ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.893.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 893/2022-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný V. Š. , nar. XY ve XY, bytem XY, a obviněný mladistvý AAAAA (pseudonym), nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, soudu pro mládež, ze dne 4. 5. 2022, č. j. 3 Tmo 3/2022-301, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 7/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. a obviněného mladistvého AAAAA odmítají .
Odůvodnění:
1. Obvinění V. Š. a mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako „obviněný” a „ mladistvý“) byli rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích, soudu pro mládež, ze dne 6. 1. 2022, č. j. 4 Tm 7/2020-270, uznáni vinnými, a to obviněný V. Š. přečinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodě I. 1. citovaného rozsudku) byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců. Obviněný mladistvý AAAAA byl uznán vinným proviněním nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem podání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech I. 2. a II. citovaného rozsudku) byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření v délce 14 (čtrnáct) měsíců, jehož výkon byl podle §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prachaticích podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Českých Budějovicích, soud pro mládež, usnesením ze dne 4. 5. 2022, č. j. 3 Tmo 3/2022-301, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obvinění podali prostřednictvím společné obhájkyně proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, soudu pro mládež dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku shodně zrekapitulovali průběh řízení před soudy obou stupňů, aby následně namítli, že byli odsouzeni pouze na základě výpovědi svědka BBBBB (pseudonym), která nebyla podpořena žádným jiným důkazem, a navíc se rozchází v podstatných skutečnostech s jeho výpovědí z přípravného řízení, což tohoto svědka činí nevěrohodným. Podle obviněných nelze rovněž pominout, že soudy obou stupňů neprovedly jimi navrhované podstatné důkazy k prokázání rozhodných skutkových zjištění, a to například místní šetření v domě a před domem obviněných k prokázání tvrzení o tom, že žádné bongo by na schodech do sklepa dlouho nevydrželo, neboť by je při takové frekvenci osob pohybujících se v domě někdo nepochybně odnesl. Soudy si podle obviněných rovněž neobstaraly výpisy z rejstříku trestů týkající se svědků K. M. a BBBBB, které by prokázaly, zda jde o osoby bezúhonné a věrohodné. Rovněž namítli, že soudy ponechaly bez povšimnutí vypracování jimi navrženého znaleckého posudku z oboru psychiatrie za účelem posouzení věrohodnosti poškozeného a výpis z centrální evidence exekucí na majetek obviněného Š. a jeho manželky, který by doložil špatnou finanční situaci rodiny a potvrdil, že jde o rodinu, která nemá prostředky na kupování drog. Soudy podle obviněných dále nevzaly v potaz kladné hodnocení jejich osob ze zaměstnání a školy. Rovněž vyslovili názor, že pokud nelze určit, která z variant skutkového děje odpovídá skutečnosti, bylo nutné rozhodnout v jejich prospěch. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, soudu pro mládež, ze 4. 5. 2022, č. j. 3 Tmo 3/2022-301, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích, soudu pro mládež, ze dne 6. 1. 2022, č. j. 4 Tm 7/2022-270, zrušil a Okresnímu soudu v Prachaticích nebo Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly, případně, aby Nejvyšší soud obviněné sám zprostil obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že celkový obsah obviněnými uplatněných námitek směřuje k porušení zásady in dubio pro reo . Podle názoru státního zástupce obvinění v dovolání opakují svoji obhajobu, kterou uplatnili již před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s jejich námitkami dostatečně vypořádaly. Oba soudy se především zabývaly věrohodností výpovědi svědka M., kdy odvolací soud za tím účelem zrušil první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu, aby tohoto svědka znovu podrobně vyslechl. Stejně tak se odvolací soud vyjádřil k odmítnutí obviněnými navržených důkazů výslechem svědkyně Z. Š. a druhého syna obviněného Š. Pokud jde o důkazní návrh výpisem z rejstříků trestů obviněných, státní zástupce zdůraznil, že obvinění takový návrh v rámci hlavního líčení neučinili a tento důkaz by stěží mohl něco změnit na názoru soudů týkajícím se zachovalosti předmětného svědka. V případě navrženého místního šetření uvedl, že obvinění vycházejí ohledně umístění tzv. bonga z výpovědi svědka mimo hlavní líčení, a pokud soudy logicky přijatelným způsobem odůvodnily, proč uvěřily výpovědi svědka z posledního hlavního líčení, místní šetření pak ztrácí význam. Pokud jde o navržený znalecký posudek z oboru psychiatrie, obvinění nespecifikují, zda se se jedná o důkaz neprovedený nebo nesprávně hodnocený. Podle státního zástupce není povaha tvrzené vady patrna ani ve vztahu k výpisu z evidence exekucí. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněných je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný a níže uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění v dovolání uplatnili námitky vůči provedenému dokazování a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl zmíněný dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní (termín užívaný před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022 – viz bod 7.) rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním (zjevném) nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě zjevného rozporu, v předmětné trestní věci takový rozpor shledán nebyl.
11. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněných zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). V reakci na obviněnými nepřímo zmíněné porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněných k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněné vinnými jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněných. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazovali mj. na rozpornost výpovědi svědka BBBBB, že nebylo přihlédnuto k dokladům, z nichž vyplývá sociální situace rodiny obviněných aj. ). S námitkami, které obvinění uplatnili před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly. Odvolací soud navíc dospěl v bodě 9. svého usnesení k závěru, že „považuje skutkové závěry nalézacího soudu za správné, dostatečně podložené provedenými důkazy“ .
14. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
15. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 30. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S postupem soudu prvního stupně se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 6. a násl. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněných. Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že lze stěží připustit argumentaci obviněných, že by se soudy nižších stupňů jejich trestní věcí nedostatečně zabývaly a důkazy shromažďovaly a hodnotily v jejich neprospěch. Obvinění patrně přehlédli tu skutečnost, že na základě jejich odvolání odvolací soud svým usnesením ze dne 15. 6. 2021, č. j. 4 Tmo 2/2021-229, zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 1. 2021, č. j. 4 Tm 7/2020-214, a soudu prvního stupně přikázal, aby vyslechl svědka M., případně provedl další důkazy, které vyvstanou.
16. Vzhledem k tomu, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a příslušná skutková zjištění učinily na základě zhodnocení dostatečného počtu důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, musí Nejvyšší soud tak konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor, ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak argumentují dovolatelé. Nejvyšší soud musí konstatovat, že se ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Prachaticích, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Českých Budějovicích na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 10.). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [obviněný mladistvý ve vztahu ke skutku uvedeném pod bodem II. rozsudku doznal svoji vinu (viz mj. bod 28. rozsudku)], jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy , jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (primární základ dovolání obviněných spočívá v argumentaci nesprávného hodnocení důkazů provedených a nedostatcích skutkového zjištění ve vazbě na neprovedení důkazů, které oproti soudům nižších stupňů považují dovolatelé za podstatné, když uvedený názor obviněných Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti v tomto usnesení rozvedené, nesdílí).
17. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení některých důkazů (viz shora), Nejvyšší soud obviněné upozorňuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Z usnesení odvolacího soudu v tomto ohledu vyplývá, proč některé důkazní návrhy obviněných neprovedl. Odvolací soud tak například neshledal důvod ve věci opětovně vyslýchat Z. Š., neboť ta již byla podrobně vyslechnuta soudem prvního stupně a její vyjádření nelze považovat za natolik podstatné pro rozhodnutí ve věci či pro posouzení věrohodnosti výpovědi svědka BBBBB (bod 9. usnesení odvolacího soudu). Nutno podotknout, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí při posuzování věrohodnosti výpovědi uvedené svědkyně velmi podobně její výpovědí ve vztahu k dalším důkazům (zejména výpovědím svědků) zabýval a tuto označil za účelovou (viz bod 30. rozsudku). Podobně považoval odvolací soud za nadbytečný výslech druhého syna obviněného V. Š., a to z důvodu, že nebyl osobně přítomen předmětnému jednání (bod 9. usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně se otázkou neprovedení důkazů nezabýval, neboť v rámci řízení před ním obvinění žádné podstatné návrhy na doplnění dokazování neučinili, což nepřímo vyplývá z protokolu o hlavním líčení (č. l. 265).
18. Co se týče otázky založení skutkových zjištění dominantně na výpovědi svědka BBBBB, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že se soudy přiklonily k verzi poškozeného a nikoli k verzi obviněných, a to ani za situace, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu neplatí zásada „ unus testis nullus testis “ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). V posuzovaném případě je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu provedl výslech několika svědků, kteří měli vztah k jednotlivým aktérům. Výslech svědka BBBBB tak nebyl jediným důkazem, na jehož základě soudy nižších stupňů dospěly k závěru o vině obviněných. Skutečnosti, že jde o důkaz klíčový, si však byl vědom i odvolací soud, který předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil z důvodu, aby soud prvního stupně osobně uvedeného svědka vyslechl a vytvořil si potřebné předpoklady pro hodnocení provedených důkazů (bod 5. usnesení odvolacího soudu). Pokud jde o samotný výslech svědka BBBBB, tento byl vyslýchán předsedou senátu, státní zástupkyní i obhájkyní (čl. 259 – 265 spisu). Na výpověď svědka reagovali i obvinění (č. l. 263). K výpovědi se však obvinění celkově nevyjádřili (č. l. 265). Pokud jde o provedený výslech, odvolací soud jej zhodnotil jako podrobný s tím, že tato výpověď je dostatečně věrohodným podkladem pro rozhodnutí o vině obviněných a přestože byla ovlivněna výrazným odstupem od událostí, v podstatné části korespondovala s výpovědí učiněnou v přípravném řízení (bod 6. usnesení odvolacího soudu). Proti těmto závěrům Nejvyšší soud ničeho nenamítá a pouze dodává, že předmětná trestná činnosti spočívala v předání specifikovaných omamných látek ze strany obviněných BBBBB [v případě V. Š. šlo nejméně v pěti případech o bezúplatné a v jednom případě úplatné-za částku 200 Kč (nezjištěné množství marihuany – vždy o jednu cigaretu nezl. BBBBB; mladistvý AAAAA pak nejméně ve 14 případech dal bezúplatně nezl. BBBBB vždy 2g marihuany (konopí), když v uvedené době BBBBB ještě neměl 15 let]. Samotnému předávání tak podle skutkových zjištění nebyla přítomna žádná další osoba, což u tohoto typu trestné činnosti je zcela obvyklé. To znamená, že pokud by docházelo k automatickému zpochybňování výpovědí jediných svědků, uvedená trestná činnost by byla v podstatě nestíhatelná, proto je nutno všechny důkazy hodnotit v jejich vzájemné spojitosti ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a nikoli pouze každý izolovaně, jak činí obvinění.
19. Pokud jde o některé další, obviněnými zmíněné důkazní návrhy, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jejich neprovedení nebylo pro učiněná skutková zjištění podstatné. Jak již bylo zmíněno, předmětná trestná činnost spočívala v předání omamných látek ze strany obviněných BBBBB. Skutková zjištění jsou založena dominantně na jeho výpovědi, kterou oba soudy považovaly za věrohodnou. Neprovedení místního šetření k tomu, zda se „bongo na schodech do sklepa mohlo nacházet delší dobu“, důkazu výpisem z rejstříku trestů „svědka K. M. a poškozeného, k tomu, aby bylo zjištěno, zda jde o osoby bezúhonné“, znaleckým posudkem z oboru psychiatrie „k posouzení věrohodnosti poškozeného“ a výpisem z centrální evidence exekucí „na majetek obviněného a jeho manželky k prokázání, že jde o sociálně slabou rodinu, která nemá na koupi drog“, tak podle názoru Nejvyššího soudu nemělo vliv na příslušná skutková zjištění. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s námitkami obviněných, že soudy nezohlednily kladná hodnocení jejich osob ze zaměstnání či školy. Obvinění pravděpodobně přehlédli, že tyto skutečnosti soud prvního stupně vzal v potaz. Stalo se tak ovšem při ukládání trestu, nikoliv při rozhodování o jejich vině (viz bod 32. rozsudku). Ve vazbě na námitky k neprovedeným důkazům lze poznamenat, že k místu, kde se „bongo“ mělo nacházet, se vyjadřoval poškozený, přičemž soudy nižších stupňů vycházely z kontextu hodnocených důkazů ve spojitosti s výpovědí poškozeného (obvinění hovoří o „bongu uloženém v prostorách domu“, poškozený u hlavního líčení dne 6. 1. 2022 hovořil o „bongu schovaném v křoví za barákem“. K otázce výpisu z rejstříku trestů jako důkazu prokazujícímu nevěrohodnost svědků M. lze uvést, že výpis z rejstříku trestů sice může signalizovat, že jde o osobu bezúhonnou či nikoli, stěží však může jako důkaz prokazovat věrohodnost, či nevěrohodnost svědka, stejně jako znalecký posudek může stěží prokázat, že svědek lže. Právě k tomu účelu slouží ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a hodnocení důkazů soudy v celém jejich kontextu i jednotlivě. Také tvrzení dovolatelů, že osoby nemající dostatek finančních prostředků si tudíž nemohou dovolit kupovat drogy je lichá, neboť mnohdy právě nedostatek finančních prostředků vede takové osoby k páchání trestné činnosti, aby si drogy mohly opatřit. Je tedy zřejmé, že v daném případě návrhy uplatněné převážně až v odvolacím řízení na provedení dalších důkazů, které nebyly provedeny, nebyly určující pro naplnění znaků trestného činu (provinění ve vztahu k mladistvému), kterým byli obvinění uznáni vinnými (§283 odst. 1 tr. zákoníku) ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že obvinění na podporu své argumentace vytrhují, resp. poukazují vždy na určité části výpovědí, kterými chtějí zpochybnit závěry soudů o hodnověrnosti výpovědi poškozeného. Obvinění v rámci své argumentace již nezmiňují ty důkazy, které zpochybňují jejich tvrzení. Je pak s podivem, že přestože popírají jakoukoli svoji angažovanost při předávání drogy nezl. BBBBB, je výpověďmi svědků M. S., M. H., R. Č. a T. M. (bod 25. rozsudku) dokladováno, že mezi obviněným V. Š. a K. M. mělo dojít před domem obviněného ke slovnímu konfliktu „ohledně prodeje nějaké trávy“. Zprostředkovaný svědek, S. H. (sociální pracovnice) potvrdila, že nezl. BBBBB užíval omamné látky, což řešili prakticky od dubna 2019, o tom, že je měl mít od „pana Š.“ jí měl říct nezletilý i jeho otec. I tyto důkazy, které nejsou obhajobou zmiňovány však musely být v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. brány v úvahu při hodnocení všech důkazů.
20. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění žádné námitky neuplatnili. V dovolání tak není obsažena jakákoliv námitka směřující proti právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku či proti aplikaci jiných norem hmotného práva. Obvinění pouze uvedli, že došlo k „ nesprávnému právnímu posouzení věci “, bez bližší specifikace v čem by toto mělo spočívat. Z těchto důvodů se naplněním podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud blíže nezabýval, neboť není jeho povinností za obviněné domýšlet směr jejich úvah, jimiž snad měli v úmyslu dokladovat naplnění zmíněného dovolacího důvodu [viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07].
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu