ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.868.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 868/2022-2488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, č. j. 8 To 386/2021- 2366, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2021, č. j. 8 T 5/2019-2299, uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §211 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 8 To 386/2021-2366, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2021, č. j. 8 T 5/2019-2299, v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) odsoudil obviněného podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně namítl extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry, porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. Dále uvedl, že se soudy obou stupňů vůbec nevypořádaly s prezentovanými argumenty a požadavky obhajoby, přičemž ani nepřipustily provedení navrhovaných důkazů, čímž došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Obviněný má za to, že zamítnutí provedení jím navrhovaných důkazů bez podrobného výkladu či odůvodnění takového postupu, zakládá nepřezkoumatelnost, protiústavnost a porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný má dále za to, že z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů nelze poznat, z jakých důkazů vyvodily závěr, že předmětné smlouvy uzavřel či inicioval jejich uzavření právě obviněný, jelikož podle obviněného taková skutečnost z žádného ve věci provedeného důkazu nevyplývá. V této souvislosti také uvedl, že soud prvního stupně z výpovědí svědků pouze vyselektoval skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, aniž by je hodnotil jako celek. Dále argumentuje tím, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, jelikož obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu nebyly na skutkové úrovni vůbec zjištěny. V této souvislosti také uvedl, že oba soudy rezignovaly na objasnění subjektivní stránky, když nezdůvodnily, na základě kterých skutečností, měl obviněný jednat v úmyslu přímém. Dále zdůraznil, že soudy své závěry paušalizovaly na všechny dílčí útoky, aniž by objasnily skutkový stav vůči všem dílčím skutkům, jež jsou mu kladeny za vinu. Závěrem pak navrhl přerušení výkonu jemu uloženého nepodmíněného trestu a dále, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajskému soudu v Brně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor a podstatou námitek obviněného je tak pouze brojení proti údajně chybnému hodnocení důkazů. Dále konstatoval, že nalézací soud řádně zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí, přičemž odvolací soud dal nalézacímu soud co do skutkových závěrů za pravdu a odkázal i na jeho hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti státní zástupce také poukázal na to, že obviněný svoji obhajobu uplatněnou již v nalézacím řízení zopakoval nejen v odvolacím řízení, ale ve značné části také v jeho dovolání. Podle státního zástupce, ve vztahu k námitkám obviněného, z výslechu osob, na jejichž totožnost byly úvěrové smlouvy uzavírány, vyplývá, že tyto osoby smlouvy neuzavíraly, obviněný disponoval s jejich občanskými průkazy a vyplacené peníze byly přeposílány přes jiné účty tak, že nakonec končily na jeho účtech. K dalším námitkám obviněného uvedl, že ve věci nelze hovořit ani o tzv. opomenutých důkazech, jelikož nalézací soud se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabýval, avšak rozhodl, že další dokazování či jeho doplnění není třeba. Nesouhlasně se vyjádřil k námitce obviněného stran nesprávné právní kvalifikace, ke které uvedl, že obviněný se snaží o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění a své právní úvahy činí na základě svého vlastního odlišného skutkového stavu, přičemž soudy zjištěný skutkový stav, vyjádřený v popisu skutku rozsudku odvolacího soudu, použité právní kvalifikaci odpovídá. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud nevyhověl návrhu obviněného na přerušení trestu a podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
5. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný, který uvedl, že státní zástupce ve svém vyjádření pouze kopíruje a paušalizuje vadné skutkové závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. V této souvislosti uvedl, ve kterých ohledech neodpovídají skutkové závěry provedenému dokazování, přičemž také zmínil některé skutečnosti vyplývající z jednotlivých svědeckých výpovědí. Obviněný má za to, že soudy pochybily, pokud odmítly vyslechnout další svědky a v rozporu s již provedenými výslechy uzavřely, že všechny, i nevyslechnuté osoby, předmětné úvěrové smlouvy neuzavíraly, a že tak činil obviněný ve svůj prospěch. Dále uvedl, že nebylo spojeno všech 106 předmětných smluv s tím, že by peníze z nich končily u obviněného a nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že převody činil D. B. z důvodu svých vlastních dluhů a nikoliv obviněný, stejně tak nejsou podle něj všechny smlouvy spojeny s jedinou IP adresou a nalézací soud se ani nevypořádal se skutečností, že některé ze smluv byly dle IP adres uzavřeny v takových vzájemně blízkých časech a z tak vzdálených míst, že nemohly být uzavřeny jednou osobou. Obviněný má také za to, že vyjádření státního zástupce přehlíží i některé z jeho dalších námitek a trvá na svém názoru, že soudy kusé a fakticky nepravdivé odůvodnění odmítnutí důkazu naplňuje předpoklady tzv. opomenutého důkazu, přičemž odepřením možnosti vyvrátit svoji vinu provedením jím navrhovaných důkazů, mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces a porušena zásada in dubio pro reo, a to ke všem dílčím útokům. Ve zbytku pak obviněný odkázal na své dovolání.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 9.).
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
12. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo (presumpce neviny), že se soudy nevypořádaly s provedenými důkazy a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad-rozpor) však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. Převážně se chybně a nedostatečně podle dovolatele zabývaly svědeckými výpověďmi. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
13. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
14. Ve vztahu k takto formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků a rovněž velmi podrobně se zabýval otázkou věrohodnosti jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
15. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které však spojuje primárně s tím, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu a neprovedly jím navrhované důkazy, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Skutečnost, která svědčí pro závěr, že námitky obviněného jsou primárně procesního charakteru, je odkaz obviněného v dovolání na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když ve vazbě na jejich zákonné znění soudům vytýká jejich nerespektování.
16. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
17. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že se trestné činnosti nedopustil, z provedených důkazů nevyplývá, že by jednotlivé úvěrové smlouvy uzavřel atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 76. – 80. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „v žádném případě s těmito účty dále nedisponovali a tudíž osobou, která měla možnost dispozice s těmito účty, byl právě obžalovaný, což dokládají i zmiňované převody připsaných finančních prostředků z konkrétních smluv na účty obžalovaného, či společnosti L. M. & P., tedy účty, se kterými obžalovaný disponoval... V obecné rovině je obžalovaný zejména usvědčován nepřímými důkazy v podobě výsledků šetření týkající se převodu finančních prostředků, tím myšleno na jakém konkrétním účtu finanční prostředky z jednotlivých úvěrů skončily. Dané by se dalo označit jako jakási „cesta peněz“, která vždy začíná finančními prostředky zaslanými úvěrovou společností na účet uvedený ve smlouvě, případně účet dle žádosti klienta následně změněný, jak je tomu v případě smlouvy uzavřené dne 7. 5. 2016 u D. B., M. M. ze dne 2. 10. 2016, R. P. ze dne 17. 1. 2017, R. P. ze dne 25. 2. 2017 (smluv uzavřených se společností Home Credit) a pokračuje finančními prostředky následně různě převáděnými a končící penězi na účtech obžalovaného, případně účtech, které sice byly založeny jinými osobami, ale zjevně s nimi disponoval právě obžalovaný...K těmto účtům existují výpisy, které byly provedeny jako listinný důkaz a platí zde výše uvedené, tedy jsou zde dokumentovány jednotlivé platby a znovu se opakuje situace shora uvedená, tedy okamžité přeposílání finančních prostředků. Pokud je shora uvedena a popsána „cesta peněz“, která vychází z možnosti sledovat finanční prostředky připsané na konkrétní účet dle žádosti o půjčku a jež následně končí na účtu obžalovaného, tak v případě těch účtů, jichž obžalovaný není majitelem, je nutné vzít za prokázané, kdo tyto účty založil, z jakého důvodu a zejména, kdo s těmito účty mohl disponovat, měl k nim přístup v rámci elektronického bankovnictví...Bylo provedeno šetření i k jednotlivým e-mailům, které byly uvedeny ve smlouvách a ze kterých bylo komunikováno s úvěrovými společnostmi, opětovně ve vztahu k zajištění konkrétních IP adres. Nejčastěji vyskytující se IP adresou je XY, když z provedeného šetření k této IP adrese - jedná se o IP adresu, kterou spravuje společnost I., bylo zjištěno, že se jedná o oblast koncových zákazníků v oblasti XY, tedy v místech, kde se obžalovaný v danou dobu fakticky zdržoval a bydlel...Na závěr dané části dokazování a skutečností, které soud vzal za prokázané, nezbývá, než konstatovat, že zde jednoznačně existují důkazy prokazující, že finanční prostředky získané z jednotlivých úvěrových smluv končí na účtech, jichž je obžalovaný přímo majitelem nebo disponentem, respektive jde o situaci převodů mezi účty obžalovaným takto ovládaných. Pokud se k takovému stavu přidají výsledky šetření IP adres jak shora naznačeno, tak dle názoru soudu jde o ucelený řetězec nepřímých důkazů proti obžalovanému... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 9. – 10. svého rozsudku odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „odvolací soud se s argumentací, jež je podrobně rozvedena v odůvodnění napadeného rozsudku stran hodnocení důkazů, zcela ztotožňuje... Soud I. stupně se velmi podrobně zaobíral obhajobou obžalovaného, který spáchání trestné činnosti popírá a poukazuje zejména na výpovědi slyšených svědků M. S., D. S., Z. K. a dále Z. V., K. P., R. Č. a D. B. Tyto výpovědi dává do kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména s obsahem jednotlivých trestních oznámení a v návaznosti na to i úvěrových a rámcových smluv, ve kterých jsou klienti identifikováni rodnými čísly, adresou trvalého pobytu, adresou doručovací, číslem občanského průkazů, mobilním telefonem nebo emailem. Soudem I. stupně je také poukazováno na jednotlivé bankovní účty, které na jeho jména zakládaly další osoby specifikované ve výroku o vině napadeného rozsudku a na převody peněz mezi účty, jejichž majitelem byla společnost L. M. & P., k němuž však měl dispoziční oprávnění pouze obžalovaný, jenž tuto společnost fakticky ovládal. O tom svědčí i skutečnosti vyplývající z vyjádření ČSSZ, dle které společnost L. M. & P. neměla kromě zaměstnankyně D. Z. v období od 1. 4. 2016 do 31. 8. 2016 žádné jiné zaměstnance. Z toho pak vyplývá, že osoby, které uváděly do smluv jako zaměstnavatele společnost L. M. & P. uváděly údaje nepravé... Ohledně hodnocení provedených důkazů pak odvolací soud odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku... Z provedeného dokazování vyplývá, že obžalovaný nadto co je soudem I. stupně správně uvedeno navíc podstatné údaje zamlčel, přičemž tohoto pochybení, které nemělo zásadní vliv na rozhodnutí nalézacího soudu, si byl vědom tak, jak vyplývá z odst. 83) odůvodnění napadeného rozsudku. Zde nalézací soud zcela správně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tdo 248/2010... atd.“
18. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 16.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [ avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit ].
19. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 72. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil (bod 9. a násl. rozsudku odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl (viz shora bod 17.). Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale také z listinných důkazů a dalších, ve věci provedených důkazů. Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na nepřímé důkazy, které podle něj neprokazují jeho vinu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný pomíjí tu skutečnost, že právě celá řada nepřímých důkazů (nejen jím zmíněné nepřímé důkazy ve vazbě k dalším důkazům) tvoří ucelený řetěz, který obviněného z jeho jednání usvědčuje. V návaznosti na argumentaci obviněného stran některých svědeckých výpovědí, jmenovitě obviněný poukazuje na výpovědi svědků K., V., P. a J. V., lze mj. uvést, že svědek K. mj. vypověděl, že obviněný měl přístup k jeho občanskému průkazu a obviněný si jej měl i vyfotit, přičemž zároveň uvedl, že neví, jak je možné, že na jeho jméno bylo zřízeno tolik účtů a uzavřeno několik úvěrových smluv. Obdobně vypovídal i svědek V., který uvedl, že obviněný si ofotil jeho občanský průkaz, přičemž jiným osobám svůj občanský průkaz nepůjčoval a také neví o tom, že by na jeho jméno bylo zřízeno několik dalších účtů. Svědek P. pak sice vypověděl, že obviněného nezná, občanský průkaz ztratil a jeho kopii měla pouze paní, co pro něj zřizovala půjčky, současně však také uvedl, že na smlouvách byly falešné údaje, včetně špatného čísla občanského průkazu a účet má pouze jeden a další si nezřizoval. J. V. pak vypověděl, že neví, zda ztratil nebo půjčoval někomu občanský průkaz, přičemž má nyní nový občanský průkaz a ani u něj si nepamatuje, zda jej dával k dispozici jiné osobě. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněného stran jeho jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jeho vlastního hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž jednotlivé důkazy obviněný hodnotí izolovaně a ve svůj prospěch, zatímco skutečnosti svědčící v jeho neprospěch taktně pomíjí. Nezákonnost, nepřezkoumatelnost či vadnost rozhodní soudů nižších stupňů ani nezakládá písařská, numerická chyba ve výrokové části rozsudků soudů obou stupňů, které se dopustil nalézací soud a poté ji převzal i soud odvolací, jak se obviněný snaží naznačit tím, že poukazuje na to, že je ve výrokové části napsáno, že inicioval celkem 93 úvěrových smluv, přičemž jich bylo celkem 106, zvláště pak když jsou jednotlivé dílčí útoky správně vypsány a jedná se tak o pouhou chybu v jejich součtu. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného, když řetězec nepřímých důkazů je podporován přímými důkazy – výpověďmi svědků např. ohledně zakládání účtů, občanských průkazů k jejich založení použitých, poskytovaných odměn za založené účty atd.
20. Co se týče uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný jeho naplnění spatřuje ve skutečnosti, že nebyly naplněny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu, a to znaky „při sjednávání úvěrové smlouvy, nepravdivé údaje nebo podstatné zamlčí“ , a že nebyla objasněna subjektivní stránka trestného činu. Nejvyšší soud musí znovu konstatovat, že se jedná o námitky, které jsou založeny na odlišném hodnocení důkazů a jiné verzi skutkového děje, jenž obviněný prosazuje, a který více odpovídá jeho představám, přičemž se s danou argumentací již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů, když např. v bodě 83. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Jestliže obžalovaný vystupoval pod cizí identitou, tak z jeho strany dochází při uzavírání jednotlivých úvěrových smluv o uvádění nepravdivého údaje, který je více než podstatný pro rozhodnutí věřitele, o tom, zda úvěr poskytne, či nikoliv... Jak vyplývá ze skutkových zjištění, obžalovaný tím, že od počátku jedná za někoho jiného, úvěrové smlouvy uzavírá pod cizí identitou, jednoznačně s vědomím nehradit závazky z jednotlivých úvěrových smluv, uvádí věřitele v omyl, neboť již od počátku má úmysl sjednané splátky neplatit. V takovém případě dle názoru soudu nejde o naplnění znaku „uvedení nepravdivých údajů, ale naplnění znaku zamlčení podstatných údajů“. Jestliže obžalovaný uzavírá úvěrové smlouvy pod cizí identitou a s úmyslem nikdy neplatit úvěrové splátky tak, úvěrovou společnost uvádí v omyl ohledně totožnosti subjektu, s nímž je úvěrová smlouva uzavírána a z toho vyplývá a těžko dovodit cokoliv jiného, úmysl obžalovaného sjednané splátky v budoucnu nehradit. Takové jednání obžalovaného naplňuje znak zamlčení podstatných údajů, přičemž zde soud konstatuje, že pochybil, pokud v právní větě daný znak není uveden. Ohledně daného soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tdo 248/2010... Obžalovanému musela být lživost jeho jednání známa a logicky jednal v úmyslu přímém...“ a odvolací soud, který např. v bodě 10. svého rozsudku mj. uvedl, že „Z provedeného dokazování vyplývá, že obžalovaný nadto co je soudem I. stupně správně uvedeno navíc podstatné údaje zamlčel, přičemž tohoto pochybení, které nemělo zásadní vliv na rozhodnutí nalézacího soudu si byl vědom tak, jak vyplývá z odst. 83) odůvodnění napadeného rozsudku. Zde nalézací soud zcela správně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tdo 248/2010... Tohoto jednání se dopustil v úmyslu přímém ve smyslu ust. §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť s ohledem na způsob spáchání trestného činu si obžalovaný byl vědom toho, že porušuje zájem chránit trestním zákoníkem a takovéto porušení způsobit chtěl...“ Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s uvedenými závěry soudů nižších stupňů plně ztotožnil, pro stručnost na ně odkazuje. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud musí poznamenat, že z provedeného dokazování, mj. z výslechu svědků, na jejichž osobu byly úvěry a bankovní účty uzavírány vyplynulo, že obviněný disponoval s jejich občanskými průkazy nebo alespoň s jejich kopiemi a vyplacené peníze, jenž byly přeposílány přes jiné účty končily na účtech obviněného, který s nimi disponoval. Vedle těchto důkazů svědčících, pro závěr o přístupu obviněného k občanským průkazům jiných osob, je pak dále v souvislosti s páchanou trestnou činností nutno brát v úvahu při hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. v kontextu, nikoli izolovaně, jak činí obviněný, dále např. výpověď svědka M. S. či jeho matky D. S., kteří na žádost obviněného zakládali účty a za toto zřízení inkasovali od obviněného finanční provizi, přičemž hesla k účtu (formou elektronického bankovnictví) byla předána obviněnému. V neposlední řadě takovou iniciativu obviněného potvrzuje svědek V., resp. tato vyplývá z komunikace mezi obviněným a svědkem, byť se jí snaží obviněný přiznat jiného významu, než učinily soudy v kontextu s dalšími důkazy. Následně na tyto důkazy navazují zjištění ohledně osob, které si zřídily účty, aby následně z těchto účtů platby přicházející od poškozených byly téměř obratem přeposílány na jiné účty, kterými disponoval obviněný. Lze tak uzavřít, že soudy správně dovodily, že jeho jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, přičemž je nepochybné, že si byl vědom toho, že porušuje zájem chráněný trestním zákoníkem a jednal tak v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
21. Právní relevanci nebylo možno přiznat ani argumentaci obviněného, že nebyla řádně objasněna subjektivní stránka trestného činu, či že nebyly zjištěny všechny obligatorní znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, a to vzhledem ke skutečnosti, že se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry k uvedené problematice odůvodněnými nalézacím soudem v bodech 78. – 84. jeho rozsudku (s jehož závěry se ztotožnil rovněž odvolací soud), tudíž pro stručnost na tyto logické úvahy odkazuje [drobné nepřesnosti se nalézací soud dopustil, když pouze Nejvyšší soud podotýká, že šlo o úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nikoli §4 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (toto ustanovení bylo platné podle zákona č. 140/1961 Sb.).
22. Dále je třeba reagovat na námitku obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
23. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi či listinné důkazy. Dále je zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněným učiněné důkazní návrhy, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné [viz bod 82. rozsudku]. Odvolací soud se k opakujícím návrhu obviněného dostatečně vyjádřil v bodě 7. svého rozhodnutí.
24. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 24. ]. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu