ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2746.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2746/2023-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Kateřinou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 323/13, proti žalované A. B. , zastoupené Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, o určení vlastnictví, o vyklizení nemovitosti a vydání automobilu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 392/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2023, č. j. 17 Co 31/2023-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení původně domáhal na žalované vyklizení a určení vlastnictví k bytové jednotce č. XY a spoluvlastnickému podílu na společné části bytového domu č. p. XY a na pozemku par. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, a k bytové jednotce č. XY a spoluvlastnickému podílu na společné části bytového domu č. p. XY a na pozemku par. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, a vydání osobního automobilu tovární značky BMW, z důvodu odvolání darů pro nevděk.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 10. 2022, č. j. 7 C 392/2019-181, zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby v celém jejím rozsahu (výrok I) a rozhodl náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí) a o náhradě nákladů státu (výrok III napadeného rozhodnutí).
Proti výroku I tohoto usnesení podal žalobce dovolání, ve kterém namítal, že odvolací soud pochybil, když učinil závěr o pravosti jeho podpisu na listině označené jako zpětvzetí žaloby pouze na základě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, v němž znalec označil závěr o jeho pravosti pouze jako pravděpodobný. Žalobce dále namítal, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4830/2007, či ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, když nezkoumal, zda je zpětvzetí žaloby skutečným projevem vůle žalobce, a dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3737/2021, neboť nenařídil ústní jednání, aby odvolání projednal, ačkoli byl na jeho popud zpracován znalecký posudek, tedy provedeno dokazování.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná pouze ztotožnila se skutkovými i právními závěry učiněnými odvolacím soudem a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto, případně odmítnuto a žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobce, že odvolací soud pochybil, když učinil závěr o pravosti jeho podpisu na listině označené jako zpětvzetí žaloby pouze na základě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobce touto námitkou napadá rozsah důkazů provedených soudem a jejich hodnocení, avšak taková kritika závěrů odvolacího soudu ve svém důsledku představuje polemiku se skutkovými, nikoliv právními závěry (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2749/2021). Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17).
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností nemá dovolatel podle platné právní úpravy k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, že odvolací soud nezkoumal, zda je zpětvzetí žaloby skutečným projevem vůle žalobce. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi uvádí, že úkony účastníků v řízení jsou procesními úkony. Procesní úkony obecně jsou jednání subjektů řízení – procesních subjektů (soudu, účastníků řízení, dalších subjektů na řízení zúčastněných), které procesní právo předvídá a upravuje a s nimiž spojuje účinky na vznik, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu. Jde o úkony, které mají vliv na zahájení, průběh a skončení řízení. Procesní úkon je projevem vůle jednajícího subjektu, pro který je rozhodující samotný projev této vůle (navenek), nikoliv vůle sama. Není tedy (na rozdíl od právního úkonu hmotněprávního) významné, zda projevu vůle navenek skutečně odpovídala samotná vůle jednajícího subjektu, že byl projev vůle příp. vyvolán omylem apod. Rozhodující je obsah projevu. Není tedy zde namístě uvažovat o platnosti či neplatnosti procesního úkonu v pojetí hmotného práva, jak je stanoveno pro úkony hmotněprávní povahy (v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jde již o právní jednání). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 594/2019, uveřejněném pod číslem 2/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usneseních ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1279/2018, ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020, ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019, či usnesení ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 26 Cdo 799/2023).
Uzavřel-li odvolací soud na základě závěru znaleckého posudku, že zpětvzetí žaloby je opatřeno pravým podpisem žalobce, a jedná se tedy o řádný procesní úkon, jehož doručením soudu došlo k účinnému zpětvzetí žaloby, pak jsou tyto závěry v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť není významné, zda projevu vůle navenek skutečně odpovídala samotná vůle jednajícího subjektu. Tato námitka žalobce proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
K tomu lze doplnit, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4830/2007, který žalobce citoval na podporu svého názoru, je pro skutkovou odlišnost nepřiléhavé, neboť v uvedeném případě nebyla znaleckým posudkem na jisto postavena pravost podpisu jednajícího subjektu. Nepřiléhavým je i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, v němž se dovolací soud zabýval otázkou nutnosti provést dokazování ohledně (ne)pravosti plné moci v případě, že předseda senátu soudu prvního stupně nerozhodl o tom, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny.
Konečně namítá-li žalobce, že odvolací soud pochybil, když rozhodl o odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., aniž by nařídil jednání, ačkoli přistoupil k dokazování ohledně pravosti podpisu, pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobce touto námitkou nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, která sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2350/2020).
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a náklady žalované spojené s podáním vyjádření k dovolání žalobce, jehož argumentace se nikterak nevyjadřuje k přípustnosti podaného dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 396/2023, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017), nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či k bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák Ph.D.
předseda senátu