ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.795.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 795/2022-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání obviněného D. D. (rozeného Ch.), nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2022, č. j. 4 To 26/2022-192, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 55/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný D. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. 10. 2021, č. j. 3 T 55/2020-130, uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 3 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tedy ve výměře 30 000 Kč. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci podal obviněný a státní zástupkyně odvolání. Z podnětu odvolání státní zástupkyně, které toliko směřovalo v neprospěch obviněného do výroku o trestu, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 4 To 26/2022-192, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o uloženém peněžitém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen a odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně namítl, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, jelikož mu nebylo umožněno, aby byl přítomen při hlavním líčení, kterého se z důvodu svého zranění nemohl zúčastnit, což doložil soudu lékařskou zprávou a písemnou omluvou. Obviněný má za to, že za situace, kdy se nemohl dostavit k hlavnímu líčení ze zdravotních důvodů, nemělo se hlavní líčení konat v jeho nepřítomnosti, ale mělo být odročeno na jiný termín. Dále má za to, že při existenci rozporů ve svědeckých výpovědích nemohl být uznán vinným. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že podle něj nedošlo k porušení žádné z podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, jelikož obviněný soudu nesdělil, že s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nesouhlasí a že žádá jeho odročení na pozdější termín, ale pouze se omluvil, že se ze zdravotních důvodů nedostaví. Podle státního zástupce tak soud postupoval správně podle §202 tr. ř. Dále uvedl, že obviněný uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dovolatel k tomuto dovolacímu důvodu uvedl, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení“, a přestože dovolání datoval dnem 7. 4. 2022, státní zástupce konstatoval, že k uvedenému datu uplatněný dovolací důvod takto vymezen nebyl. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem dále uvedl, že obviněný pouze bez bližší konkretizace poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích, což nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
8. Dále je vhodné zmínit, že obviněný, přestože datuje dovolání dnem 7. 4. 2022, tedy již v době účinnosti zákona č. 220/2021 Sb. slovně uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení , a v té souvislosti odkazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy na zák. č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinný do 31. 12. 2021 [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (od 1. 1. 2022 podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ]. Obviněným uváděná citace zákonného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. od 1. 1. 2022 (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení) odpovídá doslovně dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. h) . K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle současně platného znění je vhodné uvést, že tento důvod dovolání (podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) je dán za situace, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (takto však obviněný v dovolání své námitky nevymezil). Uvedené ustanovení je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Ve své judikatuře Ústavní soud konstatoval, že mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod (s ohledem i na tuto skutečnost je zmíněna chronologie tohoto dovolacího důvodu).
9. Ve vztahu ke shora uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují obecně do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Právem obviněného, které je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, které se ho týkají. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces.
12. Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
13. Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
14. Se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny má soud vážit, zda konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i tehdy, jsou-li podmínky ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. splněny. Zpravidla proto nebude na místě provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, obviněný existenci těchto důvodů soudu včas sdělí a řádně doloží a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno .
15. Z předloženého spisu Nejvyšší soud zjistil, že hlavní líčení bylo v předmětné trestní věci nařízeno na 29. 6. 2021. K tomuto hlavnímu líčení se obviněný nedostavil, a proto soud konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Obviněný se v den konání hlavního líčení omluvil v 8:08 hodin s tím, že jede na ošetření na pohotovost a později svoji omluvu doložil lékařskou zprávou. Ze spisového materiálu ovšem nevyplývá, že by obviněný vyslovil nesouhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, příp. že by požádal o jeho odročení. Na tomto místě musí tedy Nejvyšší osud obviněného upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 17/2002-T 419, ze kterého mj. vyplývá, že soud nemůže porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod této nepřítomnosti uvedl svou pracovní neschopnost, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 LPS je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu . V souladu s výše uvedeným závěrem je mj. také názor vyslovený Ústavním soudem v jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 528/14, kde mj. konstatoval, že „sama pracovní neschopnost není bez dalšího překážkou účasti na trestním řízení“ . Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že nalézací soud neporušil právo obviněného na obhajobu či spravedlivý proces, pokud konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, zvláště pak za situace, kdy se obviněný hlavního líčení aktivně zúčastnil, byl mu dán prostor klást svědkům otázky a přednést vlastní obhajobu. Nejvyšší soud musí rovněž poznamenat, že u následného hlavního líčení, které se konalo dne 12. 10. 2021 obviněný neměl návrhy na doplnění dokazování ve smyslu opětovného výslechu svědků, jejich výslech se uskutečnil v jeho nepřítomnosti, v rámci doplnění dokazování požadoval pouze („vyžádat trestní spis poškozeného a výslech dentisty“). Pokud uvedený požadavek na opětovný výslech svědků vznesl před odvolacím soudem, ten na něj adekvátním způsobem reagoval (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu). Přítomen byl obviněný rovněž u veřejného zasedání. S ohledem na shora uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného [podřazenou pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] zjevně neopodstatněnou.
16. Obviněný také uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž slovně doplnil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný kromě námitky jeho nepřítomnosti při hlavním líčení, na kterou Nejvyšší soud již reagoval, pouze zmínil, že nemohlo dojít k jeho odsouzení bez důvodných pochybností a bez jakékoli konkretizace pouze uvedl, že existují rozpory ve výpovědích svědků, přičemž zmínil i jejich nevěrohodnost, aniž by ale jakkoliv konkretizoval, v čem dané rozpory nebo nevěrohodnost svědků spatřuje a jaký význam uvedené námitky mají mít z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], ev. z hlediska §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní platném znění. Takové nekonkrétní námitky, navíc jednoznačně skutkového charakteru, nemohou ovšem naplnit dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na tomto místě lze také obviněného upozornit, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku naplnit (přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07).
17. I přes výše uvedené a skutečnost, že obviněný pouze zmínil, že nemohlo dojít k jeho uznání vinným bez důvodných pochybností, lze dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud považuje za vhodné dále dodat, že pokud obviněný v dovolání zmiňuje, že k jeho otázkám znalec uvedl, že „se klidně incident mohl odehrát tak, jak jej popisoval obviněný“, pak obviněný z vystoupení znalce vyčleňuje jen tu pasáž, která odpovídá jeho představám, aniž by objektivně uvedl z vystoupení znalce celou plejádu jeho odpovědí na dotazy obviněného, kdy např. ke způsobu zranění, které měl způsobit poškozenému hlavičkou a které obviněný popírá a uváděl, že k němu mohlo ev. dojít v době svého zvedání se ze země, kdy poškozený byl nad ním, tak znalec tuto alternativu označil za „krajně nepravděpodobnou“, kdy ji nemohl zcela vyloučit, ale muselo by se jednat o shodu polohy těla poškozeného a obviněného (viz č. l. 126-127), přičemž soudy zcela správně a důvodně poukázaly na to, že oproti argumentaci obhajoby, která poukazuje pouze na skutečnosti obviněnému svědčící a upozaďuje skutečnosti jí nevyhovující, musí soudy hodnotit důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., tudíž musely v rámci posuzování této námitky obviněného přihlížet také k výpovědi poškozeného, který situaci pospal, a také vycházet z výpovědí svědků, kteří registrovali část konfliktu mezi obviněným a poškozeným, kteří za útočníka a agresivní osobu označili obviněného, stejně jako musely brát v úvahu i další skutečnosti (v rozsudcích zmíněné), které následně obviněný realizoval.
18. Ve vztahu k obecně formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně k předmětné trestní věci také uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků v různých fázích řízení a rovněž velmi podrobně se zabýval otázkou věrohodnosti svědků, částí jejich výpovědí ve vazbě k ostatním důkazům) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu stal se bezpředmětným návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu