ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2/2023-112
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 177/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2022, č. j. 36 Co 247/2022-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2022, č. j. 36 Co 247/2022-88, se v části výroku I., jíž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. března 2022, č. j. 34 C 177/2021-43, ve výroku II. „změněn“ tak, že se žaloba zamítá co do částky 100.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % z této částky ročně od 23. května 2021 do zaplacení, ruší a věc se v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 34 C 177/2021-43, uložil žalované zaplatit žalobci částku 70.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 130.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“]. Tvrzená újma mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016, jež trvá od 2. 2. 2016, kdy žalobce podal žádost o poskytnutí zadostiučinění k Ministerstvu financí, a v době rozhodování soudu první instance stále nebylo skončeno. Soud konstatoval, že délka označeného kompenzačního řízení byla zcela zjevně nepřiměřená a byla ovlivněna průtahy v délce 16 měsíců vzniklými v souvislosti s připojením spisů, s vybíráním soudního poplatku za dovolací řízení a s nařízením jednání po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jelikož se samotné konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nejeví postačující, je žalobcem uplatněný nárok co do základu opodstatněný. Při vyčíslení výše zadostiučinění obvodní soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu vycházel ze základní částky 15.000 Kč za každý rok řízení, přičemž náhradu za první dva roky snížil na 50 %. S ohledem na nedostatky v postupu orgánů v kompenzačním řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 160/2016 zvýšil základní částku zadostiučinění o 5 %, s přihlédnutím k aktivnímu postupu žalobce přičetl dalších 5 %, a naopak přikročil ke snížení o 20 % vzhledem k právní složitosti posuzované kauzy, jež spočívala na řešení dosud judikaturou nezodpovězených otázek. Důvody pro jinou úpravu základní částky zadostiučinění soud neshledal. Takto dospěl k obnosu, který pokládal za odpovídající nemajetkové újmě utrpěné žalobcem. V příslušné části žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 36 Co 247/2022-88, k odvolání žalobce i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. „změnil“ tak, že žalované uložil žalobci zaplatit 78.945 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. jej „změnil“ tak, že žalobu zamítl co do částky 121.055 Kč s příslušenstvím (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud aproboval závěr obvodního soudu, že kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a bylo zatíženo prvoinstančním soudem popsanými průtahy. Za nesprávné naopak označil to, že soud prvého stupně odvíjel počátek posuzovaného řízení již ode dne podání žádosti u Ministerstva financí (2. 2. 2016), a nikoli až ode dne uplatnění práva žalobou (6. 5. 2016). Městský soud vzal na zřetel, že ke dni jeho rozhodování již řízení vedené pod sp. zn. 7 C 160/2016 skončilo odmítnutím ústavní stížnosti dne 9. 8. 2022. Celková délka řízení, jež od 6. 5. 2016 do 9. 8. 2022 činila 6 let, 3 měsíce a 3 dny, pak nebyla přiměřená, a žalobci tak náleží právo na zadostiučinění v penězích. Jeho základní částku stanovil odvolací soud stejně jako soud prvního stupně, avšak na rozdíl od něj nepokládal za potřebné tento obnos modifikovat, neboť zavinění délky řízení nebylo podle něj v daném případě namístě klást státu a žalobci k tíži v odlišné míře. Za této situace odvolací soud změnil odvoláními napadené rozhodnutí tak, že žalobci přiznal násobek základní částky 15.000 Kč odpovídající výše zmíněné délce řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jímž dané rozhodnutí napadá v části výroku I., kterou byla žaloba zamítnuta co do sumy 100.000 Kč s příslušenstvím, a v němž předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, neboť nedostatečně zdůvodnil výši přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Městský soud v Praze rovněž nerespektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež dovozuje, že celková délka kompenzačního řízení se počítá od okamžiku podání návrhu na předběžné projednání nároku, nikoli až ode dne podání žaloby (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, 30 Cdo 2921/2013 a 30 Cdo 1084/2017).
4. Žalobce dále poukazuje na to, že byly zjištěny průtahy v dovolacím řízení (ve smyslu rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4584/2010 a 30 Cdo 2163/2021), které se však nepromítly do výše přiznaného zadostiučinění, což je v rozporu s rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 5440/2014. Zohledněna nebyla ani zmatečnostní vada v postupu soudu prvního stupně, který v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 160/2016 jednal vedle Ministerstva financí též s dalšími organizačními složkami žalované, což mělo negativní vliv na celkovou délku řízení. Tím se posouzení věci odvolacím soudem dostává do rozporu s rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, který naopak ukládá k vadám v postupu orgánů veřejné moci při kvantifikaci přiměřeného zadostiučinění přihlížet.
5. Náležitou váhu soudy nepřiznaly ani tomu, že žalobce v průběhu dovolacího řízení ve věci sp. zn. 7 C 160/2016 vyvíjel aktivitu k odstranění průtahů podáním stížnosti k předsedovi Nejvyššího soudu. Také toto opomenutí se příčí judikatuře dovolacího soudu, konkrétně rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2605/2021. Celkově pak nebylo provedeno zhodnocení, v jaké míře měly jednotlivé okolnosti vliv na nepřiměřenou délku řízení, a byly marginalizovány skutečnosti, které by měly navyšovat základní částku, zejména soudy náležitě nereflektovaly, nakolik k celkové délce řízení přispěl postup orgánů veřejné moci a nakolik složitost věci, což je však v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2476/2015 a na něj navazující judikaturou zapotřebí učinit.
6. Konečně má žalobce za to, že by dovolací soud měl jinak než ve svých rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 622/2021, 30 Cdo 1388/2021, 30 Cdo 1181/2021 a 30 Cdo 901/2021 vyřešit otázku navýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění s ohledem na hospodářský vývoj v České republice. Soudy nižších stupňů vycházejí ve všech případech, s výjimkou extrémně dlouhých řízení, z částky 15.000 Kč za rok řízení, která nebyla 12 let valorizována navzdory velmi vysoké inflaci. Fixace zadostiučinění podle hodnoty z roku 2010 je zjevně v rozporu s logikou vývoje společnosti a uráží obyčejné lidské cítění.
7. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Ve včasném doplnění dovolání dovolatel rovněž poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2687/2022, 30 Cdo 3113/2022 a 30 Cdo 1276/2022, v nichž se akcentuje nutnost zohlednit přítomnost závažných průtahů v řízení.
9. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež navrhla, aby je Nejvyšší soud zamítl.
10. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
11. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolateli nelze přisvědčit, že by odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi soudu zdejšího, pakliže nenavýšil žalobci přiznané přiměřené zadostiučinění s ohledem na zjištěné průtahy. Nejvyšší soud ve své judikatuře akcentuje, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková pochybení v postupu orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, zatímco ostatní procesní nedostatky se projevují již v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2612/2021, ale téždovolatelem citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022).
14. Z judikatury Nejvyššího soudu (ani žalobcem zmíněného rozsudku ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, v němž se závěry vyslovují ve vazbě na velmi specifické okolnosti konkrétního případu) nelze dovozovat povinnost soudu zjištěné průtahy vždy zohlednit i ve výši přiznaného peněžitého zadostiučinění. Je-li totiž řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou určité nesprávnosti na straně soudu reflektovány již v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění vychází (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, nebo jeho usnesení ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, a ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1484/2021). Jinými slovy, nedospěje-li soud k závěru, že konkrétní průtah podstatným způsobem zvýšil nemajetkovou újmu žalobce způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a představovanou nejistotou o výsledku řízení, což bude vždy záviset na konkrétních okolnostech případu, není důvod takový průtah bez dalšího promítnout (procentuálním navýšením) do výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1164/2021).
15. Odvolací soud v předmětné věci neshledal (byť svůj úsudek ponechal v převážně implicitní rovině), že by zjištěné průtahy kompenzačního řízení podstatně prohloubily nemajetkovou újmu, jež žalobci vznikla v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení. Uvedený závěr pak nelze pokládat za rozporný s výše připomenutou judikaturou ani za zjevně nepřiměřený okolnostem projednávané věci, v níž průtahy řízení sice prodloužily, ale ani zdaleka se neblížily polovině jeho délky, jak tomu bylo v kauze řešené žalobcem odkazovaným rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022.
16. Přiléhavá není dovolatelova argumentace ohledně domnělé zmatečnostní vady kompenzačního řízení. Jak Nejvyšší soud konstatoval v rozsudku ze dne 23. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2199/2020, řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016 bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že se soudy nižších stupňů nezabývaly vedlejším účastenstvím České republiky – Ministerstva životního prostředí, přestože dávala najevo, že ve vedlejší intervenci nehodlá pokračovat. Jakkoli lze v tomto postupu spatřovat procesní pochybení, samotná vedlejší intervence státu na straně, kde za něj vystupuje jiná jeho organizační složka, je v souladu s rozhodovací praxí zdejšího soudu přípustná a nijak se neprotiví účelu kompenzačního řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014, uveřejněné pod č. 40/2016 Sb. rozh. obč.). Pochybení soudů tedy spočívalo pouze v tom, že se státem jednaly jako s vedlejším účastníkem i poté, co dal najevo, že v intervenci nemíní pokračovat. Tím však prima facie nebylo kompenzační řízení znatelně prodlouženo, a to i s přihlédnutím k minimální procesní aktivitě dotčeného subjektu, jenž se v zásadě omezil na konstatování, že nesouhlasí se svým vedlejším účastenstvím (č. l. 161–162, 212–213, 268–269), přičemž dovolatel nepředestírá, jak konkrétně mělo zapojení vedlejšího účastníka řízení prodloužit.
17. Ani v otázce zohlednění postupu žalobce v kompenzačním řízení nelze dovolání pokládat za přípustné. Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu), nebo naopak aktivitou ryze obstrukčního charakteru (kupř. opakovaným činěním nejasných podání, navrhováním provedení mnoha důkazů, četnými změnami žalobních návrhů atd.). Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018).
18. Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění rovněž zdůraznil, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě se nicméně může újma (frustrace) účastníka řízení zvětšit, dochází-li k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto prohloubené újmě účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení (k tomu viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 428/2020, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2605/2021).
19. Namítá-li však žalobce, že se obrátil na předsedu Nejvyššího soudu se stížností vedenou pod sp. zn. S 2001/2021, jež byla shledána důvodnou přípisem ze dne 1. 7. 2021, je třeba podotknout, že řízení o dovolání žalobce ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016 (a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2199/2020) bylo skončeno již 23. 7. 2021. Nelze proto usuzovat, že by v kompenzačním řízení narůstala frustrace žalovaného dalším trváním řízení navzdory podání důvodné stížnosti, neboť věc, k níž se jeho stížnost vztahovala, byla po vyřízení této stížnosti promptně skončena.
20. Jde-li o otázku valorizace částek přiměřeného zadostiučinění, jež jsou uvedeny ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sb. rozh. obč., nepředkládá dovolatel žádnou argumentaci, s níž by dovolací soud nebyl konfrontován v případech, v nichž vyslovil závěr, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, nebo jeho usnesení ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1827/2022). Tato judikatura je přitom jako ústavně konformní akceptována rovněž Ústavním soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 736/22, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22).
21. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka porušení principu proporcionality při stanovování výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v posuzovaném případě neplatí (obdobně srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1358/2022, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 997/2022, a ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1827/2022).
22. V dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, Nejvyšší soud vytýkal odvolacímu soudu, že zhola opomněl při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění vzít na zřetel kritérium postupu orgánu veřejné moci. V nyní řešené věci však odvolací soud nedostatky ve vedení řízení soudy zohlednil a toliko – s poukazem na odvolací argumentaci samotného žalobce na č. l. 51 – dospěl k závěru, že pochybení v kompenzačním řízení (opodstatňující zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění) měla na jeho délku srovnatelný vliv jako jeho složitost (nasvědčující naopak snížení přiznané satisfakce), a že tedy hodnocení postupu orgánů veřejné moci neopodstatňuje modifikaci základní částky. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 967/2020, a dále též namátkou usnesení téhož soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 863/2020, ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3323/2021, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1405/2022). Ty pak v aktuální kauze obstojí jako souladné s judikaturou zdejšího soudu.
23. Dovolání je nicméně přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když při posuzování délky předmětného řízení nezohlednil jeho část předcházející podání žaloby a následující po předběžném uplatnění nároku žalobcem.
24. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi uvádí, že kompenzační řízení je zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, poněvadž předběžné projednání nároku podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (viz §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Na mimosoudní projednání nároku pak navazuje, je-li neuspokojený nárok uplatněn žalobou, řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, případně i před Ústavním soudem. Při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je proto v případě nároku, který bylo třeba předběžně uplatnit podle §14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb., nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 37. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022).
25. Pakliže odvolací soud odvinul počátek kompenzačního řízení až ode dne podání žaloby (6. 5. 2016), a nikoli již ode dne podání žádosti o přiměřené zadostiučinění k Ministerstvu financí (2. 2. 2016), je jeho právní posouzení nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto přikročil ke zrušení zpochybněného rozsudku v dovoláním napadené části výroku I., jíž odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně „změnil“ (správně potvrdil) v zamítavém výroku II., a věc v uvedeném rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
26. Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 3. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu