ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3750.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3750/2022-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce M. N. , zastoupeného Mgr. Petrem Běhanem, Ph.D, DEA, advokátem se sídlem v Praze 6, V Podbabě 2524/22, proti žalované Generali Česká pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 246 034 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 214/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 12 Cmo 134/2019-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č. j. 52 Cm 241/2013-147, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 246 034 Kč s úrokem z prodlení coby dlužného pojistného plnění a žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud takto rozhodl již potřetí, poté, co jeho předchozí rozhodnutí byla zrušena rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, č. j. 32 Cdo 2655/2016-113, a ze dne 27. 1. 2022, č. j. 23 Cdo 3348/2020-192.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v obou jeho výrocích, napadl žalobce dovoláním, jež má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal, neboť dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud postupoval při výkladu právního úkonu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu.
Od závěrů kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu a od judikatury, na niž se v těchto rozhodnutích odkazuje, se odvolací soud tentokrát již neodchýlil.
Vzhledem k tomu, jakým způsobem dovolatel mimo jiné argumentuje, je třeba znovu připomenout, že samotný výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při výkladu právního úkonu, dovolacímu přezkumu nepodléhá; posuzovat lze jen postup, jímž odvolací soud k závěru o obsahu právního úkonu dospěl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
Nejvyšší soud uzavřel již v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3348/2020, že odvolací soud při prvotním výkladu provedeném za užití výkladových prostředků gramatických (sémantických), logických a systematických postupoval korektně, své úvahy náležitě vysvětlil a jeho postupu v tomto ohledu nelze nic vytknout. Vytkl však odvolacímu soudu, že se (v důsledku nesprávného názoru o limitech výkladu pojistných podmínek) při výkladu pojistné smlouvy nezabýval skutečnou vůlí smluvních stran.
Též v nyní posuzovaném rozhodnutí odvolací soud provedl výklad sporných ustanovení s využitím gramatických, logických a systematických prostředků a pro jeho postup platí totéž, co dovolací soud uvedl ve svém shora uvedeném kasačním rozhodnutí. Odvolací soud při tomto výkladu postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a v rozporu s ustálenou judikaturou je naopak argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se neomezil na výklad gramatický.
Při výkladu vyšel odvolací soud i tentokrát z objektivního hlediska (§266 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“). Jestliže tak ale učinil proto, že na základě výsledků dokazování po stránce skutkové uzavřel, že zjištěné okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, nesvědčily o tom, že by vůle stran při jejím uzavření byla odlišná od písemně zachyceného obsahu, pak tentokrát postupoval v souladu s pokyny předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu i s další jeho příslušnou judikaturou.
Opodstatněná není ani námitka, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu vykládal neurčité pojmy k tíži toho, kdo je (jako první) nepoužil. Nejvyšší soud opětovně připomíná, tak jak učinil již v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3348/2020, své judikatorní závěry, podle nichž pravidlo obsažené v §266 odst. 4 obch. zák. může nalézt uplatnění jen za splnění předpokladu, že jde o pojem skutečně nejednoznačný, tj. že projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1 ani podle odstavce 2, neboť kombinovat postupy podle §266 odst. 1 a §266 odst. 4 obch. zák. je z povahy věci vyloučeno (srov. již rozsudek ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1993/2021, či rozsudek ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2942/2021). Jestliže se odvolacímu soudu zdařilo výkladem odstranit pochybnosti o významu sporného pojmu, pak předpoklady pro postup podle §266 odst. 4 obch. zák. splněny nebyly.
K námitkám, že odvolací soud vyložil právní úkon k tíži slabší smluvní strany, která v důsledku adhézní povahy pojistné smlouvy neměla možnost do jejího textu zasáhnout, že pojistné podmínky jsou rozsáhlé, zřejmě záměrně nepřehledné a nepřesně formulované a že dovolatel z nich výklad přijatý soudy nižších stupňů přijatý vyčíst nemohl, a že mohl vzhledem k jednání pracovnice žalované, která neshledala žádné nedostatky v zabezpečení provozovny, důvodně spoléhat, že stávající mříž je vyhovujícím způsobem zabezpečení, a závěry odvolacího soudu jsou proto absurdní, dovolatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání řádně, neboť neoznačil příslušné judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud v tomto ohledu odchýlit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Totéž pak platí též o námitce uplatněné v závěru dovolání, že i kdyby mříž splňovala parametry „funkční mříže“, došlo by ke vniknutí pachatele a ke způsobení škody dovolateli tak jako tak, není tedy dán kauzální nexus mezi údajným nesplněním parametrů „funkční mříže“ a vznikem škody.
Dovolatel vedle výtky, že odvolací soud postupoval chybně při výkladu pojmu „mříž“ (z úpravy stupně zabezpečení Z8, obsažené v tabulce č. 1, která tvoří součást Doplňkových pojistných podmínek pro pojištění movitých věcí k podnikání) jako „funkční mříže“, k níž se upíná jeho dovolací argumentace, též zmiňuje, že při stanovení limitu pojistného plnění bylo zapotřebí vyjít ze stupně zabezpečení Z9 (upraveného tamtéž), neboť „okno do provozovny se nacházelo prokazatelně ve výšce nad 2,5 m nad okolním terénem, přičemž parapet pod ním umístěn nebyl a není snadno přístupnou konstrukcí“.
Právní závěr odvolacího soudu, že předmětný parapet lze podřadit pod snadno přístupné konstrukce ve smyslu pravidel pro stupeň zabezpečení Z9, dovolatel zpochybňuje výlučně prostřednictvím kritiky skutkového stavu věci, na němž je právní posouzení odvolacího soudu založeno; odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel při formulování svých právních závěrů ze zjištění, že parapet (resp. římsa) se nacházel pod oknem ve vzdálenosti méně než 2,5 m. Ostatně sám dovolatel odvolacímu soudu výslovně vytýká, že „potvrdil nesprávný skutkový závěr"; jiné (právní) argumenty ve vztahu k posouzení parapetu jako snadno přístupné konstrukce nepředkládá. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze; dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod. Tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). O zjevný exces (extrémní rozpor) při utváření skutkových zjištění, jak jej definoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud (srovnej např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34/1995 Sbírky a nálezů Ústavního soudu, a nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný tamtéž pod č. 127/2002) , v posuzované věci rozhodně nejde a dovolatel jej ostatně ani nenamítá.
Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není pak zpochybněním právního posouzení věci (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod č. 60/2017 Sb. rozh. obč.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dílem jako vadné (ve vztahu k námitkám uvedeným shora na str. 3 v odst. 1 a 2), dílem jako nepřípustné (ve zbytku).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu