ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.934.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 934/2022-3683
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněného 1. J. A. , nar. XY, trvale bytem XY, okres Kroměříž, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 2 To 94/2021, a o dovolání obviněného 2. I. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, a o dovolání obviněného 3. M. M. , nar. XY, trvale bytem XY, okres Karviná, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 To 9/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 11/2017, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. A. a M. M. odmítají .
II. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání obviněného I. Č. částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 To 9/2021, a to ve výroku o peněžitém trestu ohledně tohoto obviněného.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 11 T 11/2017, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného M. M. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2017, č. j. 50 T 2/2016-2081, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 4 To 70/2017, a to ve výroku o vině, trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný J. A. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zčásti dokonaným a zčásti ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný I. Č. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zčásti dokonaným a zčásti ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku , a obviněný M. M. byl uznán vinným z pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zčásti dokonaného a zčásti ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný J. A. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1 250 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Obviněný I. Č. byl odsouzen za tento zvlášť závažný zločin a sbíhající se přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 2. 2. 2016, č. j. 101 T 313/2014-1382, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen souhrnný peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1 250 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 2. 2. 2016, č. j. 101 T 313/2014-1382, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. M. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti revizního technika elektrických zařízení na dobu 5 (pěti) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození OTE a. s. Praha 8, Sokolovská 79, IČ 26463318, a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněných S. H. a J. K.
2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících (zkráceně) v tom, že
1. J. A.
jako zástupce společnosti A. – B., IČ: XY, se sídlem v XY (dále jen „A. B.“) se v letech 2010 a 2011 podílel na výstavbě fotovoltaické elektrárny XY (dále jen FVE XY) budované na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřel dne 15. června 2010 jako zástupce společnosti A. B. s hlavním zhotovitelem výstavby společností T-C. G., IČ: XY, sídlící v XY (dále jen „TCG“), přičemž v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pro provozovatele FVE XY společnost A. B., který měl spočívat v neoprávněném dosažení nároku na garantovanou výkupní cenu dodávané elektrické energie dle tarifu platného v roce 2010 (12.150 Kč/MWh), učinil kroky k neoprávněnému získání pravomocného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“), se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 5, kterým byla udělena licence k výrobě elektřiny již v roce 2010, i když věděl, že FVE XY nebyla v roce 2010 plně dokončena, tj. na deklarovaný výkon 1,58 MW, neboť v roce 2010 byla na FVE XY osazena pouze polovina fotovoltaických panelů (dále jen „FV panelů“) a v plném rozsahu byla dokončena na deklarovaný výkon 1,58 MW až v roce 2011, a ačkoliv věděl, že u ERÚ probíhá řízení o udělení licence společnosti A. B. na FVE XY o výkonu 1,58 MW a že nejsou splněny podmínky pro udělení této licence, tuto skutečnost v rámci probíhajícího licenčního řízení před pracovníky ERÚ zatajil a naopak společně s I. Č. (TCG) v říjnu, v listopadu a v prosinci 2010 zajistili vyhotovení a předložení vědomě nepravdivých a realitě postupu výstavby FVE XY neodpovídajících listin, které měly dokladovat úplné dokončení díla FVE XY o výkonu 1,58 MW a splnění nezbytných technických předpokladů dle §5 odst. 3 a §7 odst. 4 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, pro udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích, kdy se jednalo zejména o
- nepravdivý Seznam jednotlivých provozoven, ve kterém je uvedeno, že celkový instalovaný výkon provozovny FVE XY je 1,581 MW,
- nepravdivou zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení 023M/2010 MMRE (Ev. č. XY) zpracovanou M. M. (revize měla být provedena dne 4. 10. 2010), v níž je uvedeno, že v 56 řadách na kovových pozinkovaných konstrukcích jsou instalovány sestavy FV panelů El.–E6890 (typ SOPRAY SR156P-230P/DC). Předmětem revize je elektroinstalace a napojení rozvodů FVE na volném poli u obce XY, Dále je zde popsáno všech 56 řad a je zde uvedeno, kolik je v každé řadě panelů zn. SOPRAY SR156P- 230P/DC o výkonu 230 W. Celkem je zde popsáno 6480 ks FV panelů o výkonu 230 W. Celkový instalovaný výkon elektrárny je dle této revizní zprávy 1,4904 MW,
- nepravdivou Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení 023M_B/2010 MMRE (Ev. č. XY) zpracovanou M. M. (revize měla být provedena ve dnech 4. – 20. 10. 2010). Je v ní uvedeno, že se FV systém sestává z 6624 FV panelů zn. SOPRAY SR156P-240P (724 kusů), zn. YINGLI YL 230 P-32b (900 kusů) a zn. YINGLI YL 240 P-32b (5000 kusů) instalovaných v 56 řadách. Předmětem revize je elektroinstalace a napojení rozvodů FVE na volném poli u obce XY. Dále jsou zde popsány sestavy FV panelů, a to tak, že je zde uvedeno, kolik je v každé řadě panelů a o jaké typy panelů se jedná. Celkový instalovaný výkon elektrárny činí dle této revizní zprávy 1,58 MW,
- nepravdivou Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení 023M_C/2010 MMRE (Ev. č. XY) zpracovanou M. M. (revize měla být provedena ve dnech 4. – 20. 10. 2010). Je v ní uvedeno, že se FV systém sestává z 6624 FV panelů zn. SOPRAY SR156P-230P instalovaných v 56 řadách. Předmětem revize je elektroinstalace a napojení rozvodů FVE na volném poli u obce XY. Dále jsou zde popsány sestavy FV panelů a je zde uvedeno, kolik je v každé řadě panelů zn. SOPRAY SR156P-230P/DC o výkonu 230 W. Celkový instalovaný výkon elektrárny činí dle této revizní zprávy 1,523 MW,
- nepravdivý Předávací protokol „Fotovoltaického systému XY o celkovém výkonu cca 2000 kWp“ podepsaný dne 6. 11. 2010, ve kterém je uvedeno, že si blíže neurčeného dne, který předchází datu 6. 11. 2010, objednatel (A. B.) a zhotovitel (TCG) předali následující zařízení: FV panely (bez uvedení jejich počtu a typu), rozvaděče VN a NN (bez uvedení počtu a typu), konstrukce HILTI, kabelové vedení, plot do výšky 2 m, příjezdová komunikace, přípojka VN a Helios Power,
- nepravdivé Sdělení A. B. o stavu ke dni 6. 12. 2010, dle kterého má být FVE XY osazena 6 624 ks FV panelů o výkonu 230 W,
- Kolaudační souhlas s užíváním stavby ze dne 8. 12. 2010,
- nepravdivý Reklamační protokol podepsaný I. Č. za TCG, podle něhož bylo 8. 12. 2010 při závěrečné kontrole díla zjištěno, že dodané FV panely podle smlouvy o dílo neodpovídají původním dodaným „flash-listům“ a některé panely vykazují drobná poškození. Tuto reklamaci společnost TCG uznává a 6260 kusů panelů „ihned zadali demontovat a odvést dodavateli“. Je zde rovněž uvedeno, že výměna panelů bude provedena nejpozději do 15. 12. 2010,
- nepravdivý Dodatek č. 2 ke smlouvě o dílo uzavřený dne 8. 12. 2010, v němž je uvedeno, že dle smlouvy o dílo mělo být dodáno 6 624 kusů panelů o výkonu 230 W. Po montáži však bylo zjištěno, že dodané panely neodpovídají dodaným „flash-testům“ u 4260 kusů panelů. Dále bylo zjištěno, že některé panely jsou poškozené. Vzhledem k tomu reklamuje A. B. 4260 panelů. Pokud se společnosti TCG nepodaří dodat panely o výkonu 230 W v počtu 4260 kusů do 15. 12. 2010, pokusí se A. B. zajistit dodávku panelů „vlastní péčí“,
přičemž ani jedna z těchto listin se nezakládala na pravdě, jelikož ve skutečnosti byly první FV panely naváženy a montovány teprve v listopadu 2010, takže FVE XY nemohla být dokončena ke dni 4. 10. 2010 či ke dni 20. 10. 2010, stejně tak nebyla osazena 6624 ks FV panelů a dokončena na deklarovaný rozsah 1.58 MW v listopadu a v prosinci 2010, a také na FVE XY nebylo v prosinci 2010 reklamováno a demontováno 6260 kusů FV panelů, kdy tyto skutečnosti mu byly známy, a přestože si byl vědom skutečnosti, že FVE XY není ke dni 31. 12. 2010 dokončena a že nejsou splněny podmínky pro udělení licence na výrobu elektřiny, tak se dne 31. 12. 2010 osobně dostavil na pracoviště ERÚ v XY, kde nejenže před pracovníky ERÚ zatajil shora uvedené skutečnosti, ale naopak sám výše zmíněné klamavé jednání završil tím, že s úmyslem neoprávněně požadovat garantovanou výkupní cenu dodávané elektrické energie dle tarifu platnému v roce 2010 (12 150 Kč/MWh) se za A. B. vzdal práva na podání rozkladu do rozhodnutí ERÚ č. j.: 13502-10/2010-ERÚ ze dne 15. 12. 2010 o udělení licence č. 111017810, které bylo vydáno na základě výše uvedených nepravdivých podkladů, což mělo za následek nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí ERÚ ještě dne 31. 12. 2010 a splnění jedné z nezbytných podmínek pro nárokování vyšší výkupní ceny stanovené pro FVE uvedené do provozu v roce 2010.
Společně s I. Č. taktéž v listopadu a prosinci 2010 usilovali opět za pomoci nepravdivých listin (zprávy o výchozí revizi a předávacího protokolu) a nepravdivých informací o reklamaci a demontáži FV panelů o připojení FVE XY k distribuční soustavě, když předstírali před pracovníky E.ONu Distribuce, a. s., IČ 28085400, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice (dále jen „E.ON Distribuce“), splnění podmínek pro tzv. první paralelní připojení, ačkoliv věděli, že FVE XY není ke dni 16. 12. 2010 a ani ke dni 30. 12. 2010, ve kterých se snažili na FVE XY o první paralelní připojení, dokončena, kdy nedostatek FV panelů zdůvodňovali reklamací FV panelů, avšak díky důsledné kontrole a poctivému přístupu přítomných pracovníků E.ONu Distribuce nebylo v roce 2010 první paralelní připojení uskutečněno, neboť FVE XY nebyla v roce 2010 z důvodu technické nepřipravenosti a chybějících FV panelů připravena k provedení tohoto prvního paralelního připojení,
následně se v roce 2011 společně s I. Č. snažili nadále u společnosti E.ON Distribuce a u ERÚ prostřednictvím nepravdivých informacích o reklamaci FV panelů, konkrétně prostřednictvím Sdělení společnosti H. S. ze dne 12. 10. 2011, Dodatku č. 2 ke Smlouvě o dílo ze dne 8. 12. 2010, Zápisů č. 1 a č. 2 k reklamačnímu protokolu ze dne 8. 12. 2010, Montážního protokolu č. 2 ze dne 15. 12. 2010, Zápisu k reklamačnímu protokolu č. 3 ze dne 8. 12. 2010, Zápisu č. 4 k reklamačnímu protokolu ze dne 8. 12. 2010 a Zápisu č. 5 k reklamačnímu protokolu ze dne 8. 12. 2010, a předložením rozhodnutí ERÚ o udělení licence č. 111017810 dosáhnout toho, aby byla FVE XY nesprávně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, což by společnosti A. B. umožnilo po dobu 20 let na základě měsíčních výkazů o výrobě elektřiny a faktur neoprávněně uplatňovat a inkasovat výkupní cenu za elektřinu, ročně zvyšovanou o nejméně 2%, ve výši 12.150 Kč za vyrobenou MWh, čímž by v průběhu následujících 20 let společnost A. B. neoprávněně získala částku ve výši 386 000 000 Kč na úkor společnosti E.ON Distribuce a společnosti E.ON Energie, a. s., IČ 26078201, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice (dále jen „E.ON Energie“), které by následně přenesly zvýšené náklady na výrobu elektřiny na spotřebitele elektřiny, na ostatní provozovatele distribučních soustav prostřednictvím vyrovnávacích plateb a dále by byla uvedená cena zčásti hrazena i z dotací ze státního rozpočtu České republiky,
ke způsobení škody v této celkové výši a k získání tohoto obohacení společnosti A. B. nakonec nedošlo jenom proto, že pracovníci E.ONu Distribuce dne 16. 12. 2010 a dne 30. 12. 2010 zjistili a zaznamenali skutečný stav FVE XY, takže první paralelní připojení k distribuční soustavě nebylo v roce 2010 provedeno, kdy k tomuto došlo ve skutečnosti až dne 8. 3. 2011.
V následném sporu o určení výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů, který byl zahájen na návrh jím zastupované společnosti A. B., bylo i na základě nepravdivých informací a nepravdivých předložených dokumentů, na jejichž tvorbě se podílel a které se týkají získání pravomocného rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny a údajných reklamací, ERÚ rozhodnuto o tom, že společnost E.ON Distribuce je povinna vykupovat veškerou elektřinu z FVE XY za cenu stanovenou pro zdroje uvedené do provozu do 28. 2. 2011 (5.500 Kč za vyrobenou MWh), v důsledku čehož byly společnosti A. B. neoprávněně vyplaceny na základě jím předložených faktur částky, které jsou uvedeny v tabulce, jež je rovněž součástí popisu skutku.
2. I. Č.
jako zástupce společnosti TCG, která byla na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 15. 6. 2010 se společností A. B. hlavním zhotovitelem výstavby FVE XY a dle které měla TCG mj. zastupovat objednatele v řízení s ERÚ, se stavebním úřadem, s distribuční společností a zajistit získání licence k výrobě elektřiny, kolaudačního souhlasu a připojení FVE XY k distribuční soustavě,
v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pro provozovatele FVE XY společnost A. B., který měl spočívat v neoprávněném dosažení nároku na garantovanou výkupní cenu dodávané elektrické energie dle tarifu platného v roce 2010 (12.150 Kč/MWh), učinil společně s J. A. kroky k neoprávněnému získání pravomocného rozhodnutí ERÚ se sídlem v Jihlavě, kterým byla udělena A. B. licence k výrobě elektřiny již v roce 2010, i když věděl, že FVE XY nebyla v roce 2010 plně dokončena, tj. na deklarovaný výkon 1,58 MW, neboť v roce 2010 byla na FVE XY osazena pouze polovina FV panelů a v plném rozsahu byla dokončena na deklarovaný výkon 1,58 MW až v roce 2011,
konkrétně zajistil, aby dne 9. 11. 2010 byla na ERÚ v XY jménem A. B. doručena „Žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby“ pro výrobnu označenou v příloze žádosti jako provozovna „FVE XY“, dále v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch velkého rozsahu pro provozovatele FVE XY společnost A. B. s vědomím, že budou v řízení o udělení licence u ERÚ použity, v říjnu, v listopadu a v prosinci 2010 společně s J. A. zajistil vypracování a předložení vědomě nepravdivých a realitě postupu výstavby FVE XY neodpovídajících listin, které měly dokladovat úplné dokončení díla této FVE o výkonu 1,58 MW a splnění nezbytných technických předpokladů dle §5 odst. 3 a §7 odst. 4 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, pro udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích, kdy se jednalo zejména o listiny uvedené již v popisu skutku jednání obviněného J. A., přičemž popis skutku je u obou obviněných i v navazující části shodný
Dále za účelem neoprávněného získání kolaudačního rozhodnutí jakožto důležitého podkladu pro rozhodování ERÚ o vydání licence, předal dne 8. 12. 2010 prostřednictvím S. P. listiny s nepravdivými údaji pracovníkům stavebního úřadu, kteří prováděli závěrečnou kontrolní prohlídku stavby FVE XY, a to konkrétně
• nepravdivou Zprávu o výchozí revizi el. zařízení č. 023M_B/2010 MM-RE vyhotovenou revizním technikem M. M. Dle této zprávy měla být revize provedena ve dnech 4. – 20. 10. 2010. Na druhé straně v popisné části je uvedeno, že v 56 řadách na kovových pozinkovaných konstrukcích jsou instalovány sestavy FV panelů El–E6890 (typ SOPRAY SR156P-230P/DC). Dále je zde popsáno všech 56 řad a uvedeno, kolik je v každé řadě panelů zn. SOPRAY SR156P- 230P/DC o výkonu 230 W. Dle této revizní zprávy mělo být v době revize na FVE XY nainstalováno 6480 panelů o výkonu 230 W a celkový instalovaný výkon elektrárny měl činit 1,4904 MW. V závěru je uvedeno, že zařízení je v době revize schopno bezpečného provozu,
• obsahově nepravdivý Předávací protokol Fotovoltaického systému XY o celkovém výkonu cca 2000 kWp (TCG a A. – B.) ze dne 6. 12. 2010.
Výše uvedené listiny neodpovídaly skutečnosti, neboť FV panely byly v době konání závěrečné kontrolní prohlídky osazeny pouze na menší části výrobny a chybělo rovněž jejich kabelové propojení a další elektro součásti. I na základě těchto nepravdivých listin byl dne 8. 12. 2010 neoprávněně vydán pod č. j.: DMBO 20149/2010 Kolaudační souhlas s užíváním stavby, který byl následně předložen jako podklad pro rozhodování ERÚ v licenčním řízení.
Následující zbývající část popisu skutku je shodná jako v případě obviněného J. A.
A takto neoprávněně nárokovala společnost A. B. za jimi dodané množství 4432118 kWh v období od února 2011 do května 2015 částku ve výši 25.143.101,99 Kč oproti tržní ceně ve výši 4.930.671,28 Kč, a v důsledku výše popsaného jednání došlo v období od února 2011 do května 2015 ke způsobení škody společnosti E.ON Distribuce ve výši 9 230 338,43 Kč a společnosti E.ON Energie ve výši 10 982 091,63 Kč, kdy poslední neoprávněně požadovaná částka byla vyplacena za měsíc květen 2015, neboť v tomto měsíci došlo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 62 A 115/2013, s ohledem na nepravdivost a rozpornost předložených podkladů ke zrušení předmětného rozhodnutí ERÚ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 13502-10/2010-ERÚ, o udělení licence č. 111017810 společnosti A. B., a k vrácení ERÚ k dalšímu řízení. Následně ERÚ vydalo rozhodnutí ze dne 1. 10. 2015, č. j. 13502-38/2010-ERÚ, kterým byla žádost o udělení licence společnosti A. B. zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí byl podán rozklad, který byl rozhodnutím předsedkyně ERÚ ze dne 21. 12. 2015, č. j. 13502-43/2010 ERÚ, zamítnut, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
5. M. M.
1)
jako revizní technik ev. č. XY (podnikající jako OSVČ, IČ: XY) dne 29. 11. 2009 vyhotovil nepravdivou Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení č. XY s předmětem revize elektroinstalace a napojení rozvodů fotovoltaické elektrárny na volném poli u obce XY, jež měla dokladovat, že zařízení je schopno bezpečného provozu a ve které nepravdivě uvedl, že elektroinstalace fotovoltaického systému sestává z fotovoltaických panelů E1 – E4424, jež jsou instalovány ve 13 řadách a vzájemně propojeny v sériovém zapojení a svedeny do rozjišťovacích a propojovacích String Boxů instalovaných na konstrukci pod panely, přičemž String Boxy jsou napojeny vodiči ze samostatných jisticích skříní, které jsou dále napojeny každá na samostatný měnič, a to přesto, že v době vyhotovení revizní zprávy popisované fotovoltaické panely, String boxy ani měniče instalovány ani napojeny nebyly, takže nebylo možné posoudit, zda je popisovaný systém schopen bezpečného provozu,
přičemž si byl vědom, že zpráva může sloužit jako jeden z podkladů licenčního řízení, vedeného u Energetického regulačního úřadu,
kdy následně byla na jejím základě tímto úřadem dne 17. 12. 2009 neoprávněně vydána licence č. 110911835, vedená pod č. j. 09188/2009-ERÚ, opravňující společnost S. E. k výrobě elektřiny z fotovoltaických zdrojů na výkon 1,3 MW po dobu 25 let,
čímž umožnil uvedení elektrárny do provozu již v roce 2009 a společnosti S. E. tak umožnil nezákonně získat oprávnění k výrobě elektrické energie a tím i nárok na podporu ve formě výkupní ceny ve výši 13.050,- Kč/MWh, a to oproti výkupní ceně ve výši 12.150,- Kč /MWh, na jejíž úhradu by vznikl nárok v případě, že by byla elektrárna uvedena do provozu v roce 2010, takže za období od ledna 2010 do května 2015 takto byla neoprávněně vyplacena společnosti S. E. v rámci podpory ve formě výkupní ceny částka 5.649.566,15 Kč, a to od společností ČEZ Distribuce, a. s, (v letech 2010-2012) a ČEZ Prodej s. r. o. (v letech 2013-2015), které vyplacenou garantovanou výkupní cenu zpětně refinancovaly jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak z dotací ze státního rozpočtu České republiky, kdy pokud jde o další období od června 2015 do prosince 2030, tj. po dobu celkem 20 let, odpovídající předpokládané životnosti FVE, se společnost S. E. pokusila získat další neoprávněný prospěch ve výši nejméně 1.819.947,38 Kč ke škodě provozovatelů distribuční sítě, (skutek z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2017, č. j. 50 T 2/2016-2081)
2)
jako revizní technik oprávněný k provádění revizí vyhrazených elektrických zařízení do 1000 V (číslo osvědčení: 5407/7/07/R-EZ-E2/A)
v období od 4. 10. 2010 do 20. 10. 2010 v XY vědomě vyhotovil čtyři různé nepravdivé zprávy o výchozí revizi na stejné elektrické zařízení FVE XY o výkonu 1,58 MW, označené evidenčními čísly: XY, v pozdějších verzích doplněných pro odlišení písmeny „B“ a „C“, které se mezi sebou rozcházejí a vzájemně si odporují, a do kterých zcela vědomě uvedl nepravdivé v době jejich vypracování realitě neodpovídající údaje, a to konkrétně tak, že:
- do první Zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení FVE vyhotovené dne 4. 10. 2010 a označené evidenčním číslem 023M/2010 MM-RE vědomě uvedl nepravdivý údaj, že v 56 řadách na kovových pozinkovaných konstrukcích jsou instalovány sestavy FV panelů El–E6890 (typ SOPRAY SR156P-230P/DC). Dále je zde popsáno všech 56 řad a konkrétně uvedeno, kolik je v každé řadě FV panelů zn. SOPRAY SR156P- 230P/DC o výkonu 230 W. Celkem je zde popsáno 6480 panelů o výkonu 230 W. Celkový instalovaný výkon elektrárny dle této revizní zprávy činí 1,4904 MW.
- do druhé Zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení FVE XY provedené ve dnech 4. 10. 2010 až 20. 10. 2010 označené evidenčním číslem 023M_B/2010 MM-RE vědomě uvedl nepravdivý údaj, že se FV systém sestává z 6624 FV panelů zn. SOPRAY SR156P-240P (724 kusů) a zn. YINGLI YL230 P-32b (900kusů) a YL 240 P-32b (5000 kusů) instalovaných v 56 řadách. Celkový instalovaný výkon elektrárny dle této revizní zprávy činí 1,58 MW. Dále jsou popsány sestavy FV panelů a je zde také uvedeno, kolik je v každé řadě panelů a o jaké typy panelů se jedná. Jsou zde uvedeny panely YINGLI Solar model YL255P-32b o výkonu 240 W, vent.. 230 W, a SOPRAY model SR156-240P o výkonu 240 W.
- do třetí Zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení FVE XY provedené ve dnech 4. 10. 2010 až 20. 10. 2010 označené evidenčním číslem 023M_B/2010 MMRE vědomě uvedl nepravdivý údaj, že v 56 řadách na kovových pozinkovaných konstrukcích jsou instalovány sestavy FV panelů El–E6890 (typ SOPRAY SR156P-230P/DC). Dále je zde popsáno všech 56 řad a uvedeno, kolik je v každé řadě panelů zn. SOPRAY SR156P- 230P/DC o výkonu 230 W. Dle této revizní zprávy mělo být v době revize na FVE XY nainstalováno 6480 panelů o výkonu 230 W a celkový instalovaný výkon elektrárny měl činit 1,4904 MW.
- do čtvrté Zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení FVE XY provedené ve dnech 4. 10. 2010 až 20. 10. 2010 označené evidenčním číslem 023M_C/2010 MMRE vědomě uvedl nepravdivý údaj, že se FV systém sestává z 6624 FV panelů zn. SOPRAY SR156P-230P instalovaných v 56 řadách. Dále jsou zde popsány sestavy FV panelů a uvedeno, kolik je v každé řadě panelů zn. SOPRAY SR156P-230P/DC o výkonu 230 W. Celkový instalovaný výkon elektrárny činí dle této revizní zprávy 1,523 MW.
Celkový posudek ve všech těchto revizních zprávách zní: „zařízení je schopno bezpečného provozu“.
Takový posudek vydal, přestože věděl, že k datu vyhotovení výše uvedených revizních zpráv nebyla FVE XY po elektroinstalační stránce dokončena, kdy zejména nebyla osazena FV panely v takovém rozsahu, jak je v revizních zprávách uvedeno. Z tohoto důvodu a také proto, že chybělo kabelové propojení, nešlo zařízení bezpečně v deklarovaném rozsahu provozovat a ani mu v tomto rozsahu udělit výchozí revizi, čehož si byl vědom, neboť FVE XY před vydáním revizních zpráv osobně navštívil. Přes výše uvedené skutečnosti tyto nepravdivé revizní zprávy vyhotovil a následně předal I. Č., i když si na základě svých dosavadních zkušeností musel být vědom, že tyto revizní zprávy budou předloženy příslušnému stavebnímu úřadu jako podklad k vydání kolaudačního souhlasu, ERÚ v XY k řízení ve věci vydání rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny pro společnost A. B. a společnosti E.ON Distribuce jako podklad k provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě, tzn., že věděl, že svým jednáním umožňuje I. Č. a J. A. neoprávněné získat ještě v roce 2010 licenci pro společnost A. B. na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů a kolaudační souhlas s užíváním FVE XY a také možnost získat výkupní cenu dodávané elektrické energie dle tarifu platného v roce 2010 (12.150 Kč/MWh) pro společnost A. B., která by tak v průběhu následujících 20 let neoprávněně získala částku 386.000.000 Kč na úkor společnosti E.ON Distribuce a společnosti E.ON Energie, jenž by následně přenesly zvýšené náklady na výrobu elektřiny na spotřebitele elektřiny, na ostatní provozovatele distribučních soustav prostřednictvím vyrovnávacích plateb a dále by byla uvedená cena zčásti hrazena i z dotací ze státního rozpočtu České republiky,
kdy k tomuto obohacení společnosti A. B. nedošlo díky důsledné kontrole a poctivému přístupu přítomných pracovníků E.ONu Distribuce, kteří neprovedli v roce 2010 první paralelní připojení, neboť zjistili, že FVE XY nebyla v roce 2010 z důvodu technické nepřipravenosti a chybějících FV panelů připravena k provedení tohoto prvního paralelního připojení.
J. A. a I. Č. se ovšem podařilo i díky jeho nepravdivým revizním zprávám dosáhnout toho, aby byla FVE XY nesprávně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2011 do 28. 2. 2011, v důsledku čehož společnost A. B. neoprávněně nárokovala za jimi dodané množství 4432118 kWh v období od února 2011 do května 2015 částku ve výši 25.143.101,99 Kč oproti tržní ceně ve výši 4.930.671,28 Kč.
Svým jednáním tak umožnil, aby v období od února 2011 do května 2015 byla způsobena škoda společnosti E.ON Distribuce ve výši 9.230338,43 Kč a společnosti E.ON Energie ve výši 10.982.091,63 Kč, kdy poslední neoprávněně požadovaná částka byla vyplacena za měsíc květen 2015, neboť v tomto měsíci došlo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, č. j. 62 A 115/2013, i s ohledem na nepravdivost a rozpornost jím vyhotovených revizních zpráv ke zrušení rozhodnutí ERÚ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 13502-10/2010-ERÚ, o udělení licence č. 111017810 společnosti A. B., a k vrácení věci ERÚ k dalšímu řízení, který svým rozhodnutím ze dne 1. 10. 2015, č. j. 13502-38/2010-ERÚ žádost o udělení licence společnosti A. B. zamítl.
3. Vzhledem k tomu, že obvinění I. Č., M. M. i J. A.
byli uznáni vinnými shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 11 T 11/2017-2989, a následně byla trestní věc obviněného J. A. v odvolacím řízení vyloučena ze společného řízení, a to usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2021, č. j. 2 To 9/2021-3233, Vrchní soud v Olomouci následně rozhodl o odvoláních obviněných dvěma rozsudky, a to rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 2 To 9/2021-3235, ve věci obviněných I. Č. a M. M., a rozsudkem ze dne ze dne 18. 1. 2022, č. j. 2 To 94/2021-3255, ve věci obviněného J. A.
4. Vrchní soud v Olomouci rozhodl tedy nejprve rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 To 9/2021, o odvolání státního zástupce a obviněných I. Č. a M. M. a poškozených ČR – Ministerstva průmyslu a obchodu a společnosti OTE, a. s., tak, že z podnětu odvolání státního zástupce, obviněného I. Č. a poškozené ČR – Ministerstva průmyslu a obchodu napadený rozsudek shora uvedeného soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně obviněného I. Č. a ve výroku o náhradě škody učiněném podle §229 odst. 1 tr. ř. ohledně Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný I. Č. se odsuzuje podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1 250 Kč, tedy celkem 100 000 (stotisíc) Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným I. Č. a M. M. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené ČR – Ministerstvu průmyslu a obchodu se sídlem Praha 1, Na Františku 32, částku 19 124 878,47 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená ČR – Ministerstvo průmyslu a obchodu se sídlem Praha 1, Na Františku 32, ve vztahu k obviněným S. H. a J. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných J. K. a M. M. a odvolání poškozené společnosti OTE, a. s., se sídlem Praha 8, Sokolovská 79, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
5. Následně Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 2 To 94/2021, o odvolání obviněného J. A., státního zástupce a poškozených ČR – Ministerstva průmyslu a obchodu a společnosti OTE, a. s., tak, že z podnětu odvolání poškozené ČR – Ministerstva průmyslu a obchodu napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody učiněném podle §229 odst. 1 tr. ř. ohledně Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. A. uložena povinnost společně a nerozdílně s již odsouzenými I. Č. a M. M. zaplatit na náhradě škody poškozené ČR – Ministerstvu průmyslu a obchodu se sídlem Praha 1, Na Františku 32, částku 19 124 878,47 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného J. A., státního zástupce a poškozené společnosti OTE, a. s., se sídlem Praha 8, Sokolovská 79, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
6. Pro úplnost rekapitulace trestního řízení je třeba dodat, že Nejvyšší soud, kterému byla předložena dovolání obviněných J. A., I. Č. a M. M., rozhodl nejprve usnesením ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 11 Tdo 935/2022, tak, že podle §23 odst. 3 tr. ř. per analogiam byla trestní věc obviněných I. Č. a M. M., vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 934/2022, a trestní věc obviněného J. A., vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 935/2022 , spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí, přičemž tyto trestní věci jsou nadále vedeny u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 934/2022.
II.
Dovolání obviněných a vyjádření k nim
7. Obviněný I. Č. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 To 9/2021. Své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), l) a m) tr. ř., tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 11 T 11/2017–2989, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
8. Dovolatel v podrobnostech k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. namítal, že jde-li o objektivní stránku, postrádá ve skutkové větě skutečnosti, jež by odpovídaly zákonnému znaku „uvedení v omyl“, a označení osoby, která v omyl měla být uvedena. Obviněný namítal rovněž přerušení příčinné souvislosti, neboť podle něj elektřina nebyla vykupována v důsledku jednání, které je obviněnému kladeno za vinu v roce 2010, 2011, ale až v důsledku rozhodnutí ERÚ v následném sporu o určení výkupní ceny elektřiny. Z hlediska subjektivní stránky skutková věta obsahuje pouze pohnutku, která ale není znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu. Úmyslné zavinění nebylo prokázáno. Za vnitřně rozporné a nelogické považuje to, že podle skutkové věty měl 9. 11. 2010 jednat vědom si toho, že FVE XY nebyla v roce 2010 plně dokončena. Ve vztahu k obviněnému postrádá uvedení subjektivní stránky i konstatování sporu o výši výkupní ceny elektřiny. Dovolatel dále uplatnil námitku extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy, a to v otázce jeho postavení ve společnosti TCG, v níž byl pouhým zaměstnancem pro technické záležitosti, nebyl statutárem a společnost neřídil. Vypověděl, že nepřipravoval podklady, neúčastnil se správních řízení před ERÚ a stavebním úřadem a většiny jednání na stavbě, včetně závěrečné kontrolní prohlídky. Byl účasten pouze při zahájení stavby a na kontrolních dnech. V těchto souvislostech upozornil na výpovědi svědků P., Č., M., M. a S., u něhož upozornil také na rozpory a nevěrohodnost svědka, a dále na výpověď spoluobviněného A. Zakázku v XY společnost TCG opustila v polovině září 2010 a následně se věnovala jiným zakázkám. Zůstala jen jako generální dodavatel formálně účastníkem dalších řízení. Obviněný upozornil na své připomínky k jednotlivým (nepravdivým) listinám, které měl údajně zajistit, když tyto nevypracovával, na jejich tvorbě se nepodílel a nevěděl o jejich nepravdivosti. Řešil několik zakázek, o stavu FVE XY neměl přehled a vycházel z důvěry, že se jedná o řádně připravené dokumenty. Předávací protokol a Dodatek č. 2 byly dokumenty mezi objednatelem a zhotovitelem, z hlediska licenčního řízení u ERÚ a stavebního řízení irelevantní. K těmto skutečnostem soudy nepřihlédly a nezabývaly se jimi, což jejich rozhodnutí činí nepřezkoumatelným. V posuzovaném případě FVE XY, ERÚ či jeho pracovník podle obviněného nebyl uváděn v omyl, protože před rozhodnutím ve věci samé mělo ERÚ relevantní doklady. Bylo nejpozději 31. 12. 2010 účastníkem řízení společnosti A. B. informováno o reklamacích a dodávkách FV panelů. Pracovník se byl o stavu FVE XY přesvědčit na místě. ERÚ měl účastníka řízení na dané skutečnosti upozornit a vyzvat jej k odstranění vad či nesrovnalostí. Tzv. extrémní nesoulad obviněný shledává i ve vztahu k hodnocení důkazů provedených v odvolacím řízení. Odvolací soud se nevypořádal s obsahem Dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo, jehož předmětem je přenechání části dodávek materiálu na výstavbu FVE na investora a jeho dodavatele, ani s výpovědí obviněného k otázce vyloučení společnosti TCG z výstavby s tím, že následně fungovala jako přeposílací kancelář. Obviněný upozornil, že u veřejného zasedání neprobíhalo dokazování, ani nebyly tvrzeny skutečnosti ohledně toho, za jakých okolností byl předmětný dodatek uzavřen a podepsán. Pokud se týká lékařské zprávy obviněného, odvolací soud ji opomněl zhodnotit a jedná se tak o opomenutý důkaz. Obviněný má také za to, že soud určil výši způsobené škody nesprávně jako rozdíl mezi cenou nárokovanou společností A. B. a cenou tržní. Nalézací soud vycházel z ceny, kterou měla společnost A. B. v předmětné době nárokovat, aniž by se zabýval tím, zda jí byla skutečně uhrazena, resp. zda se o tuto částku neoprávněně snížilo jmění společnosti E.ON Distribuce,a E.ON Energie. Za situace, kdy nalézací soud dospěl k závěrům, že škodu zaplatil každý z koncových uživatelů elektrické energie a že poškozené společnosti se zhojily na koncových odběratelích, jimž byla cena vykoupené energie účtována, postupoval odvolací soud v rozporu s trestním řádem (§259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř.), pokud se od tohoto skutkového zjištění nalézacího soudu odchýlil, aniž by v této otázce sám provedl dokazování, a dospěl k závěru, že škoda nahrazena nebyla a vznikla České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu. Odvolací soud rovněž nezohlednil skutečnost, že bylo rozhodnuto o úpadku obviněného spojeného s povolením oddlužení. Rozhodnutí obou soudů v otázce náhrady škody a poškozené osoby je podle dovolatele nepřezkoumatelné.
9. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spatřuje v tom, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétně shledal porušení §68 odst. 6 tr. zákoníku, neboť v jeho případě je peněžitý trest nedobytný. Ohledně něj totiž bylo rozhodnuto o úpadku a povolení oddlužení. Současně obviněný trpí zdravotními potížemi, které mají negativní vliv na jeho výdělkové a majetkové možnosti. Soudy se dobytností peněžitého trestu a poměry obviněného nezabývaly.
10. Obviněný má také za to, že je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože odvolací soud výslovně o jeho odvolání, pokud jím napadl výrok o vině, nerozhodl.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvedl z důvodu opatrnosti, byť odvolací soud jeho odvolání do výroku o vině výslovně nezamítl, ale toliko o něm vůbec nerozhodl.
12. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve všech výrocích týkajících se obviněného jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2021, č. j. 2 To 9/2021-3235, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 11 T 11/2017- 2989, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Krajskému soudu v Brně, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň požádal o postup podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř., tedy aby Nejvyšší soud na dobu, než bude rozhodnuto o jeho dovolání, odložil výkon rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 11 T 11/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2021, sp. zn. 2 To 9/2021.
13. Obviněný M. M. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání rovněž proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 To 9/2021, a to z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
14. Podle obviněného nelze shledat v jeho jednání naplnění subjektivní stránky minimálně v rovině nepřímého úmyslu. Skutková zjištění o tom, že věděl o předložení jeho zprávy stavebnímu úřadu, ERÚ v řízení ve věci udělení licence a společnosti E.ON Distribuce, jako podkladu pro první paralelní připojení, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jediným přímým důkazem v otázce zavinění obviněného je jeho vlastní výpověď. V ní potvrdil, že k žádosti Č. revidoval jen část zařízení (kabelů) a současně jednoznačně vyloučil, že vůbec mohl vědět o ERÚ, licenčním řízení či tzv. prvním paralelním připojení. Obviněný byl srozuměn se svou odpovědností revizního technika za případné poškození zdraví v důsledku vadnosti revidovaného zařízení, nikoliv za to, že revizní zpráva ovlivňuje nějaké výkupní ceny či je podkladem pro získání licence. Z výpovědi spoluobviněných a ve věci slyšených svědků, jakož ani z listinných důkazů nevyplývá nic, co by výpověď obviněného vyvracelo. Podle obviněného neexistuje relevantní důkaz, z něhož by bylo možno učinit skutkový závěr o naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podvodu.
15. Obviněný M. M. dále namítal, že je nesprávný skutkový závěr o tom, že jím vypracovaná revizní zpráva, bez přihlížení k počtu nebo verzí této zprávy, je nepravdivá. Tento závěr podle něj nepotvrzuje samotná skutečnost, že FVE XY nebyla k datu zpracování zprávy dokončená, protože tato skutečnost ze zprávy jednoznačně vyplývá. Závěr o nepravdivosti zprávy je podle dovolatele ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů také proto, že jej soud učinil bez posouzení znaleckým posudkem či alespoň odborným vyjádřením. Takový skutkový závěr není možno dovozovat z obecných posudků či odborných vyjádření zpracovaných v jiných věcech.
16. Obviněný rovněž namítal nesprávné hmotněprávní posouzení skutku s ohledem na nedostatek příčiny mezi jeho jednáním a následkem. Je přesvědčen, že příčinná souvislost je započata až okamžikem, kdy se jiné osoby rozhodly použít zprávu jako jediný doklad o revizi FVE v licenčním řízení u ERÚ, s cílem uvést zaměstnance ERÚ v omyl s plným vědomím, že ve zprávě je revidována pouze část elektroinstalace a že FVE je stavebně nedokončena. Jednání obviněného, tj. provedení revize na místě a sepsání zprávy na pokyn zástupce dodavatele stavby FVE XY Č., s požadavkem na revizi elektroinstalace omezeným pouze na část elektrozařízení z celku tvořící funkční FVE, je izolováno pouze na jeho osobu, bez vazeb na jednání dalších osob. Č., který zprávu od obviněného obdržel, si byl plně vědom toho, že jde o zprávu, která nereviduje celé zařízení. Ze zjištěného skutkového stavu podle obviněného nevyplývá, že by věděl, kde bude jeho zpráva použita, popř. přinejmenším, že bude předložena jako jediná revizní zpráva FVE. Ve spojení s další komplexní revizní zprávou uskutečněnou po skončení výstavby lze důvodně předpokládat, že by byl stav po stránce revize FVE XY řádný.
17. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2021, č. j. 2 To 9/2021-3235, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a nově rozhodl.
18. Opis dovolání obviněného I. Č. a M. M. byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k mimořádným opravným prostředkům těchto obviněných uvedl, že obviněný I. Č. ve svém dovolání k výroku o vině zopakoval svou obhajobu, kterou uplatňoval v předchozím průběhu řízení a která byla provedenými důkazy, jak byly popsány a rozvedeny v odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, zcela vyvrácena. Obviněný byl osobou, jehož úloha v podvodném jednání v souvislosti s opožděnou výstavbou FVE XY a snahou o neoprávněné získání licence pro výrobce elektrické energie byla zcela zásadní. V rozporu s obsahem provedených důkazů je i setrvalé tvrzení obviněného, že se nepodílel na vyřizování licence před ERÚ. Současně je nutno odmítnout, že by v podrobně formulovaném popisu skutku ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku prvoinstančního soudu absentovalo vyjádření takových konkrétních skutečností, jež by charakterizovaly naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podvodu spočívajícího v uvedení jiného v omyl, jakož i úmyslné zavinění. Na trestní odpovědnost obviněného nemá vliv ani to, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, které konkrétní úředníky ERÚ, stavebního úřadu, pracovníky E.ON Distribuce měl obviněný uvést v omyl. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, vyplývá, že ERÚ lze v rámci licenčního řízení uvést v omyl, přičemž dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004. Jde-li o otázku příčinné souvislosti, je nutno trvat na tom, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině bylo dostatečně významnou příčinou z hlediska způsobení následku v podobě škody spočívající v rozdílu mezi neoprávněně vyplácenými dotovanými cenami za elektrickou energii dodanou z FVE XY a cenami tržními. Brojil-li dovolatel proti způsobu výpočtu způsobené škody, je třeba se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že škoda, jak byla prvoinstančním soudem zjištěna, odpovídá dosavadní rozhodovací praxi. Co se týče námitky stran opomenutí důkazů (lékařské zprávy a Dodatku č. 1) odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku, lze sice uvedené potvrdit, nejedná se ovšem o zásadní nesprávnost. Lékařská zpráva nemá žádný vztah, byť k jedinému znaku trestného činu podvodu, i v případě Dodatku č. 1 nelze důvodně tvrdit, že by se jednalo o důkaz podstatný z hlediska rozhodných skutkových zjištění. Dodatek totiž obsahoval takové výstupy, jež obviněný Č. uváděl již při svém výslechu a které se tak staly součástí skutkového posouzení ze strany soudů. Šlo tedy o důkazy, které jednak ve veřejném zasedání provedeny byly, jednak nebyly důkazy podstatnými z hlediska rozhodných skutkových zjištění. Reálné opodstatnění nemá ani námitka obviněného, že se odvolací soud nezabýval možností uplatnění nároku na náhradu škody, konkrétně poškozeným ČR – Ministerstvem průmyslu a obchodu. Poukázal-li dovolatel na ustanovení §51 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je nutno zdůraznit, že taková možnost zákonného postupu vůči výrobci elektřiny, který neoprávněně čerpal podporu elektřiny, nikterak nepostihuje fyzickou osobu, která se v souvislosti neoprávněným získáním licence na provozování fotovoltaické elektrárny dopustila majetkové trestné činnosti a způsobila tímto svým jednáním škodu.
19. Obviněný I. Č. dále ve své námitce proti výroku o náhradě škody podle §229 odst. 1 tr. ř. brojí zásadně proti tomu, že odvolací soud vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení a povolení oddlužení nerozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. a neodkázal poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, ale podle něj mu nesprávně uložil povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. Námitka nepřípustnosti rozhodnout o vzneseném nároku na náhradu škody, případně nepřípustnosti přiznat takový nárok, je otázkou práva procesního. Napadené rozhodnutí se ve výroku o náhradě škody může na první pohled zdát vadným z důvodu, že by výroku o povinnosti obviněného I. Č. zaplatit poškozené ČR – Ministerstvu průmyslu a obchodu náhradu škody mohla bránit nesplněná podmínka §140b zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). V předmětném trestním řízení nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě obviněného I. Č. jako dlužníka, což by omezení plynoucí z předmětného ustanovení insolvenčního zákona mohlo vyloučit. Státní zástupce odkázal na znění §140b insolvenčního zákona a předestřel informace týkající se obviněného vyplývající z insolvenčního rejstříku, načež uvedl, že v případě, že před zahájením trestního stíhání, anebo i v jeho průběhu (což je případ právě obviněného Č.) byl prohlášen konkurs (oddlužení) na majetek obviněného a do skončení trestního stíhání nedošlo k zániku jeho účinků, zásadně nelze v adhezním řízení rozhodnout o přiznání nároku na náhradu škody a poškozené je třeba s jejich nároky podle §229 tr. ř. odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. V nyní posuzovaném případě lze při spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ze strany obviněného s poukazem na ustanovení §416 odst. 1 insolvenčního zákona dovodit, že povinnost nahradit škodu ve výši 19.124.878,47 Kč, uložená obviněnému trestním soudem podle §228 odst. 1 tr. ř., představuje z pohledu insolvenčního zákona pro poškozeného pohledávku na náhradu škody za obviněným, která byla způsobena úmyslným porušením právní povinnosti. Tudíž obviněný jako dlužník nemůže být v insolvenčním řízení ohledně pohledávky poškozeného představující nárok na náhradu předmětné škody způsobené úmyslným trestným činem osvobozen. Pohledávka poškozeného ČR – Ministerstvu průmyslu a obchodu za obviněným, ač ji poškozený nepřihlásil do insolvenčního řízení, nezaniká po splnění podmínek oddlužení obviněným a obviněný od jejího placení nemůže být ani osvobozen ve smyslu §414 až §416 odst. 1 insolvenčního zákona. Z protokolů o hlavním líčení nevyplývá, že by usnesení Krajského soudu v Ostravě z insolvenčního řízení byla čtena jako důkaz během hlavních líčení podle §213 odst. 1 tr. ř. a že by čtení takového důkazu bylo vůbec obhajobou navrhováno. Skutečnost, že se obviněný nachází v platební neschopnosti a soudem bylo rozhodnuto o jeho oddlužení, u hlavního líčení žádným způsobem nenamítal ani on sám. Není zde tedy zjevný důvod, proč by obviněný v trestním řízení nemohl být zavázán k povinnosti zaplatit škodu, kterou způsobil úmyslným trestným činem.
20. Obviněný I. Č. dále namítal nedobytnost peněžitého trestu, resp. neučinění jakéhokoli závěru o jeho dobytnosti, čili vlastně nesplnění zákonných podmínek pro uložení peněžitého trestu. Podle §68 odst. 6 tr. zákoníku peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Z obsahu odůvodnění rozsudků obou soudů nelze vysledovat, že by se soudy obou stupňů otázkou aplikace citovaného ustanovení (negativní podmínkou uložení peněžitého trestu) náležitě zabývaly, a to zejména co do hodnocení osoby obviněného a jeho poměrů, osobních a majetkových (ustanovení §67 odst. 3 tr. zákoníku in fine ). Ke schopnosti obviněného uložený peněžitý trest uhradit nalézací ani odvolací soud neuvedli ničeho. Je zde vážná pochybnost, zda výrok o peněžitém trestu uložený obviněnému Č. může být opodstatněným. V rámci přípravy vyjádření státním zástupcem bylo ověřeno tvrzení obviněného I. Č. o tom, že je dlužníkem v insolvenci, což skutečně zmínil před odvolacím soudem ve veřejném zasedání dne 7. 12. 2021. Soudy v době rozhodování mohly vycházet z údajů z insolvenčního spisu, jelikož obviněný návrh na oddlužení podal ještě před vynesením rozsudku soudu prvního stupně. Z protokolů o hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání nevyplývá, že by listinné důkazy z insolvenčního spisu byly provedeny. Soudy nepostupovaly při ukládání peněžitého trestu zcela důsledně podle §68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku.
21. K námitce obviněného I. Č. ve vztahu k §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že názor dovolatele není správný. Ustálená rozhodovací praxe vychází ze zcela opačného názoru, tedy že pokud odvolací soud vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku tento opravný prostředek již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně. V uvedených souvislostech státní zástupce odkázal na aktuální stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22.
22. K námitkám dovolatele vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce uvedl, že ve věci nelze shledat základní podmínku pro uplatnění tohoto důvodu, kterou je rozhodnutí odvolacího soudu, které obsahuje výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného odvolacího prostředku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci nebylo, alespoň ve vztahu k obviněnému, rozhodnuto výrokem podle §256 tr. ř. Odvolání obviněného bylo, byť pouze zčásti ve výroku o trestu, vyhověno a za takové procesní situace se v rozhodnutí odvolacího soudu úspěšné odvolání obviněného v jeho zbývající části, ohledně odvolatelem vytýkaných vad, kterým odvolací soud nepřisvědčil, nezamítá.
23. K dovolacím námitkám obviněného M. M. státní zástupce předně zdůraznil, že dovolatel uplatnil shodné námitky jako již při své obhajobě v řízení před oběma soudy a soudy se jimi náležitě zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků. V případě údajně nesprávného vyhodnocení nepravdivosti obviněným M. M. vypracovaných verzí revizní zprávy, jde o námitku skutkovou, nikoli však takovou, že by argumenty dovolatele mohly potvrdit existenci zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný toliko nadále trvá na svém skutkovém vyhodnocení jím zpracované revizní zprávy, které se ovšem neshoduje s vlastním obsahem písemného vyhotovení této zprávy a ani s dalšími důkazně doloženými okolnostmi. Pokud soudy přijaly závěr o nepravdivosti údajů uvedených v několika verzích revizních zpráv, pak takový závěr se zohledněním všech dalších okolností vyplynuvších v průběhu dokazování, které pravdivost revizních zpráv vylučovaly, mohly přijmout bez jakýchkoliv pochybností, aniž by k tomu musely vyžadovat odbornou pomoc. O takové posouzení skutkových zjištění, k němuž by bylo potřeba odborných znalostí, se v posuzovaném případě nejednalo. Proto dovolací námitky tohoto obviněného dílem skutkové, dílem procesní povahy, nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze považovat za relevantní výhradu námitku obviněného M. M. ohledně absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem. Jedná se ovšem o námitku zjevně neopodstatněnou. Argumentace dovolatele nereflektuje skutečnost, že jeho jednání bylo právně posouzeno jako účastenství ve formě pomoci na trestném činu spáchaném hlavními pachateli. Účastník na trestném činu se sám trestného činu nedopouští – svým jednáním nenaplňuje znaky jeho skutkové podstaty, včetně znaků objektivních, tzn. i co se týče jednání, následku a příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a následkem. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného jako pomocníka, který hlavním pachatelům opatřil podklady, které jim umožnily či usnadnily spáchání trestného činu, je nezbytné, aby byl celý následný vývoj příčinné souvislosti zahrnut jeho zaviněním. To v obdobných případech podvodného jednání spojeného s neoprávněným uváděním fotovoltaických elektráren do provozu před jejich skutečným dokončením a ověřením jejich bezpečnosti do konce data rozhodného pro vyplacení výhodnějších výkupních cen (zelených bonusů) běžně splňuje vědomé deklarování nepravdivých odborných údajů osvědčujících bezpečnost zařízení dosud nedokončené fotovoltaické elektrárny revizním technikem ve zprávách o výchozí revizi poskytovaných za individuálním účelem dosažení konkrétního rozhodnutí ERÚ, případně i stavebního úřadu. Z důkazně podložených skutkových zjištění, jež soudy v odůvodnění svých rozhodnutí také náležitě pojmenovaly, vyplývá, že obviněný M. M. postupoval minimálně v nepřímém úmyslu ve vztahu k následnému jednání hlavních pachatelů. Z hlediska akcesority účastenství je pak podstatné, že hlavní pachatelé usilující o neoprávněné vydání kolaudačního souhlasu, udělení licence a vyplacení vyšších výkupních cen provozovateli fotovoltaické elektrárny na vše uvedené dosáhli, a to právě mj. i prostřednictvím předložení nepravdivých zpráv o výchozí revizi elektrického zařízení FVE XY. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného M. M. jako pomocníka a hlavních pachatelů je tedy zcela zřejmá, kdy bez nepravdivých revizních zpráv by se hlavním pachatelům nemohlo podařit uvést pracovníky správních úřadů v omyl. Jako neopodstatněnou je nutno shledat i námitku obviněného M. vztahující se k naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podvodu. Obviněný jako zkušený revizní technik musel předpokládat, že za pomoci nepravdivých a fiktivních podkladů, včetně nepravdivé revizní zprávy, bude možné při jejich uplatnění získat požadovanou licenci. I z jeho výpovědi je dobře patrno, že si byl moc dobře vědom ekonomické výhodnosti takových instalací, navíc byl velmi dobře srozuměn s tím, že revize určitých z hlediska bezpečnosti povinně prověřovaných technologických zařízení a listinné výstupy o takových revizích opatřené razítkem odborně erudované osoby slouží zadavateli revize k tomu, aby je předložil ve správních řízeních k prokázání bezpečnosti takového zařízení, a konkrétně v případě výrobny elektrické energie i k prokázání předpokladů nezbytných pro udělení licence na výrobu elektrické energie. Obviněný si byl vědom, z jakého důvodu je revizní zpráva předčasně vyžadována a jak s ní bude po jejím vypracovávání naloženo. Obviněný musel být srozuměn s tím, že jeho revizní zpráva obsahuje mj. i informace, které neodpovídají skutečnosti. Musel si nepochybně uvědomovat, že jeho revizní zpráva může být důležitým dokumentem v řízeních o povolení provozu energetického zařízení.
25. Jelikož lze dovolání obviněného M. M. označit za zjevně neopodstatněné, navrhl státní zástupce Nejvyššímu soudu, aby jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Naopak ze shora uvedených důvodů vztahujících se výhradně k uloženému peněžitému trestu navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání, které podal obviněný I. Č. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 To 9/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 11/2017, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného I. Č. částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 To 9/2021, a to ve výroku o peněžitém trestu ohledně tohoto obviněného. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
26. Obviněný J. A. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 2 To 94/2021. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nově se jedná o dovolací důvody zakotvené v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.], tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
27. Dovolatel nejprve uvedl, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti neboli pojmové znaky trestného činu, a to protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a škodlivým následkem (kauzální nexus) a zavinění. Obviněný dále uvedl, že v důsledku extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi je dáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Současně obecně namítl, že rozhodnutí bylo vydáno v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Soudy porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů neakceptovaly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět k správnému a úplnému hodnocení všech relevantních skutečností.
28. Obviněný konkrétně uváděl, že se zapojil do stíhané trestné činnosti tím, že podepsal smlouvu o dílo se společností zastoupenou I. Č., předmětná firma se plně zavázala předat dílo „tzv. na klíč“, tedy bez toho, aby někdo ze společnosti A. B. do jakékoliv činnosti více či méně zasahoval. Následně dovolatel převzal rozhodnutí ERÚ, rovněž na základě plné moci, kdy byl zplnomocněn rozhodnutí převzít a nijak to neřešit, natož podávat opravný prostředek. Ze smlouvy o dílo ze dne 15. 6. 2010 je patrno, že veškerou činnost měla zajišťovat společnost TCG, tedy zhotovitel. Je-li obviněný dáván do souvislosti se zajištěním těchto činností, je to jenom konstrukce, která nemá žádnou oporu v dokazování. Nebyl ani v kontaktu s revizním technikem, neviděl ani zprávy, které byly předloženy ERÚ. I tvrzení, že obviněný měl připravit a předložit nepravdivý seznam jednotlivých provozoven, je rovněž pouze konstrukce, která nemá podklad v dokazování. Seznam obviněný nevypracoval, nebyl k tomu ani oprávněn, tedy nemohl v něm uvést nepravdivé údaje. Vše zajišťovala firma TCG jako zhotovitel, která v té době byla zastoupena předsedou představenstva S. a účetní M. Z toho vyplývá, že se obviněný nepodílel na nepravdivých dokladech ani v součinnosti s odsouzeným Č. Nebyl předložen jediný důkaz, že by se spolupodílel na zajištění revizních zpráv a byl zainteresován na vyhotovení kolaudačního rozhodnutí.
29. Podle dovolatele není vůbec jistá ani příčinná souvislost. Jedná se pouze o nepodložené spekulace, bez jakékoliv opory v provedeném dokazování. Dovolatel připustil, že vyzvedl na ERÚ u K. rozhodnutí o udělení licence. Převzetí rozhodnutí v žádném případě nebylo nestandartní pro danou dobu, byť k němu došlo dne 31. 12. Společnost TCG požádala podle smlouvy o dílo o vydání rozhodnutí a předložila podle jejich sdělení veškeré potřebné podklady. Tuto skutečnost měl zkoumat někdo jiný, nikoliv obviněný, který zastupoval společnost A. B. na plnou moc. Navíc licenční rozhodnutí bylo již 14 dní před převzetím podepsáno a vystaveno příslušným vedoucím oddělení, nikoliv K. Jiný postup, než převzetí a vzdání se opravného prostředku by byl nesmyslný.
30. Obviněný popřel, že by vyhotovil předávací protokol ze dne 6. 11. 2010. Podle jeho názoru jej vyhotovil zhotovitel jako přílohu k fakturaci za dokončené dílo, kterou vypracovala účetní paní M. podle pokynu předsedy představenstva. Tato listina měla sloužit jako podklad pro přechod vlastnictví díla. Nebyla nijak podstatná pro technickou způsobilost díla a pro vydání licence pro provoz FVE. Rovněž ve spise není důkaz, který by svědčil o tom, že obviněný vyhotovil či podepsal sdělení A. B. o stavu díla ke dni 6. 12. 2010. Reklamační protokol vystavený dne 8. 12. 2010 společností TCG byl zcela oprávněný. Bylo prokázáno, že dodané panely neodpovídají původním dodaným „flash listům“, některé panely vykazovaly poškození. Investor byl nucen zajistit náhradní dodávku panelů. Informace o tom byla známa jak ERÚ, tak E.ON Distribuce. Přesto, že dne 30. 12. 2010 nedošlo k provedení tzv. prvního paralelního připojení, byla FVE funkční a došlo k jejímu spuštění. Tedy od tohoto data byla elektrárna připojena do distribuční soustavy a do plného výkonu byla dokončena k 15. 1. 2011 s počtem 6624 panelů. Komerční měření E.ON ukazuje na náběh dodávek elektrické energie od ledna 2011.
31. Zcela jednoznačně nepodloženou konstrukcí je to, že dovolatel o celé záležitosti věděl, spolupodílel se v průběhu realizace na jejím zdárném dokončení. O celou záležitost se začal zajímat až následně s ohledem na zájmy syna, který byl funkcionářem společnosti A. B.
32. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 2 To 94/2021, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že podle §226 písm. c) tr. ř. nespáchal dovolatel souzený trestný čin. Zároveň požádal, aby předseda senátu postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon uloženého trestu.
33. Opis dovolání tohoto obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného uvedl, že dovolací argumentace obviněného není ničím jiným než opakováním primárně skutkové argumentace, jež byla soudům nižších stupňů známa jak z obhajoby uplatněné před nalézacím soudem, tak z obsahu řádného opravného prostředku projednaného před soudem odvolacím, a s níž se oba soudy nižších stupňů dostatečným a výstižným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Jak při odmítání naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, jednání a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, tak co se týče popírání subjektivní stránky tohoto trestného činu, úmyslného zavinění, obviněný odmítá přijatá skutková zjištění, jež našla odraz ve skutkové větě výroku o vině, jednoduchým konstatováním, že k těmto neexistuje žádný důkazní podklad, a to bez toho, že by jakkoli zohlednil důkazy, které byly v řízení provedeny a o něž prvoinstanční soud své skutkové závěry opřel, což také vyjevil v odůvodnění svého rozhodnutí. Současně obviněný vůbec nereflektuje, že byl uznán vinným trestným činem spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tedy že se jednotlivých dílčích kroků, jež měly vést či dokonce vedly v uvedení v omyl pracovníků ERÚ, dopustil společně se spoluobviněným I. Č. Opakuje-li tedy dovolatel opět a znovu to, že se na vyhotovení některých z listinných podkladů, v nichž byly uvedeny nepravdivé údaje a jež nakonec posloužily k docílení prvotního podvodného záměru, sám nepodílel, je třeba uvést, že osobní vypracování a podepsání všech listin vymezených ve skutkové větě výlučně jemu v odsuzujícím rozsudku prvoinstančního soudu nebylo přičítáno. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí lze vysledovat, jaké aktivní počínání bylo přičítáno právě jemu, přičemž jeho vědomostní a volní složka zavinění zahrnovala i srozumění s jednáním spoluobviněného I. Č., případně pomocníka M. M. Obviněný v dovolání sice zmínil námitku tzv. extrémního nesouladu, byť formulačně zavádějícím způsobem navázanou na právní závěry, současně obecně konstatoval i to, že soudy bez přiměřených důvodů neakceptovaly obhajobou navrhované doplnění dokazování, tyto své výhrady nicméně blíže nerozvedl, tudíž se k nim ani nelze konkrétněji vyjádřit. Zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces včetně jeho práva na obhajobu nemohlo být tím, že soudy hodnotily provedené důkazy v intencích procesních pravidel stanovených v trestním řádu, nikoli ale s tím výsledkem, který by si přál obviněný.
34. Jelikož lze dovolání obviněného J. A. označit za zjevně neopodstatněné, navrhl státní zástupce Nejvyššímu soudu, aby jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř.
36. Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná, dovolání byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
37. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), l) a m) tr. ř., na které je v dovoláních ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
Důvodnost dovolání obviněného M. M.
38. Obviněný M. M. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve obecně poznamenává, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitky ze strany obviněného lze považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
39. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu je kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
40. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
41. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
42. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
43. Pokud se týká dovolacích námitek obviněného M. M., které podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též §216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
44. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
45. Ve vztahu k dovolacím námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný M. M. uplatnil v rámci dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci jeho obhajoby vypořádaly soudy nižších stupňů, zejména soud nalézací, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (v podrobnostech srov. bod 33 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
46. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, je nutno zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
47. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit také např. na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se oba nižší soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků zvlášť závažného zločinu, kterým byl obviněný uznán vinným, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zvlášť závažného zločinu, jimž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.
48. Obviněný M. M. zejména setrval na svém skutkovém vyhodnocení jím zpracované revizní zprávy. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že v provedeném trestním řízení bylo prokázáno, že všechny verze revizní zprávy, které byly předloženy ERÚ v licenčním řízení, měly být vyhotoveny na podkladě revizní činnosti obviněného, k níž mělo dojít v období od 4. 10. 2010 do 20. 10. 2010. Současně ale bylo rovněž prokázáno, že v předmětné době nebyl na elektrárně nainstalován jediný fotovoltaický panel, když první začaly být na stavbu naváženy až od listopadu. Přesto obviněný v jednotlivých verzích revizní zprávy konstatuje údaje o přesném počtu a konkrétním typu nainstalovaných fotovoltaických panelů, o celkovém instalovaném výkonu, používá formulace v přítomném čase (k tomu zejména srov. bod 33 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Přitom jak již bylo u Nejvyššího soudu ustáleno, ověření bezpečnosti elektrárny je jednou z podmínek udělení licence, přičemž ERÚ vychází při zjišťování splnění této podmínky výlučně z předložených revizních zpráv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020). Rovněž byl rozhodovací praxí ustálen závěr, že schopnost bezpečného provozu fotovoltaické elektrárny není možné posoudit bez instalace 100 % fotovoltaických panelů celé elektrárny. Zpráva o výchozí revizi se musí vztahovat k celému energetickému zařízení, a musí být vypracována až poté, co je energetické zařízení kompletní a tvoří funkční soubor všech jeho nezbytných částí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 3 Tdo 990/2018, usnesení Nejvyššího soudu dne 28. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1396/2020, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 As 204/201). Pochybil ten revizní technik, který v rozhodné době osvědčil bezpečnost celé fotovoltaické elektrárny bez toho, aby předtím (mj.) zkontroloval, že skutečný stav fotovoltaické elektrárny odpovídá projektové dokumentaci (včetně kontroly typu a počtu fotovoltaických panelů), že fotovoltaické panely jsou opatřeny označením CE nebo že k nim byla vydána prohlášení o shodě, že byly namontovány a uzemněny v souladu s návody výrobců a že nejsou viditelně poškozeny do té míry, aby tím byla ohrožena bezpečnost zařízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 2 As 313/2015).
49. Pokud měl dovolatel výhrady k tomu, že soud si měl k posouzení nepravdivosti údajů revizních zpráv vypracovaných obviněným vyžádat minimálně odborné vyjádření, potom Nejvyšší soud musí kontrovat uvedením, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu. Je zcela na jeho úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Stanoví tedy potřebný rozsah dokazování tak, aby zabránil provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 971/2014). Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudu v projednávané věci za naplněný, neboť soud prvního stupně své závěry v odůvodnění rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil, což následně stvrdil i soud odvolací. Pokud soudy přijaly závěr o nepravdivosti údajů uvedených v revizních zprávách, takový závěr při zohlednění všech dalších okolností, jež vyplynuly z provedeného dokazování, učinit mohly, aniž by k tomu musely vyžadovat odborné vyjádření či znalecký posudek. O takové posouzení skutkových zjištění, k němuž by bylo potřeba odborných znalostí, se však v posuzovaném případě nejednalo.
50. Obviněný M. M. dále namítal absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Jedná se ovšem o námitku zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů. Jednání obviněného M. M. bylo právně posouzeno jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Účastník na trestném činu se sám trestného činu nedopouští, nenaplňuje znaky jeho skutkové podstaty, avšak bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k jejich naplnění. Předpokladem trestní odpovědnosti účastenství na trestném činu je existence příčinného vztahu mezi jednáním účastníka a trestným činem spáchaným hlavním pachatelem. Pomocník je tak trestný jen za čin, k jehož spáchání napomohl alespoň psychickou pomocí. Účastenství na trestném činu je trestním zákoníkem charakterizováno jako úmyslná forma trestné součinnosti v podobě mj. pomoci. Účastníkem na trestném činu coby pomocník tedy je ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu mj. umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků nebo odstraněním překážek. Tímto způsobem obviněný M. M. bezpochyby jednal, když vědomě vyhotovil čtyři různé nepravdivé verze revizní zprávy na elektrické zařízení FVE XY, v nichž uvedl nepravdivé údaje o stavu elektroinstalace a učinil závěr, že zařízení je schopno bezpečného provozu, ačkoli věděl, že k datu vyhotovení revizní zprávy nebyla FVE XY dokončena, tedy nebylo možné ji bezpečně provozovat. Tyto nepravdivé zprávy vyhotovil na základě požadavku spoluobviněného I. Č. coby hlavního pachatele, tomuto je předal, ačkoli si vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem musel být vědom toho, že revizní zprávy budou předloženy stavebnímu úřadu jako podklad k vydání kolaudačního rozhodnutí, ERÚ k řízení o udělení licence k výrobě elektřiny a společnosti E.ON Distribuce jako podklad k provedení tzv. prvního paralelního připojení, tzn. věděl, že hlavním pachatelům umožňuje těmito nepravdivými podklady usilovat o neoprávněné získání licence pro provozovatele FVE XY a kolaudační souhlas a také získat výhodnější výkupní ceny ještě v roce 2010. Spoluobviněným, tj. hlavním pachatelům se nicméně podařilo i díky jeho nepravdivým revizním zprávám dosáhnout toho, aby FVE XY byla považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2011 do 28. 2. 2011 a až do května 2015, kdy došlo ke zrušení rozhodnutí ERÚ o udělení licence, a její provozovatel, tj. A. B. neoprávněně nárokovala výhodnější výkupní ceny za dodanou elektrickou energii oproti běžným cenám tržním a tyto jí byly vyplaceny a byla tak způsobena škoda přesahující částku 20 mil. Kč. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného M. M. jako pomocníka a hlavních pachatelů byla prokázána provedeným dokazováním. Dovolatel zásadně pomohl hlavním pachatelům tím, že vypracoval zcela nepravdivé revizní zprávy osvědčující bezpečnost výrobny elektrické energie, což byla podmínka pro splnění technických předpokladů v licenčním řízení před ERÚ, což mělo vliv na způsobení následku v podobě způsobené škody. Bez nepravdivých revizních zpráv by se totiž hlavním pachatelům nemohlo podařit uvést pracovníky správních úřadů v omyl.
51. Se shora uvedenými skutkovými zjištěními souvisí rovněž dovolací námitka obviněného M. M. spočívající v tom, že v jeho jednání nelze shledat naplnění subjektivní stránky minimálně v rovině nepřímého úmyslu. Co do subjektivní stránky předpokládá pomoc jako forma účastenství na konkrétním trestném činu hlavního pachatele, že pomocník ví o úmyslu hlavního pachatele a sám jedná v úmyslu, aby jemu známý úmysl hlavního pachatele byl uskutečněn. Přitom není třeba, aby měl pomocník úplně přesnou vědomost o trestném činu hlavního pachatele, naopak, plně postačí, když si představuje skutek zamýšlený hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu. Ze skutkových zjištění, jež zejména nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně rozvedl, vyplývá, že obviněný M. M. postupoval minimálně v nepřímém úmyslu ve vztahu k následnému jednání hlavních pachatelů (k tomu v podrobnostech srov. bod 33 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný M. M. ve svých revizních zprávách vědomě deklaroval nepravdivé odborné údaje, aby osvědčil bezpečnost zařízení dosud nedokončené fotovoltaické elektrárny, a to za účelem dosažení konkrétního rozhodnutí ERÚ, případně i stavebního úřadu. Dovolatel jako zkušený revizní technik musel předpokládat, že za pomoci mj. nepravdivé revizní zprávy bude možné získat licenci na výrobu elektrické energie. Dovolatel byl tedy nepochybně srozuměn s tím, že revize určitých z hlediska bezpečnosti povinně prověřovaných technologických zařízení a listinné výstupy o takových revizích opatřené razítkem odborné osoby, slouží zadavateli revize k tomu, aby je předložil ve správních řízeních k prokázání bezpečnosti takového zařízení, a konkrétně v případě výrobny elektrické energie i k prokázání předpokladů nezbytných pro udělení licence na výrobu elektrické energie. Obviněný M. M. tedy byl minimálně srozuměn s tím, že vyhotovením revizní zprávy v daném znění může napomoci investorům elektrárny k tomu, aby s její pomocí byly orgány, které o povolení provozu elektrárny rozhodovaly, uvedeny v omyl ohledně stavu dokončenosti FVE XY. K tomu je třeba rovněž doplnit, že o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného svědčí rovněž skutečnost spočívající v tom, že projednávaná trestná činnost představuje dílčí útok pokračující trestné činnosti, pro kterou byl již uznán vinným ve věci Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 2/2016, a proto mu byl uložen společný trest.
Důvodnost dovolání obviněného J. A.
52. Obviněný J. A. ve svém dovolání uplatnil nesprávnost právního posouzení, avšak odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezaznamenal tedy změnu procesní právní úpravy trestního řádu, k níž došlo s účinností od 1. 1. 2022. V důsledku novelizace zákonem č. 220/2021 Sb. došlo k rozšíření dovolacích důvodů prostřednictvím vložení nového písmene g) do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., přičemž dosavadní písmena g) až l) se nově označují jako písmena h) až m), aniž by došlo k úpravě obsahu těchto dovolacích důvodů. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) Nejvyšší soud odkazuje na obecná vymezení, která učinil již v rámci posouzení námitek obviněného M. M. Jestliže obviněný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, přičemž současně uplatnil některý z dovolacích důvodů uvedený v §265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř., s tím tvrzením, že již v rozsudku nalézacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení, měl správně označit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě. Tedy nikoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., navíc formulačně nesprávně v jeho první variantě, která se týká nesplnění procesní podmínky stanovené zákonem.
53. I v případě obviněného J. A. musí Nejvyšší soud nejprve zkonstatovat, že jmenovaný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil shodné skutkové námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů. Oba soudy nižších stupňů se již s jeho argumentací dostatečně a výstižně vypořádaly (srov. zejména bod 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
54. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odmítá naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, a zejména nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem; rovněž zpochybňuje existenci svého úmyslného zavinění na posuzovaném trestném činu. Pokud konkrétně opětovně namítá, že se na vyhotovení některých z listinných podkladů, v nichž byly uvedeny nepravdivé údaje, sám nepodílel, je třeba zdůraznit, že byl uznán vinným trestným činem spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tedy že se jednotlivých dílčích kroků dopustil společně se spoluobviněným I. Č. Společné jednání jako první z charakteristik spolupachatelství může probíhat jak současně, tak postupně ve vzájemné návaznosti (rozhodnutí pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelé tedy nemusí jednat najednou. U spolupachatelství postačí, když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti, článku řetězu, působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (rozhodnutí pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Za těchto okolností nemusí jednotlivé části společné trestné činnosti a jednotlivé kroky podnikané spolupachateli naplňovat znaky skutkové podstaty zamýšleného trestného činu, ale naplňují je ve svém souhrnu, a takto také současně působí (rozhodnutí č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Společné jednání spolupachatelů nemusí být spojeno s jejich proporčně stejným podílem na něm, a to ani co do rozsahu ani co do významu jejich příspěvku k němu. Spolupachatelé se tedy nemusí zúčastnit na společné trestné činnosti stejnou měrou, naopak, postačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Charakteristikou společného jednání tedy není stejné jednání spolupachatelů, ale to, že tito vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Obviněnému J. A. v této projednávané trestní věci nebylo přičítáno osobní vypracování a podepsání všech listin vymezených ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně nalézací soud v bodě 32 odůvodnění svého rozsudku rozvedl, jaké konkrétní aktivity mohou být přičteny právě obviněnému J. A.
55. Jak již bylo shora konstatováno, soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly s konkrétními skutkovými námitkami, které obviněný J. A. uplatnil rovněž ve svém dovolání. Nalézací soud uvedl, že aktivní účast obviněného A. na výstavbě předmětné elektrárny a procesu získání licence lze dovodit kromě některých svědeckých výpovědí i z jeho vlastní výpovědi, v níž mimo jiné popsal i podstatu reklamačního řízení a znal reklamační protokol ze dne 8. 12. 2010 předložený ERÚ. Žádost o udělení licence sice v pozici předsedy představenstva podepsal jeho syn A. A., stejně jako nepravdivý reklamační protokol, nicméně ve světle dokazování je hlavní postavou ze strany společnosti A. B. (a osobou nejlépe informovanou) právě obviněný A. Jednotliví spolupachatelé nemusí být podrobně obeznámeni s činností ostatních spolupachatelů (A., I. Č. a M. M.), a proto například ani skutečnost, že obviněnému M. nezadal vypracování nepravdivých revizních zpráv, že nevytvořil či nepředložil nepravdivý seznam jednotlivých provozoven, případně nesepsal či nepodepsal předávací protokol, jej nemohou vyvinit. Postačí, pokud jsou všichni uvedení spolupachatelé obeznámeni s cílem, kterého se společně snaží nelegální cestou dosáhnout (a současně jsou si vědomi protiprávnosti svých vlastních dílčích kroků). Co se týče vlastní reklamace panelů a jejich demontáže, považuje nalézací soud reklamační protokol ze dne 8. 12. 2010 za smyšlený z důvodů, které podrobně rozvedl. Nalézací soud rovněž doplnil, že ani 30. 12. 2010, kdy se obviněný účastnil dalšího pokusu o první paralelní připojení, nemohla být elektrárna dokončena, neboť její nedokončenost vysvětloval reklamačním protokolem dodaným K. až dne 31. 12. 2010, který byl do spisu založen poté, co převzal od tohoto obviněného licenční rozhodnutí (v podrobnostech srov. bod 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
56. Závěry soudu prvního stupně potvrdil odvolací soud konstatováním, že nalézací soud správně zjistil, jakým způsobem se obviněný aktivně podílel na protiprávním získání licence k provozování FVE i do jaké míry byl srozuměn s kroky, které k získání licence vedou, přičemž byl podrobně obeznámen i s faktickým stavem výstavby FVE XY v jednotlivých fázích, a byl rovněž znalý samotné problematiky fotovoltaické energetiky. Odvolací soud doplnil, že obviněnému není kladeno za vinu vypracování revizních zpráv v dané věci s ohledem na to, že se pohyboval na stavbě prakticky denně, jak vyplývá i z jeho výpovědi však musel vědět, že revizní zprávy neodpovídají skutečnému stavu výstavby elektrárny, neboť byly vypracovány už v říjnu 2010, avšak FV panely byly na staveniště naváženy až v průběhu listopadu 2010. Ač sám nebyl statutárním zástupcem společnosti A. B. (tím byl jeho syn A. A.), disponoval obviněný plnou mocí k jednání za uvedenou společnost ve všech oblastech výstavby FVE v rozsahu práv člena statutárního orgánu (v podrobnostech srov. bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
57. Pokud se týká námitky obviněného J. A. stran naplnění subjektivní stránky, Nevyšší soud nejprve obecně konstatuje, že spolupachatel si musí být vědom minimálně toho, že jednání dalších pachatelů může směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro takový případ srozuměn. Zavinění každého ze spolupachatelů je třeba zkoumat odděleně, ale jestliže je dáno ve formě úmyslu zahrnujícího vedle společného jednání i společný sledovaný cíl spojený s určitým následkem, a to třeba i těžším následkem, pak již nezáleží na tom, že bezprostřední příčinou takového následku bylo jen jednání jednoho ze spolupachatelů, pojaté odděleně, a nikoliv jednání ostatních spolupachatelů, rovněž odděleně pojatá (rozhodnutí č. 20/1970 Sb. rozh. tr.). Obdobně je nezbytné samostatně a individuálně posoudit u každého ze spolupachatelů v závislosti na jeho zavinění odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby a k okolnostem přitěžujícím (§17 a §39 odst. 5 tr. zákoníku). V případě obviněného J. A. bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že jeho vědomostní a volní složka zavinění zahrnovala i srozumění s jednáním spoluobviněného I. Č., případně pomocníka M. M. Nejen z okolností případu, ale i z vlastní výpovědi tohoto obviněného je zřejmé, že byl do výstavby FVE podrobně zasvěcen, byl si vědom veškeré související problematiky a řešil veškeré zásadní problémy související s její výstavbou. Obvinění J. A. a I. Č. k datu podání žádosti věděli, že fotovoltaická elektrárna ke dni 9. 11. 2010 není co do počtu panelů ani zdaleka dokončena a že v seznamu jednotlivých provozoven je uveden chybný plánovaný výkon (3,720 MW), který je následně tužkou opraven na 1,581 MW (k tomu v podrobnostech rovněž srov. bod 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
58. Co se týče právní kvalifikace jednání obviněného J. A., Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že svým jednáním naplnili veškeré zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, neboť v rámci řízení před Stavebním úřadem Boskovice a ERÚ a ve vztahu k distribuční společnosti úmyslně použil nepravdivé listiny, kterými deklaroval stav FVE XY v rozporu s objektivní realitou, a to vše činil v úmyslu získat nárok na výkupní ceny energie garantované státem pro provozovny uvedené do provozu do 31. 12. 2010. Jeho jednání směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., kterou se rozumí částka dosahující nejméně 10 000 000 Kč. Vzhledem k tomu, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení mnohonásobně vyšší škody, než která ve skutečnosti vznikla, zůstalo jeho jednání částečně ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k příslušné kvalifikované skutkové podstatě došlo z jeho strany k naplnění všech zákonných znaků. Svým jednáním totiž uvedl v omyl odpovědné zástupce distribučních společností. Jednal ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť bezpochyby věděl, že svým jednáním způsobí porušení zákona a takto jednat chtěl i ve vztahu ke způsobenému následku, což lze dovodit zejména z použitých prostředků v podobě nepravdivých listin.
59. Konečně pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2021 [nyní se jedná o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], který obviněný J. A. učinil rovněž součástí svého mimořádného opravného prostředku, tento lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, což je varianta, kterou ve svém dovolání uplatnil jmenovaný obviněný. Jak už ale podotknul rovněž státní zástupce ve svém vyjádření, v této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany trestního řízení k druhému soudnímu stupni, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno, což vyplývá již z formy rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 839/2015), tudíž naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu nepřipadá v posuzovaném případě v úvahu. Pouze pro úplnost je možné dodat, že podle druhé alternativy je možno tento dovolací důvod shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný spatřoval v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní se jedná o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], jehož naplnění však Nejvyšší soud nedovodil.
Důvodnost dovolání obviněného I. Č.
60. Obviněný I. Č. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), i), l) a m) tr. ř.
61. Obviněný I. Č. ve vztahu k dovolacím důvodům uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. zopakoval obhajobu, kterou uplatňoval v předchozím průběhu řízení. Odmítl, že by jednal v podvodném úmyslu a způsobem, který je zachycen ve skutkové větě výroku o vině, když nebyl statutárním orgánem společnosti TCG a nijak do jejího řízení nezasahoval, následně bagatelizoval svou roli ve vztahu k nepravdivým listinám. Nejvyšší soud přezkoumal odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, přičemž dospěl k zjištění, že soudy dospěly ke správným skutkovým závěrům a v jimi provedeném hodnocení důkazů není možno shledat žádné rozpory, ani údajný tzv. extrémní rozpor a z něho vyplývajícího nesprávného posouzení objektivních i subjektivních znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. V tomto ohledu je možné odkázat na str. 59-61 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že v popisu skutku ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu jsou vyjádřeny rovněž skutečnosti, které vypovídají o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podvodu spočívajícího v uvedení jiného v omyl, jakož i úmyslné zavinění.
62. Dovolatel dále namítal, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, které konkrétní úředníky ERÚ, stavebního úřadu a pracovníky E.ON Distribuce měl uvést v omyl. Nejvyšší soud již ustálil, že civilní sporné řízení, které je ovládáno zásadou projednací a ve kterém není možné uvést rozhodující soud v omyl, se výrazně liší od správního řízení o udělení licence pro podnikání v energetické oblasti vedeného ERÚ, které má charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence. Nejvyšší soud se tedy přiklonil k výkladu, že ERÚ lze v rámci licenčního řízení uvést v omyl, přičemž lze poukázat na podobnost s řízením o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. V tomto směru lze (přiměřeně) odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 4, pod T 685, v němž je dovozeno, že subjektem, který je v řízení o povolení vkladu, na který se vztahuje zákon o správním řízení, uveden v omyl, je katastrální úřad (ačkoliv v omyl byli uvedeni i pracovníci katastrálního úřadu jako fyzické osoby, navenek to však byl úřad), takže případné zjištění konkrétní fyzické osoby (zaměstnance), která rozhodovala o návrhu na vklad vlastnického práva, není z hlediska naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu nezbytné (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 4 Tdo 968/2016).
63. Ohledně námitky absence příčinné souvislosti Nejvyšší soud prvně v obecnosti připomíná, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnutý zaviněním. Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr. ). Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). U úmyslných trestných činů tedy pachatelovo zavinění musí zahrnovat příčinný průběh jako možný, přičemž pro tento případ s ním musí být pachatel alespoň srozuměn (blíže viz P. Šámal a kol., Trestní zákoník I. §1až 139, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 124). Z výroku o vině u obviněného I. Č. je zřejmé, že byla zachována příčinná souvislost mezi předložením podkladů v řízení o žádosti o udělení licence, nezákonným rozhodnutím o udělení licence, uvedením výrobny do provozu, výrobou elektřiny a vyplácením podpory za výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Tato příčinná souvislost nebyla po celou dobu výroby elektřiny a vyplácení podpory přerušena. Příčinná souvislost vedoucí k neoprávněnému vyplácení podpory existovala již od zahájení výroby, tedy v únoru 2011. Příčinná souvislost by byla přetržena, kdyby například společnost A. B. požádala o zrušení licence k výrobě elektřiny, ERÚ by ji zrušil a elektřinu by nevyráběla nebo by elektřinu sice vyráběla, ale podporu za vyrobenou elektřinu neúčtovala. V takovém případě by ani nedošlo ke vzniku škody (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020). V posuzované věci tedy bylo jednání dovolatele součástí jednotlivých na sebe navazujících kroků, na kterých se podíleli kromě dovolatele i spoluobvinění, když bez této součinnosti by nemohlo dojít k naplnění dané skutkové podstaty. Právě společným jednáním dovolatele I. Č. a jeho spoluobviněných získala společnost A. B. neoprávněně licenci, a v důsledku toho si nárokovala zvýhodněné výkupní ceny elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu do konce roku 2010. Dovolatel jako zástupce společnosti TCG činil rozhodující úkony pro získání licence pro provozovatele FVE XY, když měl nezastupitelnou roli při uvádění pracovníků ERÚ v omyl. Nelze pochybovat o tom, že věděl o úkonech dalších osob a současně byl srozuměn s tím, že jeho jednáním ve spojení s jednáním dalších osob má dojít k vyvolání omylu na straně ERÚ, v důsledku čehož získá společnost A. B. neoprávněnou licenci a neoprávněný nárok na výhodnější výkupní ceny elektřiny.
64. Nejvyšší soud nemá ani v případě obviněného I. Č. pochybnosti stran naplnění zákonných znaků zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, kdy i on v rámci řízení před Stavebním úřadem Boskovice a ERÚ a ve vztahu k distribuční společnosti úmyslně použil nepravdivé listiny, kterými deklaroval stav FVE XY v rozporu s objektivní realitou, a to vše činil v úmyslu získat nárok na výkupní ceny energie garantované státem pro provozovny uvedené do provozu do 31. 12. 2010. Rovněž jeho jednání směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., kterou se rozumí částka dosahující nejméně 10 000 000 Kč. Vzhledem k tomu, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení mnohonásobně vyšší škody, než která ve skutečnosti vznikla, zůstalo jeho jednání částečně ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k příslušné kvalifikované skutkové podstatě došlo z jeho strany k naplnění všech zákonných znaků. Svým jednáním totiž uvedl v omyl odpovědné zástupce distribučních společností. Jednal ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť bezpochyby věděl, že svým jednáním způsobí porušení zákona a takto jednak chtěl i ve vztahu ke způsobenému následku, což lze dovodit zejména z použitých prostředků v podobě nepravdivých listin.
65. Pakliže obviněný I. Č. namítal opomenutí důkazů, a to nevyhodnocení obsahu listinných důkazů provedených u veřejného zasedání (lékařské zprávy a Dodatku č. 1) odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku, potom toto jeho tvrzení je třeba potvrdit, ovšem současně je třeba říci, že se nejedná o takové pochybení, které by naplňovalo závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to z následujících důvodů. Pokud se týká lékařské zprávy, tato nijak nesouvisí s trestnou činností, pro niž je obviněný souzen, tedy nemá žádný vztah k trestnému činu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným. Pokud se týká Dodatku č. 1 ke smlouvě mezi společnostmi TCG a A. B., tento nemá žádný význam pro posouzení projednávané trestní věci, tedy jedná se o nepodstatný důkaz z hlediska rozhodných skutkových zjištění. Nejvyšší soud má ve shodě s vyjádřením státního zástupce za to, že Dodatek č. 1 obsahoval takové výstupy, jež obviněný I. Č. uváděl již při svém výslechu a které se tak staly součástí skutkového posouzení ze strany obou nižších soudů. Ani obsah dodatku nicméně nijak obviněnému nezabránil v dalším jednání, jak je vymezeno ve skutkové větě ve vztahu k jeho osobě. Šlo tedy o důkazy, které jednak ve veřejném zasedání provedeny byly, jednak nebyly důkazy podstatnými z hlediska rozhodných skutkových zjištění.
66. Pokud se týká námitek obviněného I. Č. ohledně určení výše způsobené škody, Nejvyšší soud přezkoumal postup nalézacího soudu, k němuž nemá žádných výhrad. Nalézací soud uvedl, že podle cenového rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu č. 5/2009 byla pro výrobny s instalovaným výkonem nad 30 KW uvedené do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 výkupní cena 12 150 Kč za vyrobenou MWh. Podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 činila výkupní cena energie u elektráren s instalovaným výkonem nad 100 KWh uvedených do provozu od 1. 1. 2011 do 28. 2. 2011 podporována výkupní cenou 5500 Kč/MWh. Obviněným se podařilo dosáhnout garantované výkupní ceny pro zdroje uvedené do provozu do data 28. 2. 2011 a do okamžiku zrušení udělení licence v rámci prodeje vyrobené energie do sítě utržila společnost A. B. částku ve výši 25.143.101,99 Kč, ačkoli měla nárok na tržní cenu ve výši 4.930.671,28 Kč. Trestná činnost v podobě prodeje elektrické energie za protiprávně účtovanou výkupní cenu probíhala od měsíce února 2011 do měsíce května 2015, kdy byl vydán rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 62 A 115/2013, kterým byla licence udělená ze strany ERÚ zrušena. Celkově dokonaná škoda tak činí částku 20.212.430,71 Kč. Výše škody vyplývá nejen ze znaleckého posudku Ing. Josefa Michálka, taktéž z vyčíslení škody ze strany ERÚ a ostatně i z příslušných cenových rozhodnutí citovaných výše (viz bod 37 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud doplňuje, že nalézací soud postupoval při výpočtu vzniklé škody zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 346/2022, bod 120 an., kde se rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020, které prošlo i testem ústavní konformity, a to v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19).
67. Odvolací soud v rámci posouzení výroku o náhradě škody uvedl, že se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu stran řádného zjištění škody a odkázal na závěry odvolacího soudu v bodě 37 odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž dále uvedl, že nalézací soud pochybil, pokud v rámci rozhodování o náhradě škody odkazoval s nárokem na náhradu škody na jiný druh řízení Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Uvedený subjekt totiž není poškozeným v této trestní věci, ale poškozenou je ČR – Ministerstvo průmyslu a obchodu, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je pouze procesním zástupcem uvedené poškozené v rámci trestního řízení. Odvolací soud zdůraznil, že je třeba považovat za důvodný názor odvolatele ČR – Ministerstva průmyslu a obchodu v tom směru, že je nesprávná úvaha nalézacího soudu v tom smyslu, že případnou škodu v podstatě zaplatí každý z koncových uživatelů elektrické energie a v rámci úhrad za dodanou elektrickou energii je tak v podstatě škoda státu sanována. Je totiž nepochybné, že tím, kdo vynakládá prostředky na podporu obnovitelných zdrojů, je stát, přičemž tyto prostředky jsou tvořeny i dotacemi z prostředků státního rozpočtu. Dotace pak poskytuje na základě zákona v této konkrétní oblasti Ministerstvo průmyslu a obchodu, které by mělo být také aktivně legitimováno pro vymáhání neoprávněně čerpaných podpor či škody, která v souvislosti s takovýmto čerpáním byla způsobena. V tomto směru tak bylo nově rozhodnuto ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti v daném případě I. Č. a M. M. společně a nerozdílně uhradit způsobenou škodu poškozené ČR – Ministerstvu průmyslu a obchodu. Ohledně ostatních obviněných H. a K., kteří nebyli přímými pachateli podvodné trestné činnosti, ani jejími účastníky, pak bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. (v podrobnostech srov. bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
68. S tím, jak rozhodl odvolací soud o náhradě škody, souvisí další námitka obviněného I. Č., který nesouhlasí s tím, že odvolací soud vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení a povolení oddlužení nerozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. a neodkázal poškozenou Českou republiku s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, ale podle něj mu nesprávně uložil povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit způsobenou škodu, kdy podle dovolatele postupoval v rozporu s ustanovením §140b insolvenčního zákona.
69. Na tomto místě musí nejprve Nejvyšší soud připomenout, že dovolací námitka ohledně nepřípustnosti rozhodovat o nároku na náhradu škody, případně nepřípustnosti přiznat takový nárok v rámci trestního řízení, a to např. s poukazem na probíhající insolvenční řízení, má jen procesní povahu, protože směřuje proti procesnímu postupu, na jehož základě něhož (v daném případě) odvolací soud v adhezním řízení o způsobené škodě rozhod (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 473/16). Prostřednictvím hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se domáhat nápravy nedostatků procesní povahy nelze a taková námitka nenaplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod, ale také ani jiný ze zákonných důvodů dovolání. Za výhrady proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. směřující proti výroku o náhradě škody lze považovat případy, kdy jsou vytýkána porušení v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského a obchodního práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, nesprávný postup při zjištění rozsahu náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974). V dovolání proti výroku o náhradě škody tedy vytýkaná vada musí mít podklad v některém hmotněprávním ustanovení, které určuje její vznik, rozsah apod. Jen za splnění existence takové hmotně právní vady je možné přezkoumávat podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výrok o náhradě škody. V tomto lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v obdobné věci judikoval, že ustanovení §140b insolvenčního zákona je procesní povahy, a proto jeho uplatnění v dovolacím řízení nelze považovat za jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu shora označeného dovolacího důvodu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 677/2013, či ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015; viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1325/2015) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 Tz 42/2019). Lze také připomenout, že tento výklad akceptoval rovněž Ústavní soud ve svých rozhodnutích ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 473/16, a ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2108/19. Podle obsahu podaného dovolání je však zřejmé, že obviněný ve vztahu k výroku o náhradě škody zásadně brojí proti tomu, že odvolací soud nerozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř., ale nesprávně mu uložil povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit způsobenou škodu. Tyto výhrady obviněného se tedy netýkají hmotně právní podstaty majetkové újmy, kterou způsobil, ani jiných okolností, za nichž k této škodě došlo, ale mají pouze procesní povahu, protože směřují proti procesnímu postupu, na jehož základě odvolací soud v adhezním řízení o způsobené škodě rozhodl. Na tomto základě pak ohledně výroku o náhradě škody vznáší další dovolací námitky procesní povahy, které se rovněž vymykají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu.
70. V úvahu přicházející posouzení této námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, není namístě, a to již z toho důvodu, že skutečnosti týkající se insolvenčního řízení se ni nestaly předmětem dokazování v trestním řízení. Rozpor s provedenými důkazy konstatován být nemůže, protože důkazy nebyly provedeny, ani nebyly ze strany dovolatele navrženy, proto se nemůže jednat ani o kategorii nedůvodně neprovedených (opomenutých) podstatných důkazů.
71. Obviněný I. Č. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil rovněž dovolací důvod upravený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jde o případy, že vůbec nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním zcela chybí, což činí výrokovou část rozhodnutí neúplnou, anebo v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný, protože nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti. Neúplným je takový výrok rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
72. Dovolatel konkrétně namítal, že odvolací soud sice mj. i z podnětu jeho odvolání zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku, v němž nalézací soud obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody a souhrnný peněžitý trest, avšak zároveň nerozhodl o zbytku jeho odvolání, které směřovalo též do výroku o vině. Výrok o zamítnutí či odmítnutí v této části odvolání tak podle dovolatele v rozhodnutí odvolacího soudu chybí, přičemž nepovažuje za zákonný ani výrok v bodě IV., že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
73. Tato námitka obviněného I. Č. je zjevně neopodstatněná, neboť odvolací soud rozhoduje o odvolání obviněného jako o celku, přičemž může tento řádný opravný prostředek buď zamítnout, anebo mu zcela nebo zčásti vyhovět. Jestliže vyhoví odvolání pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá. Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 297/2019). Pokud tedy soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně, pokud neuvede "částečně zamítavý výrok", který ostatně trestní řád ani nezná (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. 17/2002, č. 20/2003, č. 23/2003).
74. Pokud dovolatel odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu, jehož určité senáty namítanou problematiku relativizovaly, Nejvyšší soud plně souhlasí s odkazem státního zástupce na aktuální stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, podle nějž porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami, což v projednávaném případě Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 To 9/2021, učinil.
75. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že napadený rozsudek nalézacího soudu byl nezákonný pouze ve výroku o uložených souhrnných trestech. Proto tento oddělitelný výrok odvolací soud svým rozsudkem zrušil a výrokem o trestech ohledně obviněného I. Č. znovu rozhodl. Nemohl tedy již rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá. Pokud odvolací soud ve výrokové části svého usnesení použil pod bodem IV. větu, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, potom tento výrok sice nemá zákonnou oporu, ale rovněž nemá žádný zásadní význam a soudy je běžně používán.
76. Obviněný I. Č. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že peněžitý trest, který mu byl uložen, je nedobytný. Podle dovolatele tedy nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení.
77. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
78. Námitky obviněného I. Č. se týkají alternativy spočívající v uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu se přiklonila k chápání nedobytnosti peněžitého trestu (§68 odst. 6 tr. zákoníku) jako dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to v té jeho variantě, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétně lze poukázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 9/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1544/2015, a ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016. Nejvyšší soud v této své rozhodovací praxi zaujal názor, že uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu, a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu (jde o subsidiární postup soudu pro případ, že se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele). Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet z důkazů a z hledisek výše uvedených. Soud také musí důsledně vycházet z přednosti zákonné vyživovací povinnosti a povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy před trestem spojeným s majetkovým postihem obviněného. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků tedy brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.).
79. Pokud se týká zjišťování osobních a majetkových poměrů pachatele a jeho závazků, kritéria je třeba posuzovat z hlediska kvantitativního. Peněžitý trest má být uložen jen v takové celkové výměře, v jaké je dobytný. Pokud by peněžitý trest ve výměře, v jaké umožňují jeho uložení osobní a majetkové poměry pachatele, byl nepřiměřený ostatním hlediskům stanoveným pro ukládání trestu (§39 tr. zákoníku), zejména povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, uváží soud, zda není namístě uložení jiného druhu trestu, a to popřípadě i vedle peněžitého trestu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 901). Pro neuložení peněžitého trestu by však nestačila jen určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo dokonce neochota pachatele tak učinit.
80. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku (viz například usnesení Nejvyššího soudu: ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 9/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1544/2015, a ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016, a zejména již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.).
81. S ohledem na shora uvedené musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nezabývaly hodnocením osoby obviněného a jeho poměrů, jak vyžaduje ustanovení §67 odst. 3 tr. zákoníku. Nalézací soud pouze obecně konstatoval, že peněžitý trest byl stanoven podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve výměře 80 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1 250 Kč, tedy celkem 100 000 Kč (viz bod 42 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na charakter trestné činnosti mu uložil i trest peněžitý, a to ve stejné výměře, jak jej ukládal již soud prvního stupně, neboť nepochybně v rámci trestné činnosti bylo hlavním motivem i cílem získání majetkového prospěchu tak, jak má na mysli ustanovení §67 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
82. Státní zástupce ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že soudy nižších stupňů v době rozhodování nepochybně mohly vycházet z údajů z insolvenčního spisu, jelikož obviněný I. Č. samodlužnický návrh na oddlužení podal ještě před vynesením rozsudku soudu prvního stupně. Z protokolů o hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání nevyplývá, že by listinné důkazy z insolvenčního spisu byly provedeny. Nejvyšší soud se tedy také zaměřil na informace zjistitelné z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku, v němž je možné ověřit, že u dovolatele byl skutečně rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2019, č. j. KSOS 14 INS 13157/2019-A-5 zjištěn úpadek a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Insolvenční soud dále usnesením ze dne 14. 5. 2020, č. j. KSOS 14 INS 13157/2019-B-7 spolu se zprávou o přezkumu schválil i oddlužení obviněného plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Z podkladů dostupných z insolvenčního spisu lze dále poukázat na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2022, č. j. KSOS 14 INS 13157/2019-B-19, kterým bylo rozhodnuto tak, že oddlužení dlužníka se přerušuje s účinností od 1. 9. 2022 do 31. 8. 2023. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že podáním doručeným soudu dne 1. 7. 2022 požádal dlužník o přerušení oddlužení. Dlužník uvedl, že není schopen splácet oddlužení ze zdravotních důvodů, kdy čeká na operaci, a zároveň z důvodu výkonu trestu odnětí svobody. K žádosti dlužníka se vyjádřil insolvenční správce podáním ze dne 15. 7. 2022, kde uvedl, že ze splátkového kalendáře je hrazeno řádné výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně, dlužné výživné zde není. Od února 2022 srážky postačují prakticky pouze na úhradu záloh správci a na výživné. Není plněna minimální zákonná srážka. Správce s přerušením oddlužení souhlasil.
83. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nevyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů nepostupovaly při ukládání peněžitého trestu zcela v souladu s §68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku. I když byl vzhledem k následku trestného činu spáchaného obviněným uložen poměrně mírný peněžitý trest, soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývaly existencí závazků obviněného, nic nekonstatovaly ani k majetkovým poměrům obviněného. Odvolací soud ani neuvedl, zda majetkovou situaci dovolatele sám odhadl. Postup soudů ve vztahu k posouzení dobytnosti peněžitého trestu tedy nebyl zcela v souladu s právní úpravou a tento výrok je tedy nepřezkoumatelným. Proto Nejvyšší soud v této části podanému dovolání obviněného I. Č. vyhověl.
84. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal.
85. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných J. A. a M. M., přičemž k podnětu obviněného I. Č. uplatněném v jeho mimořádném opravném prostředku podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 To 9/2021, a to ve výroku o peněžitém trestu ohledně tohoto obviněného a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněných J. A. a I. Č. Nejvyšší soud nerozhodoval o přerušení výkonu napadených rozsudků podle §265o odst. 1 tr. ř. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu