ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.32.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 32/2023-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390 / 42, proti žalovanému R. M. , zastoupenému Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení částek 71 549 Kč s příslušenstvím a 64 330,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 210 C 14/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 8. 2022, č. j. 69 Co 141/2022-339, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu (jímž byl v meritorním výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 12. 2021, č. j. 210 C 14/2017-298, kterým se žalovanému ukládá zaplatit žalobkyni částku 127 102,75 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení), neboť není přípustné [§243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“].
2. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi rozhodnutí, jež jsou vypočtena v ustanovení §238a o. s. ř., a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovoláním označené otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit.
3. Jde-li o právní otázky vztahující se ke kvantifikaci žalovaným získaného bezdůvodného obohacení, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu obecně postihující i jejich řešení (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení (jež v případě užívání cizího pozemku nelze vydat in natura a za které je třeba poskytnout náhradu v penězích) se zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase; je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže navíc výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými předpisy.
4. Dle konstantní judikatury peněžitá náhrada musí odrážet finanční ocenění prospěchu, který obohacenému vznikl užíváním cizí věci. Výše obvyklého nájemného, coby podklad pro stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení, přitom musí vycházet z aktuálního stavu pozemku a z jeho skutečného využití obohaceným. Nelze-li zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků pro srovnání, zůstává na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby relevantní faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, a ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012).
5. Tak se stalo i v nyní posuzované věci, v níž bylo podáno vícero znaleckých posudků a v níž soud – jde-li o určení hladiny obvyklého nájemného – následně vycházel z revizního znaleckého posudku znalkyně Ing. arch. Veroniky Křivánkové (v zásadě stvrzujícího jako správné závěry znaleckého posudku Ing. Jaroslava Bejšovce), jež se vypořádala se všemi předestřenými okolnostmi a obhájila i jí použitou metodu určení obvyklého nájemného (se zřetelem na specifičnost předmětu nájmu v dané věci, má-li jím být zastavěný pozemek). Za dané situace tak nelze mít rozhodnutí za rozporné s dovolatelem odkazovanou judikaturou týkající se určování bezdůvodného obohacení v případě užívání stavbou zastavěného pozemku, reprezentovanou označenými rozsudky Nejvyššího soudu.
6. Výtky dovolatele vůči znaleckým posudkům a jejich hodnocení představují pak polemiku se skutkovými, nikoliv právními závěry odvolacího soudu (zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není primárně otázkou právní, nýbrž skutkovou; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021) a takové výtky nevystihují způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
7. Také námitky o vadách řízení, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. a přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). [Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné].
8. Nadto dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že znalkyně Ing. arch. Veronika Křivánková, jež k žádosti soudu zpracovala revizní znalecký posudek, nedostála znaleckému úkolu (jímž bylo určení obvyklého nájemného), a také neshledává, že by se odvolací soud (před ním i soud prvního stupně při hodnocení důkazu znaleckým posudkem) zpronevěřil zásadám vytčeným konstantní rozhodovací praxí (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo jeho usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020, respektive stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981, na něž shora uvedená rozhodnutí navazují).
9. K dovolatelem nastolené otázce týkající se rozdílné kvantifikace bezdůvodného obohacení se zřetelem na odlišný způsob užívání pozemku a na něm umístněné stavby (jíž považuje za otázku v rozhodovací praxi neřešenou) lze pak také odkázat na výše uvedenou judikaturu a soudy učiněná skutková zjištění čerpaná ze znaleckých posudků o určení obvyklého nájemného (jež bylo východiskem pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení, s přihlédnutím ke stavu pozemků a způsobu jejich využití žalovaným), kdy bezdůvodné obohacení za užívání pozemku parc. č. st. XY bylo žádáno se zřetelem na jeho zastavěnost stavbou ve výlučném vlastnictví žalovaného (stavba bez č.p./č.ev. – objekt občanské vybavenosti), zatímco v případě pozemku parc. č. st. XY bylo modifikováno právě s ohledem na velikost podílu žalovaného ke společným částem domu situovaného na předmětném pozemku.
10. Nelze pak ztratit ze zřetele, že v nyní posuzované věci odvolací soud akcentoval i imperativ plynoucí z ustanovení §13 o. z. a legitimní očekávání účastníků (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2842/20), jestliže danou věc posoudil obdobně jako již dříve skončenou, typově shodnou věc týchž účastníků (vedena u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 208 C 6/2015), v níž žalobkyně po žalovaném požadovala vydání bezdůvodného obohacení za užívání týchž pozemků za předchozí období a kdy soudy přijaté závěry obstály i v žalovaným následně iniciovaném ústavněprávním přezkumu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1427/2018).
11. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení – v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto – odůvodněno být nemusí (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 10. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu