ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1070.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1070/2023-710
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. P. , narozené XY, bytem XY, b) L. J. , narozené XY, bytem XY, c) E. V. , narozené XY, bytem XY, d) T. V. , narozeného XY, bytem XY, e) P. V. , narozeného XY, bytem XY, f) M. Š. , narozené XY, bytem XY, g) E. Z. , narozené XY, bytem XY, h) J. K. , narozeného XY, bytem XY, i) J. K. , narozeného XY, bytem XY, j) H. V. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o převodu náhradního zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 60/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 21 Co 227/2022-668, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem, výrokem I., Krajský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 6. 2022, č. j. 6 C 60/2021-607 (ve spojení s usnesením ze dne 27. 7. 2022, č. j. 6 C 60/2021-628, a ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2023, č. j. 6 C 60/2021-686), jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, jako jiných zemědělských pozemků k uspokojení nároků žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, plynoucích z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu města Brno ze dne 10. 6. 2009, č. j. 3094/92/1-RNP, ze dne 8. 12. 2010, č. j. 3094/92/3-RNP, a ze dne 20. 5. 2020, č. j. 3094/92/8-RNP (výrok I.), a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. a III.); výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo pak rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu „v jeho plném rozsahu“ podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení otázek hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu nevyřešených. Za nesprávné považuje dovolatelka soudy učiněný závěr o své liknavosti při uspokojování restitučních nároku žalobců, potažmo uplatnitelnost těchto nároků u soudu žalobou na převod pozemků mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků. Klade otázky, lze-li žalobcům přiřknout náhradní pozemky, byť doposud nebyla zjištěna přesná výše jejich restitučních nároků; lze-li dovodit její liknavost z nesprávného ocenění restitučního nároku, ačkoliv se žalobci provedené vyčíslení shoduje s výši nároků evidovaných pozemkovým úřadem; lze-li bez dalšího spatřovat její liknavost jen v tom, že žádosti žalobců o přecenění nároků neprojednala do dvou měsíců od jejich podání; a lze-li jí přičítat k tíži, že v průběhu řízení neprojevila aktivitu směřující k vydání žalobci nárokovaných pozemků.
3. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
5. Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
8. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
9. Za projev liknavosti a svévole lze pak podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
10. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
11. Odvolacím soudem učiněný závěr, že si žalovaná ve vztahu k restitučnímu nároku počínala liknavě a svévolně, nelze v souzené věci považovat za nepřiměřený. Odvolací soud k němu dospěl po komplexním vyhodnocení zjištěných okolností, z nichž lze zmínit nejenom aktivní účast žalobců v nabídkových řízeních, jež nevedla k uspokojení jejich nároků (viz protokoly z vyhodnocení výzvy k podání nabídky nároků na převod pozemků z vlastnictví státu dle §11a zákona č. 229/1991 Sb.), ale i oběma soudy zvlášť akcentované zjištění o evidování nároku žalovanou (před 1. 1. 2012 Pozemkovým fondem ČR) v nesprávné výši a o její nečinnosti ve vztahu k žalobci již v roce 2009 podané žádosti o jeho přecenění, potažmo ulpívání na tomto nesprávném ocenění. Vedle toho, že i odvolací soud žádost o přecenění nároků (s ohledem na její obsah) vyhodnotil jako podanou jménem všech žalobců, přiléhavě odkázal i na recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu, reflektovanou i soudem dovolacím (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 240/2022), dle níž nelze aktivitu na straně jednotlivých oprávněných osob, souhrnně uplatňujících restituční nároky mající společný původ, posuzovat izolovaně. Konečně, závěr o liknavém a svévolném postupu žalované (a naplnění předpokladů pro to, aby se žalobci uspokojení svých restitučních nároků domáhali mimo rámec veřejné nabídky) nemůže úspěšně zpochybnit ani ta skutečnost, že žalovaná – po mnoho let trvající nečinnosti – až v průběhu tohoto žalobci iniciovaného řízení jejich požadavek na přecenění nároku akceptovala (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, a ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, či ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 316/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 282/2020).
12. Nelze pak přehlédnout, že dovolatelkou uplatňovaná argumentace (a v jejím rámci kladené otázky) vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud [jenž svůj hodnotící závěr o svévoli a liknavosti žalované (jejího předchůdce) staví na komplexním posouzení zjištěných okolností, z nichž akcentuje zejména (již první) žádost oprávněných osob z roku 2009 o přecenění jejich restitučního nároku, s řadou s ní spojených příloh dokládajících její důvodnost, jež zůstaly žalovanou (jejím předchůdcem) oslyšeny; viz bod 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu], a v tomto směru překračuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je přitom dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
13. Ve světle odvolacím soudem učiněných zjištění nelze mít proto za korektní dovolatelkou vznášené námitky (promítající se i do formulací jí kladených otázek, na jejichž řešení tak napadené rozhodnutí ani nezávisí), že své závěry o liknavosti žalované založil odvolací soud (jen) na tom, že nebylo vyhověno žádostem žalobců o přecenění restitučního nároku ve lhůtě dvou měsíců od jejich podání, či na zjištění o nečinnosti žalované ve vztahu k požadavku žalobců na vydání (v tomto řízení později nárokovaných) pozemků. Jak již výše uvedeno (a podloženo i odkazem na relevantní judikaturou dovolacího soudu), závěr o liknavosti a svévoli žalované (tkvící i v nesprávném ocenění restitučního nároku, spolu s oslyšením žádosti o jeho přecení) nemůže zpochybnit ani ta skutečnost, že po mnoho let trvající nečinnosti žalovaná přehodnotila svůj postoj až pod tlakem podané žaloby v průběhu tohoto žalobci iniciovaného řízení. Dle soudy současně učiněných zjištění pak výše restitučních nároků převyšuje hodnotu žalobcům vydávaných pozemků (k jejichž ocenění, vhodnosti, potažmo převoditelnosti za účelem uspokojení nároku pak ani sama dovolatelka žádné námitky nevznáší).
14. Odvolacím soudem přijaté konkluze se neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1043/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013), jež se otázkou liknavosti Státního pozemkového úřadu při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. Nejvyšší soud akcentuje, že formulace určitých závěrů v jednotlivých soudních rozhodnutích je podmíněna existencí jedinečných skutkových okolností posuzovaného případu, což také limituje jejich přenositelnost do poměrů jiné věci.
15. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze mít za naplněné (v situaci, kdy otázku naplnění předpokladů pro uplatnitelnost restitučních nároků u soudu žalobou na převod pozemků mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž není důvodu čehokoliv měnit).
16. Napadá-li snad dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o nákladech řízení, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li, že dovoláním napadá rozsudek „v plném rozsahu“), lze pak odkázat na ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., dle nějž proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není.
17. Proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
18. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobcům účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by měli jinak zásadně právo, v dovolacím řízení nevznikly.
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu