ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3694.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3694/2022-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a Mgr. Jiřího Němce, ve věci žalobkyně R. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Holoubkem, advokátem se sídlem v Praze, Sudoměřská 185/10, proti žalované Pod křídly, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Na Míčánce 1532/32, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 29059046, zastoupené JUDr. Kristýnou Dolejšovou Kabelovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ke Stírce 490/57, o zaplacení částky 166 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 82/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 53 Co 221/2022-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 777 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu též v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách].
Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Dovolatelka však v dovolání uvedla vedle sebe (paralelně) celkem dva předpoklady přípustnosti dovolání, aniž vymezila, který z těchto předpokladů přípustnosti uplatňuje u té které z vícero právních otázek, které v dovolání formulovala. Nepřichází přitom v úvahu, že by se při řešení určité právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň by šlo o otázku, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. O případ, kdy by dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero možností plynoucích z §237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20), tu nejde.
Má-li být ostatně dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou (srov. R 4/2014).
Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod č. 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka nikterak neoznačila.
Jestliže by měly být v této procesní situaci otázky, které dovolatelka předložila, otázkami dosud dovolacím soudem neřešenými (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 2469/22, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu), pak dovolání obligatorní náležitosti nepostrádá (není vadné), učinit závěr o přípustnosti dovolání však neumožňuje.
Otázku formulovanou ve druhém odstavci bodu 12 dovolání, zda může dojít k porušení uzavřené smlouvy tak, že je porušen závazek, který tato smlouva nestanoví, odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Nevyslovil názor, že může dojít k porušení smlouvy porušením závazku, který tato smlouva nezakládá, a takový (zjevně nelogický) názor nevyplývá z jeho rozhodnutí ani implicitně. Dospěl totiž právě k závěru, že smlouva závazek žalované poskytnout žalobkyni možnost účasti v základním psychoterapeutickém výcviku ve výcvikové části II stanoví.
Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje a k závěru o přípustnosti dovolání proto vést nemůže (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Ostatní dovolatelkou vymezené otázky nejsou právními otázkami ve smyslu §237 o. s. ř. Otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jak ji má na mysli toto ustanovení, je otázkou hmotného či procesního práva, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil a kterou by měl vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti konkrétního právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro , při plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů [při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování, srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018]. Dovolatelem předložená právní otázka proto nemůže z pohledu §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy nemá-li judikatorní přesah (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016].
Prostřednictvím otázky formulované v prvním odstavci bodu 12 dovolání dovolatelka nepředkládá právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nýbrž požaduje po dovolacím soudu posouzení individuálních okolností konkrétního případu. Východiskem tohoto posouzení má být ostatně výklad konkrétní smlouvy; dovolatelka popírá správnost výsledku, k němuž při výkladu dospěl odvolací soud, a předkládá vlastní verzi.
Závěr, k němuž dospěl soud při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o tom, jakou vůli smluvní strany projevily) výkladem, je závěrem skutkovým (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního jednání konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí (dále jen „Sb. rozh. obč.“)], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 46, ročník 2002, pod číslem 46]. Zakládá-li proto dovolatelka svou polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem na argumentu, že skutečná vůle stran byla jiná, pak nezpochybňuje samotné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní hodnocení odvolacího soudu vychází. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zásadně zpochybnit nelze (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl (srov. například usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019), a ten dovolatelka způsobem, jenž by odpovídal požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nezpochybnila.
Posouzení individuálních okolností konkrétního případu se dovolatelka domáhá též prostřednictví otázky uvedené pod bodem 14 dovolání. Ani tu ostatně nejde o otázku, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí. Nevycházel totiž ze zjištění, na němž je otázka založena, že žalobkyně jako absolvent části výcviku (výcvikové části I) služby terapeuta poskytuje a absolvování části výcviku inzeruje. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sb. rozh. obč.
Odvolací soud neřešil ani související podotázky, neboť jím zjištěný skutkový stav věci nezahrnuje poznatek, že absolvent výcvikové části I může využívat získané dovednosti při práci s klienty a že takový absolvent může absolvovat výcvikovou části II později.
Rovněž otázka pod bodem 16 dovolání je otázkou posouzení individuálních okolností konkrétního případu a též tato otázka není otázkou, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neboť je založena na skutkových okolnostech, které nebyly v řízení před soudy nižších stupňů zjištěny.
Uplatněné námitky vad řízení nezahrnují otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem. K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
K námitce, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Též námitka porušení práva na spravedlivý proces může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel současně řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod číslem 460/2017 Sb.).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, dovolání proti výrokům rozhodnutí o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu