ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.197.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 197/2023-352
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2023 o dovolání obviněného L. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 31 To 255/2022, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 14/2022, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 31 To 255/2022, v části, v níž podle §256 tr. řádu bylo zamítnuto odvolání obviněného L. S. proti výroku rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2022, sp. zn. 7 T 14/2022, jímž mu bylo uloženo kombinované ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě.
Současně se ve výroku o uložení kombinovaného ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě zrušuje jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2022, sp. zn. 7 T 14/2022.
V ostatních částech zůstávají tato rozhodnutí beze změn.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2022, sp. zn. 7 T 14/2022, byl obviněný L. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti (30) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl též uložen trest propadnutí věci. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku mu bylo zároveň uloženo kombinované ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
z Polské republiky do České republiky dne 14. 11. 2021 okolo 20:40 hod. přes hraniční přechod XY jako spolujezdec v osobním motorovém vozidle značky Škoda Octavia, reg. zn. XY, dovezl dva plastové sáčky s celkem 1,6 g metamfetaminu s efedrinem zv. pervitin s obsahem 1,2 g účinné látky metamfetamin-base a plastový sáček obalený žlutou lepící páskou s 30,91 g efedrinu, když metamfetamin je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, a efedrin je jako prekurzor uveden v příloze I kategorie 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekursorech drog, a k dispozici a dovozu těchto látek neměl zákonné povolení,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 27. 10. 2019 vykonal trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který mu byl přeměněn jako zbytek trestu domácího vězení ve výměře 14 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 1 T 208/2017, v právní moci dne 29. 4. 2018, pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. S. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 31 To 255/2022 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k), m) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotněprávním posouzení, bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
5 . V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že v rámci celní prohlídky při cestě přes hraniční přechod z Polska do České republiky dne 14. 11. 2021 byl u něj nalezen pervitin ve dvou plastových sáčcích a injekční stříkačky, které měl v tzv. ledvince, ohledně nichž prohlásil, že mu patří, protože je uživatelem pervitinu. Dále byla v rámci prohlídky nalezena marihuana u řidiče vozidla a při detailní prohlídce vozu také balíček obalený žlutou lepicí páskou zasunutý mezi sedadlo a opěradlo zadních sedaček blíže na straně obviněného. K vlastnictví tohoto žlutého balíčku se nikdo nepřihlásil. Kromě obviněného a jeho družky, kteří seděli vzadu na sedadlech, se ve vozidle nacházel ještě řidič a jeho přítelkyně, která seděla na sedadle spolujezdce. Před cestou i během cesty užil pervitin, během dne před jízdou také další látky, na nichž byl závislý (opioidy a benzodiazepin).
6. Obviněný rozporuje jednání kladené mu vinu spočívající v převozu plastového sáčku obsahující efedrin („žlutý balíček“). K tomu uvedl, že všechny zajištěné osoby byly kolem 22 hodiny převezeny do XY k výslechům. Před jejich výslechem probíhala „debata“ mezi policisty a obviněným a později i jeho družkou, o tom, že pokud se nikdo k vlastnictví balíčku nepřihlásí, bude třeba provést úkony spočívající v odběru otisků prstů, zajištění biologických stop atd., což zabere hodně času a jeho družka nestihne vyzvednout jejich dceru z nemocnice, zatímco pokud by se někdo přiznal, nebude třeba ostatní zadržovat. Součástí „debaty“ bylo i prohlášení o tom, že když se na balíčku nenajdou otisky obviněného, bude na druhý den propuštěn. Za shora popsané situace se proto rozhodl prohlásit, že žlutý balíček patří jemu, aby družka mohla druhý den vyzvednout dceru. V té době se již u něj, v té době s významně rozvinutou závislostí na metamfetaminu, opioidech a benzodiazepinech, projevoval nástup abstinenčních příznaků.
7. V návaznosti na jeho výslech (15. 11. 2021 v 1:03 hod.) byl umístěn v 5:30 hod. do policejní cely a téhož dne v 18:45 hod. proveden jeho výslech jako obviněného. Před výslechem byl odvezen k ošetření do Krajské nemocnice v Liberci z důvodu obtíží v souvislosti s abstinenčními příznaky, s nimiž se dle zprávy Vězeňské služby zpočátku po dodání do vazby (tj. od 16. 11. 2021) potýkal. Jeho schopnosti vnímat a správně samostatně vyhodnocovat situaci, v níž se nacházel, byly v důsledku toho omezené, a své výpovědi přizpůsoboval situacím a požadavkům. Po stabilizaci svého zdravotního stavu nicméně zjistil, že ve spisu nejsou daktyloskopické ani jiné stopy ze zajištěného balíčku, ačkoliv původně měl za to, že budou-li tyto stopy zajištěny, budou jej moci vyvinit. Vzal proto své přiznání zpět, vysvětlil okolnosti změny postoje k věci a zároveň požádal o změnu obhájce.
8. Vytýká proto soudu prvního stupně, pokud založil svůj závěr o vině především na jeho původním doznání a na existenci tvrzeného uceleného řetězce skutkových zjištění, která dle soudu vylučují, že by skutek mohl spáchat někdo jiný. Součástí skutkových zjištění soudu měly být výpovědi svědků, (kteří však o tom, komu převážené návykové látky patří, neměli žádné relevantní informace), fotodokumentace zachycující umístění žlutého balíčku ve vozidle Z. K. na straně, kde seděl obviněný, kamerový záznam o průběhu celní kontroly a jejím výsledku, jakož i trestní minulost a drogová závislost obviněného. Odvolací soud tato skutková zjištění i odůvodnění zcela přejal.
9. Ačkoliv v trestním řízení vznášel námitky týkající se rozporů ve skutkových zjištěních a nedostatku důkazů ohledně jeho viny, soudy obou stupňů tyto neakceptovaly, aniž by však zcela pregnantně vysvětlily a odůvodnily, z jakých důkazů zcela nepochybně plyne deklarovaný skutkový stav a jednoznačný závěr o jeho vině. Rovněž dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a nebylo postupováno v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací. Soudy obou stupňů tak nerespektovaly ústavní imperativ presumpce neviny, garantovaný čl. 40 odst. 2 Listiny a z něj vyplývající základní zásadu trestního řízení, tj. pravidlo in dubio pro reo, a s tím související zásadu tzv. materiální pravdy zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř. Zdůraznil, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu, když v tomto ohledu poukázal na Nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011, a sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014. Postupem soudů tak podle jeho názoru došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“.
10. V návaznosti na výše uvedené namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a je tak naplněn dovolací důvod podle §265b písm. g) tr. ř. Neexistuje žádný věrohodný přímý ani nepřímý důkaz, který by prokazoval, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu, soud prvního stupně postavil své rozhodnutí pouze na jeho doznání, které však učinil v přípravném řízení za specifických okolností, a následně je vzal zpět. Tyto okolnosti byly dokonce v rámci hlavního líčení prokazovány a jeho výpověď ohledně existence těchto okolností se ukázala pravdivou. Ke změně své výpovědi se opakovaně vyjádřil, když uvedl, za jakých okolností a z jakých důvodů prvotní výpovědi učinil a toto logicky objasnil. Poukázal též na skutečnost, že v době výpovědí byl pod vlivem drog, resp. následně trpěl závažnými abstinenčními příznaky, pro které byl i opakovaně převezen do Krajské nemocnice v Liberci. První podání vysvětlení ve věci se uskutečnilo dne 15. 11. 2021 v 1:03 hod., kdy byl společně s ostatními včetně své družky zadržen. Ačkoliv se v příslušném úředním záznamu uvádí, že „nejsem pod vlivem drog“, z protokolu o zadržení osoby podezřelé ze dne 15. 11. 2021 vyplývá, že podezřelý byl zadržen 14. 11. 2021 ve 22:45 hod. (tomu předcházelo zajištění od 21:25 hod.) a umístěn do policejní cely 15. 11. 2021 v 5:30 hod. s tím, že při převzetí do policejní cely byly na podezřelém shledány zřejmé známky požití drog (srov. str. 3 protokolu o zadržení osoby podezřelé).
11. Rovněž ze zprávy Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice v Liberci na č. l. 147, se podává, že byl dodán do výkonu vazby dne 16. 11. 2021 a „Zpočátku jej provázela fáze abstinenčních příznaků.“ Je tedy nepochybné, že jak při výsleších ve dnech 15. 11. 2021, tak 16. 11. 2021, ale pravděpodobně i v následujícím období se nacházel v takovém stavu, kdy nebyl z důvodu vlivu drog či abstinenčních příznaků schopen jasně a samostatně vyhodnotit danou situaci, snažil se chránit družku a bezvýhradně důvěřoval ustanovenému obhájci.
12. Z dokazování provedeného v rámci hlavního líčení, jakož i z protokolů o zadržení, podání vysvětlení ze dne 15. 11. 2021 v 1:03 hod. a zejména pak z protokolu o jeho výslechu za účasti obhájce Mgr. Maršálka dne 15. 11. 2021 v 18:54 hod. (který se navíc uskutečnil poté, kdy absolvoval ošetření v KNL), se prokázalo, že vše proběhlo tak, jak popsal po změně ustanoveného obhájce a jak uváděl i v rámci své stížnosti proti ponechání ve vazbě, kde poukazoval na celou řadu nejasností a nelogičností, kterými se však žádný ze soudů nevypořádal. Nebyly tak odstraněny důvodné pochybnosti o správném zjištění skutkového děje a o tom, že se daného jednání měl dopustit právě on. Orgány činné v trestním řízení tedy nepostupovaly v souladu s ust. §2 odst. 4 a odst. 5 tr. ř., a nezajistily žádné důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch obviněného, nezajistily daktyloskopické ani biologické stopy, které se mohly na žlutém balíčku nacházet a ani pachové stopy, naopak se spokojily a výpovědí obviněného učiněnou za shora popsaných specifických okolností a rezignovaly na dodržení základních zásad trestního řízení zakotvených v právních předpisech.
13. Obviněný rovněž namítá, že odůvodnění a popsaná skutková zjištění vedoucí soud prvního stupně k vyslovení jeho viny, které akceptoval i soud odvolací, jsou vnitřně rozporná, často nelogická a ani nevyvracejí jiné možnosti, za nichž mohlo dojít k umístění žlutého balíčku s efedrinem ve vozidle svědka Z. K. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá, že si je vědom i jiných možností průběhu děje. Je tedy zřejmé, že mohou existovat i jiné verze, za jakých okolností, kdy, kým a proč byl žlutý balíček s efedrinem do vozidla umístěn, zahrnující jak možnost, že žlutý balíček s efedrinem umístil do vozidla sám řidič Z. K. nebo jeho přítelkyně B. H. v době, kdy obviněný se svojí družkou vystoupili v Polsku za účelem prohlídky kočárku, tak variantu, že balíček přinesla do vozidla L. R. Nebylo vyloučeno ani to, že žlutý balíček s efedrinem již ve vozidle byl v době, kdy Z. K. s B. H. vyzvedávali obviněného s jeho družkou v XY.
14. Ačkoliv skutkový stav obviněný shledal za nedostatečně zjištěný, soudy z něj vyvodily nepřesvědčivé závěry, že to musel být jenom on, kdo žlutý balíček umístil do otvoru v zadní sedačce. Pokud soud staví své závěry na tom, že balíček byl seznatelný pouhým okem a nelze přijmout vyjádření obviněného, že si sáčku nemohl všimnout, když jej zaregistroval i vedle vozidla stojící svědek K. a viděli jej běžným okem i zasahující policisté, zcela pomíjí světelné podmínky, za nichž ke zjištění žlutého balíčku došlo, když k vyzvednutí obviněného a jeho družky došlo v listopadu kolem 18 hodiny, kdy již byla venku tma a ani vnitřek vozidla nebyl dostatečně osvětlen. Navíc pod vlivem návykové látky nebyl ve stavu, aby prohlédl sedadlo, na kterém seděl, resp. otvory od úchytu pro dětskou sedačku. Z kamerového záznamu zachycujícího průběh celní kontroly nelze dovodit, že by žlutý balíček byl na sedadlech viditelný, naopak je patrné, že jak ve vozidle, tak venku je zcela tma. Fotodokumentace pak byla pořízena za podmínek, kdy do interiéru vozidla svítil silný zdroj světla a teprve za této situace svědek K. žlutý balíček viděl. Nelogickou se jeví též argumentace soudů, že se nikdo, tedy ani obviněný nezačal ve vozidle chovat podezřele, když vozidlo stavěla hlídka celní správy, což prokazuje, že se „nikdo min. z přední části vozu (K. či H.) neotáčel a nesnažil v rychlosti zastrčit balíček na místo, kde byl nalezen. Z toho soudy dovodily, že to musel být jen obviněný, který žlutý balíček umístil do otvoru v zadní sedačce. Není přitom logické, proč by se snažil ukrýt jenom žlutý balíček, a nikoliv současně i ledvinku s pervitinem, kterou měl prokazatelně u sebe, případně alespoň pervitin z ledvinky.
15. Soud prvního stupně rovněž zmiňuje výpověď svědka K., že vozidlo před tím, než vezl obviněného a ostatní do Polska, uklízel, protože byla neděle. Z odůvodnění rozsudku je přitom patrné, že soud neměl jistá zjištění ohledně úklidu vozidla ani ohledně toho, zda ve vozidle jely jiné osoby a jeho závěry se zakládají na prostých spekulacích. Ty nejsou podpořeny ani fotodokumentací, z níž je naopak zřejmé, že interiér vozidla rozhodně nelze označit za čistý či uklizený a nelze odhlédnout ani od toho, že u svědka K. byla při kontrole zajištěna marihuana a lze tedy předpokládat, že je v kontaktu s osobami distribuujícími omamné a psychotropní látky. K tomu obviněný poukázal na závěr nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014, z nichž vyplývá povinnost obecných soudů detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit.
16. Z žádných důkazů nevyplývá, že by právě jemu patřil žlutý balíček nalezený ve vozidle. Dle jeho názoru soudy účelově a nedůvodně upřednostnily takový průběh skutkového děje, který mohl být podpořen jeho trestní minulostí a jeho aktuální závislostí na omamných a psychotropních látkách. Naopak místo toho, aby respektovaly zásadu in dubio pro reo, přizpůsobily svá skutková zjištění tomu, aby mohl být shledán vinným, ačkoliv existují důvodné pochybnosti o tom, jak, kdy a proč byl žlutý balíček umístěn do vozidla a především kým. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2142/11 ze dne 8. 8. 2013. S ohledem na výše uvedené má obviněný za naplněné i dovolací důvody podle ust. §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že nebyly splněny podmínky pro uložení kombinovaného ochranného léčení protialkoholního a protitoxikomanického v ústavní formě podle §99 odst. 2 písm. b) odst. 3), odst. 4) tr. zákoníku. Uvědomuje si sice svůj problém s užíváním omamných a psychotropních látek a jeho cílem je podrobit se léčení těchto závislostí, závislost na alkoholu však nebyla nijak zjištěna ani se jednání, které je mu kladeno za vinu, pod vlivem alkoholu nedopustil. Přitom podmínkou pro uložení ochranného léčení je, aby pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním.
18. Má tedy za to, že uložením kombinovaného léčení protialkoholního a protitoxikomanického došlo k nepřípustnému rozšiřování užití ochranného opatření. Odkázal na §96 odst. 2 tr. zákoníku, který zakotvuje pravidlo, že újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Nebyla-li u něj zjištěna závislost na alkoholu, není ani zřejmé, jakým způsobem by se měla vyhodnocovat úspěšnost protialkoholní léčby a jaký by měl být její výsledek. Nelze ani přehlédnout, že mu bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě, které představuje velmi závažné omezení osobní svobody, ve svém důsledku závažnější než trest odnětí svobody, neboť se jedná o opatření na dobu neurčitou a o jeho změnách či ukončení má být rozhodováno právě i s ohledem na vyhodnocení úspěšnosti léčby. Nenaplněním podmínek stanovených zákonem pro jeho uložení je tak podle jeho názoru naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
19. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 7. 2022, č. j. 31 To 255/2022-289 a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2022, č. j. 7 T 14/2022-250, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby jej podle §265l odst. 4 propustil na svobodu.
20. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně, a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. S jeho námitkami se již soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, přičemž s jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.
21. Pokud dovolatel předně brojí proti skutkovému zjištění soudů, že to byl právě on, kdo ve vozidle narychlo ukryl žlutý balíček s efedrinem, státní zástupce uvedl, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Taková vadná zjištění však ve věci nejsou. Soudy řádně odůvodnily, proč dovodily vztah dovolatele ke žlutému balíčku. Celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, což je zásada procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. S odkazem na bohatou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu státní zástupce uvedl, že námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. To je patrno například z odstavce 14 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021 a z odstavce 16 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 581/22.
23. Státní zástupce učinil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. V této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
24. Pokud dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,, v textu dovolání k právnímu posouzení skutku neuvedl žádnou argumentaci.
25. Dovolatel rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když nesouhlasí s tím, že uložené ochranné léčení zahrnuje i léčení protialkoholní. K tomu státní zástupce v prvé řad nastolil otázku je, zda vůbec taková argumentace uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá, neboť dovolatel v podstatě neuvádí, že by pro uložení ochranného léčení obecně nebyly splněny zákonné podmínky. Proti léčení protitoxikomanickému nic nenamítá s tím, že problém s užíváním omamných a psychotropních látek si uvědomuje. Spíše brojí jen proti odbornému zaměření tohoto léčení – proti jeho kombinování s léčením protialkoholním. Tím vzniká pochybnost, zda dovolatel vůbec brojí proti absenci zákonných podmínek nebo jen proti odbornému zaměření léčení.
26. Státní zástupce nicméně poukázal, že námitky dovolatele by bylo možno vyložit i tak, že pro uložení ochranného protialkoholního léčení nebyly splněny zákonné podmínky. Proto po úvaze tuto námitku, byť s jistou rezervou, shledal za odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
27. S touto námitkou, kterou dovolatel uplatnil až ve svém odvolání, se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého usnesení, kde ocitoval stanovisko znalkyně, že „závislost je jako taková komplexní, celková a to znamená, že obžalovaný by měl do budoucna abstinovat od všech návykových látek, včetně alkoholu“. K tomu uvedl, že je-li závislost dovolatele takové povahy, zjevně by nemělo rozumný smysl, aby jednu závislost nahradil jinou. K otázce dovolatele, „jak by se měla vyhodnocovat úspěšnost protialkoholní léčby“, státní zástupce na základě citované úvahy znalkyně dovodil, že léčka bude úspěšná, pokud se dovolatel zbaví závislosti na omamných a psychotropních látkách, aniž by se stal závislým na alkoholu. Tedy přestane být toxikomanem, aniž by se stal alkoholikem.
28. Ke znaleckému posudku a druhu ochranného léčení státní zástupce připomněl, jakým způsobem pojímala judikatura vztah mezi odborným závěrem znalce a následným rozhodnutím soudu o druhu ochranného léčení. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 42/2014, které bylo posléze publikováno pod č. 36/2015 s právní větou, z níž zdůraznil: „…je to v každém jednotlivém případě znalec, kdo z odborného hlediska vymezí povahu a symptomy duševní poruchy a jí vyvolaný stav, avšak jedině soud na podkladě znaleckého zkoumání posuzuje odborné závěry znalce při následném rozhodování o tom, zda jde o duševní poruchu ve smyslu §123 tr. zákoníku, a zda jsou splněny všechny podmínky §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro uložení ochranného léčení, jakého druhu a v jaké formě.“
29. Byť se citovaný judikát týká ochranného léčení ukládaného podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a nikoliv písm. b) citovaného ustanovení jako ve věci dovolatele, je z něj patrno že jde o pravidlo obecné a že pro rozhodování soudu o konkrétním druhu (nebo druzích) ochranného léčení nejsou dána žádná konkrétní pravidla než pouze obecný požadavek plynoucí z §99 tr. zákoníku, aby ochranné léčení odpovídalo povaze nemoci a sledovalo svůj účel.
30. Dodal, že to, že povaha nemoci je rozhodná i pro určení druhu ochranného léčení plyne ze smyslu ochranného léčení a z logiky věci. Zákonodárce důvodně blíže neupravil, jaké konkrétní druhy ochranných léčení mají být ukládány v reakci na jaké konkrétní nemoci. Tuto úvahu ponechal soudu rozhodujícímu na základě odborných zjištění znalce. Stejně tak nejsou žádným právním předpisem vymezeny všechny postupy lege artis - postupy podle pravidel, která jsou odbornou lékařskou veřejností pokládána za odpovídající aktuálnímu stavu odborných znalostí, a která jsou zachycena především v odborné lékařské literatuře. Takové podrobné vymezení léčebných postupů při existující různorodosti nemocí a dynamickém rozvoji zdravotnictví ani není možné.
31. Jediná právní regulace způsobu ukládání ochranného léčení tak končí odstavcem 4 shora citovaného ustanovení, podle něhož je pro volbu ústavní nebo ambulantní formy ochranného léčení rozhodná povaha nemoci. Druh ochranného léčení však již právně upraven není. Jediné omezení plyne z tohoto, že druh ochranného léčení nesmí být svévolným názorem soudu, který by nebyl podložen žádným odborným závěrem znalce. Druh ochranného léčení musí odpovídat dané nemoci a obsahovat metody lege artis .
32. V posuzované věci je ze znaleckého posudku zřejmé, že podle aktuálního stavu odborných znalostí je potřebné, aby bylo dovolateli uloženo i léčení protialkoholní. Uložení ochranného léčení obou druhů (protitoxikomanické a protialkoholní) je podloženo odborným názorem znalkyně, který je logický a nevzbuzuje žádné pochybnosti o své správnosti. Z toho státní zástupce dovodil, že uložením předmětného ochranného léčení byly respektovány podmínky pro jeho uložení stanovené ustanovením §99 tr. zákoníku. Postup soudu při ukládání ochranného léčení nelze považovat za svévolný. V této části proto shledal dovolání zjevně neopodstatněné, neboť podmínky stanovené zákonem pro uložení kombinovaného ochranného léčení byly splněny.
33. Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
35. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 1. 2021, na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
36. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
37. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
38. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že v dovolání deklarované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
39. Obviněný L. S. uplatnil mj. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
40. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neodpovídají námitky proti skutkovým zjištěním obsahující nesouhlas obviněného s tím, kterak soudy nižších instancí vyhodnotily ve věci provedené důkazy stran projednávaného skutku. V této souvislosti obviněný akcentoval, že byl uznán vinným na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. To platí ve vztahu k námitkám obviněného, že mu vztah k převáženému a nalezenému balíčku s efedrinem nebyl prokázán, když o jeho vině neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz. Dále v podrobnostech vysvětluje důvody svého opakovaného přiznání, přičemž vytýká, že orgány činné v trestním řízení nezajistily na žlutém balíčku daktyloskopické ani pachové stopy, které by jej usvědčovaly. Rovněž popírá, že by balíček s efedrinem před zastavením hlídkou celní správy narychlo ukryl ve vozidle. Zpochybňuje závěry soudů, že balíček byl viditelný pouhým okem, když toto není zřejmé ani z kamerového záznamu stejně jako tvrzení svědka K., kdy poukazuje, že u něj byla nalezena marihuana, což svědčí o tom, že má kontakty na osoby distribuující omamné a psychotropní látky. Uvádí, že existuje i možnost, že žlutý balíček do vozidla umístil svědek K. či svědkyně H. a další.
41. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, které obviněný shledal v závěrech obou soudů, že nalezený žlutý balíček s efedrinem patřil jemu a že to byl právě on, kdo jej ukryl ve vozidle, kdy neexistuje žádný jiný relevantní důkaz, který by skutečnosti jím tvrzené vyvracel, nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Těmito svými námitkami v podstatě toliko pouze obecně vznáší výhrady k hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který podle jeho názoru provedené důkazy neposuzoval ve vzájemných souvislostech a provedená skutková zjištění nesprávně vyhodnotil. Podle Nejvyššího soudu však takovou vadou napadená rozhodnutí netrpí.
42. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „ in dubio pro reo“ . Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
43. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
44. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou ve věci činných soudů, které shledává rozpornými a odporujícími ustanovení §125 tr. ř., když svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění jejich rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotných výroků soudních rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265 odst. 4 tr. ř.).
45. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
46. Není pochyb o tom, že Okresní soud v Liberci své skutkové závěry, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, učinil na základě výsledků provedeného obsáhlého dokazování. Jejich dostatečné ukotvení lze mimo částečného doznání obviněného a výpovědi svědků - řidiče taxi Z. K., jeho přítelkyně B. H., družky obviněného L. R., kteří se zejména vyjadřovali k průběhu kontroly celní správou a postupu zaměstnanců celní správy, oddělení odhalování trestné činnosti, kteří prováděli prvotní úkony v rámci prověřování trestné činnosti, M. Š., J. Š., T. M. a A. V., shledávat zejména v listinných důkazech, které s těmito korespondují. Zásadní důkaz o průběhu silniční kontroly a nálezu omamných a psychotropních látek a prekurzoru efedrinu představuje kamerový záznam o průběhu úkonu podle §36 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky (č. l. 90). Z tohoto vyplývá, že hlídka mobilního dohledu Celního úřadu Libereckého kraje, která prováděla kontrolní činnost, v čase 20:09 hod zaznamenala směrem do Polska jedoucí vozidlo taxi černé barvy a v čase 20:48 hod pak to samé vozidlo zaznamenala při cestě z Polska do České republiky. V čase 20:56 hod bylo vozidlo taxi zastaveno na čerpací stanici MOL před obcí XY, ve voze seděli 4 cestující, ztotožnění jako obviněný a tři shora jmenovaní svědci, řidič Z. K., B. H. jako spolujezdkyně sedící vedle řidiče, za ní na zadním sedadle obviněný a za řidičem na zadním sedadle L. R., která na dotaz zda, nepřeváží nějaké zboží uvedla, že se byli podívat na kočárek. Ve 21:00 hod. bylo přistoupeno ke kontrole osob a vozidla za pomoci služebního psa. Další průběh kontroly je pak dokládán i přehraným kamerovým záznamem a fotodokumentací. Zmínit lze též protokol o vydání věci (č. l. 67), z něhož se podává, že obviněný výjezdové skupině celní správy vydal dobrovolně 2 ks zatahovacích sáčků se žlutou krystalickou látkou, tj. metamfetaminem, resp. metamfetaminem společně s efedrinem, jak vyplývá z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie na č. l. 76 a černé kožené pouzdro s injekčními stříkačkami. Z protokolu o zadržení osoby podezřelé (č. l. 28) soud zjistil, že ve 22:45 hod byl pak obviněný zadržen podle §76 odst. 1 tr. ř., neboť „u sebe měl pervitin dovezený z Polska“ a 2 tisíce Kč. Z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků soud zjistil, že při prohlídce vozidla byl odňat balíček – zamotaná žlutá lepicí páska, zatrčená vpravo v sedačce vzadu za místem spolujezdce. Jak vyplývá z protokolu o ohledání věci (č. l. 68 spisu) následným ohledáním sáčku omotaného žlutou lepicí páskou byla zjištěna váha 51 gramů balíčku včetně obsahu a odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie (č. l. 76) v něm zjištěna přítomnost prekurzoru efedrinu (srov. bod 16. str. 9 a 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ohledně posouzení duševního stavu obviněného byl ve věci vypracován znalkyní MUDr. Zuzanou Petr Ernestovou rovněž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 15 – 26 spisu). Soud prvního stupně se rovněž podrobně zabýval uplatněnou obhajobu obviněného stran jeho námitek k učiněnému doznání a k okolnostem, za nichž je učinil, jakož i následným popřením jeho trestné činnosti, přičemž na jeho závěry v bodě 17. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jimiž soud logicky zdůvodnil, z jakých důvodů vycházel z výpovědi obviněného z přípravného řízení, lze plně odkázat.
47. Těmto důkazům tvořícím ve svém souhrnu ucelený řetězec skutkových zjištění dostačujících k závěru o vině obviněného v plném rozsahu byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž není založena na tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným přečinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž na snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje, podle níž se trestné činnosti v přisouzeném rozsahu nedopustil.
48. Vyjma toho oba soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily, proč předmětné důkazy považovaly za plně dostačující k prokázání viny obviněného, když je vyloučeno, že by k tomuto jednání mohlo dojít jinak, nebo že by je mohl spáchat někdo jiný, zcela odlišný od obviněného. Vina obviněného byla po vyhodnocení důkazního materiálu prokázána, a to jak ve vztahu k dovozu 2 plastových sáčků s obsahem směsi metamfetaminu s efedrinem, tak k dovozu plastového sáčku obaleného žlutou lepicí páskou, v němž byl nalezen efedrin. Pakliže je obsah soudy zmíněných důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že učiněná skutková zjištění Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, z provedených důkazů zcela nepochybně vyplynula, přičemž mezi nimi neexistuje žádný, natož pak namítaný zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s námitkami obviněného.
49. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“ . Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
50. Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že uplatněný dovolací důvod není podložen relevantní argumentací, z níž by vyplynuly vady, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. V rámci své dovolací argumentace, již obviněný vztáhl i k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se tak v podstatě domáhá toliko odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, z něhož vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž své námitky směřuje. Teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení jemu přisouzeného jednání v tom smyslu, že se trestné činnosti v přisouzeném rozsahu nedopustil. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují.
51. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
52. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze shrnout, že všechna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jsou v jednoznačné shodě s obsahem provedených důkazů, pročež lze uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto zločinu, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce. Nejvyšší soud tedy v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ani v rozsudku Okresního soudu v Liberci, či v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.. Nejvyšší soud tudíž s odkazem na výše uvedená vysvětlení a argumenty neshledal dovolání obviněného v části týkající se výroku o vině opodstatněným, naopak procesní postupy a na jejich podkladě učiněné právní závěry považuje za správné, a proto v této části ponechal napadená rozhodnutí beze změny.
53. Pokud však jde o výhrady obviněného zaměřené proti nesprávnosti výroku o uložení kombinovaného ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který lze uplatnit, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, Nejvyšší soud je shledal důvodnými a napadená rozhodnutí v této části z následujících důvodů považuje za vadná.
54. Z dovolací argumentace obviněného vyplývá, že nic nenamítá proti uložení ochranného léčení protitoxikomanického, neboť problém s užíváním omamných a psychotropních látek si uvědomuje, je zřejmé, že namítá toliko absenci zákonných podmínek pro uložení kombinovaného ochranného protialkoholního léčení v ústavní formě, což jsou námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odpovídající.
55. Podmínky pro uložení ochranného léčení jsou zákonem stanoveny v §99 odst. 1 tr. zákoníku. Spočívají mimo jiné v tom, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
56. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.
57. Podle §99 odst. 4 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
58. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na tyto osoby s cílem zajistit patřičnou ochranu společnosti, ale stejně tak je účelem poskytnout těmto osobám odbornou lékařskou péči a tím příznivě ovlivňovat jejich další život.
59. Podle §96 odst. 1 tr. zákoníku ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.
60. Pokud jde o výše citované námitky obviněného, tyto jsou založeny na jeho nesouhlasu se závěry soudů nižších stupňů, které se nezabývaly tím, že není nijak závislý na alkoholu, tato závislost nebyla zjištěna a ani jednání, které je mu kladeno za vinu, se nedopustil pod vlivem alkoholu. Soudy tak podle něj nesprávně posoudily důvodnost uložení kombinovaného ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě.
61. Nejvyšší soud zjistil, že z rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že se ve věci činné soudy se podmínkami stanovenými zákonem pro uložení napadené formy ochranného opatření náležitě nezabývaly, přičemž shora uváděné námitky obviněného, shledal důvodnými.
62. Soud prvního stupně uložení ochranného opatření v podobě kombinovaného ochranného léčení protitoxikomanického a protialkoholního v ústavní formě podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku zdůvodnil tím, že vyšel ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Zuzany Petr Ernestové. Z tohoto lze zjistit, že obviněný se projednávané trestné činnosti dopustil pod vlivem pervitinu a v souvislosti s jeho užíváním. V hlavním líčení slyšená znalkyně se vyjádřila ke svým zjištěním, učiněným na základě vyšetření obviněného v přípravném řízení v tom směru, že obviněný měl v minulosti ambulantní (protitoxikomanickou) léčbu, ale ta byla neúčelná. Obviněný sice docházel k lékaři, ale za 12 let spolupráce léčba nevedla k abstinenci, nebyly snižovány dávky subutexu a i vzhledem k poruše osobnosti obviněného byla jeho motivace k abstinenci mizivá. Uvedla též, že abstinence v době omezení osobní svobody nemá na obviněného trvalý vliv, po propuštění se vždy vracel k užívání subutexu a pervitinu. Protože znalkyně shledala, že pobyt obviněného na svobodě by bez léčby mohl být z psychiatrického hlediska nebezpečný pro závislost na opiátech, doporučila uložení ochranného léčení protialkoholního a protitoxikomanického již v ústavní formě (bod 25. str. 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
63. Podle názoru Nejvyššího soudu však znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něhož vyšel při svém rozhodnutí soud prvního stupně a s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, neskýtá pro rozhodování o vhodném ochranném opatření dostatečnou oporu. Zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení protialkoholního nejsou naplněny, a to ani z hlediska odůvodnění tohoto výroku v rozsudku soudu prvního stupně.
64 . Zneužíváním návykové látky se rozumí p ř ípady, kdy se pachatel oddává jejímu užívání dlouhodoběji nebo trvale. Uložení ochranného lé č ení protialkoholního proto nemůže odůvodnit příležitostné požívání alkoholu, jak uvádí obviněný a jak nakonec vyplývá i z předmětného znaleckého posudku. Takové požívání musí mít povahu chorobného návyku (srov. č. 50/1983 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k tomuto zákonnému znaku nicméně soud prvního stupně neuvedl v odůvodnění svého rozsudku žádné skutečnosti, kterými by doložil jeho naplnění a ani neuvedl, jakými d ů kazy má tvrzení obviněného o jeho vztahu k užívání alkoholu za vyvrácené.
65. Stejně tak podle Nejvyššího soudu pochybil i odvolací soud, pokud přisvědčil závěru soudu prvního stupně i znaleckého posudku, přičemž svou argumentaci doplnil konstatováním, že: „závislost je jako taková komplexní, celková, a to znamená, že obžalovaný by měl do budoucna abstinovat od všech návykových látek, včetně alkoholu. Krajský soud tedy akceptoval závěry znalkyně a má za to, že takto uložená léčba je vhodná“. Je nezbytné dodat, že tak učinil i přesto, že na straně druhé zmiňuje (a v zásadě akceptuje) tvrzení obviněného, že není závislý na alkoholu, taková závislost u něho nebyla zjištěna, takže není důvod k uložení tohoto léčení (k tomu srov. bod 12. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
66. Přitom právě poznatek, zda přístup obviněného k požívání alkoholu je takový, že je nutno ho označit za zneužívání této návykové látky, je základní podmínkou ( conditio sine qua non ) pro uložení ochranného léčení protialkoholního v posuzované věci. Potřebné skutečnosti ve vztahu k požívání alkoholu obviněným mající charakter chorobné závislosti nebyly znalkyní objasněny do té míry, aby v tomto směru ohledně odborných závěrů znaleckého posudku nevznikala důvodná pochybnost. Připomíná se, že závěr o přítomnosti závislosti na alkoholu buduje znalec na zhodnocení projevů obviněného v době před inkriminovaným činem i při vlastním protiprávním jednání. Obviněný se posuzované trestné činnosti nedopustil pod vlivem alkoholu či v souvislosti s jeho zneužíváním, nýbrž v rámci své závislosti na pervitinu. Zákonné podmínky po uložení ochranného léčení protialkoholního podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nebyly naplněny. Na tom nemůže nic změnit ani případná vhodnost kombinace tohoto léčení s léčbou závislosti obviněného na omamných nebo psychotropních látkách. Nebyla-li dokazováním existence zákonné podmínky ( zneužívání návykové látky - alkoholu obviněným) prokázána (a obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani odůvodnění usnesení odvolacího soudu o opaku nesvědčí), je nutno mít učiněný výrok o uložení „kombinovaného“ ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě za vadný.
67. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. tak lze uzavřít, že zákonné podmínky vyplývající z ustanovení §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k uložení ochranného protialkoholního léčení nebyly ve věci splněny. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem soudů obou stupňů, vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí, na která odkazuje, a námitky obviněného k uložení ochranného léčení protialkoholního považuje za opodstatněné.
68. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) a písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí stran podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vztahujícím se též k výroku o ochranném opatření, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích skutečně došlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. k porušení zákona, které ani na podkladě odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem nenapravil, zatížil i odvolací soud své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
69. Po uvážení rozvedených skutečností, vad a nepřesností, jež Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích shledal ve vztahu k výroku o uložení kombinovaného ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě, se se závěry soudů nižších stupňů nemohl ztotožnit, neboť závěry znaleckého posudku ve svém kontextu nedávají soudům jednoznačný impuls pro to, aby obviněnému byla za uvedených podmínek ochranná léčba protialkoholní ukládána, ale je třeba je vnímat spíš jen jako doporučení, které mělo vést k tomu, aby soud vhodným směrem obviněného v jeho dalším životě motivoval k tomu, aby v budoucnu abstinoval od všech návykových látek, včetně alkoholu.
70. Nejvyšší soud na základě těchto zjištění neshledal důvody pro uložení kombinovaného ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě. Z důvodů výše popsaných proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 31 To 255/2022, v části, v níž podle §256 tr. řádu bylo zamítnuto odvolání obviněného L. S. proti výroku rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2022, sp. zn. 7 T 14/2022, jímž mu bylo uloženo kombinované ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Současně ve výroku o uložení kombinovaného ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě zrušil jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2022, sp. zn. 7 T 14/2022. V ostatních částech ponechal tato rozhodnutí beze změn. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu