ani s ohledem na předžalobní upomínku, protože k tomu, aby mohla být realizována, je nutné rozhodnutí soudu.
37. Samosoudce JUDr. Jiří Večeřa v posuzované věci jednal a dne 10. 1. 2019 pod sp. zn. 2 T 148/2018 vydal trestní příkaz, jímž obviněného uznal vinným a uložil mu podmíněně odložený trest (č. l. 226 spisu). Obviněný podal proti tomuto trestnímu příkazu odpor, a proto soud na 28. 1. 2019 nařídil hlavní líčení, které bylo odročeno na 14. 2. 2019, a přestože obviněný již v předešlém hlavním líčení požádal o bezplatnou obhajobu a v tomto duchu podal i dne 9. 2. 2019 písemný návrh (č. l. 260 spisu), soud konal hlavní líčení dne 14. 2. 2019 bez obhájce obviněného a vydal odsuzující rozsudek (č. l. 276 spisu). Až dne 11. 3. 2019 rozhodl, že se obviněnému podle §33 odst. 2 tr. ř. bezplatná obhajoba nepřiznává. Odvolací soud toto usnesení zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby nově rozhodl o této otázce kladně (č. l. 307, č. l. 340 spisu). Zrušil však i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí (č. l. 311 spisu), neboť bylo porušeno právo obviněného na obhajobu. Obviněnému byl ustanoven jako obhájce Mgr. Ladislav Robotka.
38. Soud prvního stupně o věci (č. l. 387 spisu) rozhodl tak, že usnesením ze dne 8. 8. 2020, sp. zn. 2 T 148/2018, podle §231 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §223 odst. 2 tr. ř a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro neúčelnost zastavil (s ohledem na rozhodnutí ve věcech Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 T 13/2016, Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 4 T 127/2018 a Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 4 T 78/2018). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 3 To 323/2020, uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil, aby v ní jednal a rozhodl (č. l. 415 spisu). Soud konal hlavní líčení dne 28. 1. 2021 (č. l. 427 spisu), další tři nařízená hlavní líčení byla odročena zejména z důvodu pandemie covidu. Hlavní líčení bylo konáno až dne 29. 4. 2021 (č. l. 518 spisu) a obviněný při něm vznesl námitku podjatosti soudce, protože se vztahy mezi nimi staly neudržitelnými. Vyjádřil také pochybnost, zda bude soudce rozhodovat nestranně, a namítl vztah soudce s P. S. K tomu soudce vysvětloval, že ji viděl jednou a nikdy s ní nehovořil, a to ani telefonicky, jak v konkrétní situaci nastínil obviněný, který připustil, že soudce označil za lháře. Po dalších konfrontacích soudce vyhlásil usnesení, že podle §31 tr. ř. není vyloučen z vykonávání úkonů tohoto řízení (č. l. 519 spisu). Dále uvedl, že s ohledem na předchozí závěry stížnostního soudu, že není podjatý, přehodnotil své stanovisko o své objektivní i subjektivní podjatosti (č. l. 522 spisu). Stížnost obviněného proti tomuto usnesení zamítl jako nedůvodnou (č. l. 529 spisu).
39. Hlavní líčení konané dne 2. 11. 2021 (č. l. 568 spisu) proběhlo nejprve v přítomnosti obviněného, jenž přednesl svou výpověď, následně požadoval po soudci, aby mohl jít domů, chtěl pustit domů, uváděl, že soud je nesprávně obsazen, že tam není soudce, protože soudcem nemůže být ten, kdo byl dvacet let prokurátor a státní zástupce, takový soudce jej nemůže spravedlivě odsoudit. V protokolu je popsáno, že se obviněný oblékl a opustil jednací síň. V hlavním líčení bylo následně pokračováno a bylo ukončeno vyhlášením nyní přezkoumávaného rozsudku. Uvedené skutečnosti byly zaznamenány i na audio nahrávku (č. l. 573 spisu) záznamu hlavního líčení, jíž si Nejvyšší soud v průběhu neveřejného zasedání poslechl, aby si sám ověřil okolnosti, za jakých k uvedené situaci došlo.
40. Po posouzení průběhu řízení před soudem prvního stupně Nejvyšší soud k námitkám obviněného a možnosti objektivně věc posoudit vyžádal a při neveřejném zasedání dne 14. 9. 2022 provedl důkaz rozhodnutími Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně, v nichž v jiných již skončených trestních věcech dovolatele bylo rozhodováno o vyloučení soudce JUDr. Jiřího Večeři, jež byla Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou Nejvyššímu soudu předložena včetně jejich seznamu zprávou ze dne 5. 9. 2022. Z ní vyplývá, že se jednalo celkem o 11 rozhodnutí soudu prvního stupně a na ně navazujících 16 rozhodnutí odvolacího soudu, která jsou datována od roku 2007, v nichž lze zjišťovat okolnosti, které zakládaly jeho vyloučení, což však pro závěry v přezkoumávané věci nemá podstatný význam, protože důvody pro vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. lze dovozovat vždy jen ve vztahu k projednávané věci a okolnosti zjištěné z jiných věcí nelze zásadně zobecňovat. Každá věc je jedinečná a má zcela jiný obsah, a proto se zkoumají vždy konkrétní skutečnosti v každé projednávané věci samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012). Rozhodné proto je, že u každé jednotlivé věci je nezbytné podjatost soudců posuzovat individuálně na základě obecných principů vycházejících z čl. 6 Úmluvy a čl. 36, 37, 38 Listiny a dalších pravidel stanovených obecnými konkrétními právními normami. Na podjatost proto nelze usuzovat jen na základě názoru obviněného dovozovaného z okolností vytržených z kontextu všech skutečností (tj. nejen týkajících se osoby pachatele a projednávaného činu, ale i všech dalších, stojících i mimo rámec projednávané věci) majících pro takové posouzení význam. Je proto nutné v případě možných pochybností o podjatosti soudců vždy zvažovat celý komplex v konkrétní věci zjištěných skutečností, podkladů a postojů soudců v ní rozhodujících, neboť teprve při souhrnném uvážení všech důležitých poznatků je možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda zkoumaná námitka zpochybňující nestrannost soudce svědčí s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem o podjatosti soudce či nikoli. Je proto vždy nutné vycházet z konkrétních okolností každého případu (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 24. 5. 1989, věc Hauschildt proti Dánsku , stížnost č. 10486/83, §49).
41. Nejvyšší soud navíc zdůrazňuje, že převážná část jiných trestních věcí (první sp. zn. 2 T 174/2007, poslední sp. zn. 2 T 13/2016) byla pravomocně skončena před více než deseti lety, kdy sice existovaly okolnosti relevantní pro závěr o podjatosti tohoto soudce, nicméně tyto skutečnosti nelze přejímat do nyní projednávané trestní věci, a to jednak pro patrný časový odstup, kdy došlo zcela jistě ke změně poměrů mezi soudcem JUDr. Jiřím Večeřou a obviněným, a jednak kvůli tomu, že každá konkrétní věc, byť vedena proti stejnému obviněnému, musí být posuzována individuálně, a to včetně vyslovení závěru o podjatosti soudce. Shora uvedený závěr podporuje i skutečnost, že v novodobějších věcech obviněného (sp. zn. 2 Nt 329/2017 a 2 T 148/2018) již JUDr. Jiří Večeřa vyloučen z jejich projednávání nebyl, ačkoli se subjektivně cítil být podjatým, a vydal v nich pravomocná rozhodnutí, protože soudy obou stupňů v těchto případech správně posuzovaly podjatost soudce na základě okolností aktuálně panujících v konkrétní a samostatně projednávané věci, jež pro závěr o podjatosti nesvědčily. V jejich postupech a závěrech tudíž nelze shledat obviněným předestřené vady.
42. Ze všech uvedených zjištění Nejvyšší soud konstatuje, že uvedené skutečnosti posuzoval z pohledu toho, že soudce může být vyloučen jen tehdy, jeví-li se objektivně (nestrannému pozorovateli), že jeho vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, by mohl dosahovat povahy a intenzity, která znemožňuje (snižuje) jeho schopnost rozhodovat podle zákonem stanovené povinnosti nezávisle a nestranně. „Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2004 sp. zn. I. ÚS 370/04). Obecné zásady ohledně nestrannosti, jakož i zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné věci, byly ESLP shrnuty v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, věc Meng proti Německu , stížnost č. 1128/17, a jsou rozvedeny i v rozsudku ze dne 25. 11. 2021, věc Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63703/19, z něhož plyne, že „V rámci objektivního testu je nezbytné určit, zda (…), existují zjistitelné skutečnosti, které mohou vyvolat pochybnosti o nestrannosti senátu zcela nezávisle na osobním chování kteréhokoliv z členů uvedeného orgánu. V tomto ohledu může mít určitý význam i to, jakým se jeví navenek. Při rozhodování o tom, zda v dané věci existuje legitimní důvod pro obavy, že určitý orgán není nestranný, je stanovisko těch, které o daném orgánu tvrdí, že nestranný není, důležité, ale nikoliv rozhodující. Rozhodující je, zda lze takovou obavu považovat za objektivně odůvodněnou“.
43. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že samotná skutečnost, že soudce JUDr. Jiří Večeřa již v minulosti rozhodoval o jiných trestních věcech obviněného J. S. a že se v nich cítil podjatý, sama o sobě nemůže odůvodňovat obavy o jeho nestrannosti v posuzované věci. Tato skutečnost nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci. Pokud jde o situaci v nyní posuzovaném řízení, je třeba z hlediska subjektivního vnímání soudce připustit, že k ní mohlo dojít mimo jiné proto, že se velmi často dostával do pozice soudce rozhodujícího v trestních věcech obviněného a před určitou, nyní již dlouhou dobou, jej obviněný v jeho domově navštívil a snažil se jej na sociálních sítích dehonestovat. To však pro závěr o jeho podjatosti v nyní projednávané věci nestačí, protože, jak již bylo uvedeno výše, nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy se posuzuje dvojím způsobem: jednak jde o zjištění osobního přesvědčení toho kterého soudce v dané situaci a jednak je nutné se ujistit, že tento soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu jakoukoliv legitimní pochybnost (viz rozsudek ESLP ze dne 10. 6. 1996, věc Pullar proti Spojenému království , stížnost č. 22399/93).
44. Právě kritérium objektivního posouzení věci Nejvyšší soud v této věci shledal podstatným. Soudce JUDr. Jiří Večeřa, byť se subjektivně necítil zcela nestranným, projevil v průběhu celého řízení nutnou a nezbytnou nestrannost, která se projevila mnohokrát i v určitých kritických situacích, např. když byl předmětem invektiv a slovních napadení ze strany obviněného při hlavním líčení konaném dne 2. 11. 2021, v jehož průběhu obviněný odmítal setrvat v jednací síni, kterou nakonec opustil, a soudce před jeho odchodem častoval nevhodnými výrazy. I přes tuto vyhrocenou situaci jmenovaný soudce zachoval profesionální přístup a ve věci rozhodl vyhlášením nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Nelze přehlédnout ani jeho snahy o to, aby řízení bylo ukončeno např. zastavením trestního stíhání obviněného, což však nerespektoval stížnostní soud, apod.
45. Podle názoru Nejvyššího soudu shodného s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v přezkoumávaném usnesení v bodě 11. shora je způsob, jakým probíhalo celé trestní řízení v této věci pod vedením jmenovaného soudce, významným pro závěr o jeho osobní nestrannosti, protože z ničeho neplyne, že by byl proti obviněnému zaujatý (viz rozsudek ESLP ze dne 22. 4. 2004, věc Cianetti proti Itálii , stížnost č. 55634/00). Nejvyšší soud se při objektivním hodnocení zabýval analýzou celého průběhu vedeného řízení, chováním soudce k obviněnému i k ostatním na věci zúčastněným osobám a zkoumal, zda existují ověřitelné skutečnosti a poznatky k chování soudce. Nedospěl však k zjištění, že by posuzované okolnosti zpochybňovaly jeho nestrannost. Při zkoumání, zda existují legitimní důvody svědčící o nedostatku nestrannosti soudce, vzal v úvahu i hledisko obviněného, k němuž je však nutno podotknout, že nemělo pevného ukotvení v jednoznačném názoru, protože podle situace soudce urážel nebo chválil a někdy jej považoval za podjatého, jindy za zcela profesionálního a zkušeného. Celkově z postojů obviněného přesvědčivý závěr neplyne, k čemuž je vhodné zmínit, že pro konečný závěr o podjatosti soudce nehraje postoj obviněného rozhodující roli (srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 8. 1996, věc Ferrantelli a Santangelo proti Itálii , stížnost č. 19874/92; a rozsudek ESLP ze dne 6. 6. 2000, věc Morel proti Francii , stížnost č. 34130/96).
46. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že pravidla spravedlivého procesu v přezkoumávané věci nebyla porušena, protože v ní nerozhodoval podjatý soudce.
b) k průběhu hlavního líčení dne 2. 11. 2021
47. Opodstatnění nemají ani výhrady obviněného, jimiž brojil proti tomu, že hlavní líčení konané dne 2. 11. 2021 bylo v závěru uskutečněno v jeho nepřítomnosti. Předně je třeba zdůraznit, že skutečnosti, které obviněný v dovolání uváděl o svém zdravotním stavu, z protokolu ani audiozáznamu o průběhu hlavního líčení nevyplynuly. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že s ohledem na výhrady obviněného v neveřejném zasedání provedl důkaz přehráním CD s audiozáznamem hlavního líčení ze dne 2. 11. 2021 (č. l. 573 spisu) a při tomto poslechu shledal, že audiozáznam odpovídá tomu, jak je do protokolu o tomto hlavním líčení přepsán, a tedy není důvodu z něj nevycházet. Podstatné je, že až na poznámku, že se obviněnému točí hlava, si na svůj zdravotní stav nestěžoval a to, že by nevnímal průběh hlavního líčení nebo měl problémy se svým zdravím, až do jeho odchodu z ničeho nevyplývalo. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uvedené námitky obviněného nepovažuje za důvodné, protože pro ně není žádný podklad. Pokud by se dalo z obsahu dovolání obviněného dovodit, že se jeho zdravotní stav zhoršil na chodbě, pak o tom, jak se obviněný na chodbě choval, nejsou ve spisovém materiálu podklady.
48. Naopak z obsahu protokolu i audiozáznamu hlavního líčení vyplývá, že obviněný zcela nedůvodně soudce napadal, vyjadřoval se k jeho předchozím působištím, tvrdil, že není soudce. Rozhodně nebyl slyšet žádný náznak kašle ani neplnohodnotné účasti na hlavním líčení. Nebylo důvodu, aby soud hlavní líčení za těchto podmínek odročoval, jak se obviněný v dovolání domáhal, protože obviněný ze svého vlastního rozhodnutí soudní síň opustil, poté se již žádné důkazy neprováděly, bylo přikročeno k závěrečným návrhům a bylo vyhlášeno přezkoumávané rozhodnutí, navíc za přítomnosti jeho obhájce. Za uvedených podmínek k porušení práva obviněného na přítomnost u hlavního líčení či na obhajobu nedošlo.
49. Rozhodnutí soudu o vině vyplynulo z výsledků provedeného dokazování, jehož se obviněný po celou dobu účastnil, a tudíž znal všechny rozhodné skutečnosti podstatné pro závěr o jeho vině. Proto za daných okolností nejde ze strany soudu ani o překvapivé rozhodnutí, o nějž se v zásadě jedná v případě, kdy je z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posouzena rozhodovaná věc, a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, k čemuž v přezkoumávané věci nedošlo (k překvapivým rozhodnutím srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, či nález ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11).
c) k požadavku na zastavení trestního stíhání
50. Obviněný v dovolání uváděl, že soudy měly jeho trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavit, a proto je vhodné uvést, že postup podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je nevynutitelným postupem, který může být využit jen když je trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněnému uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Hlavním hlediskem pro použití tohoto ustanovení je úvaha, zda uložený, popř. očekávaný trest za jiný skutek bude dostatečný ke splnění účelu sledovaného trestní sankcí, tzn., dostatečně obviněného povede k tomu, aby vedl řádný život (srov. rozhodnutí č. 23/1966 Sb. rozh. tr.). Jde i o to, aby byla zajištěna ochrana společnosti před pachateli trestných činů.
51. Stěžejní je zde zásada oficiality uvedená v §2 odst. 4 tr. ř., podle níž orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti. Rozhodnutí o případném zastavení trestního stíhání nemůže záviset na tom, jestli je podán některou ze stran trestního řízení návrh na vydání takového rozhodnutí či nikoliv, ale výlučně na tom, jsou-li objektivně dány zákonné důvody k takovému postupu, který je pro orgán činný v trestním řízení fakultativní. Takové rozhodnutí je orgán činný v trestním řízení povinen učinit jen tehdy, pokud pro něj existují zákonné důvody. Neshledá-li však orgán činný v trestním řízení žádný ze zákonných důvodů pro zastavení trestního stíhání, pak o tom nevydává samostatné rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 11 Tvo 80/2002). To v zásadě znamená, že obviněný nemá nárok se proti takovému postoji jakkoli bránit, protože na jeho názoru ani požadavku nezáleží.
52. Uvedený postup, byť byl v průběhu posuzovaného trestního řízení soudem aplikován, byl stížnostním soudem zrušen z důvodů, které byly vysvětleny, a proto obviněnému nelze v jeho požadavku ani v dovolacím řízení přisvědčit.
VII. K tvrzením o nesprávnosti právního posouzení
53. Obviněný byl uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, k čemuž vytýkal nenaplnění všech znaků této skutkové podstaty, protože nepovažoval za jednoznačné, že došlo k zániku nájmu, a to s poukazem na rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 12 C 150/2017. Podle obviněného měl být kladen důraz na nutnost vyklidit byt, což je skutečnost, která se v této věci vymyká běžné praxi. Obviněný poukazoval na nutnost vycházet z požadavku na prodloužení lhůty k vyklizení, když vyklízení trvalo dlouho s ohledem na objem věcí, jež bylo nutné vyklidit. Rovněž zdůrazňoval chybějící úmysl, neboť byt dobrovolně předal dne 10. 4. 2022, a domáhal se i beztrestnosti s ohledem na zásadu ultima ratio. Brojil rovněž proti nepřípustnému trestu.
54. Nejvyšší soud k uvedenému podotýká, že pokud jde o uváděné námitky, soudy obou stupňů se s nimi již v předchozích fázích trestního řízení vypořádaly, reagovaly na ně a obviněnému vysvětlily, že jím uváděná tvrzení nemají podstatný význam pro závěr o naplnění znaků přečinu, jímž byl uznán vinným. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku poukázal na výsledky provedeného dokazování (viz bod 11. rozsudku soudu prvního stupně) s tím, že z nich vyplynulo, že obviněný i po skončení nájmu po 31. 3. 2017 byt nadále užíval, odmítal se z něho vystěhovat, neplatil nájem ani energie, apod., z čehož vyplynulo, že uvedený byt obýval neoprávněně, navíc v tomto jednání pokračoval po dlouhou dobu poté, co ani veškeré občanskoprávní prostředky nevedly k pozitivnímu vyřešení problému. Nehledě na to, že se v bytě choval zcela nevhodně, když i v době, kdy již nájem skončil, byt zanášel dalšími a dalšími věcmi, které nevyklízel, čímž došlo až k tristní situaci, neboť v domě byl v důsledku toho neobyčejný nepořádek (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že bylo dostatečně prokázáno, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a naplnil všechny znaky přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 15. a 16. tamtéž). Odvolací soud se s těmito právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal (viz bod 13. přezkoumávaného usnesení).
55. Podle §208 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě nebo bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu.
56. V posuzované věci oprávněnost obviněného k užívání bytu č. XY v bytovém domě č. p. XY v ulici XY vycházela z nájemní smlouvy (č. l. 31 spisu) ze dne 17. 12. 2016 uzavřené mezi obviněným jako nájemcem a pronajímatelem – společností A. R. I., na dobu od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017. Z uvedeného je tedy zřejmé, že poté, co uplynula doba nájmu, obviněný, který nebyl vlastníkem ani spoluvlastníkem předmětného bytu a oprávnění k jeho užívání nebylo založeno ani žádným jiným vztahem, byl povinen byt opustit, tedy jej i vyklidit, protože zde nebyl žádný jiný institut, který by ho opravňoval byt po skončení nájemní doby užívat. Rovněž podmínkou v uvedené smlouvě sjednanou bylo, že nájemní vztah trvá jen po vymezenou dobu. Po skončení doby nájmu byl nájemce povinen pronajímateli předat byt nejpozději v den skončení nájmu. Obviněný však v souladu s těmito podmínkami nepostupoval. Podstatné je i to, že neplatil sjednaný nájem a po skončení nájemní doby byt pronajímateli ve stanovené lhůtě nepředal. Nereagoval ani na upomínky ze dne 5. 3. 2017, ani na výzvu k opuštění bytu ze dne 6. 4. 2017 a vyklizení bytu ze dne 12. 4. 2017 (srov. č. l. 38, 41, 42 spisu). Uvedené závěry korespondují i s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 12 C 150/2017, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 19 Co 273/2019, které rovněž konstatovaly, že doba nájmu uplynula a dnem 1. 4. 2017 byl obviněný povinen byt pronajímateli předat. Soudy se zabývaly i tím, že obviněný nájemní smlouvu porušoval i s ohledem na to, že neplatil nájem, poškozoval zařízení bytu atd., a tedy mu nemohl vzniknout nárok na uzavření nové nájemní smlouvy, jak se v tomto trestním řízení domáhal. Nelze odhlédnout ani od toho, že obviněný nejenže prostor bytu nevyklidil, jak byl povinen, ale i poté, co již doba, na níž byl sjednán nájem, uplynula, namísto vyklizení bytu do něj vozil další věci, v bytě dělal nepořádek a zapříčinil v bytě i požár (srov. rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 12 C 248/2018).
57. Soudy obou stupňů uvedené skutečnosti dostatečně hodnotily a posoudily, a to i se zřetelem na obhajobu obviněného. Z výsledků provedeného dokazování při dodržení všech procesních pravidel vyplynulo, že především soud prvního stupně objasňoval stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. ř.), a vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou. Postupoval ve smyslu §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008, věc Melich a Beck proti České republice , stížnost č. 35450/04). Odvolací soud se s námitkami obviněného rovněž vypořádal způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, a lze uzavřít, že soudy činné v přezkoumávané věci dostály všem svým povinnostem.
58. Nejvyšší soud se z uvedených důvodů s výhradami obviněného uplatněnými v dovolání neztotožnil a dospěl k závěru, že ze všech těchto skutečností plyne, že předmětný byt od 1. 4. 2017 užíval protiprávně. Tím po objektivní stránce naplnil znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku.
59. Ze shora rozvedených skutečností rovněž vyplývá, že obviněný jednal zaviněně, a lze se ztotožnit se soudem prvního stupně, že uvedený přečin spáchal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 16. rozsudku soudu prvního stupně a bod 12. usnesení odvolacího soudu). Ke skutečnostem, o které soudy tento svůj závěr opíraly, je navíc vhodné uvést, že okolnosti subjektivního charakteru je možné zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to na základě okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Lze jen připomenout, že úmysl je nutno na základě zjištěných okolností prokázat. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že pachatel skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
60. Je vhodné zdůraznit, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, z jakých důvodů soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu. Je totiž zřejmé, že se znalostí všech rozhodných skutečností a zejména toho, že nájemní smlouva skončila a je povinen byt opustit, jednal záměrně tak, aby svou povinnost nesplnil. Z uvedených zjištění plyne, že obviněný chtěl způsobem uvedeným v zákoně poškodit zájem tímto zákonem chráněný [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Úmysl obviněného setrvávat protiprávně v bytě dlouho poté, co byl nájem ukončen, je součástí souboru skutečností, jež tvoří kompletní slovní popis předmětného jednání tak, že mohlo být náležitě právně kvalifikováno (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04). Existenci zavinění soudy v této věci dovozovaly nejen z charakteru a způsobu počínání obviněného před činem a při jeho realizaci, ale i po něm. Způsob, jakým zavinění vyjádřily v popisu skutku, je dostačující a vyplývá z ostatních rozhodných skutkových okolností, přičemž je bez významu, že by mohl být podrobnější nebo důkladnější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008).
61. Nejvyšší soud v úvahách a závěrech soud obou stupňů vztahujících se k zavinění neshledal žádné nedostatky a ztotožnil se s tím, že obviněný po subjektivní i objektivní stránce naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku.
62. Obviněnému nebylo možné přisvědčit v tom, že by ho nebylo možné vést k trestní odpovědnosti za popsaný čin pro jeho malou společenskou škodlivost, ani s tím spojeným námitkám, že se jeho jednání vymyká obvyklé praxi v posuzování činů protiprávního setrvání v domech bytech nebo nebytových prostorách, a mělo dojít k prodloužení pariční lhůty, a tedy došlo k vadnému posouzení materiálního znaku trestného činu z hlediska zásady ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
63. K těmto výhradám je potřeba zmínit, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
64. Posoudí-li se povaha činu, který je obviněnému kladen za vinu, je třeba k jeho škodlivosti zdůraznit okolnosti, za nichž došlo k jeho spáchání, jež bylo popsáno výše. Nelze přisvědčit obviněnému, že by se jednalo o standardní jednání podřaditelné podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněný ještě v době nájemního vztahu na základě uvedené nájemní smlouvy nesplnil své povinnosti jako uživatel bytu, protože nehradil energie související s jeho užíváním. Když nájemní vztah skončil, obviněný nejen že tuto skutečnost nerespektoval, ale navíc svým dalším počínáním, zejména tím, že dlouhodobě odmítal byt opustit, nemovitost po skončení nájemního vztahu zanášel věcmi i v době, kdy byt již obýval neoprávněně.
65. Při uvážení všech těchto skutečností a okolností, za kterých obviněný jednal v době činu i po něm, je zřejmé, že škodlivost jemu za vinu kladeného jednání je zdůrazněna především dobou, po kterou se po uplynutí doby nájmu z bytu odmítal odstěhovat, ale i jeho celkovým chování, které v porovnání s jinými činy podle §208 odst. 1 tr. zákoníku vykazuje vyšší společenskou škodlivost, a to především ve vztahu k dopadu na poškozenou společnost, která po dlouhou dobu nemohla uvedený byt obsadit jiným nájemníkem v situaci, kdy obviněný po dobu nájmu ani po jeho vypršení neplnil žádné povinnosti z tohoto vztahu plynoucí.
66. Všechny tyto skutečnosti svědčí o škodlivosti jednání obviněného, která dosahuje intenzity předpokládané trestním zákoníkem v §208 odst. 1 tr. zákoníku, a s ohledem na chování obviněného během činu i po něm lze konstatovat, že obecnou míru společenské škodlivosti v rozhodné míře převyšuje.
67. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal pochybení soudů nižších stupňů v závěrech o vyvození trestní odpovědnosti obviněného za čin, jenž mu je kladen za vinu, neboť zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku realizovaly plně v souladu se všemi rozhodnými hledisky, a to zejména s ohledem na to, že stát má uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, nebo ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04).
68. Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, Nejvyšší soud zvažoval také právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti občanského práva a shledal, že ta k vyřešení nastalé situace s obviněným nepostačovala, což je zjevné i z obsahu rozhodnutí civilních soudů shora uvedených, protože ani na jejich základě nebylo možné sjednat nápravu a poškozená společnost se jejich pomocí nedomohla toho, aby obviněný své povinnosti splnil.
VIII. Závěr
69. Nejvyšší soud z uvedených důvodů v přezkoumávané věci shledal, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
70. S ohledem na tento závěr Nejvyšší soud nemohl vyhovět požadavku obviněného na odklad nebo přerušení výkonu přezkoumávaných rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu