ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.873.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 873/2022-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2022 o dovolání obviněného V. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 50 To 115/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 8 T 64/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 8 T 64/2021, obviněného V. S. uznal vinným tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a celý výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 2 T 65/2020, který byl obviněnému doručen dne 7. 10. 2020, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, včetně usnesení téhož soudu a v téže věci ze dne 22. 3. 2021, a rozhodl, že pod body 1) až 3) spáchal pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a pod bodem 4) zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
ad 1) dne 30. 6. 2020 v době nejméně od 17:26 hodin do 17:34 hodin, z obce XY, okres Domažlice, z prostoru autobusové zastávky po pozemní komunikaci č. I/22 do obce XY, před dům č. p. XY, kde byl zastaven a kontrolován policejní hlídkou, řídil bez vážného důvodu osobní motorové vozidlo Audi A3, registrační značky XY,
ad 2) dne 21. 8. 2020 kolem 12:30 hodin řídil osobní motorové vozidlo zn. Kia Cee´d, RZ XY, po komunikaci ve směru z XY do XY, v obci na adrese XY zastavil u stojanu benzinové čerpací stanice Benzina, když otevřel dveře řidiče, přistoupil k němu poškozený Š. K., nar. XY a vyčítal mu, že předchozí jízdou ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu, načež obviněný zareagoval slovy: „ty zmrde, nestarej se“, a když poškozený chtěl, aby vystoupil z vozidla a spolu si to vyříkali, tak obviněný vyndal krátkou černou střelnou zbraň nezjištěného typu, kterou namířil na hruď poškozeného, který ze strachu o svůj život a zdraví začal ustupovat, následně obviněný vozidlem odjel směrem na Plzeň, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že dne 8. 12. 2005 fyzicky napadl v Plzni v ulici XY, poblíž restaurace A. poškozeného M. H., nar. XY a dne 10. 1. 2006 napadl se zbraní v Plzni, na XY poškozeného M. Č., nar. XY, kdy byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 10T 30/2006, za dvojnásobný trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků a k trestu propadnutí věci,
ad 3) v Plzni dne 6. 10. 2020 kolem 8:15 hodin řídil osobní motorové vozidlo Škoda Superb, RZ XY, do XY ulice, následně poté z XY ulice do ulice XY a k náměstí XY, přičemž motorová vozidla řídil přesto, že věděl, že mu byl příkazem Magistrátu města Plzně – Odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. SZ MMP/000746/20 (č. j. MMP/065933/20), který nabyl právní moci dne 18. 3. 2020, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí,
ad 4) dne 6. 10. 2020 kolem 8:15 hodin v Plzni, ve XY ulici, kam přijel s další nezjištěnou osobou, tato osoba se poblíž vchodu do domu č. XY zezadu přiblížila k poškozenému D. Z., nar. XY, a bez varování ho napadla tak, že ho teleskopickým obuškem udeřila do hlavy a dvěma údery do zad se slovy: „Odstěhuj se, odstěhuj se!“, následně obviněný vystoupil z vozidla a na poškozeného nejméně jednou zakřičel: „Odstěhuj se ty mrdko, nebo chcípneš!“, čímž mínil, aby se poškozený odstěhoval ze svého bydliště, poškozený v důsledku napadení utrpěl zranění spočívající v hematomech o rozměrech 3x15 cm podélně nad lopatkou a vlevo pod lopatkou, byl ošetřen v chirurgické ambulanci, pracovní neschopnost mu nebyla vystavena.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři roky.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 50 To 115/2022, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, které zaměřil u dílčího útoku pod bodem 2) proti části jednání, v níž byl spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a proti činu pod bodem 4). Takto vymezeným rozsahem dovolání respektoval, že ve vztahu k činům pod body 2) a 3) prohlásil ve smyslu §206d tr. ř. za nesporné skutkové okolnosti podle obžaloby spočívající v tom, že řídil motorové vozidlo, přestože mu byl příkazem Magistrátu města Plzně – Odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. SZ MMP/000746/20, který nabyl právní moci dne 18. 3. 2020, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců, a že dílčí útok pod bodem 1) byl v rámci společného trestu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku převzat z trestního příkazu Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 2 T 65/2020.
5. Obviněný tvrdil, že v bodě 2) popsané jednání vztahující se k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nebylo dostatečně objasněno, protože orgány činné v trestním řízení pochybily, jestliže nezajistily jako důkaz záznam z kamerového systému z benzinové čerpací stanice Benzina v obci XY, okres Plzeň-město, a to ze dne 21. 8. 2020 v době od 12:27 hodin do 12:33 hodin, kde by byla vidět celá plocha čerpací stanice, včetně tankovacích stání, protože na kamerovém záznamu založeném ve spise není vidět, odkud poškozený Š. K. přichází, ani jeho gesta či pohyby směrem k obviněnému. Záběr na poškozeného mohl lépe objasnit reakci a chování obviněného, tedy i to, že to byl poškozený, kdo svým agresivním chováním a vyhrožováním v obviněném vzbudil obavu o své zdraví (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Skutkové okolnosti popsané poškozeným nebyly dosud bez pochybností ověřeny, jeho výpověď nebyla ucelená, logická ani konzistentní, protože v přípravném řízení a při hlavním líčení se jeho výpovědi rozcházely ohledně okamžiku, kdy poškozený přijel na čerpací stanici. Zmínil též, že poškozený v rozporu se skutečností uváděl, že obviněný netankoval, ač pohonné hmoty načerpal, avšak je zaplatil J. K., protože obviněný se bál reakce poškozeného. Soudy však jeho výslech jako svědka, jenž obviněný navrhoval provést, neuskutečnily. Je pravdou, že svědek sice nebyl přítomen přímé komunikaci mezi poškozeným a obviněným, ale věděl o momentálních pocitech obviněného po výměně názorů s poškozeným. Bez doplnění dokazování nebylo možné s určitostí rozpoznat, že obviněný drží střelnou zbraň, navíc do prostoru čerpací stanice přijel s vozem Kia Cee´d, RZ XY, avšak zbraně byly nalezeny ve vozidle Škoda Superb. I když na jedné z nich byly nalezeny stopy obviněného, popřel, že by mu střelné zbraně patřily a že by je užil k pohrůžce vůči jiné osobě. I když soud při hlavním líčení poukazoval na trestní minulost poškozeného, v rozsudku ani v usnesení o ní není žádná zmínka, a poškozený je považován za důvěryhodného svědka.
6. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, podle něhož má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců, obviněný tvrdil, že jednání mu za vinu kladené nenaplňuje znak výtržnosti ve smyslu §358 tr. zákoníku.
7. Skutek pod bodem 4) rovněž nepovažoval za řádně objasněný, neboť soudy vadně vyhodnotily výpověď poškozeného D. Z. jako věrohodnou, aniž by provedly důkaz výpisem z účtu poškozeného a A. P., čímž by bylo prokázáno, kdo hradil nájemné bytu. Výpověď poškozeného obsahovala vnitřní rozpory v počtu ran, které obdržel, o místě, kam tyto rány mířily a zda měl s obviněným před údajným skutkem v minulosti rozpory ohledně úhrady nájmu za byt. Poškozený neschvaloval vztah své bývalé partnerky s obviněným, a proto mohl být motivován vůči němu vypovídat tak, aby ho poškodil. Jeho výpověď se neshodovala ani s výpovědí otce poškozeného, který měl údajně celý skutek pozorovat z okna domu. Náhodná chodkyně vypověděla, že neviděla, že by údajný pachatel dal poškozenému nějakou ránu. Obviněný nevěděl, co útočník s poškozeným řešil, ani netušil, že by mohl poškozeného fyzicky napadnout, neměl s poškozeným žádný spor, a i když v minulosti s ním řešil otázku bydlení u jeho přítelkyně A. P. a její dcery, nevidí důvod, proč by měl na poškozeného naléhat, aby se ze společného bytu odstěhoval, když A. P. měla v té době zázemí u obviněného. Ten se snažil zamezit útoku neznámého pachatele na poškozeného a žádné nadávky na účet poškozeného nevznesl.
8. Nedostatky v objasňování činu pod bodem 4) obviněný spatřoval i v tom, že zbraň tj. teleskopický obušek, nebyla zajištěna, a ani pachatel trestného činu nebyl zadržen. Neexistuje ani žádný důkaz, který by prokazoval, že obviněný věděl o tom, že se neznámý útočník chystá poškozeného napadnout, že užije zbraň, a jaká bude intenzita útoku. Obviněný byl nesprávně uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku přesto, že dne 14. 2. 2022 bylo soudu doručeno prohlášení poškozeného D. Z. o zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného podle §163 odst. 2 tr. ř. Protože soudy nepostupovaly v souladu se zásadou vyjádřenou v §2 odst. 6 tr. ř., mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, a to i proto, v jednom z přísedících obviněný poznal obyvatele sousedního bytu, se kterým měl v minulosti jisté neshody.
9. Vadné je podle obviněného i odůvodnění usnesení odvolacího soudu, s nímž se obviněný neztotožnil ve správnosti rozsudku soudu prvního stupně, protože pro komplexní posouzení činu v bodě 2) nelze vycházet z neúplného kamerového záznamu, kde je zachycena pouze jedna osoba a není z něj patrný celý průběh děje. Přestože orgány činné v trestním řízení mohly vyžádat i další kamerový záznam, neučinily tak. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by se činy nemohly odehrát tak, jak popisoval obviněný, nalézací soud, když výpovědi poškozených a obviněného stály proti sobě a šlo o situaci „tvrzení proti tvrzení“, vyložil učiněná zjištění v neprospěch obviněného, což odvolací soud nenapravil a postupoval v rozporu se zásadou presumpce neviny a k tomu se vážící judikaturou Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 137/05, ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01, a další). Soudy se zpronevěřily zásadě objasňovat stejně pečlivě skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Obviněnému nelze na základě provedených důkazů v této věci v bodech 2) a 4) prokázat vinu, a soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
10. Popsané výhrady se podle obviněného odrazily i v nesprávnosti uloženého trestu, který považoval za přísný, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 50 To 115/2022, a rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 8 T 64/2021, ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu Plzeň – město, aby ji znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) skutečnosti uvedené v dovolání označila za shodné s těmi, jež obviněný uplatňoval od počátku trestního řízení a byly obsahem i jeho řádného opravného prostředku. Soudy na ně přiměřeně reagovaly. Dodala, že při neexistenci extrémních nedostatků a porušení pravidel spravedlivého procesu námitky obviněného nepřekročily meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba hodnotit provedené důkazy. Ztotožnila se se soudem druhého stupně, že se prvoinstanční soud pod body 19. až 21. zcela vypořádal s vyhodnocením kamerového záznamu z benzinové čerpací stanice v XY a i s tím, že tento záznam podporuje usvědčující výpověď poškozeného, čímž zdůraznila nepotřebnost doplnění dokazování přehlednějším kamerovým záznamem. V souladu s přezkoumávanými rozhodnutími podotkla, že jednání obviněného je prokázáno zejména věrohodnými výpověďmi poškozeného Š. K. a D. Z., a v bodě 4) i znaleckým psychologickým posudkem, které plně korespondují s dalšími ve věci provedenými důkazy. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí považovala meritorní rozhodnutí za správné, neboť není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutné a možné napravit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
12. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v §265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. Obviněný dovolání podal s odkazem na §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., a proto dovolací soud posuzoval, zda námitky zákonnému vymezení jím označených důvodů odpovídají.
V. Obecně k důvodům dovolání
15. Námitky podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání, a též vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1, 2 tr. ř. přezkoumal a odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř., je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť za důvody existující v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí, označil §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
17. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodní nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K námitkám obviněného
18. Z podaného dovolání je patrné, že obviněný na všechny tři uvedené dovolací důvody poukázal v úvodu mimořádného opravného prostředku a konkrétní výhrady k nim jednotlivě nepřiřazoval. Lze proto usoudit, že námitky zaměřené k bodu 2) výroku o vině, že nebylo dostatečně provedeno dokazování k použití zbraně vůči poškozenému Š. K., a k bodu 4), jehož spáchání popíral a poukazoval na nevěrohodnost výpovědi poškozeného D. Z., uplatňoval obviněný jak podle §265b odst. 1 písm. g), tak i podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud napadená rozhodnutí posuzoval v rozsahu obviněným uvedených námitek a se zřetelem na oba důvody dovolání [srov. §265i odst. 3 tr. ř.].
19. Námitkami nekorespondujícími s označenými důvody jsou tvrzení obviněného, že v jednom z přísedících poznal svého souseda, se kterým měl neshody, aniž by uvedl, kam touto námitkou směřuje, když jím označené důvody na takovou situaci nedopadají a důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že ve věci rozhodl vyloučený orgán, obviněný v dovolání neuvedl. Popsané výhrady neobsahují námitku, že označený přísedící byl z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení vyloučen (§30 odst. 1 tr. ř.). Lze připomenout, že obviněný podle protokolů z hlavního líčení z 3. 9. 2021 a 23. 3. 2022 tuto výhradu neuplatnil při hlavním líčení (č. l. 416 až 422 a 489 až 498 spisu) ani mimo něj a ve zcela shodném znění jako v dovolání ji vznesl až v odvolání (č. l. 525 verte spisu). V odvolacím řízení uvedenou skutečnost nepodložil žádnými faktickými důvody (viz protokol o veřejném zasedání dne 25. 5. 2022 na č. l. 539 až 540 spisu). Proto také odvolací soud v bodě 13. přezkoumávaného usnesení pouze obecně uvedl, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí neshledal procesní vady, a je možné v souladu s ním uzavřít, že uvedená souvislost se na objektivnosti a spravedlnosti probíhajícího řízení jakkoli neodrazila. Jde tudíž jen o konkrétními okolnostmi nepodložené tvrzení, jímž obviněný v této části dovolání nerespektoval, že v obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba uvést, z jakých důvodů, který výrok a v jakém rozsahu je napadán. Nejvyšší soud se tímto argumentem nezabýval, protože poznámka o sousedství s přísedícím nezakládá žádný dovolací důvod.
20. Vytýkal-li obviněný nedostatky v rozhodnutí odvolacího soudu pro to, že řádně neodůvodnil přezkoumávané rozhodnutí, ani tyto argumenty nemají oporu ve vymezení dovolacích důvodů. I přesto Nejvyšší soud pro úplnost zmiňuje, že takové nedostatky z přezkoumávaného rozhodnutí neplynou, protože odvolací soud na výhrady vznesené obviněným v dovolání reagoval a vypořádal se s nimi, byť tak učinil stručně, popř. odkazem na rozsudek soudu prvního stupně. Takový postup však není možné bez dalšího považovat za vadný, neboť soud vysvětlil s poukazem na příslušné pasáže v rozsudku soudu prvního stupně, jak na obdobné výhrady obviněného reagoval a zmínil podstatné skutečnosti vyplývající z rozhodnutí soudu prvního stupně. Na nesprávnost vydaného rozhodnutí nelze usuzovat jen z toho, že odvolací soud nereagoval výslovně na všechny obviněným vznesené odvolací námitky, protože má sice povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak tu porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), neboť odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, Helle proti Finsku, č. 20772/92, body 59., 60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1). Těmto zásadám odvolací soud v přezkoumávané věci dostál, a proto lze vyloučit, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, byť takovou námitku obviněný nevznesl.
a) k činu pod bodem 2)
21. Výhrady vůči jednání obviněného uvedenému v bodě 2) směřovaly proti nedostatečným nebo nesprávně hodnoceným důkazům, neboť obviněný vytýkal neprovedení dalších kamerových záznamů z čerpací stanice a to, že nebyl jako svědek vyslechnut J. K., čímž obviněný zpochybňoval prokázání skutečnosti, že držel v ruce střelnou zbraň. Rovněž za vadné považoval posouzení věrohodností poškozeného a jeho role v celé věci, což jsou námitky dopadající na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou tyto výhrady důvodné.
22. Ke způsobu a rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí připomíná, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vysvětlil, z jakých důkazů při posuzování viny pod bodem 2) vycházel a jak provedené důkazy hodnotil. Zabýval se obhajobou obviněného a odůvodnil svůj závěr o jím uplatněné právní kvalifikaci (srov. zejména body 3., 6. až 8., 17., 19., 21., 22. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně shledal, že skutkový stav byl bez důvodných pochybností prokázán a neobsahuje obviněným vytýkané vady. Stručně se vypořádal i se stěžejními námitkami obviněného, na které reagoval, avšak pro jejich nedůvodnost a rovněž vzhledem k tomu, že se jimi dostatečně zabýval již soud prvního stupně, jim nepřisvědčil (srov. body 13. až 18. usnesení odvolacího soudu). Výsledkům provedeného dokazování neodpovídá námitka, že se soudy dostatečně nevypořádaly s výpovědí poškozeného, kterou obviněný, co do jejího obsahu, zpochybňoval, a nebylo mu možné přisvědčit ani v tom, že nedržel střelnou zbraň. Soud prvního stupně uvedené obhajobě věnoval potřebnou pozornost, výpověď poškozeného Š. K. hodnotil, a vyložil, proč ji shledal věrohodnou. Lze jen připomenout, že ji porovnával s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména pak s výpovědí obviněného a kamerovým záznamem z čerpací stanice, a vysvětil, na základě jakých souvislostí a úvah se ztotožnil s tím, že příčinou celého incidentu byl právě způsob jízdy obviněného, který poškozený považoval za nebezpečný a ohrožující jeho život. Kamerový záznam podporoval zejména výpověď poškozeného, neboť je na záznamu vidět, jak přistoupil k vozidlu a chtěl obviněnému domluvit za jeho riskantní jízdu, když viděl, že se sešli na benzinové pumpě. I když na kameře není poškozený přesně zachycen, pouze v jednom momentu je vidět jeho ruka, soudy zachycenou událost vyhodnotily, neboť je pozorovatelné chování obviněného, které je zaznamenáno a záznam je v souladu s výpovědí poškozeného. Pokud obviněný popřel, že by měl zbraň a tvrdil, že nemířil na poškozeného, této výpovědi soud neuvěřil, a to z důvodů, které v rozhodnutí popsal, s tím, že na kamerovém záznamu je zachyceno, že obviněný nejdřív s něčím ve vozidle manipuloval a následně v čase 12:28:28 hod. namířil pistolí ze dveří svého vozidla na někoho ve směru, kde byla předtím vidět ruka osoby, se kterou komunikoval. O nikoho jiného než o poškozeného se s ohledem na popsané výpovědi nemohlo jednat. Soud se vypořádal i s tvrzením obviněného, že následně požádal kamaráda, aby šel za něj zaplatit, protože se chtěl vyhnout střetu s poškozeným a s tím, že palivo skutečně obviněný tankoval, čehož si poškozený nemusel všimnout, protože se tak stalo až v době, kdy byl schovaný uvnitř prodejny (srov. body 19. a 21. rozsudku soudu prvního stupně).
23. Uvedený postup soudu prvního stupně při provádění dokazování nesvědčí o nedostatcích, které obviněný namítal. Z obsahu napadených rozhodnutí a ze způsobu, jakým se soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi i s výhradami obviněného vypořádaly, vyplývá důsledná činnost a splnění procesních povinností zákonem stanovených na provádění dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud prvního stupně své závěry dostatečně a podrobně odůvodnil a dovodil, že nelze přistoupit na tvrzení obviněného o jakési nutné obraně, protože žádná skutečnost, která by mohla splňovat hlediska §29 tr. zákoníku z provedeného dokazování neplyne. Rozhodné je, že poškozený obviněného neohrožoval, a tudíž nic nenasvědčovalo tomu, že by obviněný musel odvracet přímo hrozící nebo trvající útok. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud v postupech soudů směřujících ke zjištění skutkového stavu věci neshledal vady, které by svědčily o porušení pravidel plynoucích z §2 odst. 5, 6 tr. ř. Lze připomenout, že zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit (srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08) a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat (srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13), přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či nález ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). Odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, či ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97).
24. Opodstatnění nebylo možné přiznat ani námitkám o nedůvodně zamítnutých návrzích na doplnění dokazování, protože se soudy požadavkům obviněného věnovaly, např. soud prvního stupně k nadbytečnosti provádět další důkaz kamerovým záznamem uvedl, že přítomnost poškozeného byla dostatečně prokázána, když incident se odehrál právě mezi obviněným a poškozeným, o čemž nebylo pochyb (srov. bod 19. rozsudku). Slovní projev ze záznamu slyšet nebyl, neboť šlo pouze o obrazový záznam. Za nadbytečný považoval i důkaz výpovědí svědka J. K., který měl potvrdit, že obviněný jednal ze strachu o své zdraví, protože tento svědek nebyl přítomen na místě činu v době jeho spáchání. Z uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit obviněnému, že by soudy nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
25. Námitka o nerespektování zásady in dubio pro reo nemá v přezkoumávané věci místo, neboť v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, a soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. V přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16]. Nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
26. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v procesu dokazování nedostatky, které by zpochybnily skutkové závěry, k nimž soudy na podkladě provedeného dokazování po zhodnocení všech rozhodných skutečností v bodě 2) výroku o vině dospěly. Výhrada proti právnímu závěru o naplnění znaků přečinu výtržnictví podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nemá opodstatnění. Pokud obviněný namítal s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců, je třeba v souladu s uvedeným názorem uvést, že o veřejný zájem v posuzované věci šlo, protože obviněný se činu dopustil v prostoru benzinové čerpací stanice vůči poškozenému, proti němuž vyndal krátkou černou střelnou zbraň, kterou na něj namířil. Uvedený skutkový stav dostatečně vyjadřuje znaky přečinu výtržnictví, který podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
27. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Za výtržnost spočívající ve fyzickém napadení jiného je možné za splnění dalších zákonem požadovaných podmínek považovat podle judikatury různé formy jednání, avšak každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku (rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh tr.). Vždy je třeba vycházet z konkrétních skutečností a povahy takového jednání, u nějž je třeba uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), a zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3323, 3324].
28. Soudy v přezkoumávané věci všechny zjištěné rozhodné skutečnosti v dostatečné míře zvážily a braly do úvahy okolnosti, za kterých k činu došlo. Důvodně dospěly k závěru o naplnění znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, proti němuž obviněný výhrady vznesl, ale správně čin kvalifikovaly i podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože použitím zbraně a s nim proneseným prohlášením ve zjištěných souvislostech naplnil znaky i v jednočinném spáchaného přečinu nebezpečného vyhrožování, vůči němuž obviněný v dovolání žádné výhrady neuvedl (viz bod 22. rozsudku soudu prvního stupně).
29. Nejvyšší soud námitky obviněného směřující proti skutku popsanému v bodě 2) z rozvedených důvodů nehledal důvodnými.
b) ke skutku pod bodem 4)
30. Skutek pod bodem 4) obviněný napadal tvrzením, že soudy neprokázaly, že se podílel na uvedeném činu a nedoložily jeho aktivní roli, protože na poškozeného neútočil, neboť se snažil zamezit útoku neznámého pachatele, žádné nadávky na účet poškozeného nevznesl, a vytýkal, že soudy neprovedly důkaz výpisem z účtu poškozeného D. Z. a A. P., aby bylo prokázáno, kdo hradil nájemné bytu obývaného A. P. s poškozeným. Uvedené námitky s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. souvisejí, neboť míří vůči prokázání rozhodných skutečností, potažmo jimi obviněný namítá nedůvodné neprovedení jím navrhovaných důkazů, a proto se Nejvyšší soud zabýval tím, zda jim lze přiznat důvodnost.
31. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vysvětlil, na základě jakých úvah považoval za nepravdivou obhajobu obviněného, že chtěl poškozenému pouze pomoct, jakož i to, proč uvěřil skutečnostem uváděným poškozeným (srov. zejména body 10. až 17., 20. rozsudku soudu prvního stupně). Po posouzení úvah a závěrů soudů Nejvyšší soud považoval za logický závěr, že obviněný útočníka znal, protože vyšly z okolností, za kterých se čin udál, a důvodně poukázaly na chování obviněného předcházející posuzovanému činu. Obviněný ještě pře činem za poškozeným přijel nejprve proto, aby ho přiměl vystěhovat se z bytu A. P., přítelkyně poškozeného, s níž obviněný v té době udržoval vztah, což přiznal nejen v přípravném řízení, ale i ve vazebním zasedání, s tím, že se mu to nepovedl. Proto soud logicky dovodil, že se poté společně s další osobou snažil vystěhování poškozeného domoci násilím. Nelze odhlédnout od toho, že i sám obviněný uvedl při hlavním líčení, že jeho společník s ním jel na místo činu, aby mu tyto problémy pomohl vyřešit. Uvedenou skutečnost soudy posoudily jako důkaz o domluvě obviněného s útočníkem, což vyvrací následnou obhajobu obviněného, že se útočníkovi snažil zamezit v napadání poškozeného. Tvrzení poškozeného je podporováno výpovědí jeho otce, jenž dosvědčil, že obviněný po napadení poškozeného, kdy útočník od něj dvakrát požadoval, aby se odstěhoval, ještě sám na poškozeného zakřičel „Odstěhuj se ty mrdko, nebo chcípněš“, a viděl, jak ve vozidle, jímž útočník odjížděl, sedí dvě osoby. Jestliže náhodná svědkyně M. H. žádný slovní projev ze strany obviněného či spolupachatele neslyšela, neznamená to, že k němu nedošlo, neboť záleželo na tom, v jakých místech se svědkyně nacházela a zda předmětná slova mohla z osobních nebo objektivních důvodů zaznamenat. Na povahu zranění poškozeného soudy usuzovaly z protokolu o prohlídce jeho těla a lékařské zprávy, a soud reagoval i na okolnosti týkající se lokalizace zranění poškozeného i na to, že na hlavě zranění neměl, ač uváděl, že i tam byl udeřen, což mohla vysvětlit kapuce, jíž měl nasazenou. Na základě výpovědi poškozeného z hlavního líčení upravil popis skutku ve prospěch obviněného tak, že výhružku, aby se odstěhoval, jinak „chcípne“, vyslovil pravděpodobně jen jednou. O výsledky provedeného dokazování soud opřel skutkový závěr popsaný v bodě 4) [srov. bod 20. rozsudku soudu prvního stupně]. Uvedené úvahy a závěry potvrdil i odvolací soud (srov. body 13. až 18. usnesení odvolacího soudu).
32. Nejvyšší soud konstatuje, že z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy nezpronevěřily zásadám uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud prvního stupně své závěry dostatečně a podrobně odůvodnil a z výsledků provedeného dokazování opodstatněně dovodil, proč nelze přistoupit na tvrzení obviněného o tom, že se do násilí nezapojoval, resp. snažil se mu zamezit, stejně jako i z okolností činu dovodil, že byl s druhým spolupachatelem domluven, a že to byl jeho zájem, aby donutil poškozeného se odstěhovat z bytu, jenž poškozený společně s A. P. obýval. Postup soudů při hodnocení výpovědi poškozeného i obviněného a dalších svědků odpovídá zásadám volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., z nichž soud prvního stupně nevybočil a své závěry dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil (srov. §125 odst. 1 tr. ř.). Lze jen pro úplnost zdůraznit, že i závěr o věrohodnosti poškozeného má logický podklad ve výsledcích povedeného dokazování, neboť z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soudy se jak tvrzeními poškozeného, tak i obviněného, zabývaly a posuzovaly je s ohledem na skutečnosti plynoucí z dalších ve věci provedených důkazů.
33. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí ke zmínce obviněného o prohlášení poškozeného D. Z. ze dne 14. 2. 2022 o zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného podle §163 odst. 2 tr. ř., že jde v této věci o nemístné prohlášení, jak již vysvětil i soud prvního stupně, který poukázal na to, že na přečin vydírání podle §175 odst. 2 tr. zákoníku se toto ustanovení nevztahuje. Nadto z obsahu spisového materiálu i z výpovědi poškozeného vyplývá, že nemá žádný blízký vztah k obviněnému, naopak se spíš snažil o to, aby se jeho dcera s obviněným nestýkala (srov. bod 18. rozsudku soudu prvního stupně). K tomu Nejvyšší soud dodává, že D. Z. není s obviněným ve vztahu předpokládaném v §163 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání pro některý z tam vyjmenovaných trestných činů [mezi nimiž není uveden trestný čin vydírání podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl obviněný v nyní posuzované trestní věci uznán vinným], proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř., pokud jinak vykazuje znaky některého z uvedených trestných činů, lze zahájit a již v zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. V této věci je tedy zjevné, že poškozený, jenž je k obviněnému zcela cizí osobou, není vůči němu v postavení, na něž by se §163 odst. 1 tr. ř. mohl vztahovat, zejména však uvedený kvalifikovaný trestný čin, pro nějž se řízení vede, není na souhlas poškozeného vázán, proto také zcela důvodně poškozený nebyl orgány činnými v trestním řízení na takový souhlas dotazován. Prohlášení poškozeného je proto učiněno zcela mimo uvedená procesní pravidla.
34. Za nedůvodný soudy označily požadavek obviněného na doplnění dokazování, a opodstatněně zamítly jeho důkazní návrhy na vyžádání účtů poškozeného a svědkyně A. P. k tomu, kdo a jak hradil nájemné za byt, jenž společně užívali. Soud prvního stupně v bodě 20. vysvětil, že uvedené skutečnosti neměly zásadní význam pro posouzení věci, navíc soud uvěřil poškozenému, že v době, kdy k činu došlo, pracoval a nájem platil. V tomto směru soud prvního stupně nepochybil, a nejedná se o opomenuté důkazy ani důkazy nedůvodně neprovedené, protože z nich nemohly vyplynout skutkové závěry pro obviněného příznivější. Je nutno připomenout zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou však povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000). Dané povinnosti soud prvního stupně dostál, neboť vyložil, z jakého důvodu tento důkaz neprovedl. Takové vypořádání se s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické a nejde tedy o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
35. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že nebyl u útoku na poškozeného v bodě 4) v postavení spolupachatele ve smyslu §23 tr. zákoníku, jíž lze sice podřadit pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak není důvodná, protože podle skutkových zjištění jednal obviněný zcela v návaznosti na čin neznámého pachatele, s nímž přijel na místo činu, kde se tato osoba přiblížila k poškozenému D. Z. a bez varování ho napadla teleskopickým obuškem, údery do zad se slovy: „Odstěhuj se, odstěhuj se!“. Obviněný byl v té době ve vozidle, z něhož vystoupil, a na poškozeného nejméně jednou zakřičel: „Odstěhuj se ty mrdko, nebo chcípneš!“. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný konal plně v souladu s jednáním neznámé osoby, s níž podle svědectví svědků i odjel společným vozidlem z místa činu. Jde o společné jednání rozhodné pro spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a se společným úmyslem k tomu směřujícím (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, jenž musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný). Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.).
36. Nejvyšší soud podle popsaných skutkových okolností, jakož i z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu shledal, že je zjevné, že obviněný s neznámým útočníkem jednali se společným záměrem, a není rozhodné, že se obviněný na fyzickém napadení poškozeného přímo nepodílel, protože vlastními slovními výhrůžkami útok podpořil, resp. na něj navázal. Navíc je rozhodné i to, že na místo činu obviněný přijel s útočníkem, s nímž i odjel. Šlo o zájem obviněného, aby se poškozený odstěhoval ze svého bydliště, který realizovali, a tedy i v tomto zájmu společně s neznámým útočníkem jednali.
37. Na základě uvedených zjištění je možné shrnout, že o použité právní kvalifikaci v bodě 4) nevznikají pochybnosti, obviněný byl jako spolupachatel důvodně uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a jeho námitky proti tomuto právnímu posouzení nejsou důvodné.
VII. K nepřiměřenosti trestu
38. Výrok o trestu obviněný napadal odkazem na výhrady zaměřené proti výroku o vině. Se zřetelem na něj považoval uložený trest za nepřiměřeně přísný. Takové námitky však nelze uplatnit prostřednictvím žádného důvodu uvedeného v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Důvod dovolání, jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný neuplatnil, přičemž o něj lze dovolání opřít, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové okolnosti v projednávané věci nenastaly, ostatně je obviněný ani v dovolání nevytýkal.
39. Výhrada obviněného, že jde o přísný trest, spočívá v tvrzení o nesprávné výměře uloženého trestu a souvisí s kritérii podle §39 až §42 tr. zákoníku. Taková námitka však v dovolání není uplatnitelná prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)].
40. Nad rámec uvedeného lze jen pro úplnost uvést, že podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutích soud prvního stupně podrobně vysvětlil úvahy, jimiž se při ukládání trestu řídil, a to s ohledem na všechna zjištění získaná k osobě obviněného, jeho rodinným a dalším poměrům, a bral též do úvahy přitěžující a polehčující okolnosti. Odvolací soud se k námitkám obviněného uloženým trestem odnětí svobody rovněž zabýval a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně (srov. bod 23. rozsudku soudu prvního stupně a body 19. až 22. usnesení odvolacího soudu). Podle §175 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný ohrožen trestní sazbou od dvou do osmi let, a proto jemu uložený trest odnětí svobody v délce tři a půl roku, jenž je vyměřen ve čtvrtině trestní sazby, koresponduje se všemi učiněnými zjištěními. Nejvyšší soud proto závěrům soudů nižších stupňů přisvědčil a v druhu uloženého trestu i v jeho výši neshledal žádná pochybení, protože soudy plně respektovaly podmínky, za kterých se trest odnětí svobody ukládá. Zvažovaly okolnosti rozhodné pro jeho ukládání ve smyslu §39 až 42 tr. zákoníku, a tudíž nejde o trest exemplární ani nespravedlivý, jelikož je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další).
VIII. Závěr
41. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal nedůvodným, na což mohl usuzovat z napadených rozhodnutí a příslušného spisu, a proto ho odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu