ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1734.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1734/2023-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. G , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Lucií Vlkovou Voňkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Střední odborné škole Jarov , identifikační číslo osoby 003 00 268, se sídlem v Praze 9, Učňovská 100/1, zastoupené JUDr. Richardem Syslem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, za účasti hlavního města Praha , identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení 246 004 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 266/2019, o dovolání žalované a dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 55 Co 5/2023-234, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 10. 2022, č. j. 40 C 266/2019-205, jímž tento soud rozhodl, že návrh žalobce co do základu je v celém rozsahu důvodný (že je „po právu“) a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto „samostatným“ (konečným) rozhodnutím.
2. Soudy nižších stupňů bylo rozhodováno o žalobcem uplatněném nároku na náhradu za užívání pozemků parc. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“), jichž je žalobce menšinovým spoluvlastníkem (s podílem o velikosti jedné šestiny) a jež v žalobou vymezeném období (od 1. 10. 2016 do 1. 10. 2019) užívala žalovaná nad rámec jí svěřeného spoluvlastnického podílu (o velikosti ½) bez dohody spoluvlastníků či rozhodnutí většiny a jíž tak – uzavírá i odvolací soud – vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, jež je mu povinna vydat (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“) ve formě peněžité náhrady. Určení její výše náhrady soudy vyhradily konečnému rozhodnutí.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadli samostatnými dovoláními žalovaná a vedlejší účastník na její straně.
4. Žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v odklonu napadeného rozsudku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. v jeho závislosti na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených. Co do důvodu dovolání se vymezuje vůči odvolacím soudem přijaté konkluzi o vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku užívání předmětných pozemků nad rámec spoluvlastnického podílu, namítajíc, že na uvedený závěr nelze usuzovat ani prostřednictvím té okolnosti, že jsou předmětné pozemky připloceny k jejímu areálu, ba ani zjištění, že se věnuje údržbě pozemků, jíž dle jejího mínění nelze klást na roveň plnohodnotnému užívání pozemků, nehledě na to, že tak činí jen ohledně menší části pozemků, jež jsou jinak neudržované a nepřístupné. K tomu tvrdí, že žalobce nebyl nikterak vyloučen z užívání pozemků a že odvolací soud nezohlednil, že od žalobce nikdy nevzešla vůle pozemky užívat, byť jde o areál přístupný prostřednictvím vícero vchodů hlídaných ostrahou. Žalobcovo jednání považuje žalovaná za účelové a jím vznášené nároky za odporující dobrým mravům. S akcentem na aktuální stav předmětných pozemků dovozuje, že jde o pozemky reálně nevyužitelné.
5. Obdobně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání i vedlejší účastník, jenž se současně připojil k argumentaci žalované a odvolacímu soudu dále vytkl, že při právním posouzení věci aplikoval nepřiléhavou judikaturu.
6. Dovolání vedlejšího účastníka (hl. m. Praha) na straně žalované Nejvyšší soud odmítl jako podané osobou, jež k němu není oprávněna (srov. §243c odst. 3, §218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“). Podle §240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován) účastník řízení. Pravidlo uvedené v §93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení; na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá. Možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje §203 odst. 1 o. s. ř. a legitimaci k podání žaloby na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší §231 odst. 1 o. s. ř.; o oprávnění podat dovolání zákon mlčí. Z tohoto soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1867/2016, usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1664/2005, nebo usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017) i právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.1908) dovozuje, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není.
7. Dovolání žalované pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádném z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
8. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
10. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
11. K otázce vzniku bezdůvodného obohacení užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18 (kdy judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je v zásadě uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). V uvedeném směru (jde-li o povinnost vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto výlučný uživatel obohatil) není pak bez dalšího rozhodující, zda jiný spoluvlastník o užívání nemovitosti ve spoluvlastnictví sám usiloval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016), ba ani okolnost, v jaké intenzitě společnou věc fakticky užíval obohacený. Ke vzniku bezdůvodného obohacení v odůvodněných případech může postačovat i ta skutečnost, že nemovitost učinil jiný subjekt (obohacený) přístupnou pouze pro sebe, resp. pro osoby, jimž přístup k ní (a užívání) umožnil (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015); relevantní v daných vztazích může být tudíž i okolnost o uzamčením stavby či oplocení pozemku (k tomu srovnej přiměřeně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016).
12. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových zjištění, že předmětné pozemky se nacházejí uvnitř funkčního a oploceného školního areálu žalované (s připomenutím té okolnosti, že na pozemcích je umístěno i areálové osvětlení, záhonky o ploše od 10 do 15 m 2 , zeleň s trvalými porosty okrasného charakteru, jakož i náletové dřeviny a skládka odpadu a že jde o areál až na výjimky jiným osobám v zásadě nepřípustný či přípustný jen velmi omezeně), dovodil, že je to žalovaná, jež tak výlučně a v celém rozsahu (tj. nad rámec jí svěřeného spoluvlastnického podílu) užívá předmětné pozemky (jako součást svého areálu), že je žalobce zcela vyloučen z jejich užívání a že tak žalované vzniká na úkor žalobce (coby minoritního spoluvlastníka vyloučeného z užívání společné věci bez dohody spoluvlastníků či rozhodnutí většiny) bezdůvodného obohacení, jež je povinna žalobci vydat formou peněžité náhrady (§2991, §2999 o. z.), nikterak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit.
13. Brojí-li pak žalovaná vůči soudem učiněným skutkovým zjištěním (jde-li i o stav předmětných pozemků, jejich začlenění do areálu a možnosti užívání), sluší se připomenout, že skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17) a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
14. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem nastolená otázka týkající se poměřování žalobcem uplatněného práva korektivem dobrých mravů. Ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů dle ustálené judikatury patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013 ). Při posuzování rozporu s dobrými mravy dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013 ). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014 , ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018).
15. Ani v naposled naznačeném směru úvaha odvolacího soudu, řádně odůvodněná (srov. bod 10. odůvodnění rozsudku) a učiněná po zvážení všech podstatných okolností případu, žádným defektem netrpí (a tím méně ji lze označit na nepřiměřenou), v situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti takového druhu a intenzity, pro něž by žalobcem (coby minoritním spoluvlastníkem, objektivně vyloučeným z užívání společné věci) vůči žalované vznesený požadavek na vydání bezdůvodného obohacení bylo lze považovat za nemravný, resp. za výraz zneužití práva.
16. Odvolacím soudem přijaté závěry pak nekolidují ani s jediným dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, jenž odvíjí své konkluze o absenci vzniku bezdůvodného obohacení od individuálních (oproti projednávanému sporu zjevně odlišných) skutkových okolností případu (nepříznivý stavebně-technický stav stavby zcela vylučující úplatnost jejího užívání), jestliže v přítomném sporu vyšly soudy obou stupňů ze všech jeho specifik a své právní posouzení opřely o podrobné, zejména místním šetřením zjištěné skutečnosti, které ve svém souhrnu neumožňovaly učinit ani ten úsudek, že předmětné pozemky nebylo možné v rozhodném období užívat (a že užívací právo k nim nemělo žádnou majetkovou hodnotu, pročež by ani nemohlo být usuzováno na vznik obohacení subjektu, který je užíval – viz bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nelze proto přitakat ani té výtce žalované, že se odvolací soud k „pronajmutelnosti“ předmětných pozemků „nijak“ nevyjádřil. Ostatně, otázka přesné kvantifikace bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady) v přítomném sporu byla soudy nižších stupňů vyhrazena až konečnému rozhodnutí.
17. Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (není-li naplněno ani žádné z hledisek uvedených v §237 o. s. ř., neboť dovoláním vytčené otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit).
18. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu