ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3219.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3219/2021-279
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: A. M. , narozený XY, bytem XY, bytem v České republice XY, zastoupený JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti žalované: UNIQA Sachversicherung AG, se sídlem Untere Donaustrasse 21, 1029 Wien, Rakousko, za niž jedná UNIQA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, 160 00 Praha 6, zastoupená JUDr. Jiřím Kroftou, advokátem se sídlem Tychonova 264/10, 160 00 Praha 6, o náhradu újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 69/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 12 Co 249, 250/2020-232, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 12 Co 249, 250/2020-232, ve výroku II, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 1 637 993 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III a IV, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 3. 2020, č. j. 30 C 69/2016-173, ve výroku III, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 1 637 993 Kč s příslušenstvím, a ve výroku IV se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 30 C 69/2016-173, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 167 030 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 1 595 700 Kč od 9. 5. 2016 do 31. 7. 2019 ve výši 12 900 Kč (výrok II), žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 2 282 322 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Žalobce se domáhal náhrady škody s tvrzením, že dne 9. 5. 2012 se stal účastníkem dopravní nehody, při které mu byla způsobena škoda na zdraví. Vozidlo, které řídil, bylo ve vlastnictví společnosti A. A., s.r.o., které je žalobce společníkem. Viníkem dopravní nehody byl pan H. D., řidič automobilu XY. Pan D. měl sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla u žalované. Podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla účinného v době vzniku škody (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“), uplatnil žalobce nárok přímo vůči pojišťovně. Škodním zástupcem žalované je podle §9b zákona o pojištění odpovědnosti na území České republiky UNIQA pojišťovna, a.s. Dopravní nehoda byla šetřena Policií České republiky a proti viníkovi dopravní nehody, panu H. D. bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Žalobce při nehodě utrpěl poranění, a to zlomeninu obratle krční páteře, s rupturou meziobratlové ploténky, kontuzi krční míchy, zlomeninu žebra, rozsáhlá pohmoždění kolene, bérce a levého zápěstí. Hospitalizován v nemocnici byl od 14. 5. 2012 do 14. 7. 2012 a dále v období od 2. 10. 2012 do 4. 10. 2012, v péči Rehabilitačního ústavu Kladruby byl v období od 4. 10. 2012 do 8. 12. 2012. Mezi účastníky nebylo sporu o průběhu nehodového děje, ani o tom, že viníkem dopravní nehody byl pan H. D. Sporným byl pouze rozsah a výše jednotlivých nároků uplatněných žalobcem. K náhradě za ztrátu na výdělku v období od 9. 5. 2012 do 9. 5. 2016 v částce 1 637 993 Kč soud I. stupně uzavřel, že žalobce předložil pouze daňové přiznání podané v Rakousku za rok 2011 a neurčité daňové přiznání za rok 2012, nenabídl žádné důkazy, na základě nichž by bylo prokázáno, že řádné splnění smluvních závazků žalobcem bylo zmařeno v příčinné souvislosti se škodní událostí. Proto žalobu v tomto rozsahu zamítl s tím, že žalobce nepředložil důkazy, které by umožnily, byť i postupem podle §136 o. s. ř., určit výši zisku alespoň volnou úvahou. Dalším uplatněným nárokem byly náklady spojené s léčením, u nichž soud prvního stupně uzavřel, že žalobce jako fyzická osoba žádné náklady spojené s léčením následků újmy na zdraví nevynaložil, neboť uhrazeny byly právnickou osobou, společností A. A., s.r.o. Důvodným neshledal ani nárok na náhradu škody za překlady pro rakouskou zdravotní pojišťovnu s tím, že na tyto náklady se pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla nevztahuje. K nákladům na dietní stravování (na tzv. krabičkovou dietu) ve výši 246 224 Kč uvedl, že se nejednalo o vyšší částky, než které v době před úrazem obvykle žalobce vynaložil na celodenní stravování, proto je rovněž nepřiznal. Nároky na parkovné a cestovné ve výši 237 006 Kč, jichž se žalobce domáhal nad rámec nákladů uznaných žalovanou, neshledal též důvodnými, neboť tyto náklady vynaložila právnická osoba, nikoli žalobce, stejně tak jako odměnu v částce 30 000 Kč za výpomoc svědkyni M., kterou též hradila firma A. A. s.r.o. Důvodným naopak shledal uplatněný nárok na úhradu zdravotní a rehabilitační péče a pomůcky, které nebyly hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, v celkové výši 167 030 Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 12 Co 249, 250/2020-232, zrušil nákladový výrok II usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2020, č. j. 30 C 69/2016-203, kterým bylo řízení o odvolání žalované zastaveno (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem (výroky III a IV). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Uvedl, že mezi účastníky byla sporná pouze výše odškodnění jednotlivých nároků. Žalovaná část nároku žalobce dobrovolně uhradila, a to náklady léčení, parkovné, výdaje na taxi službu, lékařské poplatky za rehabilitaci v celkové výši 286 108 Kč a o náhradě škody za ztížení společenského uplatnění a bolestné ve výši 1 595 700 Kč byl uzavřen soudní smír. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k nároku na náhradu ztráty na výdělku za období od 9. 5. 2012 do 9. 5. 2016 v částce 1 637 993 Kč uzavřel, že žalobce neprokázal, že mu v příčinné souvislosti s pracovní neschopností ušel konkrétní zisk, který by svojí podnikatelskou činností získal, byť soud prvního stupně jej opakovaně vyzýval k předložení smluv či dohod, na základě nichž měl v rozhodném období realizovat své konkrétní podnikatelské závazky. Žalobce však setrval pouze na obecném tvrzení o projektech, které nemohl realizovat, aniž by konkrétně doložil důkazy, na základě nichž by bylo možné uzavřít, že došlo ke ztrátě na jeho zisku v příčinné souvislosti s utrpěným poškozením zdraví. K odvolací námitce žalobce, že žalovaná učinila návrh na vypořádání nároku na náhradu ztráty na výdělku, který pro ni byl podle právní úpravy závazný, odvolací soud uvedl, že žalovaná žalobci nabídla částku 20 096 EUR s tím, že tuto částku vyplatí v korunách v kursovém přepočtu k datu výplaty, a vycházela přitom z daňového přiznání za rok 2011 ve výši 15 166, 67 EUR a délky pracovní neschopnosti od 9. 5. 2012 do 6. 9. 2013. Zároveň žalovaná v této nabídce uvedla, že pro případ, kdy by nebyla tato nabídka pro žalobce přijatelná, je třeba ji považovat za neučiněnou. Žalobce přípisem ze dne 25. 4. 2018 návrh žalované výslovně odmítl, a k návrhu žalované proto nelze přihlížet. Ohledně nákladů na dietní stravování, tzv. krabičkovou dietu, jichž se žalobce domáhal s tvrzením, že ze zdravotních důvodů musel dodržovat dietu, odvolací soud dovodil, že přiznat lze pouze prokázaný rozdíl, tedy navýšení nákladů na dietní stravování oproti nákladům na stravování běžně žalobcem vynakládaným. Žalobce však ve svém účastnickém výslechu uvedl, že na stravu nevynaložil vyšší částky v případě krabičkové diety, než vynaložil před nehodou na své obvyklé stravování. Odvolací soud proto i v tomto rozsahu shledal odvolání nedůvodné. Další nároky na náhradu nákladů léčení, a to za žalobcem zaplacené parkovné a cestovné v rozsahu, v němž nebyly žalovanou uhrazeny, a náklady na úpravu osobního automobilu, který žalobce používal, shledal odvolací soud nedůvodnými, neboť bylo prokázáno, že tyto náklady vynaložila společnost A. A. s.r.o., nikoli žalobce. U žalobce tedy nedošlo v příčinné souvislosti s těmito náklady ke zmenšení majetku. Totéž platí i pro náklady na překlady lékařských zpráv a náklady na výpomoc od paní M., jež žalobce rovněž nevynaložil.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při posouzení vzniku nároku na náhradu ušlého zisku a určení výše této náhrady. Žalobce doložil listinné důkazy a navrhl i výslech svědka ke svému tvrzení ohledně dlouhodobé spolupráce a zavedené praxi ústního uzavírání smluv při práci na projektech. Soud, přestože výslech svědka neprovedl a listiny řádně nezhodnotil, uzavřel, že žalobce existenci ušlého zisku neprokázal. Jeho závěry jsou tak v rozporu zejména s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2912/2012, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, i nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 321/98. Rozsudek odvolacího soudu se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil i v posouzení nároku na náhradu nákladů spojených s léčením ve formě dietního stravování, když tyto náklady byly žalobcem prokazatelně vynaloženy a řádně doloženy (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3818/2011). Ve vztahu k tomuto nároku odvolací soud neprovedl žalobcem navržené důkazy, a to vypracováním znaleckého posudku k posouzení účelnosti vynaložených nákladů, a výslech M., kterými chtěl žalobce prokázat skutečnost podstatnou pro výsledek sporu, zejména to, že v důsledku medikace po úrazu došlo ke zvýšení jeho váhy, proto mu bylo lékařem doporučeno dodržovat dietu, což realizoval tzv. krabičkovou dietou. Náklady na ni jsou proto v příčinné souvislosti s nehodou. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že část svých právních úvah založil na neúplných skutkových zjištěních, která mu neumožňovala přistoupit k právně kvalifikovanému závěru. Poukázal např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 510/2003. Jako dosud neřešenou předložil dovolatel otázku, zda žalobce jako fyzická osoba je aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu nákladů vynaložených na nadstandardní výbavu do vozidla, jež sloužilo výlučně žalobci, za situace, kdy vozidlo vlastnila a tyto náklady vynaložila společnost, jejímž jediným jednatelem a společníkem je žalobce, přičemž součástí jmění žalobce je pohledávka spočívající v právu, kdykoliv požadovat převedení vlastnického práva k tomuto vozidlu. A dále i otázku, zda lze návrh na částečné vypořádání, učiněný ze strany žalované s nabídkou plnění v rámci žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody, považovat za právní jednání, z něhož lze per analogiam vyvodit částečné uznání nároku co do částky nabídnuté k plnění. Dovolatel rovněž namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu spočívající v přiznání plného odškodnění poškozenému podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. 9. 2009, o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. V této směrnici je vícekrát zdůrazněn závazek členských států zajistit, aby se poškozeným dostalo řádné náhrady škody, resp. plného odškodnění. Rozhodnutí je v rozporu s nálezy sp. zn. II. ÚS 155/16, sp. zn. II. ÚS 221/07 a sp. zn. I. ÚS 1902/03. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná dovolání žalobce považuje za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
Žalobce podal dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. K dovolání proti výroku I (o zrušení výroku o nákladech řízení usnesení soudu prvního stupně) však není subjektivně legitimován, neboť se v daném rozsahu jedná o rozhodnutí v jeho prospěch a nevznikla mu tímto výrokem ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, či ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000).
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, dále jen „Soubor“, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah).
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 2 282 322 Kč s úrokem z prodlení. Tato částka se skládá ze samostatných nároků: a) náklady dietního stravování 246 224 Kč, b) náklady na překlad lékařských zpráv z němčiny do češtiny 22 225 Kč pro rakouskou zdravotní pojišťovnu, c) náklady na zvláštní výbavu do vozidla 147 296 Kč, d) náklady na cestovné a parkovné 237 006 Kč, e) náklady na administrativní výpomoc od L. M. 30 000 Kč a f) náhrada za ztrátu na výdělku v období od 9. 5. 2012 do 9. 5. 2016 v částce 1 637 993 Kč.
V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok ohledně nákladů na překlad lékařských zpráv 22 225 Kč a nákladů na administrativní výpomoc od L. M. 30 000 Kč, je přípustnost vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících zákonem stanovený limit 50 000 Kč.
Dalšími nároky, které žalobce uplatnil, byly náklady na zvláštní výbavu do vozidla 147 296 Kč a náklady na cestovné a parkovné 237 006 Kč. Tyto výdaje byly hrazeny z prostředků osoby odlišné od žalobce, a to společnosti A. A. s.r.o., jejímž je žalobce jediným jednatelem a společníkem. Žalobce z toho dovozuje, že uvedené výdaje tak zmenšily jeho majetek. Žalobce vymezil předpoklady přípustnosti dovolání v rozsahu těchto nároků tak, že rozhodnutí spočívá na dosud neřešené právní otázce, a to zda žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu nákladů vynaložených na nadstandardní výbavu do vozidla, jež sloužilo výlučně žalobci, za situace, kdy vozidlo vlastnila a tyto náklady vynaložila společnost, jejímž jediným jednatelem a společníkem je žalobce, přičemž součástí jmění žalobce je pohledávka spočívající v právu kdykoliv požadovat převedení vlastnického práva k tomuto vozidlu.
Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014) právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Právo na plnění žalobce v této věci odvozuje od škodní události, která nastala dne 9. 5. 2012, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), proto je nutné jednotlivé nároky žalobce posoudit podle tohoto právního předpisu, jak správně učinily soudy obou stupňů.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle §449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Tomu, kdo není vlastníkem věci, však škoda spočívající ve snížení hodnoty věci v důsledku škodní události oproti její hodnotě před poškozením nevzniká, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, usnesení ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001 nebo rozsudek ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1627/2008).
Společnost s ručením omezeným jako právnická osoba je osobou odlišnou od fyzické osoby tedy žalobce, byť žalobce tvrdí, že byl jejím jediným společníkem. Pokud tedy tato právnická osoba vynaložila finanční prostředky ve prospěch žalobce, nezmenšil se tím majetkový stav žalobce. V případě, že tím došlo k zmenšení majetkového stavu společnosti, je aktivně legitimována k žalobě na případnou náhradu škody sama společnost, nikoliv žalobce, byť byl statutárním zástupcem společnosti a jejím společníkem. Závěr odvolacího soudu, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu nákladů na zvláštní výbavu do vozidla a nákladů na cestovné a parkovné, které vynaložila společnost A. A. s.r.o., je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a tedy správný.
Dovolatel dále namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže shledal nedůvodným jeho nárok na náhradu nákladů vynaložených na dietní stravování ve výši 246 224 Kč. Judikatura je ustálena v závěru, že k náhradě účelných nákladů spojených s léčením, které se hradí podle §449 odst. 1 obč. zák., patří např. náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady na ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici; musí jít o náklady účelné a prokazatelně vynaložené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikované v Souboru pod C 2991, ale i žalobcem odkazovaný rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3818/2011, publikované v Souboru pod 12526). Právo na náhradu nákladů spojených s léčením (mimo jiné i na dietní stravování) je však podmíněno tím, že úhradou těchto nákladů vznikla poškozenému újma - došlo ke zmenšení jeho majetkového stavu. V této věci však soudy uzavřely (na základě účastnického výslechu žalobce, v němž uvedl, že na tzv. krabičkovou dietu nevynaložil vyšší částky než na stravování před škodní událostí), že žalobci nevznikla zaplacením dietního stravování majetková újma, a v důsledku toho ani nárok na náhradu těchto nákladů spojených s léčením. Rozhodnutí i o tomto nároku je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř., podané proti výroku I a části zamítavého výroku II v částce 644 329 Kč s příslušenstvím rozsudku odvolacího soudu (sestávajícího z nákladů na dietní stravování 246 224 Kč, nákladů na překlad lékařských zpráv z němčiny do češtiny 22 225 Kč pro rakouskou zdravotní pojišťovnu, nákladů na zvláštní výbavu do vozidla 147 296 Kč, výdajů na cestovné a parkovné 237 006 Kč, a nákladů na administrativní výpomoc od L. M. 30 000 Kč).
Dovolání je ale podle §237 o. s. ř. přípustné v otázce posouzení vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku žalobce v období od 9. 5. 2012 do 9. 5. 2016 a určení výše této náhrady, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Podle §445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.
Podle §446 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským.
Podle §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.
Náhradou za ztrátu na výdělku (zisku podnikatele) se neodškodňuje samotná neschopnost výkonu práce, ale jde o náhradu majetkové újmy, tedy určitého majetkového přínosu, o nějž poškozený v příčinné souvislosti s úrazem přišel. Povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní se vztahuje i na konkrétní údaje o tom, v čem tvrzená ztráta spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše ztráty v každém jednotlivém případě závisí především na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž dovozuje, že nebýt neschopnosti vykonávat práci, v zažalovaném období by svou činností dosáhl při podnikání příjmu, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní skutková tvrzení byla v řízení prokázána (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011 a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 474/2016). K odškodnitelné ztrátě na výdělku ve smyslu ustanovení §445 a násl. obč. zák. může dojít i tehdy, když poškozený v době úrazu sice nepracoval, avšak prokazatelně měl zajištěnu možnost vykonávat výdělečnou činnost, a jen v důsledku úrazu se tak nestalo (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2295/2011, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3403/2008). Přisvědčit lze i názoru, že náhradou za ztrátu na výdělku se neodškodňuje samotná ztráta či omezení možnosti pracovního uplatnění ve smyslu profese, nýbrž majetková újma, spočívající v tom, že trvalou ztrátou (snížením) pracovní způsobilosti následkem újmy na zdraví došlo k poklesu jeho příjmů oproti jeho příjmům před škodnou událostí. V souvislosti s vlivem poškození zdraví na výkon zaměstnání se totiž v rámci náhrady za ztrátu na výdělku odškodňuje snížení výdělku (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 52/90, uveřejněný pod č. 22/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1952/2011). Žádné zákonné ustanovení neváže poskytování náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví na trvání výdělečné činnosti poškozeného (tzn. pracovního či jiného obdobného poměru) v době úrazu. Stejně tak u osoby samostatně výdělečně činné není bezvýjimečnou podmínkou, aby pro předpokládanou činnost měl poškozený již uzavřenu odpovídající smlouvu. Právní řád naopak vychází z možnosti poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v okamžiku úrazu pouze předpokládána a její výkon by začal později, nebýt úrazu a poškození zdraví z něho vyplývajícího (srov. rozsudek ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2651/2015). Nárok tedy může vzniknout, jestliže v době úrazu ještě nebyla písemně uzavřena smlouva s dohodnutým výkonem práce, avšak poškozený skutečně měl s určitou osobou sjednán výkon konkrétní výdělečné činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou činnost vykonával, neboť pouze v důsledku poškození zdraví nemohl sjednanou činnost vykonat, takže ztratil výdělek, kterého by jinak - nebýt úrazu - dosahoval. K závěru, že ke ztrátě takového příjmu došlo, nestačí ovšem pouhá možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu či nezávazný příslib smluvního subjektu, nýbrž je třeba zjištění, že k realizaci výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že – nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce ani přes poučení soudu neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně relevantních skutkových okolností, z nichž lze dovodit vznik a výši ztráty na výdělku za období od 9. 5. 2012 do 9. 5. 2016, kdy nemohl výdělečnou činnost vykonávat. K tomuto závěru však dospěl, aniž provedl žalovaným navržený výslech svědka T., který měl podle tvrzení žalobce potvrdit, že s žalobcem spolupracoval na projektech a v této spolupráci měli pokračovat, čemuž však zabránil zdravotní stav žalobce po škodní události, a aniž zjištění z tohoto výslechu porovnal s dalšími navrhovanými důkazy (např. společné projekty s architektonickou kanceláří T. a P. A. či potvrzení této kanceláře o vzájemné spolupráci s žalobcem), případně v souladu s návrhem žalobce nechal vypracovat znalecký posudek. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že žalobcem navržené důkazy nejsou s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost o vzniku a výši ztráty na výdělku, v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť bez provedení žalobcem navržených důkazů nelze vyloučit, že při běžném chodu událostí, nebýt škodní události, by žalobce v žalovaném období vykonával svou podnikatelskou činnost a měl z ní příjmy. Vzhledem k postupu odvolacího soudu je na místě zdůraznit výše uvedený judikatorní závěr, že okolnost, že poškozený nemá uzavřenu písemnou smlouvu (ať již pracovní nebo jinou, jež dokládá budoucí výkon povolání nebo podnikání) sama o sobě neznamená, že poškozený neměl sjednanou konkrétní výdělečnou činnost.
Nejvyšší soud uzavírá, že z uvedených důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku (po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení) v částce 1 637 993 Kč nesprávné, a proto rozsudky soudů obou stupňů ohledně tohoto nároku, ale i v závislých nákladových výrocích, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud doplní dokazování výslechem svědka T. a dalšími důkazy. Dospěje-li k závěru, že žalobce měl vytvořeny konkrétní podmínky k výkonu výdělečné činnosti nebýt škodní události, neopomene posoudit zjištěné okolnosti podle příslušných ustanovení (§445, §446 a §447 obč. zák.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu též o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu