ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.939.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 939/2022-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída č. 349/71, proti žalovanému V. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 372/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2021, č. j. 38 Co 219/2020-252, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, č. j. 38 Co 219/2020-252, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (z hledisek rozhodných pro přípustnost dovolání dovolatelem vytknuté) otázky, a to otázky právní povahy tzv. silážní jímky (žlabu, plata) jakožto možné samostatné věci, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu je při řešení této otázky již ustálena na následujících závěrech:
Obecné vymezení pojmu „stavba“ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neobsahoval. Podle ustálené rozhodovací praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, str. 203), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 12, str. 318)] při vymezení obecného pojmu „stavba“ ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného předmětu vlastnických vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 5, str. 162), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008].
V problematických případech je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem vlastnického práva, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012).
K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek.
V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.
Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů, nebo součástí předmětného pozemku, tak záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014).
Současná odborná literatura navazuje na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jejíž závěry považuje za použitelné; při formulaci obecných typických znaků stavby v občanskoprávním smyslu zdůrazňuje následující typické znaky: 1) jedná se o výsledek stavební činnosti člověka, 2) má materiální povahu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci (účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu, přičemž některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných {k tomu blíže KRÁLÍK, Michal. §1083 [Užití cizí věci pro stavbu na vlastním pozemku a nároky s tím spojené]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 300 a tam uvedená literatura}. Výslovnou akceptaci tohoto přístupu vyjádřila i aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020.
Přímo k povaze silážního žlabu (či silážního plata) se dovolací soud v minulosti několikrát vyjádřil. V rozsudku ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002 (uveřejněném pod č. C 1900 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), posoudil silážní žlab jako součást pozemku. V usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, naopak dovolací soud akceptoval závěry nalézacích soudů, že silážní žlab je samostatnou věcí v právním slova smyslu, přičemž s odkazem na rozsudek ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, zdůraznil, že řešení této otázky je vždy v zásadě na úvaze soudu vycházející z individuálních okolností. V neposlední řadě se dovolací soud silážním žlabem zabýval v rozsudku ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4753/2007, v němž zrušil rozhodnutí nalézacích soudů postavená na závěru, že silážní žlab je samostatnou věcí, z důvodu nespolehlivosti a nepřesvědčivosti odůvodnění, a zavázal nalézací soudy, aby znovu řešily otázku, zdali se jedná o věc samostatnou, nebo toliko o součást jiné věci. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu silážní žlab může být jak součástí pozemku, tak i samostatnou věcí v právním slova smyslu, a to v závislosti na konkrétních okolnostech případu. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud pak také konstatoval, že posouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením.
Při posuzování uvedených hraničních případů se zpravidla soudy neobejdou bez posouzení stavebně-technického provedení stavby, které umožňuje posoudit zejména to, jakým konkrétním způsobem je „stavba“ vybudována (z jakých materiálů, jakými stavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zde působí nějaký technologický pojící prvek apod.) a zda a jak je spojena se zemí pevným základem, případně zda je patrné, kde končí stavba a začíná pozemek apod.
Z recentní judikatury lze odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3282/2021.
Dovolací soud dospěl k závěru, že shora uvedeným teoretickým (obecným) východiskům řešení přijaté odvolacím soudem plně dostálo.
Ke stavebně-technickému provedení stavby silážního žlabu se vyjadřoval podrobně posudek znaleckého ústavu Nemovitosti s. r. o. ze dne 16. 1. 2017, k otázce jeho možné oddělitelnosti od pozemků potom posudek Ing. Miloše Lavického ze dne 25. 3. 2020, včetně jeho doplňku ze dne 8. 6. 2020; uvedené důkazy skýtají dostatečný podklad pro skutkový závěr o stavebně technickém charakteru stavby silážního žlabu (je vyhotoven z železobetonové monolitické stěny, která je dilatována a v horní hraně zakončena ocelovým profilem, v převážně nezámrzné hloubce, a jeho konstrukce umožňuje jednoznačné odlišení od pozemku díky obvodovým stěnám, které vystupují nad úroveň okolního terénu; zároveň je jeho odstranění možné bez znehodnocení pozemků jak okolních, tak pozemků, na nichž se nachází).
Je tak zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že silážní žlab je samostatnou věcí, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu k této otázce a není zjevně nepřiměřený ve vztahu ke skutkovým zjištěním, z nichž vychází.
Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění a skutkové závěry, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (poukazuje-li na skutečnost, že „…soud přeceňuje závěr znalce o tom, že odstraněním žlabu nedojde ke znehodnocení jeho pozemku…“, že „…žlab byl vybudován ve svažitém pozemku a jeho betonové stěny tvoří faktickou oporu proti sesouvání zeminy…“)]. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem publikačním 19/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz výslechem znalce, ačkoliv to žalobce jak před soudem prvního stupně, tak následně v odvolání navrhoval, neboť řádné neprovedení navrženého důkazu posuzuje dovolací soud jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobkyně o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu