ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1186.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1186/2023-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně: P. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Michaelou Rotterovou, advokátkou se sídlem Údolní 552/65, 602 00 Brno, proti žalovanému: L. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem tř. Spojenců 689/3, 779 00 Olomouc, o zaplacení 200.493 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 149/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 12. 2022, č. j. 69 Co 259/2022-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11.422 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 12 C 149/2021-135, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 181.130 Kč s příslušenstvím a částku 19.363 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2022, č. j. 12 C 149/2021-135, ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 181.130 Kč s příslušenstvím a částku 19.363 Kč (první výrok), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem (druhý a třetí výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) rozsáhlé dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, a aby přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje odmítnout, neboť je zjevně bezdůvodné, případně zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval rovněž o požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 19.363 Kč.
S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 19.363 Kč, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení 181.130 Kč s příslušenstvím.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu.
V prvé řadě dovolatel v bodě II. dovolání nazvaném „nesprávný procesní postup před odvolacím soudem při odlišném hodnocení důkazů“ obšírně namítá, že z postupu odvolacího soudu není vůbec zřejmé, jak mohl dospět na základě jediného jím provedeného důkazu listinou k závěru, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce a že peníze skutečně přenechala žalovanému a že dokonce účelem byla jakási podpora společnosti žalovaným, že odvolací soud neuvádí, s ohledem na která konkrétní jednoznačná skutková zjištění, učiněná na základě jakého konkrétního odvolacím soudem provedeného důkazu, lze uzavřít, že se jedná o osobní zápůjčku žalovanému, že se jedná o takto sjednaný způsob přenechání peněz žalovanému […] a konstatovaný účel podpory společnosti, že skutkové zjištění odvolacího soudu o vložení do společnosti […] a podpořil tak její činnost […] z jediného odvolacím soudem provedeného důkazu zcela jednoznačně neplyne, že odvolací soud v odůvodnění nijak nereflektoval a nezabýval se nepoctivou obranou žalobkyně, že žalovaný akcentoval a prokazoval, že vklad, který do společnosti vložil, byl zcela splacen a žádné jiné finanční plnění společnosti neměl vůli poskytovat, přičemž odvolací soud se s tímto v odůvodnění nijak nevypořádal, že z výše označených důkazů (pozn. označených v dovolání) lze dle názoru dovolatele vyloučit, že by zde byla jednoznačná skutková zjištění
o přenechání peněz žalovanému a účelu podpory společnosti, jak nesprávně bez odkazu na jakýkoli konkrétní důkaz uzavírá odvolací soud, že („jak výše prokázáno“) žalovaný údajný odvolacím soudem konstatovaný účel finanční podpory společnosti a přenechání peněz jemu osobně k užití od počátku řízení popíral a vyvracel řadou důkazů, prokazoval, že vůle stran byla jedině zápůjčka samotné společnosti […], proto peníze ani nepřevzal, neměl úmysl ani vůli je převzít, nenakládal s nimi dle své libosti, neměl vůli takto zatížit ve prospěch společnosti svou majetkovou podstatu, že odvolací soud tyto důkazy akcentované žalovaným (pozn. v textu dovolání označených) vůbec nijak nehodnotil, že okresní soud po provedeném komplexním dokazování k přenechání peněz a ke zjištění skutečné vůle stran o účelu užití peněz dospěl ke skutkovému zjištění, že účel zápůjčky byl jiný než osobní zápůjčka, že vůle stran byla jiná a šlo o zastřené právní jednání […], přesto však oproti soudu prvního stupně odvolací soud na základě toliko jediného před ním provedeného důkazu (listiny ze dne 29. 8. 2017) dospěl ke zcela opačnému závěru o přenechání peněz tímto způsobem žalovanému a dokonce o účelu peněz jako o osobní zápůjčce žalovanému, které vložil do společnosti, aby mohla být založena a podpořil tak její činnost […], přičemž takový závěr se ovšem z listiny prokazatelně nepodává, že odvolací soud dle názoru dovolatele v případě, že chtěl učinit jiné skutkové zjištění o předání peněz žalovanému a účelu zápůjčky, byl povinen v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. zopakovat sám dokazování výslechem svědka C., případně výpovědí žalobkyně, provést sám i veškeré důkazy, na něž poukazoval k prokázání zápůjčky společnosti […], tj. aby odvolací soud mohl učinit jiné skutkové zjištění o přenechání peněz a účelu zápůjčky, než jak učinil soud prvního stupně, byl povinen znovu provést výslech svědka C. a dále také zásadně veškeré další důkazy prokazující skutečnou vůli stran k zápůjčce společnosti (účel zápůjčky) […], odvolací soud proto pochybil, neboť znovu sám neprovedl v potřebném rozsahu dokazování, a přitom přijal o účelu zápůjčky a přenechání peněz závěr opačný, než k jakému dospěl na základě řádně provedeného dokazování sám soud prvního stupně […], odvolací soud tedy postupoval v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. a tato vada měla vliv na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci […], což vedlo k tomu, že nesprávně konstatoval jiný závěr o účely zápůjčky (o skutečné vůli stran), že, jak je prokázáno z listiny ze dne 29. 8. 2017, žádný takový osobní účel zápůjčky pro podporu činnosti společnosti neplyne […], odvolací soud tak neměl důvod uzavřít, že toto vše se podává z jediné listiny […], sama tato listina odvolacím soudem konstatovaný účel neobsahuje a nepodává se z ní ani dohoda stran či jejich úmysl o tom, že by takto mělo dojít k přenechání peněz přímo osobně žalovanému k užití dle jeho libosti, naopak je zde výslovně uvedené předání peněz přímo na účet společnosti, že tento nesprávný procesní postup odvolacího soudu měl přímý vliv na nesprávný hmotněprávní poměr o vzniku osobní zápůjčky, že tentýž nesprávný procesní postup (postup v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř.) opakuje odvolací soud i v části týkající se posouzení plateb a dospívá tak k nesprávnému hmotněprávnímu závěru o tom, že dvě platby žalovaného znamenají dokonce uznání závazku žalovaným částečným plněním, že odvolací soud žalovaného ani nevyzval k doplnění tvrzení a důkazů dle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., přestože mnohost vztahů mezi stranami žalovaný tvrdil a prokazoval již v prvním podání ve věci, a rovnou uzavřel, že žalovaný mnohost závazků neprokázal, tj. odvolací soud bez poskytnutí jakékoli reálné procesní možnosti dovolateli dotvrdit a prokazovat, bez dodržení práva být slyšen, vyjádřit se k důkazům, rovnou uzavřel, že nebylo prokázáno, že by mezi účastníky existoval nějaký neuhrazený závazek z jiného právního vztahu […], dovolatel se tak domnívá, že onen nesprávný postup v podobě nedodržení §213 odst. 2 o. s. ř. vedl v této fázi řízení k dalším pochybením, a to v podobě absence případného poučení žalovaného dle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.
Výše uvedenými námitkami však dovolatel nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na které jeho rozhodnutí závisí, nýbrž z části namítá vady řízení (zejména nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, absence poučení dovolatele podle §118a o. s. ř., neposkytnutí možnosti dovolateli dotvrdit a prokazovat a vyjádřit se k důkazům apod.), kterých se měl odvolací soud dle tvrzení dovolatele dopustit, a z části jde o námitky, prostřednictvím kterých dovolatel podrobuje kritice postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, a ve svém důsledku tak namítá správnost skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem.
K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2280/2020, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017, a ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 808/2021). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Vadu řízení přitom představuje i námitka, že odvolací soud pochybil, neboť znovu sám neprovedl v potřebném rozsahu dokazování, a přitom přijal o účelu zápůjčky a přenechání peněz skutkový závěr opačný, než k jakému dospěl soud prvního stupně, a postupoval tedy v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř., k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.) [srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1097/2022, ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1319/2021, a ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1678/2022; srov. také nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud konstatoval, že aby se určitou procesní vadou mohl/měl za povinnost dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka plynoucí z §242 odst. 3 o. s. ř., případně by taková vada sama musela představovat dovolací důvod, jakožto otázka procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo (srov. §237 o. s. ř.)].
Pokud jde o námitky, jež se týkají hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem a správnosti skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, Nejvyšší soud připomíná, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019, a ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017).
Stejně tak námitky dovolatele, kterými sporuje závěr odvolacího soudu o tom, že se jednalo o osobní zápůjčku finančních prostředků žalovanému, které vložil do společnosti a podpořil tak její činnost, přičemž dovolatel tvrdí, že vůle stran byla jedině zápůjčka samotné společnosti, představují skutkové námitky. Jak již bylo výše poznamenáno, samotné hodnocení důkazů (jehož prostřednictvím odvolací soud dovodil, že účastníci spolu uzavřeli smlouvu o zápůjčce s tím, že se jedná o osobní zápůjčku finančních prostředků dlužníkovi) nelze se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Přitom platí, že závěr o tom, jaká byla skutečná vůle účastníků smlouvy o zápůjčce při uzavírání smlouvy, je závěrem skutkovým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016). Namítá-li tedy dovolatel, že skutečná vůle stran byla jiná, než jak dovodil odvolací soud, zpochybňuje tím správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní hodnocení odvolacího soudu vychází (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2857/2022).
V bodě III. dovolání nazvaném „nesprávné hmotněprávní posouzení vzniku osobní zápůjčky“ dovolatel obšírně a opakovaně namítá, že odvolací soud učinil závěr o účelu půjčky pro údajnou podporu společnosti z účelově měnících se tvrzení žalobkyně a z výslechu svědka C., aniž by je ovšem sám vyslechl, aniž by provedl veškeré důkazy označené dovolatelem k prokázání skutečné vůle stran k zápůjčce samotnou společností, že nepostupoval při zjišťování skutečné vůle/úmyslu stran za pomoci výkladových metod právního jednání stanovených v §555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a při zohlednění absence vážné vůle dle §551 o. z., tj. neposoudil správně důsledky absence vážné vůle, a tím i nemožnosti uzavřít, že by byl „naplněn znak přenechání vydlužiteli, aby ji užil dle libosti“ […], že z odůvodnění napadené rozsudku je seznatelné, že zákonná ustanovení §551 a §555 a násl. o. z. odvolací soud neaplikoval […], kdyby tak učinil a hodnotil-li by důkazy skutečné vůle stran optikou těchto ustanovení, pak by dospěl k závěru o nutnosti posoudit listinu ze dne 29. 8. 2017 jako jednání zdánlivé, simulované, neboť strany ve skutečnosti chtěly učinit zápůjčku přímo samotné společnosti, že dle názoru dovolatele nelze odvolacím soudem odkazovanou judikaturu užít pro podporu závěru o vzniku zápůjčky pro absenci skutečné vůle dovolatele osobně zatížit tímto dluhem svou majetkovou sféru a pro absenci jeho vůle k údajné podpoře společnosti a vědomosti žalobkyně o těchto skutečnostech, že zasláním na účet spravovaný žalobkyní nebyly peníze přenechány k užití dovolatelem dle libosti […], že nebyla prokázána žádná dohoda, že by tím byly hrazeny jakékoliv dluhy žalovaného, nebyla prokázána vůle dovolatele k nějaké finanční podpoře společnosti […], že odvolací soud nezohlednil, že nešlo o případ, že by žalobkyně byla ochotna poskytnout peníze pouze žalovanému […], že musel být prokázán konkrétní obsah dohody o údajné podpoře společnosti, jak mají být peníze použity a žalobkyně by musela tvrdit a prokázat, že dle toho i obsah dohody v plné výši splnila, žalobkyně konkrétní obsah údajné dohody o podpoře netvrdila […] a že odvolací soud nekonstatoval pro posuzovaný případ obsah konkrétní dohody stran o údajné podpoře, že v tomto případě musela být prokázána skutečná vůle dlužníka ke konkrétní formě údajné finanční podpory, což se nestalo a ani z odůvodnění odvolacího soudu to neplyne a žalovaný to popírá […], dle názoru dovolatele v posuzovaném případě obě strany věděly, že dovolatel nemá ani nebude mít k penězům žádný přístup, nechtěl se zavazoval k dalšímu vkladu (finanční podpoře) […], peníze nebyly pro úhradu jakéhokoliv jeho dluhu, že v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje vyslovení konkrétního skutkového závěru odvolacího soudu s jeho právní větou
o tom, jak byl v posuzovaném případě naplněn prvek přenechání vydlužiteli k užití dle jeho libosti, včetně odkazu na důkazy prokazující skutečnou vůli stran o tom, jaký význam má zaslání na účet vlastněný a spravovaný výlučně žalobkyní, že strany prokazatelně činily něco jiného, než ve skutečnosti chtěly (zápůjčku samotné společnosti), jejich vůle k zápůjčce přímo žalovanému nebyla vážná, obě strany to věděly, což dovolatel prokazoval […], že odvolací soud nijak neuvádí, jakou jím zjištěnou formu, jakého konkrétního obsahu měla tedy dle vůle stran ad hoc taková podpora společnosti představovat, z jakého konkrétního důkazu odvolacím soudem provedeného se pro odvolací soud prokázala vůle a úmysl žalovaného k takové údajné podpoře […], čím se pro odvolací soud prokázalo, že peníze byly skutečně žalobkyní následně dle takové dohody užity, aby bylo splněno přenechání dlužníkovi […], jak by v takovém případě vyžadovala odvolacím soudem odkazovaná judikatura […] s tím, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se žádné takové úvahy soudu nepodávají, přitom byly podstatné především z hlediska §551 o. z. pro absenci vážné vůle stran k zápůjčce žalovanému, že odvolací soud neužil řádně výkladové metody právního jednání (§555 a násl o. z.), neposuzoval možnost aplikace §551 o. z., a proto učinil nesprávný závěr o vzniku půjčky se žalovaným […], že odvolací soud uzavřel o účelu zápůjčky a o skutečné vůli k takovému účelu dovolatele bez provádění dokazování, přestože okresní soud naopak po provedeném dokazování ke zjišťování vůle stran měl za zjištěné, že vůle stran byla jiná, dovolatel následně shrnuje, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku ne/přenechání peněz vydlužiteli k užití dle libosti, neboť neaplikoval na jednání stranami učiněná pravidla výkladu právních jednání a pravidla absence vážné vůle, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019.
Ke shora uvedeným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že velká část námitek dovolatele přitom směřuje do hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem a správnosti skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem. Jak bylo poznamenáno výše, 1) skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou
v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; 2) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; 3) závěr o tom, jaká byla skutečná vůle účastníků smlouvy o zápůjčce při uzavírání smlouvy, je závěrem skutkovým; 4) namítá-li dovolatel, že skutečná vůle stran byla jiná, než jak dovodil odvolací soud, zpochybňuje tím správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní hodnocení odvolacího soudu vychází.
Skutkovou námitku pak v sobě obsahují např. ty, jimiž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neposoudil správně důsledky absence vážné vůle (nezohlednil absenci vážné vůle dle §552 o. z.), což by jej vedlo k závěru o nutnosti posoudit listinu ze dne 29. 8. 2017 jako jednání zdánlivé, simulované, že strany ve skutečnosti chtěly učinit zápůjčku přímo samotné společnosti, že nelze odvolacím soudem odkazovanou judikaturu užít pro absenci skutečné vůle dovolatele osobně zatížit tímto dluhem svou majetkovou sféru a pro absenci jeho vůle k údajné podpoře společnosti, že nebyla prokázána žádná dohoda, že by tím byly hrazeny dluhy žalovaného, že nebyla prokázána vůle dovolatele k nějaké finanční podpoře společnosti, že musel být prokázán konkrétní obsah dohody o údajné podpoře společnosti, že dovolatel se nechtěl zavazovat k dalšímu vkladu (finanční podpoře), že strany dle dovolatele prokazatelně činily něco jiného, než ve skutečnosti chtěly (zápůjčka samotné společnosti), jejich vůle k zápůjčce přímo žalovanému nebyla vážná, obě strany to věděly, což dovolatel prokazoval, že zákonná ustanovení §551 a §555 a násl. o. z. neaplikoval s tím, že kdyby tak učinil a hodnotil-li by důkazy […], pak by dospěl k závěru o zdánlivosti právního jednání, neboť strany chtěly učinit zápůjčku přímo společnosti. Dovolatel těmito námitkami totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svou vlastní skutkovou verzi (absence vážné vůle stran smlouvy o zápůjčce, společná vůle stran smlouvy učinit zápůjčku přímo samotné společnosti, neprokázání vůle dovolatele k finanční podpoře společnosti apod.), od níž pak odvíjí své právní posouzení; tak tomu je například i ohledně námitky, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku ne/přenechání peněz vydlužiteli k užití dle libosti, neboť neaplikoval na jednání stranami učiněná pravidla výkladu právních jednání a pravidla absence vážné vůle, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019; v cit. rozsudku byl dovozen závěr o zdánlivosti „pracovní smlouvy“ za situace, kdy byl zjištěn nedostatek vážnosti vůle projevené účastníky. Tak tomu však v projednávané věci není, odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevyšel ze skutkového stavu, že by chyběla vážná vůle stran k zápůjčce žalovanému, jak tvrdí dovolatel. Výše uvedené platí i pro námitku, že dle názoru dovolatele nelze odvolacím soudem odkazovanou judikaturu užít pro podporu o závěru o vzniku zápůjčky pro absenci skutečné vůle dovolatele osobně zatížit tímto dluhem svou majetkovou sféru a pro absenci jeho vůle k údajné podpoře společnosti.
Nejvyšší soud dále k výše uvedeným námitkám poznamenává, že závěr o tom, jaká byla skutečná vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy, je závěrem skutkovým (například již výše uvedené usnesení sp. zn. 32 Cdo 1860/2016), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního poměru (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 46, ročník 2002, pod číslem 46). Zakládá-li proto dovolatel svou polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem na argumentu, že skutečná vůle stran byla jiná (případně chyběla vážná vůle stran), pak nezpochybňuje samotné právní posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní hodnocení odvolacího soudu vychází (obdobně srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2857/2022).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně dovozuje, že samotný výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 614/2023).
V nyní projednávané věci Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud postupoval při zjištění obsahu smlouvy o zápůjčce v rozporu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (podrobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2046/2021), uvedl-li, že s ohledem na skutková zjištění lze uzavřít, že se jedná o osobní zápůjčku finančních prostředků žalovanému. Nejvyšší soud dodává, že byť odvolací soud – z čehož dovolatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí – na výkladová pravidla obsažena v §556 o. z. výslovně neodkázal, je jím implicitně provedený výklad smlouvy v souladu s pravidly pro výklad právního jednání formulovanými ve výše odkazované judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud ve svém odůvodnění (i když tímto odůvodňoval zejména otázku podpisu na smlouvě o „půjčce“ a otázku uznání dluhu žalovaným) uvedl, že s ohledem na obsah smlouvy a další v řízení provedené důkazy je třeba dospět k závěru, že k podpisu smlouvy došlo. Uzavření smlouvy je podporováno částečným plněním ze strany žalovaného, a to dvěma splátkami […], že je zřejmé z mimosoudních jednání účastníků, že žalovaný si byl závazku vědom a netvrdil, že by smlouvu neuzavřel […] a jeho vědomosti přisvědčuje i obsah e-mailu ze dne 12. 8. 2018, kdy právní zástupkyně žalovaného zasílá listinu označenou „potvrzení o splnění“, v němž požaduje, aby žalobkyně podepsala text: „…žalovaný jí vrátil veškeré plnění ze smlouvy o půjčce, kterou s ním uzavřela dne 29. 8. 2017 tak, že jí na základě této smlouvy ničeho nedluží…“.
Námitky, že odvolací soud učinil závěr o účelu půjčky pro údajnou podporu společnosti, aniž by vyslechl žalobkyni a svědka C., aniž by provedl veškeré důkazy označené dovolatelem k prokázání skutečné vůle stran, že v odůvodnění rozsudku absentuje vyslovení konkrétního skutkového závěru odvolacího soudu s jeho právní větou o tom, jak byl v posuzovaném případě naplněn prvek přenechání vydlužiteli k užití dle jeho libosti, včetně odkazu na důkazy prokazující skutečnou vůli stran, z jakého konkrétního důkazu se pro odvolací soud prokázala vůle a úmysl žalovaného k takové údajné podpoře apod., představují tvrzené vady řízení, k nimž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V bodě IV. dovolání nazvaném „nepřesvědčivost, nepřezkoumatelnost a překvapivost odůvodnění rozhodnutí“ dovolatel namítá, že odvolací soud nepostupoval podle §157 odst. 2 o. s. ř., že ze samotné listiny z 29. 8. 2017 nelze učinit skutková zjištění, k nímž odvolací soud dospěl, a odvolací soud jiné důkazy k prokázání skutkových zjištění o osobní zápůjčce a o účelu podpory společnosti neoznačuje, že v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje řádný odkaz odvolacího soudu na konkrétní důkazy, z nichž by konkrétní skutková zjištění činil, že nelze z odůvodnění seznat, o které konkrétní důkazy, jaká svá zjištění opírá, dále že o hodnocení důkazů a právním posouzení skutečné vůle a úmyslu stran, o vážnosti vůle není v odůvodnění jediná zmínka, přestože žalovaný již od počátku řízení vážnou vůli se zavázat osobně popíral, vylučoval jakýkoliv dluh či vážnost vůle stran k zápůjčce jeho osobě, poukazoval na skutečnou vůli stran k zápůjčce společnosti, že odvolací soud žádný svůj konkrétní závěr o zjištěné vůli stran a úmyslu neformuluje, nevypořádává se se stěžejní obranou žalovaného k věci mající zásadní vliv na nemožnosti vzniku zápůjčky, kdy dovolatel popíral vůli zápůjčky pro sebe, tvrdil a prokazoval skutečnosti svědčící pro závěr, že jeho úmysl a vůle stran byla jiná, že cílem byla zápůjčka pro společnost, dále že prokázal, že k penězům neměl přístup […], odvolací soud se však s touto obrannou žalovaného a důkazy jím označenými nijak v odůvodnění nevypořádal, nehodnotí důkazy a nezahrnuje je do odůvodnění, že odvolací soud neuvádí, ze kterých konkrétních skutkových zjištění (a z jakých důkazů jím provedených) má vyplývat, že žalovaný plnil dvěma platbami právě na zápůjčky ze dne 29. 8. 2017, opětovně pak namítá, že odvolací soud zcela pominul vypořádat pro věc klíčovou argumentaci dovolatele proti vzniku osobní zápůjčky, nijak se nezabýval hodnocením úmyslu a skutečné vůle stran […], zásadně také pominul vypořádat argumentaci žalovaného proti uznání závazku, že se nevyjádřil k judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatel následně shrnuje, že se odvolací soud svými nedostatky v odůvodnění odchýlil při řešení procesní otázky náležitostí odůvodnění od judikatury Ústavního soudu a dovolacího soudu k §157 odst. 2 o. s. ř. s tím, že tento nesprávný postup měl zásadní vliv na nesprávnost závěru odvolacího soudu o předání peněz žalovanému jako hmotněprávnímu dlužníkovi
a účelu jeho podpory společnosti a jeho uznání dluhu dvěma platbami, neboť uzavřel jejich prokázání, aniž by však řádně odůvodnil, zda je možné takové závěry přijmout (jaké konkrétní důkazy to prokazují); a na tyto námitky pak dovolatel navazuje otázkami, zda byl odvolací soud povinen formulovat skutkový závěr s odkazem na konkrétní důkazy, zda byl povinen v odůvodnění vypořádat argumentaci dovolatele ke skutečnému úmyslu a vůli stran, zda byl povinen formulovat konkrétní právní větu jako reakci na jím řádně zjištěný a důkazně podpořený skutkový stav a dle toho následně odkázat na konkrétní judikaturu a uvést, proč dovolatelem akcentovaný případ judikatury nepovažuje za skutkově obdobný, a zda byl povinen se v části uznání závazku částečným plněním vypořádat v odůvodnění s platbou žalobkyně při závěru o ne/existenci mnohosti závazků; dále též namítá překvapivost rozhodnutí, že dovolatel nebyl poučen o odlišném stanovisku ke zjištění skutku a právnímu posouzení, odvolací soud mu nesdělil, že oproti závěrům soudu prvního stupně má za to, že byla uzavřena zápůjčka s žalovaným, že má za prokázaný účel, a dokonce uznání závazku částečným plněním.
Výše uvedenými námitkami dovolatel však vytýká odvolacímu soudu vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti a překvapivosti dovoláním napadeného rozhodnutí, a dále též nedostatky v poučení. Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení (je-li skutečně dána) sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); vady řízení nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3641/17), a to ani tehdy, pokud by se odvolací soud vytýkaných pochybení skutečně dopustil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19). Částečně pak dovolatel opětovně podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Pokud jde odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3756/2013, pak je jeho odkaz na toto rozhodnutí nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost případu, který byl v tomto rozhodnutí řešen.
Přitom podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že smlouvou o zápůjčce přenechává zapůjčitel vydlužiteli věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o zápůjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik zápůjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky. Při peněžité půjčce (nyní zápůjčce) může dojít k předání peněz i bezhotovostním převodem na účet vydlužitele (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky (nyní zápůjčky) převeden, pokud se na tom strany smlouvy dohodnou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008). Jestliže konstantní judikatura nevyžaduje fyzické předání předmětu zápůjčky vydlužiteli a umožňuje jeho převod na bankovní účet třetí osoby, bylo by zbytečným a neodůvodněným omezením autonomie vůle smluvních stran nepřipustit určení třetí osoby, která je dle pokynu vydlužitele tím, komu má být předmět zápůjčky předán, pokud se na tom strany smlouvy
o zápůjčce dohodnou. Uskutečněným přenecháním předmětu zápůjčky třetí osobě je pak splněna podmínka předání předmětu zápůjčky vydlužiteli podle §2390 o. z. Stejně tak lze připustit i jinou dohodu, podle níž nedojde k fyzickému předání zápůjčky vydlužiteli (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019). Závěr odvolacího soudu o tom, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce peněz a že peníze dlužníkovi skutečně žalobkyně půjčila, tj. přenechala mu je, je v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí.
Bod V. dovolání nazvaný „nesprávný procesní postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, nelegitimní zásah do skutkových zjištění soudu prvního stupně“ pak představuje obšírnou polemiku dovolatele se zjištěným skutkovým stavem, kdy dovolatel namítá správnost (úplnost) skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, které však (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Namítá-li (v bodě VI. dovolání) dovolatel nesprávné právní posouzení otázky uznání závazku (dluhu), pak k této otázce Nejvyšší soud poukazuje na ustálenou judikaturu (např. usnesení ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 29 ICdo 100/2022, či ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 29 ICdo 50/2022), podle níž spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, a judikaturu v nich citovanou).
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný částečným plněním uznal celý závazek, přitom poznamenal odvolací soud podpůrně v reakci na námitku žalobkyně k nesprávnému právnímu posouzení otázky jejího nároku „i z titulu uznání závazku žalovaným“. Dovoláním napadené rozhodnutí v prvé řadě stojí na závěru, že účastníci sporu uzavřeli smlouvu o zápůjčce s tím, že nárok žalobkyni na splnění dluhu ze smlouvy vznikl, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Jelikož (ve výsledku) tento závěr odvolacího soudu obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění nároku žalobkyně, nemůže za této situace přípustnost dovolání založit (dovoláním vymezená) otázka uznání dluhu podle §2054 odst. 2 o. z. Přezkum otázky uznání dluhu se nemůže promítnout do poměrů dovolatele založených napadeným rozhodnutím [(ani případný závěr o nesprávnosti řešení přijatého odvolacím soudem by nemohl vést ke zrušení či změně napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3306/2019)].
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka (v bodě VIII. dovolání označeném „nepřezkoumatelnost: námitka nepoctivosti a nemravnosti), že se odvolací soud nijak nezabýval při posouzení požadavku na přiznání plnění ze zápůjčky obranou dovolatele vytýkající „nepoctivost či nemravnost výkonu práva žalobkyní, případně zneužití práv žalobkyní“. Dovolatel dovolacímu soudu nepřekládá otázku, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce nezávisí. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze podrobit dovolacímu přezkumu správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že odvolací soud se sice nezabýval otázkou, zda nárok žalobkyně na zaplacení 181.130 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce lze pokládat za zneužití výkonu práva (výkon práva v rozporu s dobrými mravy), avšak dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu nelze úspěšně vytýkat, neboť v řízení nebyly prokázány takové skutečnosti, za nichž by bylo možno výkon práva žalobkyně shledat nemravným, a ani ty, které žalovaný uvedl v dovolání, nejsou ve smyslu §2 odst. 3 a §8 o. z. relevantní.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu