ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3394.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3394/2023-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) D. H. a b) A. H. , zastoupených Mgr. Michalem Vostřelem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 937/30, proti žalovanému městu Ostrov , IČO 00254843, se sídlem v Ostrově, Jáchymovská 1, zastoupenému JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 22, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 355/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2023, č. j. 56 Co 78/2023-275, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 365 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Michala Vostřela, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 16 C 355/2019-242, určil, že žalobci jsou vlastníky, ve formě společného jmění manželů, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, blíže specifikovaných ve výroku I rozsudku prvního stupně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 56 Co 78/2023-275, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem, že by žalobci po celou vydržecí dobu byli v dobré víře ohledně vlastnického práva k předmětným pozemkům. Žalobci museli ztratit dobrou víru již v průběhu vydržecí doby, v době, kdy vyměňovali starý plot za nový, přičemž museli zjistit, že plocha oplocovaného pozemku je o 37 % větší než plocha pozemků skutečně koupených, nejpozději však v roce 2008, kdy dcera žalobců požádala žalovaného o odkup sporných pozemků. Nesouhlasí ani se závěrem, že do roku 2019 nečinil žádné kroky vůči žalobcům, jež by se týkaly předmětných pozemků. Namítá, že právě v otázce objektivní omluvitelnosti omylu, resp. ztráty dobré víry žalobců v průběhu výměny starého plotu za nový, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000 a sp. zn. 22 Cdo 145/2003. Výměna plotu po odměření nového pletiva z pletiva původního musela v žalobcích vyvolat pochybnost o tom, že výměra držených pozemků odpovídá rozměrům pozemků uvedeným v kupní smlouvě. Za otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považuje stanovení podmínek pro „zpětné vydržení“. Odmítá závěr odvolacího soudu, že ke „zpětnému vydržení“ může dojít pouze za předpokladu, že žalovaný bude vlastnické kroky směřovat vůči žalobcům. V neposlední řadě namítá porušení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou založil své rozhodnutí na skutečnostech, které se žalovaný dozvěděl až z odůvodnění rozsudku. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobci se ve vyjádření podrobně věnují jednotlivým namítaným otázkám. Jejich řešení odvolacím soudem považují za souladné s aktuální judikaturou dovolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, jelikož žalovaný nepředložil žádnou otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
9. Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
10. Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
11. K posouzení dobré víry a omluvitelnosti omylu žalobců:
12. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
13. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k (části) sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby (části) sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým [judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě (části) jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
14. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální, založené na komplexním posouzení jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci. Při posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cd 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019).
15. V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobci byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporné pozemky patří, a proto jej nabyli ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. do vlastnictví na základě vydržení. Odvolací soud tuto úvahu rovněž řádně a náležitě odůvodnil, přičemž komplexně posoudil jedinečné a konkrétní skutkové okolností posuzované věci.
16. Je nutné především zohlednit, že žalobci se chopili držby sporných pozemků na základě kupní smlouvy ze dne 26. 9. 1991, prostřednictvím které nabyli do společného jmění manželů pozemky parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY. V této době již byly sporné pozemky připlocené k těmto převáděným pozemkům a užívány s nimi v rámci jednoho funkčního celku. Žalobci byli utvrzeni o průběhu vlastnické hranice svou právní předchůdkyní a v tomto rozsahu byly rovněž pozemky právní předchůdkyní žalobců i žalobci užívány. Rovněž poměr výměry nabytých pozemků k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým, jež spolu tvořily jeden funkční celek, nevylučuje dobrou víru žalobců (výměry sporných pozemků představují 37 % výměry nabývaných pozemků). Zohlednit lze rovněž dlouhodobou držbu pozemku ze strany žalobců trvající přes třicet let, během které žalovaný nenamítal, že by žalobci drželi pozemky v jeho vlastnictví. Žalobci byli až v roce 2019 upozorněni žalovaným, že sporné pozemky nejsou v jejich vlastnictví.
17. Z uvedeného se podává, že dovodil-li odvolací soud, že žalobci nabyli vlastnické právo k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, na základě vydržení, je jeho rozhodnutí založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. S ohledem na výše uvedené není dovolání žalovaného v této části přípustné.
18. K podmínkám „zpětného vydržení“:
19. Dovolací soud podotýká, že nejde o otázku doposud neřešenou a odvolací soud ji řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu. „Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
20. Pojem „zpětné vydržení“ český právní řád nezná. Jednalo by se o samostatné vydržení druhé v pořadí, na které jsou kladeny stejné kvalitativní podmínky jako na vydržení běžné, proto k uchopení se držby nestačí pouhé dosažení zápisu práva v katastru nemovitostí. Tak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1897/2015, se s poukazem na předchozí judikaturu uvádí: „Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012)“. Tam, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením. V dané věci nebyl žalovaný držitelem, ale jen tzv. knihovním vlastníkem.
21. Ani v této části se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. a s ohledem na výše uvedené není dovolání žalovaného ani v této části přípustné.
22. K překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu:
23. Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, a že vydání rozsudku předcházely procesní vady, na základě kterých byl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, pak lze nad rámec již výše uvedeného uzavřít, že jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, a řadu dalších rozhodnutí). K takové vadě však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), tedy je-li přípustné z jiného důvodu, uvedeného v §237 o. s. ř. a spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci. Již proto nemůže být dovolání pro překvapivost (nepředvídatelnost) přípustné.
24. Žalovaný argumentuje tím, že odvolací soud, aniž by žalovaného vyzval k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, založil své rozhodnutí na skutečnostech, které se žalovaný dozvěděl až z odůvodnění rozsudku.
25. K tomu dovolací soud uvádí, že závěr, že jiné právní posouzení věci odvolacím soudem je možné až v případě provedení (resp. zopakování) dokazování, z žádného ustanovení zákona ani z rozhodovací praxe nevyplývá. Odvolací soud je povinen zopakovat, případně doplnit dokazování pouze v případě, hodlá-li se odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, nikoli v případě jiného právního posouzení věci (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, či ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011).
26. Dovolací soud rovněž nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé jen proto, že uvedl, že jedním z předpokladů pro „zpětné vydržení“ je učinění příslušných kroků vůči dosavadním držitelům a že žalobci neužívali sporné pozemky ani na základě výprosy. Z dosavadního průběhu řízení muselo být účastníkům sporu zřejmé, kterými otázkami se bude odvolací soud zabývat a při zachování obvyklé míry opatrnosti tak musel žalovaný předpokládat, že se odvolací soud bude znovu zabývat otázkou vydržení vlastnického práva ze strany žalovaného, pro které musí být splněny veškeré zákonné podmínky. Ostatně, i kdyby snad o překvapivé rozhodnutí šlo, založilo by pouze vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
27. Poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí doplnit skutková tvrzení, bez nichž by nebylo možné rozhodnout ve prospěch účastníka, který má povinnost tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012, nebo ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017). Jinak řečeno, vznik poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř. se pojí se změnou právní kvalifikace projednávané věci. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že „poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Poučení podle §118a o. s. ř. tak nebylo v řešené věci namístě.
28. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu