ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2772.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2772/2022-1276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 28, proti žalované M. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Veronikou Blaškovanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Písecká 1967/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 39/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2022, č. j. 30 Co 98/2021-1230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupkyně žalované JUDr. Veroniky Blaškovanové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2021, č. j. 53 C 39/2010-1171, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále též je „SJM“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2022, č. j. 30 Co 98/2021-1230, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání přitom opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na řešení právní otázky, která představuje odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel především brojí proti závěrům odvolacího soudu o tom, že neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzených vnosů do společného jmění manželů. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, pokud uzavřel, že žalobce svá tvrzení ohledně vnosů neprokázal, a současně se odchýlil v otázce „rozsahu důkazního břemene kladeného účastníku řízení v řízení o vypořádání SJM ve vztahu k zohlednění vnosů do SJM resp. existence a užití výlučného majetku jednoho z manželů“. Dále dovolatel namítá odchýlení se od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3843/2016, které zohledňuje princip zásluhovosti jednoho z manželů o nabytí a udržení majetku značné hodnoty, a namítá přitom, že „soudy obou stupňů nevyhodnotily intenzitu naplnění kritérií pro použití disparity v dostatečné míře odpovídající jednostranné zásluhovosti ze strany žalobce ohledně pořízení a rovněž ohledně údržby a správy nemovitého majetku“, pokud disparitu zohlednily pouze v rozsahu 60 % ve prospěch žalobce a 40 % ve prospěch žalované a nikoliv (jak dovolatel navrhoval) v rozsahu 80 % ve prospěch žalobce a 20 % ve prospěch žalované. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná dovolání nepovažuje za přípustné. Zjištěný skutkový stav i jeho právní hodnocení považuje za správné a v souladu s provedeným dokazováním. Za správné považuje i závěry odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci byly při vypořádání společného jmění manželů dány okolnosti odůvodňující rozhodnout o disparitě podílů. Namítá, že žalobcem citované rozhodnutí 22 Cdo 3843/2016 není k dané věci přiléhavé, jelikož zohledňuje placení dluhů druhého manžela, jež spadaly do společného jmění manželů, výchovu dětí bez přispění druhého z manželů a výlučnou péči o domácnost, což nelze aplikovat na projednávaný případ, jelikož žalovaná se péči o děti, jakož i péči o domácnost, intenzivně věnovala, žádné dluhy za ni žalobce neplatil a pomáhala žalobci s podnikáním. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuálně zamítl.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je pak podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné - stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
K otázkám neunesení důkazního břemene:
Především je nutné uvést, že dovolatel v dovolání sice uvádí celou řadu námitek a výhrad, jimiž brojí proti závěru odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzených vnosů do společného jmění manželů, zásadně však v jejich souvislosti řádně nevymezil otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Pokud v této části dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání neuvádí, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a dovolacímu soudu taková rozhodnutí nejsou známa.
Tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání již proto, že dovolací soud nemůže přezkoumávat skutkový stav zjištěný nalézacími soudy (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Závěr o tom, že by účastník neunesl důkazní břemeno, je přitom závěrem skutkovým, nikoliv právním (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, či ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3004/2015). Z toho důvodu jsou závěry o unesení, resp. neunesení důkazního břemene z dovolacího přezkumu diskvalifikovány. Dovolatel prostřednictvím odlišného hodnocení důkazů zjevně směřuje k tvrzení, že důkazní břemeno unesl, zde se však jedná výhradně o polemiku s tím, jakým způsobem odvolací soud hodnotil důkazy, které byly provedeny k okolnostem rozhodným pro zohlednění vnosů do společného jmění manželů.
Rovněž námitka nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem nezakládá přípustnost dovolání, neboť proces hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017). „Samotný pojem ‚hodnocení‘ důkazů je pojmem obvyklým, ale nepřesným. Závěr o pravdivosti nebo nepravdivosti skutkových přednesů si totiž soud nevytváří pouze hodnocením výsledků dokazování, ale – jak výslovně plyne ze samotného §132 o. s. ř. – na základě všeho, co vyšlo v řízení najevo. Soudce proto musí vzít v úvahu nejen poznatky získané samotným dokazováním, ale také kupř. jednání stran.“ [srov. Lavický, P. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 647 a násl.].
K otázce vypořádacích podílů na společném majetku:
Dovolací soud ustáleně dovozuje, že rovnost podílů obou manželů na společném majetku je základním východiskem při vypořádání společného jmění manželů. Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) v řízení o vypořádání společného jmění manželů je postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004); těmi mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004).
Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015].
Ve vztahu k negativním okolnostem v manželství z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že jde o jednání, která se významným způsobem promítají v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)]. Toliko výjimečně je možné přistoupit k disparitě vypořádacích podílů i v případě, kdy se negativní okolnost bezprostředně nepromítla do majetkových poměrů. Půjde zpravidla o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015).
Z judikatury se dále podává, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém SJM nelze snížit jenom proto, že příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str. 569), nebo ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006], neboť právní úprava neumožňovala vyslovit „vinu“ manžela na rozvodu, i když ukládá soudu přihlédnout k příčinám rozvratu. Jde mnohdy o těžko postihnutelné příčiny, mající původ v intimní sféře, a i zdánlivě jasné příčiny rozvratu (v daném případě navázání mimomanželského vztahu) mají své příčiny. Není ovšem vyloučeno, aby nevěra jednoho z manželů ve spojení s dalšími skutečnostmi vedla soud k úvaze o disparitě podílů, a to např. tehdy, pokud by vedla k výrazně snížené péči o děti a rodinu, měla za následek negativní promítnutí do hospodaření se společným majetkem nebo by se jednalo o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013). Samotné příčiny rozvratu manželství tak nejsou pro stanovení výše podílů manželů na jejich vypořádávaném SJM významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 (uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Co se pak týče principu zásluhovosti, vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č. C 12 230–12231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)].
V poměrech posuzované věci považuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu o disparitě podílů za řádně odůvodněnou a tuto úvahu neshledává jako zjevně nepřiměřenou. Nalézací soudy rozhodly o disparitě podílu v poměru 60 % ve prospěch žalobce a 40 % ve prospěch žalované. Zohlednily především mimořádné zásluhy žalobce, který svým zvýšeným úsilím za využití mimořádných dovedností při své podnikatelské činnosti zajistil nabytí a udržení majetku ve společném jmění manželů značné hodnoty. Neopomenuly však, že to byla především žalovaná, kdo se dlouhodobě staral o děti a společnou domácnost, a současně že po rozvodu manželství byla žalovaná žalobcem vyloučena z faktické dispozice s majetkem náležejícím do společného jmění manželů. Pokud proto odvolací soud v konkrétních, individuálně určených poměrech projednávané věci rozhodl tak, že žalobci připadne na vypořádávaném společném jmění podíl 60 % a žalované podíl 40 %, a současně vzal v potaz všechny relevantní skutečnosti, pak postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a jeho úvaha o disparitním způsobu vypořádání společného jmění manželů a výši podílu každého z manželů není zjevně nepřiměřená. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání tak není ani v této části přípustné.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 1. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu